Když Glaciella vystrašeně probíhala sloupem mezí nástupištěm 3 a 4, měla křečovitě zavřená očka a snažila se nezpomalovat ani je neotevírat. Jinak by určitě zase zastavila, jako už asi 5x a lidé by na ni opět koukali jako na blázna. A to ona nechtěla. Její výreček Loki hlasitě houkal - zjevně se mu také nelíbilo, že musí procházet nějakou zdí a riskovat tak přímý náraz. Ale nakonec... nakonec se jí to povedlo a vyděšená sova se vykuleně rozhlížela kolem dokola, stejně jeho nová majitelka Ciell. Všude byl povyk, rodiče s dětmi pobíhali chvíli sem a pak zase tam, loučili se a obímali a Cielle najednou bylo strašně líto, že tu s ní není ani maminka, která se bála projít sloupem a ocitnout se tak mezi opravdovými kouzelníky (popravdě se bála že to nedokáže a tak radši předstírala trému) ani tatínek, který byl moc smutný, že jeho dceruška bude celý rok v nějaké speciální škole pro nadané, jak mu obě jeho milované tvrdily. Ale co se dalo dělat.
"Tak jdeme, Floki. Najdeme si nějaké bezvadné místo." Prohlásila rádoby optimisticky a Floki se na ni jen soustředěně díval. To asi proto, aby nemusel pořád točit hlavou dokola aby mu nic neušlo. Glaciella si vlezla do vlaku, kde byl stejný povyk, jako venku na nástupišti a zaplula do jedné z prázdných kupé, kde si složila velikánský kufr a Flokiho si položila k sobě.

D3 - Glaciella Ravenscroft a 3 volná místa

Seděla tiše a popravdě se docela bála toho, co přijde. Propalovala zelenýma očima krajinu za ohnem a smutnila. "Ještěže tě tu mám." Povzdychl si nešťastně a pohlédla na svého ýrečka, který se tvářil vylekaně, i když nebyl. To ten jeho legrační pohled. "Vážně nevím co bych tu bez tebe dělala. Ale třeba si sem někdo sedne a bude tu s námi." Snažila se těšit, ale upřímně se bála všech svých nových spolužáků. Nebyla si jistá tím, zda ji přijmou. Moc se s lidmi nestýkala a nikdy po tom ani neprahla. Navíc v mudlovské škole si nebyla schopná najít kamarády, protože v první třídě si pošetile myslela, že svou víru ve Valhalu a v Ódina a jiné bohy nemusí skrývat, že jiní budou na tom obdobně jako ona. Ale spletla se a teď už ví, že by se nikomu neměla s ničím chlubit, protože to ostatní nepochopí. Pohled jí zabloudil k posuvným dveřím a slabě a tuze nervozně se usmála. To zvládne! To určitě zvládne!

_________________

| +

Sven opravdu neočekával společnost a už vůbec neočekával, že si k němu přisedne zrovna Andy. Ze všech bradavických studentů si do jeho kupé našel cestu zrovna mrzimorský krasavec... Sven k Andymu zvedl pohled a nepatrně se začervenal. „Eh, ahoj,“ vymáčkl ze sebe rozpačitě. Bohužel to nevypadlo, že by se Andy hodlal přesunout do dalšího kupé, takže se havraspár začal smiřovat s tím, že nebude sám a dost možná bude muset vysvětlit, proč se tváří tak, jak se tváří. Ne že by nebyl rád, že Andyho vidí, jen si před ním připadal strašně hloupě.
„No, hm... Nemám svůj den,“ odvětil raději nekonkrétně, protože byl přeci jen stále ještě dost stydlivý a nebyl zvyklý mluvit o svých starostech a problémech s kýmkoliv dalším. „Jak to, že nejedeš v prefektském vagonu?“ zeptal se vzápětí. Snaha odtrhnout svou zkroušenou mysl od prefektských odznaků byla ta tam. Sven na chvilku vykoukl z okna, aby zjistil, jestli neuvidí Bree, ale ta už zřejmě vlezla do vlaku, nebo se i přes své zrzavé kadeře dokázala ztratit v tom davu lidí na perónu. Tak svou pozornost vrátil zpátky k Andrewovi.

