Zmateně jsem se zamračil. "Nebo to vím blbě...?" Neměl jsem žádnou jistou vzpomínku, která by mě přesvědčila o tom, že jsem měl pravdu - o hůlkách a jejich rozmarech jsem měl stejně matnou představu, jako o trestním právu. Věděl jsem, že bylo, a dokázal jsem ho velice hrubě nastínit, ale blíže jsem ho nikdy nezkoumal. "No, vždycky je můžeme zlámat, kdybychom se báli toho sledování. Na zádech bych se ale možná nedrbal. Některý hůlky prej občas rády vybuchujou, a nechci vědět, jak by to dopadlo," doporučil jsem Tamsin a takticky vynechal, že jednu takovou hůlku máme doma, a výbuchy otřásající zdivem jsou prakticky na denním pořádku. Na druhou stranu, to mohla být docela dobře i mamčina chyba.
"Mě to nemrzí, a vidět už je nechci," odtušil jsem patřičně ledově, protože myšlenky na ty dva mě znovu přivedly do stavu, kdy se mi docela dobře mohl spustit rampouch z nosu a nebylo by to divné. Ochranná kouzla ale vyšla, a to tak, že obě, což mě alespoň trochu potěšilo. Úklid taky netrval neúnosně dlouho, z velké části taky díky jednomu povedenému reparu - vážně, jak je možné, že se všechna kouzla dařila až ve chvíli, kdy nikomu nešlo o život? Pak se Arsen dostal k vysvětlování, co že tohle divadlo mělo znamenat.
"No jo, já zapomněl, že bys vlastně dědil SSSR, kdybys byl jenom o jednoho rodiče čistokrevnější," ušklíbnul jsem se suše, když Quinn prozradil, že za tímhle stojí Olšenkovi. "To od nich ale nebylo hezký. Ani chytrý. Protože to by nečekali sedmnáct let a šli tě odprásknout rovnou." Zatímco Arsen s Tamsin si do kávy lili mléko a sypali cukr, já bez většího okounění popadl hrnek a pil kafe ve stavu, v jakém ke mně přišlo - tedy asfaltové. Tamsin se klidně mohla rozšoupnout. Bylo to hořké a bylo to hnusné, ale tohle byl ten druh hnusu, na který jsem si zvyknul a teď mě uklidňoval.
"Vyřiď kmotrovi, že to je vynalézavý, a že se mu asi složíme na bonboniéru, protože nám zachránil zadek." Automaticky jsem nás bral za skupinu, protože Tamsin patřila k Arsenovi, Arsen do kavárny a já tu byl taky jako doma, takže jsem se mohl považovat za místního domorodce. "Přemísťovat? No, ne tak, abych si věřil, že nedorazím bez prstů na levý noze. Umím ale jiný věci," loupnul jsem po Arsenovi výmluvným pohledem. "Co letax?" navrhnul jsem Tamsin, která vyjádřila své obavy o stav domácí morálky v případě, že by tu zůstala přes noc. Pak se ovšem rozhovor stočil na přípravu snídaně, a já musel jenom bezradně pokrčit rameny. "Vážení, moc rád bych vám pomohl, ale když jsem se naposledy pokoušel péct slaninu," předvčírem, "nedopadlo to moc dobře," skoro jsem zapálil kuchyni a máme ožehlý strop. "Tohle asi budete muset zvládnout beze mě."

_________________

MH: sry, sněhová kalamitka...

