Na nádraží mě doprovázel otec. Matce jsem možná byla jedno, možná ne, nijak extra mě to nezajímalo. Ostatně, s otcem jsem vždycky měla lepší vztah. I tak jsem trochu netušila, proč se mnou vůbec někdo jde až k vlaku, krom zřejmého faktu, že bych ten příšerně těžký kufr prostě neodtáhla. Když jsme prošli přepážkou mezi nástupišti devět a deset, jako by se rozpomněl, co vlastně chtěl, a rychlou francouzštinou mi začal vysvětlovat, co všechno musím udělat, a jak se chovat, co naopak nedovolit. Že mám být prostě jako malá, hodná holčička. ~Neboj se, otče,~ věnovala jsem mu sladký úsměv, který tak ladil s mými zlatými kudrlinkami, v nichž jsem měla vetknutou bílou saténovou mašli, ladící k stejně bělostným šatům, zdobeným drobnými bleděmodrými květy, ~víš přece, že nikdy nedělám problémy.~ Zdálo se, že moje slova otce trochu uklidnila, a on mě s úsměvem pohladil po vláscích. Nikdy mi to nedošlo, ale vypadal, jako že se bojí nechat svou malou dcerušku odjet někam úplně samotnou. Přeci jenom, pro něj osobně byly Bradavice jednou velkou neznámou. A snad kvůli nervozitě v jeho očích, jsem se sama začínala také cítit nervózně. Jak zvláštní. Pohlédla jsem s nejistotou na červenou lokomotivu, zpět na otce, zpět na lokomotivu. ~To zvládnu,~ prohlásila jsem. Musela jsem být silná. ~Najdeme ti místo, co říkáš?~ reagoval otec, a tak jsme začali procházet kolem vlaku, až jsme nakonec vešli do VAGÓNU B. Nebylo těžké vybrat kupé. Hned to PRVNÍ vypadalo víceméně čistě a netoxicky, a nikdo v něm ještě neseděl, takže jsem prostě požádala otce, aby mě nechal sedět tam. Přikývl.
Netrvalo dlouho, řekli jsme si poslední slova rozloučení, a já v kupé osaměla. Seděla jsem strnule, přicházející nervozitou jako na jehlách, a jen čas od času pohlédla z okna na dav na nástupišti.

_________________

Neal se probudil na gauči mezi srolovanými ponožkami a chvilku nevěděl, jaká je vlastně denní či noční doba, natož aby si uvědomil, že je prvního září. Když se po deseti minutách úspěšného koukání před sebe podrbal na hlavě, přičemž se mu rozsvítilo, vyskočil z gauče jako píchnutý špendlíkem, a začal lítat po bytě jako ukázkový idiot. Nakonec vypadal jakž takž slušně, ponožky měl, dokonce obě jen každou jiné barvy, a snídani do sebe cpal ještě po cestě, protože si ji nejdřív musel někde koupit. Sobě pořádný kelímek silného kafe s cukrem a horkou jablečnou kapsu, Barrymu co si poručil a mohlo se jít dál. Tedy, jít… Neal Barryho na nástupiště vzal autem, aby se neřeklo, protože ty kufry odmítal tahat v ruce, takže jejich jediný přesun pěšmo proběhl od parkoviště na nástupiště, kde už jim zavazadla vezl vozík. „No jo furt!“ zafuněl, když ho synátor popohnal, a strčil do vozíku, aby uhnul správným směrem.
Jen co Barry otevřel před přepážkou pusu, Neal přestal vnímat, což byla taková obranná reakce jeho organismu na synovy dlouhé monology plné vznosných myšlenek a geniálních rozuzlení, takže zachytil jen Dylanovo jméno. „Co? Dylan? No měl by jet, ne? Zkusíme zařvat na celý nástupiště a já se kouknu, jestli někde nezahlídnu Paula,“ navrhl otcovsky, protože výchova byla nezbytná. Otázkou bylo, co přesně Neal za výchovu považoval a co ne. Nakonec společně proběhli přepážkou na druhou stranu a Neal se na okamžik nostalgicky zasnil. „Ta jezdila ještě za mě. A dost možná ještě dřív než jsem se narodil, hele. A počkej, až zahouká, to padnete všichni na zadek.“ Podotkl pobaveně, zatímco se rozhlížel, jestli někde v davu nezahlédne povědomou postavu pana lékouzelníka Thawneho.
„Cože?!“ Barryho slova k němu dolehla o vteřinu později, ale i tak se zatvářil otráveně jako výstavní puberťák, kterého kárá přísný a zoufalý rodič. „No jooo. Vždyť s tím praním už to tak hrozný není, ne? Kdys měl naposledy fialkový trenky, hm? Polepšil jsem se.“ Ušklíbl se Neal uraženě, ale jakmile se k němu syn přitiskl v objetí, pevně ho k sobě přivinul. „Mně taky, Barry. Budu ti psát, jo? Hlavně pořádně jez a teple se oblíkej. Teple jako myslím vrstvama, růžový věci jsem ti nechal doma.“

