Mladý bystrozor nevšímavě přešel všechno to mumlání a naklonil se blíž. "O - co jste - se - pokoušeli?" zopakoval mrazivě netečně a zamával Alekovi nedaleko před nosem. Nakonec si založil ruce a odfrkl si nad marným případem.
"Pěkně jste se odvděčili svým pěstounům. Crowleymu ještě budu muset dát vědět, pochybuji, že jste ho potěšili. Jeden by si myslel, že někdo tak chytrý a nadějný pozná, do čeho by neměl strkat nos," poznamenal, ale kousavost se z jeho tónu vytratila. Levi si povzdechl a rezignovaně, suše se zvedl.
"Je vedle, až ho budeš chtít navštívit, ale máš nakázaný klid na lůžku." Jedině jeho pichlavý pohled dodával, ať je Alek rád, jestli nikdo nepřijde na to, že se pokoušeli porušit jeden z neotřesitelných zákonů magie. Z Leviho pragmatického pohledu si někdo takový mohl klidně říkat černokněžník a takoví patřili za mříže Azkabanu. Škoda, že dnešní doba byla tak zvrácená, že se potulovali pod velikášskými tituly na denním světle.

_________________

Barry podezíravě nakrčil čelo, protože se nechtěl nechat jakkoliv obalamutit a pořád se mu nezdálo, že by se do nemocnice vešel kůň (nebo poník, to je fuk) a že by se tu ten kůň dokázal ztratit. Barry věděl, jak to v nemocnici funguje, a věděl, že koně by tu nikdo pobíhat nenechal. Nakonec se ale rozhodl neprotestovat a jen s úculem pokrčil rameny - i hledání imaginárního koně bylo zábavnější, než tu jen sedět a čekat. A jestli byl ten kluk blázen, tak ho prostě pak doprovodí na oddělení duševně chorých, no.
„Nehody s kouzelnými předměty, je ošetřovatel,“ odpověděl pak Barry patřičně hrdě, když se Oliver zeptal na jeho tátu. Neal možná jako ošetřovatel nebyl na výslunní a neměl nejvyšší plat, ale pro Barryho to byl hrdina a chlapec ho viděl jen v tom nejlepším světle. Vždyť taky pořád prohlašoval, že chce být jako táta, a hodlal se opravdu stát lékouzelníkem, až vystuduje Bradavice. „Kde pracuje tvoje máma?“ zeptal se pak na oplátku, protože by byla sranda, kdyby se jejich rodiče třeba znali.
Na Oliverovu další otázku Barry zakroutil hlavou. „Zatím ne, ale letos tam nastupuju!“ zazubil se nadšeně. „Dokonce už mám vlastní hůlku! Ty už tam asi chodíš, viď? Do jaké koleje?“ začal hned vyzvídat, neboť usoudil, že Oliver přeci jen vypadá o trochu starší, než on sám. Působil starší.
Když se kousek od nich objevil muž s dívkou, která byla podle všeho těžce zraněná, s Barrym to ani nehnulo. Za svůj život, během nějž často pobíhal nemocničními chodbami, už viděl spoustu otevřených zlomenin a spoustu děsivých případů, takže tohle nepovažoval za nic zvláštního. Trocha krve ho nemohla rozhodit. „Těžko říct. Možná se to někde v Londýně zase mlátí - slyšel jsem, že tu poslední dobou končí hodně zraněných, kteří se připletli k těm pouličním nepokojům a tak,“ zkonstatoval informovaně - v nemocničních chodbách se toho dalo hodně zaslechnout. Nejen to, kdo s kým randí a koho kdo podvedl, ale taky to, co se děje venku a co běžné oko nezahlédne a ucho nezaslechne.
Myšlenky od zraněné dívky ale přitáhl Oliver opět k sobě, když začal uvažovat nad tím, jestli je možné obarvit si mozek. Barry se zasmál a pak zauvažoval, že toho kluka na oddělení duševně chorých raději opravdu doprovodí, než si něco udělá. „Já bych to radši nezkoušel, ještě by ti to zůstalo,“ pokrčil chlapec rameny. „Hele, myslím, že je ten kůň tamhle,“ ukázal pak do jedné z chodby a také tam zamířil. A doufal, že si Oliver nevšimne směrovek navigujících ke schodišti, které vedlo do vyšších pater, kde se mimo jiné nacházelo právě i oddělení duševně chorých.

