<<<

To, že se Scarlet objevila v Krucáncích, potažmo vůbec na Příčné ulici, bylo dost možná překvapením i pro ni samotnou, poněvadž jakkoliv to pro ni bylo netypické, poslední dobou se nikde moc neukazovala a radši zůstávala zalezlá doma a podle svých slov se „učila na přijímačky“. To byla nicméně pravda jen z poloviny, protože sice nějaké opakování by se jí hodilo, to ne že ne, ale jaksi se na to nemohla pořádně soustředit. Z očividných důvodů. Přestože se od Attica dočkala krátkého ujištění, že je v pořádku, ve výsledku ji to znervóznilo ještě více, ani si snad nebyla jistá proč.
Kdyby nemusela, nejspíš by se i nadále zdržovala doma, jenže za prvé zjistila, že nemá po ruce jednu potřebnou knihu o historii podvodních měst, a za druhé si uvědomila, že i Rose byla venku víckrát jak ona, což bylo prostě a jednoduše nemyslitelné, a tak i když by raději vyhlížela z okna nějakou další zprávu, nakonec uznala, že potřebuje změnit prostředí a to akutně. Příčná ulice a Krucánky se jevily jako logická volba a z toho důvodu se Scarlet ani nedivila, když se k ní přidala Rose. Na tu slovo „knihkupectví“ fungovalo úplně magicky a pokud na to náhodou neslyšela, tak nejspíš byla nemocná.
„Dějiny jsou tamhle a myslím, že knížky věnující se kouzelnickým městům jsou ve třetí polici…“ Rose snaživě nasměrovala Scarlet tam, kam si myslela, že sestra potřebuje jít. „Jasný, dík, já se tam podívám, neměj obavy,“ broukla Scarlet k mladší Craneové, ačkoliv věděla, kam zamířit. Ale stejně tak věděla, že Rose to nemyslela špatně, a když nic jiného, aspoň jí tímhle udělá radost.
Rose posléze přikývla a odebrala se ke svému oblíbenému oddělení, totiž kouzelnické beletrii, kde snad měl nedávno vyjít jeden nový román s názvem Za polem s asfodelem, a tedy ho logicky potřebovala prozkoumat. Scarlet za ní jen mávla s tím, že se tedy asi později najdou, a zamířila k oddělení s dějinami. Respektive to měla v úmyslu, ale nakonec se její kroky stočily jiným směrem, když jí zrak padl na ukazatel, konkrétně ten k rozsáhlejšímu oddělení s knihami zabývající se obranou proti černé magii. Scarlet svraštila obočí a mimoděk začala pátrat v titulech na hřbetech knih. V koutku mysli jí totiž stále hnízdila ta myšlenka na to, jak při zkoušce OVCE z Obrany zjistila, že její patron nabyl jinou podobu, než do které předtím směřoval. Přirozeně ji ta změna zajímala, a protože Atticus byl dočasně nedostupný, aby to s ním probrala, holt se uchýlila ke knihám… Až úplně zapomněla na to, pro co jsem původně přišla.

