Matt vážně chtěl jen minerálku, ale když se vedle něj objevil Heath, objednávku radši spolkl. Přece si nebude před o rok a půl mladším havraspárem dávat limošku, že. „No, jasně, pivo. To jsem přesně chtěl,“ přikývl Matt a byl pro jednou rád, že někomu vidí zpříma do očí a nemusí se k němu ze své skoro dvoumetrové výšky sklánět. Možná si s ním mohl popovídat o tom, jak mají dveře futra proklatě nízko, ale to asi nebyla zrovna konverzace na letní párty. Zato si po chvilce uvědomil, že ne všem, co tady byli, by měla obsluha to pivo načepovat, nicméně Matt byl dobrák a asi by jim klidně ten alkohol koupil, kdyby s tím měl někdo problém. „Jsi tu sám?“ zeptal se Heatha, když dostal své pivo a malinko upil, přičemž se zuby nehty snažil nezakřenit nad jeho hořkou chutí. Matt nebyl pivař. Matt nebyl ani milovník vína nebo pálenky a jeho největším prohřeškem býval máslový ležák. Hospůdka se mezitím stihla proměnit v barevné disco a Matt už se viděl, jak celý večer postává na baru, a ucucává to jedno ubohé pivo.

_________________

Maisie vlastně původně neplánovala na tuhle párty v Duze jít, Pomáda se jí nelíbila a šla na ní jen z toho důvodu, že lístky kupoval Heatcliff. Celé prázdniny však trávila v Londýně u své starší sestry Jamilyn což byl hlavní důvod proč v takovémhle počasí šla vůbec ven - nedalo se to tam totiž vydržet. Napadlo jí, že by sice mohla dát vědět Heathovi, protože moc dobře věděla, že se v Londýně zdržel, ale nakonec to z hlavy vypustila s tím, že se tam třeba potkají. A když ne, tak hold ne.
I Maisie prošla v dnešní den tak trochu změnou, většinu času se totiž šatům či sukním vyhýbala, ale pro tentokrát se rozhodla obléci se trochu jinak. Černomodré šaty a k tomu boty na podpatku díky kterým byla o pět centimetrů vyšší. Ne, že by to bylo nějak závratné, protože pořád neměla víc jak sto šedesát, ale i tak se cítila víc sebevědoměji, tedy kdyby to ještě víc šlo, že. Na ostrahu u dveří se jen zašklebila, nijak více se nezdržovala a rychle vešla dovnitř kde už akce byla v plném proudu.
První koho si mezi množstvím lidí všimla byl Heatcliff, který z davu vyčníval už jen tím, že to byl prostě Heath. "Zdarec, zlato," zavrněla sladce, stáhla si ho k sobě, aby mu mohla vlepit pusu na tvář a následně se už natahovala pro jeden drink s paraplíčkem. "Matte! Vůbec bych tě nepoznala, vypadáš.. jinak," zamrkala překvapeně na drsňáka a sama se musela podovit nad tím, jak mile to znělo. Jakmile však měla svůj drink, rozhodla se kluky opustit, protože tady bylo víc lidí než jen ti dva, že. Tak třeba Cassidy, který byl nalepený na holku z jeho ročníku, kterou znala hlavně díky Heathovi, protože jí Leslie několikrát ukazoval. Nešla však za nimi, jakoby se bála, že by je mohla rušit, místo toho se přitočila k jinému zrzkovi - Saiphovi. "Zdar, nedáš si nějaký drink?" zamrkala na něj přemile, protože ty drinky s paraplíčkem byli dva plus jedna zdarma, navíc, ona tu pusu od barmana chtěla. "Mimochodem, jsem Maisie. Čekáš na někoho?" pozvedla tázavě obočí a nenápadně mrkla po Finleym, jestli si jí vůbec všiml.

