Upřímně, Sven si nemyslel, že by prefektský vagon vypadal nějak jinak, než ty ostatní, nebo že by byl pohodlnější a lépe vybavený. Jen tam asi byl větší klid a více místa, protože se tam necpalo tolik studentů. „No, ale určitě je tam aspoň klid, ne?“ zeptal se a zvedl k Andymu zvědavý pohled. Bůhví proč se na to totiž nehodlal ptát své sestry, jen by mu to připomínalo tu tragédii s odznaky. Když Andy přiznal, že chtěl jet s ním, Sven se na něj dlouze zadíval a na okamžik mu došla slova. Snažil se nečervenat, ale uši mu okamžitě zrudly. „Proč?“ hlesl nechápavě. Vždyť nebyl žádná skvělá společnost.
Ke Svenovu překvapení se Andrew o chvilku později přesunul na sedačku vedle něj a Sven v tu chvíli netušil, jestli se radovat, nebo raději utéct. Očima sklouznul na chvilku k balíčku sušenek, než pohled zvedl zpět k mrzimorovi. „Tobě se to lehce řekne, Andy,“ zahučel nešťastně. „Co by sis o sobě myslel, kdybys byl na mém místě a tvoje šílená sestra dostala odznak a ty ne? U nás doma si všichni mysleli, že je to omyl, ale očividně není,“ pokrčil Sven rameny. „Já to ségře přeju, ale... No, prostě nechápu, co jsem udělal špatně. Já bych ten odznak rád nosil,“ přiznal s povzdechem - teď se přes to prostě nedokázal přenést. A to, že Andy občas považuje odznak jako přítěž, zatímco on by po něm hrábnul všemi deseti, kdyby mohl, mu na náladě úplně nepřidávalo.

_________________

<<

Jelikož byl Garrick teprve šesťák, žádné nostalgické myšlenky ho nenapadaly. Nikdy odjezdy do škol nijak zvlášť emocionálně neprožíval a tak tomu bylo i tentokrát. Navíc nejel do Bradavic sám, malá sestřička už nebyl tak malá, jak Garrickovi vždycky přišlo. Když tak nad tím přemýšlel, docela vyrostla a stala se z ní krásná mladá slečna. Garrick políbil matku na tvář a věnoval Ember významný pohled s pomrknutím. Pak vzal do náruče svojí drahou kočičí slečnu Aniselle a vydal se k vlaku.
Tentokrát ho zaujal poslední vagón. Vlezl do něj a hledal nejvhodnější kupé. Začal systematicky od zadu. Kupé E5 se mu relativně zamlouvalo, ale už v něm bylo docela plno. A hovor byl v plném proudu. Nechal tedy spolužáky, ať si popovídají v klídku a vydal se dál. Přešel prázdné kupé a konečně se dostal k tomu s označením E3. Jakmile starší studentku viděl, věděl, kam musí jít. K té krasavici ho to prostě neuvěřitelně táhlo, i když neměla na tváři úsměv a vypadala znuděně. "Zdravím," prohlásil s úsměvem a zavřel za sebou dveře "princezno." dodal hned, jakmile zaklaply dveře a celý rozesmátý se posadil naproti dívce. Aniselle pustil na zem, ať si hraje, kočičí slečna se posadila pod Garrickovu sedačku a začala pochrupovat. "Copak tu dělá taková krásná dívka sama?" optal se, aby zapředl rozhovor, protože předpokládal, že slečna, schovávající se za novinami, to neudělá.

