>>>

Amarilla tentokrát na nástupiště dorazila jen v doprovodu Suttona - rodiče měli plno práce a čím byla Amarilla starší a úspěšnější (čti vydělávala víc peněz), tím méně času na ni měli a tím více se o ni starala manažerka, který ovšem o tomhle vědět nesměla. Am to nevadilo - vlastně to i chápala. Mamka sice nebyla nemladší, ale pořád byla známá proto, že prostě existovala a bylo třeba, aby vypadala neustále dobře. Paní Hardingová byla jednoduše ten typ celebrity, u které si většina lidí v tomhle věku říká, proč je vlastně slavná, když už nic v podstatě nedělá. U otce to taky chápala, přeci jen na vozíčku není nejjednodušší se někam dostat a v téhle situaci by snad ani nechtěla, aby se tady potulovala její rodina - už jí není dvanáct, aby nevěděla, že ve USA jsou momentálně v bezpečí. No jo, kdyby jen Amarilla věděla... no jenže neví. Zpět k tématu.
Všechno na Amarille je tento rok nové - černá sukně je kratší, bílá košile s krátkým, nabíraným rukávem má tři knoflíčky od vrchu rozepnuté, kravata je použitá jako čelenka, korunka nikde, vlasy ostříhané po lopatky vypadají ještě kratší, protože sou hodně navlněné, takže teď sahají asi jen po ramena. Opálená je jako kdyby strávila celé prázdniny na pláži - což je vlastně pravda - a na nohou má dokonce černé boty s páskem přes nárt na podpatku. "Slibuju, že budu opatrná, ale víš moc dobře, že nebojovat za vlastní práva je hřích." řekne veselým tónem směrem k Suttonovi, kterého pak prudce obejme a silně stiskne v náruči. Bývalý nebelvír mezi tím vypouští duši a na jeho tváři by každý viděl, že friendzone je tady fakt real. "Hlavně na sebe dávej pozor ty. Mi nikdo ublížit nemůže, na to jsem moc slavná a bohatá, i když by mě na rozdíl od tebe škoda nebyla." zazubí se na kamaráda, který na ni chvíli úžasle zírá, protože Amarilla něco jako sebekritiku přece nevede. Možná se něco změnilo, možná konečně dospěla... "Navíc, kdo by mi ubližoval, vždyť jsem úžasná." a nebo taky ne. Sutton protočí oči a Am ho naposledy silně obejme, načež se vydá, úplně samotinká, se svou armádou růžových zavazadel, pryč.

A6
Princezna, Fláva, volno, volno

S prefektským odznakem na hrudníku se vydá do vagonu A, načež to tam proleze a usoudí, že v posledním kupé to bude nejlepší. Mlčky se usadí a zadívá se z okna - zamává Suttonovi, který tam z nějakého důvodu ještě pořád stojí a dramatickým mácháním rukama mu naznačí, že by měl jít. Blonďáček se zářivě usměje a neochotně se odebere pryč - kdy naposledy se Am citíila takhle sama? Když ji Spencer zradila? Ne, to jí bylo v podstatě jedno. Navíc někdo jako ona přece nemá právo cítit se osaměle. "Vzpamatuj se, Amarillo. Seš moc pěkná na to, aby ses něčím trápila!" povzbudí se nahlas a vytáhne z kabelky časopis se svou maličkostí na obálce - vypadá to jako něco o bydlení a hle, ono to fakt je o bydlení. Zřejmě není tak běžné, aby patnáctiletá holka dostala jen tak z ničeho nic zámek. Amarilla si hrdě přitiskne k hrudníčku dvojstránku o jejím zámku a zasněně se zadívá z okna - jestlipak by se její zámek líbil Flannovi, to by stálo za to zjistit, ne? Hm... Flavimu by se určitě líbil. Fláva je Amarillin jediný pravý kamarád. Vlastně když se nad tím člověk tak zamyslí, Amarilla doopravdy nikoho moc nemá. Možná, že to je způsob, jak ji pisatelka týrá, možná je to típ, že je její pisatelka líná řiť psát ty dlouhé monology, kdo ví.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