_________________

Jak se zdálo, nehodlala se vrátit, takže u toho baru zkesnul jako odvoz sám. Neprotestoval, protože na to ani nebylo místo. Prostě si tam tak seděl a okolní svět vypnul. Ne, knihu si na party vážně nemohl vzít a tak jen ta koukal a přemítal nad tím, co by se stalo, kdyby sem třeba vtrhl Theron? Sice bylo tohle to poslední místo, kde by ho čekal, ale o Ethel se už tradovalo, že má oči a uši všude. Nemohl s tím nic moc dělat, takže měl sice jisté obavy, ale nemohl si jimi kazit každý den. Sny to bylo jiné, nezdály se mu obvykle zrovna sny o koťátkách, ale sny nebyly realitou i přes to, že to čas od času vypadalo nesmírně opravdově. Jak zjistil, gin byl hořký pomalu jako pelyněk, což mu opravdu nijak zvlášť nechutnalo, takže ho ani nedopil, když se tu objevila nějaká dívka. Dříve si jí nevšiml, poněvadž okolí nějak nevnímal. Zatím je to fajn, až se jich pár opije, možná to bude nesnesitelnější než teď.
"Sice jsem tu jako odvoz, ale jeden možná neuškodí, co?" optal se jí, jestli má stejný názor i když si byl docela jistý, že drink chtít bude. A taky ho možná bude pak chtít zaplatit, tak to holky dělávají ne? Seženou si kluka co jim zaplatí pití. Někdy si říkal, že to musí být mnohem jednodušší, být holka. Naštěstí, on nebyl nijak zvlášť chudý, vlastně pravý opak.
"Tak vyber, přece jen to byl tvůj nápad." pokynul rukou k baru a koukl na ní. Pravda, možná nebyl tak úplně komunikativní nebo přívětivý, vlastně to bylo spíš tak, že se neusmíval jako ostatní, kteří si to tu patrně užívali. On na tohle akorát nebyl zvyklý a ještě na to byl málo opilý.
"Ani né, klidně přisedni." podotkl a protože nebylo co odsouvat, neboť to přeci jen byly barové židle, jen seskočil pohledem, aby to zkontroloval a pak se zase koukal na ní. "Maisie huh? Já jsem Saiph, klidně si to zkracuj jak se ti zachce," doporučil jí, protože ono to jméno nebylo nijak kouzelné, spíš zvláštní. Nedal si ho sám a upřímně mu přišlo hodně divné lidi pojmenovávat po hvězdách z různých galaxií. Jeho máma prý ale byla šáhlá, takže za to jméno asi vděčil jí. Pamatoval si na ní hodně matně a teď už byla stejně mrtvá. Jeho jméno však momentálně nebylo žádným způsobem přední, protože jak se tak koukal na Maisie, vypadala jako někdo, kdo si přímo vyžaduje komplimenty. Nehledě na to, že jimi obvykle nijak zvlášť nešetřil, protože sladká slůvka ještě nikdy nic nepokazila. Nebylo to tak, že by jí snad chtěl svézt, ale měl za to, že jsou holky rády, když jim člověk něco pochválí. A když už bylo co chválit, proč toho nevyužít?
"Mimochodem, hezké šaty." poznamenal a lehce se na ni usmál. Nevypadala, že by jí bylo tolik co jemu a i když byla pravda, že o něm by jste taky neřekli, že je to prtě, on měl hodně špatný odhad věku. Všichni pro něj vypadali podobně staře, až na úplný prťata.

