Melody to kolem moc nevnímala. Lidi se hádali a byli na sebe oškliví, tak se rozhodla pokecat si s jednorožcem, který jí sice vychválil chlupáče a tu s divným jménem na T, ale taky jí poradil, aby všechny obejmula, protože to tady jistě všichni potřebují. "Ale no tak! Nebudeme tady bublat víc než bublá kotel ve vodě blblá!" oznámí všem Melody a přiskočí k Leonardovi. Chvíli kolem něj krouží a pak mu začne packama máchat před obličejem. "Čítís to? Nesahám na tebe, nesahám!" zeptá se Melody fascinovaně, hlasitě se rozesměje, hrozně rychle rozcuchá Leonardovi vlasy - nebo se alespoň pokusí, whateva - a rychleji než zlatonka přeběhne zase jinam, směr nějaký temný roh. Cestou se vymlátí o stůl, sloup a stěnu.
Z onoho rohu vyběhne, prudce zaútočí s medvědím objetím na tu s divným jménem na T a vlepí jí s hlasitým "Muah!" pusu na tvář, protože život je super a všichni jsou sluníčkovití. Pak ji pustí, nicméně ani zdaleka není hotová - Paul si taky vyslouží jedno objetí, nicméně než se k němu mrzimorka dostane, zvládne ještě jednou vrazit do stol a tak si do chudáka akorát tak při tom objímání otře krev z obličeje - hlavně z čela, které má z těch nárazů už celé odřené. Pokud se zdá, že Melody první zaútočila na ty hodnější účastníky zájezdu medvídky, tak se vám to zdá správně. Ne proto, že by měla snad pud sebezáchovy nebo tak něco, to dřív nebe zčerná, nene. Melody si pro ty nejvíc kakabusácké koblížky nechal něco extra.
Sincere v Melody celou dobu vzbuzoval jistý pocit nejistoty a lítosti, takže se k němu prostě musela vrátit. Prostě to jinak nešlo, hele. Navíc jednorožec to schvaloval a co jednorožec schválí, ani pisatelka nepřepíše - to nedávalo smysl, ale všichni chápeme, co jde. Mrzimorka se s velmi krípy výrazem objeví na Sincerem a hlasitě si k němu čichne, načež se její tvář zkroutí do lehce znechuceného úšklebku. "No teda, mami, ty ale smrdíš!" oznámí káravým tónem a sotva to dořekne, odhodlaně obejme řezníka hezky zezadu kolem pasu. A drží se jako klíště, protože tenhle potřebuje fakt velké množství lásky, aby z něj bylo taky sluníčko. A taky u toho vydává hlasité bublavé a šumivé zvuky. Jestli si za tohle nezaslouží mučící kletbu, tak už teda nevím a jednorožec taky ne. I když je možné, že tohle všechno se odehrává v její hlavě, pokud se někdo už dřív rozhodl ji zabít, žeano.

_________________

Mimo herně:
Tajné kouzlo na I... (II. úroveň + 1, dospělák +4, smrtijed +2 = 7)

