Ihned jakmile se Billy zmínil o slaninové, úplně se otřásla jako by jí polil někdo kýblem se studenou vodou. "Huh, kombinace slaného a zmrzliny by měla být trestná," oklepala ze sebe myšlenky na slaninovou zmrzlinu a převzala svou monotónně čokoládovou. Nepotřebovala nic extra, vlastně jí čokoládová vždycky chutnala, protože narozdíl od sladkého byla zmrzlina darem z nebes, zvláště v takovém horku.
"To byla ironie, nedokážu si Winfreda a duhu dohromady ani představit," objasnila když to celkem slyšitelně nechápal. Nepotřebovala se o tom bavit nějak extra dál a navíc viděla, jak se jeho směrem koukl a usoudila, že ty dva dohromady by rozhodně nikdo neměl zkoušet dávat do jedné místnosti. Tedy jedině pokud by chtěl vidět býčí zápasy, ale těch fanynkou nebyla, takže se o to ani nehodlala pokoušet. Měla to ale bláznivé myšlenky, až se sama občas divila, kam její mysl utíká když je chvilka klidu.
"Jasně..." zkonstatovala a koukla na Flanna, který si právě dochucoval zmrzlinu takovým způsobem, že toužila po tom utéct už jen kvůli tomu. Do zmrzliny. Proč? To bylo asi všechno co se jí po tomto incidentu dostalo na mysl a už nemohla myslet na nic jiného, než na kobylky ve zmrzlině a tím pádem jí úplně přešla chuť. Takže se s krapet lehčím srdcem a s nebelvírským spolužákem odporoučela někam opodál.
"Super nápad." schválila Billymu místo opodál a byla ráda, že tu s ním byla. Jednak jí odsunul židli, čehož si rozhodně všimla a považovala to za velice milé. Jasně, maličkost, ale právě z těch maličkostí se skládají i jiné věci, že? Hezky se na něj usmála a opravdu si sedla - na to totiž ta židle taky byla.
"Marii?" optala se, protože jí nebylo úplně jasné, kdo to je. Krátkou chvíli na to si však uvědomila, že by na takové věci měla mít krapet empatičtější reakce. "Teda promiň, nechtěla jsem se tak neurvale zeptat," ale mám doma bratra který na mě nemá nejlepší vliv. Větu by však nikdy nedokončila takovým způsobem, protože nechtěla shazovat vinu na druhé.
"Lítost ti ale nepomůže, že? Však si najdou práci, určitě máš šikovné rodiče," odtušila čistě ze slušnosti a možná proto, že jí to taky bylo trochu líto. Oni to v rodině sice taky neměli pořád nejlepší, ale stejně to vždycky nějak zvládli.
"My? Táta nás možná někam vezme, máma nerada jezdí do divočiny, jak tomu ona říká, protože většinou jezdíme stanovat, nebo někam chodit. Ale můžeme někam zajít, jestli budeš mít čas, asi budu většinu léta doma," nabídla mu a ačkoli jí mohl úplně s klidem odmítnout, doufala, že to neudělá. Nebyla na něm nijak závislá nebo tak něco, to by i jí přišlo dost divný, chtěla mu jen zpříjemnit prázdniny, aby nebyl úplně sám. Vlastně v tom bylo i krapet sobeckosti, protože ona taky nechtěla číst celé léto doma knížky.