_________________

>>>
Léto roku 1978 se neslo ve zvláštním duchu, bylo plné změn a třeba tomu tak mělo být, když do jejich středu přímo spadla Sophie vracející se ze školy. Od chvíle, kdy se ale vrátila domů, že se svou rodinou sotva potkala, a tak se alespoň na týden rozhodla usadit se u tety v Londýně. I taková nepřízeň se ale kdykoliv mohla přeměnit na něco příjemného, dobrodružného, a protože to „cosi“ stále viselo ve vzduchu, nemohla ani mladá čarodějka dlouho vydržet za zdmi londýnského bytu. Léto do sebe pohlcovalo všechno, co si čarodějové, děti, ale i obyčejní lidé přáli, tak jako papír pohlcuje inkoust. Přání čtrnáctileté dívky byla však skromná do té míry, že se spokojila s toulkami po Příčné ulici.
Když vyrazila ven s deskami, rozhodně jí nenapadlo, že navštíví právě Duhu, třebaže po celé Příčné visely pestrobarevné a slavností plakáty zvoucí na velkou akci. Co by ale normální člověk považoval za zajímavé, Sophie bez povšimnutí krutě obešla a šla spíše tam, kam jí nohy nesly. Držela se ve stinných chodnících a na nenápadných, zapadlých lavičkách, kde se hodinu či dvě věnovala kreslení. Minuty a minuty pohlcená vlastními představami, které zhmotnila na papíře, byly vždy tím momentem, kdy skutečně byla v místech, kde si přála být. Když dokončila kresbu vlaštovky, na chvíli se před jejíma očima kreslené zvíře pohnulo. Několikrát ladně zamávalo křídly, udělalo pár malých vzdušných manévrů, než se vrátilo zase na své místo tak, jak jej nakreslila.

V Duze
Pozornost od kresby ale odlákali mladí studenti, kteří začali proudit do Duhy. Z přirozené zvědavosti zanechala kreslení a vydala se přímo do podniku. Až uvnitř zjistila, že jsou všichni specificky oblečení a oba se svými džínovými kraťasy a černým tričkem ani trochu nezapadá. V jednu chvíli jí padl pohled i na její tenisky a zdálo se, že se dívka každou chvíli ve dveřích otočí. Když ale zahlédla Jane a Darrela, spíše se usmála a udělala krok dovnitř. Pomádu neviděla. A z těch hardů ani netušila, zda jí vůbec vidět chce. „Ahoj,“ pozdravila Darrela a Jane, které s jistotou znala od vidění a zašila se k baru, k tomu nejzazšímu kraji, kde si objednala pomerančový džus, když už tu byla. Krátce pohlédla na opodál stojící Maisie, která s někým mluvila. Kdyby se neotočila a nepozdravila Cassidyho, nejspíš by neměla ani možnost se podívat na pihatého zrzka, který byl celý v černém. Jako by přišel zrovna z funusu. Chvíli na Saipha upírala pohled, než jí barman donesl džus a ona zabořila nos do skleničky. V podstatě netušila, co se dá dělat v lokále, který je nasáklý Pomádou, když ona vypadá skutečně nepomádovsky. Odcházet se jí ale nechtělo…

