Paul si pohrdavě odfrknul a z očí mu létaly blesky. Kdo ho znal, dobře by z jeho postoje i výrazu dokázal vyčíst, že se blíží okamžik, kdy mu definitivně rupnou nervy a začne vyvádět daleko více, než doposud. Ze Sincereho nespouštěl pohled ani na chvíli a vraždil ho jak očima, tak v myšlenkách. Uvědomoval si ale, že kdyby po něm hodil nějaké zdraví ohrožující kouzlo, nebyl by o nic lepší, než on sám. A to nechtěl. „Máte pravdu, kolego, nesahám vám ani po kotníky - nejsem ubožák, co se musí ohánět zakázanými kletbami, aby si zjednal pořádek,“ prsknul k němu opovržlivě. „Věřte mi, že i jedna dívka může smazat ty stovky zachráněných životů, protože tohle by udělalo jen psychicky narušené zvíře. Dívce, která má problémy, se dá pomoci jinak, než Imperiem, věřte nebo ne.“ Paul zuřil. Ve tváři už byl rudý vzteky a celý se chvěl, jak se musel ovládat, aby Sincerovi nešel rozbít hubu v pěstním souboji.
Leonardovy činy byly poslední kapkou. Paul opravdu neočekával, že by někdo mohl být natolik stupidní, aby uvnitř budovy použil expulso, ale očividně byl - na okamžik je všechny ochromil výbuch, díky němuž Paul zřejmě odletěl kousek stranou. Ze země se ale celkem rychle posbíral. „Jsi v pořádku?“ vyhrknul hned směrem k Charlie, za což ale mohl spíše fakt, že je lékouzelník, než že by k ní něco nedejbože cítil - vždyť se ani pořádně neznali. A ona ho jenom fackovala a dupala mu na nohy, tak proč by se o ni měl starat, že jo.
Pak Paul udělal něco, co dělat neměl - jakmile se usadil prach, rozhlédl se kolem sebe a spatřil bezvládně ležící tělo té blonďaté dívky, které teď bylo... no, dost pomuchlané, mírně řečeno. Pauliemu naběhla žilka na čele a během zlomku vteřiny zrudnul tak, že by se za tu barvu nemusel stydět ani vařený humr. „Ty... jeden... zatracenej... podvraťáku!“ zařval na tu slizkou ministerskou lasičku a už už se k Leonardovi hrnul přes všechny ty sutiny, aby mu zlomil hůlku vejpůl a zmaloval ksicht. Takže pokud ho nikdo nezastavil a Leonard včas nezdrhnul, prostě po něm skočil, sundal ho svou vahou na zem a jal se mu zmalovat obličej, nehledě na to, že jemu samotnému tekla po spánku krev, protože ho zřejmě při výbuchu zasáhla nějaká letící tříska. Paul byl sice lékouzelník a měl by spíš kontrolovat, zda jsou všichni v pořádku a věnovat pozornost té pochroumané chudince, ale Leonard si zasloužil minimálně přizabít. Oko za oko, zub za zub.