Arsen se zakřenil, protože představa kouzelníka bez hůlky byla jako... no, jako když na záchodě dojde veškerý toaletní papír. Rozhodně to nebude pro ně příjemné. A rozhodně viděl Arsen obě hůlky raději u Tamsin, i kdyby je používala právě jako zmíněná drbátka.
"No, ta jedna nechtěla seslat mučící kletbu, třeba bylo odjakživa jejím snem škrábat někoho na zádech," prohodil s kamenným výrazem k diskuzi. Aby se tam řeklo, tohle byl zřejmě jeden z těch okamžiků, kdy se nevyplácelo nasírat jezevce. Tamsin i Cassidy se místy tvářili téměř krvelačně a Arsen sám si naštěstí neviděl do obličeje.
"Rodinu si moc nevybereš," zabručel a povzdechl si, ne kvůli cinkání lžičky o sklo. Jenom mu to ošizené sezení u kafe, kterého tu bylo habaděj, tím víc připomnělo, že jednak ohrozil kamarády, jednak mu oba zachránili s největší pravděpodobností zadek.
"No jo, to víš. Třeba si mysleli, že kdyby zaútočili na batole, odrazí se to na ně zpátky, nebo že by je mohlo ohrozit plnou plínkou... Sakra, musím zavolat domů, máme a... a January," vzpomněl si, když se Cass zmínil o Bartym, plácl se do čela a zaúpěl. "Můžeme zavolat i vašim," dodal k Tamsin zamračeně a pobledle a když už byl v ráži, přitáhl zpozda pultu dlouhý kábl, na jehož konci trůnil dost staromódní telefon. Pevná linka, samozřejmě. Měl ještě vysokou vidlici a vypadal jako stolní ořezávátko zkřížené s mlýnkem na maso.
"Cassi, chceš nápovědu publika?" zaškaredil se, když Cassidy poznamenal, že umí jiné věci. Už jednou utekl, ale tohle byla docela příhodná příležitost obnovit případná křehká rodinná pouta (zvlášť když ho naposledy na nádraží vyzvedávalo nějak víc členů rodiny).
"Letax kdyžtak mám," přikývl nervózně. "Není ho moc na nějaké velké lítání, ale teď asi není ta pravá chvíle vyrážet na nákupy, abych to napravil. Jídlo," plácl se do čela. "Jasný. Cassidy je docela slušná chodící zásoba na špatné časy, kdybychom dostali chuť na gyros. Kde bereš pořád ty koláče, když tě na vaření neužije, Finley? Oškrábeš brambory? Můžeme to zkusit zapéct s tou ostatní slaninou, nebo dáme omeletu," vybavil si s nakrčeným čelem, co všechno se dalo momentálně z fleku zpracovat do slušnějšího chodu (a nevyhodit při tom kuchyňku do povětří). Nedělní oběd to asi nebude, ale aby se přiznal, z toho přepadení mu taky slušně vyhládlo.
Na schodech se líně zjevila Bastet, která ze země ukradla zbytky snídaně, jako by se nechumelilo, a přitáhla se bídácky lísat k Tamsin.

_________________

MH: A já měla tak trochu psací blok, sori moc sori.

