Musel uznat, že ve srovnání s Ethanem a jeho sestřenicí Ariana dopadla docela dobře a mohla být ve výsledku ráda, že si bude brát Jamese. I když mu stále bylo proti srsti, že by si měla vzít někoho, ke komu nic necítila a koho sotva znala... díval se na to ze svého pohledu a pouze myšlenka, že by si měl vzít někoho jiného než Donnu, ho dokázala dost znechutit a naštvat. Až mu jednoho dne otec oznámí, že ho s někým zasnoubil, rozhodně si to nenechá takhle líbit. Klidně převrátí dům vzhůru nohama, otce udá za všechny ty svinstva na ministerstvu, anebo se obrátí na plán C a uteče s Donnou do Japonska. Ještě s tím nesouhlasila, ale pokud tahle situace nastane, bude muset, nebo tam Darrel uteče sám. "To máš pravdu," připustil neochotně, "James je ale v pohodě, ne?" zadíval se na ní, protože toho kluka moc neznal, každopádně chodíval do Havraspáru a to byla určitá známka kvality, pokud se zrovna nejmenujete Taren Hart.
"No dobře," zašklebil se dotčeně, když se do něho Ari pustila, "jsem vždy myslel, že ženský jsou rádi těhotný. Teda jako, chápeš. Joo, McKayová taky nevypadala s tím velkým břichem vždy nadšeně, ale jako," podrbal se ve vlasech, protože přesně věděl, co by chtěl říct, ale nedokázal pro to nalézt správná slova, "je to něco mimořádnýho, že jo. Jednou za život... někdo dvakrát. Donna by musela být těhotná tak minimálně třikrát, abychom složili tým a musela by čekat pokaždé dvojčata, už jsem jí to spočítal," zacukalo mu nakonec pobaveně v koutcích, protože tahle debata začínala být dost absurdní a on samozřejmě věděl, že z toho není nic reálné. Bohužel ani to, že by Donna byla těhotná jednou. Žádná svatba, žádný děti, žádný závazky.
Nechápavě zakroutil hlavou. "No nekecej," utrousil ironicky s úšklebkem, "ale pořád nechápu, proč by mě měl jako někdo mlátit? Vždyť bych mu nic neudělal a taky bych si ho vzít nechtěl, že jo. Já bych si to ale ošéfoval, na mě by si žádná čistokrevná panička nepřišla," zamával se smíchem ukazováčkem ve vzduchu a sáhl si znovu do vlasů, zatímco se shlédl v odrazu skla. Nechápal, proč ho tak překecávala na tetování, ale neměl už sílu Ari vysvětlovat, že tohle ho vůbec neláká a ani o tom v životě nepřemýšlel. Takže se pouze zašklebil a nechal to plavat.
"To si piš," utrousil na tutovku, když se zmínila o Ezrovi a Ginger a vůbec se přitom nezatvářil nadšeně. Spíš se mu tváří mohlo krátké pohrdání se znechucením, protože zase celý rok ty dva bude sledovat, jak se všude vodí za ruku, zatímco on má Donnu v Americe. "To mě taky... Ezra to teda asi dá, ten je šprt už od narození, ale Ginger bude mít určitě problémy," pronesl vědoucně, aniž by věděl, že ten, kdo bude mít opravdové problémy u zkoušek, bude zrovna on.
"Ty bláho, to už jsou jako tři?" vyhrkl zaskočeně, když se zadíval na hodinky, které měl stále nastavené podle Kalifornského času. "Jdu si na chvíli lehnout, jsem fakt mrtvej," vylezl nahoru a vytáhl z kufru huňatý svetr, aby si ho mohl dát pod hlavu a potom už si lehl na sedačku, jako ležel před tím. "Buď mi můžeš říct něco na dobrou noc nebo doběhnout sehnat něco k jídlu, nevzal jsem si žádnou sváču, a vzbudíš mě, až tam budem?" zamrkal na ní zpoza svých rozcuchaných vlasů a andílkovsky se usmál. Pak Darrel pravděpodobně během pár minut hluboce usnul. >>