_________________

| +

<< kotlíky

Kdybychom řekli, že Thomas několikrát neuvažoval nad zbabělým úprkem, lhali bychom. Nakonec se ale překonal a jakmile si v prodejně kotlíků zařídil, co potřeboval, zamířil do zmrzlinářství - a skutečně nemusel McCorryovi nikde složitě hledat, protože je brzy dohnal a do cukrárny tedy vešli společně.
Thomas se rozhlédl kolem sebe a zatvářil se trošičku nervózně, když si uvědomil, že se tu sešlo celkem dost bradavických studentů, naštěstí nikdo z jeho svěřenců. Pokud si ho někdo všiml (a profesor doufal, že ne), zdvořile mu kývnul hlavou na pozdrav a přidal nejistý poloúsměv, načež sáhnul do kapsy a začal si znovu hrát s kostkou domina. Bylo to uklidňující a nemusel se díky tomu soustředit na spoustu dalších, rušivých podnětů.
U pultu si Thomas objednal menší pohárek čokoládové zmrzliny, protože ta byla na pocuchané nervy bezkonkurenčně nejlepší, a společně s těmi dvěma zamířil k volnému stolku, kam mu obsluha pohárek za chvilku donesla. Thomas by si možná dal i něco víc, ale byl si vědom toho, že Vincent trvá na zaplacení i jeho objednávky, a tak se držel zkrátka. Už teď si připadal hloupě, když za něj někdo platil - a to jen proto, že jim pomohl s výběrem kotlíku.
Uzobl trošku ze své zmrzliny, zatěkal očima mezi Aideen a Vincentem, a na pantátu se nakonec letmo pousmál. „Ne,“ zakroutil hlavou na jeho otázku. „Vlastně mám za sebou první rok učení. Máte pravdu, že naučit něco smečku puberťáků není jednoduché, obzvlášť když se o lektvary ani trošku nezajímají a zajímat se nechtějí, ale... dá se to zvládnout. A přežít.“ Thomas měl z učení spoustu negativních zážitků včetně toho, jak za něj musel hodinu doučit kolega Bell, protože jeho tak strašně rozhodily špatně seřazené ingredience a špatný postup lektvaru, že musel jít na vzduch a uklidnit se. Tehdy o něj měla strach i madam Pomfreyové, ale na ošetřovnu naštěstí nakonec nemusel. Ale na druhou stranu, měl i zážitky pozitivní a bylo faktem, že se za ten rok skutečně trochu otrkal a mezi lidmi přežíval s menší psychickou újmou, než předtím. K něčemu dobré to rozhodně bylo. „Ale myslím, že výchova dětí a učení dětí se moc nedá srovnávat - vlastní děti máte doma pořád, zatímco studentů se po hodině na nějakou dobu zbavíte a můžete trochu... zregenerovat,“ dodal ještě, pousmál se a pokrčil rameny.

Mimo herně:
taky se omlouvám - napsala bych dřív, ale nějak mi to po dvanáctkách nešlo, mám obavy o svou další aktivitu, takže už to utnu. Každopádně díky za hru!