Sincere H. Gall rolled 1d10:
10

"Nebo co?" zašeptal s pootevřenými rty směrem k McTavishové a zlehka nakrčil obočí. Silně pochyboval o tom, že by mu nějaká ubohá famfrpálistka mohla ublížit. Možná uměla držet koště, ale ne hůlku. Nepředstavovala pro něho ani minimální hrozbu, navíc hned kousek od něho seděl Leonard a Sincere byl přesvědčen o tom, že v případě nouze by mu byl schopen velmi rychle poskytnout pomoc a tu blbku zpacifikovat.
Na odpověď nečekal, samozřejmě Melody pustil a hned na to přesunul pohled z dalšímu nově příchozímu, na něhož se pod svým knírem slizce pousmál. Bylo až neuvěřitelné, kde ostatní brali to přesvědčení, že Sincere pro Melody není žádnou hrozbou a že se zalekne rádoby přesily, která se tu kolem něho a Leonarda vytvořila, avšak svým obsahem byla maximálně tak k smíchu. Famrpálistka, nepříčetná blondýna a kolega Thawne? No to byla opravdu děsivá sebranka. Ten poddruh, co vedle žbleptal nesrozumitelnou angličtinou, ani do hrůzostrašného souboru bojující za spravedlnost nepočítal.
"Ta by pro ní byla příliš mírná," ozval se zamyšleně, když sledoval chování dívky v kroužku dalších lidí, než se podíval na Leonarda a se značným ušklíbnutím si ukazováčkem uhladil černý knírek, "ale taková lobotomie..." zamyslel se s potměšilým zábleskem v očích, protože v té holce viděl ideální případ, na němž by se to dalo aplikovat. Samozřejmě, že tento způsob léčby znal, protože vystudoval rovněž mudlovskou vysokou stolu, ač ho to stálo spoustu sil a dušeného znechucení, a ač nebyl zrovna v tomto oboru stoprocentně kvalifikován, párkrát se o ní pokusil, ale nikdy se mu stoprocentně nepovedla. Třeba Melody by mohla být první přeživší. A to už se zvedl od stolu a vrátil své věci do malého kufříku, ani se nezabýval nad tím, zda Leonard lobotomii znal, nebo ne.
A v tom se za ním ozvala znovu ona dívka. Sincerova vnitřní trpělivost se začala rozpouštět pod přicházejícím vztekem. Překvapeně k ní přes rameno ze své výšky shlédl a při tom zmateném prohlášení se absurdně zasmál, to už ho stačila vzít kolem pasu a Sincere se ani náznakem nebránil. Pouze si vsunul ruce do kapes. "Neboj se, beruško, bude zase líp," neodpustil si přistoupit na Melody způsob chování a znechuceně se pousmál, než prudce vytáhl hůlku, otočil se a té holce vlepil tak silnou facku, až ji musela pravděpodobně srazit k zemi. Byla to setina, než na ní seslal kouzlo. "Imperio!"
Jeho hlas protkaný vztekem, jenž způsobila její neochvějná drzost, nenávistí a pohrdáním zhmotnil společně s hůlkou kouzlo, které se Melody zarylo hluboko do mysli. Pravděpodobně nebyla příčetná ani před tím, teď nad ní měl však moc Sincere a hodlal si to náležitě užít.
Aby nedošlo k žádným nedorozuměním, hned, co kouzlo vyslovil a Melody se ocitla v jeho moci, promluvil. "Zkuste se někdo byť pohnout a donutím ji prohnat si Avadu hlavou," zasyčel ke všem přítomným, aby si nehráli na hrdiny. "Hned potom, co to udělá vám," dodal měkce s hlasem naprostého maniaka, který si zcela očividně liboval v lidském utrpení. A toto byl lékouzelník.
Pomalu stočil svou pozornost k Melody ležící na zemi, která se od té chvíle ani nehnula. Přimhouřil k ní oči a chvíli se na ní zadíval, než pomalu přikývl a poručil jí, aby k němu po čtyřech dolezla a políbila ho na boty. To bylo za to ponížení a za tu drzost, dle níž k němu očividně nechovala žádný respekt a autoritu. Ne že by to ta holka vůbec zvládla, ale na tom nezáleželo. Klečela před ním, naprosto poddaná jeho rozkazům a Sincere konečně dostal to, po čem toužil. Nadřazenost.
Když usoudil, že to stačí, prostě Melody skopl jako pytel odpadků zpět k zemi a podíval se po ostatních. "Chcete se k ní někdo přidat, nebo tenhle debatní kroužek rozpustíme a každý si půjdeme svou cestou, než na vás pošlu bystrozory a nechám vás pozavírat na oddělení duševně chorých?" podíval se po všech s kamenným výrazem a na těch pár okamžiků, když utichl, poručil Melody se zvednout a také vytáhnout hůlku, ač měl neblahé tušení, že bude v kouzlení naprosto neschopná. Zamyšleně se rozhlédl, koho by Melody mohla oddělat jako prvního... hm, těžká volba.