Tamsin přejela po obou kamarádech nejistým pohledem, zatímco v rukou svírala obě hůlky. Cassidyho poznatek o občasné výbušnosti ji vpravdě docela odstrašil, navíc si pořád nebyla jistá, jak to je nebo není s tím sledováním přes hůlku. Na druhou stranu… „No, i kdyby bylo, nejsem si pořádně jistá, která z nich ten cruciatus seslala. Ale fajn, asi si je nechám, třeba se někdy budou hodit. Drbat se nebudu, když tak to zpřelámu. Vyřízené,“ mávla nad tím nakonec rukou a položila oba klacky na pultík, protože u sebe žádnou kabelku ani nic podobného neměla. Každopádně si udělala mentální poznámku, že při odchodu musí vymámit zpátky krabici od muffinů, případně něco menšího.
Při následujícím rozjímání nad poměrně pozdním olšenkovským útokem se Tamsin zatvářila zamyšleně, dosypala si do hrnku zbývající cukr (hlavně, že to kafe předtím ani neochutnala) a krátce upila. „Podle mě to od nich bylo chytrý docela dost. Však víte, teď je tady zmatek, lidi se bouří, někdo dokonce zabil ministra. Mně to přijde jako docela ideální čas na… zbavování se nevhodných lidí. S oběťmi se v těchhle časech počítá. A ministerstvo by to taky mohlo v rámci dobrých mezinárodních vztahů nějak umně ututlat,“ zahučela s nelibým úšklebkem, než se obrátila k Arsenovi. „Ale neboj se, my tě nedáme. Máme hůlky – dokonce i jejich – a máme židle. A to nám na likvidování čistokrevných Rusáků stačí,“ oznámila rozhodně a pro zachování dojmu taky bouchla pěstí do stolu. Na chvíli se odmlčela. „A tohle bych být vámi někam napsala, je to možná ještě větší perla než Tinkerbellovo prohlášení o lidech a hyenách.“ První větu sice myslela smrtelně vážně a doopravdy to Olšenkovým neplánovala jakkoliv usnadnit (No jo, ono mu to hodně pomůže, až budeš zavřená v Bradavicích a on zůstane v Londýně.), ale likvidování ruské mafie… hahaha. Aspoň měla smysl pro humor, když už nic jiného.
„Tady fungují telefony?“ podivila se posléze upřímně, když se Arsen vytáhl s pevnou linkou. Tamsin žila v poměrně silném přesvědčení, že v kouzelnickém světě kvůli magii prostě nic na elektřinu nefunguje a konec. Tamsin by ale lhala, kdyby tvrdila, že ji to nepotěšilo. Koneckonců, zavolání bylo mnohem rychlejší a jednodušší než posílání sov. A navíc ani neměla tu sovu.
S dovolením si tedy vypůjčila nabízený telefon a vytočila příslušné číslo. Zvedla to maminka – naštěstí. Rozhovor byl hodně rozvleklý a většinu času stejně mluvila paní Christensenová – krom části, kdy Tam-Tam popisovala, kde je a kde byla minulou noc. O ranní přestřelce nicméně nepadlo ani slovo. Mrzimorka totiž moc dobře věděla, jak by to skončilo, kdyby se o tom zmínila. Rodiče by asi neměli moc pochopení, že s tím Arsen nemohl nic dělat, prostě by jí zakázali se s ním stýkat, psát mu,… cokoliv. Pro její dobro, samozřejmě.
„Jo, letax by šel,“ odkývala nakonec, ačkoli šlo snadno poznat, že mnohem raději by tu zůstala a na všechno dohlédla. Na hádání ale nebyl moc čas, důležitější položku na seznamu jejích priorit představovalo jídlo. „Hmm… brambory zapečené se slaninou bych si dala, to zkusíme. Mimochodem, Cassi, gyros?“ povytáhla blondýnka obočí a užuž se zvedala ze židle, aby znovu obsadila kuchyni. To by si ovšem nesměla všimnout maguáří slečny, která přišla zlikvidovat zbytky snídaně a taky se tulit. K ní. Tamsin stálo hodně úsilí, aby nezačala potupně cukrovat, a místo toho Bastet něžně podrbala za ušima. Drbání a ňufání se možná maličko protáhlo, ale s ohledem na kamarády toho byla nucena nechat. „Fajn, tak jdeme na to,“ zavelela, než natěšeně zamířila do kuchyně. Jak už se stihli dozvědět, Cassidymu to prý u plotny moc nešlo, takže mu alespoň přinesla na oloupání těch pár brambor. Zbytek práce si pravděpodobně nějak rozdělili s Arsenem – jeden se postaral o slaninu, krájení brambor a cibule, druhý zase nakopl troubu k provozu, vymazal zapékací mísu, postupně do ní naskládal všechno nakrájené a dal péct. Pokud měli štěstí, nic nevybuchlo, naopak se kavárnou začala linout vážně příjemná vůně. Minimálně pro Tamsin, která tou dobou už skoro šilhala hlady, bylo to hodinové čekání skutečným utrpením.