Vincent se zájmem přikyvoval, zatímco pan profesor odpovídal na jeho zvídavé dotazy. „Aha, takže čerstvá síla“ zazubil se na něj povzbudivě. Vůbec tomu nerozuměl a prakticky vůbec dotyčného neznal, ale byl si docela jist, že jako profesor si jistě vede výborně. Třebaže hlavně díky tomu, že byl Vinc vždycky zarytým optimistou.
„Souhlasím, srovnávat se to jistě nedá. Ale nedovedu si představit, že bych dokázal předstoupit před skupinu cizích dětí nejrůznějších charakterů a snažil se je něco naučit. Víte, s vašim vlastním dítětem je to přece jen něco jiného, znáte ho celičký jeho život a tak nějak víte, co od něj očekávat. Navíc jste nastaveni na jednu vlnu, je to takový váš malý kamarád. Viď, neposedo.“ s těmi slovy se podíval na svou milovanou dcerku a pohladil ji temeno hlavy. Trochu ji přitom laškovně pocuchal vlasy.
Aideen se trochu nespokojeně zavrtěla, ale úsměv otci opětovala. Zrovna dolízala svou zmrzlinu. Byla tak výborná, že přemýšlela nad dalším kouskem. Zatím však rozbalovala čokoládovou žabku. „Ach jo, Morganu už mám“ zklamaně v prstech převracela kartička s kouzelnicí, kterou zrovna vylovila.
Žabku nestačila chytit dřív, než ji vyskočila na hlavu. Ale tahle byla naštěstí docela líná, stačilo jen chňapnout a už se octla v její puse.
„Čokoládové žabky nevadí? Vždyť je to taky zvířátko. Dokonce tak pěkně skáče.“ Pošťuchoval se smíchem otec svou malou vegetariánku.
Ta se na něj zakabonila a přestala pochoutku žvýkat, jak ji celá ta poznámka procházela hlavou. Prakticky měla pravdu, ta dobrota jevila známky života. Ale táta ji zas jen popichuje! Byl to chyták! „Je to jen očarovaná čokoláda. Nic víc.“ Vysvětlila s chladným výrazem, jen co dožvýkala, a sebevědomě přitom pohodila vlásky na stranu.
„Je to tam moc těžké?“ špitla a stočila svůj až prosebný pohled opět na pana profesora. „Totiž, myslím jako studovat v Bradacivích.“ Upřesnila svůj předchozí nepřesně a spontánně položený dotaz. Vlasy splývající na rameno si poněkud nervózně mačkala v obou dlaních. Babička ji toho o Bradavicích prozradila ledasco. Ale na její otázky si beztak nenašla ani ždibíček času. A od babiččiných studijních let už uplynulo mnoho a mnoho času. A rozhodně nedokázala rozptýlil dívčiny obavy, naopak je spíš prohlubovala.
„Tati! Vždyť já ještě nemám hůlku!“ pláclo se náhle děvče do čela. Den pokročil a oni by na tuhle důležitou položku na nákupním seznamu málem zapomněli.
„Máš pravdu, Aidy, máme nejvyšší čas.“ Podíval se otec rodiny důležitě na hodinky, které mu visely na řetízku u náprsní kapsy. „Nezlobte se Thomasi, ale opravdu budeme muset běžet. Musíme toho stihnout ještě mnoho.“ Schoval hodinky zpět do kapsy a dopil si svůj čaj. „Děkujeme Vám za pomoc i za Váš čas.“ S úsměvem se zvedl od stolu a napřáhl k muži pravici. „Snad se ještě někdy uvidíme.“
„Děkujeme pane profesore, neshledanou“ způsobně se rozloučila i Aideen. Brzy polovina rodiny McCorryů zmizela ve dveřích zmrzlinářství.

>>

_________________

Na fakt, že ne všichni chápou výhody hmyzí kuchyně, byl Flann samozřejmě zvyklý a divné pohledy ho nemohly ani v nejmenším vyvést z míry. Snad jenom před příchozím profesorem mírně zakryl výhled na netradiční ozdobu zmrzliny vlastním tělem, protože co tak slyšel, zrovna tenhle konkrétní učitel by z toho taky mohl dostat psotník.
Jestli ho něco aspoň mírně překvapilo, byla to vesměs racionální reakce Carreen. Ne tak moc, aby jí nabídl saranče k ochutnávce, protože o jídlo se Flann dělil jen ve fakt výjimečných situacích, ale rozhodně ho to přimělo na pár pikosekund pozvednout obočí. Nějakou neverbální zprávu skrytou v tom pohledu totiž naprosto nepochytil, a to nejen proto, že tou dobou koukal ke své škodě spíš na kobylku než na zrzku. Carreen se mu každopádně začínala líbit, tedy samozřejmě přístupem, ne jinak, to by ho ani ve snu. Tím spíš kdyby věděl, že jeho otec měl kdysi dávno něco málo s její matkou.
„No,“ zamyslel se zcela otevřeně, když si ne tak docela správně vyložil její námitku jako pokus o zahájení fundované entofagické diskuse, „já myslim, že zrovna zmrzlina je k tomu ideální. Je totiž jaksi implicitně plná cukrů a tuků, ale po stránce bílkovin poněkud zaostává. Takhle to můžu aspoň částečně kompenzovat. Je fakt, že asi lepší by na to byli ti štíři v medu, jakože chuťově, ale ty s sebou bohužel nemám.“ Mírně zasněně při tom likvidoval zmrzlinu a začal přirozeně vrškem, takže důkazní hmyz brzy zmizel ze scény a ocitl se tam, odkud se nikdy žádný brouk nedostal.
Ať už se pak dělo cokoliv, Flann nakonec dojedl a zvedl se k odchodu. Čas totiž občas letí jako notorik na Nimbusu 5000.
„Mno, tak se tu mějte, já už půjdu. Afrika volá,“ usmál se, nasadil si klobouk a za pár hodin už v savaně kdesi v okolí etiopského města Aksúm svačil chcíplou zebru.