_________________

Konečně jsem se dočkala! Ráno jsem na snídani byla mezi prvními a pořád jsem popoháněla ostatní, že už bychom mohli vyrazit. Kufry jsem měla už dávno sbalené, jak by taky ne, když jsem toho moc neměla. I když bych trefila na nádraží sama, tak madam Robinsonová si neodpustila doprovod. Tvrdila, že chce odvést především děti, které nastupují do prvního ročníku, ale mě bylo jasné, že chce dohlédnout i na ostatní. Touhu zdrhnout jsem celkem snadno potlačila, protože jsem věděla, už brzy opustím děcák a minimálně 10 měsíců se sem nevrátím. Paráda!
Na nádraží jsem se ani moc nerozhlížela, proběhla jsem přepážkou a namířila si to rovnou k vlaku. Na Robinsonku jsem se jen mile usmála a zamávala jí na rozloučenou. Ale na ostatní jsem nebrala ohledy a běžela jsem rovnou k vlaku, abych si našla volné místo. Teda, běžela, s tím obřím kufrem mi to moc nešlo, ale i tak jsem se vzdálila tak rychle, jak mi jen nohy stačily. Když jsem vyhodila kufr nahoru do vlaku, málem jsme jím smetla nějakého pána, který se snažil opustit vlak. Nečekala jsem, že by někdo lezl ven a proto si můj kufr mohl málem připsat první čárku za zabití. Naštěstí ale muž včas uhnul a tak mu kufr jen štrejchnul nohu. "Omlouvám se, neviděla jsem vás." Jakmile vystoupil, nalezla jsem do vagonu a kufr jsem táhla za sebou.
Naštěstí jsem nemusela hledat moc dlouho, protože hned první kupé bylo skoro prázdné.

B1

Ellyse, Angie

Strčím hlavu dovnitř a koukám na neznámou tvář. Malá dívčina asi tak mého věku, zlatavé vlasy plné kudrlin s obří bílou mašlí. "Ahoj, máš tu volno, že jo?" Aniž bych čekala na odpověď, vklouznu dovnitř. Kufr pořádně rozhoupám a mrsknu s ním do horní police. Jenže ten se sveze pouze po hraně police a sklouzne zpátky dolů. Při nárazu na podlahu se otevře a vysypou se všechny moje věci. Rychle se k nim skloním a začnu je cpát zpátky do kufru. "U Merlinových vousů, nestalo se ti nic?" Ani jsem si nestihla všimnout, zdali náhodou kufr při pádu dívku neuhodil. "Omlouvám se, to jsem fakt nechtěla. Jsi v pohodě?" Dál láduju věci zpět do svého kufru a zběžně je kontroluju, jestli se jim nic nestalo. Jenže co by se mohlo stát obnošeným věcem a knihám salátového vydání, jež prošly snad i trolí tlamou? Jasně že nic. Když mám konečně všechno naházeno v bagáži, zavřu jí a znovu jí vyhodím do police. Teď už konečně úspěšně.
Plácnu s sebou naproti dívce, pořádně si oddechnu a řádně se zazubím. "Kufr jeden bláznivej. Sotva vlezu do vlaku, tak už jsem s ním málem zabila dva lidi." Najednou zbystřím a uvědomím si, že jsem se vlastně ještě ani nepředstavila. "Já jsem Angie. Teď jdu do druháku. Tebe neznám. Jdeš do prváku?" Zkoumavě si dívku prohlížím a přemýšlím, do jaké koleje by mohla být zařazena. "Máš skvělou mašli ve vlasech. To chodíš pořád takhle vyfešákovaná?" Sama mám vlasy spletené do copu tak, aby mi nikde nepřekážely a na sobě jen volné kalhoty, batikované triko a přes něj kostkované sako.