_________________

"V otcově krámku. Jestli ti nevadí smrdět jako ryba, je to docela fajn," broukl pak s pokrčením ramen. Ve fish & chips vypomáhali všichni jeho sourozenci, kromě těch nejmenších, samozřejmě. Heathovi to však nevadilo, alespoň si něco málo přivydělal k tomu kapesnému, co normálně dostával. A to se vyplatilo, ne? "Já mám taky rád svůj klid, ale byla akce v Duze na téma Pomáda, to jsem si prostě nemohl nechat ujít," přiznal se zašklebením. Sice tohle nebyla jediná párty, na kterou šel, ale ty ostatní už pak byly v jeho městě a jedna z nich byla i jeho oslava narozenin, takže to se zas tak nepočítalo.
"Já měl N z lektvarů, věštění a dějin," Heath nakrčil nos, takže na tom nebyl zas tak špatně, i když si představoval z lektvarů lepší známku, hold je trošku podcenil, ale nebylo to nic, co by se nedalo později spravit. Ne že by se o to někdy nějakým způsobem pokoušel, ale tak.. Všechno bylo možné.
Heatcliff se na Taevase podíval krapet zmateně. Prázdniny skončily, škola začínala, tak proč by se o ní nemohli bavit? Heath byl schopný se bavit o škole i když jí neměli. "Na to jsem taky zvědavý, řekneš nám pak, jaký to bylo?" zeptal se se zájmem, zatímco se vesele culil. "Lektvary se daly zvládnout docela v pohodě, nejhorší známku mám N," přiznal pak. Zkoušky ho teď však tolik nezajímaly, spíše se snažil zamyslet nad tím, jak se ta holka co jede s nimi jmenuje. Ptát se však zatím nechtěl, třeba její jméno někdy padne. "Je to dost možný a vlastně bych se ani nedivil, kdyby zas někdo odešel. Docela se to tam teď střídá," Heath sám byl zvědavý, jestli je letos čekají nějaké změny, i když s profesory, kteří měli je, byl spokojený. A ani Redmond mu nevadil. "Ale doufám, že nám zůstanou všichni. Já jsem totiž plně spokojený," pokrčil pak ještě rameny a přidal k tomu i úsměv.

_________________

Matt byl rád, že nedostal košem, a jakmile zazněla ta otázka týkající se jeho výšky, začervenal se a podrbal se ve vlasech. „Už moc ne. A snad už ani neporostu, je to nepraktický,“ pokrčil rameny, zatěkal pohledem po kupé, načež se znovu zastavil na zrzce před sebou. „Trenér tvrdí, že mi místo dresu pořídí stan.“ Matt se tomu sice smál a trenér taky, ale ono na tom bylo něco pravdy.
„Na Pomádě jsem byl taky, s mámou,“ přiznal potupně, ale někdo to břímě nést musel, když se táta šikovně vymluvil na hlídání malé Jo-Jo. „A pak jsem byl taky na tý Pomáda párty v Duze, i když zas taková pecka to nebyla. Skončil jsem sám na baru jak alkoholik, ale ani nevím, co jsem vlastně čekal.“ Matt to odmávl, jakoby se nic nestalo, a znovu nahodil na rty úsměv. Možná i proto, že netušil, jak vlastně reagovat na Maevčin objev jeho odznaku. „Díky. Já… určitě by se na to hodil někdo víc, ale jsem rád. Asi někomu nepřijdu úplně na nic,“ zazubil se tentokrát beze studu, protože byl na ten odznak svým způsobem vlastně hrdý. A když to navíc vypadalo, že je z toho zrzka unešená, tak nějak mu to víc a víc lichotilo, že ten odznak nosí. „Já jsem celý léto strávil na famfrpálovým hřišti. Byl jsem s Pýchou na soustředění, pak tréninky, osobní tréninky, tréninky navíc… a když už jsem měl volno, tak jsem spal a jedl,“ uculil se, načež se nejistě ošil, protože měl pocit, že to celé jen potvrzuje, jaký je vlastně antisociál.
Když k nim do kupé nahlédla ruská mafie v utajení, Matt zesinal a ztuhl na místě, protože se jako kouzelník mudlovského původu vážně bál, že jednoho dne pro něj magická pohádka nadobro skončí. „Uhm,“ bylo jediné, co ze sebe dostal, ale chlápek zase odtáhl pryč. Matt chvilku počkal, než nakoukl na chodbu, kde se osoba nachází, a pak se zadíval na Maeve. „Kdo to je, nevíš?“