>>

_________________

„Aha.“ Hlesle jednoduše, když mu bylo sděleno, že to vlastně byla ironie. Význam slova znal, ale upřímně, aby poznal ironii, musel mít svůj den, nebo jinak musel mít kousavou náladu. Buď něco bylo jasné nebo nebylo a sledovat občas holčičí myšlenky, tedy jako ne sledovat myšlenky jako myšlenky číst je přeci nikdo neumí to nelze, prostě šlo o to, že mnohdy prostě jen nerozuměl jakým směrem se holčičí myšlenky ubírají a jakým způsobem se propují do tak zvláštních úvah. Rozhodně platilo, že nejspíše oba uvažovali jinak.
„Ne, vždyť v klidu, Maria je moje adoptivní matka.“ Vysvětlil. Na okamžik se zarazil, snad možná, že mu to pořád ještě nešlo přes ústa, ale byl to fakt a on to tak bral hned ze začátku. Jen nebylo moc lidí se kterými o tom mluvil. „Říkám jí jménem.“ Pokrčil rameny a na okraj lžičky nabral onu slaninovou zmrzlinu. Byla lehoučce růžová a vypadala neškodně. „Nemůžu si zvyknout jí říkat jinak.“ Mami. Tohle oslovení si měla vyslechnout jiná žena, ale ta se toho nedočkala. A Billy si zvykl, že je sám, měnit fakta bylo složité. Dodávat jsem adoptovaný, víš? bylo poněkud zbytečné. „Ta slaninová je… měla jsi pravdu, míchat slané a pojem ‚zmrzlina‘ by se asi nemělo.“ Zašklebil se a pak, poněkud poťouchle dodal: „Chceš ochutnat?“ A pokud skutečně chtěla, zvědavost dělá svoje, přistrčil jí pohár a lehce potměšile sledoval její reakci. Zmrzlina totiž skutečně chutnala jako slanina. Chladná, právě teď z ledničky vytáhnutá slanina, nutno tedy říci, že ten kdo příchuť vymyslel, je génius, ale… ne. Že by to bylo něco, co by mohl mít každý den, to rozhodně ne.
Odpověď nejsou to moji rodiče spolkl hned, jak ho ta věta napadla. Byli to jeho rodiče, papírově a teď mu tak nějak i Stoneovi přirostli k srdci. „Antonio je nevlastní bratr.“ Objasnil jí, protože jeho otec už dávno na ministrstvu dávno nepracoval. „Práci si najdou, o to nejde.“ Zavrtěl hlavou. „Spíš o finance. Je nepromyšlené utrácet za náklady na cestování, když si nejsi jistá pracovní pozicí.“ Kdyby se zbytečně utrácelo za cestování a pak přišel vyhazov a něco v domácnosti se pokazilo, tak co pak? „I když u nás už vydělávají skoro všichni. Až na mě a mladší ségru.“ Dodal. „Tvoji sestru jsem už dlouho neviděl.“ Nadhodil zajímavou otázku, protože věděl, že její sestra Rosalie byla od nich a už hodně dlouho ji nikde neviděl, takže to vypadalo jako kdyby ji nebelvírská věž spolkla.
„To by bylo fajn.“ Zamumlal a o něco široceji se usmál. „Máme někde schovanou sovu, pošlu ji a domluvíme se.“ Naplánoval to jednoduše, protože nejdříve tu sovu bude muset najít a Billy se obával, aby se chudák sova nestalala obětí dědečka Arthura, který zbožňoval předměty, protože pokud ano, tak je z ní vycpaná sova. „Třeba… plánuješ se podívat na mistrák?“ Vyzvídal, protože letos se tam snad i možná hodlal podívat. Sice bylo jedno, jestli sám nebo s někým (Billymu bylo jedno hodně věcí, víme?), ale společnost rozhodně byla lepší varianta.

