Patrick se zatvářil pobaveně. "Aby taky ne - vždyť to bylo jak nějaké prokletí," zazubil se při narážce na mrzimorské konstantní druhé místo. Bylo mu vlastně docela líto, že se nejspíš nedoví, jak to bude s bradavickou ligou dál. I když - pokud si bude dopisovat s obyvateli hradu a občas se zjeví v Prasinkách... ale to prostě nebylo ono!
"Eh... to asi ne," zjistil Patrick, že je mu najednou hrozně divné mluvit o Popelniciných případných záletech. Jasně, s kýmkoliv jiným, ale s Gwen..? "Ona je vykastrovaná a s většinou ostatních koček se prostě serve..." pokrčil rameny opatrně, jako by se bál mrzimorce brát iluze, a snažil se se při tom nečervenat.
Následovalo ujištění, že psát rozhodně přes prázdniny bude, a krátká epizodka s vozíkem, která zahrnovala několik dýňových paštiček plus nějaké ty sladkosti, protože hej, byla to Gwen, a Gwen jídlem nikdy pohrdnout nemohla. To by bylo proti zákonům vesmíru. Byla to snad jediná věc, u které měl Patrick dojem, že si je ohledně ní na osmdesát procent jistý.
Peníze samozřejmě odmítl, jídlo položil na sedadlo vedle Gwen tak trochu s výrazem kočky, která přinesla ukázat ulovenou myš, a zas se, i když tentokrát dosti zadumaně, posadil. Což kupodivu nebylo ani tak nově nabytou informací, jako spíš pokusem formulovat otázku inteligentně a vynechat žádost o ruku. (Koneckonců ještě ani neměl vlastní dům!)
"Eee.. no to by bylo... ehm, fantastické!" Patrick nad tou představou sice trochu zbledl, ale rozhodně nechtěl vypadat jako nezdvořák. Přetrpěl by pro ni i hodinu věštění - a i když socializace s hlavami její rodiny byla zajisté ještě mnohem více traumatizující, byl ochoten to podstoupit. ...Možná. Když si ho prvně chytnou...
Mnohem děsivější byla představa, jak pozve Gwen na kakao k nim domů on a pak přijde táta a začne se jí ptát na integrály a bude se divně tvářit a bude to všeobecně hrozné a příšerné, pak mu řekne, že jsou oba moc mladí a že vůbec neví, co je to život, a pak mu dá přednášku a řekne to paní Butlerové aohbohovétohleseprostěnikdynesmělostát.
Než ovšem začal promýšlet různé významy toho, co asi znamená, že "máma si tě pamatuje" (znamená to "zachránil mi dceru" nebo "ukradl mi dceru" a jak se vůbec všeobecně vychází s matkami?! Hrůza! Pomoc!), stalo se... to.
Jako první (a nejdůležitější) informaci je třeba uvést, že to s ním neseklo, ačkoli málo nechybělo. Dokonce se mu ani nepodařilo vyžblepnout vyděšenou otázku na téma "co to děláš, vždyť jsme se ještě nevzali" (na což by byl pravděpodobně hrdý, kdyby mozek v tu chvíli neprovedl pro jistotu něco jako zálohování a následně restart).
Nezaječel a nezalezl pod sedačku, ani se takticky nestáhl na přihrádku pro zavazadla. To už definitivně něco znamenalo.