_________________

<<<

Atticus, kterému se cestou někde povedlo ztratit Alasku, protože jeho pozornost zaujal někdo úplně jiný než jeho žena, dlouho přešlapoval před dveřmi knihkupectví, kam před nějakou chvíli zašla Scarlet se svou sestrou. Za celou tu dobu od otcovy „nehody“ jí byl schopen napsat jen jedno kratičké ujištění, že je v pořádku, ale víc nedokázal. A hlavně jí jen těžko mohl v inkoustových kličkách vylíčit, co se vlastně na ministerstvu stalo, protože kdyby se takové psaní dostalo do nepovolaných rukou, nedopadlo by to dobře. Samozřejmě, že se pojistil. První, co tehdy udělal, bylo, že vyhledal Charlieho, všechno mu vylíčil a ačkoliv nečekal, že mu bratr bude opravdu krýt záda, Atticus toho osudného dne podle jeho výpovědi na ministerstvu v inkriminované době vůbec nebyl. To alibi sice nestálo na pevných základech, ale stačilo, a teď, když už měl oporu i ve své ženě, se zdálo být bezpečné vyjít do ulic. Jeho schovávání v sídle si naštěstí většina vysvětlila zármutkem, který mu smrt otce přinesla.
Alaska se pravdu nakonec také dozvěděla a to nejen o jeho otci. Tak trochu předpokládal, že si tím přiznáním spíš vykope hrob nebo vydláždí cestu do Azkabanu, ale nestalo se. Žena ho seřvala a nakonec s ním stejně jako jeho bratr držela basu. Možná proto jí o Scarlet řekl. A ona jemu na oplátku o tom, jak se to má s ní a ženskými. I když to tak v jejich svatební den možná nevypadalo, teď z nich byla velmi dobře fungující dvojka, která si na večírcích kryla záda, a Atticus z rozmaru své ženě rád předhazoval hezké slečny, když mu ona nezakázala tu jeho.
Nakonec za tu kliku vzal a vešel dovnitř.
Nevěděl, kde Scarlet hledat, ale laciné romány vyškrtl ze svého seznamu hned na začátku. Prošel sekcí věnující se magiarcheologickým textům a objevům, než nakonec zamířil do uličky s knihami věnujícími se černé magii a obraně proti ní. Chvilku mu trvalo, než ze sebe ta slova vydoloval, ale nakonec z jeho úst i něco zaznělo. „Scarlet?“ Znělo to omluvně, váhavě a sebevědomí v tom nebylo ani trochu. Popravdě měl chuť sevřít ji hned na místě v náruči, ale spíš čekal, že ho přetáhne nějakou z těch knih po hlavě.

_________________

Scarlet bez zájmu přešla knihy, jejichž názvy zněly nadmíru pochybně a namísto toho se zahloubala do knihy, která vypadala mnohem věrohodněji. Ačkoliv ale zatím nenašla tu přesnou kapitolu, zvládlo ji to zaměstnat natolik, aby si nevšimla přibližující se osoby a vlastně ji probralo až vyslovení jejího jména. Atticus se nicméně nedočkal přetáhnutí knihou po hlavě, i když těžko říct, jestli za to nemohlo třeba to, že Scarlet tu knihu překvapením upustila, přičemž to doprovodila několika slovy, které by z úst slečny nejspíše zaznít neměly. Ale leknutí je leknutí a popravdě Scarlet nebyla málem daleko od infarktu, když před sebou viděla Attica živého a zdravého. Ne že by to nebyl příjemný pohled po takové době a Scarlet jen horkotěžko potlačovala touhu vrhnout se mu kolem krku a schovat se v jeho náručí.
Bylo toho dost, co chtěla říct, na co měla v úmyslu se zeptat, ale nakonec se nedokázala přimět k tomu, aby něco z toho vyslovila nahlas. „Nečekala jsem tě,“ hlesla s nádechem omluvy za svou předchozí poplašenou reakci, pročež si uvědomila, že chudák kniha leží stále na zemi, a tak se sehnula, aby ji sebrala, marně se přitom snažíc zakrýt lehce se třesoucí ruce. Scarlet si pak knihu přivinula k sobě jako obranu a pohledem zprvu těkala všude okolo (trochu paranoidně zapátrala i po Rose, i když věděla, že jakmile se ta vpustí do knihkupectví, člověk aby ji odtud tahal párem testrálů), než ho nakonec ustálila na Atticovi. „Jak…,“ krátké odkašlání, „jak se ti daří?“ vydolovala ze sebe posléze otázku, která na první pohled působila neškodně, a dokonce se jí na tváři objevil úsměv, byť vypadal jaksi nejistě.

_________________

Atticus se pobaveně ušklíbnul, když zaslechl ta slůvka, která se v lepší společnosti nenosila, ale brzy ten úšklebek z jeho tváře zase zmizel, a nahradil ho omluvný pohled. „Nechtěl jsem tě vylekat,“ pousmál se a popošel k ní, aby zvedl tu knihu, ale zdálo se, že měli oba tentýž nápad ve stejnou chvilku, takže škrtl svými prsty o její. Rozpačitě se zase narovnal a chvilku ji bedlivě pozoroval, snad aby se ujistil, že je v pořádku a nic jí nechybí. „Chceš pravdivou nebo společensky přijatelnou odpověď?“ pousmál se o něco víc křečovitě, ale tady je stejně nikdo neviděl. Snad. Atticus by jí rád všechno vylíčil, ale i když byli skrytí za regálem, slyšet je určitě bylo. „Zahlédl jsem tě na ulici, jak sem s Rose míříte,“ vysvětlil a vůbec si v tu chvíli nepřišel jako ten největší stalker na světě. A jako ještě větší stalker udělal krok blíž. „Jak se máš ty?“ Díval se přesně jako někdo, kdo zoufale potřebuje znát odpověď, protože na tom závisí jeho život. Po chvilce se dokonce odhodlal, aby zvedl ruku k její tváři a něžně jí odhrnul pár pramínků z čela. Chyběla mu, chtěl jí to říct, ale v tuhle chvíli doufal, že si to dokáže přečíst v jeho očích a nebude čekat, až to vysloví nahlas. To nemohl.