_________________

Kašlala jsem na to, že mám prefektské povinnosti. Ne, ne úplně tak, ale spíš ze zvyku jsem zamířila do zadního vagónu. Věděla jsem, že během cesty budu muset vyjít na nějakou tu prefektskou obchůzku, ale nikdo neříkal, že musím vycházet z předního vagonu, no ne? Navíc jsem ze zkušeností věděla, že ti potížisté, kteří při cestě provádí něco nekalého, se soustředí spíš v zadní části vlaku a spoléhají na to, že prefekti během cesty prostě do těch končin nedojdou. A já hodlala svou prefektskou moc využívat. Konečně se mi mělo vyplatit to, co plánuji, mohla jsem si zkusit někoho ovládat. A představa, že tady zas nějací prváci budou cucat kdoví jaké lihoviny, a nebudu to já, kdo jim ještě před zařazením stihne napařit návrh na školní trest? No to bylo přeci strašné. Tak nějak jsem si v duchu odůvodnila, proč se vlastně nechci vést v tom lepším prefektském vagónu, a zamířila jsem do toho posledního. V úplně posledním kupé už seděly nějaké děti, a já vážně neměla náladu na to se přidávat k nim. Zato kupé E5, ve kterém se nacházel jen jeden starší student, mi připadalo naprosto neškodné. Navíc, uvědomila jsem si, na mě ten zrzek působil zvláštním způsobem důvěryhodně a neškodně, i když jsem si byla jistá, že jsem ho ve škole nikdy předtím neviděla. Čím mi ale tedy byl tak povědomý? Rozhodla jsem se, že to zjistím. Nahodila jsem příjemný, okouzlující úsměv, ničím děsivý, spíše podmanivý, a milým hlasem jsem se ve dveřích kupé zrzka optala: "Ahoj, máš tu místo?" A že se ve skutečnosti jednalo o mého příbuzného, který mi byl kdysi nejlepším kamarádem? Ne, to jsem netušila, částečně vinou otcovy úpravy paměti, částečně tím, že jsem prostě některé části svého dětství vytěsnila z hlavy. Tak či tak jsem se usadila naproti němu, na klín se mi uložil Sunshine, a připraven na cestu za doprovodu předení začal usínat. Dívala jsem se na mladíka naproti sobě, a přemýšlela jsem, zda jsem ho třeba někdy dávno neviděla na některém z večírků čistokrevné smetánky, nebo odkud je mi vlastně svým způsobem povědomý a zároveň neznámý. V kupé se rozprostíralo ticho, poněvadž jsem opravdu zatím neměla důvod mluvit.

_________________

Rheinallt dorazil na nástupiště stejně jako loňského roku v doprovodu sympaticky vyhlížejícího muže s pečlivě česanými blond vlasy, který ani náhodou nevypadal, že je jeho příbuzným, a už vůbec ne dědečkem. Oblečený byl už do školního hábitu, aby to nemusel nutně řešit během cesty, a vzhledově si byl dnes podobný naprosto dokonale. Nejspíš proto, poněvadž se neplížil někde Příčnou ulicí za plánováním zrady, ani se mu nestalo nic, co by ho rozrušilo natolik, že by se mu na hlavě udělala ovčí vlna v převleku. Kráčel tiše, s hlavou vzpřímenou, a všem kolem posílal takové pohledy, které naprosto jasně říkaly, že je jim nadřazen, a že si tedy nemají ani zkoušet vyskakovat. On byl Nott, a většina té chátry kolem mu nesahala ani po kotníky. A poněvadž se zrovna nenacházel v depresivní rovině svých nálad, ani kolem neměl moc podnětů k hlubšímu zamyšlení, hlasy v hlavě si dávaly pauzu. Alespoň na chvíli. Poněvadž v následujícím momentě mu děda doporučil, aby se letos zkusil sblížit s Daryou Udinovou, přeci si ji má jednou brát, a Rheinalltovi se vybavil jejich nedávný rozhovor v zastrčené části ještě zastrčenější apatyky. "Udělám, co bude v mých silách, dědečku," slíbil nicméně. A tím to haslo. Veškeré loučení se odbylo těmito slovy, žádné srdceryvné výlevy se nekonaly. A Ray byl rád. Už dost na tom, že v reakci na tu jedinou větu si vysloužil třikrát upozornění, že by neměl lhát dědovi, ho ta holka stejně bude nesnášet a že si nemá dělat nároky na to, že se svatba jednou vyvede. Zatřepal hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a nastoupil do vlaku, kde se jal hledat nějaké volné kupé.