Že vytřeštil oči, jako by dostal infarkt, se mu ve stínu těchto úspěchů dalo určitě snadno odpustit. Stejně jako to následující ticho, protože kromě "ehe.." ze sebe nebyl notnou chvíli schopen vypravit ani hlásku. Tedy, dobrá --
"...Hi," pronesl a zrudnul do odstínu, který důkladně varoval veškeré predátory, že by se ho neměli pokoušet sežrat, protože je prudce jedovatý. Zároveň nemohl poručit bránici, aby neponoukla nervózní zahihňání, výsledek to též nervozity a náhlého návalu společenské trapnosti. Patrick netušil, co má dělat, ale naštěstí neměl momentálně dost velkou mozkovou kapacitu na to, aby si to uvědomil.
Těžko říct, jak dlouho to trvalo - byl schopen sedět takhle třeba hodinu, rudá barva jeho obličej neopouštěla, tvářil se naprosto nablble a napůl se culil, napůl se tvářil vyděšeně. Což, mimochodem, vedlo právě k onomu výše zmíněnému tupému zírání.
"Počkej-ukaž-játitovezmu!"
Když vlak s trhnutím zastavil na nádraží, skoro se zdálo, že je Patrickův mozek přetlakován nabytými dojmy (aby taky ne, když právě, dalo by se říci, objevil úplně nový směr zájmů). Vyskočil (Patrick, ne jeho mozek) a chaoticky se pokusil sesbírat úplně všechna zavazadla. Někde v půlce této činnosti si uvědomil, že je vlastně už sedm let kouzelník, takže prozměnu chaoticky vytáhl hůlku a s rozmáchlým "Wingárdium levijósa" uvedl většinu objektů v levitační pohyb.
Jeden z kufrů sice lehce vysklil dveře kupé, ale Patrick je Gwen přesto galantně otevřel - a bylo jediné štěstí, že se jednalo o kupé prefektské, protože jinak by bezpochyby při pokusu vystoupit převálcoval většinu bradavické omladiny.
To, jak se dostal ven živý, bylo možná při jeho míře zmatečnosti (připomínal pavouka na kofeinu) záhadou, ale povedlo se. Nakonec on, a při troše štěstí i jeho a Gwenina zavazadla spolu s Popelnicinou přepravkou, stanuli venku.
Uši mu rudě svítily do stran jak majáčky.
"Tedy, ehm, že ano, takže já bych, ale budu psát, slibuju!"
Mohli bychom taktně tvrdit, že Patrick měl pouze matné ponětí o tom, jak probíhá romantické loučení. Natvrdo řečeno je třeba pouze dodat, že o romantice toho věděl přesně tolik co špatně vypálená cihla.
Měl nejasný dojem, že infarkt ho stihl už u té události. A měl zcela konkrétní dojem, že se hrozně potí. Nervózně přešlápl. Vážně by ji neměl požádat o ruku...? (Tu myšlenku zavrhlo ihned konzervativní smýšlení, které nadhodilo problém s nedostatkem hmotných statků; vždyť neměl ani ten prstýnek, kterým by si mohl Gwen zarezervovat.)
A tak (kdesi v mysli se mu vynořilo těch pár pochybných debat o dívkách, které zaslechl u mladších studentů) se prostě odevzdal do vůle boží a trochu se sehnul. Pak dal mrzimorce pusu, nejspíš někam mezi rty a nos, protože se zavřenýma očima se těžko trefovalo.
A utekl.
Domů se přemístil s odchylkou přibližně 17,4 kilometru.