_________________

Heatcliff se líně ploužil po nádraží k přepážce společně se svým bratrem Douglesem, který byl očividně z cesty do Bradavic nadšený víc než on sám. Heath se sice taky těšil, ale prázdniny byly prázdniny, že.
Jakmile společně prošli přepážkou, bratříček se ztratil kdoví kde i se svými věcmi, a protože na podobné věci byl už zvyklý, sebral si zas ty svoje věci a vydal se k vlaku. Neviděl sebemenší důvod, proč by se měl venku nějakým způsobem zdržovat, nemohl se totiž dočkat toho až si zas sedne, i když teprve před chvíli z jednoho vlaku vystoupil. Heath toho však v noci moc nenaspal, takže byl po právu unavený a těšil se tak na docela poklidnou jízdu, pokud si teda k němu nepřisedne někdo děsně hyperaktivní..
Protože byl první vagón určen pro prefekty, primuse a kapitány a on nebyl ničím z toho, zalezl hned do druhého vagónu. První kupé bylo sice obsazené jen z části, ale škvrňata, která v něm seděla ho odradila, a tak zapadl až do druhého. Sice to bylo krapet těžší, protože narvat skoro dva metry do něčeho tak malého bylo docela obtížné. "Zdárek," zašklebil se na Taevase, svého spolužáka a spolukolejníka a krapet neobratně sebou plácl na sedadlo. "Tak co prázdniny?" povytáhl tázavě obočí, zatímco se uculoval jako blbeček, ale to bylo u něho dost obvyklé. Navíc ho ta otázka fakt zajímala, Taevas byl v pohodě, podobně jako zbytek jeho spolužáků. Teda.. až na některé, že. "Nevím teda jak ty, ale já bych si je klidně prodloužil," pronesl pak kapku líně, zatímco se vrtěl na místě, hledajíc nějakou pohodlnou polohu. Nejraději by se totiž natáhl a zabral tak celou jednu pro sebe.

_________________

Po nástupišti procházela smutečním tempem skupinka čtyř lidí, jednoho lidského drobka schovaného v šátku na hrudi své matky a jedna pidi hromádka peří v náprsní kapse mladé slečny. Dokonce i přehnaně optimistický a veselý Vincent marně maskoval rozesmutnění za nejistý úsměv a do kolečka omílané zajímavosti o Bradavicích, které zrovna ovšem nezajímaly ani jeho samotného, jež někde vyčetl. Na náladě mu nepřidávala ani včerejší hádka s manželkou, která blížící se odloučení s milovanou jedinou dcerou nesla velmi těžce a snažila se odjezd do školy zhatit do posledního. Hlava rodiny, sice rovněž zarmoucena odjezdem, však měla jasný názor a nechtěla vnímat ani protiargumenty, v nichž se Laila obávala o dívčinu křehkou duši a poznamenání jejího zdraví takovým drastickým odloučením.
Jediný kdo projevoval dobrou náladu, byl toho dne malý Davin, který neustále miminovsky brebentil nebo se smál. Aidy by přišel neobyčejně rozkošný, kdyby za tím nestálo prachsprosté sourozenecké soupeření. Dala by ruku do ohně za to, že ten malý vyčůránek poznal, že ségra odjíždí a celý svět se teď bude točit jen a jen kolem něj.
Zatím se prala s dilematem, zda tady podél vlaku zbytečně pochodovat i nadále, nebo zda to mít rychle za sebou, s rodinou se rozloučit a vybrat si své místo ve vlaku, dokud ještě nějaká volna zbyla.
Když si doposud mlčenlivá dívka hlasitě povzdechla, celá rodinka zamrzla na místě a probodla ji očima plnýma očekávání i slz. Tak tedy nastala ta chvíle.
„Broučku, tak pamatuj, co jsem ti říkal, buď hodná na ostatní a važ si svých učitelů“ sklonil se k děvčeti otec a pevně sevřel její ramena, probodávajíc její obličej skleněnýma očima. „Budeme ti posílat sovu každičký den a pořád budeš…“ chtěl snad dodat něco o pevném místečku v jejich srdcích a myšlenkách, ale hlas se mu zlomil a tak svou dceru přitáhl blíž k sobě a sevřel ji v pevném objetí, díky čemuž nemohla vidět jeho slzy.
Ani Laila se neubránila slzám, ale ta plakala dnes už po několikáté. Zasypala Aideen množstvím polibků a vlídných slov, ze kterých se toho však moc vyrozumět nedalo. To nejdůležitější si ale malá McCorryová vzala pevně k srdci a to to, že za všech okolností a vždycky bude jejich miláček.
Rozloučila se ještě s bráškou, který se těšil ještě víc. Buď že už ten okamžik konečně nastal, anebo se posmíval ubuleným rodičům.
No, ono to jejich loučení bylo ještě mnohem delší a víc nervy drásající, ale kdybychom zacházeli do detailů, srdce by nám puklo.

