Jestli něco umím fakt dobře, tak je to svlíkání se v nevhodnou chvíli ignorování Darrelového protestování proti svlíkání. Zakývu horlivě hlavou a moje ego se najednou zdvojnásobí. Protože Darrel řekl, že moje tetování je hustý. Vsadím se, že Jane nic tak hustého nemá. Ani Ginger. Žádná holka v našem ročníku beztak nic tak hustého nemá, dokonce ani Ezra. "Bolelo. Víc, než rána potloukem. Vlastně jen málo věcí v mým životě bolelo víc, než tohle." uculím se a pokrčím rameny. "Nemám ponětí, měla jsem balík mudlovských peněz a prej to na tuhle velikost tetování stačilo, tak jsem do toho dál nešťourala." odvětím lhostejným tónem, záměrně vynechávám tu část o tom, že tostačilo na dvě tetování a že to druhé taky někdo má a tak. To je na ní, aby o tom řekla úplně všem a tak, snad nejsem taková drbna, že.
Můžu být sebenormálnější, sebeveslejší, stejně mě nikdo nebude chápat, hm. Smutné. Protočím nad jeho poznámkou o Jane oči - koho zajímá Jane? Ta nezajímá nikoho! - a dopnu si košili. "No prostě se doma dozvěděli, že kouřím a tak a strýc má určitě nějaký syndrom "všichni mě musí respektovat", takže byl strašně rozčílený a tak, takže mě celé prázdniny drželi doma pod zámkem." dám se do vysvětlování a stále se tvářím podezřele šťastně. Rozpustím si vlasy a gumičku navléknu na zápěstí. "No a když jsem se přemístila za Gwen, asi ho to hodně naštvalo a když jsem se vrátila, Meow byla mrtvá, no," dokončím historku o kočce a Avadě. Abych pravdu řekla, nevím, jestli to ty všechny prášky a tak, nebo to můj mozek, ale vzpomínky na ten den jsou lehce těžce zamlžené, jako kdyby se to ani doopravdy nestalo. "No a zasnoubená jsem už od páťáku nebo tak něco, to ani nestojí za zmínku," odvětím otráveně a mávnu nad tím rukou. Dája si může bejt jistý, že tohle je naposledy, co mě tak nadšenou vidí - hlavně proto, že jak se znám, přestanu léky v Bradavicích brát, protože zapomenu nebo budu mít pocit, že to nepotřebuju. Celou dobu jsem se dívala z okna, jako kdybych očekávala, že tam někoho známého uvidím - echmechmpatrickaechm - ale ono nic, takže očka přesunu na Darrela a přeměřím si jeho unavený obličeje důležitým pohledem. "Co ty? Plánujete se s Donnou vzít? Měl by ses taky nechat tetovat. I přes tu bolest to je tak nějak návykový." poznamenám s úšklebkem a vyhrabu si z kabelky tyčinku, do které se rychle zakousnu, abych na chvíli zmlkla, protože mám pocit, že jinak bych o tetování prostě nezavřela pusu a nakolik má možná Dája tuhle verzi Ariany radši, určitě bych mu přišla po chvíli otravná, jako vždycky.

_________________

Když Tae postřehl, že se někdo blíží k jeho kupéčku, a vzápětí za prosklenou stěnou spatřil Heatha, sundal nohy ze sedačky a věnoval spolužákovi úsměv, protože neměl nejmenší důvod, proč ho do kupé nepustit. Heatcliff byl fajn. Taky se mu do kupé mohla nasáčkovat daleko horší společnost, která by ani jeho flegmatickou povahu nenechala v pohodě. „Čau,“ pozdravil ho zvesela. Nad otázkou týkající se prázdnin se musel Taevas krátce zamyslet, aby si v duchu zrekapituloval, co celé dva měsíce vlastně podnikal. „Docela dobrý,“ usoudil nakonec. „Ale obávám se, že nemám žádný zážitky, který by stály za vykládání. Jenom jsem byl na pár výletech a jinak nic moc zajímavýho,“ vysvětlil a pokrčil přitom rameny. „Co ty, jak ses měl? A máš pravdu, já bych prázdniny klidně taky snesl delší.“ Tae se ptal s upřímným zájmem, neboť rád poslouchal vyprávění ostatních.
No a očividně neměli v kupé zůstat jen oni dva. Pánská jízda jim nebyla přána, neboť do jejich kupé nakoukla o rok starší Dipperia - trochu zbrklá a občas vypadala zmateně, ale Taemu byla celkem sympatická, takže proti jejímu vpádu nijak neprotestoval, naopak byl celkem rád, že se kupé plní. „Ahoj, máme volno,“ mrknul na dívku přátelsky a pro jistotu očima loupnul k Heathovi, jestli náhodou nemá jiný názor.