| +

Mimo herně:
Strašně lamí post psaný dvě hodiny, protože mi pořád někdo telefonoval a musela jsem v mezipauze běhat Loki's maze of Cheer Omluvuju se za kvalitu.

_________________

Scarlet se na Attica dlouze zadívala, jako by se snad z jeho očí snažila vyčíst všechno, co z nějakého důvodu nemohl vyslovit nahlas. „Pravdivou. Ale mám pocit, že si teď budu muset vystačit s tou společensky přijatelnou,“ odtušila a v nepatrném náznaku otázky jemně nadzvedla obočí. Nicméně jí bylo jasné, že se kromě maximálně mlhavých náznaků nedočká ničeho jiného, a to dokonce ani neměla tušení, co by se vlastně měla nebo chtěla od Attica dozvědět.
„Aha,“ vyjádřila se jako pravý inteligent, když jí sdělil, že ji a Rose viděl vcházet dovnitř. „Takže jsi měl původně namířeno jinam, nebo…?“ Jen o vteřinu později měla Scarlet chuť se za tu otázku plácnout do čela, protože měla pocit, že to trochu vyznělo, jako by snad po jejich setkání netoužila. „Ne že bych se tě chtěla zbavit, ale nerada bych tě zdržovala…“ pokusila se to uvést na pravou míru, než nahlas polkla, když k ní Atticus udělal krok blíž. Ee, to není dobrý nápad… Protože čím kratší mezi nimi byla vzdálenost, tím těžší bylo pro Scarlet soustředit se na to, že i když jsou ztraceni mezi uličkami knihkupectví, pořád se mohl někdo objevit zpoza rohu.
„Já…“ hlas se jí vytratil, poněvadž najednou nedokázala najít slova, kterými by se dokázala vyjádřit. Jistě, celou tu dobu normálně fungovala, alespoň si tedy myslela, že relativně normálně, ale Attica zoufale postrádala a být v podstatě znenadání odstřižena od jakéhokoliv kontaktu, aniž by pořádně věděla proč, to tak trochu působilo jako být odstřižen od duše, jakkoliv klišoidně to znělo. Jen těžko tohle ale mohla vyslovit nahlas, rozhodně ne tady. „…jsem ráda, že tě vidím,“ zvolila nakonec odpověď, která společně s výrazem jejích očí snad mluvila za vše. Scarletino srdce po chvilce udělalo několik přemetů a rozbušilo se, když k ní Atticus zvedl ruku a odhrnul jí vlasy z čela. A přestože by byla nejradši, kdyby se jednoduše mohla ztratit v Atticově náručí, pro teď jí postačil pohled do jeho očí.