<<<

Mackenzie se nemohl tohohle dne dočkat z několika důvodů. Tak třeba, dneska měl narozeniny. Ne že by tenhle den byl pro něj něčím zvláštní, protože je slavil už včera a pořádný čokoládový dort si nemohl dát tak či tak, ale bylo to super. Dalším důvodem byl odjezd do Bradavic, kam už se nesmírně těšil. Vyprávění jeho sestřiček i maminky bylo super a on už chtěl vidět, jestli měly všechny tři opravdu pravdu a nebo jestli mu jen kecaly. Protože to by jim určitě jen tak neodpustil.
Na nádraží ho doprovázela jak maminka tak tatínek, dvojčata však byly někde v tahu, protože každá měla své plány a když se přeci uvidí večer u zařazování, nemusí být tady teď s ním. Mackovi to vůbec nevadilo, znamenalo to totiž, že vlakem pojede sám a nikdo ho nebude kontrolovat. Jinými slovy, mohl si dělat skoro co chce, a kdo by něco takového nebral?
"Tímhle teď budeme muset projít," Mack nakrčil nosík a podíval se na rodiče, jako kdyby se snad zbláznili. Protože přeci, kdo by procházel zdí? Otec se toho však ujal jako první a i se všemi jeho věcmi brzy prošel přepážkou. Jestli to Mackenzieho udivilo? Rozhodně. "Teď je řada na tobě," mrkla pak na něho jeho maminka, a protože se mu tohle zdálo děsně super a byl zvědavý, co ho čeká na druhé straně.. jednoduše se rozběhl.
"Tak čáu!" zahlásil hned, jakmile se dosti vykoukal na červenou lokomotivu a nejspíše by i zmizel mezi ostatními lidmi směr vlak, kdyby si ho k sobě maminka nepřitáhla. Mack zrudl, protože tohle bylo děsně trapný. Kdo kdy někoho objímal před tolika lidmi? Jemu se to rozhodně nelíbilo a vymanil se z náručí hned, jak to šlo. "Dávej na sebe pozor a nezlob, my se to všechno dozvíme," pokárání od otce nebral zas tak vážně sic věděl, že kdyby něco provedl, dozvěděli by se to, protože Crystal nebo Audrey by jim napsaly. "Neboj, neboj a už fakt musím jít, protože mi to jinak ujede. Opovaž se.. mami, já nechci! No fujtajbl," Mackenzie si rukávem začal drhnout tvář, na kterou dostal pusinku od mamči, což by možná jindy neudělal, ale teď tady bylo tolik lidí, který tohle mohli vidět. A to taky bylo trapný, tak.


Protože už od svých sestřiček slyšel, že první vagón patří něčemu čemu se říkalo prefekti a tak, vešel hned do toho druhého, hledají nějaké kupé, které by bylo volné. Hned v tom prvním byly tři holky, které vypadaly podobně staré jako on, ale byly to holky, takže to kupé obešel dost velkým obloukem. V dalším byl zas někdo starší, a i když by si Mack jindy opravdu užil trápení ostatních, rozhodl se zapadnout úplně do jiného.
"Čau, máš tu volno, že jo? Protože to tak přesně vypadá," zamrkal vesele na holčičku, které byla v pátém kupé a nasoukal se tam k ní, ať už měla něco proti nebo ne. Je mu to bylo fuk, podle toho se taky tvářil, a poté co se i usadil na sedadlo k oknu, odmítal se pohnout kamkoliv jinam. "Jedeš poprvé?" povytáhl pak tázavě obočí, pousmál se a zahleděl se z okna ven. Samozřejmě, že tam jeho rodiče ještě byli, protože čekali až vlak odjede pryč. Mack byl totiž schopný klidně kdykoliv vystoupit a zdrhnout, do Bradavic se sice těšil, ale pořád to byl Mackenzie, a ten byl schopný úplně všeho.