A tak se tedy zatím stále odvážná a se suchou tváří dostala do vlaku i Aideen a měla štěstí, protože hned narazila na volné místo (B5 pevně doufám, že jsem se v těch příspěvcích nezamotala a neobsadila něco už obsazeno).
Nebyla tak úplně rozhodnuta, jestli chce sedět sama. Určitě ji takhle dožene smutek z loučení. Ale cítila se hrozně nejistě. Byla ve vlaku plným cizích, většinou starších a mnohem otrlejších dětí. Asi se mezi ně nechtěla míchat, dokud zatím nemusela.
Posadila se k oknu a zhluboka se nadechla. V krku se ji zvětšoval knedlík, který se ji snažil za každou cenu vytlačit z očí slzy. Zatnula pěstičky, zavřela oči a rty vytočila do ne příliš pěkného šklebu. Takhle by možná dokázala ten pitomý knedlík držet na uzdě. Jenže na jak dlouho?
Z náprsní kapsy ji vykoukla miniaturní sovička a zamrkala. Když zpozoroval výraz tváře jeho paničky a nejlepší kamarádky, snad se Karamelka polekal, vyboulil oči a s téměř neslyšným pípnutím se zase pěkně schoval zpátky do kapsy.

_________________

Jeho zcela dostačující samota mu nevydržela moc dlouho. Vlastně si myslel, že to snad nebylo ani pět minut a už se u dveří kupé objevila nějaká dívka zhruba jeho věku. A usmívá se. Ta bytost se usmívá, co asi mám teď dělat? CO se dělá, když se na někoho člověk usměje? Jo vlastně, oplatí se to stejnou mincí, mám se taky usmát. Takže po kratičké chvíli jakéhosi zmatení se mu na tváři přece jenom objevil náznak úsměvu. Vždyť vypadala mile a on neměl vypadat jako podivín! Pak si uvědomil, že toho už nejspíš docela úspěšně dosáhl. Pak se ho ta dívka na něco zeptala. V své hlavě úplně viděl toho Thora, který mu ubíjel jeho mozek do velikosti hrášku. Super, všechno se mu vykouřilo z hlavy, možná byl jen trochu vyvedený z míry a to dalo za své. Odpovědět. Našeptávala mu jeho doposud ještě vcelku zdravá mysl. Díky bohu, že jí měl, jinak by v takových situacích už úplně ztrácel hlavu. Nebo by jen hloupě koukal.
Pokývl a toto gesto navíc stvrdil slovy "Jasně," docela stručná to byla odpověď, ovšem jemu to nepřišlo divné. Vlastně by jí i pomohl s kufrem, ale jak se zdálo, zvládla to docela dobře sama a jemu se nechtělo kvůli takové prkotince vstávat. Neuvolil se však prozatím pozorovat ji nějak zvlášť blíž, pohled opět upřel z okna. Jak skvělé by to bylo, kdyby místo uřvaných studentů mohl shlížet na zelenkavé krajinky. Určitě by se pak cítil mnohem lépe. Jeho pohled po chvilince spočinul na té věci na jejím klíně, které holky říkaly kočka. On si nepamatoval, že by někdy takovou měl, každopádně mu přišlo, že se na něj kouká zlověstným pohledem. To mu přišlo u všech koček - ne, nebál se jich, nicméně by si asi žádnou nepořídil. A z kočky pak docela nenápadně pokračoval v obhlídce okolí. Byl přece jenom zvědavý, co ho v jeho ročníku čekalo za běsy. Nemyslel tím nikoli to, že by sám nebyl někdy úděsný poděs, protože rozhodně byl. Prozatím se mu tedy zdálo docela jednoznačně nepatřičné jí tu obtěžovat svou přítomností a konverzací. Vlastně ho postavila do situace pro kterou hledal řešení, ale pro dnešek se cítil podobně ignorantsky jako holka když o někoho nestojí.
Z pohledu na dívku zatím zhodnotil, že je zrzavá, má kočku a kufr, který nejspíš byl jejím osobním vlastnictvím. Jo, očividně si toho všiml hodně. A ještě se u toho tvářil, jakoby ho tahle jízda vlakem, posezení u společného stolu a ubytování kdesi v podzemí, mělo zabít. A vlastně z toho jediného měl strach. Raděj by si sedl ke klávesám a uklidnil se hraním. Tady mu to však nebylo dopřáno. Chápal to, vlaky obvykle nepřevážely piana v každém kupé. To by se ta cesta taky pořádně prodražila.