Usadil se do nejbližšího možného volného kupé, samozřejmě po směru jízdy, protože vážně necítil potřebu se ještě dlouhou dobu dívat na Londýn, jak se vzdaluje za uhánějícím vlakem. Opřel se do sedačky, snažíc si vyhnat myšlenky na plány, které s Darkou měli začít spřádat z hlavy, a donutit se cestu prospat. Nějak se mu totiž nelíbila představa, že si k němu možná někdo sedne, a že mu ten někdo dost pravděpodobně bude celou cestu drásat nervy.

_________________

Vincent trávil poslední srpnové dny v Londýně, kde měl zaplacený svůj pokojíček v horních patrech Děravého Kotle. Rodiče už s ním nebyli, protože si Vincent vydupal to, že už je přeci velký kluk, a tak nepotřebuje doprovod. Poslední teplé dny tedy trávil pobíháním po ulicích a nakupováním kouzelnických potřeb, avšak i když si nakoupil pár učebnic, bylo naprosto jasné, že se z nich prostě nebude učit. A to se nakonec ukázalo býti pravdou - učebnice nakonec skončili někde v hlubinách jeho kufru a on je nakonec spokojeně zaházel vrstvou oblečení a bordelu. A hnojůvek. Ke kufru pak měl ještě jako bonus zabalené koště a kytaru, přičemž byl naprosto ochoten tvrdit, že se s tímhle dřív přerazí, než dojde na vlakáč.
Ráno před odjezdem vlaku vstal o dost později, než vůbec čekal, a tak nakonec na sebe jen rychle naházel oblečení, a pak rychle popadl všechnu tu parádu, co s sebou vezl, aby se mohl co nejrychleji vypakovat od Kotle. Vlasy měl, tak jako vždy, rozcuchané kolem hlavy a někde vzadu se mu spokojeně pohupoval jeho dred s korálky. Na sobě měl vyletněné oblečení - tričko a kalhoty. S takovou garderobou tedy dorazil až k nádraží, přičemž si byl už naprosto jist, že dorazil pozdě. Přepážku propaloval s dosti nevěřícným pohledem do té doby, než se skutečně odhodlal proběhnout a světe div se - nakonec se dostal přesně tam, kam měl. S hlasitými nádechy a výdechy se pak prodral mezi několika dětmi a rodiči, než konečně naskočil do jednoho z vagonu.

Cé

S funěním se začne prodírat céčkovou uličkou, než mu pohled padne na jedno volnější kupé, tedy to kupé, v němž už sice jedna osoba je, ale jinak je prázdné. S dalším hlasitým zafuněním uvolní ruku, a pak se natáhne po klice, aby si mohl otevřít kupé s označením C3. "Héj, čáu!" pozdraví svého bývalého spojence uvnitř kupé (Isaaca) a zazubí se od ucha k uchu. "Buď mi řekni, že tu máš volno nebo mi pomož tohle všecko deportovat jinam," postěžuje si, načež prstem poukáže na kufr, brašnu, zabalenou kytaru a koště. "Mám toho fakt hafo," další postěžování, které tentokrát doplní i zaúpění někoho z chodby, a tak nemá na výběr a rychle se začne cpát dovnitř do kupé, aby teda dál nezacláněl.