_________________

<<<

A bylo to tu zase. Prázdniny utekly děsně rychle, ale Shashimu to zas moc nevadilo. Školu měl rád a tohle byl poslední rok, který v ní měl strávit a hodlal si to pořádně užít. Sice ho letos čekaly důležité zkoušky, ale byl si jistý, že je bez problémů zvládne. Tedy, snad.
Na nádraží mířil i se svým mladším bratříčkem, který letos jel po druhé a Shashi věděl, jak moc se Raghu do Bradavic těší. A byl rád, že z té školy byl nadšený tolik jako on sám, že si našel spoustu kamarádů a i když dělal problémy.. pořád to byl jeho malý bráška, kterého měl tolik rád. Rodiče s nimi pro dnešek nešli, oba kluci byli přeci dost staří na to, aby tu cestu zvládli sami a hlavně jim Šáša řekl, že to s ním zvládne. Což byla vlastně i docela pravda, ale jakmile společně prošli přepážkou, Reggie zmizel neznámo kde. Shashi si povzdechl, ale nechal to být. Sám se pak vydal se svými věcmi k vlaku, chtěl si totiž najít pro sebe nějaké volné kupé. Tedy, ne že by mu společnost nedělala dobře, to on byl mezi lidmi moc rád, ale.. dneska se necítil na to, být obklopován spousty dětmi. Jednu osobu by však viděl velmi rád.
Nakonec to zakotvil v posledním vagónu, v jednom z volný kupé (E1) a jakmile si uklidil své věci na místo, přešel k oknu, které následně otevřel, opřel se o něj a vyhlédl ven. Bylo tady plno nových tvářích, některé z lidí zase znal.. Shashi se usmíval a přemýšlel, jaké to pro něj bude až příští rok nebude moci jet. Sedm let uteklo jako voda.

_________________

Lashawn se na nástupiště 9 a ¾ dostavila po boku svého bratra, který jí ale během okamžiku vzal roha, aby se šel družit s vlastními kamarády a spolužáky, takže Lashi nezbylo nic jiného, než ten zatraceně těžký vozík vymanévrovat mezi lidmi až k vlaku, kde si uvědomila, že se na něm nenachází jen její zavazadla, ale také ta Baluova. Jenže ten zmetek nebyl nikde k vidění, takže než ho Lashi na nástupišti našla, kterak se chlubí prázdninami strávenými v Indii svým kamarádům, uběhlo docela dost času. Naštvaně mu najela vozíkem na nohu, což muselo vzhledem k váze zavazadel ukrutně bolet, ale pod tíhou jejího pohledu si Balu nedovolil ani pípnout. To, že ji tak donutil odcestovat až skoro na konec vlaku, už jí bylo celkem jedno. Chtěla se prostě posadit a mít klid.
Když vytáhla všechna svoje zavazadla do uličky, v duchu nadávala na bratra i na počasí, které vůbec nepomáhalo. Už teď se cítila unavená a rozlámaná a to byl teprve začátek dne. Tak nějak jí bylo jasné, že slavnost ráda oželí, a vymění ji za trochu klidu. A hlavně se tak vyhne Shashimu, kterého sice chtěla vidět víc než kohokoliv jiného, ale zároveň si nebyla jistá, jak další setkání s ním ustojí. Utekla mu přeci z plesu, no ne? Od té doby se před ním červenala ještě víc a ztrácela se mu v davu tak často, jak jen to šlo. No, osud měl hloupý smysl pro humor, takže když pokročila uličkou dál, aby ten hloupý kufr nepřekážel ostatním, její pohled padl na havraspárského spolužáka v prvním kupé (E1). Byl sice otočený zády k ní, protože se díval z okna, ale to nic neměnilo na tom, že Lashi opět zrudla a ohlédla se do okýnka za sebou, jestli není rozcuchaná nebo tak podobně.
Kdyby tušila, že se jen o dvě kupé dál nachází Anna, asi by se tu tak dlouho nezdržovala.