~THE KONEC~

_________________

96. HD

Bylo prvního září, den, kdy se odjíždí do Bradavic. Sven by se možná i těšil, kdyby nebyl v depresi - absolutně bez nálady a beze slov se ploužil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, zřejmě v doprovodu své sestry, a ačkoliv se ho dost možná pokoušela rozmluvit, bylo to marné. Sven si pokaždé jen odfrknul, uhnul pohledem ke straně a pokoušel se ignorovat fakt, že jeho praštěná sestra má na hábitu připnutý odznak, zatímco on... on nemá nic.
Sice nepovažoval za samozřejmost, že prefektský odznak dostane, ale celé prázdniny v to doufal. Doufal, že se ukáže sova s trošku větší obálkou, kde se bude skrývat odznak prefekta. No, doufal marně. A zatímco jeho praštěné, roztěkané sestře ta placka přišla, Sven ostrouhal. Pochopitelně, že si doma všichni mysleli, že došlo k omylu, ale poté, co napsali samotnému Brumbálovi, se ukázalo že ne, takhle to má být. Nebylo divu, že to Sven považoval za osobní selhání. Začal se vidět jako neschopného troubu, který je naprosto k ničemu. Vždyť co udělal špatně? Choval se vzorně, měl výborné výsledky a dokonce už zvládal komunikovat se spolužáky, aniž by se mu zadrhával hlas a topil se v rozpacích. Očividně to nestačilo. Jeho sestra byla naopak příkladem nevhodného kandidáta na nošení odznaku - roztěkaná, do všeho hrrr, horká hlava, výsledky nic moc... Tedy, aby bylo jasno - Sven jí to přál, jen jí dost záviděl.
A pak tu byla další věc k přemýšlení... Kdo tedy prefektské odznaky letos dostal? Sven tušil a věřil, že bude placku nosit Gweeny, protože tu si jako prefektku dokázal představit úplně bez problémů. Ale kdo dál? Mlčenlivá Aurora? Sarkastický Septimus, který byl občas na pár facek? Těžko říct.
Sven si utrápeně povzdechl a bez mrknutí oka prošel cihlovou přepážkou.
Nedokázal se usmát ani ve chvíli, kdy spatřil červenou lokomotivu a kdy ho obklopil všechen ten chaos typický pro začátek školního roku. „Tak si užij prefektskej vagón,“ zahučel k Bree, koutky úst mu cukly do něčeho, co by se při troše fantazie dalo nazvat pousmáním, a pak se jejich cesty rozdělily.
Protože neměl Sven na nikoho náladu, prostě vlezl do prvního vagónu, vtáhl k sobě těžký kufr plný především knížek, a uličkou se vydal hledat nějaké vhodné kupé, nejlépe prázdné. Na žádnou společnost totiž neměl náladu. Nakonec někam zapadl (D6), s obtížemi a hlasitým hekáním (a dokonce nadávkami) nacpal kufr do zavazadlového prostoru nad hlavou, zavřel dvířka kupé a uvelebil se na sedačce u okna. Nepřítomný pohled upřel ven, ale ani trošku nevnímal, co se na perónu děje.

Mimo herně:
Obvykle hraju na náhodu, ale tentokrát držím místečko Andymu

_________________

Úvod třetího školního roku v Bradavicích doprovázel na farmě Woodheartů obvyklý shon, chaos a spěch; novinkou pak bylo, že se paní Woodheartová rozhodla na poslední chvíli připojit ke křížové výpravě do Londýna a to znamenalo, že malý Abe pojede přirozeně taky. Pan Woodheart se pokoušel jí ten nápad rozmluvit, Abraham byl přece jen ještě prcek, ale paní Woodheartová mu klidně a velmi nekompromisně vysvětlila, že stále ještě mají dvě děti a když už to starší příštích několik měsíců neuvidí, ráda by se s ním aspoň osobně rozloučila. A Isaac se koneckonců bude určitě chtít rozloučit s bráškou.
Cesta do Londýna proběhla kupodivu v klidu a tichu, protože Abe spokojeně usnul kousek za Edinburghem a nikomu se nechtělo ho hlasitým rozhovorem vzbudit; i když Isaac nedočkavostí málem skákal do stropu a tenhle stav mu vydržel až na nádraží. Bylo s podivem, že si mudlové ničeho zvláštního nevšimli, protože potloukající se postavy v hábitech s množstvím kufrů a občas nějakou tou sovou budily každopádně pozornost. Aspoň do té doby, než zmizely za cihlovou přepážkou.
"Nebude ti vadit, když s tebou letos nepůjdeme až na nástupiště, zlatíčko? Bývá tam hrozně přelidněno a hluk," usmála se omluvně paní Woodheartová na svého staršího syna. Kdyby se jednalo o ní, doprovodila by Isaaca až k vlaku, ale dnes držela v náručí Abrahama a na něj se musely brát ohledy především.
"No jasný že nebude," přikývl Isaac a polechtal brášku na maličkém chodidle.
Následovala spousta obvyklého objímání, kázání (chovej se slušně!) a loučení, i nějaká ta slzička ukápla. Isaac zjistil, že letos vůbec poprvé se mu do Bradavic nijak moc nechce, i když vlak by si kvůli tomu ujet nenechal. Aspoň si slíbil, že bude domů psát dopis každý den. Nebo aspoň obden, aby si nedával úplně nereálné sliby.
Nástupiště bylo přesně tak hlučné a přeplněné, jak se paní Woodheartová obávala, a Isaacovi se přes veškerou snahu nepodařilo zahlédnout mezi davy loučících se rodičů aspoň jeden známý obličej, který by vážně chtěl vidět. Nu což, možná už jsou všichni ve vlaku - nebo teprve přijdou, letos byl na nástupišti docela brzy. Zaparkoval tedy do kupé C3 a sotva odložil kufry, už se nalepil na okénko a nedočkavě se rozhlížel po známých tvářích.