_________________

Prázdniny opět utekly jako voda a já se ploužil po nádraží směrem k přepážce. Neměl jsem zrovna dobrou náladu, takže jsem byl nakonec rád, že mě nikdo nedoprovázel, s otcem jsem se stihl ještě tohohle rána pohádat a tušil jsem, že když neudělám to co po mě chce.. budu mít veliký problém. Zkoušky z NKÚ totiž dopadly podle mého předpokladu, ale rodiče museli očekávat, že z lektvarů prostě dobrou známku mít nebudu, to Téčko je očividně moc nenadchlo. Celé prázdniny jsem se proto musel učit, ne že by to k něčemu bylo, ale rodiče aspoň viděli nějakou snahu, a taky jsem čas od času vypomáhal v ordinaci svého otce. Do teď jsem nedokázal pochopit, jak se někomu může vrtat celý dny v puse, to bylo prostě nechutné. A ještě horší bylo, že si něco podobného pro mě otec taky představoval.
Nespokojeně jsem si odfrkl, rozhlédl jsem se kolem a konečně jsem prošel cihlovou překážkou. Všude už bylo tolik lidí a já si musel přiznat, že mi tohle skutečně chybělo. Stejně jako famfrpálové tréninky, které se pro mě letos měly měnit a já měl tak trochu pocit, že mě určitá osoba přetáhne koštětem a nebo hůř, rovnou mě zabije.
Potřásl jsem hlavou, nahodil obvyklý úsměv a rozhlédl jsem se kolem, jestli náhodou někde neuvidím někoho známého, ke kterému bych se mohl přidat. Netrvalo to dlouho a všiml jsem si někoho, koho jsem viděl opravdu rád. "Svene!" křikl jsem radostně, ale to už se ztratil i se svými věcmi ve vagónu, a protože jsem nechtěl čekat na někoho dalšího, popadl jsem všechny své věci a vyrazil za ním.
"Vypadáš, jako by tě přejel parní válec," s těmito slovy jsem vpadl do kupé za Svenem, široce jsem se na něj zazubil a jakmile jsem si uklidil svůj kufr, kecl jsem na sedadlo na proti němu. Neměl jsem ponětí co by mu mohlo být a vážně mě nenapadlo, že by za jeho náladu mohlo to, že nedostal prefektský odznak, který jsem měl já připnutý na uniformě.

_________________

Na nádraží, a vlastně i přepážkou, projde v doprovodu svých dvou rodičů, kteří se jej i tento rok rozhodli vyprovodit až sem, aby se s ním mohli rozloučit a předat mu pár těch drahocenných rad. Všichni tři přitom jasně dávali najevo, už jen vlastním ošacením, že skutečně tak úplně nepatří ani mezi ty chudé, a ani mezi ty mudlovské kouzelníky, kteří se hemžili kolem jako vosy kolem něčeho sladkého. Ariadne se celou tu dobu tvářila mile a profesionálně a nikoho se nesnažila probodávat žádným zvláštním pohledem. Julius, už zřejmě jako vždy, se tvářil patřičně odměřeně a každého pobudu, který mu jen zkřížil cestu, probodával významným pohledem, jenž jasně říkal, že si nepřeje, aby se mu kdokoliv cpal do cesty. Nathaniel sice nepůsobil tolik hrozivým dojmem, ačkoliv byl už o nějaký ten palec vyšší, ale přesto držel hlavu hrdě vztyčenou a rozhodně na sobě nenechal znát nějaké nejistoty nebo rozpaky - pro dnešní den tu žádné nebyly. Dokonce jej ani netrápilo shledání se starými spolužáky i přes skutečnost, že se s jednou spolužačkou shledal už o prázdninách. Na sobě má pečlivě upravenou školní uniformu, na níž není jediná známka nečistoty nebo pomačkání. Zkrátka vypadá tak upraveně, skoro jako vždy.
Jakmile se svým kufrem a zbytkem rodiny dorazí až k nejbližšímu vagonu, s mírným úsměvem na rtech se k nim obrátí a nadechne si. Dřív, než však stihne cokoliv říct, si vyslechne tatínkův monolog, jasně se týkající kamarádíčkování s mudly a jeho vznešenosti, než se s ním rozloučí. Maminka mu, narozdíl od otce, věnuje už o dost srdečnější rozloučení, přičemž mu ještě do ruky vtiskne balíček s laskominami. S posledním rozloučením se pak Nathaniel, kufr a koště (které měl minulý rok zakázáno používat) odebere do vlaku. Shodou okolností vleze zrovna do vagonu C, ve kterém nemusí pátrat kdovíjak dlouho, než konečně padne na kupé obsahující jeho snad jediného kamaráda - Raye.