_________________

Alekovi bylo jedno, že mu někdo cizí mává rukou před obličejem, Alekovi bylo taky dost dobře jedno, že ten někdo na něj dští ani ne jed, jako spíš mráz - Alek totiž všechno tohle prakticky nevnímal. Slova jako "Crowley" a "neměl strkat nos" kolem něj létala jako sněhové vločky v zimě, a on se nenamáhal tím, aby se je snažil pochopit. To jediné, na čem mu teď záleželo, byl Will. Který podle všeho ležel hned na vedlejší posteli.
Nebýt téhle poznámky, asi by zůstal ve svém, po všech stránkách nepřítomném stavu, ale zmínka o bratrovi ho vyburcovala k činu. Neznámého člověka si i nadále nevšímal a přesunul se k okraji postele, aby z něj mohl spustit nohy. Alespoň ty měl všechny. Bohužel, ne zas tak funkční, jak by se mu bylo bývalo líbilo.
Ve chvíli, kdy si totiž pokusil stoupnout, se pod ním podlomilo koleno a Alek tak šel k zemi. Jeden by to neřekl, ale bezvědomí, ruka, co se zřejmě odstěhovala do Humpolce a velká ztráta krve, kterou se zatím ani Dokrvujícím lektvarem nepodařilo dohnat, normální chůzi úplně neprospívají.

_________________

Levi obrátil oči v sloup a mávl na sestru, aby si s ní promluvil o dávkách léků proti bolesti. Určitě by se daly snížit, vždyť je úplně mimo. Sestra kousavě odvětila, že to nepřipadá v úvahu, a ať si zkusí sám useknout ruku, kolik léků bude potřebovat. A vůbec, návštěvní hodiny právě skončily.
Levi znovu zakoulel očima a s rukama v kapsách si naposledy změřil kulhajícího kluka, který se snažil přesunout do vedlejšího pokoje, jako by na tom závisel jeho život. Nadechl se nos a chvíli zadržel dech. Nakonec zavrtěl hlavou a s prásknutím se přemístil přímo z pokoje do sídla Charlese Crowleyho.
Měl štěstí v tom, že Charles nebyl ten typ, kterého by jako první napadlo vyčíst mu, proč mu nic neřekl dřív. Levi raději chodil s jasnějšími a ověřenými než s mlhavými zprávami.

Nezamčené dveře se posunuly snadno, ale uvnitř vládlo tísnivé ticho, které protínalo jenom pípání měřících přístrojů. Těch stálo kolem bílého lůžka habaděj. William Faust byl až na pár šrámů od pohledu nezraněný a už dávno měl přijít k sobě, ale nic takového se nestalo. Nevěděl nic o příchodu svého bratra a nepohnul s ním ani závan vzduchu mezi dveřmi, který čpěl nemocnicí, dezinfekcí a úzkostnou čistotou.