_________________

Abigail upřímně byla proti tomu, aby se kterékoliv z jejích dětí zdržovalo na Příčné ulici. V létě, když byly prázdniny a tím pádem se tam pohybovalo i mnohem více dětí, nebyly přestřelky mezi Fénixovým řádem a ministerstvem zas tak časté, ovšem po smrti ministra Tremletta a vzniku Smrtijedů nechtěla nic riskovat. A Casper, jelikož mamince nechtěl přidělávat žádné starosti, kterých i tak stejně jako asi každá mamka měla víc než dost, a Příčné ulici skutečně vyhýbal, i když ne vždy to šlo úplně snadno a ne vždy to šlo. Nicméně si letos stejně jako loni našel brigádu u mudlů, ale zrovna dneska měl volno. A protože bylo dnes dopoledne větší teplo než obvykle a vypadalo to, že odpoledne bude dost nepříjemné horko, zkrátka den akorát na zmrzlinu, vyprosil si Casper u maminky povolení (jistě, mohl by jít tajně, ale to by vůči ní nebylo fér) zajít na Příčnou na zmrzlinu do zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Mudlovská zmrzlina možná nebyla špatná, ale té kouzelnické prostě konkurovat nemohla.
"Brý den!" pozdravil Casper obsluhu s nevídaným nadšením a ihned se přesunul k pultu se zmrzlinou. "Hm, hm," zaznívalo chvílemi, když velmi zaujatě přemýšlel nad tím, jakou příchuť by měl pro dnešek zvolit. Respektive jaké dvě příchutě - když už zmrzlinu od Fortescuea neměl tak dlouhou dobu, rozhodl se moc neomezovat. Myslel, že už si to cestou rozmyslel, jenže jakmile otevřel dveře zmrzlinářství, zase se uvnitř jeho hlavy spustil boj a Casper tak znovu začal váhat. Kaktusová a čokoládová byly fajn, ale slaninová byla taky dobrá... a melounová s čokoládovými semínky... hm, hmm. To by chtělo nějakou dobrou duši, která tomu chudáčkovi tohle dilema pomůže vyřešit.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám!

_________________

>>>

Normálně bych seděla doma, zavřená v pokoji, sjetá nebo tak něco, nicméně pěkné počasí a vedro, které s ním přichází, vylákalo mou drahou famílii ven a to mi dalo příležitost se dostat na čerstvý vzduch. I když mám pocit, že toho vzduchu je pramálo. Vedro jak sviňa, proč sem si jako myslela, že jít dobrovolně ven bude lepší než sedět vevnitř, víte jaký to je mít hrudník mý velikosti v tomhle vedru? Jako vážně, hlavně že umíme dělat divný kouzelnický organizace na ochranu incesťáků, ale né, proč by někdo zkusil použít nějaký ochlazovací kouzlo, proč žeano, pan ministr přece prsa nemá! Tseh.
No nic. Oblečená do lehké, nad kolena dlouhé pastelově zelené, až skoro tyrkysové sukně, do které mám zastrčenou bílou košili - blbej nápad -, přemístím se na Příčnou. Na místě si okamžitě vyroluju rukávy a rozepnu pár knoflíčků košile, mlátíc se v duchu za to, že sem si prostě neoblékla plavky. Jediná inteligentní volba tohohle dne byly bílé sandálky. Vyhrabu z kabelky velké sluneční brýle a pohodím téměř spokojeně vlasy, tváříc se, že můj krk se právě nepotí jako Američan z 21. století. Nepříjemným, přeslazeným tónem ohlásím, že si jdu pro nové učebnice nebo tak něco a bez čekání se prostě vydám pryč, protože je mi jasné, že zaprvé kdyby s tím byl problém, sejmou mě a zadruhé, že v tomhle vedru je jim ukradené, kam se vrtnu. Vydám směr zmrzlinářství, protože zmrzlina řeší všechno a jestli je něco, co mě sere, pardon, štve, víc než zrušení mistráku, na který bych stejně nesměla jít, je to to příšerné vedro.
Když konečně dorazím do zmrzlinářství, moje vlasy jsou už smotané do volného drdolu, protože kdybych chtěla mít za krkem jezírko... Well, nikdo nechce mít za krkem jezírko. Zastrčím si za ucho jeden volný pramen vlasů a vejdu dovnitř. Na rozdíl od jiných - ehm -, já mám celkem jasno, jakou zmrzlinu si vezmu. Meloun, vanilka. Neptejte se proč, ani si nejsem jistá, jestli mám zmrzlinu ráda nebo jestli mi takové chutnají. Prostě na to mám chuť a tečka. Předpokládám, že se s Casperem alespoň maličko známe, víte jak, jméno a tak dále, ale pochybuju, že bych s ním někdy nějak víc mluvila. Alespoň myslím, že ne, všichni víme, že kromě Gwen a Arsena vesměs všechny mrzimory nemám moc v lásce, hlavně proto, že Tamsin je mrzák mrzík a tohle se až moc rychle zvrtlo v myšlenkovou telenovelu. Sklapni, Ariano. "No no, tváříš se, jako kdyby sis měl vybrat oblíbenou cihlu," oznámím Casperovi neutrálním tónem. "Zas tak zásadní životní rozhodnutí to není, ačkoliv je jasné, že by z tebe byl mizerný moudrý klobouk." dodám s úšklebkem a pak se zatvářím lehce zmateně - jako Ariano, vážně? O co se to tady snažíš? Tohle je to slavné 'budu se chovat normálně, protože nejsem magor'? Kdo by chtěl být moudrý klobouk! Víte, jak to musí být nechutné? Sedět na hlavě KAŽDÉHO studenta v Bradavicích? Všichni víme, že si prváci nemejou hlavy a jsou všichni mastní! "Je vedro, co?" pokusím se to zamluvit a téměř nevinně se pousměju. Pokusím se zvednout brýle, ale hned mi dojde, že to je blbej nápad a tak ruku zase spustím dolů. Proč mám pocit, že jsem jediná živá bytost, co se potí? Jako očividně jsem tu jedná, komu je vedro, a to ani nevím, že později bude daleko hůř! Ještě, že jsem to dneska trochu přehnala s voňavkou a deoblbostí, alespoň se nemusím bát, že bych výrazně smrděla. Jen budu... Výrazně vonět. Co já vím jak tahle dark medžik funguje.