_________________

Těžko říct, jestli za neúspěch mohla bolest, Seamusův pesimismus nebo nějaká vyšší moc, ale ve výsledku na tom vlastně nezáleželo. Ne když mladý pan Tinkerbell kontroval tím, čím kontroval.
Seamus mohl být hodně rád za to, že byl stále z větší části kryt převrženým stolem. Vzhledem k bolesti, která v tu chvíli dosahovala svého velmi intenzivního maxima, by totiž nejspíš nestihl uskočit ani v případě, že by včas pochopil záměr protivníka a podle začátku zaklínadla se mylně nedomníval, že se tento snaží o poměrně neškodnou odzbrojovací kletbu.
Když lokálem otřásl výbuch a kotel byl najednou ještě trochu děravější, Seamus opustil poslední naděje na šťastný konec. Neslyšel řinčení střepů ani další lomoz spojený s asistovaným přesunem lehčích předmětů, prvních pár vteřin dokonce neslyšel ani rozlíceného lékouzelníka. Pištění v uších ovšem mělo i jeden pozitivní následek – štvalo ho tak, že na chvíli celkem úspěšně zapomněl na pocení ve vlastní šťávě. Pocit pálení definitivně odezněl souběžně s dočasným ohlušením a Seamus věděl, že musí jednat, protože už takhle ztratil spoustu času.
Znovu vystrčil hlavu zpoza stolu, který rázová vlna i s ním posunula o dobrých pár metrů od epicentra, a viděl, že to není dobré. Nápad, že se teď na toho parchanta vrhne a ukáže mu, zač je toho v Lize stínů perník, mu částečně vyfoukl Paul, ale hlavní podíl na změně plánu měl jiný vizuální podnět – Melody. Seamus vlastně ani netušil, jak se ta holka jmenuje a co je zač, ale byl si skoro jistý, že bez jeho přičinění by teď někde venku osahávala náhodné kolemjdoucí a byla naprosto v pořádku. Tedy relativně.
Využil zmatku, protáhl se mezi krycím stolem a rozflákanou židlí a po podlaze plné střepů sjel k bezvládnému tělu. Zdálo se zbytečné hledat puls, ale stejně to zkusil a po chvilce i uspěl. Nenechal se však uchlácholit záchvěvem naděje, bylo to zlé a poslední známky života z ní mohly vyprchat dřív, než bude lékouzelník vedle hotov s vyřizováním účtů. A Seamus, sám neznalý jakýchkoliv léčivých kouzel, by v těchto polních podmínkách nevěřil ani schopnostem Ježíše Krista.
Neváhal tedy, chytil dívku za tu méně potrhanou ruku, zavřel oči a myslel na recepci nemocnice svatého Munga. Ozvalo se plopnutí a na místě zbylo jen pár obláčků bílého dýmu a kaluž krve.

>> Nemocnice sv. Munga

_________________

8. 8. 1978 - chvíli před desátou hodinou ranní

Mám za sebou další útěk z děcáku. Nutno podotknout, že za tyto prázdniny první, což je u mě co říct. Zvládnout to tam měsíc bez útěku je výkon vhodný na sepsání eposu o úžasné Angie, tak třeba se toho někdo někdy zhostí. Jenže dnes mám veledůležitou schůzku. Pokud dotyčná osoba přijde, samozřejmě. Můj táta. Dnes se možná potkám se svým otcem. Dnes se možná stane to, po čem jsem nikdy netoužila. To ten zpropadený dopis od matky, černokněžník jí vem. Chtěla jsem to nechat být. Do teď jsem ho nepotřebovala, tak proč to měnit? Jenže zvědavost zvítězila. Ani nejsme moc nervozní. Vlastně od otce ani nic nečekám, jen ho chci poznat. A dát mu pár otázek. Třeba to, jestli je příbuzný s Olivkou, protože mají stejné příjmení. Možná je Olivka moje ségra, kdo ví.
Vstoupím do Děravého kotle a jdu rovnou za Tomem. "Ahoj Tome, prosím tě, měl by sem dorazit chlapík a měl by shánět EAH. Ať se posadí, pak mi dej prosím nenápadně znamení a já už se toho ujmu. Díky." Posadím se do rohu místnosti a sleduji všechny nově příchozí. Mezitím mi na stole přistane talíř polévky a dýňová limča. Tom dobře ví, že nebudu mít na zaplacení a přesto mě pohostí. Zlatej člověk. Proč nemůže být zrovna on můj otec?
Do hospody vstoupí starší prošedivělej chlápek a jde rovnou k Tomovi. Se zájmem ho sleduji a už se pomalu zvedám, když Tom jen zakroutí hlavou, že to není on. Věnuji se své polévce, ale oči nespouštím ze dveří. Přijde vůbec? A pokud ano a zjistí, že jsem jen dítě, bude se se mnou bavit? Odmítne mě, nebo mi převrátí celý život vzhůru nohama? Budu mít konečně rodinu? Dobře, přiznávám, začínám být trochu nervozní.