_________________

| +

Charlie se přestávala orientovat v tom, kdo na koho mluví, kdo koho objímá a líbá, kdo se nenávidí a kdo je vlastně proti komu, kdo s kým, kdo je retard a kdo ne, protože pochybně se momentálně chovali úplně všichni. Když jí na tváři přistál polibek, Charlie si automaticky otřela dotyčné místo hřbetem ruky. Paul nevypadal, že by se chtěl do záležitosti míchat, Gemmu se její přítel snažil odtáhnout pryč, a Charlie by možná taky z tohohle blázince zmizela nebýt toho, že Sincere Gall vytáhl hůlku a seslal na ubohou blondýnku jednu z kleteb, které se nepromíjí. Když bych schopný seslat tohle, pak by mu ta nejhorší ze tří kleteb určitě nedělala problém. A Charlie se najednou začala doopravdy bát.
Když Sincere rozehrál svoje děsivé divadlo v hlavní roli s poťouchlou světlovláskou, která teď nebyla schopná ani svého vlastního rozhodování, Charlie se přesto pohnula. Udělala krok vzad, automaticky a bez přemýšlení, protože od takového šílence se chtěla držet dál. Že by ji měl děsit možný útok rebelů na mistroství? Copak tady jí nic nehrozilo? Zatímco rebelům věřila, že by se k tomu nikdy nesnížili (a fakt, že mezi ně patřil její spoluhráč, v tom hrál docela významnou roli), u tohohle muže si tím nebyla ani trochu jistá.

_________________

T. M. McTavish

Seamus samozřejmě nepočítal s tím, že by si rozvášnění diskutéři podali ruce a šli na pivo, ale to, jak moc situace vygradovala, ho rozhodně překvapilo. Počítal s tím, že vzduchem začnou létat kouzla, židle a půllitry, počítal s výbuchy a počítal i s tím, že se do hospody nahrnou černí ochránci míru. Rozhodně by ho nenapadlo, že jeden z prorežimově smýšlejících gentlemanů bez skrupulí použije zakázanou kletbu na bezbrannou dívku, před svědky a se zjevným zadostiučiněním.
Zaklel pod plíseň a v přibližování trochu zpomalil, protože se mu hlavou honila celá řada myšlenek. Zatímco předtím se do konfliktu nechtěl zapojovat proto, že ani v případné výhře neviděl velkou výhodu, teď ho od použití hůlky odrazovala vidina zbytečných ztrát na životech. A jakkoliv byl občas schopný hodně chladných kalkulů, teď kopal za ty hodné a obětování nevinných prostě nepřipadalo v úvahu.
Bylo lehce ironické, že ho v jednu chvíli napadlo přestat hrát dementa a říct v podstatě to samé, co vylezlo z pana Galla. Tedy ne to o smrtící kletbě, ale to o bystrozorech. Teprve fakt, že ho druhý kouzelník předběhl, mu připomnělo, jak strašlivě zdejší ministerstvo kleslo a že válka už dávno není věcí teoretickou. Vždyť v jakých sračkách musela společnost být, aby si zjevný zločinec patřící do Azkabanu myslel, že bystrozoři pomůžou právě jemu a ne těm, proti kterým už jednu z nepromíjených kleteb použil a dalšími hrozil?
Nebyl čas vymýšlet cokoliv složitého. Nebyl čas ani dokončit úvahu, jestli je Melody vůbec schopná asistovaně avadu použít. Seamus se zhluboka nadechl, pomyslel si něco o gluteu maximu a zalitoval, že revolver i granáty dneska nechal doma, a dal se do díla, dokud si ho ještě nikdo moc nevšímal. Vytáhl z ponča hůlku, vypálil proti Sincerovi jedno zkusmé „confundo!“ v naději, že tím třeba Melody vysvobodí z nadvlády, a aniž by čekal na výsledek, převrhl jeden ze stolů a kryl se za ním.

Mimo herně:
Confundo (+4 věk, +2 úroveň, +2 fénix na zmrdijeda)