_________________

Zvedat se ze země bylo možná ještě složitější, než se udržet na nohou - Aleka tentokrát nepoháněl ryzí, ničím neředěný adrenalin v žilách, zato ale tlumila spousta léků a mátl nedostatek váhy na jedné straně těla. Kdyby měl v tu chvíli prostor na myšlení v metaforách, pravděpodobně by si připadal jako kočka, které někdo amputoval ocas, Alek byl ovšem rád, když dokázal myslet v holých větách a květnatější užití řeči se tedy odsunulo na dobu neurčitou.
Bylo by pěkné říci, že ho přítomnost Leviho Lovelace vyvedla z míry, že z něj měl buď od samého začátku strach, nebo ho od samého začátku nesnášel; možná dokonce obojí. Faktem ale bylo, že si Alek pomalu ani neuvědomoval jeho existenci. To se tak občas stávalo, když se vám svět zatřásl v základech a pootočil tím špatným směrem.
Konečně se mu podařilo využít nohy tak, jak to příroda zamýšlela, a dokonce se i rozpomněl na to, jak funguje chůze. Kolena měl sice stále ještě rozklepaná a každý krok byl vratký, ale aspoň se hýbal - k žádnému jinému cíli, než k Willovi. Který stále ještě spal.
Léky Alekovo uvažování smrskly na jedinou otázku - proč se neprobouzí? Jestli teď mluvil spíš o Willovi, nebo o sobě, to nevěděl pomalu ani on sám, ale skrz mlhu v hlavě se začala znovu prohlodávat panika a něco horšího, hlubšího, ostřejšího. Alek se sesunul na stoličku vedle postele a vzal do ruky Willovu bezvládnou dlaň. Někdy v tu chvíli mu po tvářích stekly první slzy, a to i přestože si před rokem dal předsevzetí, že se to už nikdy nestane. Bylo jenom těžké něco takového dodržet, když na vás padalo, že ta jediná rodina, která vám zbyla, se možná už nikdy neprobudí - a můžete za to vy.

_________________

Olivce zazářily očka. "Tak to musí znát mojí mámu!" vykřikla děsně nadšeně a široce se zazubila. V tuhle chvíli jí to v hlavině šrotovalo, ale stejně si nevzpomněla na to, zda Barryho tady už někdy viděla. Oliva prostě snadno zapomínala, navíc byla možnost, že se opravdu nikdy neviděli, protože kdyby jo, asi by jí neskočil na to s tím klukem. "Pracuje totiž na tom stejném oddělení. Třeba jí znáš i ty? Jmenuje se Giselle Howells," broukla pak ještě, protože tohle bylo přeci děsně důležité, že jo. Navíc, třeba jí Barry opravdu znal, alespoň z doslechu, i to bylo přeci možný, no ne? A i kdyby jí neznal, tak jí hold pozná, no.
Olivce se rozzářila očka štěstím, potkala prváčka! Což bylo hustý, navíc si už nepřipadala tak malá. "Jo, do druhého ročníku a do Nebelvíru. Už víš, do jaké koleje by jsi rád chodil? Mně to teda bavilo fuk, v každé koleji mám někoho z rodiny, teda krom Mrzimoru.. ale Nebelvír je fakt super, i když musíme chodit vždycky tolik schodů nahoru, ale to mi vůbec nevadí, vlastně je to docela sranda," unavit něčím Olivii jen tak nešlo, a ty schody jí vlastně ani moc nevadily, daly se vyběhnout jedna radost a i když potom byla krapet udýchaná, byla to zábava. Ne teda v těch případech kdy na nich spadla a rozsekla si koleno, ale to se jí dělo i venku, takže tak.
Olivia děsně vážně přikývla aniž by věděla, o čem to vlastně Barry mluví. Teda jasně, tohle už někde určitě slyšela, ale protože to nepochopila předtím, nemohla to pochopit ani teď a jelikož to vypadalo tak, že jí asi Barry nevysvětlí co tím myslel, pokrčila nad tím jednoduše rameny. Stejně ten pán s tou ženou brzo zmizeli do pryč, a Olivia na to vesele zapomněla, stačilo jen pár vteřin.
Olivce se nápad s obarvením mozku docela zalíbil, ale Barry řekl ať to nezkouší a tak se ho rozhodla poslechnout. Alespoň prozatím, protože by jí vážně zajímalo, jak holky přemýšlí, ona teda byla taky holka, jenže to taky byla Olivka, že jo. "Vážně? Tak hurá za ním!" zajásala nadšeně a ne, těch směrovek si skutečně nevšimla, protože pohledem hledala koně, ne nějakou značku, díky které by se dozvěděla kam že to vlastně mají namířeno.
"Hele, fakt jsi ho viděl? Protože tady očividně nikde není," Olivka svraštila obočí, už šli přeci docela dlouho a ani tak tady žádný kůň k nalezení nebyl. Začínalo jí to pomalu štvát, takže se rezignovaně zastavila a nespokojeně našpulila rtíky. "Ty jsi mi lhal," znělo to krapet vyčítavě. Možná by dodala ještě něco, ale rychlé kroky, které mířili k nim, jí tak trochu vyrušily. "Olivie Wendello Howells, můžeš mi říct, co tady u merlina provádíš?" Olivka sebou poplašeně mrkla a děsně nevině na svou maminku zamrkala. "Čekám tu na tebe, ale dlouho jsi nešla.. a tohle je Barry, můj nový kamarád," prohlásila pyšně, dokonce se i na matku široce zazubila a vesele zamrkala. No, pozitivním na tom, že se objevila bylo to, že jí Barry nestihl dovléct až úplně na oddělení duševně chorých. Tam by si jí asi nechali a ona sama by tam možná byla šťastná, ale.. "Už asi musím jít, ale uvidíme se určitě v Bradavicích, tak se měj Barry, ráda jsem tě poznala!" tak trochu zapomněla na to, že se mu představovala jako Oliver, ale co, to bylo vlastně fuk.