_________________

Křenil jsem se jak zákon kázal, a byl připravený uhnout před tou ránou, kterou mi krátkodobě oslepená Leslie velice rychle stihla slíbit. "Pohlavek ne," nechal jsem se slyšet, ale taky Leslie rychle pustil, protože ve chvíli, kdy mě poznala, už nebyla žádná sranda jí zakrývat oči dál.
Za svoje originálně pojaté přivítání jsem dostal pěstí do žeber, což jsem si pravděpodobně zasloužil, ale nadšený z toho nebyl. "Zrada," loupnul jsem po Leslie mírně vyčítavým pohledem, protože zrovna žebra... au. I když jsem to nerad přiznával, byl jsem lechtivý.
Veškeré výčitky se ovšem záhy přetavily ve veselý škleb, protože lechtivost nelechtivost, Leslie jsem viděl rád. Prázdniny zatím za moc nestály, jelikož mezi brigádou, výpomocí v kavárně, snahou o konečné zvládnutí zvěromagie (které se popravdě nikam neposunulo) a faktem, že u nás doma zavládnul absolutní chaos, jsem moc volného času na zábavu neměl. "Teď už ne," pokrčil jsem výmluvně rameny, "a, no, párty. Hele, to myslíš, že bych si ji nechal ujít?" Všichni svatí věděli, že jsem po příležitosti jít ohluchnout lomeno opít se do bezvědomí skočil jako na smrt žíznivý člověk po flašce minerálky.
"Dája s Jane? Ne že bych o tom věděl. Naposledy jsem ale slyšel o tom, že to táhne s Ginger, takže je možný, že mám trochu zastaralý informace." Soukromý život Darrela Galla nebyl zrovna na vrcholu mého žebříčku zájmových okruhů.
My o vlku, vlk o pár kroků dál, takže těsně po tom, co jsem stihnul nebelvírského spolužáka zblýsknout, už na Leslie volal něco o tom, že prý jsem tajný ctitel. "Její a všech ostatních," zavolal jsem s veselým šklebem zpátky, "a určitě ne tajnej!"
Co se týkalo pití, nebyl jsem si jistý, jestli jsme zrovna já s Leslie byli ideální adepti na získání alkoholu před dosažením sedmnáctého roku, nebo alespoň dosažením toho kritického momentu v oslavách, po kterém už bylo všem všechno jedno. Ona byla mrňavá, a co se mě týkalo, taky jsem na svůj věk nevypadal starší. "Zkusit to můžeme," mínil jsem ale, protože jestli se k alkoholu dostali tenkrát ti prváci ve vlaku, byl by v tom čert, aby se to nepovedlo i nám dvěma. Koneckonců, nebylo zas tak těžké sehnat flašku. Jak moc můžou dělat problémy v hospodě, kde je hlavním cílem prodat co nejvíc alkoholu?
Kde Leslie zabrousila pohledem k dvojici havraspárů, tam se mně povedlo zaznamenat Maisie. A nabýt náhlého dojmu, že mám chuť něco (nebo taky někoho) nakopnout. Pro jistotu jsem tedy celou záležitost ignoroval, abych se znovu otočil k Leslie. "Dobře, zapomeň na to, co jsem řekl před chvílí - k tomu chlastu se prostě dostaneme." I kdybych ho měl někomu vyfouknout zpod nosu.
Že v Duze nalévají poměrně benevolentně, to jsme s trochou štěstí zjistili hned vzápětí. Jestli se nám povedlo vyfasovat drink, využil jsem první příležitosti k tomu, abych se napil; ovšem ne dřív, než jsme si s Leslie přiťukli. "Takže na zdraví."