_________________

Darrel si nedokázal představit nic, co bolí víc, než rána potloukem. No dobrá, cruciatus, ale ten v životě na vlastní kůži naštěstí nepocítil, takže to nemohl srovnávat. Snažil se představit si tu neskutečnou bolest, kterou Ariana musela podstoupit, když má tetování skoro přes půlku zad a absolutně nechápal, že to měla zapotřebí, i když to vypadalo strašně drsně a dle roztržených řetězů si Darrel dokázal domyslet i určitou symboliku.
Překvapeně mu stouplo obočí, když se potom Ari rozmluvila o domácím vězení. Něco takového znal z domova, zbývala pouze otázka, kdo z Jarena nebo z Arianina strýce byl větší psychopat. Darrel si to však nechal pro sebe a jen se pohrdavě ušklíbl. Být čistokrevný nebylo zase takové terno. Škoda, že to spousta lidí stále nepochopila, i když to možná nastane časem, pokud to bude ve společnosti pokračovat tímto tempem. "To je fakt psychopat," vydechl zamračeně a zkoumavě se přitom na Ari podíval, zda mluví naprosto bezcitně, nebo se přeci jenom v jejím výrazu něco odrazí. Zabít jemu někdo Asterixe, tak by se fakt neznal! "Ale zase lepší, než kdyby za to zabil tebe, ne?" pokusil se Arianu uchlácholit ne zrovna tím správným způsobem a vzápětí radši hned zmlkl, protože si to uvědomil. "Novou kočku sis nekoupila?" pokusil se to napravit a zvědavě se na ní podíval, i když si myslel, že všechny peníze utratila za tetování. "A jak dlouho ti to vůbec tetovali?" vrátil se ještě k té kérce, protože ho to fakt zajímalo a upřímně, v životě nad tímhle nepřemýšlel.
"Od páťáku?" vyvalil oči. Jak to, že o tom neměl žádné tušení? Na prázdno otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec si to zase rozmyslel a jenom zakroutil hlavou. Jamese znal pouze od vidění, ale doufal alespoň v to, že to není žádný idiot nebo psychopat, těmi byla Ariana doma obklopená ažaž. "Takže po škole se budeš brát? Že mě pozveš na svatbu!" zeptal se a zároveň nakrčil obočí, jako kdyby se chtěl dozvědět další informace o tom, jak se Ariana bude stěhovat do nového sídla, bude zakládat rodinu a bude žít šťastně se svým manželem. Sám tak trochu tušil, že tak lehké to nebude.
Jakmile Ari stočila řeč k němu a zmínila se o Donně a svatbě v jedné větě, zamračeně se mu zkrabatila tvář a on radši sklonil pohled k pantoflím, které skopl z chodidel a nohy si složil tak nějak pod sebe, aby mu to bylo pohodlné.
"Jestli si mě někdy Donna chtěla vzít, po letošním létě už asi ne," ušklíbl se pobaveně už s mírným nadhledem, i když věděl, že Donna si ho vlastně nikdy vzít nechtěla a pravděpodobně ani nikdy chtít nebude. "Vlastně," podrbal se zase rozpačitě ve vlasech, když se chystal říct něco, co nikdo nevěděl, "minulý rok jsem jí požádal o ruku, protože jsem myslel, že by ji to zabránilo odjet do Kalifornie - ale ona se nikdy vdávat nechce, takže ne, brát se fakt nebudeme tak dalších... dvacet let," uchechtl se s nakrčeným nosem, protože fakt, že s Donnou bude i za dvacet let, zněla dost vtipně a děsivě zároveň. Nedokázal si představit čtyřicetiletou Donnu. Bude pořád chodit v monterkách a opravovat auta? "A do té doby mě otec ožení, takže bude vyřešeno," dokončil ještě. "A nee, mně by asi vadilo, že už bych to nikdy nemohl dát pryč. Co když by se mi to přestalo líbit? A stejně se mi to hodí spíš k takovým rebelům a rockerům, to já nejsem," uchechtl se a zakroutil očima, než se na Arianu znovu zadíval.