>>>

_________________

„Je to možný,“ pokrčil Barry rameny, na rozdíl od Olivera celkem nezaujatě, protože jeho táta znal kdekoho. „To nevím,“ odvětil vzápětí zamyšleně, když mu chlapec sdělil jméno své mámy. „Howellsů je tu víc,“ zamumlal po chvilce, „kdo ví, možná jí znám, ale pod tím jménem si žádnou tvář nevybavuju,“ řekl a zatvářil se omluvně, aby si to chlapec třeba nevzal osobně, to Barry nechtěl. Prostě si jen nemohl pamatovat každého, navíc co mu bylo do nějakých dospěláků, že.
Když se Oliver rozpovídal o Bradavicích, Barry našpicoval uši a zatvářil se nedočkavě, takže muselo být jasné, že se do školy vážně moc těší a je zvědavý. „Hustý,“ usoudil, načež pokrčil rameny. „Já nevím, bych řekl, že se do žádný koleje nehodím. Táta taky chodil do Nebelvíru,“ zazubil se. „Takže proti Nebelvíru bych rozhodně nic neměl. Navíc už bych tam aspoň znal tebe,“ mrknul na Ollieho přátelsky.
Vypadalo to, že Bartyho plán dopravit psychicky narušeného kamaráda na oddělení duševně chorých vyjde, ale Oliver nakonec pojal podezření a bylo po plánu. „Nene, nelhal, fakt jsem ho viděl,“ zalhal prcek bez mrknutí oka, což byl zřejmě talent zděděný od tatínka.
Než se ale stihlo udát cokoliv dalšího, k jejich dvojici přispěchala nějaká žena, podle všeho Oliverova maminka, a přerušila jejich pátrání. „Olivie?“ bafl Barry překvapeně a sjel kamaráda od hlavy k patě. Těžko poznat, jestli to byl kluk, nebo holka. Takže pokud to byl převlek, byl vážně dobrý. „A pak kdo komu lže, pche!“ ohradil se dotčeně, nicméně vzápětí andělsky zamrkal na paní Howellsovou a zdvořile pozdravil.
„Jasně, měj se,“ rozloučil se nakonec s Olivií, ke svým slovům však nepřidal úsměv, ale úšklebek - proč by se usmíval, když byl tak nehezky voděn za nos? Jakmile mu Olivia s maminkou zmizela z očí, vydal se Barry najít tátu, aby už konečně mohli jít domů.