_________________

Najít Skye opravdu nebyl problém, protože o sobě dával vědět po celém vagonu, ač to někteří jistě rádi ignorovali a nevěnovali tomu pozornost. Co jiného taky mohli dělat, když jim Sky nedal šanci. „No nazdar!“ Přerušil svou píseň, když do jeho kupé vpadl Iggy, kumpán k nezaplacení, a kámoš, co nebyl žrádlo. „Jsem se bál, že mě mineš!“ Jakoby ho snad minout šlo, když o sobě dával vědět celému vlaku a nástupišti, zatímco mudlové toho byli ušetřeni jen díky kouzlům.
„Dáš si banán?“ Byla první Skyova otázka, jen co se Iggy posadil, aniž by mu dal prostor k prvnímu slovu. I na to ale pak došlo. „Byl moc sprostej?“ Dožadoval se Sky vzápětí odpovědi, když se Iggy rozpovídal o chlapovi s nadávajícím papouškem. Nadávající papoušek byl cool. On sice od setkání s Nessou toužil víc po maličké opičce, ale ta by zase neuměla nadávat, takže pokud by se měl nakonec rozhodovat, bral by Nimbus. Inu koště je koště, i když nenadává a nejí banány. „Si představ mít papouška ve škole! By nadával profákům a ty bys jen krčil rameny, že za to nemůžeš, zatímco po nocích bys ho to učil. A navíc kdybys náhodou přišel na OPČM o nohu nebo o oko, tak bys byl pravej pirát! Dřevěná noha by ti sekla, ta páska už míň.“

_________________

Anna-Maria byla vděčná za to, že si může užívat několik nerušených chvil, ačkoliv již brzy měl být ten klid narušen někým, kdo se nedal odradit ani její předstíranou zaujatostí novinovými žvásty. Bylo ale nutné poznamenat, že Anna byla ochotná případnou společnost tolerovat, a podmínkou kupodivu nebyla její neexistence, nýbrž alespoň slušné vychování, tj. něco, co zjevně narušitel neovládal. Že ten idiot nezaklepal, dobrá, to by mohla přejít, ale že se už ani neobtěžoval s otázkou, zda třeba někomu nedrží místo (Lashawn, kde jsi?), to způsobilo, že se Anna-Maria zatvářila nepříjemně, tedy více než obvykle. Vrcholem ovšem bylo, že si dovolil ji oslovit „princezno“. „Je slušností se zeptat, zda si můžeš přisednout předtím, než někam vtrhneš… Galle,“ dodala po dvou vteřinách drzounovo jméno, které vylovila z paměti, což zase až tak těžké nebylo, protože sice zatím v Bradavicích studoval jen jeden rok, ale byl ze Zmijozelu a byl čistokrevný, tudíž hodný zapamatování. Relativně. „Zjevně to, co všichni ostatní – sedí a čeká na to, až se expres rozjede, aby ji odvezl do té upadající školy,“ odpověděla posléze naprosto nezaujatě, a protože už zatím bylo bezpředmětné, aby se schovávala za novinami, které jako štít zrovna nezafungovaly, pečlivě je zase složila a položila na stolek.

_________________

„Hele brzdi, jo, kámo,“ započal Neal synátora mírnit v rozletu, „zase nás nemusí slyšet celý nádraží, stačí jen Dylan. A jestli nás taky hledá, tak nás uslyší.“ Neal si nebyl jistý, jestli si Dylan vzpomene, ale tak nějak očekával, že ano. Stejně jako Barry měl jet do nové školy a to by v tom byl rarach, aby nechtěl jet společně s kamarádem. Neal si byl celkem jistý, že se v tom davu nakonec najdou. „Houká, když odjíždí, a když je to třeba. Třeba když si na kolejích udělá nějakej kanec romantickej piknik.“ Mluvil o zvířeti, aby bylo jasno.
Neal se se synem hádat nehodlal, byl fakt, že jeho vedení domácnosti bylo katastrofální, a nemělo cenu to zapírat před někým, kdo s ním v té domácnosti žil. „Nemožný, já si dával bacha, abych je pral s tou správnou barvou.“ Ty trenky prostě nebyly fialový. Možná červenomodrý. Ale rozhodně ne fialový.
Neal Barrymu slíbil, že bude psát hodně často (pokud najde něco na psaní a kus papíru), a pak už se šlo volat na Dylana. „Hej, DYLANÉÉÉÉ!“ zařval, bez kouzel, ale i tak dost hlasitě, asi jako fanoušek Strak na staďáku. „Počkám, jestli se ukáže a pak kdyžtak půjdu, jo?“ Nechtěl synkovi odjezd do Bradavic zbytečně znepříjemňovat svou přítomností, ale taky si chtěl být jistý, že do toho vlaku nastoupí se všemi zavazadly, a vážně odjede.
Netrvalo dlouho a jejich dvojici obohatila trojice Dylan-Paul-ženská, takže Neal se se všemi pozdravil, a potřásl si rukou s Mabel. „Těší mě,“ nahodil úsměv, ale pak už se vrátil k těm raubířům. „Tak mazejte do vlaku, ať vám to neujede, jo? Jo a… bych zapomněl…“ zalovil po kapsách a vytáhl několik srpců, které vtiskl Barrymu do dlaně. Mrzelo ho, že nemůže víc, ale tak už to bylo. „Něco dobrýho si ve vlaku kup.“