Seamus O'Fearraigh rolled 1d10:
8

_________________

Leonard by nebyl synem dvou lékouzelníků, kdyby nevěděl, co je lobotomie, a tak se pobaveně ušklíbl a Sincerova slova odkýval. Ten muž byl podle všeho sice trochu blázen, ale pořád to měl v hlavě v pořádku daleko více, než ta sebranka kolem. Leo by je všechny nejradši na místě vyudil.
Zřejmě by opravdu zamířil k východu, jako by se ho celá tahle absurdní situace vůbec netýkala, ale to by k němu nesměla přiskočit ta šílená blondýna, která mu začala mávat rukama před obličejem. Leonard ji probodl chladným, vražedným pohledem, a než mu stihla pocuchat precizně učesané vlasy, tvrdě její ruce odrazil stranou. „Ještě jednou se na mě pokusíš sáhnout a bude to to poslední, co v životě uděláš, šmejdko,“ zasyčel a každé své slovo myslel naprosto vážně.
O Melody se ale naštěstí postaral Sincere, i když poměrně drsným způsobem. Ne, Leonard by kletbu Imperius nepoužil, sáhnul by spíš po Cruciatu, nebo podobné lahůdce. Že by mu však Sincereho způsoby nějak výrazně vadily, to ne - Melody si zasloužila každou hrůzu, kterou s ní Sincere hodlal provést. Očividně to byla nějaká špína bez mozku. Ale což, ostatní přítomní na tom nebyli o moc lépe...
Leonard chtěl přidat doporučení, aby ti šmejdi raději poslechli, sklonili hůlky a vypadli odtud, pokud nechtějí zkusit, jak líbají mozkomorové, jenže zrovna ve chvíli, kdy otevíral pusu, aby doplnil Gallova slova, se jeden z těch bláznů, který očividně nebyl tak dementní, jak předstíral, rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Leonard stihl protočit očima, přikrčil se a v rychlosti, po rebelově vzoru, převrátil stůl, za který se schoval. Ale s kouzly na sebe nenechal dlouho čekat, takže švihnul hůlkou Seamusovým směrem, jestliže ovšem padlý druid vůbec vystrčil hlavu zpoza převrženého stolu. „Assa in tuo succo!“

Mimo herně:
Assa in tuo succo → Seamus
+4 dospělák, +2 zmrdijed, +1 talent, +1 úroveň = +8

Leonard A. Tinkerbell rolled 1d10:
5

_________________

I na Paula toho bylo trochu moc najednou - ostatně byl chlap a víc věcí najednou vnímat nedokázal. V jednu chvíli jeho pozornost plně zaměstnala mentálně narušená dívka, která ho objala a zašpinila vlastní krví. Nebyl by to Paul, kdyby si její zranění alespoň letmo neprohlédl, a býval by ji i ošetřil, ale to by nesměla hned zase odběhnout. Navíc se situace přiostřovala.
Paul prsty opatrně otřel dívčinu krev, ať už ji zanechala kdekoliv, načež očima sklouznul k Charlie. Ta naštěstí mlčela a nepřidělávala další problémy dalšími řečmi, za což jí v tuhle chvíli byl vděčný, ačkoliv by jí na to dupnutí na nohu nejradši sežral. Na to teď ale nebyl čas.
Panu Gallovi totiž nadobro hráblo, neboť na chudinku zmatenou blondýnu použil jednu z kleteb, které se nepromíjejí - díky ní se Melody stala jen loutkou v jeho rukách. „To snad nemyslíte vážně, Galle,“ prsknul po něm okamžitě. To ten portugalský temperament. A taky fakt, že Paul byl lékouzelníkem celým srdcem a tohle mučení lidí mu bylo krajně proti srsti - i když Sincere dívku prozatím nezranil. Stačilo však, že tím vyhrožoval. „To si říkáte lékouzelník? Někomu, jako jste vy, by vůbec neměli dovolit jakoukoliv práci s lidmi,“ zavrčel znechuceně, svíraje hůlku v ruce tak pevně, až mu zbělaly klouby prstů. Oni přece měli lidem pomáhat, léčit je, ne tu vyhrožovat jejich smrtí. Kam tenhle svět spěje?
Paulie se přesunul tak, aby svým tělem aspoň částečně chránil Charlie, která vypadala vyděšeně, a namířil hůlku na Leonarda skrývajícího se za stolem, neboť o magora Galla už se pokoušel postarat ten muž, který ještě před chvílí vypadal, že nemá všech pět pohromadě. „Everte stati!“ Ne, Paul opravdu nebyl soubojový typ, ale jednoduše neudržel nervy na uzdě. A kromě toho, kdyby nic neudělal, pravděpodobně by jeho (i Charlie) dřív nebo později někdo sejmul. Tohle by jim mohlo získat alespoň trochu času k vyklizení pole.