_________________

>>

Jane tu byla jako skoro vždycky na čas. Ne pozdě, ani ne brzo. Tak akorát. Na nádraží se rozloučila jako klasicky s tátou, protože už nějakou dobu se na nástupišti neukazoval a s mamčou se rozloučila před přepážkou. Pak s klidem (nepotřebovala rozběh) prošla přes přepážku a zamířila k vlaku. S klidem dala kufry (taky vám přijde, že je toho rok od roku jakože… víc?) do nákladního prostoru, protože pokud zase ministerstvo plánovalo přepadovku, tak mohla být klidná. Schovávala se za odznak. A krajkové prádlo bylo schované mezi svetry, takže tak.
Klasicky jako každý rok jela už ve školní uniformě (samozřejmě pečlivě vyžehlené) a černých podpatcích, na které si už prostě zvykla, ono navíc bylo nepraktické jet v šatech a pak se převlékat. Čerstvě umyté vlasy sepnula nad uchem stříbrnou sponkou. Odznak, který přišel poštou (školní obálka? Panebože oni mě vyrazili… nevyrazili?) měla připnutý a tak nějak měla strašlivý pocit, že ho všichni vidí. Takový super stalkerský pocit, víme? Takže zapadla do prvního vagonu (do toho prefektského) a usadila se do prostředního kupé (A4). Nějak to potřebovala vydýchat. Tu nervozitu. Jakože… mamka byla hrdá. Otec nakonec taky, když mu vysvětlili co a jak. Jenže… Co když nebudu dost dobrá? To jí rezonovalo v hlavě pomalu, ale jistě jako kdyby měla hlavu v nějakém obřím zvonu, někdo na to zapomněl a do zvonu bouchl kladivem. Au. Protože… Vracelo se to jako bumerang. Darrel. To jak nezodpovědně skončila… u něj. Jak bábi nadávala, že byla pryč celou noc, oni se totiž neprakticky srazili na schodech, když se Jane snažila proplížit se do pokoje a bábi si šla dát snídani. Pak byla Jane deportována k rodičům, kde za trest zůstala trčet celé prázdniny. Žádný Londýn. Jak patetické. Když není zodpovědná vůči svým rodičům jak pak… Ale z odznaku byli nadšení, takže to vyžehlila. Jen svoje obavy ne. Dopis, který Darrelovi psala, psala na čtyřikrát a pak ho roztrhala a znovu. Nakonec neposlala nic, doufajíc, že se vše vyřeší. Potřebovala vědět co se tenkrát stalo. Jakože to okno nebylo moc fajn. Bylo velký a bílý. A bylo to OKNO.
Ve chvíli kdy z ramene sundávala kabelku, prošel jistý nebelvír. Vypadat jako socha nejde dobře nikomu, ale Jane se to záhadným způsobem povedlo. Vyměnila si nevěřícný pohled se zmobie majitelem a překvapeně zamžikala očima. „Halucinace…?“ Zopakovala, když prošel kolem. Měla otevřené dveře do kupé, tak že by ho neslyšela, bylo fakt vyloučeno. Hysterický tón ještě šikovně držela pod pokličkou. „Darr-“ Vystartovala, když napočítala pět sekund potom, co jí zmizel z dohledu. Utnula to hned ze začátku a znovu dosedla na sedačku. Za prvé vypadal jako zombie. Za druhé kdyby něco chtěl řešit, tak se zastavil. Což neudělal. Ještě bude dostatek příležitostí si ho odchytit nějak jinak a zpovídat ho. Teď ve vlaku by to nebyla šťastná volba…
No a to byl přesně důvod proč pomalu zamířila chodbičkou (nechajíc na sedadle tašku kde beztak nebylo nic důležitého) a pomalu kráčejíc prohlížela kupé. Potřebovala vysvětlit to okno. Now. Nemusela hledat dlouho. Hlas Darrela bylo slyšet poměrně dobře. A ten Arianin taky.
Meow je mrtvá…? Jane vybavila napůl mrtvá kočka, se kterou se Démon nepral, protože mu přišlo pomalu smutné se rvát s něčím co už mrtvě vypadá, ale jinak ji měla… tak nějak ráda. A pak… v životě na žádnou neoblečenou holku ani nepodívám! Jane ztuhla. A pak tak tiše jak jen to dokázala zaplula do prázdného kupé vedle nich. Odposlouchávat by se nemělo. Tak na to kašlala. Důležitější bylo, že prostě… Bože, tohle ji zabije. Že jsem kretén… Jane zůstala zaraženě sedět. Protože byla ve vedlejším kupé, tak Darrel správně viděl prázdnou uličku. Tetování… Otázkou bylo kde. Neoblečená… Klid. Polonahou Arianu už přece jednou viděl. Jane se v duchu ušklíbla, ale i tak v dlaních žmoulala sukni. Pak se rozhodla. Tiše vstala s jasným úmyslem. Slyšela dost. Bylo pravdou, že většinu věcí filtrovala. Ale slova o ženění ji zasáhla. Po letošním létě. Skutečně byl čas se stáhnout. Ne, skutečně necítila triumf. Fakt ne to ji tak nějak ani nenapadlo. Spíše se utvrdila při myšlence, že něco strašlivě zvorala. To byl ten důvod, proč s ní nechtěl mluvit… Nesnáší ji. Tiše se odplížila (a to zvládla i s podpatky holka šikovná) do svého kupé kde zatáhla závěsy a natáhla se. Potřebovala alespoň na chvíli být sama a vyrovnat se s tím, že asi možná zničila něco na čem záleželo Darrelovi. A na Darrelovi zase záleželo jí. Bylo to… složité. Aghrr…