_________________

"Možná se mi zalíbí v Bradavicích natolik, že ode mě uvidíte na Vánoce jen sovu!" zazubila se Clara na bráchu a spokojeně pokývala hlavou. Na jednu stranu, Londýn i Southampton jí budou chybět.
Do vlaku poměrně rychle plynuly davy studentů, a kraj nádraží začínal být již poměrně přecpaný loučími se rodinami. Clara se tedy nakonec naposledy rozloučila s rodinou a po dlouhém objímání již táhla svůj kufr napříc dlouhou chodbičkou. Ještěže měla kufr poměrně úzký, jinak by tu sotva prošla!
Postupně prošla celý vagón - ve většiné kupé byli již starší studenti. Ne že by se Clara vyloženě vecpat se k některým takovým, ale takhle na začátek by byla raději za někoho, kdo do Bradavic míří poprvé stejně, jako ona. Takhle dorazila až na druhý konec vagónu, kde se v kupé bavily dvě holčiny - dle odhadu asi stejně staré, jako sama Clara.

"Ahoj! Máte tu volno?" Clara do kupé nejdříve jen strčila hlavu a střícně se usmála na obě slečny. Zdvořile počkala na odpověď, a v případě kladné odpovědi slušně poděkovala a jala se tahat svůj kufr dovnitř. Byl to poměrně boj, ovšem zakrátko již Clara padla do svého místa na sedačce u chodbičky. Až tehdy si mohla pořádně prohlédnout možné budoucí spolužačky. Co si budeme povídat, byla docela nervózní, už to bylo docela dlouho, co se snažila dělat si přátele. Ovšem nechtěla v Bradavicích pokračovat v tom, co v Southamptonu začala. Byť byla do učení zapálená a nemohla se dočkat hodin, představa přátel tak, jak je měla před nástupem do základní školy byla.. víc neż skvělá.

_________________
Miss Williams!
#554542

Mimo herně:
Brácha není šnek, brácha nečekal, že sestra bude fretčit
Anthony si přeci musel na prvního udělat volno, aby doprovodil sestru na nádraží. Protože to bylo hrozně logické, když už konečně jela, že se s ní rozloučí. Musel se usmívat nad tím, jak je nadšená a nedočkavá - on byl kdysi spíš uzlíčkem nervů, když měl před sebou první cestu do Bradavic. Nicméně s úsměvem na tváři následoval rodinu přes kouzelnou přepážku a nechal rodiče, ať sestru instruují. "Jasně, že ti budu psát. A ty se nám fakt koukej na vánoce vrátit," zazubil se na ni. A pak už nezbývalo nic než se podívat, jak malá Clara nasedá do vlaku, zamávat a zase se vrátit do práce. Poněvadž i když si udělal pauzu, nemohl tu trávit celý den...