_________________

| +

"Jo, to asi ne," povzdechnul jsem si, když Arsen zmínil, že si člověk rodinu nevybírá. Já si tu svoji taky nevybral. Asi jsem skončil líp než Quinn, kterého se snažili zabít, ale zlatou nálepku za rodičovství by nejspíš taky nedostali. Možná proto, že to rodičovství bylouž slušných pár let prakicky neexistující, a teď ještě ke všemu dvakrát tolik. Jasně, v rodině bylo o dva krky víc, ale občas to trochu zabolelo, když jsem u někoho nečekaně přespával a doma si toho nikdo ani nevšimnul.
"Nepodceňuj batolata," řekl jsem ale místo toho, abych se nějak pitval v tom, co mi právě vrtalo hlavou, "dokážou ti vyřvat ucho. Fakt. Jednou mi v něm týden pískalo, když jsem se přiblížil moc. Máme a-a?" nechápal jsem zase Arsenův myšlenkový vlak, který trochu drhnul. Zato jsem ale perfektně porozuměl tomu, co se snažila říct Tamsin, protože, stejně jako ona, jsem považoval mlácení Olšenků skládacími židlemi za skvělou zábavu. "Ve Zmijozelu je jich docela hodně, můžeme příští rok trénovat golf," zašklebil jsem se na Tam-Tam zpátky.
Když pak došlo na telefonování do nejrůznějších koutů Londýna, popřípadě rovnou celé Anglie, dal jsem jak Arsenovi, tak Tamsin pokoj. Já koneckonců nikam volat nemusel. Hrnek kafe byl najednou skvělým společníkem, a já se během Tam-Tamina telefonátu dostal skoro až na dno. Ještě štěstí, že to byla jenom káva - ta mi vylepšovala náladu a nebrala příčetnost. "Radši padesát na padesát," loupnul jsem nakonec pohledem po Arsenovi a neurčitě blýsknul zuby v úsměvu.
Nebyl jsem si jistý ani jestli bych zvládnul upéct slaninu, ani jestli bych dokázal uvařit brambory, ale minimálně Tamsin se zase trefila s tím gyrosem. "Jo, no, maso bych asi nakrájet zvládl," zakoulel jsem očima mírně - dobře, těžce - černohumorně, a zvedl se, abych šel škrábat ty brambory. A modlil se u toho, abych nepřišel o prst. Škrábání bylo zákeřné. Bastet jsem si nevšímal, protože ve chvíli, kdy mi doma nedaly spát kromě dvou nečekaných sourozenců ještě dvě podobné, drápaté katastrofy, jako byla ona, člověk se už moc nehrne do nadšeného kvíkání nad maguárem. Zvlášť ne, když zrovna dělá jídlo. To se spíš preventivně ozbrojí pánvičkou.
"To je zpovědní tajemství. Nemůžu takhle prásknout svoje zdroje koláčů! Ještě by se vyděsily," seděl jsem na pultu, škrábal brambory a po jedné je podával Arsenovi k dalšímu zpracování. A houpal jsem u toho nohama, protože to byl prostě instinkt.
Netrvalo dlouho, než se podařilo společným úsilím stvořit něco jako jídlo, a já na nějakou dobu zakotvil na zemi před troubou, protože pozorovat pečící se oběd bylo podobně uklidňující, jako koukat na rybičky v akváriu.