_________________

Sven by daleko raději seděl v prázdném kupé v klidném vagónu, než tady. Ale musel uznat, že Andyho společnost mu vůbec není proti srsti a vlastně byl celkem rád, že se mu do kupé nacpal. Jinak by se Sven utápěl ve své depresi po celou cestu do školy, což rozhodně nebylo nic dobrého. „Aha,“ pousmál se dost nejistě, když mu Andy vysvětlil, proč si vlastně přisedl. Jeho zajímalo, jak se měl? Proč? Vždyť byl Sven nezajímavá osoba, která mnoha lidem nestála ani za pohled. Prostě nudný havraspárský šprt. Pokrčil rameny. „Docela to šlo, byl jsem doma a pak část prázdnin v Londýně, protože v Irsku vypukla ta epidemie dračích spalniček a rodiče se báli, abychom to nechytli,“ vysvětlil. Dodal by, že přečetl spoustu zajímavých knih, ale tušil, že by tím Andyho akorát odradil. „A co ty, byl jsi o prázdninách někde?“
Sven sebou trošičku trhnul, když mu mrzimorova ruka přistála na rameni, protože takové gesto nečekal a hlavně nebyl zvyklý na to, že se ho někdo dotýkal. Většina lidí totiž věděla, že mu z toho skoro naskakuje vyrážka. Ale kupodivu mu trvalo jen chviličku, než si na tíhnu Andyho paže zvykl a pak mu to gesto dokonce začalo připadat příjemné. Skoro cítil, jak ho ty depresivní myšlenky opouští. „Já myslel, že právě Wells by to ocenit dokázal, ale asi jsem se spletl,“ zkonstatoval s utrápeným povzdechem, načež si s tichým „díky“ a letmým úsměvem vzal jednu sušenku, do které se zakousl.

_________________

„Až moc dobře,“ zamrmlala Mabel, a jakmile proběhla cihlovou přepážkou, pro jistotu položila Dylanovi ruku na rameno, aby nikam nestačil odběhnout a ještě se nedejmerlin stalo, že by mu ujel vlak. Dylana ale lokomotiva tak zaujala, že kupodivu ani nepomýšlel na to, aby se rodičům někam ztratil. „No to nevím,“ zauvažoval chlapec nad tátovou odpovědí, „a ke strojvůdci bych se dostal? Co myslíš?“ Ale vypadalo to, že Dylan o lokomotivu zase rychle ztratil zájem, protože jeho pozornost upoutalo pro změnu jeho vlastní vyřvávané jméno. „Jéé, to bude určitě Barry, vidíš je někde, tati?“ Dylan se sice rozhlížet mohl, jak chtěl, ale Paul měl holt lepší rozhled, a tak mohl jejich skupinku nasměrovat k chlapcům Kenwayovým. „Ahooj!“ houknul Dylan na svého kamaráda a jeho taťku, přičemž se na oba vesele zazubil. Mabel dvojici taktéž pozdravila a s úsměvem si stiskla ruku s Nealem, ale pak se sklonila k synkovi, aby ho mohla obejmout na rozloučenou. „Ne že nebudeš psát. A zkus při hodinách občas dávat pozor, ano?“ Ano, sice si na takových devadesát procent mohla být jistá tím, že Dylan její slova pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale hej, snaha byla. Ještě předtím, než se narovnala, vtiskla chlapci do ruky pár drobných na útratu ve vlaku, a pak se odtáhla, aby se Dylan mohl rozloučit i s Paulem. „Jasně, mami,“ zahuhlal Dylan na matčina slova, která jen o chvíli později zapomněl, a radši se pořádně rozloučil i s tátou, než se posléze obrátil k Barrymu a zlehka do něj drkl loktem. „Tak co, do kterýho vagonu se nasáčkujeme?“ Dylanovi nevadilo nechat kamaráda, aby si vybral nějaké volné místo, protože jemu to bylo celkem jedno, hlavně aby se někam vešli, že.
Mimo herně:
Sry, že jsem je nenasměrovala někam konkrétně, ale nevidím do toho dokumentu s vlakem.