>>

_________________

>>>

Melody neměla ponětí, jak se dostala do nemocnice. Vlastně nějakou chvilku trvalo, než se probrala. Zatímco doktoři se ji snažili nějak dát dohromady, Melody si plavala mezi obláčky. Na růžovém obláčku plaval Charlie, kterého si Melody najednou pamatovala a vedle něj na menším obláčku i sestřička. Kolem někde poletovali i rodiče a všichni vypadali strašně šťastně a po zlém jednorožci, který Melody tak dlouho dělal společnost, nebyla ani stopa. Z nebe začaly pršet sladkosti a všechno bylo najednou duhové. Leprikon s obří hlavou začne rozhazovat kusy zlata, které se pak mění na čokoládu a po chvilce celá rodinka dopluje k velkému vodopádu z bílé čokolády, která padá do duhové řeky, přes kterou vede dřevěný most porostlý vším možným - květiny všech druhů se po doteku mění na cukrovou vatu a koleme se po trávě prožene stádo fialových poníků, které na růžovém slonovi vede Brumbál.

V realitě je to trošku méně sladké a podobně červené/růžové. Oko se jim zachránit nepodařilo a popravdě to ani nebylo prioritou. Končetiny jí zatím drží u těla, krve z Mel stále teče jako z vola. Srdce se tak tak drží, nicméně po několika hodinách to vypadá, že dokonce bude i chodit, navzdory tomu, že o tom všichni přítomní doktoři od začátku velmi silně pochybovali. O dalších několik hodin později se mrzimorka, v tuhle chvíli neschopná pohybu, probrala a z toho, že nemá oko byla tak vykolejená, že dokonce byla schopná uvažovat normálně. Na chvíli. První jí doktoři sdělili, že tedy nemá oko, pak přidali to, že asi bude do konce života a o berlích a že je zázrak, že její mozek není výrazně poškozený (asi už to víc nešlo nebo co). Pak už Mel nic příliš nevnímala, protože raději přešla do stavu malého dítěte. Rozhodně to byl dobrý nápad, protože jinak by se musela vypořádat s něčím, co by lidi přirovnali k depresi a snad i zlosti, čisté nasranosti, což je pro Melody něco, co nikdy nezažila, protože neměla důvod být tak moc nešťastná.
Později se dokonce přišla podívat dobrá víla - trochu vrásčitá a celkově na vílu fakt ošklivá, ale to je jedno, pořád to byla víla. Měla bílé šatičky, kouzelný proutek a slíbila Mel splnit tři přání - tedy, neřekla to přímo takhle, spíše jakože všechno bude v pořádku, že jí už nikdy nikdo neublíží a že už to nebude bolet. To jsou stejně tři věci, které si momentálně Melody jakože fakt přála a dobrá víla umí číst myšlenky, takže zjistila, co Mel chce a tak - ha? Chápeme, dává to smysl. Dobrá víla ví, kdo ji potřebuje a co si dotyčná přeje. Pak se Melody trochu někde zatoulala, buď bolestí, nebo se šla zase podívat na svou rodinu na obláčcích, těžko říct.