_________________

Úderem desáté se před vchodem do Děravého kotle objevila vysoká postava, která sice dnes opustila od rozevlátého hábitu, přeci jen bylo docela horko, ale i jeho černá košile s krátkým rukávem a úzké, nicméně formální kalhoty stejně temné barvy, ukazovaly, že se nejedná o někoho nuzného původu. Ostatně, kdo by nepoznal Therona Howellse, který se v celé své výšce nesl s patrnou aurou aristokratického původu kolem sebe, a dokonce si neodpustil ani vycházkovou hůl, zdobenou zvrchu erbem rodu Howellsů, tepaným do pravého stříbra. Na okolí působil, jako by ho nemohlo nic rozhodit, dokonale povznesen nad všechen světský shon a nad ty pošetilé človíčky kolem. Jako obvykle, nikdo by se určitě nepokoušel ani přemýšlet nad tím, že do lokálu zavítal za nějakým důležitým posláním. Nebo za ženou, ale to je vedlejší. Nikdo kolem pravděpodobně neměl dost odvahy na to, aby se ptal. Na to působil Howells až moc děsivě.
Pravda ale byla taková, že ani sám Theron nevěděl, proč tu dneska je. Jasně, přišel mu dopis, a on si původně usmyslel ho prostě ignorovat, ale i když o tom byl ještě brzy ráno, kdy začínal obvyklý pracovní den, zcela přesvědčený, najednou se nacházel tady, přesně v čas setkání, uvedený v psaní. Pomyslel si něco o tom, že ho určitě budou chtít vydírat, nebo, což mu přišlo úsměvné, mu podlézat, aby se dostali na pozici na Ministerstvu. Hlupáci. Jako kdyby zrovna on měl nějaké samaritánské sklony.
Naposledy zamrkal do světla slunce brzkého dopoledne, než se odhodlal vstoupit. Otevřel dveře a v rychlosti přelétl hostinec pohledem chladných zelených očí. Nic moc nápadného, nehodlal náhodným pozorovatelům zavdávat domněnku, že někoho hledá. Kdepak. Z kapsy tmavošedého saka, které měl přehozené přes ruku, vytáhl onen dopis a přistoupil rozhodným krokem k hostinskému Tomovi, kterému list předložil. Nemusel snad ani nic říkat. Příkaz v jeho gestu byl zcela jasný: Najdi a přiveď tu osobu, co si dovolila mě sem jen tak z plezíru zavolat. Aby sám pátral pohledem po lokále, na to si rozhodně nepřišel patřičně bezvýznamný. Plus daný drzoun by mohl mít aspoň tolik slušnosti, aby se ukázal sám, no ne?

_________________

Do Děravého kotle vstoupí chlap, který se sem svým zevnějškem, postojem a chováním hodí asi jako ryba na poušť. Nespouštím z něj oči a začínám tušit, že tenhle chlápek je tu z nějakého důvodu. Ještě než dojde k Tomovi, jsem si téměř jistá, že by to mohl být on. Když se posadí u stolu a Tom na mě nenápadně kývne, ještě chvíli sedím na místě a prohlížím si ho. Tak tohle je on, Theron Howells, můj otec. A nebo třeba taky ne? Třeba za sebe poslal někoho jiného? Ještě chvíli pozoruji jeho chování, vystupování. Vždyť já s tímhle chlápkem nemám vůbec nic společného. Nejdřív mě napadá, že bych se jednoduše vytratila, stejně by neměl šanci poznat, že jsem to byla zrovna já, kdo ho sem pozval. Jenže ta zvědavost. Ta válcuje dokonce i moji nervozitu. Hluboký nádech, výdech. Zvednu se ze svého místa a pomalu jdu k němu, přičemž z něj nespouštím oči. Aniž bych se zeptala, posadím se přímo naproti němu. Jen na chvíli se mu podívám do jeho tvrdých očí, než stočím pohled na desku stolu.
"Dobrý den, jste Theron Howells, že?" Otázku nechám chvíli viset ve vzduchu a pak pokračuju. "Jmenuju se Angie. Angela Hawková. Říká vám něco to příjmení?" Pokud na mě Theron kývne, nechávám mu prostor, aby tu informaci vstřebal a došlo mu, kdo vlastně jsem. A pokud ne, pokračuju s představováním. "Možná si vzpomenete, že jste poznal před třinácti lety ženu se stejným příjmením. V hladovém draku. Pořád nic?" Pokud mého otce nekopne ani toto, zkusím napovědět ještě více. "Vím, že jméno Hawke není kdo ví jak úžasné, aby se pamatovalo na věčnost věků, ale třeba vám ještě napoví, že mé první jméno je Elizavetha. Stejné jméno, jako má moje matka." Teď už nechávám opravdu hodně prostoru pro přemýšlení, pokud to Theronovi ještě nedochází. Pokud už mu to došlo dávno, pokračujeme v hovoru, ale pokud ne, tak na něj řádně vykulím oči a vybalím to naplno. "Jsem vaše dcera, pane." Teď už jen pozoruji chlápka naproti mně a čekám, jak se zachová. Doufám, že nebyla chyba se s ním potkat. Už jen z toho, jaký velký rozdíl je v našem postavení a chování, mi snad nikdy nemůže uvěřit. Nejhorší bude, když mojí mámu zapře a bude tvrdit, že jí nezná. Co pak?