_________________

Z jeho hlubokého přemýšlení o opravdu velmi důležitých věcech ho vytrhl hlas nějaké dívky, a dokud se neotočil, nepoznal, že jde o Arianu. Tedy za předpokladu, že se otočil dřív, než stihla doříct první větu, protože po té zmínce o cihle by to člověku, který se o své již celých šest let spolužačky zajímá, asi mělo dojít. "Ahoj Ari, " zazubil se Casper na zmijozelku očividně nadšen tím, že ji tu vidí, protože i když ona jeho možná moc v lásce neměla, on ji měl vážně moc rád. Přišla mu taková hrozně sympatická a krom toho byla i moc pěkná. "Tak to jsem rád, " prohlásil a myslel to zcela upřímně, neb jako Moudrý klobouk by vážně skončit nechtěl, a když by byl na jeho místě špatný, byla menší šance, že za něj někdy v životě bude zaskakovat. Víte, Casper poslední dobou stále myslel na to, že už za necelý rok bude muset Bradavice opustit, což se mu ani trochu nechtělo, takže tiše plánoval, že by tam po ukončení studia mohl dělat třeba zahradníka, čističe oken nebo by mohl zaskakovat za nemocné profesory v podstatě jakéhokoli předmětu, nicméně stále trochu pochyboval, že by ho Brumblál vůbec přijal, ale to sem teď nepatří. Musel uznat, že s tím výběrem příchutě má Ariana pravdu. Zas tak zásadní rozhodnutí to nebylo, možná by z toho neměl dělat drama a prostě si vybrat, jenže… to vůbec nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo! A pak taky zírání do pultu se zmrzlinou mu velmi úspěšně zabraňovalo v "nenápadném" šilhání do Arianina výstřihu, což si sice nebyl ochoten přiznat, protože to bylo negentlemanské a ani si nedokázal představit, jak muselo být nepříjemné, když to někdo dělal, ale byla to pravda. "To teda, " přitakal Casper, načež se otočil zpátky na Arianu a chvilku na ní zůstal pohledem. "Sluší ti to," vypadlo z něj po té chvíli, přičemž se pousmál a jo, myslel to naprosto upřímně. Pak si vzpomněl, že jsou stále ještě ve zmrzlinářství a on se jim tady o to opírá, a tak se obrátil zpět ke zmrzlinám. "Co si dáš? Zvu tě, " rozhodl poté, co v něm konečně hrklo a on si uvědomil, že je skoro jeho povinností dámě zmrzlinu zaplatit. Zároveň se ale neubránil nutkání ujistit se, jestli mu ty penízky cestou třeba nevypadly. K jeho (jejich?) štěstí ne.