Mimo herně:
Everte stati na Leouše, +6

Paul R. Thawne rolled 1d10:
6

_________________

Sincere neviděl sebemenší problém v tom, že na bezbrannou dívku seslal zakázanou kletbu a že by ho za to mohli klidně zavřít do Azkabanu. Musel přeci zpacifikovat blázna, který svým chováním ohrožoval okolí, kletba Imperius, ač byla zakázaná, byla pro to jako dělaná. Nikdo by mu nemohl zazlívat, že se snažil ochránit skupinu lidí před vyšinutým nepříčetným člověkem. Slabě se ušklíbl, když pohlédl Melody do tváře a pozvedl tázavě čelo, zda se vůbec zmůže na to mu odporovat. Pochopitelně, že nezmohla. Měla mozek o velikosti houpacího koně, tudíž žádný a s tím se velmi těžce odporovalo jedné z nejhrůznějších kleteb současnosti.
Za žádné okolnosti si nepřipouštěl, že by se snad díky tomuto veřejnému výstupu mohl dostat do problémů. Ač si s drobným odstupem uvědomil, že je rozdíl sesílat takovou kletbu v černém hábitu s maskou a ve svém obleku s odhalenou tváří, nevypadal nikterak znepokojeně. Zkrátka se nechal unést vztekem, nepříčetností, která mu rozvibrovala konečky prstů, jenž pevně svíraly kouzelnickou hůlku. Možná se uměl dobře přetvařovat a o proti svému bratrovi měl rozhodně vyrovnanější povahu, ale i tak se mu velmi podobal a tímto to pouze potvrdil. Oba to byli bezcitní, nemilosrdní grázlové, kteří upřednostňovali především sebe a nesnášeli, když jimi bylo pohrdáno.
Varování směrem k ostatním očividně zapůsobilo, i ta zrzavá nána se stáhla, jen Paul měl zase plnou pusu keců. "Ano, říkám," ušklíbl se posměšně, aniž by byl vyveden z míry, "dovolte mi upozornit vás, kolego, že mi nesaháte ani po kotníky a tudíž těžko můžete pochopit, že jedna bezbranná a ubohá dívka s hlubokými psychickými problémy nemůže smazat ty desítky a stovky zachráněných lidí," stočil k němu na okamžik tvář a domýšlivě stočil rty do úsměvu, protože o sobě nepochyboval. I když ve skutečnosti byla pravda trochu jiná, protože Sincere lidi nejenom zachraňoval, ale také pro vědecké účely zabíjel. Ale to nemohl nikomu říct, nejen proto, že by pravděpodobně skončil ne v Azkabanu, ale snad na veřejném popravišti, ale taky proto, že tak slabé a citlivé duše, jako byla ta Paulovo, by to nemusely unést. Možná byl zvyklý ze svého oddělení na pánvičku kouzlem připevněnou k hlavě a další absurdní nehody, ale to nebylo nic o proti experimentům, kterým se věnoval Sincere.
Udržoval si přehled kolem sebe, o čemž však neměl žádné tušení, byl Seamus někde za ním. Toho chlápka nezpozoroval, byl až velmi zaměstnán skupinkou kouzelníků, takže když se za ním ozval hlas, stačil se otočit akorát tak, aby ho Confundo zasáhlo přímo do hrudi. Síla kouzla ho málem porazila, nadvláda nad Melody se okamžitě vytratila.
Sincerovi vypadla hůlka z dlaně a zmateně se podíval kolem sebe, několikrát otočil hlavu tam a zpět a pak se vrátil pohledem ke stolu, který neznámý kouzelník převrátil a schoval se za ním. Leonard vedle něho hned vyskočil a pálil tím směrem. "Hmmm," zabručel, naprosto ignorujíce své okolí, kde se to začínalo semílat, a jen se protáhl kolem Leonarda. "Dovolte, jdu si koupit pivo," protáhl se kolem nich, svou naštěstí sebral ze země, ne proto, že by si uvědomil, že mu upadla, ale protože na ní šlápl a bylo mu podezřelé, co se to válí na zemi. Neřešil, co se to kolem něho děje, narovnal se a trochu vrávoravým krokem, zastřeným pohledem a výrazem, jenž neodrážel jakoukoli emoci, dokonce ani tu negativní, se vydal s rukami v kapsách k baru. Dokonalá příležitost Sincerovi poslat kletbu do zad a tím ho oddělat, naštěstí na druhém konci místnosti za rozevřenými novinami seděl Jaren Gall a děravému kotli nevěnoval pozornost. Bylo známo, že se tu srocovali podřadní kouzelníci, tudíž se pěkně držel v rohu místnosti u svého stolu, protože se bál, že by chytil nějakou mudlofilii. Když se však ozvala rána a někdo převrátil dva stoly, zvedl od novin zrak a spatřil svého bratra klidně kráčejícího k baru, jako kdyby to ani nebyl on sám. Jen loutka, která se zmateným a podivným pohledem rozhlížela kolem sebe, zatímco za ní se začínala odehrávat přestřelka kouzel. Něco mu na něm nesedělo, ale nedokázal určit co a proto se také zatím nezvedal.