_________________

Gabriela nemohla dospat. Ale kdo by se jí mohl divit? Dnešní den byl totiž výjimečný, protože měla jet poprvé do Bradavic, a tak už od brzkého rána lítala z místnosti do místnosti. Tak moc se těšila! Na nádraží pak vyrazila v doprovodu své sestry Summer, která do Bradavic jela také, a své matky.
"Máš opravdu všechno, Gabrielo?" Gabi svá očka stočila k matce a přikývla. Za celou cestu z jejich domu až sem se jí stihla zeptat už několikrát, a proto neměla potřebu nějak odpovídat. Měla všechno, vždyť všechny své věci ještě dneska ráno kontrolovala. Dokonce měla i zvířátko, malou myšku schovávající se v kapse jejích kalhot, které měla na sobě. Gabča byla opravdu ráda, že už jí matka nenutila do vybrání si nějakého zvířete, protože o té myši se opravdu nemohla zmínit, určitě by to psychicky nepřežila.
"Co nejdřív nám napište," tentokrát to patřilo jak jí, tak její starší sestře, na kterou Gabi pobaveně zamrkala a přikývla. Hodlala totiž domů napsat hned potom, co jí zařadí, což mělo být už dneska večer. Gabriela se široce zazubila, na tohle se tak moc těšila. Zařazování však bylo ještě celkem daleko, jako první jí čekala cesta vlakem, a aby k ní vůbec mohlo dojít, musela projít přepážkou. Moc dobře věděla, že tím musí projít, protože Summer už párkrát doprovázela, v těch chvílích jí vždycky děsně záviděla a přála si být už taky velká, jako její sestra.
Gabrieliny oči se rozšířili, když spatřila červenou lokomotivu. Byla sice pravda, že už jí viděla, ale tentokrát to bylo úplně jiné. "Tak se měj mami, neboj, nebudu zlobit! A brzo napíšu!" a s těmito slovy se se svou drahou maminkou rozloučila, zamrkala vesele na starší sestru a zmizela v jednom z vagónů, protože na nástupišti už déle nemohla stát.
"Tě pic," vrazila do prvního kupé, na které narazila a vesele zamrkala na Rossanu. "Jak se máš? A co to čteš?" ve druhé otázce bylo poznat více zájmu, protože Gabi knihy prostě milovala a byla zvědavá, jestli tuhle už četla a nebo ještě ne. V té druhé možnosti by totiž určitě Rossanu poprosila, aby jí knihu někdy půjčila.

_________________

<<<

Sky nemohl u odjezdu vlaku do Bradavic chybět, takže si při tlačení vozíku s kufry hvízdal jako správný sígr s potkanem v kapuci a ukulele na vrchu vachrlaté pyramidy. Rodičům se samozřejmě ztratil a stejně tak starším sestrám, ačkoliv u nich hrozilo, že ho nakonec vypátrají a podrobí mučení ve formě pouček. Sky si z toho nedělal těžkou hlavu a prorážel si cestu davem, aby nakonec zaparkoval… někde uprostřed asi. Sundal svoje zavazadla, na ukulele dával obzvlášť pozor, a zalezl do vagonu Céé. Tam se trochu neobratně prorval uličkou k prvnímu volnému kupé, takže C1, a… zůstal stát i s těmi kufry. Nepřicházelo v úvahu, aby je sám dostal nad sedačky, protože tam prostě nedosáhl, takže je naskládal do uličky mezi sedadly, fláknul sebou k okýnku a nohy si hodil pohodlně na kufry. Pak vytáhl své tyrkysové ukulele a s potkanem na rameni začal vyřvávat na celý vagón, že trs banánů trsá na pláži v sukýnce z citrónové trávy, zatímco vůkol roste marihuana a pasou se krávy.