_________________

Leslie na Cassidyho drze vyplázla jazyk, protože to šťouchnutí do žeber si prostě zasloužil. A ona navíc takhle jednala skoro s každým, takže už si musel zvyknout, určitě. Když jí pak vysvětlil, že se tu objevil, protože párty, pobaveně se uchechtla. Kde je párty, tam je Cassidy, to bylo očividně ustálené pravidlo. Ale stejně jí přišlo trošičku zvláštní, že tu Cass nemá žádného parťáka, ať už Arsena, nebo kohokoliv jiného. Očividně ale našel ji, za což byla ráda, protože tu nemusela trapčit sama. „Máš pravdu, nenechal. Jsi vymetač večírků,“ popíchla ho pobaveně.
„S Ginger?“ povytáhla obočí, když společně začali drbat, s kým to Darrel táhne či netáhne. Leslie zakroutila hlavou. „To je podle mě zastaralý info,“ usoudila zamyšleně a přemohla se, aby nedodala, že Ginger je přece prdlá a kdo by jí chtěl, že jo.
Co se získávání alkoholu týkalo, Leslie si byla celkem jistá, že jim dvěma barman musí prodat drink. Musí. Vždyť byli skoro dospělí a koho zajímalo, že vypadali mladší? Nemohli za svou výšku. „Trochu sebevědomí,“ mrkla na Casse a společně s ním se přitočila až těsně k baru, kde se pokusila zamrkat na barmana a přidala by i psí pohled, kdyby objednání drinků nechtělo projít. Ale všechno prošlo bez komplikací a před blonckou i zrzkem přistála sklenička s drinkem ozdobeným puntíkatým paraplíčkem. A taky nabídka na pusu od barmana, nebo třetí drink zdarma. „Ehmmm,“ Leslie se krapet začervenala a loupla pohledem po Cassovi, „asi vezmeme ten třetí drink, ne? Neříkej, že ho nevypiješ. Nebo ho někomu dáme,“ zamumlala, a jestliže Cass výrazně neprotestoval, jakože asi ne, přistál u nich i třetí drink, který Leslie rovnou podstrčila mrzimorovi, neboť se nehodlala opít hned na začátku.
A ať už to s drinkem dopadlo jakkoliv, Leslie po chvilce vyžahla ten svůj, počkala, až dopije i Cass, a pak ho chytla za ruku. „A teď jdeme tancovat,“ oznámila, což by od ní zřejmě nikdo nečekal. Leslie sice moc dobře tancovat neuměla, ale zastávala názor, že vlnit se na parketu zvládne každý, obzvlášť když má v sobě už nějaký ten alkohol. A tak Casse nelítostně dotáhla mezi skotačící omladinu a pustila se do tance, čekajíc, jestli se k ní kamarád přidá. Jen občas se letmo rozhlédla, aby zjistila, jestli se poblíž nenachází někdo známý, a taky očima kontrolovala, že Heath nikam neutekl, protože s ním chtěla prohodit alespoň pár slov.