_________________

| +

Seamus hlavu zpoza převrženého stolu vystrčil, ne však hned. Než tam zapadl, stihl ještě periferně zahlédnout, kterak jeho vlastní kouzlo úspěšně vyřadilo hlavního mizeru, ale větší přehled o propukajícím chaosu bohužel nezískal. Jeho plán teď byl jasný: zajistit, aby přežilo co nejvíc svědků užití zakázané kletby, a po pár vyměněných kouzlech po anglicku zmizet. Jenže k tomu potřeboval vědět, kde ti svědkové jsou, takže bleskově vykoukl.
K vlastní smůle zrovna ve chvíli, kdy se ke krytu blížila moc pěkná kletba. Na výčitky, že je debil, nebyl čas ani pomyšlení, jelikož už těch prvních pár krůpějí potu pálilo jako čert a Seamus věděl, že to bude jenom horší. Věděl taky další dvě věci, že by se sice účinků nejspíš zbavil jedním ukončovacím kouzlem, ale že v každém případě přejdou po pár minutách pekla. A ty on radši i s vědomím prožívané bolesti zužitkoval jinak, pokusem o definitivní zneschopnění opozice.
Jakmile slyšel další úspěšné seslání kouzla, tentokrát odhazovacího, znovu vystrčil nos i s plísní zpoza krytu a zatím se ani moc nekousal do jazyka, aby překonal stupňující se bolest. Ministerský floutek to ovšem dostal, což působilo jako malá dávka analgetik, a díky adrenalinu se Seamus dokonce zvládl postavit. Viděl záda řezníka Galla, viděl ustupující protestanty a viděl odhozeného Tinkerbella. Neviděl Melody, což mu v tu chvíli nedošlo, ale viděl jeden docela vhodný stůl, na kterém stálo pár zapálených petrolejek a který mohl nejen jemu značně pomoci v útěku.
„Utečte, někdo musí dosvědčit, co tu ten grázl provedl,“ nakázal lidem, před kterými ještě pár minut zpátky hrál dementa, a protože se začínal pořádně potit a pálilo to tak, že křečovitě svíral pěsti a lehce se mu klepala noha, rozhodl se pojistit si vyřazení toho parchanta, co mu tyhle skvělé okamžiky připravil. A možná mu to i trochu vrátit.
„Oppugno!“ houkl, hůlkou mávl na výše zmíněný stůl a pokusil se s ním přirazit zloducha ke zdi a s trochou štěstí ho trochu popálit těmi lampami, aby měl sám čas najít Melody a vypadnout. Ovšem ono to možná tak docela nevyšlo a před následným útěkem měl najednou kromě šílených bolestí ještě další starosti…

Mimo herně:
Oppugno (+4 věk, +1 úroveň, +2 proti Zmrdijedovi (*))

Seamus O'Fearraigh rolled 1d10:
1

| +

Mimo herně:
* Si jakože nejsem jistý, jestli se to tady počítá, když vlastně kouzlím na skříň, tak s otazníčkem.