_________________

Byl usazen ke stolu. Trochu zamračeně si tedy poručil silný černý čaj, na nervy, které se napínaly každou chvílí, co ho ten někdo, kdo ho vytáhl z práce za kdovíjakým účelem nechával čekat. Upřímně, Theron byl každou sekundou, kterou zbytečně trávil v tomhle lokále, čím dál více přesvědčen o tom, že ten celý dopis měl prostě ignorovat. Jestli si z něj jen nějaký idiot vystřelil, tak ať se těší. Protože on prohledá zemi a nakonec ho krutě potrestá, tak jako by to udělal i jeho předek, Xaverius Nott. Tak jak se to ostatně dělo u nich v rodině celkem často.
To, že se k němu nakonec posadila malá holka, kterou naprosto určitě ještě v životě neviděl, opravdu neočekával. Aniž by dával najevo jakékoliv překvapení, které přeci jen logicky proběhnout muselo a proběhlo, opětoval její pohled. Díval se přímo na ni tvrdýma modrýma očima. A čekal, co z ní vypadne. "Pokud vím, tak ano," opáčil, v hlase ani stopa přívětivosti. Rozhodně se kvůli nějakému bezvýznamnému děcku nehodlal snažit a chovat mile. Neměl důvod. Tak co tedy chtěla? Peníze pro rodinu? Vyžebrat mudlorozeným rodičům nějaké úlevy? Dobrou práci pro otce?
Ne. Počáteční představení rozhodně žádné pomyslné zvonečky v kouzelníkově mysli nerozeznělo. Jeho výraz, ani netečný chlad v pohledu, se tedy nezměnily. To mělo přijít až po chvíli, kdy se mládě dostalo ve vyprávění až ke jménu Elizavetha. To už Theronovi něco říkalo. Matně si pamatoval, že kdysi dávno nějakou ženu s takovým jménem znával. Vůbec ne dobře, ale rozhodně na tolik, aby mu pomalu začalo docházet, kdo asi to škvrně tady musí být. Jeho obočí se nepatrně svraštilo, jak tak vstřebával novou informaci. Že by si nadělal ještě další děcko? Vždyť s tou ženskou ani tak dlouho nevydržel, promerlina! Šok a zmatení možná na chvíli přeběhly po jeho tváři, nicméně více než "A?" od něj Angie zatím slyšet nemohla. Kdepak, hodlal jí nechat celou věc pěkně vytrpět až do konce, i když si moc dobře uvědomil, co se mu to chystá říci. Místo mluvení tu poslední chvíli věnoval studiu dívčího obličeje. Ano, některé rysy, které znal na sobě, na ní viděl. A svým způsobem i fakt, že si ho sem dovolila pozvat, a očekává tedy zřejmě od života víc, než co zatím má (a že vypadala, jako že toho zrovna moc nemá), ukazoval na Howellsovskou ctižádost, přimíchanou někde v její krvi. Po době, která asi malé slečně musela připadat jako děsně mučivá, konečně také promluvil. A bylo naprosto jasné, že takovéhle oznámení Theron nenechá jen tak. A že si na ní ještě smlsne. "Skutečně? To je mi nesmírně zajímavé," zabroukal milým hlasem, který tak kontrastoval s ledovým pohledem jeho očí, a jehož obyčejný zvuk musel šimrat jako chladné prsty nervozity, plazící se po zátylku, "a důkaz máte, slečno?" S těmi slovy věnoval Theron chudákovi malé dívce úsměv, který říkal jediné. Nic nedostaneš zadarmo. Co na tom, že někde v koutku duše věděl, že holka mluví pravdu? Že to všechno bylo naprosto možné? To přeci neznamenalo, že jí to nějak ulehčí.