_________________

Přespat? U nich? Překvapení, které se jí mihlo po tváři, nebylo hrané. „Tak… díky.“ Jistě Gallovi jistě měli volné nějaké pokoje pro hosty, ale ono spíše šlo o to, že tohle nečekala. A podobně jako Darrela ji nenapadlo, že by to také mohlo být to poslední co by kdy v životě udělala. „Stejně tak ty.“ Napadalo ji. „Kdyby jsi se nechtěl vracet domů, u bábi by se našel volný pokoj na přespání.“ Což byla pravda. A Jane to myslela stejně upřímně jako Darrel. Jen jí nedošlo, že kdyby ráno bábi našla v bytě kluka, o kterém dopředu nevěděla tolerance netolerance asi by z nich (čistokrevný nečistokrevný) vytřískala duši. „Třeba jo…“ Celé to byla záhada a tak to pro jistotu nechala plavat, přesně jak v to Darrel doufal.
„Přesně tak… páni.“ Zakroutila hlavou Jane. Lidi se mění, že až tak? Dokonce i Matt (logické, že Jane nebude sledovat Leslie…). No. Už v té chvíli v ní začínalo sílit přesvědčení, že je prostě něco špatně, jakože s ní a oblečením a tak. Nepříjemné pocity však zahnala, protože bylo potřeba nejdříve Darrelovi sdělit, že prostě… ministerstvo bez kouzla na ticho fakt není dobrý nápad.
„No právě.“ Poukázala na ten jednoduchý fakt. „Jsi darrelovský víc než dost, myslíš, že když se někdo za někoho vydává, dejme tomu, že se nesnaží ho napodobit?“ Upřímně když už si někdo dá tu práci a lektvar vytvoří, tak ho nepoužije na legrácku, možná nějakou menší dávku, ale… „Dobře.“ Nadechla se. „Věřím ti a…“ Znovu se k němu lehce naklonila. „chci o tom s někým mluvit, ale ne tady, jo?“ A pak se podívala dalším starostlivým pohledem, takže podoba s paní Olssonovou nejspíše asi byla na místě.
September zahlédla až když na ní nebelvír houkl a pobaveně se uculila. Bylo tu vážně plno známých tváří, což bylo děsně fajn…
Po Darrelově asi dost dobře nepromyšleném prohlášení se jí nahnala do tváří krev a tak bylo jedině dobře, když vcelku brzo zhasla světla. Prohlášení o nejkrásnějších šatech jí vzalo dech, měla v šatníku lepší, ale… Tady nešlo o štay, že. Najednou se nedokázala přestat usmívat. Prostě, stačilo maličko a obavy zmizeli. Možná tu s Darrelem trošku vyčnívali, taky proto že se nemačkali u baru, ale teď už to šlo mimo ni.
„Díky.“ Broukla k němu, když donesl cosi duhového (?). Minerálka ha ha. Podezřívavě si sklenici prohlédla a kdyby tohle byla bystrozorská zkouška asi by byla vyletěla, protože přijímat nápoje od někoho na koho se před chvílí osočila, že je někdo jiný prostě byla dokonalá pitomost. „Nikdy jsi to neměl?“ Tak jak můžeš vědět, že je to dobré? Zakroutila na tím slabě hlavou a pak se sklonila k brčku, pak se zarazila. „Takže ti dělám pokusného králíka.“ Uletělo jí, ale zároveň jí cukaly koutky úst. Sladké a stoprocentně to nebyla limonáda. Ale neškodné to taky nebylo. „Není to špatný.“ Pochválila Darrelovi výběr a její barva očí vystřídala kočičí zelenou, indigově modrou a pak jasně zlatavou barvu než se pomalu vrátili ke světle modré. Chvíli nic a pak barva vlasů nabrala ohnivě červenou. A Jane o tom nevěděla, ačkoli její nehty rovněž nakrátko souběžně s očima vystřídaly několik barev duhy. Kouzelnické pití, co chcete.
Pak všude začali lítat barevný prasátka od disko koule a Jane jen nestačila zírat, navíc hráli písničky z Pomády! Jakože on to vážně byl hit a co se týkalo rádia, Janiny mamky, tak to tyhle písničky (a mnohé jiné) byli doma dost často slyšet. Dokonce i Jane ujelo další tiché: „Páni.“ Protože to bylo… úžasně zařízené. Pak se na okamžik zlehka ošila a naklonila hlavu ke straně jako by zvažovala jisté možnosti. Na zpěv nebyla dost opilá. Ale na druhou stranu… Proč ne. Její zpěv by se dal zhodnotit tak známkou dva, případně dva mínus pokud se v tom člověk vyznal, ale na druhou stranu písničky z Pomády znala a když si něco zpíváte v kuchyni pokaždé když vaříte, je prakticky nemožné, aby se vám správná melodie a rytmus nedostali pod kůži.
„Darrele?“ Tenhle úsměv by někdo mohli označit za nehezký, protože naznačoval, že osoba, která se za ním skrývá má něco ošklivého v plánu. Ne ošklivého jako ošklivého, ale prostě to naznačovalo, že se to druhému nebude muset líbit. Jiní by naopak řekli, že ten úsměv byl lehce provokační. Těžko říct. „Dáme karaoke?“ Zeptala se zvědavě, když se k tomu nikdo neměl a všichni vysedávali u baru. Až na Leslie a Casse. Pak si opatrně lokla Duháče a vlasy nabrali pro tentokrát barvu havraních křídel a o vteřinu později sladký medový odstín. „Ahoj.“ Broukla k Sophii, kterou znala rovněž od vidění, ale protože to byla tichá dívka navíc z mladších ročníků, tak se moc dobře neznali. Nicméně i ona nebyla zrovna v Pomádovém ladění.

Mimo herně:
Omlouvám se, pokud jsem někoho přeskočila, nebo za případné chybičky nebo tak, prostě mi není úplně nejlépe.