_________________

<<

Barry nemohl dospat - dnes měl konečně odjet do Bradavic! Nebylo tedy divu, že celou noc skoro nezamhouřil oka, přesto to na něm ale nebylo ani trochu poznat. Ten kluk měl zkrátka nebezpečně mnoho energie i po probdělé noci. No, v budoucnu se mu to určitě bude hodit. „Tatiii, přidej trochu,“ tahal tátu za rukáv, protože mu přišlo, že se moc loudají. Kdyby neměl nakázáno, ať se radši nevzdaluje, aby se neztratil, už by dávno běžel napřed.
Nakonec ale dorazili k cihlové přepážce, za kterou se skrývalo nástupiště 9 a 3/4, a oči se mu rozzářily jako halogenové reflektory. „Tady to je? A co když se rozběhnu a narazím hlavou do zdi? Fakt je to průchozí?“ ujišťoval se a zmlknul až ve chvíli, kdy mu před očima zdí proběhl nějaký kluk. „Hustý!“ zavýsknul Barry nadšeně. „A tati, myslíš, že pojede i Dylan? Teda on určitě pojede, ale... Myslíš, že se potkáme? Možná jsme se měli předem domluvit, abychom jeli ve vlaku spolu,“ nakrčil chlapec obočí. Dylan byl kamarád a Barry, ač to nepřiznával, se trošičku bál a styděl před všemi těmi cizími dětmi, a měl obavy z toho, kdo si s ním sedne v kupé.
Ať už byly odpovědi jakékoliv, po chvilce mělo konečně dojít na to slavné proběhnutí přepážkou. „Poběžíme spolu?“ zeptal se Barry táty, ačkoliv byl ochoten proběhnout zdí i sám - rozhodně se nebál a před taťkou nechtěl vypadat jako srab. Když se rozbíhal proti zdi, řval jako William Wallace hrnoucí se na hordu anglických psů, škoda, že k tomu nepřidal slavný citát: They may take our lives, but they’ll never take our freedom! K odjezdu do školy se to hodilo dokonale, ne?
Na nástupišti Barry ztratil dech. Ale jenom na chvilku. „Páni, ta lokomotiva je fakt parádní!“ vyhrknul nadšeně a oči se mu zase rozsvítily. S úžasem si prohlížel lokomotivu napůl zahalenou v páře a rozhlížel se kolem sebe po všem tom ruchu a chaosu. Lidé se překřikovali, rodiče se loučili s ratolestmi, mazlíčci utíkali z klecí... prostě páni.
Když Barry společně s otcem dorazil blíže k vlaku, zastavil se a otočil se k Nealovi čelem. „Tati? Slib mi, že nevyhodíš dům do povětří, až budu ve škole,“ pronesl s naprosto vážnou tváří, protože opravdu hrozilo reálné nebezpečí, že Neal něco takového provede. „Na obědy choď radši v práci, nebo k tetě. A nezapomeň, že při praní musíš oddělit barevné oblečení od bílého. A hlavně neber do ruky žehličku, radši žehli pomocí kouzel,“ dával s důležitým výrazem ve tváři instrukce. Nakonec tátu pevně objal. „Bude se mi stýskat,“ hlesnul potichoučku.