>>>

_________________

Will se toho dne neprobudil. Ani toho dalšího. A ani toho, který přišel po něm.
Nemocniční lůžkou bylo obsazené naprosto stejným způsobem den za dnem, a kromě slabého zvedání a klesání hrudníku nebylo moc známek o tom, že je Will vůbec ještě naživu. Samozřejmě, nemusel být mrtvý dočista, aby se celý život neprobudil, ale Alek se tvrdohlavě nevzdával možnosti, že jemný tep, který se zobrazoval na nemocničních přístrojích, je dobrým znamením.
Samozřejmě, s každým dalším týdnem bylo těžší a těžší neztrácet naději.
Alek seděl vedle Willovy postele prakticky každou minutu svých zbylých prázdninových dnů, a byly by to i noci, kdyby ho pokaždé někdo násilím neodtáhl do vlastního pokoje a nenadopoval něčím, co ho odstavilo na dobrých deset hodin. Druhého rána ho znovu našli v pokoji vedlejším. Will se stále neprobíral.
Zatímco on ale ležel na posteli bez větších známek vědomí jako Šípková Růženka, byl to Alek, kdo vypadal stále hůř a hůř. A mrtvý pohled v očích byla jenom jedna položka na stále rostoucím seznamu. Prakticky nemluvil, nejedl, hubnul, a působil, jako by se z něj vytrácela veškerá barva, což bylo pro Aleka, který vždycky vyhlížel trochu jako personifikovaný sluneční paprsek, dost velká změna k horšímu.
Skoro každý den se za nimi zastavil pan Crowley, který nejprve ronil slzy a hlasitě, dunivě lamentoval, pak se pokoušel s přežívajícím Faustem mluvit, aby po dvou týdnech komunikaci vzdal a spokojil se s každodenním tichem. Alek neprotestoval. Alek totiž neříkal nic.
Zatímco návštěvy pana Crowleyho byly vypočitatelné a každodenní, o dost větší neznámou tvořil Lovelace, který se i přes prvotní neúspěch se získáváním informací někdy také mihnul. Spíš než kvůli tomu, aby se přesvědčil o fyzickém i duševním zdraví obou bratrů - které ostatně nebylo nijak valné, co si budeme říkat - mu šlo spíše o to, aby z Aleka konečně vypáčil, co že to provedli. Ne že by se mu nějak zvlášť dařilo. Velkou porci problémů ovšem dělal hlavně způsob, kterým se snažil dobrat pravdy - na Aleka v současnou chvíli neplatilo nic jiného, než jeho bratr, a ten mohl být stejně dobře i mrtvý. Když se na to člověk podíval s odstupem, oba byli, ale každý jiným způsobem.
V některých chvílích bylo ale jenom dobře, že zbývající Faust z devadesáti procent času nevnímal své okolí, protože si tak ani nemohl všimnout třetího člověka, který je v nemocnici byl navštěvovat. Malakai Greyburn se ovšem omezoval na tiché hledění do pokoje od dveří, protože věděl, že nemocniční chodby nejsou tím správným místem pro spravování rozvrácených rodinných vztahů.
A jestli ho někdo viděl dlouze rozmlouvat jak s Charlesem Crowleym, tak s Levim Lovelacem v nemocničním bufetu, pak na to také velice rychle mohl zapomenout, protože to nebyla jeho věc.
Uběhlo dalších několik týdnů, než konečně došlo ke zlomu - a že bylo načas. Školní rok se blížil mílovými kroky, a s tím, jak sebezničujícím způsobem si Alek počínal, se dalo dost dobře odhadnout, že za chvíli skončí možná ještě definitivněji než jeho bratr. Ten totiž nebyl dostatečně při vědomí na to, aby se systematicky likvidoval.
Levi tehdy zahrál na notu jménem Will. "Kdybys mi řekl, co jste udělali, možná bych mu mohl pomoct," řekl. "Možná by se probral." A Alek, kterého držela ze dne na den jenom víra v to, že se stane přesně to, čím ho teď Lovelace lákal, konečně povolil.
Slova se z něj sypala jako vodopád, a i když se často zajíkal a čas od času mu selhal hlas, tak dlouho nepoužívaný, při vzpomínce na katastrofu, která mu vzala bratra neplakal. Částečně proto, že neměl co. Slzy mu vyschly už před jakou dobou.
Levi, bůh mu žehnej, výjimečně překonal svou jízlivost a mlčel, nechávaje chlapce mluvit bez přerušování. A když konečně pochopil, co přesně se stalo, samotného ho překvapilo, že důvody bratří Faustů chápal. Jejich počínání bylo sice arogantní, nezodpovědné a nebezpečné, něco, čemu se Levi za svou službu u bystrozorů naučil stranit, ale musel uznat, že když v deseti letech přijdete o toho jediného člověka, kterého pokládáte za rodinu, pravděpodobně vás to dokáže dohnat k zoufalým věcem.