S lehkostí tedy otevře dveře, a pak v tichosti proklouzne dovnitř. "Ahoj," pozdraví jej, načež se pokusí kufr i zbytek důležitostí nacpat nějak tak, aby nezacláněly v celém kupé, než vklouzne na sedačku naproti Rayovi, kterého počastuje zkoumavým pohledem. "Doufám, že se sem nebude cpát někdo další," poznamená ke kamarádovi, než si zřejmě něco uvědomí a s tím i vstane a s pečlivostí zatáhne závěs u dveří. Prsty ještě přejede po závěsu, aby na něm nezůstalo jediného záhybu, než se nakonec vrátí na původní místo. "Tak... jaké byly tvé prázdniny?" zeptá se s klidem v hlase, přičemž si ještě prsty přejede po zmijozelské kravatě, snad aby si byl jist, že je v pořádku a nikde se nemačká. Nakonec se dostane i k prozkoumávání váčku, který drží v ruce, a tak jej otevře a pohledem překontroluje ony laskominy od maminky. Už na první pohled je jasné, že to bude něco chutného, co maminka určitě nekoupila někde v zaprášeném mudlovském obchůdku. "Dáš si?" zeptá se spolucestujícího, s čímž k němu váček natáhne, aby si chlapec mohl nabídnout. "Nemám tušení, co to přesně má být, ale vzhledem k tomu, že jsem to dostal od rodičů, nic jedovatého to nebude. Na odhánění nežádoucích cestujících to stačit nebude." Poznamená ještě s úšklebkem.

_________________

C3

(Isaac, Vincent)

Ve svém přivlastněném kupé nezůstal Isaac opuštěný příliš dlouho. Sotva si stihl udělat pohodlí a trochu se uvelebit (čti: natáhl se na celou jednu sedačku jak dlouhý tak široký, vytáhl svačinu a začal jíst a drobit), otevřely se dveře a za nimi stál - Vincent! Isaacovi, který měl plnou pusu chleba, se rozzářily oči a vesele se zazubil.
"Nazdááár," zahuhlal a rychle polkl sousto. Na chvíli zvažoval, že z legrace prohlásí kupé za obsazené, ale když se zvenku ozvaly hlasy stěžující si na zatarasenou uličku, prostě popadl jeden z Vincentových kufrů a odvlekl ho dovnitř.
"Koukám, že zrovna netroškaříš; hodláš se do Bradavic nastěhovat natrvalo?" vtipkoval, vyhrabal z útrob svého kufru sáček bonbonů a nabídl svému spojenci z Her. Pak si všiml kytary - ono přehlédnout zabalenou kytaru nebylo nic úplně snadného. "Žjůva, nekecej, že hraješ na kytaru! To je hodně hustý," pronesl nahlas své uznání a obdiv a kdyby se Vincent nechal překecat, pokusil se kamaráda nalákat na myšlenku, že by něco mohl zahrát po cestě. Ne že by Isaac uměl zpívat - přinejlepším hodně divně krákal - ale sranda musí být.
"Tak jaký byly prázdniny?" zeptal se jakmile byla zavazadla úspěšně zpacifikována a oba kluci se usadili na sedačkách. V Isaacově případě ulehli, protože kupé bylo pro čtyři lidi a Isaac neviděl nejmenší důvod, proč jakkoli omezovat svůj komfort, když jsou tu zatím jenom dva.

_________________

Do Bradavic jsem se těšila. Opravdu. Ani dospat jsem nemohla. Vždyť jsem druhačka! Hurá! Mí milovaní dědečci museli už celý týden poslouchat jedno a to samé pořád dokola. Jak jsem strašně velká a jak jsou prváci strašně malí. Ta písnička mne prostě nedokázala omrzet. Nafukovala jsem hrudník tak, že jsem div nepukla.
Prázdniny jsem si celkem užívala. Blbla jsem s mudly, dokonce i Isaac mne navštívil... ale také jsem se poctivě připravovala na další školní rok. V rámci přeměnování a lektvarů jsem měla naučenou i látku do druháku. Tedy ne úplně celou, ale bylo toho dost. Děda Howard si musel zahrát na domácího učitele, protože já dokázala být dost otravná, toužila jsem po vědomostech a nenechala jsem se odbýt. Ledaže by hrozil rákoskou. Bylinkářství jsem probírala s tetičkou Victorii, kouzelné formule, obranu a péči jsem si opakovala z minulého ročníku, ale nic dopředu jsem neudělala. Na zbytek předmětů jsem se vyflákla a v naprosté ignoraci jsem plánovala pokračovat i dál. Nenechám se přece šikanovat, na to jsem příliš velká a rozumná, ehm.