_________________

<<<

Matt se k vlaku šoural tak nějak bez nálady, zato ověšený takovým množstvím věcí, že si mudlové při pohledu na jeho vozík museli klepat na čelo. Kufry by ještě nebyly nic neobvyklého, ani ta kytara v pouzdře, ale koště a klec se sovákem, který byl na rozdíl od Matta pořád ještě taková sotva postřehnutelná koule peří, to už pozornost přitahovalo. Matt se moc nerozmýšlel, proběhl přepážkou, a vlna nostalgie udeřila nanovo. Naposledy do Bradavic. Kdyby ho někdo pozoroval, asi by ho nařkl z toho, že se do červené lokomotivy zamiloval podle toho, jak se na ni díval. S dlouhým povzdechnutím odtrhl oči od tahouna celého vlaku, podrbal se ve vlasech a vytáhl z kapsy primuský odznak, aby si ho připnul na hruď. Za dobu jeho studia se na jeho školní uniformě vystřídalo hned několik odznaků, z nichž nejvíc si cenil toho kapitánského, který teď ale náležel Tess. Mattovi se po prostém kapitánování stýskalo, ale vidina, že o prázdninách se možná dostane i do hlavní sestavy prvoligového týmu, hrany jeho smutku trochu obrušovala. Ale ne dostatečně.
Matt dotlačil svá zavazadla k prvnímu vagonu, kam díky svému postu náležel, hodil si kytaru na záda, koště zaklínil do úchytky na kufru a do druhé ruky popadl klec s Archimédem. Ten si za ty roky už zvykl na ledajaké zacházení, takže nehnul ani brvou, když se s ním klícka trochu zakývala. A Matt nastoupil. Tak trochu doufal, že tu narazí na Tess, se kterou se přes prázdniny ani jednou neviděl a byla to zcela jeho chyba, protože veškerý čas věnoval tréninkům, ale Tess nikde neviděl, takže když prošel celým vagonem až k prvnímu kupé A1, kde seděla Maeve, váhavě nakoukl dovnitř a zaklepal. „Čau, máš tu místo?“ Pousmál se a vyčkal, jestli ho nepošle do háje, což zrovna nepředpokládal. S Maeve měl dost podobné zájmy a rozhodně se spolu měli o čem bavit, takže pokud ho opravdu neodmítla, nasoukal se k ní do kupé, a bez potíží díky své výšce hodil svoje zavazadla do přihrádky nad sedadlem. A pak se posadil. „Tak co prázdniny?“

_________________

Barry se nadšeně zazubil, protože zařvání na celé nástupiště se mu docela zamlouvalo. Kromě toho by mohlo fungovat, ne? „A nemohl bys nám nějakým kouzlem zesílit hlas, tati? Aby nás Dylan opravdu slyšel, víš...,“ prohodil Barry zamyšleně, protože se přeci jen trochu obával, že se ten křik v ruchu na nástupišti stejně ztratí. A těžko říct, jestli tu Dylan už byl.
„A houká často?“ zeptal se a začal doufat, že opravdu uslyší lokomotivu houkat, protože to vážně muselo být něco. A to nebyl žádným obdivovatelem vlaků, ale tenhle bradavický expres měl vážně něco do sebe.
Když se jeho táta začal tvářit jako puberťák, Barry se káravě zamračil a natáhl packu, aby ho dloubnul mezi žebra. „Nech toho, táto, víš, jak to dopadá, když jsi chvíli sám doma,“ zahučel. Bylo mu naprosto jasné, že až se domů vrátí, najde tátu, jak se topí v horách špinavého prádla a obalů od jídla z fastfoodu a je oblečený do zmuchlané růžové košile. Pokud tedy tou dobou nebude bydlet u Paula Thawnea, neboť vyhodí dům do povětří. „Fialový trenky jsem měl naposledy před týdnem,“ prohlásil a byl si tím naprosto jistý. Dobře, Kenway starší se možná trochu polepšil, ale žádný zázrak to nebyl.
Poznámku o teplém oblékání odměnil Barry zachechtáním a ještě nějakou chvilku se k Nealovi tisknul, protože si hořce uvědomoval, že mu táta vážně bude obrovsky chybět. „Tak jo. A piš často, ať vím, že ještě žiješ,“ pronesl nakonec, když Neala pustil a zvedl k němu pohled. Asi by to mělo být naopak - že bude Barry psát tátovi, aby se táta nestrachoval, ale takhle to u Kenwayů nefungovalo. Většinou to byl Barry, kdo měl starosti.
„Zavoláme na toho Dylana?“ zeptal se nakonec a znovu zapátral pohledem kolem sebe. A o chvilku později, pokud Neal nezměnil názor, už společně hulákali Dylanovo jméno. „To teda nevím, jestli se ukáže,“ pokrčil Barry s úšklebkem rameny. „Nemusíš tu se mnou čekat, tati, do vlaku už trefím sám,“ usmál se pak, protože nechtěl otce zdržovat a navíc se bál, že čím déle se tu Neal zdrží, tím hůře ten odjezd ponese a třeba i uroní slzičku. A Barry nechtěl před spolužáky plakat, nebyl přece žádné máslo.