_________________

Arsen se ani okrajově nevyjádřil nijak k Tamsininým zvykům u kávy, protože sám měl úplně stejné, včetně onoho stařenkovského "nabereme vrchovatou lžičku cukru, do hrnku vsypeme obsah cukřenky a do prázdného skla poté pečlivě vrátíme lžičku". Když ovšem přišla s teorií, která ho doteď ani nenapadla, téměř hypnotizovaně začal přikyvovat a při tom bylo vidět, jak mu pomalu svítá. Výsledkem byl užaslý výraz se spadnutou bradou.
"Máme hůlky a nebojíme se je použít," přitakal a prorazil optimisticky vzduch zaťatou pěstí (škoda že nevedl i čínské bistro, tam by se upotřebily), i když ne že by tím zamýšlel likvidovat zrovna mladou Olšenkovou, která mu nikdy nic neudělala.
Zvědavě po Cassovi nicméně loupl pohledem, jestli si je jistý, že nechce taky pár minut k telefonování. "Co bráškové?" prohodil k němu, zatímco Tamsin brebentila se svou maminkou. Když už dostal nepřímý zákaz bavit se o koláčích, stejně zbývalo vymyslet něco, aby řeč nestála, když došlo na vaření, protože jinak se taky den mohl omezit na výkřiky "sundej to z tý plotny, dělej!", "trouba nemá doutnat, že ne?" a "ta zeď je úplně černá!".
Tak či onak, bylo potěšující, že z celého nešťastného dne (nebo dvou) konečně pod dozorem šéfkuchařky Tamsin vybruslili s jedním víc než slušným jídlem na uklidnění hladovějících žaludků. Minimálně Arsen totiž spadal bezelstně do té kategorie, která by se pro takhle dobrou baštu ochotně vzdala veškerého kouzlení až do konce života.

_________________

Aljaška využila slunečného letního dne k tomu, aby vyrazila do ulic. Ne že by tedy do ulic nevyrážela často, ale většinou tak činila ve svetrech a kabátech, protože Anglie nebyla známá svým pěkným počasím. Když se tedy vyskytla výjimka potvrzující pravidlo, bylo potřeba jí náležitě využít a užít.
Procházka po Příčné ulici byla sice měla být podstatně adrenalinovějším sportem než za normálních okolností, zvlášť když člověk věděl, že mu přednedávnem zabili tchána, Alaska ovšem věděla i to, kdo přesně tchána inhumoval, a že se tedy nemusí ničeho bát. Atticus jí totiž spíš než vězeňskou koulí přikovanou k noze byl kumpánem. Nebo ona jemu. V tuhle chvíli se to už rozlišovalo jen stěží. Faktem ovšem zůstávalo, že Aljaška ani v nejmenším netušila, že se sňatkem s ministrovým synem (dobře, teď už ex-ministrovým synem) dostane přímo do centra celé rebelie. Zatím se jí to dařilo dobře tajit. Ulicemi se tak či tak mohla procházet bez větších obav, protože příjmení pro ni byla ochranou u zastánců ministerstva, zatímco manžel u rebelů.
Na sobě černé šaty s puntíky, na nohou lodičky na podpatku, Alaska vypadala trochu jako vystřižená z padesátých let. A šla za vůní kávy jako prase za lanýži. Zdejší kavárna byla možná trochu chaotická, ale kávu tu dělali dobrou - nebo se to alespoň tak říkalo. Aljaška se rozhodla, že se dnes zajde podívat sama. Netrvalo dlouho, než byla usazená na jedné z nestejnorodých židliček u okna, před sebou měla hrnek, ze kterého se kouřilo (nikdy nebylo dost teplo na to, aby člověk nemohl pít kávu), a zamyšleně četla ranní číslo Denního věštce. Zase neříkali skoro nic zajímavého. Škoda.

