<<<

Olivii se zprvu líbil nápad, že by mohla počkat na svou mamku a rovnou jí překvapit tím, že se převlíkne za kluka, ale to čekání bylo až moc hrozné. Když tak nad tím přemýšlela, což nedělala moc často, uznala, že chodit sem takhle brzo před skončením její směny byl fakt špatnej nápad, ale tohle byla Oliva. Našla si způsob jak se zabavit i když to znamenalo terorizování všechno živého i neživého. A ta káva, kterou někomu ukradla v bistru, tomu fakt nepomáhala, protože byla akorát ještě víc hyperaktivní než kdy dříve.
"Zdar! Neviděl jsi mého koně? Protože bez něho nejsem ten správný rytíř a nemůžu ani zachránit princeznu. Což mi připomíná, neviděl jsi i princeznu? Protože jsem nejspíš ztratil i jí," Olivia vyvalila oči na neznámého kluka sedícího nedaleko recepce. Tohle by mohla být ta pravá zábava! Neznala ho, což znamenalo, že on nemohl znát jí. Tím pádem by mohl vyjít ten trik s klukem, ne? Protože ten měla nacvičený fakt perfektně, nebylo tedy divu, že její hlas byl o něco hlubší než obvykle. Livka měla taky od začátku prázdnin ostříhané vlasy na krátko a celkově v tuhle chvíli toho kloučka fakt připomínala za což mohlo i oblečení - modrá košile napůl zastrkaná v černých šortkách, rozdrbané hnědé kecky a kšiltovka s erbem Applebyjských šípů otočená kšiltem dozadu. Dneska sebou dokonce měla i meč, co by to taky byla za rytíře bez meče? Byl samozřejmě dřevěný, ale stejně. Meč jako meč, no ne?

_________________

Barry byl za vyrušení z nudy rád. Ten kluk s mečem mu sice přišel trochu podezřelý a chlapec na chvilku zauvažoval, zda onen rytíř neutekl z oddělení duševně chorých, ale když se rozhlédl kolem sebe, nespatřil žádné pronásledovatele, kteří by ho chtěli dostat zpátky do svěrací kazajky. „Čau,“ vypadlo z něj a hned vyskočil na nohy. „Koně jsem neviděl. Ty máš fakt koně? Já bych taky chtěl koně. A luk, abych mohl střílet z koňskýho hřbetu. Táta slíbil, že mi koupí aspoň ten luk. A pak zvětším svýho potkana engorgiem a budu jezdit na něm, dobrý, ne?“ vyhrknul, očividně pln energie, které během toho čekání nastřádal opravdu hodně.
„A jak vypadá princezna?“ zeptal se vzápětí a znovu se rozhlédl. „Klidně ti jí pomůžu najít! Není zavřená někde ve věži?“ prohodil tázavě, ačkoliv si byl vědom faktu, že nemocnice věže nemá a i kdyby měla, rozhodně by v nich nebyl nikdo vězněn. Barry si pořád nebyl jistý, jestli ten kluk není trochu pošuk, ale na druhou stranu... všechno bylo lepší, než tu sedět a čekat. Čekání byla strašná nuda. „Mimochodem, já jsem Barry,“ napřáhl k rytíři packu a zatvářil se tak přátelsky, jak to jen dokázal.

_________________

Olivia se usmála. Ten kluk nezpochybnil její převlek, což bylo super a navíc to vypadalo, že je ochotný pomoct jí s hledáním koně a princezny. Super! "Samozřejmě, že mám! Co pak si myslíš, že bych kecal?" vyvalila na něho očka a možná se jí to i maličko dotklo, vzápětí se už vesele culila a přikyvovala. "Tak až se ti to povede, dej vědět! To by totiž mohla být docela sranda, jezdit na potkanovi!" přikyvovala hned energeticky a sama se divila, že jí něco takového ještě nikdy nenapadlo. Ona by tedy nezvětšovala potkana, toho ani neměla, ale určitě by se pokusila zvětšit slimáky a kdyby se jí povedlo jich zvětšit víc, mohli by jí vozit v kočáře a to prostě byla výhra.
"Má dlouhé plavé vlasy, modré oči, je o něco větší jak ty a má takové modré šaty," vyhrkla jakmile se jí zeptal na to, jak vlastně ta princezna vypadá. "No.. asi jo. Ale dřív než půjdeme hledat princeznu bychom mohli najít toho koně, protože bez něho by to nebylo to pravý ořechový," Olivka se tak trochu zapomněla zmínit, že koněm myslí hračku - dřevěného koníka na tyči, kterého někde položila a teď si nemohla vzpomenout kam. Ale zas, on se přeci Barry neptal jestli je živej, no ne? "Já jsem Oliver. Mimochodem, co tu děláš takhle sám?" zeptala se zvědavě, zatímco si potřásla s Barrym ručkou a vesele se na chlapce zazubila. To jí taky zajímalo, protože Barry vypadal jakoby tady na někoho čekal než že by byl třeba pacientem, i když možná bylo všechno, že.