_________________

Snad jako jediná z celé rodiny Rossana svůj odjezd do Bradavic nijak zvlášť neprožívala. No..., přinejmenším ne tak, jako její rodiče, i když buďme upřímní, na tom nebylo nic až tak zásadně složitého. Na druhou stranu i ona pociťovala jistou nervozitu, a to zejména při pohledu na davy na nádraží. Bude vlak stejně přeplněný? Určitě ne, vždyť nadpoloviční většinu přítomného lidu tvořili loučící se rodinní příslušníci se slzičkami a kapesníčky. Rossana se letmo rozhlédla, jestli někde neuvidí svoje dvě náhodné známosti z Příčné ulice, ale nikde nezahlédla ani jednu z dívek. No, přiznejme si, že se zase tak moc nesnažila.
"Hlavně nezapomeň psát a kdyby se k tobě někdo choval hrubě, dej ihned vědět profesorům nebo pošli domů sovu," upomínala ji matka snad už podvacáté. Zatímco ona chrlila dobře míněné rady a kázání, Walter se zasněně rozhlížel po hloučcích mladších i starších studentů, které se pozvolna přemisťovaly do vlaku. Přirozeně, že nemohl vzpomínat na zlatá léta v Bradavicích - především proto, že v Bradavicích nikdy nestudoval - ale on byl kdysi studentem.
"A nezapomínej se chovat slušně a zdvořile, jsi přece Van Helmontová," pokračovala matka ve svém seznamu důležitých upozornění. Rossana se mile usmála.
"Neboj, mami, nezapomenu," ujistila ji. Zabloudila pohledem k vlaku a velké cestě do neznáma, daleko od domova. Jistě že se nezapomene chovat slušně a zdvořile, ale bylo by naivní předstírat, že se jí žaludek ani trochu nesevřel obavami.
Otec, dosud mlčenlivý, jí povzbudivě stiskl rameno.
"Nemáš se vůbec čeho bát," ujistil svoji dceru. "A kdyby přece jenom, není to žádná ostuda."
"Díky, tati."
Rossaně se do vlaku vůbec nechtělo, už na samotném nástupišti se jí nelíbilo, ale rozloučení přece jen nešlo odkládat donekonečna. Nakonec jí otec pomohl vynést kufry a klec se Socratem do vlaku a Rossana oba své rodiče objala, protože jí bylo jasné, že teď je nějakou dobu neuvidí. Vlastně už teď se jí stýskalo.
"Buď hodná, ano?" věnoval Walter Van Helmont své dceři úsměv, který nemohla vidět, protože měla tvářičku zabořenou do jeho ramene.
"Budu, tati."
"Školní rok uteče jako voda, to ti můžu slíbit - ani se nenaděješ a budou prázdniny. A ještě předtím Vánoce, takže se uvidíme dřív, než stačíš mrknout."
"Já vím." Ale jistá si tím ani trochu nebyla.
Při loučení se Rossana vážně moc snažila tvářit statečně, ale když je vám jedenáct, tak se můžete snažit sebevíc a stejně to nepomůže - i když máte příjmení Van Helmont. Rossana se utěšovala, že ani pro čistokrevnou dívku určitě není žádná ostuda v tak zásadní životní moment uronit pár slziček a mokré tváře si utírala hřbetem ruky ještě při cestě do kupé. Naštěstí jich bylo hodně prázdných a Rossana neměla chuť se zrovna teď k někomu násilně cpát, takže se prostě usadila na nejbližším volném plácku (D1). Ještě zamávala z okénka rodičům, ale otec říkal, že bude muset ještě něco vyřídit na ministerstvu, takže se nemohli na nádraží zdržet dlouho. Za chvíli se otočili a zmizeli v davu - a Rossana zůstala sama.
Chvíli koukala na chaos panující na nástupišti, ale najednou jí bylo tak nějak úzko - a na úzkost znala celkem obstojný lék. Otevřela kufr, vytáhla skoro namátkou jednu z knih (beztak je všechny měla přinejmenším prolistované) a zabořila nos do popsaných stránek.