_________________

Jordan navštěvovala kavárnu na Příčné minimálně jednou denně. Kafe tam totiž bylo výtečné, obsluha byla celkem příjemná, ceny byly také přiměřené, ale hlavně to tam děsně skvěle vonělo. A JD byla osoba, která si neuměla představit den bez minimálně tří hrnků dobré kávy a to ta nemocniční rozhodně nebyla, spíše se dala přiřadit k asfaltu jenž pila hlavně z nutnosti, aby vůbec dokázala přežít celou noční. Nebo denní, to vlastně bylo celkem fuk. JD prostě a jednoduše kávu k životu potřebovala, ale dobrou kávu, ne něco co jí nevidělo ani na hony daleko.
Ulicemi Příčné se ploužila skoro jako zombie, sluneční paprsky sice příjemné byly, ale v tuhle ospalou chvíli byla Jordan ráda, že vůbec žije a doplazí se na to místo kam potřebuje. Vážně, proč někdo musel kavárnu udělat tak děsně daleko od nemocnice? Teprve když ucítila známou vůni trochu pookřála a přidala do kroku, jak jen to ve své mrtvosti mohla zvládnout. K vysněnému místu nakonec skutečně došla. Zastavila se ve dveřích, uhladila si své šaty, pořádně se nadechla a po tvářích se jí rozlil spokojený úsměv, dokonce vypadala i živěji než před chvíli, ale ještě stále to nebylo ono, něco tomu chybělo a to něco bylo už jen kousek od ní.
Netrvalo to zas tak dlouho a JD v rukou držela caffe latte a talířek s několika čajovými sušenkami a pár vteřin na to byla i usazená na jedné ze židlí u stolu. Nutno podotknout, že Jordan nebyla zrovna člověk, který si všímá svého okolí, dokud v sobě nemá potřebnou dávku kofeinu. Neznamenalo totiž, že když už nevypadá jako někdo, kdo právě vylezl z hrobu a chce sežrat všechny mozky, které se mu dostanou pod ruku, bude vnímat své okolí. Vůbec. Nikdo se tedy nemohl divit, že Alasky Tremlettové, která seděla nějakým zázrakem na proti ní si všimla až o celou minutu později. "Hmmm," pronesla zamyšleně, zatímco své věci - kávu i sušenky - odložila na stůl, protože zvedat se nehodlala, na to byla v tuhle chvíli až moc líná, unavená a přesun na jiné místo by asi jen tak nezvládla. Potlačila zívnutí, zkoumavě si Aljašku prohlédla a nakonec upila kávy, protože tu teď opravdu nutně potřebovala.

_________________

Lysandra na Příčné nejčastěji navštěvovala vedle madame Malkinové a knihkupectví potupně zmrzlinářství, nicméně příliš početná lidská společnost ji obvykle velmi brzy rozmrzela a přítomnost hordy dětí během letních prázdnin ji obvykle od rakviček se šlehačkou vyprovodila dřív, než se neovládne.
Ačkoli stávající stav zasnoubení s oním otravným okamžikem v nedohlednu jí vyhovoval, pomalu se jí při pohledu na děti jinde než na její třídu začínalo dělat mdlo. Tak objevila kavárnu.
Vládl tu mnohem větší klid, který sálal až ven na ulici spolu s vůní pražené kávy. Lysandra se zastavila a zpod krempy elegantního klobouku si všimla, že uvnitř vysedává přinejmenším Alaska Tremlettová a... Lysandra semkla rty. Měla víc než matné ponětí, kdo je bělovlasá slečna naproti, jenže to, že z celé rodiny McLarkenů vycházela nanejvýš tak s Pandorou, rozhodně nezajišťovalo, že nějaký další McLarken se nepokusí o levárnu. Neměla moc důvodů někomu z nich věřit, i když jedna její část si paradoxně myslela, že za úspěšné zabití Salema by jim možná přišla ještě potřást rukou.
Samotnou ji děsilo, nakolik v ní za poslední rok zakořenila rezignace a snad i tolerance vůči jeho osobě. Přimhouřila smaragové oči, vstoupila dovnitř a zatímco se rozhlížela, stahovala si bílé rukavičky.