Mimo herně:
Lepší to nebude, umírám na rýmičku, asi fakt budu chlap.

_________________

<<


Ignác se na nástupiště ploužil v doprovodu otce, s kterým věru nebyla moc velká zábava a neustále ho poučoval, ať se ve škole chová slušně a učí se. Kdyby tu byl strýček, určitě by to nebyla taková otrava a odjezd do Bradavic by byl spojen s hromadou vtipných hlášek a pošťuchováním se mezi oběma dospěláky.
Takhle Iggy vyloženě trpěl a všechno, co mu táta říkal, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec se s tátou rozloučil, slíbil, že bude hodný, i když ten slib nehodlal dodržet, a zamířil k nejbližšímu vagónu, protože fakt nebyl vybíravý. Jen chtěl být aspoň vagón za tím prefektským, což vagon Céé s přehledem splňoval.
A protože Sky tu seděl se svým ukulele a řval jako na lesy, nebyl problém najít parťáka na zdlouhavou cestu. Iggy, ačkoliv táhnul těžký kufr, vtrhl energicky do Skyova kupé. „Nazdar vole!“ zahlásil pubertálně, protože to slyšel od starších spolužáků a přišlo mu to cool. Neočekával žádné protesty ze Skyovy strany, takže nejdřív narval do kupé kufr a pak i sebe a rozplácnul se na sedačce naproti kamarádovi.
„Normálně jsem na nádraží viděl nějakýho chlapa s papouškem na rameni a ten papouch nadával na celý King’s Cross.“ Žádné trapné otázky typu Jaké byly prázdniny? nebo Jak se těšíš do školy?. To nebyl jejich styl.

_________________

Summer se relativně klidně a zcela neagresivně prodírala otravně velkým davem lidí, rodinu nechávajíc někde za sebou. Jakmile se dostala k vlaku, co nejrychleji se zbavila svých kufrů, které svěřila do rukou pověřeným osobám. Byla bílá jako stěna a její mdlý výraz mohl v lidech budit dojem, že dneska už je jí všechno jedno. To samozřejmě nebyla až tak úplně pravda, když před sebou měla její mladší sestra proces zařazování. Nicméně minimálně ti, kteří ji znali, museli už na první pohled poznat, že není úplně ve své kůži. Řekněme, že si dlouhodobá vedra vybírala svoji daň. To však v žádném případě neznamenalo, že kdyby to situace vyžadovala, nedokázala by se tvářit, jakože je vše v naprostém pořádku.
Havraspárka se zastavila a rozhlédla se po nástupišti. Zpozorovala Charlotte, která vlastně ani nebyla moc daleko od ní a právě mířila jejím směrem. Ona rozhodně nepatřila mezi ty matky, které vytahovaly kapesníčky, když se na pár následujících měsíců zase loučily se svými dětmi. Vedle ní šla i Gabriela. Neměla potřebu to nějak protahovat. Obě dvě se s ní rozloučily, přičemž pro ni stejně tak obě vyčarovaly úsměv, a když malá Morganová zmizela ve vlaku, Charlotte stočila svůj pohled k Summer, která se na rozdíl od své mladší sestřičky do vlaku zatím moc nehrnula, i když se do Bradavic už vážně hodně těšila. Matka jí ještě řekla pár slov - v podstatě to samé jako každý rok, nicméně to letos obohatila i o něco málo ohledně Gabi. Charlotte samozřejmě nepochybovala o tom, že by se o sebe nedokázala postarat, na druhou stranu, mít někoho spolehlivého (spolehlivého, ne někoho, jako byl Maxmillian, který se mimochodem stihl vytratit nějak podezřele brzo), kdo ji trochu ohlídá, určitě nemohlo být na škodu.
Pak už i Summer nastoupila do vlaku a usadila se v kupé C6. I když tam byla sama, po chvilce se jí zdálo, že je tam poněkud dusno, takže se neubránila na chvilku otevřít okno. Posadila se, hlavu si opřela o stěnu a na chvilku zavřela oči. Snad se jí do zahajovací slavnosti udělá lépe.