_________________

Nedalo by se říci, že Paul kráčel přes nádraží King’s Cross pln energie, ale na druhou stranu ani nezíval na celé kolo. Vyspal se docela dobře, jen měl v práci poslední dobou docela frmol a celkem se to na něm podepisovalo, přestože měl energie obvykle na rozdávání. Ale dnes měl naštěstí volno. Pobaveně se culil, když pozoroval Dylana, jak kolem něj a Mabel hyperaktivně pobíhá a pořád něco štěbetá. „Jenom aby se ti nestýskalo,“ popíchl ho, když Dylan asi po sté zmínil, že se strašně těší.
„Jo, stane, a zůstaneš navždycky uvězněnej v cihlový přepážce,“ poškádlil chlapce, jakmile došli k vchodu na nástupiště devět a tři čtvrtě a Dylan se začal strachovat, že by se přepážka najednou mohla zablokovat. Mabel očividně taky věděla, jak Dylana správně popíchnout, protože chlapec odmítl společné probíhání a vzápětí už byl na druhé straně. „Měli bychom si pospíšit, než někam zmizí, znáš ho,“ podotkl Paulie s pobaveným úšklebkem ve tváři, nechal svou bývalou přítelkyni proběhnout přepážkou jako první, a pak ji následoval s vozíkem naloženým kufry.
A sotva se i s nákladem ocitl na druhé straně, Dylan už zase mluvil. Paul se rozhlédl kolem sebe, upřel pohled na červenou lokomotivu a nakonec oči sklopil k synovi. „To nevím, já se o vlaky nikdy moc nezajímal. Ale jsem si celkem jistej, že tady mezi dětma určitě najdeš někoho, kdo to vědět bude,“ mrknul na něj.
Chvilku nato, co se Dylan zeptal na Barryho, se nástupištěm rozlehlo volání Dylanova jména - nebo si to Paul aspoň myslel. Natáhl se tedy v celé své výšce, aby měl lepší rozhled, a zapátral očima kolem. „No já myslím, že se po tobě shání, a jsou s Nealem tamhle,“ ukázal směrem, kde se Kenwayové opravdu nacházeli. „Tak pojď,“ pobídl Dylana, mrknul na Mabel a s vozíkem zamířil přes nástupiště za svým kolegou a jeho ratolestí. „Nazdar pánové,“ zazubil se na ně, jakmile u nich zakotvil i s vozíkem. A protože si nebyl jistý, zda Neal zná jeho expřítelkyni, zdvořile ji představil: „Tohle je Mabel, Dylanova matka,“ pousmál se. „Neal, ošetřovatel na mém oddělení. A jeho syn Barry, s Dylanem se už nějaký ten pátek znají,“ vysvětlil zase své drahé ex.

_________________

Danta doprovázel na nádraží pouze otec, protože matka se musela jako vždy starat o pekárnu. Mrzimor si vezl kufr na vozíku a na něm byla také položana klícka s kocourem Titem. Už před přepážkou se společně rozloučili. Žádná vřelá objetí, jen chlapácké potřesení rukou a popřání hodně štěstí. Dante se přes prázdniny dost vytáhl a už byl skoro stejně tak vysoký jako jeho otec. Ten už ho považoval téměř za dospělého a tak se k němu také choval. S úsměvem se rozloučili a Dante proběhl přepážkou 9 a 3/4.
Na nádraží se chlapec tlačil s vozíkem k vlaku, jak jen to šlo. Přes nával lidí to byl docela boj, aby nikomu nepřejel nohu, nebo nedej Merlin někoho nesrazil. Konečně se dostal až k vlaku, ale hned do něj nenastoupil. Opatrně jel podél něj a nakukoval do oken, zdali neuvidí nějakou známou tvář, aby si mohl přisednout. Až u třetího vagónu si všiml Isaaca, který do sebe právě tlačil sváču. Došel až ke schůdkům, naházel věci nahoru a vzápětí je následoval. Procpat se uličkou byl téměř nadlidský úkon. Někdo to tam brzdil. Dante natáhl krk a díval se, kdo to tam zdržuje, až uviděl, že je to Vincent ze čtvrťáku, který se hrne do kupé k nebelvírskému spolužákovi.