_________________

(Stieg Larsson)

Toníka už nepronásledovaly podivné myšlenky, minimálně ne momentálně. "Tak tedy jednu vodu a presso," poprosil. Tak nějak tušil, že káva se mu bude hodit, a navíc, popíjet sám bylo maximálně trapnou záležitostí, tudíž to prostě nepřipadalo v úvahu. Ne že by se nad Septembeřiným výběrem poněkud nepodivil. Ale tak, byla to její volba, a on zrovna nepatřil mezi ty, co by něco nutně kritizovali, nebo snad dokonce požadovali během večírku popíjení. Bavit se dalo i bez toho. I když, přiznal si Anthony, by vlastně rád viděl nesmělou slečnu Berry trochu... uvolněnější. Zamračil se sám nad sebou. Už zase se jeho mysl stáčela někam jinam. A to nebylo milé. Kdepak, raději na to nemyslet.
Chvíli si užíval jen té atmosféry, než se rozhodl přerušit ticho a promluvit. "Takže... September," oslovil ji s menším pousmáním, které mu udělalo malé ďolíčky do tváří, "říkala jste, že jste učitelka? Povídejte mi o tom trochu, ta práce mě vždycky zajímala, ale neměl jsem odvahu se starat o děti." Zkusil svou společnici milým tónem pobídnout, aby mluvila. V očích měl jiskřičky skutečného zájmu, jak k ní tak stáčel pohled s očekáváním, co mu poví. Prohrábl si rukou vlasy, čímž pravděpodobně zničil veškerou snahu o tématický účes, nicméně jednalo se o jeho běžné gesto, a on ho udělal, aniž by si to uvědomil. Následně jim byly doneseny i jejich nápoje, takže ze své kávy upil, vítajíc po dnešku první dávku kofeinu. Nu co, prostě na to kafe neměl celý den čas.

_________________

Nerada si to přiznávala, ale ulevilo se jí, když si i Anthony objednal nealkoholický nápoj. Věděla, že se pod vlivem nedokáže postarat sama o sebe, natož aby se pokoušela dělat chůvu někomu jinému. A protože byla skutečně docela nervózní, chytila se sklenice s vodou jako tonoucí stébla. A taky trochu jako Samvěd Žihadla, ahehehe.
Opět hrozilo trapné ticho a opět je před ním ochránil Anthony, za což mu byla September vážně vděčná. Už jen podle úsměvu na její tváři bylo nad slunce jasné, že lepší téma nadhodit nemohl. Nadechla se. "Moje vysněná práce - sice jsem z toho ještě pořád svým způsobem nervózní, ale... Myslím, že je to nejlepší místo na světě. Když stojím ve třídě plné dětí, je to jako bych byla vážně užitečná a... Člověk má hned pocit, že dělá něco, co má smysl. A ty děti - moje děti - jsou tak chytré! Nasávají informace tak rychle, až si odpočítáváte, kdy začnou učit ony vás. Svým způsobem už to asi dělají, ačkoli v osnovách kouzelných formulí jsme teprve v druhé sedmině," rozmluvila se, a i když celou dobu nevybočila z obvyklého tempa, sama se lekla rozsahu a hlavně významu svých slov. Bylo křišťálově jasné, že svou práci miluje - i tak z toho ale měla špatný pocit. Vždyť mu nedala ani kousek prostoru a zahltila ho naprosto irelevantními názory! "Já... omlouvám se, asi jsem se nechala trochu unést. Co vaše práce? Musí to být náročné, ne?" pokusila se konverzaci obrátit jinam než na sebe a nápadně při tom zřídka. Rychle se napila vody a vytrvale na sklenici zírala, ačkoli už byla prázdná. Na novou objednávku jí ale splašené myšlenky nepřišly. Místo toho probírala to, jak moc se za sebe stydí a že už se sebou nikdy nikam nepůjde.