_________________

<<

Darrel se na poslední chvíli dostavil k vlaku. Sotva pletl nohama a zíval při každém druhém kroku, takže bylo zcela zřejmé, že vstával ani ne před patnácti minutami, se slepenými oči si přetáhl tričko s límečkem přes hlavu, obul se do pantoflí, naházel kufry do auta půjčeného od Donny a sedl za volant.
Že cestu skoro nepřežil, protože párkrát pozapomněl zastavit na červené a v jednu chvíli měl dokonce pocit, že za ním jeli ti mudlovští bystrozorové - policajti, chápeme, mu vneslo tolik adrenalinu do žil, že na to vyděšeně dupl a na nádraží byl coby dup. Bez toho by to asi nestihl. S Alaskou, Donninou ségrou, nebo případně s dalším pomudlovštělým Donniným příbuzným byl domluven, že si auto vyzvedne a odveze, protože nechat ho tam stát rok, by asi nebylo příliš praktické.
Teď tlačil ospale vozík před sebou a přemýšlel nad tím, že to s tím žalostným zapíjením konce prázdnin opravdu přehnal, obzvláště když se včera večer vrátil z Kalifornie a fungoval stále v trochu odlišném časovém režimu. Celou noc nespal, usnul až k ránu s flaškou nechutného vína a zdálo se mu o tom, že se jeho rodiče rozvádí a otec mu představuje svou novou přítelkyni, která byla nějaký klon Ginger a Ezry dohromady. Takže když se probudil, nejen, že byl naprosto mimo a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Donna vedle něho neleží a že už není v LA, ale taky byl zděšen z Ezringer jako své nevlastní matky.
"Otrávený víno," stačil říct, když procházel kolem Vřískala, který mu podával boty druhů od polobotek po conversky a Darrel se neobtěžoval na něho ani podívat. Pantofle, které nosil doma, byly v pohodě.
Nedalo se říct, že by překypoval zrovna výtečnou náladou, protože dopad zpět do reality byl příliš rychlý a bolestivý. Nebylo to ani třicet hodin, co byl v slunné a teplé Kalifornii po boku své (občas často vážně právem) nevrlé přítelkyně a teď už se loudal k vlaku, aby se vrátil do Bradavic. Léto uteklo lusknutím prstu, což možná bylo v určitých ohledech dobře, ale i tak na Darrela začínala dopadat zářijová deprese, která se mu všechny předešlé roky vyhýbala. Vždy se do Bradavic těšil, letos ne. Možná už jsem na to studium starej, přemýšlel.
Naházel kufry do vlaku a vlezl dovnitř. Cestovat celý den se mu vůbec nechtělo, protože ještě před chvílí strávil nějakých dvanáct hodin v letadle - stále se odmítal přemisťovat, takže toho měl už i tak dost, ale na výběr zrovna dvakrát neměl. Dlouze zazíval a nemohl popřít, že tak trochu v sobě ještě cítí působení toho nedobrého vína, i když ho nevypil zrovna tolik, ale pravděpodobně se akumulovalo s únavou. S tím i bez toho, i tak nebyl dobrý nápad vlézt hned do prvního vagónu, jenž byl určen pro prefekty a primuse. (A to chudák ještě nevěděl, kdo primuska je!) Každopádně na ní narazil hned vzápětí, když Jane* seděla v jednom kupé a on kolem něho procházel. Pouze tím směrem náhodně stočil hlavu a unavené oči se mu v nevěřícném pohledu rozšířily. Ne proto, že by Jane seděla tam, kde seděla, tam mohla sedět i minulý rok, ale hlavně proto, že ji vůbec viděl. Měl kvůli ní vážně problémy**. "Tvl, halucinace," okomentoval dívku před sebou a aniž by naznačil jakýkoli pozdrav, pokračoval dál.
Nakonec se usadil do volného kupé B4. Uložil svá zavazadla, břichem si lehl na sedačku a kšiltovku, kterou do teď svíral v ruce, si narazil kšiltem dozadu. Po chvíli začal podřimovat, v Kalifornii bylo zrovna kolem dvou hodin ráno, a to většinou chodívali s Donnou spát.

Mimo herně:
* počítám, že už tam sedí, když přišel pozdě
** a víc to rozebírat nebudem, nemáme to dohraný

_________________