C3

(Isaac, Vincent, Dante)

Konečně se protlačil až k vytouženému kupé. Strčil hlavu dovnitř a usmál se. "Zdárec! Máte tu volno, že jo?" Dante ani nečekal na odpověď a naštrádoval si to dovnitř. Kufr hodil do horní police a vedle něj opatrně položil klec s kocourem. Pak s sebou plácl do sedačky a hlasitě si oddechl. "To je zase šrumec, co? Člověk aby měl pomalu řidičák, aby se mu vůbec podařilo dostat se do vlaku." Po vzoru Isaaca si vytáhl z batožiny taky sváču - višňové taštičky. Natáhl ruku do prostoru a nabídl ostatním. "Dejte si, jsou dneska upečené z naší pekárny. A neváhejte. Znáte to, kdo zaváhá, nežere." Načež se zazubil a volnou rukou si vtlačil jednu taštičku do pusy. Když dožvýkal, prohodil k chlapcům. "Hele, nezdaj se vám letos ty naše holky nějak hezčí?" Ukázal do uličky, kde zrovna procházela jedna tmavovlasá dívka. "Vincente, možná bys vážně mohl něco zahrát. Třeba si k nám pak nějaká slečna přisedne."

_________________

Konečne pre ňu nastala tá neskutočne dlho očakávaná chvíľa, ktorá zamestnávala jej myseľ už od začiatku letných prázdnin. Teda, ona mala v podstate prázdniny skoro celý rok, no tie letné značil Aydenov príchod domov a tak presne vedela, koľko týždňov uplynie kým zas odíde. Tentokrát však neodchádzal do školy sám, tentokrát s ním išla aj ona. Ťažko opísať, aká nadšená bola z tohto faktu, skoro celú noc nespala a kontrolovala svoj kufor, či v ňom má všetko potrebné. Samozrejme, prútik bol pekne zabalený v škatuľke a habity ležali na vrchu, aby sa do nich mohla vo vlaku prezliecť. Keď sa za oknami konečne rozvidnelo a ona v spoločnosti svojich rodičov a brata vyrazila na stanicu King's Cross, vôbec nevnímala ich konverzáciu ani to, čo jej hovoria. Našťastie ich to však nijako neurážalo a vôbec to neriešili, na jej správanie už boli zvyknutí a veľmi dobre vedeli, že keď ju raz niečo zaujme a uzavrie sa do svojej bubliny, len veľmi ťažko sa niekto prederie k nej. Aj napriek tomu však kráčala po ich boku a zvedavo sa obzerala okolo seba až pokým sa neocitli pri nástupištiach 9 a 10, ktoré boli prechodným bodom k nástupišťu 9 a 3/4 odkiaľ odchádzal vlak. Vtedy jej pomyslená bublina praskla a ona si plnohodnotne uvedomila prítomnosť svojich rodičov a Aydena.
"A dávajte na seba pozor. To platí hlavne pre teba, Rhea. Tvoj brat ti bude stále v pätách, na to nezabudni. Pokiaľ nám aspoň raz do týždňa nepríde sova, prídeme si po vás!"
"Neboj sa oci, všetko bude v úplnom poriadku."
"Už musíme ísť, lebo zmeškáme," napomenula ich rázne, aj keď sa jej na perách stále črtal úsmev. Nič prekvapivé, hrdina Ayden musí vždy zachrániť deň. Svoje menšie znechutenie však nedala najavo a nechala sa pobozkať na líce mamou aj otcom, ktorým ešte zľahka zamávala a nechala sa chytiť za rameno, pričom sa spolu s bratom rozbehli oproti kamennej stene a zjavili sa pri nádhernej starej lokomotíve.