Neřekl ovšem nic, místo toho se zamyšleně zamračil, chvíli přemýšlel a nakonec beze slova odešel - ne že by to pozůstalému Faustovi, který se zpovídal ze svých hříchů, nějak zvlášť vadilo; už zase projednou chtěl být sám. Nebo alespoň víc sám, než doteď byl.
Lovelace se několik dní neozval a zůstalo po něm jenom ticho po pěšině - to samé se nedalo říct o Crowleym, který sice nelamentoval o nic méně než na začátku celé kauzy, ale alespoň měl tolik taktu, že v nemocničním pokoji především mlčel a tvářil se tak nešťastně, že z toho umíraly mouchy. Jenom málokdo věděl, že se Levi během své nepřítomnosti stáhnul do tmavých koutů knihoven, bystrozorských archivů a soukromých sbírek, aby připravil plán. O něčem podobném už kdysi slyšel. Kdyby měli Fausti štěstí, ohromné štěstí, možná se s tím ještě dalo něco dělat.
Ukázalo se, že takové štěstí doopravdy měli.
Aleka i v jeho letargickém stavu poněkud překvapilo, když ho někdo vzbudil v jednu hodinu po půlnoci. Chvíli zmateně krčil obočí, dokud v temné siluetě nepoznal Leviho Lovelace, ale než se stačil zeptat, co tady dělá, vrazil mu bystrozor do rukou kapesní hodinky. Ty, co dostal od Willa, a co je dva měsíce neviděl. "Seřiď si je. Právě je jedna hodina a sedm minut," zasyčel na něj Lovelace tiše, odečítaje čas z hodinek vlastních. Alekovi, který byl unavený, víc mrtvý než živý a naprosto nechápal, co se děje, nezbylo, než se řídit podle daných instrukcí a doufat v nějaké vysvětlení. Které nepřišlo.
"Mlč a o tomhle se nezmiňuj, byly by z toho problémy pro všechny. Tady máš barvu, přesně v jednu dvacet pět mu nakresli tohle na čelo," přiletěl po malé nádobce neurčité barvy i lísteček, na kterém byl nakreslený jakýsi symbol, povědomý tím nejhorším možným způsobem. Alek matně tušil, odkud ho znal, a měl pocit, že se mu to ani trochu nelíbí. "Poznáváš? Tak víš, proč máš mlčet," zvednul Lovelace obočí a bez dalších komentářů vyrazil ke dveřím pokoje. Tedy bez komentářů. Ještě se zastavil ve dveřích, aby hodil přes rameno poslední pohled. "Jedna dvacet pět. Máš jednu šanci. Nepokaž to." A pak už za ním jenom zavlál dlouhý bystrozorský kabát. Alek osaměl.
Následujících patnáct minut bylo těch nejdelších v jeho životě. Seděl u Willovy postele, každých deset vteřin kontroloval hodinky, které ležely na nočním stolku, a prstem si kreslil tahy, kterými bude kreslit - tušil, že bude potřeba rychlost, kterou s jednou rukou nacvičíte jenom složitě.
Když minutová ručička ukázala pětadvacet, namočil Alek prst do barvy a co nejpřesněji nakreslil bratrovi na čelo řečený symbol. Měl pocit, že znovu dělá něco, co by neměl. Bezprostředně po dokončení ale nenastala žádná změna, a Alek tak jenom bezradně pozoroval Willa a přemýšlel nad tím, jestli Lovelace celou akci myslel vážně, nebo to byl jenom nějaký hodně špatný vtip.
V jednu hodinu dvacet šest minut Will otevřel oči a nadechl se jako topící se člověk, který se právě dostal na hladinu. Bylo by zbytečné dopodrobna popisovat shon, který nastal, řekněme tedy jenom, že v tom byla spousta objímání, slz a překotných slov, ve kterých by si bratři skoro nevšimli bystrozora, který se opíral o futro dveří a spokojeně konstatoval úspěch. Až když incendiem spálil papírek se symbolem, neobřadně pohozený na zemi, obrátily se dva páry očí k němu.
"Až se budou ptát, probral se sám. A pro rány boží, smyjte tu věc z čela," zakoulel Levi očima a zmizel.
Druhý den byl oslavný. Pan Crowley byl tak šťastný, že z toho divže nepoletoval kolem, což byla přinejmenším kuriózní představa, nemocniční personál si neuměl vysvětlit, co se mohlo stát, a Alek, který sice moc dobře věděl, neříkal nic, ale byl šťastnější než všichni přítomní dohromady. U dveří se mihnul Malakai Greyburn, který byl třetí osobou, co přesně věděla, jak jeho mladšího syna dali dokupy. Sám Levimu poradil, kde hledat.
Fausti si v nemocnici poleželi ještě týden, na konci kterého Alek vyfasoval umělou ruku, Will půl kila vitaminů a prášků pro všechny příležitosti, a oba dva sbalené kufry do Bradavic. Do nich sice měli dorazit s patřičným zpožděním, na druhou stranu ale oba dva. Všechno bylo dobré. V rámci normy.