_________________

Aljaška byla plně zaměstnaná tím, že se snažila mezi řádky Denního věštce najít něco, co by mělo větší myšlenkovou hodnotu než uvedení nové řady pastilek proti kašli na pulty kouzelnických lékáren. Dalo se tedy s jistotou říct, že nebyla zaměstnaná zas tak moc. Její hledání se totiž setkávalo spíše s neúspěchem - noviny byly už tradičně absolutně nudné.
Nespokojenost s denním tiskem ovšem značně vyvažovala zdejší káva, která byla, jak zvěsti pravily, vážně dobrá. Aljaška považovala dobrou kávu za jednu ze základních stavebních kamenů své Maslowovy pyramidy potřeb, a pokud se k ní dostala, pak značně zlepšovala její náladu. Ne že by tedy do téhle chvíle neměla náladu dost dobrou.
Kýžené rozptýlení od Denního věštce pak poskytla také další osoba, která lehce náměsíčně prošla dveřmi. Vypadalo to ale, že Alaska nebyla jediná, komu dokázala zvednout hladinu energie už jenom vůně kávy, protože i nové příchozí se v kroku objevil nový elán. Aljaška ji sledovala přes své noviny, a konstatovala, že slečna je zjevně natolik zaujatá svou ranní dávkou kofeinu, že si pomalu ani neuvědomila, že si k někomu přisedla.
Netrvalo dlouho, aby v bělovlásce rozpoznala jednu z McLarkenovic klanu, ačkoliv takhle v civilu to bylo něco jiného, než na společenských akcích. Zvědavě po své nicnetušící spolusedící pokukovala, dokud si tato nevšimla, že sedí u stolu, u kterého není úplně sama. "Hmmm?" povytáhla zvědavě obočí v odpověď na podobně neurčité konstatování bělovlasé McLarkenové.
Jako by ale nebyl dostatek slečen s bílými vlasy, někdy v té chvíli do kavárny vešla i Lysandra Lockheartová. Aljaška, majíc na paměti to, že její kolegyně preferuje spíše čaj, ji uvítala zvědavým pohledem, a v případě, že se uprostřed místnosti střetly očima, i přátelským úsměvem. Lysandra ji před těmi několika měsíci v kabinetu viděla prakticky na dně, a Alaska dovedla ocenit, že to od té doby nevytahovala, ani nabytou zkušenost nepoužila proti ní.

_________________

JD Alasku Tremlettovou poznala, sice jí to trvalo trochu déle, ale to se dalo lehce svést na nedostatek spánku a málo kofeinu. Navíc, takhle na veřejnosti vypadal každý jinak než na nějaké čistokrevné sešlosti. "Hmmhmm, hmm?" Jordan byla schopná se klidně bavit na úrovni tříletého dítěte do doby než by nasála požadované množství kávy, a protože teprve poprvé usrkla a ještě ke všemu stále z prvního hrnečku a nebyla ještě ani u druhého, jo, tohle by klidně mohlo trvat dlouho.
Jordan si další osoby v kavárně všimla až po chvilce, ale nedalo by se říci, že by jí ten někdo nějakým způsobem zajímal. Tedy do doby než v oné osobě rozpoznala Lysandru, snoubenku jejího drahého bratrance Salema. Její rty v tuhle chvíli připomínali tenkou linku a ona se svraštěným obočím zkoumavě sledovala každý Lysandřin pohyb. V jejím pohledu však nebyla žádná zášť, na to jí zas tak dobře neznala. Navíc, Pandora jí měla ráda, mluvila o ní mile a Salem.. ten se s ní taky musel zasnoubit z nějakého určitého důvodu. JD nakonec pozvedla pravý koutek což nejspíše mělo značit úsměv, ne moc úspěšně.
"Slyšela jsem," pronesla po chvíli, zatímco se líně natahovala pro hrnek s kávou. "že učíte mého bratra v Bradavicích, lektvary, že? Jak mu to jde?" Jordan na Alasku zkoumavě zamrkala načež se její rty zvlnili i do menšího úsměvu, který byl brzy skryt za okrajem hrnku s kávou. Z Natha všechno musela páčit a to jí popravdě nebavilo, takže když se jí naskytla možnost vyzpovídat rovnou jeho profesorku.. Měla chuť se ještě zeptat, s kolika mudlovskými šmejdy chodí vlastně do ročníku a jak se k němu chovají, čas od času totiž Jordan byla ochranitelská. Navíc, jediný o kom kdy její bratr mluvil byl Rheinallt Nott a Stephanie Udinová, což jí připadalo až žalostně málo. Otázku však spolkla s dalším lokem kávy, raději.

_________________