_________________

Zajímavé. Otázka, kterou Theron vyslovil, mě před tím vůbec nenapadla. Musí na mě být znát, že jsem značně zaskočena. "Já.. eh..." vytáhnu z kapsy zmuchlaný cár papíru. "Dostala jsem dopis od matky, ve kterém tvrdí, že jste můj otec vy. Nic dalšího bohužel nemám." Na chvíli sklopím oči a znovu si pročítám dopis, který určuje identitu mého otce. "Když se tak na to podívám, je pravda, že netuším, zdali je ten dopis pravdivý. Nikdy jsem netoužila poznat svého otce, když o mě nestojí, stejně jako moje matka. Však já už si to v tom děcáku nějak odkroutím, než budu dospělá. Jenže proč by mi psala zrovna o vás? Napadá vás nějaký důvod, proč by vás někdo jen tak určil jako otce?" Nechám Theronovi chvilku prostoru, ale než odpoví, ještě dodám: "Jako moje matka je divná a nemám jí ráda, jen jsem nenašla důvod, proč by zrovna v tomhle lhala." Sklopím oči na desku stolu a nahodím smutný výraz. Ale rozhodně ne žádný slzy. Zas tak líto mi to není. Neměla jsem otce do teď, tak se nezblázním, když ho nebudu mít dál. Zvednu hlavu a upřu pohled zase na muže sedícího naproti mně. "Nemusíte mít strach. Já po vás nic nechci a ani nic neočekávám. Stačí říct, že je to nesmysl a já odejdu a už o mně nikdy neuslyšíte. A omlouvám se, že jsem vás obrala o váš drahocenný čas." Při posledních slovech nahodím lehce ironický výraz. "Jen mi dovolte ještě jeden dotaz. Vy jste otcem Olivky?" Nevím, jestli mi hrdlo vyschlo z toho, jak pořád mluvím jen já, nebo jestli je to z toho, jakým způsobem se na mě chlápek dívá a jak moc odměřený je, ale svojí pozornost upřu na skleničku s dýňovým džusem, popadnu jí a celým obsahem vyprázdním na jeden zátah.

Mimo herně:
Trochu rychlopost, sori. Tenhle týden už by to mělo být svižnější.