Tohle měla být jeho premiéra v Bradavicích. Už se asi tak desetkrát ujišťoval, že se není čeho bát, ale nakonec se mu na mysli vždycky objevily nějaké nesmyslné obavy. Přece jenom jde mezi úplně jiné lidi, úplně jiné tváře a měl z toho chtě nechtě strach. Strach z toho, že se všechno podělá a bude to otřesné. Netušil, koho potká a jak to bude, ale říkal si, že když se zavrtá do nějaké poslední lavice, bude mít vždycky nějakou šanci na přežití. Z toho důvodu si možná nastoupil do posledního vlakového vagonu a svůj vcelku obyčejný hnědý kufřík, který byl zevnitř větší než zvenčí, si nesl u sebe. Pár schůdků nahoru, pár kroků do kupé a hned poté se jen zachumlat někam k oknu do rohu. Jen škoda, že ještě nebyla dostatečná zima na kabát, bezpochyby by ho měl u sebe a schovával by se před okolním světem v předstíraném spánku. Každopádně zmijozelskou deku neměl, protože jednak nechtěl vypadat jako dítě, jednak žádnou takovou neměl a z hradu jí krást nehodlal.  Teď tak nějak hašteřivě pokukoval po nádraží, jak se do vlaku plíží další a další tváře, které mizely v něm mizely, jakoby to byl nějaký lapač duší. Ano, knihu měl, ale tušil, že by mu pohled ulétával zvědavostí k oknu. Přeci jen chtěl vědět, co do vlaku všechno zavítá a navíc - měl by tu vidět Bell. Po tak dlouhé době, ani netušil, že by to mohla být pravda. Když se tak nad tím rozmýšlel, došlo mu, že v létě nebude muset přebývat v nějaké chatrči, ale v jejich rodinném sídle. Byl ze všech možných stran rozpolcen, netušil, jak by se měl cítit. Natož pak chovat, to byl další problém, který hodlal řešit až za předpokladu, že mu do kupé někdo nastrčí svoje saky paky.

_________________

<<<

Tak jo...
Clara zírala na zděnou přepážkou mezi nástupišti devět a deset jako napjatý toreador, pozorující divého býka, než se k němu rozeběhne se svými smrtícími rohy. Tedy, tenhle toreador se měl naopak rozběhnout přímo na svého býka, až mu přeběhl mráz po zádech. Nakonec si holčina jen povzdechla a zprudka se opřela o vozík k kufry, a rozběhla se proti zdi.
Na druhé straně holčině chvilku trvalo, než se odvážila otevřít oči. Pohled na blýskavý bradavický expres a davy kouzelníků a budoucích spolužáků jí vehnal úsměv na tvář, a veškerá tréma jakoby na chvíli zmizela. Claře nad hlavou přeletěla sova až nebezpečně nízko.
"Paráda..." vydechla předškolačka nadšeně a až pak zapátrala po rodině, která probíhala přepážkou za ní. Vesele se zazubila na mamku, taťku i Tonyho, á nedočkavě si poskočila. "Tak pojďte, vlak určitě nebude čekat věčně!"
Cestou na vlak dostávala Clara ještě poslední šlova o tom, jak se chovat - zejména od otce, Evelynn připomínala spíše nadšené sluníčko. Nakonec na ni jistě doléhaly vzpomínky z jejího odjezdu do Bradavic a samozřejmě fakt, že její malá drahá Clara odjíždí vstříct svému malému, kouzelnému dobrodružství.
"Já přece vždy, tati, to víš že ano!" zubila se Clara na Johna, když už se zdálo, že svou přednášku skončil. "A budu vám psát každý týden, po každé zkoušce! A na Vánoce přijedu! A nebudu chtít. abyste mě odvezli zpátky domů, když mě přiřadí do Zmijozelu! A nebudu dělat tu nejchytřejší!" V ten moment snad nebylo nic, co by holčině sebralo úsměv ze tváře.
Až ve chvíli, když stáli před vlakem a Clara pozorovala tváře studentů nejrůznějšího věku, jak se vyklání z oken a mávají na své spolužáky, na předškolačku padl stín nejistoty a nervozity. Nejraději by teď již byla zařazena do koleje, ideálně seděla v učebně a učila se novému. Nebo nejlépe, v hlubinách bradavické knihovny! Na ten moment Claře spadl úsměv z tváře, než rychle zavrtěla hlavou a s dalším úsměvem se otočila na Tonyho."Budeš mi taky psát, co se děje tady v Londýně, viď?" zamrkala na něj s potutelným výrazem a zahoupala se na špičkách. Byli tu poměrně brzo, neboť se nástupiště stávalo stále živějším a plnějším, a tak měla Clara ještě dostatek času, než zapadla do vlaku.