Mimo herně:
Divný, zmatený post, máte moji omluvu, Jane stahuji zpátky do kupé, protože vašemu tempu bych nestačila a zdržovat nechci... (a čekám na Sebba :3 pokud se ukáže)

_________________

(Stieg Larsson)

<<<

Jestli byl Dylan ranní ptáče v den nákupů na Příčné ulici, nebylo daleko od pravdy, že v noci z posledního srpna na prvního září prakticky nespal. Ne že by to na něm snad bylo vidět, protože koneckonců Dylan byl stále dítě a ty měly trochu jiné vnímání unavenosti. To Mabel vůbec cestou nezastírala zívání na celé kolo, protože to rozhodně nebyl Dylan, kdo jí v pět ráno skočil do postele s křikem, že určitě zaspali. Inu, očividně nezaspali, protože se teď Dylan s oběma rodiči nacházel na nádraží King's Cross a střídavě každého z nich obíhal kolem dokola a štěbetal o tom, jak se těší a jak to bude super, i když už tak super nebude to, že se s nimi bude muset rozloučit a jestli mu budou každý týden psát a že… Zkratka pusa Dylanovi jela jako po másle, až byl div, že ho z toho nebolely panty.
Před cihlovou přepážkou se chlapec na chvíli ale zastavil a zatěkal pohled z mamky na taťku. „A nestane se, že by ty cihly najednou přestaly propouštět, že ne?“ musel se zeptat a kupodivu se na okamžik zatvářil nejistě. „Jestli chceš, můžeš to s jedním z nás proběhnout ruku v ruce,“ pronesla Mabel a její slova měla přesně ten účinek, jaký čekala. Dylan se zašklebil a zatvářil odhodlaně. „Tseh, já to zvládnu i sám!“ prohlásil, načež s hlasitým „uííí!“ proběhl cihlovou přepážkou, která oddělovala mudlovský svět od toho kouzelnického. Důvod, proč se Dylan okamžitě neztratil mezi davem, ačkoliv by se to dalo předpokládat, byl nasnadě – podle výrazu byl zcela ohromen parádním pohledem, který se mu naskytl, a v němž samozřejmě figurovala parní lokomotiva. „No téda! Tati, tati, nevíš, co to je přesně za typ lokomotivy?“ Dylan zatahal tátu za rukáv a pohledem neustále zalétával k červené mašině, která si na chvíli získala jeho bezvýhradnou pozornost. Téměř. „A neviděli jste někde Barryho?“