_________________

Barry si toho kluka zkoumavě prohlédl a nakonec pokrčil rameny. Klidně mohl kecat, proč by ne? „No já nevím. Hlavně bych řekl, že kůň v nemocnici fakt nebude, sem by se ani nevešel, pokud teda nemluvíš o poníkovi,“ zamumlal zamyšleně a trošičku pochybovačně. „Nebo o dřevěným koni.“ Houpacím. Barry si docela dobře dokázal představit, jak se ten kluk houpe na dřevěném koníkovi a mává kolem sebe mečem. Zatím mu nepřišlo, že by jeho inteligence dosáhla výš, než k dřevěnému koni. „Jasně, dám vědět. A to si piš, že to bude sranda!“ Barry to jasně viděl před očima - Korálka se sedlem a sebe na jeho hřbetu. To bude paráda a ostatní budou čubrnět!
Popis princezny vzal Barry na vědomí, ale pak znovu došlo na problematiku koně. Ten přece nemohl být v nemocnici, ne? A pokud na tom ten kluk hodlal trvat, Barry měl v plánu nakecat mu, že se kůň nachází na oddělení duševně chorých, a předat ho do rukou expertům. Protože tohle chování úplně normální nebylo - a to Barry ještě nevěděl, že se vlastně nebaví s klukem, ale s holkou.
„Já tu čekám na tátu, on tu pracuje, víš,“ vysvětlil chlapec hrdě. „Je tu ošetřovatel a za nějakou chvíli by mu měla končit směna,“ dodal, aby bylo jasno. Ale táta se pořád neukázal, takže Barry usoudil, že nebude vadit, když se na chvíli zdejchne. Ostatně na recepci věděli, že tu je, a tátovi to určitě řeknou, aby neodešel bez něj.

_________________

Levi Lovelace si až před malou chvíli odložil kabát na věšák. Po celou dobu zapomínal na sebe a přecházel bezcílně tam a zpět a příležitostně ucedil nadávku, i když přirozenější mu bylo mlčky sledovat situaci s pokřiveným, protivným úsměvem.
Trvalo to snad celé hodiny. Poslední minuty si krátil tím, že se pokoušel dostat z oblečení zbytky krvavých skvrn, načež ledabyle zasunul hůlku do rukávu, když se tiše ozvala jedna z místních lékouzelnic, že první z bratrů přišel k vědomí.
Levi si ohrnul z čela krátké tmavé vlasy, odfrkl si a se skrytou úzkostí si pospíšil za ní dovnitř.
"Který?" usekl věcně. Lékouzelnice mu ukázala k osamocenému lůžku.
Když už nic jiného, Levi si rozhodně nepotrpěl na květiny ani jiné dary. Jistě ne v tomto případě.
"Dobré ráno. Spokojený?" pozvedl chladně obočí a úzkýma očima Aleka nečitelně probodl, když je lékouzelnice nechala o samotě.

_________________

Aleka probralo ostré bílé světlo, a hned během prvních pěti vteřin nabyl dojmu, že by býval udělal líp, kdyby zůstal v limbu. Spolu s odezněním prvotního šoku taky zmizelo to něco, co dělalo bolest snesitelnější, a Alek tak měl v tuhle chvíli pocit, že mu snad musel někdo utrhnout ruku. Moment.
Kilometry bílých obvazů, které měl pevně ovázané kolem hrudníku jeho pohled odvedly do míst, kde měl ještě ráno pravou ruku. Teď tam bylo... no, nic. Alekovi zmrzla krev v žilách a projel jím šok, který si svými paralyzujícími schopnostmi nezadal s ostřím nože. Mysl, která se dřív vždycky zaobírala nějakým nápadem, se teď nezmohla ani na to, aby dala dohromady smysluplnou větu. Ruka. Co bude dělat bez ruky? A...
"Will," vyrazil ze sebe a znělo to, jako by svačil smirkový papír, "kde, jak?" Neznámý příchozí, který až doteď unikal jeho pozornosti ve prospěch prožívání šoku nad ztracenou rukou se teď konečně dostal do jeho zorného pole, a i když Alek nevěděl, kdo to na něj tak zlostně mhouří oči, nevzdával se naděje, že by mohl vědět něco o jeho bratrovi. Jen ať Willovi nic není...