_________________
Miss Williams!
#554542

<<<

Maeve měla pocit, že nestačila ani mrknout, a dva prázdninové měsíce utekly tak rychle, jako by snad ani nebyly. Samozřejmě na tom měla podíl její letní brigáda, kvůli které si sotva našla čas na to, aby napsala kamarádům pár dopisů, ale na druhou stranu si aspoň trochu něco vydělala, což bylo nepochybně pozitivní, zvláště když se jí porcelánové prasátko, do kterého si doma ukládala našetřené peníze, celkem rychle zaplnilo.
Na nádraží King’s Cross se dostavila s lehkou nostalgií, která se ještě prohloubila, když spatřila pár mladších bradavických studentů, kteří taktéž mířili k nástupišti 9 a ¾. Ještě že tohle byl její teprve předposlední ročník, protože si zatím vůbec nedokázala představit, jak to bude brát příští rok. Skrz přepážku proběhla celkem rychle, a protože už byla velká – haha, myšleno věkem samozřejmě – holka, s rodiči se rozloučila už doma a na nádraží dorazila sama a stejně tak si sama musela poradit při ukládání zavazadel (fakt se už těšila na to, až si bude moct vypomoct kouzly a všechno nacpat do jednoho malého příručního kufříku). Jakmile měla věci uložené v kupé (A1, aby si taky jednou užila toho luxusu pro prefekty a zvláště toho, že v prvním vagonu nebývalo narváno), s připnutým prefektským odznakem vyskočila na chvíli zase ven před vlak, protože za prvé co kdyby někdo neznalý potřeboval pomoct, a za druhé se už těšila, až po dlouhé době uvidí své kamarády, ne že ne.

_________________

<<

Taevas měl všechno docela na háku.
Přepážkou mezi nástupišti devět a deset prošel bez jediného zaváhání, jen se zašklebil, když se musel opřít do těžkého vozíku naloženého kufry, aby se vůbec rozjel. Nakonec se ale ocitl v tom všeobecném odjezdovém chaosu. S úsměvem ve tváři nasál typickou atmosféru, prohlédl si nablýskanou červenou lokomotivu, která chrlila oblaka páry, a zamířil blíže k vlaku.
Z kufru vylovil jen jednu tenkou knížku, aby se nenudil, pokud náhodou pojede v kupé sám, a pak svá zavazadla předal někomu, kdo je má na svědomí - aby se s kufrem nemusel tahat sám. Protože první vagón byl vyhrazen prefektům a kapitánům famfrpálových týmů a on nebyl ani jedno z toho, vlezl do vagónu druhého.
Vlak zatím nebyl moc nacpaný, takže si Taevas mohl dovolit ten luxus a vybrat si volné kupé, i když bylo docela pravděpodobné, že se mu tam později někdo nacpe - ne že by mu to vadilo, naopak. Vlastně tak trochu doufal, že si k němu přisedne někdo ze spolužáků, protože se s nikým celé prázdniny neviděl a celkem ho to mrzelo a štvalo.
Nakonec zaplul hned do druhého kupé (B2), které bylo zatím prázdné, usadil se u okna ve směru jízdy a hodil si nohy na protější sedačku, aby se trochu protáhl a našel pohodlnou polohu.

_________________