_________________

Anna jen stěží odolala nutkání převrátit oči v sloup a s nápravou pozdravení se opravdu nenamáhala. Koneckonců to ani nebyla ona, kdo začal s nezdvořilostí, a byť se to mohlo zdát trochu dětinské, Anna jen nerada plýtvala energií na někoho takového. Vážně, Galle? Vážně? Anna-Maria si v duchu povzdechla, když se ‚dočkala‘ druhé princezny. „Změní snad moje odpověď tvoje rozhodnutí se tu posadit?“ odpověděla spíše jen ze setrvačnosti, poněvadž se dalo celkem zdravě pochybovat o tom, že i kdyby se nakrásně vyjádřila, že ne, že si k ní přisednout nemůže, tak že by chlapec poslušně odešel. Merlinvíproč vypadal odhodlaný se nenechat odradit.
„Možná proto, že jsem zatím nenašla nikoho dostatečně inteligentního, abych v jeho společnosti chtěla strávit několik následujících hodin,“ odsekla jen mírně iritovaně, „a pro můj klid a tvé zdraví by bylo nanejvýš vhodné, kdyby sis pro příště odpustil tu princeznu.“ Upřímně řečeno, v koutku duše si Anna-Maria možná naopak přála, aby ji tak Gall oslovil ještě jednou, poněvadž ji pomalu začínaly svrbět prsty, aby mladšího spolužáka nějak efektivně umlčela. Jen jednu jedinou záminku…
„Prosím tě, nefandi si. Kromě toho, že se v nich stejně nepíše nic, o čem bych nevěděla, je poněkud složité soustředit se na čtení, když se na mě někdo snaží mluvit. Ale mileráda ti je půjčím, pokud bys snad měl zájem,“ skutečně, Anna-Maria vykouzlila na tváři skoro až milý a upřímný úsměv, jako by se snad snažila Garricka přimět k tomu, aby si vzal ty zatracené noviny a na chvíli třeba zmlkl. Jen o okamžik později jí ten falešný úsměv opět klesl a na tváři se jí usadil známý kamenný výraz. Posléze si přehodila jednu nohu přes druhou, urovnala si pečlivě sukni a zabodla do Garricka svůj chladný, hodnotící pohled, kterým ho přejela od hlavy k patě.