_________________

Levi si složil ruce za zády a dopřál si chvilku na to, aby si pomyslel, že starší z bratrů moc slušnosti nepobral. Ostatně, v tuto chvíli to bylo pochopitelné. Čekat od něj úslužnost a pokoru, když mu ještě zjevně ani nedošlo, co udělal... to sotva.
"Ještě se neprobudil – a možná se neprobere vůbec," pokrčil rameny, aniž by dal najevo, jak mu to bylo proti srsti. Neměl ty hlupáky vůbec spouštět z očí, snad by se tomu dalo zabránit... "Jsem na řadě. Co jste tam dělali?" zúžil oči zamračeně. Přistoupil blíž a po chvíli zaváhání se sedl na okraj postele. "Tvou paži jsem nenašel, jinak by se pokusili ji připojit zpátky."

_________________

Jestli si neznámý a značně nepříjemně se tvářící člověk mohl vybrat tu nejhorší variantu, jak z Aleka vymámit jakoukoliv odpověď, pak to právě udělal. Poté, co totiž Alek uslyšel nevesele zprávy o svém bratrovi mu mozek prakticky zkratoval, a to jediné, čeho byl schopen, bylo slovo ne v nejrůznějších tónech, odstínech a délkách. Nejlépe opakované jako mantra stále dokola, jako by to snad mohlo na situaci něco změnit.
Jeho vnitřní... monolog se mu odrazil především v očích, které teď byly vyděšeně rozšířené a nesoustředěně zabodnuté do jednoho místa na prostěradle, které sice nebylo nijak zajímavé, ale jednoduše leželo v Alekově zorném poli. Jiskřičky, které mu většinou v pohledu tančily, rychle zhasínaly, a kdyby to viděl někdo, kdo Aleka znal, asi by mu to přišlo vyloženě smutné. Bystrozorova otázka tak či tak padla na neúrodné pole. Alek nebyl schopný ani poslouchat, natožpak kloudně odpovědět, a vzhledem k tomu, že se v tuhle chvíli nejblíž podobal pacientu psychiatrické léčebny - sinalý a nepřítomně zírající zděšeným pohledem na nic určitého - ani v příštích minutách to nevypadalo nijak zářně.

_________________

Děravější kotel >>

Jestli ti dva špunti na recepci doufali v trochu vzrůša, vybrali si ideální chvíli. Sotva se dohodli, že půjdou hledat koně, objevil se vedle nich za náležitého zvukového a kouřového efektu chlapík s plísní na ksichtě a větší částí ošklivě zraněné holky. Ne snad že by pokazil přemístění a kus jí nechal v hospodě, to vůbec, ale i šeroslepý pozorovatel by si všiml, že Melody něco málo chybělo už před odletem a že za to nejspíš mohlo buď nepěkné kouzlo nebo zahradní drtička.
Seamus ji pustil, dětem nevěnoval sebemenší pozornost a vyrazil k čarohostesce na recepci. Buď si ho nevšimla, protože byla příliš zabraná do luštění sudoku, nebo si ho prostě všimnout nechtěla, ale v tom měla chudák smůlu. Seamusovi se už z její generické aury byrokrata zježily chlupy v nose, ale tady šlo o život a nějaká antipatie k úřednicím musela stranou.
Rychle zavrhl svůj oblíbený způsob získávání pozornosti („Pánové, je někdo z vás ozbrojený nebo hledaný zločinec? Ne? No, já jsem obojí, takže mě dobře poslouchejte...“) a prostě se o recepci opřel zakrvácenou rukou.
„Pokud vás příliš neobtěžuji, madam, mám tu jeden akutní případ,“ spustil lehce sarkasticky a ukázal za sebe, takže baba přestala sledovat rudou šmouhu na přepážce a viděla, že si asi fakt nedělá srandu. Než se Seamus nadál, přivolala dva chlapíky s nosítky, kteří Melody kvapem odnesli kamsi mimo scénu, a položila na zasychající obtisk ruky desky s formulářem k vyplnění. Jméno, bydliště, věk a další spousta informací, kterou Seamus ani vzdáleně netušil. A souběžně s tím si uvědomil smutnou pravdu, že ani nezná identitu těch dvou zmetků, přitom s jedním by se tu klidně mohl potkat, a nemá tedy koho nahlásit za to Imperio.
„Já ji vůbec neznám, připletla se k potyčce v Děravém kotli, jeden mizera na ni nejdřív použil kletbu Imperius a druhý, no, však jste to viděla. Bylo tam pár dalších gentlemanů, co to jistě rádi dosvědčí, já opravdu nemám, co bych vypověděl.“
Na její následný pohled nebyl ani Seamus dost odvážný, takže bez keců popadl formulář a psal, tak trochu v duchu raněné. Do všech kolonek „jsem ryba“ a jakmile ho bábě podal, okamžitě se zase přemístil pryč, nahlásit řádu, že je všechno ještě trochu víc v hajzlu než se obávali.