_________________

Ticho panovalo tak nějak stále, já si měřila pohledem toho mladíka, on si asi měřil mě, případně Sunshina, který na něj sice chvíli zíral, protože hej, tohle zrzavé ještě neznal, ale pak se rozhodl, že druhá lidská osoba nestojí za jeho pozornost, a pohled upřel tak nějak na prázdno na stěnu kupé, což mě donutilo přemýšlet o tom, jestli tam třeba nevidí něčího ducha nebo tak. "Um... tys před letoškem nechodil do Bradavic, že?" zeptala jsem se kluka, jednak abych prolomila to ticho, druhak proto, poněvadž jsem chtěla působit jako milý člověk. Odpovědí jsem si byla téměř stoprocentně jistá. Protože někoho, kdo vypadal takhle, bych si pamatovala. Ano, svým způsobem se mi zrzek fakt hodně líbil. Jakmile mi byla moje hypotéza potvrzena, tedy pokud byla, věnovala jsem mu mírné pousmání. "Mimochodem, já jsem Anabelle, Zmijozelská prefektka, takže pokud budeš mít jakékoliv otázky nebo chtít s něčím pomoci," při těch dalších slovech jsem mu věnovala obzvlášť významný pohled, který pojem něco hodil do úplně jiné, mnohovýznamové roviny, "neboj se na mě obrátit. Od toho tu jsem." Tak. Musela jsem přeci působit jako hrozně hodný člověk, a upřímně, tenhle zrzek byl jedním z prvních víceméně dospělých lidí, na které jsem mohla zkusit své přetvařovací schopnosti. Docela jsem si věřila, že během cesty vlakem si ho dokážu určitě zpracovat ve svůj prospěch.

Což mi maličko pokazil příchod Flanna. Nicméně při jeho otázce nešlo se neusmát. "Když jsem to naposled kontrolovala, tak byl," odvětila jsem s pobavením v hlase, a pokud se nakonec rozhodl zeptat na místo k sezení, prostě jsem mu to odkývala. Měla jsem působit přeci přátelsky, no ne? A navíc, Flann mi jako jeden z mála studentů nelezl krkem, i když dokázal být někdy docela divný. Ale kdo ze Zmijí neměl nějakou svou podivnost, že? Sunshine, probraný z transu příchodem nové osoby, vrhl na Flanna podezřívavý pohled. Nejdeš mě sežrat, že ne?* mňoukl tichoučce, načež si ode mě vysloužil "pst." Ne že by očekával, že mu kluk odpoví, ale pro jistotu se ho zeptat musel. Protože hej, zrovna o něm se mezi mazlíčky proslýchaly zvláštní věci...

Mimo herně:
Nevím teda jestli Flann pořád rozumí zvěři, ale... víme.