_________________

Ach, přece jen to bylo jenom dítě! To Theronovi s nějakým nepochopitelným pocitem potěšení došlo, když viděl, jak ta úplně očekávatelná otázka děvčetem otřásla. Opravdu, hrála si nejprve na někoho tak jistého, a přitom neměla ověřená fakta a ani ji nenapadlo, že by její matka, ať ji tu popisovala jakkoliv, mohla o něčem takovém lhát. A někde za tím vším se skrýval střípek něčeho, co si Theron měl sice přiznat, ale rozhodně ne takto brzy. Lítosti k tomu malému, bezbrannému stvoření, které ani trochu netušilo, s kým to jedná, jak nebezpečný může být, pokud dojde k názoru, že se ho snaží ošidit. A zvláštního spojení, které přinášelo vzpomínky na dobu, kdy on sám byl taky nevinné dítě. Ale jak říkám, mělo ještě chvíli trvat, než si tenhle pocit skutečně přizná... v tuto chvíli cítil obezřetnost, užíval si tenhle moment, kdy se nejistota přímo odrážela na dívčině tváři, ale to tak mohlo být všechno. Nechal ji mluvit, až se dostala k dotazu na jistou Olivku.
"Olivky? Olivie Howellsové? Dík merlinu ne," ušklíbl se. Ne, Olivia rozhodně nebyla někdo, kdo by se v rodině mohl radovat z dobré pověsti, a Theron upřímně litoval její rodiče nejen kvůli koleji, do níž se dostala. Dle jeho názoru totiž byla hlavně tupá jako poleno, ale to přeci nebude prezentovat tady před cizí holkou. Vlastně, nebude to prezentovat před nikým. A navíc, pochyboval, že sem Angela přišla řešit zrovna Olivii. Takže tím ten dotaz považoval za uzavřený a s klidem se vrátil k tomu, oč tu šlo především.
"Předtím jste říkala, že nevíte, proč by vám matka tak asi mohla lhát, slečno," přemítal nahlas stále stejně medovým hláskem, oči upřené přímo na dívku, a kupodivu to znělo spíš jako by se snažil jí něco vysvětlit, "peníze, kupříkladu? Vaše matka zřejmě moc dobře ví, co jsem zač, a rozhodla se, že se pokusí ze mě s vaší maličkou pomocí vymámit nějaké to zlato?" Zvláštní, jak klidným hlasem všechno tohle navrhoval, bez jakýchkoliv emocí. A pak se něco zlomilo, možná prostě nechtěl vypadat jako úplný necitlivý idiot, možná se bál, aby se mu tady to dítě nezhroutilo, kdo ví, "ale pokud byste náhodou opravdu byla moje dcera, tak vás ujišťuji, že vědět o vaší existenci, minimálně finančně bych byl ochoten vás podporovat. Nicméně pouze a jen vás, nikoliv vaši matku." Stále to znělo jako stroj, bez jakýchkoliv emocí. Jako by to vše pro něj bylo obchodem. Ale pravdou bylo, že Theron skutečně uvažoval nad tím, že by slečna mohla mít stejnou krev jako on, a pokud mu na něčem záleželo, ač se to nemuselo zdát, tak to byla rodina. Jistě, půl té svojí nenáviděl, ale vždyť se staral i o tu polokrevnou Anabelle, vzal ji pod svá křídla. Nechtěl být takovým otcem, jakým mu byl ten jeho. A už vůbec nechtěl být jako svá matka. Měkneš, Therone. Od Mikayly nechutně měkneš, povzdechl si, a za dnešek poprvé nechal zamyšlenost nad celou věcí vstoupit do jeho očí.
"Takže se vás zeptám jinak, slečno Angelo," pronesl zamyšleně, "co si představujete, že se teď stane? Za předpokladu, že uznám, že bych byl skutečně váš otec?" A bylo to pryč. Moment slabosti jako by odezněl, a Theron už zase čekal, co po něm to děcko bude chtít. A pokud se ptáte, proč té holce vykal? Jednoduché. Nebyla nikým tak blízkým jeho osobě, neměla jeho důvěru, ne dostatečně na to, aby mu za tykání stála. Upil z čaje a vyčkával na odpověď.

Mimo herně:
Nevadí, ani tempo nemusíme nějak extra přehánět, všechno pohoda a klid Also pardon, pokud ty posty moc roztahuju, ale přísahám, že umazávám

_________________

Chvíli jen tak sedím a koukám na prázdnou skleničku. Z civění mě probere až Tom, který mi přinese další pohár dýňovky. Zvednu oči a usměju se na něj. Samozřejmě další dílek už k tak velkému dluhu, jaký u něj mám. Nejdříve se na mě usměje, jakože jasná věc, že tenhle drink jde taky na něj a pak nenápadně loupne očima směrem k Theronovi, jestli je všechno v pořádku. Nepatrně kývnu hlavou a Tom se vydá zpět za bar.
Ještě usrknu trochu z nově přineseného nápoje a upřu pohled zpět na Therona. Už se necítím tak sebejistě, jako na začátku. Vlastně si spíše vyčítám, že jsem ho vůbec oslovila. "Zlato? To by dávalo smysl." Na chvíli se zase odmlčím a sklopím zrak. V hlavičce mi šrotuje, proč by mi to vlastně jinak matka psala. Znovu zvednu oči. "Jenže i kdyby to bylo kvůli zlatu, tak vás můžu ujistit, že ona by neměla nárok ani na jeden měďák. Už v mých čtyřech letech se mě zřekla a od té doby žiju v děcáku. Tenhle dopis" ukážu na zažloutlý pergamen, který leží na stole, "je úplně první za celou tu dobu. A já bohužel opravdu nedokážu říct, co tím má matka sleduje." Dolehlo to na mě. Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Promnu si je hřbetem ruky a snažím se, co mi síly stačí, abych se nerozbrečela. Naštěstí mě z toho vyseká Theronova poznámka o zajištění. "Klidně si nechte své zlato, já o něj nestojím. Ani jsem nevěděla, že nějaké máte. Opravdu nebylo mým cílem začít z vás tahat peníze." Nadechnu se k dalšímu povídání, ale Theron mi skočí do řeči a položí nejjednodušší otázku na světě, která visela ve vzduchu hned od začátku. Ta, na kterou jsem si vůbec nepřipravovala odpověď. "To netuším. Jen jsem vás chtěla poznat. Potřebovala jsem vědět, kdo je můj otec a jak vypadá." Pořádně si Therona prohlédnu, jako bych jej měla vidět naposledy. Pohledem na něj spočinu trochu déle, aby se mi jeho obraz vryl pořádně do paměti. "Nečekám, že si mě odvedete domů, že mě prohlásíte za svojí, ani že mě hned představíte své rodině. Vlastně nečekám vůbec nic. A ani po vás nic nechci. Jestli chcete, můžete se se mnou rozloučit a už se nemusíme nikdy vidět." Nahodím trochu smutný, ale především upřený výraz a hledím zpříma na Therona. "Je jen na vás, jak s touto informací naložíte a co se bude dít dál." S napětím sleduji svého otce (ano, nyní jsem si už tak nějak jistá, že je to skutečně pravda) a čekám, jak to vlastně celé dopadne.