Na nádraží mne přišla vyprovodit dědeček Lewis a tetička Victorie. I přes to, za jak velkou jsem se považovala, jsem oba na nástupišti objímala, děda Lewis dostal hned několik pusinek. Přirozeně, že jsem se rozhlídla, zda mne někdo ze spolužáků neviděl... ale zdálo se mi, že vzduch byl čistý.
Vyparáděná jsem ale byla opravdu suprově. Fialová sukně, pásek se cvočky, tričko s lebkou a rudá rtěnka. Připadala jsem si strašně drsně a zcela jsem ignorovala, že se jednotlivé kusy k sobě až zas tak moc nehodí. Původně jsem si chtěla dát i řasenku, ale málem jsem si s ní vypíchla oko.
"Mějte se krásně, bude se mi strašně stýskat,"
držela jsem se dědy Lewise. Strašně mne mrzelo, že jej uvidím až na Vánoce.
"Hlavně mi musíte, dědečku, často psát, jo?"
Ujišťovala jsem se. Kdo ví, jak dlouho by loučení trvalo, kdyby mne děda od sebe neodtáhl s upozorněním, že vlak brzy odjede a bylo by záhodno, kdybych v něm seděla. Otřela jsem si trošku vlhké oči a se zavazadlem střední velikosti (dost věcí jsem si nechala v kabinetě dědy Howarda, abych to netahala sem a tam), jsem nastoupila do vlaku.

B1

(Ellyse, Angie, Gracie)

Vlezla jsem sice do prvního vagónu, ale ten byl určen pro prefekty, jak už vím. Nechtěla jsem být vyhozena, takže jsem jím jenom prošla. Rozhlížela jsem se po nějakém svém kámošovi. No, rozhlížela... já hned uviděla Angie. Takže jsem otevřela dveře s takovou razancí, až jsem je málem vysklila.
"Nazdár, nazdár, nazdár!"
zdravila jsem Angie, pustila jsem kufr na zem... a když už jsem byla v tom objímacím režimu... pokusila jsem se Angie sevřít taky. Jen tedy pusu nedostala. A jako bonus jsem se ji pokusila svalit na sedadlo. Naštěstí na to volné. Není nad malou přetahovanou na uvítanou. Tedy pokud na tuto "hru" Angie přistoupila. Ať už to dopadlo tak jako tak, nakonec jsem se usadila.
"Já jsem Gracie! Chodíme spolu s Angie jak do koleje, tak do ročníku,"
představila jsem se. Naneštěstí jsem ale zaslechla to s tou mašlí. Po dvou měsících jsem dostala hůlku a co bych to byla za kouzelníka, kdybych nekouzlila? Tedy, ne že bych to kouzlo někdy trénovala, ale ta neznámá dívčina by mohla být dobrým cvičným cílem. Tedy kdyby souhlasila.
Hůlkou jsem tedy namířila na Ellyse. Myslela jsem si, že vím co dělám. Tedy, ne že bych to pořádně věděla a někdy si snad to kouzlo zkoušela, ale to jsem nemínila dát znát.
"Jestli chceš, tak ti to s tou mašlí vylepším! Chceš mít na hlavě květiny? Jsem na přeměňování dobrá, fakt že jo! Angie, řekni...,"
hledala jsem alespoň morální podporu. Samozřejmě, že kouzlo se nemuselo povést a holčina by mohla skončit i bez vlasů... ale... to bylo prostě riziko a já si stejně neúspěch nepřipouštěla. Děda Howard zde nikde nebyl... tak co. Nebezpečí jsem tedy nikde neviděla a bylo jenom na Ellyse, zda by měla dost odvahy a svěřila by se do mých rukou. Bez svolení bych totiž nekouzlila, až zas takový zhůvěřilec jsem nebyla.

_________________