_________________

Leonardovi bylo za stolem celkem fajn, takže skoro nevystrkoval nos. Jen letmo zaslechl výměnu názorů mezi Sincerem a Paulem, a zhruba věděl, kde se kdo nachází, díky čemuž se mu povedlo sejmout toho rádoby magora, který do Kotle přišel s psychicky narušenou blondýnou. Když si všiml svého úspěchu, spokojeně se zašklebil a zase se na okamžik stáhnul.
Jenže Sincereho, s kterým se jako jediní pokoušeli zpacifikovat magory a rebely, zřejmě zasáhlo nějaké kouzlo, protože jeho nadvláda nad blondýnou vyprchala a on sám vykročil pryč se slovy, že si jde pro pivo. Leonard se zamračil a vzteky se otřásl. To snad nemyslí vážně? Vždyť ty matláky měli tak hezky pod palcem!
A protože Leonard nerad prohrával (možná to dokonce neuměl), postavil se a hodil jedno vypečené kouzlo do prostoru, aby se ti šmejdi moc nenudili. Tedy, nejprve počkal, až se Sincere trochu vzdálí, aby nezrasil i jeho - a kouzlo nasměroval především na zmatenou blonďatou chudinku, která beztak za všechno tohle mohla. Ostatní tedy hlavní výbuch snad nezasáhne, pokud se nepřimotají blíže. „Expulso!“ štěknul Leo odhodlaně a z očí mu šlehaly blesky. Upřímně doufal, že půlku těch blbců minimálně přizabije, a svede to na sebeobranu s tím, že ti magoři úplně zvlčeli a usilovali mu o život jenom proto, že bránil ministerské rozhodnutí o zrušení mistrovství. Nemusel se ani moc snažit, aby mu to na ministerstvu sežrali i s navijákem - všechna slova proti rebelům a jiným živlům byla dobrá slova.

Mimo herně:
Expulso :angel: (+8)

Leonard A. Tinkerbell rolled 1d10:
10

_________________

Mimo herně:

Warning | +

Já, já ani já neneseme odpovědnost za kraviny a voloviny vyskytující se v postu a žádáme cestující, aby svou touhu kopat a křičet mírnili a raději to celé ignorovali. Konec hlášení. Píp.

Melody ztráta kontroly nad vlastním jednáním nijak nevyrušila z telepatického povídání si s Jednorožcem o nesmrtelnosti růžové. Vlastně úplně přišla k sobě až když to udělalo bum - ale hezky popořadě.
Chvíli před tím, než to dělalo bum, si mrzimorka hrála na nasranáho mima a něco šíleně gestikulovala kamsi do vzduchu - totiž, na jednorožce. Nebo to je poník? Co já vím, obojí je to u Melody stejný - neexistuje to. Nevěřícně zakroutí hlavou a velmi dramaticky se otočí, akorát teda zapomene na hlavu a tak místo toho aby odešla, tak si akorát trochu křupne za krkem a vrazí do jednorožce. "Dávej pozor!" vyjede na něj - v té době už je Sincere někde na pivu - a polechtá zvířátko na bradičce. Jednorožec se zatetelí radostí a ukáže kopejtkem na Leonarda, který se akorát chystá zrobit bum. Růžový satan s malým s zařehtá a pobídne Melody, aby šla a nebohého kakabusáka pořádně obejmula, když teda chudák nemá ani ten knír, na který by mohla sahat. Samozřejmě Melody není blbá, aby jednorožce neposlechla a tak si Leonard ani nemusel dávat práci s nějakým mířením na Melody - ona přeci jen přišla úplně dobrovolně.
Výbuch s Melody udělal to, co by asi udělal s kýmkoliv jiným. Holt nakolik je holka z oceli, přeci jen je z části tvořená i cukrem. A protože tady si pisatelka není jistá, co přesně si má pod tímhle bum vybavit, budeme errory ignorovat. Na zemi ležící, bezvládné tělíčko několikanásobné mrzimorské sedmačky, vypadá nejhůř za celou dosavadní existenci. Zatímco Melody mozek má konečně klid a její vědomí a dušička se pravděpodobně přemístilo do nějaké jiné dimenze plné fialových (!!) jednorožců, duhy, cukrovinek a objímání, v realitě to vypadá, že je mrtvá. Nejeví žádné známky života, tu ji visí kus kůže a támhle vylézá vyražená kost, tadyhle to zase vypadá, že má holeň rozmašírovanou na perličky a tuhle to vypadá, že se dokonce na něco napíchla. Sedřenou část obličeje a popáleniny snad ani nemusíme vypisovat, protože pisatelka nechce mít noční můry. Téměř s jistotou se dá říct, že minimálně o jedno oko přijde, to druhé na tom taky nevypadá slavně a i když se vždycky říká, že hned po výbuchu/nehodě/čemkoliv to vypadá dycky hůř, protože je oběť celá od krve a podobně, tohle boužel není ten případ. Jednoduše řečeno, Melody je kaput jak mamut.

_________________