_________________

Pokrčím lhostejně rameny. "Já bych raději, kdyby zabil mě." odvětím neutrálním tónem a i když by to mělo vyznít hodně depresivně, s tím malým, sluníčkovým úsměvem na tváři, to skoro vypadá, jakože si dělám srandu, i když v kterýkoliv jiný den bych tohle řekla se smrtelnou vážností, nebo jak se to říká, však víme. Zakroutím hlavou - už nikdy si kočku nepořídím, žádná totiž nemůže Meow nahradit. Až budu ze školy, pořídím si hromadu štěňat. Nebo myší. A nebo zůstanu u starých dobrých cihel, co já vím. "Přes pět hodin, řekla bych. Já jsem to strašně zdržovala, protože u toho se, žejo, nesmíš moc hejbat a já sem v půlce začala být strašně hyperaktivní nebo co." ušklíbnu se a sáhnu si na krk, kde moje tetování začíná. Ah, nostalgie. Wait, je tohle nostalgie? No pokud bych byla masochista, tak asi jo. Jsem masochisa? Co já vím, nikdy jsem to nezkoušela, ARIANO! VZPAMATUJ SE! Dammit. "Řekla bych, že hned po škole, no. Stejně furt doufám, že si Kingovi najdou nějakou lepší partii pro Jamese a mě nechají bejt, já chci hrát famfrpál, ne vychovávat malý haranty." prohlásím takovým zvláštním tónem, jako kdybych se fakt hodně moc snažila znít naštvaně a pesimisticky, ale nějak sem se se svým mozekem nemohla dohodnout nebo co.
Byla doba, kdy by mi dělalo radost slyšet, že si ho Donna asi už nechce vzít, nicméně není mi dvanáct, abych byla tak blbá a nepřála Darrelovi trochu štěstí. Štěstí mu přeju, s kýmkoliv jiným než s Jane, samozřejmě jí štěstí nepřeju, ale to nemá co dělat s Dájou, jen s tím, že se tahala s Dájou... logic. Jsem v tak dobré náladě, že mě ani u srdíčka nepíchne, že ji minulý rok požádal o ruku. Nicméně k jeho vztahu se nijak nemůžu vyjádřit, protože nic z toho nemůžu plně pochopit - můj nejdelší vztah trval asi tři hodiny, než v mém snu někdo Arsena ubodal k smrti. Přesně tak, ani snít o tom nemůžu, protože i můj mozek ví, že tohle hraničí s nějakou obsesivní poruchou nebo co. K tomu, že ho otec ožení, se už ale vyjádřit můžu. "Víš nemůžu ti říct, jestli ta holka, kterou tě budou nutit si vzít, bude hezká, ale alespoň máš skoro jistý, že tě nebude mlátit nebo tak něco." řeknu tiše a musím se sama poplácat po zádech, protože tohle bylo řečeno tím nejvážnějším, nejupřímnějším tónem, jakým to jen na veselých pilulkách jde. Radostně se na něj zazubím a nakrčím obočí, zatímco se Dája vyjadřuje k tetování. "Prosímtě, vypadám já jako rebel?" nadzdvihnu pochybovačně obočí a rozesměju se. Já a rebel, to jo, to určitě. "Nebo rocker? A pokud vím, tak z Nebelvíru seš tu ty, to je jako mít doživotní nálepku 'rebel'." dodám jen tak mimochodem, mezitím, co dojídám svoji sušenku a vytáhnu další. Holt jsem hladová, nechte mě bejt. "Mohl by sis nechat potetovat takhle ty ruce jak to lidi mívají, však víš. Po zápěstí nebo co. Nebo na hrudník jak to mívají kriminálníci, třeba by si pak lidi mysleli, že si utekl z Azkabanu." ušklíbnu se, jako kdyby bylo strašně super bejt uprchlík z vězení.

_________________

Chápavě jsem přikývl a věnoval Svenovi úsměv. Vážně nevypadal, že by byl ve své kůži. Na jazyku mě sice pálila otázka co se děje?, ale nakonec jsem to nechal být. Kdyby mi chtěl Sven říci, co ho to vlastně trápí, udělal by to už dávno sám, ne? Jestli o tom teď mluvit nechtěl.. nevadilo, měli jsme před sebou dlouho cestu vlakem, takže pokud se nechtěl vyzpovídat teď, mohl klidně za chvíli. Navíc, byl jsem jedno ucho a vážně mě zajímalo co ho trápí. Třeba bych mu mohl nějak pomoct a to jsem fakt děsně chtěl!
"Nah," mlaskl jsem nespokojeně a pokrčil rameny. "Není tam nic zvláštního, stejný vagón jako jiný," dodal jsem, protože to taky byla pravda. Jasně, nebyla možnost, že si k vám přisedne banda malých děcek, ale zase jsem byl radši tady. "Navíc, chtěl jsem jet s tebou," přiznal jsem ještě, protože jsem neměl proč tohle zatajovat. Vážně jsem chtěl jet se Svenem.. a nějak v tu chvíli mi docvaklo, kvůli čemu by mohl být tak otrávený. Kdyby totiž měl odznak jako já, asi by tady neseděl.. a nebo by ho měl alespoň někde připnutý.
Líně jsem se zvedl ze svého místa a zakotvil jsem se vedle Svena, povzbudivě jsem se na něj zazubil a vytáhl balíček sušenek z kapsy. Protože kdybych nějaký neměl, nebyl bych to já, víme. "Nic si z toho nedělej, vždyť není všem dnům konec," mrkl jsem na něho veseleji. Třeba já jsem se o ten odznak neprosil, sice jsem byl někdy rád, že ho mám ale.. "Navíc, někdy je to fakt na obtíž," to taky byla pravda, i když ten odznak měl i své výhody. Tak třeba ta prefektská koupelna byla fakt super.