>>

_________________

Flavi byl pořád tak trochu vyjukaný z toho, že mu přišel spolu s dopisem z Bradavic i prefektský odznak. Samozřejmě, že si ho hrdě připnul na hábit, pod nímž se jako obvykle nacházela růžová košile. I on se za prázdniny poněkud změnil. Předně, a za to byl pořád tak trochu naštvaný, ho otec přinutil zkrátit vlasy, které mu ještě na konci čtvrťáku dosahovaly téměř po zadek. A teď? Končily někde u ramen, a Flavius si připadal, jako by měl holou hlavu. Nicméně nemohl nic dělat, musel si prostě na situaci zvyknout, a doufat, že mu vlasy třeba zase rychle dorostou. Nehodlal ale oplakávat své kadeře, poněvadž měl horší problém - líbili se mu kluci, teď si byl už naprosto jistý. A on, i když tušil, že minimálně matka už na to přišla, to nechtěl nikde šířit. Co když o něm má otec ještě pořád nějakou děsně klučičí představu? Povzdechl si, jak tak s kufrem, Tantalovou klecí a Ladym na rameni (kupodivu se kocourek držel své čarodějnice lehoučce, takže drápky demoloval víceméně jen košili a hábit, nikoliv Flaviovo rameno) procházel houfem studentíků a doufal, že ho nikdo z nich nezastaví a nezačne se na něco vyptávat. Protože ten odznak děsně svítil a on si nepřipadal, že by zrovna mohl někomu pomáhat. Vždyť nedokázal pomoci ani sám sobě!
Zadoufal, že se prefektem třeba stal ještě někdo boží, a vlezl do privilegovaného vagónu A. Odzadu.

Hned v prvním, tedy vlastně posledním kupé zahlédl známou tvář, a ještě k tomu tvář slečny, kterou v koutku mysli považoval za svojí nejlepší kamarádku (a bylo mu opravdu jedno, že ona má Suttona, protože tohle subjektivní hodnocení nehodlal nikde šířit), a tak nahodil úsměv. "Ahój," strčil hlavu do dveří, "máš tu volno, že jo? Jaký byly prázdniny? Co zámek? Fakt ti to sluší!" hned začal chrlit slova, a i se zvěřincem se nacpal k Amarille do kupé. Zubil se jako sluníčko. Zato Princezna vypadala trochu... přejetě. "Am... děje se něco?" vypadlo z něj následovně a v otázce na kamarádku upřel pohled, značící upřímný zájem o její situaci. Pokud o ní samozřejmě chtěla mluvit.

_________________

Trhla jsem sebou, když do kupé nakoukla nějaká cizí holka. Samozřejmě, že má první reakce byla prohlédnout si ji od hlavy až k patě. Ne moc upravená, ale vypadá, že má aspoň to oblečení čisté, zhodnotila jsem, než jsem s trochu zdrženlivým "Jo... jasně..." na její otázku přikývla. Stejně to nevypadalo, že kdybych náhodou někomu držela místa, holčinu by to zajímalo. Nicméně se snažila chovat asi přátelsky nebo tak něco, i když můj instinkt v reakci na to velel spíše k úprku než cokoliv jiného. A to měly přijít ještě mnohem děsivější věci. Jako padající kufr, který mě sice minul, ale i tak jsem během chvíle byla nucena vytřeštěně zírat na vysypané věci. ~Zatraceně!~ ujelo mi francouzsky, jak jsem se všeho toho bordelu lekla. A pak se holka na něco ptala. "Nic mi není. Hlavně. To. Nějak. Ukliď," procedila jsem mezi zaťatými zuby (přičemž to dokonale zadusilo můj přízvuk, jinak celkem postřehnutelný) vystavená nečekanému nepořádku, a mermomocí jsem se snažila neříct slečně ještě něco hnusnějšího. Tak. Lízo. Klid. Nádech, výdech.
Pozvedla jsem obočí v úšklebku. "Tak si příště dávej bacha, abys někoho fakt nezabila. Bylo by na nic jet do Azkabanu jen kvůli tomu, že neumíš zacházet s kufrem," doporučila jsem, a úsměv se mi na tváři rozhodně neobjevil. Znělo to spíš, jako že z mých slov odkapává sarkasmus. Poněvadž hej, já pořád vydýchávala rozsypaný obsah kufru! A taky to, že si zřejmě nebudu moci celou cestu v klidu číst. Ona ta holka působila lehce ukecaně. Ale kdo ví, třeba už se žádná další pohroma nestane. Mimo jiné, teď už mohla můj přízvuk zaslechnout. "Ell-" chtěla jsem se taky na oplátku představit, ale v tu chvíli byly moje sny o tichu a klidu zadupány do země úplně. Protože pokud tahle Angela byla vichřicí, další holka, která se přiřítila, byla přímo hurikán. Jen nevěřícně jsem koukala, co se to tu sakra děje, kde je moje pohoda, a proč mají obě slečny potřebu házet svými ubohými zavazadly.
"Ellyse Beaumont," představila jsem se nakonec tedy oběma dvěma najednou, "letošní prvák." O nějakém těší mě si mohly nechat jen zdát, na to mi přišly až moc... moc. "A jinak ano, chodím pořád upravená, protože šaty dělají člověka, a ne, nenechám tě nějakými pochybnými kouzly hyzdit můj vzhled. Kouzli si na vlastní hlavě, když máš zájem trénovat." Tímto jsem odpověděla na otázky obou slečen, a v duchu jsem začínala pomalu ale jistě pochybovat, jestli jsem neměla naše raději nechat mě poslat do Krásnohůlek. Jestli totiž všichni v Bradavicích byli takovíhle...