_________________

Zkoumavě hleděl na tu malou holku a uvažoval, jestli a kdy začne brečet. Vypadala, že už k tomu nemá daleko. A Theron si nebyl jistý, že úplně chce, aby tomu tak bylo. Nechápejte to špatně, rozhodně byl daleko od toho, aby si k ní za tu chvíli, co tu seděli, udělal nějaký bližší, ne-li přímo otcovský vztah, ale nikomu by nebylo příjemné mít u sebe brečící děcko, no ne?
Vyslechl si, co měla na srdci, a promnul si spánky, což byl znak toho, že nejspíš přemýšlí. "Zajímavé. A pryč z děcáku by se ti dostat nechtělo?" navrhl, ve tváři nečitelný výraz. Dělal si legraci, nebo ne? Na tu otázku by asi odpověď nenašel ani ve vlastní mysli. Každopádně posun byl už to, že začal malé slečně tykat. Ne, nehodlal se o ni starat, vzít ji za svou a přivést si ji domů... nebo snad ano? Náhle pocítil chuť přesně to udělat, jen proto, aby se pomstil Tamaře za její neustálé nevěry. Co na tom, že on nebyl lepší než ona, že taky tahal každou sukni sem a tam, ona byla žena, a jako žena přeci měla zatnout zuby a mlčet! A pokud už chtěla mít aféry, tak to u merlina mohla aspoň zařídit diskrétněji, ne? Měknu. Rozhodně měknu, napadlo ho toho dne už podruhé.
"Hm... myslím, že by bylo záhodné si nejdřív vůbec ověřit, že jsme příbuzní, než se s tím rozhodnu cokoliv dělat," povzdechl si. Teď už nad tím opravdu uvažoval. Pokud totiž něco bylo pro Therona důležité, ač to tak nemuselo vždy vypadat, tak to byla jeho rodina. A jen představa, že by někoho, kdo k němu pokrevně patří, nechal nezaopatřeného, se mu příčila. Pro to, aby ale cokoliv podnikl, musel mít důkazy. "Pokud jsi vážně moje dcera, a říkám to proto, že jsem tomu ochoten věřit, nehodlám se jen tak otočit a dělat, jako bys neexistovala." Ačkoliv ta slova mohla vypadat mile, v tónu Theronova hlasu nebylo stále stopy po ničem jiném než všudypřítomném ledu. Měnil se, možná. Ale rozhodně byl ještě daleko od toho, aby se choval jako otec, kterého si pravděpodobně ta malá holka představovala.
"Nicméně o tom si můžeme promluvit později. Ozvu se, teď mám práci. Buď připravena na případné testy otcovství, ano?" podíval se následně na hodinky, aby naznačil, že vážně musí jít. A taky se zvedl, a bez jakéhokoliv slova rozloučení odkráčel z lokálu pryč. A samozřejmě nezapomněl zaplatit jak za svůj čaj, tak za cokoliv, co ta malá dlužila Tomovi. Protože takové gesto si prostě dovolit mohl.

>>>
Mimo herně:
Pardon za takové divné ukončení, chcípající kolejní net etc. Jinak zbytek samozřejmě dohrajeme a dořešíme...

_________________