_________________

"Ah tak, to jsem nevěděla." poznamenala jen. Jasně Win, to je strašně chytrá odpověď, na nic lepšího ses zmoci nemohla že? Třeba, jestli jí má rád? Nebo jestli je hodná nebo tak? Né, tys to nevěděla, jak originální, že? popravdě jí toho moc víc nezajímalo, protože tohle byly jeho problémy a ne její a do těch jeho mu lézt patrně nechtěla. Převeliké rozebírání tak neopojných informací bylo k ničemu. Ještě ke všemu už nechtěla být příliš zvědavá.
Když jí nabídl zmrzlinu pozvedla jedno obočí v prvém znechucen nad myšlenkou, že něco takového jí, ale nakonec si ji od něj vzala, protože ji zvědavost přemohla a kousek ochutnala, načež se jí zkřivila tvář nechutí..
"Huh, to už je skoro jako si brát dobrovolně hnusnou bertíkovu fazolku." podotkla a pobaveně se zašklebila, protože jí například syrová slanina nijak zvlášť nechutnala. Asi by si vzala raději smažený typ téhle zmrzliny, pokud něco takového existovalo.
"To zní logicky" přitakala na další větu ohledně dovolené a poslouchala ho dál, jenomže k tomu už neměla moc co dodat, takže jen přikyvovala dokud se jí nezeptal na její o pár hodin mladší sestřičku Rosalie, při čemž se krapet zarazila. Nevěděla, jak to přesně říct, protože Rosalie sice do Bradavic chodila, jen se neprojevovala nijak zvlášť aktivně, což jí na ní sice nesedělo, ale předpokládala, že si našla nějaký potvory v zakázaným lese nebo něco na ten způsob.
"Řekla bych, že si našla v Bradavicích nějaké divné zvířecí potvory a teď se o ně tajně stará, to by mi na ní docela sedělo. Jinak nevím, je poslední dobou nějaká klidná." poznamenala a pokrčila rameny, protože jí to docházelo až teď. Doma jí nijak zvlášť neotravovala při čtení a chovala se celkém normálně. Hah, že by puberta? Neviděla do ní, tak jako dřív, ale to nebyla její chyba, prostě to nějak vyšumělo.
"Mistrák? Víš, že půjdu docela ráda?" řekla a zazářila hezkým úsměvem mířeným přímo a jen pro Billyho, kterého hodlala potkat na mistráku. Zdálo se jí to jako báječný plán, takže nemohla jinak než souhlasit.
"Tak tam aaa hele, už budu muset jít, čekají mě doma, měj se krásně, ráda jsem tě viděla." řekla s úsměvem a na rozloučenou mu ještě zamávala, než se úplně vytratila z kouzelnické ulice pryč.