Neprekvapilo ju, keď ju brat doviedol hneď k druhému vagónu a rýchlo sa s ňou rozlúčil so slovami, že sa uvidia na večeri a nech nič nevyvedie, lebo bude musieť sedieť pri ňom. Potom sa už však rozbehol za kamarátmi niekde do zadnej časti vlaku a ani si nevypočul jej zamrmlanie príjemnej cesty. Samozrejme, to že ju nechá celý ten čas bez dozoru ju tešilo, no nájsť si vhodné kupé vo vlaku plnom starších študentov bolo aj pre tak zvedavého a dobrodružného človeka ako je ona dosť náročné. Nie že by sa bála, to nie, aj keď možno trochu áno. Hlavne kvôli svojej výške bola veľmi ľahko prehliadnuteľná a pohľad hore na všetkých tých vysokých ľudí zapríčinil, že zapadla hneď do prvého kupéčka s chlapcom a dievčaťom, ktoré vyzerali približne rovnako staro ako ona.
"Môžem? Skoro všetko je už obsadené a nechcela by som stráviť cestu na chodbe alebo pri šiestakoch," na ich odpoveď popravde ani veľmi nečakala a opatrne sa posadila na sedačku, pričom klietku so svojou sovou objala rukami a nohy sa jej nervozitou zľahka klepali. Málokedy bola nervózna, no teraz to bolo trochu iné. Predsa len, plno cudzích ľudí a nevedomosť z toho, čo večer čakať a na čo sa pripraviť si na nej vybrali svoju daň. Tak, ako nemohla poprieť to, že sa neskutočne teší však nemohla poprieť ani to, že bude pravdepodobne ešte trvať nejakú dobu kým sa úplne uvoľní. Zatiaľ sa však pokúšala dýchať pekne zhlboka a nevyzerať ako vystrašené malé decko. "Mimochodom som Rhea, no kamaráti ma volajú Tami."

_________________

Maeve nakonec přestalo bavit postávání venku a raději se vrátila do kupé, kde sice neměla Gizma, který by si vyžadoval její pozornost – tomu bídákovi se nějak zalíbil venkovský život a zrzka ho málem nepoznávala, protože se z pecivála stal celkem aktivní život – ale zase tam měla svoje věci, koště a kytaru, což byly věci, které nechtěla dlouho nechávat o samotě. Každopádně si ale stáhla dolů okýnko, skopla boty a vylezla na sedačku, aby se z toho okna mohla vyklonit a pozorovat ruch na nástupišti. Netrvalo ale dlouho, než ji z jejího pozorování vyrušilo zaklepání na dveře. „Au,“ zahuhlala Maeve, protože se samozřejmě praštila, jak se snažila narovnat a ohlédnout, aby viděla, kdo se to k ní dobýval. A když spatřila Matta, okamžitě vyčarovala na tváři úsměv, načež si promnula bolavé místečko na hlavě a posadila se jako normální člověk. „Nazdar, jasně, sedej, že se vůbec ptáš,“ vybídla ho pak a zaklonila hlavu, aby mu z toho sedu vůbec viděla do tváře. „Že ty jsi ještě vyrostl?“ postěžovala si teatrálně a s hraným povzdechem zakroutila hlavou. „Člověk aby si na tebe bral brzo chůdy.“ Zvláště takový hobit jako byla Maeve, že.
„Ále, ani mi nepovídej,“ mávla pak rukou na Mattovu otázku ohledně prázdnin. „Akorát jednou jsem se dostala do kina na Pomádu, to jsem byla se Šášou, a jinak teda jako nic moc. Hrála jsem si na sovu,“ podělila se o své chudé prázdninové zážitky a možná by se rozpovídala dál, kdyby jí pohled konečně nesklouzl k Mattovu odznaku. „No nene, primus! Tak to gratuluju, ty jo. Ne že by se na to snad někdo hodil víc,“ broukla s upřímným úsměvem. „No a co tvoje prázdniny? Taky jsi je měl tak zabitý, nebo jsi měl víc štěstí?“ zajímala se Maeve zvědavě a povytáhla obočí v otázce.

_________________