_________________

Měla pocit, že se zdržela jen několik nádechů, pár tepů srdce, ale očividně se zapomněla v čase, protože musela uběhnout mnohem delší doba. Jinak by ji nepřekvapil tím, že se otočil, a spočinul svým pohledem na její maličkosti. Měla by najít Annu-Marii. Měla by… udělat tisíc jiných věcí, než tu stát a dívat se na něj jako na ztělesnění všech jejích nepříliš publikovatelných snů, které se jí za posledního půl roku zdály. A teď tu stál, hmatatelný a ne jen přelud naservírovaný její představivostí. „Shashi,“ šeptla nazpět, když vyslovil její jméno a oči jí sklouzly od těch jeho k jeho ruce, která mezi prsty svírala její vánoční dárek. Srdce se Lashi rozbušilo jako o závod, když si uvědomila, že ho pravděpodobně celou tu dobu, co se mu vyhýbala a myslela na něj, nosil u sebe. „Já jsem chtěla najít Annu-Marii, ale… nevadilo by ti…“ ani to nestihla doříct, když se jí nabídl, že jí pomůže se zavazadly, a ona mu ani v nejmenším nebránila. Nemohla se mu vyhýbat do nekonečna a vlastně ani nechtěla. Však ona si bez ní Anna-Marie poradí, o tom neměla pochyb. (Ačkoliv ji vážně chtěla vyzpovídat kvůli jejímu zasnoubení s Tinkerbellem, což teď muselo počkat na jindy.) Nechala Shashiho, aby umístil její kufry ve svém kupé, kam nakonec vstoupila i ona sama, aby se posadila naproti němu. Sukni školní uniformy si uhladila spíš z nejistoty, než že by potřebovala zakrýt případné pomačkání, protože Lashi měla své oblečení dokonale v pořádku.
Lashiny prázdniny byly poněkud jednotvárné a nezajímavé. Přečetla si všechny učebnice ke zkouškám, protože ji jejich letní pobyt v Indii zanechal bez přátel a bez možností, jak se lépe zabavit, takže pokud zrovna nenakupovala v hloučku matčiných přítelkyň nové oblečení, šperky a látky na vlastní svatební šaty – což byl důvod, proč se vůbec do Indie jejich rodina obtěžovala, aby Lashawn pořídili výbavu – nudila se natolik, aby měla čas se učit. „Byli jsme s rodinou v Indii, takže…“ Lashi netušila, jak ty dva měsíce popsat. Navíc jí v jeho přítomnosti docházela slova, neboť z něj nedokázala spustit pohled. Vážně se jí zdál hezčí? Změnilo se na něm něco? „Promiň, Sashi, že jsem z toho plesu tak utekla.“ Omluvila se mu po drahné době. „A taky jsem ti chtěla pořádně poděkovat za ten narozeninový dárek, udělal mi velkou radost,“ pousmála se s provinilým pohledem, kterým zakotvila u jeho očí. Její myšlenky se stočily k okamžiku, kdy mu vtiskla onen polibek ve Velké síni, a tváře jí znovu zahořely červení.

_________________

„Chtěla jsem říct, že opačný extrém, teda něco jako já, taky není zrovna praktickej, ale je fakt, že pro malý lidi přece jenom nějaký řešení existuje…“ zamyslela se Maeve, načež se uculila při zmínce o stanu, protože při pohledu na Matta se to zdálo vážně trefné.
„Joo? A co jsi na to říkal? Škoda, žes nedal vědět, mohli jsme to nějak zkombinovat,“ zareagovala Maeve na Mattovo sdělení, že Pomádu taky viděl, „mně se to teda celkem dost líbilo a ty písničky byly dobře chytlavý.“ Následně se Maeve zatvářila chápavě. „No, to jsem taky uvažovala, že se tam podívám, když jsem viděla ten leták, ale nakonec jsem si řekla, že i když se jednalo o Pomádu, tak by ta párty stejně pro mě nebyla. No ale škoda, vědět o tom, že tam budeš, tak bych tomu možná šanci dala, mohli jsme u toho baru skončit spolu,“ broukla zrzka a zvesela se zazubila, protože ta představa špatná nebyla, ačkoliv teď už stejně bylo pozdě nad tím uvažovat.
„A kdo asi jinej, prosím tě?“ Maeve kategoricky odmítla, že by kromě Matta byl jiný adept na primuse. „Jasně že nejsi na nic, naopak. Vždyť jsi už byl prefekt, taky kapitán, dokázal ses už dostat do prvoligového týmu, s učením nemáš problém, jsi sympaťák a taky se jen tak neztratíš, takže když někdo bude potřebovat s něčím pomoct, stačí se podívat vzhůru a ty tam budeš,“ začala Maeve Mattovi vypočítávat na prstech, proč je zrovna on ten nejideálnější kandidát, a při posledních slovech se potutelně uculila. „No jo, tatam jsou ty bezstarostný dětský léta, kdy naší jedinou povinností bylo přijít domů na večeři. Jinak já se už těším, až si zase zalítám. U nás není moc kde a taky teda nebyl čas,“ pokrčila zrzka rameny a užuž se nadechovala, aby se Matta vyptala na jeho působení v Pýše, když k nim do kupé nakoukl neznámý chlap, co vážně nevypadal a ani nezněl příjemně.
Maeve podobně jako Matt ztuhla a pevně secvakla zuby. Naštěstí se s nimi ten sympaťák nijak nezdržoval a odešel šikanovat někoho dalšího. „Asi nějaká osina v prdeli…“ zamumlala Maeve a zamračila se, protože dobrý pocit z toho neměla. „Možná jenom nějaká jednorázová kontrola jako loni, nebo v to aspoň doufám.“ Ale to bylo jen stěží pravděpodobné, když ten Rusák neprohledával kufry, že. „Nebo že by náš nový ministr nasadil někoho do Bradavic?“ To už asi spíš. Tak jako tak to nejspíš nevěstilo nic dobrého a Maevina dobrá nálada najednou ochladla, což se projevilo i na jejím výrazu.