→

_________________

| +

Ještě aby nebyl, ty jo. To bych ho snad považovala za člena rodiny, kdyby ho to mrzelo. Ne jako v tom úchylným smyslu, spíše v tom mentálním smyslu, což celkově smysl moc nedává, protože se slovo smysl zopakovalo asi tisíckrát. Jako když něco řeknete špatně a snažíte se opravit, až to slovo ztratí význam, to všichni znají. Jeho zírání využiju k velmi rychlému sundání brýlí a otření oblastní podoční. Skvěle, teď to třeba ani nebude vypadat, že brečím černé slzy. Vážně, která část mýho mozku si řekla hm, je tam vedro, dáme si řasenku, protože vypadat jako brečící mozkomor je in, jako vážně! Hodím okem na odraz ve sklech a ujistím se, že nejsem celá umazaná a hlavně celá mastná a tak tak stihnu zase nahodit normální výraz. Na co kouká? Potím se ještě někde jinde? Totiž, jinak - potím se viditelně? "Hm?" zamručím zmateně a chvíli těkám pohledem všude možně kolem, uvažujíc nad tím, která část pro změnu jeho mozku si řekla, že je potřeba můj vzhled nějak komentovat. Myslí to ironicky? Co když to je dokonce sarkasmus? Darrel nikdy nic takového neřekl, tak to asi nebude urážka. Vážně, Ariano, po tolika letech máš pořád mozek dvanáctiletého žehlícího prkna. "Díky, ty taky vypadáš... nedivně." opáčím a dám si minutku na to, abych se pořádně v duchu zmlátila pánvičkou. Co to se mnou je? To bude tím vedrem.
"Tak jo. Dám si... melounovou a vanilkovou," odvětím raději s hlubokým nádechem a pousměju se. Moje mladší já by nad tím, že chce platit, remcalo, ale víte co, když chce utrácet peníze za nějakou zmijozelskou blondýnu, která je konstantně otrávená, bránit mu nebudu. Kdyby takovej Arsen... "Ha-au. Ehm," vypadne ze mě když se za trest štípnu do zápěstí. "Když si nejsi jistý, ber to, co si ještě neměl," poradím Casperovi a mezi tím, co házím okem rychle ven, jestli tam někde není někdo z famílie, zastrčím sluneční brýle do kabelky. "Taky totálně neodovcuješ?" nahodím jen tak mimochodem a nenápadně se znova štípnu do zápěstí, protože všichni víme, co po takové otázce následuje - budu myslet na Patricka a pak z toho budu otrávená a ještě si budu muset zmrzlinu platit sama. Ne, že by mrzimory šlo urazit, to mám otestovaný - kdyby to šlo, už by měla Tamsin uražený všechny končetiny, i když tuším, že tady je trochu rozdíl v definici slova urazit. Na druhou stranu bych ani nelhala, kdybych řekla 'urazila mě, tak jsem jí to vrátila', protože bych mohla tvrdit, že 'mě' je vlastně 'mi' a asi těžko ukážu co urazila, když to urazila... a v době, kdy přestanu konečně přemýšlet, už mám zápěstí celé rudé. Neurčitě se zazubím na Caspera, jakože to ne já, to moje ruka, což je častá výmluva úchylů, a schovám ruku za záda. "Doufám, že mi nějaký prcek nevyfoukne místo v týmu, na poslední rok by mě to fakt mrzelo. Ne, že by famfrpál očividně měl nějakou váhu nebo tak, když se úplně normálně ruší mistrák, žeano," poznamenám jen tak btw, tváříc se, jakože se vůůbec, ale vůbec nechci bavit o rušení mistráku. Protože nechci. Teda chci, ale nechci. Agh, sem holka, nemůžete čekat, že se rozhodnu. "Na druhou stranu alespoň se nikdo nebude vytahovat, že byl na nejlepších místech. Už sem říkala, že je vedro? Tobě není vedro? Tohle počasí je strašný." rozmluvím se trochu víc a můj mozek mi v hlavě dělá facepalm, headdesk, facewall a fšechny další head/face/něco. Ne vážně, co to mám s tím svěřováním se mrzíkům, je to tím, že je Casper kluk, nebo to dělá něco jinýho, nějaký hormony který mrzimoři vylučují... vylučují mrzimoři nějaké hormony? Vylučujeme my zmijozelští hejtovací hormony? Proč přemýšlím nad tímhle, proboha Ariano, na takovýhle věci nemůžeš myslet sama! "Hele," brouknu, přičemž strčím Caspera ne zrovna opatrně do žeber, "myslíš, že jednotlivý koleje vypouštějí nějaké hormony?" to znělo líp v hlavě. Well alespoň nebudu jediná, kdo zvědavostí neusne. Nebo možná neusne strachy, co já vím, jak to má ve svým žlutým mozečku nastavený, ne že bych byla rasista, já jsem... kolejista.

_________________