_________________

„Mám se tak dobře, jak jen se člověk může mít, když se zbavil neustálého nátlaku. I když to nebylo zrovna cestou, kterou bych se chtěl vydat,“ zaonačil to tak, že to mohlo suplovat nejen pravdivou odpověď, ale i společensky přijatelnou. Teď nechtěl říct, že se tou cestou vydal sám a sám se toho nátlaku zbavil, protože kdyby náhodou tu jeho šifrovanou zprávu pochopila, nemusela by pochopit jeho důvody. Pro ostatní to mohlo znamenat jen to, že se z těch události po otcově smrti už vyhrabal.
Atticus už ani nevěděl, kam měli s Alaskou namířeno, možná prostě jen po nákupech, když ho konečně vytáhla z domu. „Ne, neměl,“ zavrtěl hlavou. Pravda to byla a kdyby se to vzalo metaforicky, Scarlet byla jediný cíl jeho cesty, ke kterému chtěl kdy dojít. A protože to vypadalo, že Scarlet po jeho společnosti vlastně ani netouží, a dost možná tím svým odstupem uzavřel jakoukoliv možnost, že by to mezi nimi mohlo pokračovat, na chvilku se zatvářil ublíženě. „Nezdržuješ mě,“ ujistil ji stručně, což ostatně byla jeho výsada. Na dlouhé a zbytečné řeči si málokdy potrpěl.
„Taky tě rád vidím,“ odpověděl posléze na její slova s náznakem úsměvu v koutku úst, a zatímco jeho ruka si užívala doteku jejích vlasů, on sám se Scarlet vpíjel pohledem do očí. Pak ztěžka polkl a ruku stáhl, jakoby tím přerušil nějaký zvláštní moment a čas se znovu rozutekl kupředu. „Hledáš tu něco konkrétního? S tímhle bych ti mohl pomoci.“ Navrhnul, když se ujistil, že literatura v policích, u kterých se Scarlet nacházela, hovoří o obraně proti černé magii. „Na magiarcheoložku zajímavý výběr,“ zamumlal. I kdyby mu to sama neřekla, nebylo nic těžkého si to zjistit, když měla příbuzné na ministerstvu, kde on sám ještě stále působil. A ani trochu se mu nelíbilo, že si z něj Lavinius v posledních dnech dělal osobní doprovod. „A jak se daří rodičům?“ Zeptal se po chvilce, protože se potřeboval ujistit, že všechno, co jeho otec pro Craneovi plánoval, bylo ztraceno toho dne, kdy ho zabil.

_________________

Scarlet po Atticově odpovědi zamyšleně přikývla, jako že ji bere na vědomí, ačkoliv tak úplně nevěděla, jak si ji přebrat. Ne že by to tedy nepochopila, že se díky otcově smrti zbavil jistého tlaku, spíš měla nevtíravý pocit, že za tím bude ještě něco, protože to by se jí koneckonců předtím neptal, jakou chce odpověď, ne? Ať to bylo jakkoliv, Scarlet se prozatím dále na nic jiného nevyptávala, poněvadž by stejně zřejmě odpovědi nedočkala.
Ublížený výraz na Atticově tváři, byť jen chvilkový, ji ujistil o tom, že by opravdu příště mohla o slovech a způsobu, jakým je vysloví, přemýšlet, než je skutečně vypustí z pusy. „Nemyslela jsem to tak,“ zamumlala jako tichou omluvu, protože koneckonců ona ani nemyslela vážně, když řekla, že by ho nerada zdržovala. Vlastně by nejradši dělala pravý opak. Jenom doufala, že to z jejího pohledu bylo dostatečně znatelné.
V okamžiku, kdy Atticus stáhl ruku z jejích vlasů, Scarlet svou rukou malinko škubla, jako by ji snad chtěla zachytit v té své, ale nakonec z toho sešlo. Neslyšně si povzdechla. „Vlastně hledám,“ odpověděla Scarlet na Atticovu otázku, ale s rozvinutím odpovědi chvíli otálela. „Zajímali mě Patronové, respektive konkrétně jejich možná… změna.“ Trochu to z ní lezlo jako z chlupaté deky, protože ačkoliv byla mnohem radši, když o podobných tématech mohla diskutovat s Atticem a ne s knihami, zároveň se jednalo o téma, o kterém si nebyla úplně jistá, jestli ho někomu svěřit chtěla. „Nejsem si teda úplně jistá, jestli k té změně skutečně došlo, protože jak jsem ti říkala už dřív, nikdy se mi ten Patron nepodařil vyčarovat úplně, ale když se nějaké obrysy přece jen objevily, tak to vypadalo spíš jako malý netopýr s přistřihnutými křídly, ale na zkoušce z Obrany mi z hůlky vyletělo něco dočista jiného a hlavně dost většího. A vyletělo doslova, mám pocit, že to je nějaký druh dravého ptáka, ale nevím, co přesně. I když ne že by zrovna na tomhle teď tak záleželo…“ Oproti tomu, jak pomalu to z ní lezlo před chvílí, teď se Scarlet celkem rozpovídala a ke konci sklopila pohled ke knize, kterou držela, jako by tam snad mohla najít odpovědi.
„Rodičům? Docela dobře,“ pokrčila Scarlet rameny. „Táta má práce pořád celkem dost a máma teda asi definitivně s tím instruktorstvím skončí, ale stejně už tomu moc nedala.“ Navíc přiznejme si to, i kdyby nebylo těch ministerských čachrů, paní Craneovou zaměstnávala péče o rodinu celkem dostatečně.
„Jak je na tom tvoje matka?“ Scarlet Atticovi jeho otázku víceméně oplatila, ale zároveň dala svým výrazem najevo, že se neptá jen z čisté zdvořilosti, ale že ji to i skutečně zajímá.