_________________

Heath se na chvíli zahleděl z okna, než zas pohled stočil k Taevasovi, to když začal mluvit o svých prázdninách. "Výborně, polovinu prázdnin jsem pracoval, tu druhou jsem dělal kraviny. Chodil do kina, na párty a tak," pokrčil rameny, ale rozhodně si nijak nestěžoval. Prázdniny si opravdu užil, větší část i po boku lidí, který měl fakt rád, jen mu to přišlo až moc krátké a fakt se nemohl dočkat, až škola zas skončí. A to tam ještě ani nebyli. Heatcliff měl teda školu rád, i když to tak občas nevypadalo, ale prázdniny byly.. no, prázdniny. "Jak jsi vůbec dopadl s NKÚ?" povytáhl pak tázavě obočí, protože to ho taky docela zajímalo. On sám se svými výsledky nebyl zas tak spokojený, protože tušil, že to mohlo být klidně lepší, ale zas nemohl být takový šprt, že jo.
Pak se v jejich kupí objevil někdo další. Heath po několika vteřinách zkonstatoval, že je to holka a když se nad tím zamyslel ještě o trochu více, poznal v ní o rok starší spolukolejnici, u které si nemohl vzpomenout na jméno, ale aspoň matně tušil kdo to je. A protože v tomhle kupé byl Taevas jako první, volbu zda volno mají či ne, nechal na něm samotném, ale proti její přítomnosti rozhodně nic neměl. "Tebe letos čekaj OVCE, co?" pro tentokrát tím nemyslel zvířata, ale ty zkoušky, které ho za rok taky čekaly a on už se na ně moc těšil, jakože fakt.

_________________

Gabču sice napadlo, že by se mohla zeptat zda je kupé volné, ale proč by to dělalo? Nikdo nikde nebyl, nevypadalo to, že by měl někdo přijít, takže volno prostě být muselo. A kdyby nebylo, tak by jí zas hezky vyhodila, ne? To se taky nestalo.. "Přesně! Kdo by nebyl nervózní? Já jsem taky.. tak trochu, jsem děsně zvědavá jak to tam bude vypadat a co se bude večer dít, jak to proběhne, kde skončím.." Gabi se zasněně zahleděla z okna, zkoušejíc najít mezi tím množstvím lidí svou matku, ale hledala marně, protože ta už byla dávno pryč a Gabi to moc dobře věděla.
"Těším i bojím, mám prostě takový divný pocit," zhodnotila to nakonec s pokrčením ramen. Nevěděla jak přesně se cítí, ale tak děsně moc se tam těšila, protože.. "Bude to děsná sranda, jsem rozhodnutá celý hrad prošmejdit. Což bude trvat sice dlouho, ale mám na to celých sedm let, no ne?" Gabriela se zasmála a věnovala Rossaně široký úsměv. Byla vážně zvědavá, co všechno by mohla v Bradavicích najít, ale nejvíce ze všeho se těšila do tamní knihovny. Od Summer slyšela, že je pořádně velká a Gabi prostě knihy milovala, mohla v nich ležet hodiny, dny.. "Hmm, Svědectví? O čem to je? Je to hodně zajímavé? Že mi to pak půjčíš?" vyvalila pak na Rossanu spoustu dalších otázek. Gabriela za jiných okolností nebyla taková, jako dneska, ale opravdu se těšila, takže byla trochu více roztěkaná.

_________________