_________________

I kdyby tu nakrásně měl s sebou knížku, Septimus se nedokázal začíst ani do četných nemocničních brožurek, mnohdy doplněných pro tuhle chvíli poněkud morbidními ilustracemi. Čekací místnost byla... nemocničně tichá, sterilní a páchlo to tu stejně, jako když tu byl minule. Pamatoval si, jak se rána vzpírala a nešla zavřít. Aurora ani neměla dost krve v žilách, aby vydržela sama dost dlouho, než se to všechno spraví, a šrámů měla víc.
Zíral do zdi a přemýšlel o tom, jestli bude třeba darovat krev. Dodnes nevěděl, jestli vůbec mají stejnou krevní skupinu. V tolika ohledech se lišili... Opřel si hlavu o chladnou zeď, zavřel na chvíli oči a uvažoval, jak dlouho už tu sedí. Hodiny protivně tikaly a krájely čas na menší a menší kousky, ale ani si nevšiml, když přesně sem dorazili. Dokázal jenom odhadnout, že tenhle měsíc se do školy nevrátí. Čert vem všechny zameškané hodiny, na to už byli zvyklí. Kdo by něco takového řešil zrovna teď...
Pravdou ale bylo, že nekonečné čekání poskytovalo až příliš času myšlenkám. Septimus se zhluboka nadechl, opřel si lokty o kolena, předklonil se a chytil se za hlavu. Ještě byl cítit spáleninou, ale to nevnímal zdaleka tolik, jako tik-tok, tik-tok ciferníku na zdi.
Amarillina rodina. Nic osobního v tom nebylo, ale teď mu mnohem víc záleželo na tom, aby přežila jeho nedílná součást života. Jenom se neubránil tomu, aby se v duchu k tomu pořád nevracel. Moje rodina je mrtvá. Moje rodina je mrtvá... Tahle se to točilo a vracelo se to ozvěnou. Septimus by za dobré rozptýlení s klidem obětoval i ruku, omluva bratrům Faustům. Nebo aspoň pár prstů. Alespoň by si s Dantem ze sebe mohli střílet navzájem.
Chvílemi se prostě užíral nevraživostí vůči Dragomirovi, spřádal plány, jak se ho zbavit, a místy dumal nad tím, jak vážně to opravdu myslí nebo ne. Už jen to, že se toho idiota ve vlaku onehdy zastával Fitzpatrick, ho neskutečně dožíralo. Nic z toho se nemuselo stát.
A čas od času vždycky těkl pohledem ke dveřím, jestli už někdo nejde oznámit, co se vůbec děje. Opodál za druhou zdí slyšel tlumeně nezřetelné hlasy rodičů, ale i když hned poté, co se sem přemístili, se mu dostalo objetí a pár konejšivých slůvek, popravdě jim nechtěl čelit. Byl v té třídě taky. Mohl ty náušnice vyměnit, jeho sestra se mohla jen leknout menšího výbuchu a on by si s ní vyměnil místo... Už si toho užila dost.

_________________