_________________

Atticus rozhodně nechtěl, aby mezi nimi celý rozhovor nabral na nepřirozenosti a hlavně, aby se kvůli němu třeba odcizili úplně. Věděl, že je to hlavně jeho vina, že on jejich vztahu ublížil tou zbytečně dlouhou odmlkou, ale prostě se dlouho necítil na to, aby se před Scarlet postavil bez pocitu, že jí akorát přivodí potíže. Možná i proto byl vážně rád za změnu téma, ačkoliv to ještě netušil, čeho se Scarletin zájem týká.
Ze začátku se nad tím ani nepozastavil, Patroni podobu měnili, ne často, ale dělo se to, a vědělo se o tom. Vůbec ho nenapadlo spojit si to se svojí osobou. „Změna? O tom by tu něco mělo být. Většinou se tak děje, když kouzelník projde nějakou větší emocionální změnou nebo zátěží…“ rozmluvil se, víc zabraný do problému než do faktu, že jde o změnu přímo u Scarlet, tudíž tou emocionální proměnou musela projít ona osobně. To mu docvaklo až ve chvíli, kdy se sama rozpovídala o tom, jak se její Patron změnil a hlavně, v co se změnil. Protože to Attica zasáhlo jako blesk z čistého nebe, a aniž by se jinak pohnul, očima sklouzl k blondýnce vedle sebe. „Dravý pták?“ Dravých ptáků je spousta. Třeba orel. Vůbec nic by si domýšlet neměl. Jen možná chtěl. „To je... zajímavé,“ znejistěl a na chvilku to vypadalo, že před Scarlet stojí úplně jiný člověk. Takový, který marně lapá po dechu ve snaze najít nějakou odpověď, zatímco v hlavě mu běhá milion jiných myšlenek, které se vzájemně popírají a pak podporují. Sotva zachytil její odpověď ohledně rodičů a po její otázce byl dlouho mlčky, než si jeho hlava přebrala, že se ho na něco ptala. „Výborně, daří se jí výborně,“ zapomněl předstírat, že by jeho matku Romulova smrt nějak víc zasáhla. Brečela, to ano, a prvních pár dní snad možná doopravdy truchlila, ale brzy to bylo pryč, a začala si naplno užívat svojí volnosti. Vypadala šťastně.
Atticus po chvilce nahmátl jednu z publikací, která se zaobírala obrannými kouzly, a otevřel ji na příslušné stránce, aby ji následně předal Scarlet. Nicméně ta podoba jejího Patrona mu stále vrtala hlavou.

_________________

„Ke zmínce o tomhle jsem došla, ale nejsem si vědomá, že bych prošla nějakou emocionální zátěží. Aspoň tedy doufám, že bych si toho všimla. Zkoušky kupodivu nepočítám, rozhodně byly ve větším klidu, než jsem to čekala. I když zrovna Obranu bych možná bez jistého přispění cennými poznatky projela…“ broukla Scarlet s váhavým úsměvem, protože alespoň minimální část svého úspěchu při zkoušce z OPČM vděčila skutečně Atticovi. I kdyby jen v tom smyslu, že se snažila o to, aby ho nezklamala tím, že by dopadla hrozně.
„Něco dravého určitě. Orel to ale nebyl, tím jsem si jistá, toho bych asi jako jediného poznala,“ zauvažovala, aniž by si povšimla, že to Attica třeba nějak zasáhlo. To až při jeho další poznámce k němu Scarlet zvedla pohled a zatvářila se tázavě, protože jí přišlo, že se najednou zatvářil nějak jinak. „Děje se něco? Neřekla jsem něco špatně?“ Nebyla si toho vědoma, ale radši si být jistá. Každopádně se zatvářila starostlivě a zkoumavě si Attica prohlédla. „Nevím, jestli to je až tak zajímavé,“ možná by mluvila jinak, kdyby k tomu měla ty správné podklady a dokázala si to spojit, „možná to řeším zbytečně a nic to neznamená.“ Čímž si někde v koutku duše sama nebyla jistá a koneckonců jí to proto pořád hlodalo v mysli.
„To jsem ráda,“ odtušila Scarlet ohledně jeho matky, protože i kdyby jí snad Atticus nikdy nic nenaznačil, předpokládala, že soužití se zesnulým ministrem nebylo žádné peříčko. Scarlet konečně odložila knihu, kterou dosud svírala, aby si mohla převzít tu publikaci, kterou jí podával Atticus, a přitom neodolala, aby nepřejela prsty po hřbetu jeho ruky, pro případné okolní oči to byl pohyb nenápadný a nicneříkající. Na chvíli se začetla do nalistovaných řádků, ale nezdálo se, že by je úplně vnímala, jakkoliv se o to snažila. „Přemýšlela jsem ještě o něčem, co se napůl týká obrany…“ začala, jako by snad už zapomněla na dilema se svým Patronem, a na chvíli od toho upustila, „v srpnu jsem se chtěla podívat do Glastonbury a chtěla bych být připravená, kdyby se tam někde skrývala nějaká zapomenutá magie…“ nadhodila a zvedla k Atticovi pohled, ve kterém se jasně zračila otázka a nevyřčené pozvání.