>>

_________________

Oliva nakrčila nosík. "Je to tady dost velký, aby se sem nějaký kůň vešel," nedala se, ale nakonec nad tím pokrčila rameny. "Poník nebo kůň, stejně je to jedno a to samí," broukla a vesele se na Barryho zazubila. V tenhle moment už stihla zapomenout i na to, že ten kůň byl vlastně dřevěnej, takže si opravdu myslela, že tady někde má živého koně. Poníka.. to vlastně bylo fuk, prostě něco živého. Kdyby teď na ní někdo vyrukoval s tím, proč támhle válí dřevěného koníka, ani by nevěděla, že patří jí. "A dřevěnej není, to bych ti asi řekl rovnou, ne asi," protočila očima v sloup, protože se jí to krapet dotklo, ale kdyby tušila, že s tím dřevem má Barry pravdu, možná by to i přiznala. Jenže víme jak na tom Olivia s udržením pozornosti u něčeho byla.
Kdyby se jí pokusil Barry odtáhnou na oddělení duševně chorých, Olivka by bez řečí šla a nejspíše by si jí tam nechali. Přeci jen, hrála si na kluka, tvrdila něco co nebylo.. "Tvůj táta tady pracuje? Hustý! A na jakým oddělení? Já tu zas čekám na mamku, je to lékouzelnice, a taky jí za chvíli bude končit směna, jen jsem přišel o trochu dřív, takže teď tady tvrdnu," Livia nakrčila obočí a usilovně přemýšlela (au) za jak dlouho by přesně její máma měla končit, čas moc dobře nechápala, no. "Hele, Barry, ty ještě nechodíš do Bradavic, viď? zeptala se pak se zájmem, protože si ho ze školy nepamatovala. Jenže ona si nepamatovala tak dobrou polovinu svých spolužáků a jediného, koho poznala na sto procent byl Erkki, Sky a Jasmine, jelikož s nimi měla alespoň něco málo společného - famfrpál, banány a ta poslední byla zatraceně hustá.
Pak něco puflo, objevil se kouř a následně chlápek se ženou. Kdyby Olivia byla alespoň trochu chytrá, nejspíše by i chápala co se to právě děje. Jenže nebyla, nevěděla co se to před ní stalo, a tak jen vykulila očka a po tvářích se jí rozlil úsměv. "Co myslíš, že se stalo?" drcla loktem do Barryho a pootevřela pusinku, aby lépe viděla co se to vlastně děje. Ne že by to chápala. Pak tu ženu někdo odnesl, kouzelník zas zmizel v kouři a dole byl opět klid. Olivia se zamyslela jak nejlépe uměla (haha) a pak se ušklíbla. "Myslíš, že když si strčím hůlku do nosu a řeknu colovaria, obarví mi to mozek na svítivě růžovou? Protože by mě fakt zajímalo, jak přemýšlej holky," ne, Livka opravdu neměla ponětí jak mozek vypadá a v jejím případě bychom mohli i uvažovat nad tím, že žádný nemá, ale byla to Livia. Ta měla blbé nápady pořád, no.

_________________