_________________

Vincent se skutečně nikdy nezajímal o to, jestli skřítkové zůstávají na hradě i přes prázdniny, a snad proto pocítí náhlou potřebu to vykoumat. Hned, co přijedou, by se určitě měl zeptat a vypátrat to. Na Isaaca však zatím jen pokrčí rameny. "Možná jo, někdo přeci přes prázdniny musí na Hrad dohlížet. Leda, že bych byl novej hlídač, ale v tom případě by mě někdo musel naučit kouzlo na praní a vaření," prohlásí se zamyšlením a aniž by se pozastavoval nad kapelou, se vrhne raději k dalším probíraným tématům. Přeci nebude z červeného loudit něco, o čem se mu nechce bavit. Není snad člen nějaký sekty nebo tak. "Nevím, můžem to jít pokoumat, ale stejně si myslím, že my to umíme líp," prohlásí, než si vyslechne Isaacova slova o výletě, a pak na chvíli svou pozornost stočí i k Dantemu, na jehož slova souhlasně přikývne. "Tak traktor říkáš? Podle mě to asi není moc velká sranda, ne? Jedeš a poskakuješ a vlastně ani moc rychle nejedeš, protože je to pomalý a hlučný," poznamená s pokrčením ramen. "Ale jako jo, už sem s ním jel. Jen sem ho teda neřídil, protože k tomu mě náš soused už jako nepustil, ale dalo se to," pronese s úsměvem, než se zasní, jaké by to asi bylo, kdyby mohl jet traktorem z nějakého pořádného sešupu. Nakonec se jen zasměje, než se tedy konečně začne sápat po kytaře a ladit ji. Isaac brzy přijde s nějakou tou písničkou, a tak zamyšleně nakrčí obočí, než se tedy pokusí chytit Isaacovu melodii a něco na ni vybrnkat na svou kytáru. Určitě stojí za zmíňku, že akčoliv se místy trefí, občas mu ještě ujede nějaký ten falešný tón. když se červený odmlčí, na chvíli se zastaví, ale když s další slokou přijde Dante, na nic neváhá a i jeho zpěv doplní místy trochu divočejší hrou na svou kytárku. Jakmile skončí Dante, sám se na chvíli zamyslí, protože proboha, jak že ta písnička dál pokračuje? Nakonec ale mráčky z jeho mysli ustoupí a on vydoluje další veselá slova.
"Koupím si kravatu, dám za ni vejplatu,
až pojedu do Oděsy na bál,
a celá Oděsa radostí zaplesá,
jakej to přijel supr elegán.
Ná ná ná!"
Pokračuje dál ve zpěvu a drnkání na svou kytaru, která už jistě zažila lepší časy...