_________________

Atticus se pousmál, když mu víceméně poděkovala za to něco málo vědomostí, o které se s ní podělil. „Důležité je, že ses nebála ty cenné poznatky někde získat, protože to bylo tvoje odhodlání, které ti pomohlo při zkouškách. Zdroj je nepodstatný.“ Prohlásil ve vší skromnosti a rozhodně si o svých slovech myslel, že jsou pravdivá, jinak by je ani z pusy nevypustil.
„Ne, nic si neřekla špatně jen…“ zamyslel se, ale pak se rozhodl to vzít od začátku. „Dravých ptáků existuje spousta, a pokud se v nich nevyznáš, tak jen těžko odhadovat, co to bylo. I když je pravda, že většinou, když k takovéhle změně dojde,“ odmlčel se a zadíval se na ni, protože jemu to zajímavé přišlo, „pak nová podoba Patrona není vyloženě náhodná.“ Dokončil nejistě. Vůbec v tuhle chvíli nepůsobil jako někdo, kdo má celou situaci pod kontrolou. „Třeba, když někomu zemře milovaná osoba, tak pak je možné, že Patron přeživšího nabyde stejnou podobu jako Patron zemřelého. Někteří to vysvětlují tím, že je to známka toho, že duše zemřelého chce svého životního partnera strážit po zbytek života, ale hádám, že to nebude tvůj případ.“ Utekl mu úsměv, načež se nejistě kousl do rtu. „Pak je tu samozřejmě možnost, že ten dotyčný může být živý a zdravý a stejně Patron toho druhého změní svou podobu a tu buď do verze opačného pohlaví prvního Patrona nebo do stejné, jenže u některých Patronů se to dá poznat jen stěží, jestli je rozdíl v pohlaví nebo ne, takže to s tím stejným pohlavím Patrona je spíš domněnka nebo špatná interpretace známých případů. Já se přikláním k verzi, že je to pohlaví vždycky rozdílné, protože pak Patroni tvoří pár stejně jako jejich sesilatelé.“ Seznámil ji se svým názorem, který měl jedinou vadu na kráse v tom, že nebral v potaz duhovou menšinu.
Když Scarlet zmínila výlet do Glastonsbury, Atticovi se na tváři usadil nefalšovaný úsměv, a v očích mu přeskočilo pár jiskřiček. „Myslím, že by nebylo vhodné, abys cestovala sama. Může to být značně nebezpečné,“ přikývl bez zaváhání, protože už vlastně neexistoval nikdo, kdo by jeho plány mohl narušit. Alaska by ho doma nedržela, pokud by nenastala katastrofa, a matka se stejně chystala účastnit večírků s nově nabytou svobodou. Atticus jí to rozhodně nezazlíval, jen se mu nelíbilo, že jakmile taková doba nastane, bude to znamenat, že všechny úřední dokumenty týkající se majetku a jeho správy budou vyřízeny, a zatímco z matky veškeré okovy spadnou, tíha rodinného odkazu dopadne na jeho bedra plnou silou.

_________________