_________________

Relativní ticho stále panovalo v kupé a on s ním byl spokojen. Relativní však stále nebylo úplné poněvadž se vlak stále ještě nerozjel a proto sem doléhaly zvuky zvenčí plné dětského křiku a hlasité mluvy některých cestujících. Ovšem ani ona mluva se nedala považovat za zajímavou, protože ještě nebyla dost hlasitá na to, aby z ní něco pochytil. Ticho a nečinné pozorování však nakonec prolomila dívka sedící naproti.Jak ss zdálo, alespoň někdo měl co říct. Tomu se říká otázka, Sí, to je to co bývá v knihách v uvozovkách. Podotkla opěf jeho zdravá mysl a tak upřel svá hluboká indigová očka na dívku a uvolil se odpovědět.
"Ne, nechodil. Máte návštěvu z Kruvalu," odtušil svou jedinečnou, úspornou mluvou. Normální sdělení, nečekal žádnė další řeči, ale to se mýlil. To co řekla teda rozhodně nečekal. Sedí v kupé s nějakou prefektkou a ať už má funkce jakékoli, vypadalo to podivně. Podivně tím způsobem, že začal přemítat jestli Bradavice nejsou škola kde se učí místo kouzel flirtovat. Prefektka, stála před ním teda něco jako vrchní flirtéza? Panebože, co tady asi dělã Bell? A co se stsne s ním? Zeptej se, zeptej se ! převzala druhá, možná krapet porouchaná část. Pozn.- spravit. A on se zeptal.
"Jako teď? " zeptal se, možná v pokusu jí vyvést z míry a z toho důvodu vykouzlil na tváři tajemný úsměv. Sice se mohl cítit krapet podivený, ale na venek to rozhodně nedal znát. Možná, že to byl jeden z těch rýpavých žertů, které studenti obvykle rádi praktikovali. To vše se však skrývalo v tom vzdálenén neodhalitelném možná.
Dalších pár okamžiků uběhlo, než se rozhodl dodat svoje jméno. Kdyby se mu představila jen ona, určitě by mu to nechala později sežrat.
"Stee." představil se svou na Kruvalu obecně uznávanou přezdívkou.

Přesně v ten okamžik se do kupé přidal jakýsi hoch, který patrně Ann znal,l a narušil tak jejich intimčo.
"Tak teď asi ne" neodpustil si ledabylou poznámku k věci předešlé, ovšem byl si vědom toho, že to intimčo jim už rušila jedna mňoukavá kočka a tak brzo zahnal svou porouchanou část do pozadí a ponořil se opět do ticha. Na otázku mu totiž odpověděla zrzka s tou věcí na klíně. Možná to mohlo vypadat tak, že Flanna ignoruje, ale nehodlal opakovat úplně ty stejné věci.

_________________