_________________

Zkoumavý pohled pozvedne ke svému spolužákovi, kterého vidí poprvé po prázdninách. Vlastně ani netuší, jestli se k němu doneslo něco o té návštěvě, ale je dost možné, že už to dávno bude vědět. Proč by se s tím měli Udinovi tajit? Návštěva McLarkenů snad ještě nikomu pověst nezničila.
Nad spolužákovými slovy se nakonec pousměje a spokojeně kývne. "Rozhodně, nestojím o ty otrapy z ročníku nebo třeba o budoucí prváky. Vlastně jsem celkem rád, že jsem byl za celé léto ušetřen nějakých rozhovorů o tom, kdo by do jaké koleje chtěl jít," svěří se svému snad jedinému kamarádovi, než mu i on svěří své zážitky z léta. "Jo, to znám, vůbec ti to nezávidím. Štěstí, že toho bylo za tyto prázdniny o dost méně. Jen nějaké večírky, a pak jsme ještě nějakou dobu pobývali v Benátkách na dovolené," rozpovídá se, ne nijak dlouze, o rodinných zážitcích, načež pokrčí rameny. Vzpomínka na návštěvu Udinových se opět začne cpát do popředí jeho mysli a on ji začne důkladně zkoumat. Měl by to říct nebo ne? Z přemýšlení jej vytrhne Ray a jeho náhle rozkašlání, při kterém si jej přeměří zkoumavým pohledem. "Co se stalo?" zeptá se s nakrčeným obočím a znovu si zkoumavě přelétne tvář chlapce, který mu také brzy zmíní, kde je problém. Kašel, samozřejmě. Co jiného by to mělo být?
K úvahám nad tím, jestli by měl přiznat barvu ohledně návštěvy u nich doma, se již nevrátí, jelikož je předběhnut samotným Rayem. Přitom se pokusí zamaskovat jakékoliv překvapení a jakoukoliv emoci zakryje za nic neříkající, možná trochu ledabylý pohled, k čemuž přidá i mávnutí ruky. "No jo, byli u nás Udinovi. Prostě jedna z těch typických návštěv mezi kouzelnickými rody. Nic neobvyklýho, řekl bych. A Daryu znám alespoň ze školy, takže to nebylo nic nervy drásajícího," přizná s klidem, než si od něj zelený vezme bonbon. Balíček nechá ležet tak nějak na dosah ruky oběma a dokonce i sám jednu z laskomin uloupí, aby si jí vzápětí mohl hodit do úst. Ihned přitom pocítí jemnou ovocnou chuť, a tak zlehka povytáhne koutky.
Klid jejich kupé je však brzy narušen, když dveře otevře Gruška. Už už se nadechuje k nějakému tomu odpálkování, protože otázka na volné místo se k tomu rovnou nabízí, avšak když mu pohled padne na o rok starší dívku z jejich koleje, spolkne alespoň ta ošklivá slůvka. "Nikomu, ale pokud taky nemůžeš vystát užvaněný prváky a další podřadný spolužáky z naší školy, jsi tu vítaná," uvítá Grušku jak se patří, přičemž na malý moment probodne pohledem Raye, který sedí naproti, tudíž se nic Flavíkovského nekoná. "Nikde jsem ji neviděl," odpoví nakonec popravdě Grušce, načež i jí, hrozně slušně, nabídne ony bonbony, které si vysloužil od rodičů, a které dozajista nemá šanci sníst, protože je prostě lunt.
Se zájmem pak nakonec klesne pohledem k její učebnici, protože i když si toho přes prázdniny do hlavy namontoval dost, přesto jej zajímalo, co asi zajímavého berou o rok výš. "Chmm, to jsou lektvary?" zeptá se nakonec, přičemž bradou trhne k učebnici, do které má, díky tomu, kde Gruška sedí, šanci nahlédnout.

_________________