_________________

Rozhodně nepočítal s tím, že mu tuto laskavou nabídku s přespáním vrátí, takže podle toho také překvapeně zakoulel očima, protože si naprosto živě dokázal představit Donnin výraz, když by se dozvěděla, že přespal u Jane. Rozlišoval rozdíl mezi tím, že by Jane přespala u něho a on přespal u ní a nedokázal konkrétně popsat proč a co v tom činilo rozdíl, ale zkrátka, přespat u Edwardsových mu připadalo asi tak neuskutečnitelné, jako to připadalo Jane u Gallových.
"Noo, asi snaží," souhlasil trochu zamyšleně, ale neměl v plánu nad tím víc dumat. Spíš předpokládal, že u některých lidí bylo dost těžké napodobit jejich chování. Ale rozhodně tím nemyslel sebe, jako kdyby slyšel hlas svého otce, jako idiot se zvládnou chovat všichni. Pobaveně mu přitom zacukalo v koutcích úst, protože Jarenova prohlášení byla po většinu času k smíchu a Darrel si z nich většinou nic nedělal. Alespoň od chvíle, co měl po svém boku Donnu, která za ním celou dobu stála a dodávala mu odvahu Jarenovi čelit. "Dobře, tak ne tady. Ale musíme to probrat, jo?" ztišil podobně hlas a důležitě se na ní podíval, protože i Jaren chtěl smrt ministra zdrbnout, protože to bylo příliš nečekané a záhadné, navíc se to bezprostředně týkalo světa, v němž žili. Bylo těžké to téma teď nechat plavat, když měl v hlavě několik myšlenek a poznatků, které by Jane nejradši pověděl, ale protože se lokál začal plnit neuvěřitelnou rychlostí a kolem stolu jim procházeli stále noví a noví lidi, rozhodl se radši nic neriskovat. A při té příležitosti si i všiml, že si všichni na oblečení dali záležet a minimálně se oblékli v pomádovském stylu. Darrel tenhle typ frajera nebyl, ale i tak si nervózně posunul kšiltovku na hlavně, pod níž se mu ukrývala bílá náplast, a napil se vychlazeného piva.
Pobaveně se zasmál, ta podezřívavost k ní naprosto patřila. "Neměl, ale určitě to bude dobré. Vždyť se podívej na ty barvy!" ukázal ke sklenici a celý nedočkavě čekal, až to Jane ochutná. Když se tak stalo a dívka začala měnit barvu svých vlasů, nehtů, očí, Darrel zůstal přikovaně sedět na svém místě a zírat na ní takovým způsobem, jako kdyby se právě začala měnit v krakatici obrovskou, aneb viz avatar. Čekal, že to pití bude dobré, ale rozhodně netušil, že to bude dělat tohle! "Fantastický," vydechl nevěřícně a nemohl z Jane spustit oči. "Vidělas to? Měla si barevný vlasy! A oči! Mazec! Napij se znova, rychle," podstrkoval ji se smíchem sklenici znova pod nos, ale to už se na něho Jane dívala o dost odlišným způsobem, než před pár minutami. Darrel změnu prostředí zaznamenal, i hrající písně, ale rozhodně ne tolik, protože se teď provrtával pohledem do Jane vzhledem k tomu, že ještě před pár vteřinami měla křiklavě zelenou hlavu.
"Co je to karaoke?" nechápal to cizí slovo společně s Janiným výrazem, který by nazval dokonce až uličnickým. Ta holka se od Darrela velmi rychle učila, teď však Darrel zůstal trochu zamračeně sedět, protože si byl vědom, že v některých věcech z mudlovského světa silně zaostává a nic na tom nemění ani fakt, že chodí s holkou, která byla machr přes všechno technického a učila ho řídit a opravovat auta.
Naštěstí však brzo pochopil, ostatně dokázal si vybavit, že slovo karaoke bylo i na lístečku, který se mu dostal do ruky, a když si to konečně přiřadil ke zpěvu, jeho exhibicionistická část byla pravděpodobně zrovna někde schovaná, protože se zatvářil trochu rozpačitě. Byl otřesný zpěvák. Ale opravdu otřesný. Tak, že ho nevzali do školního sboru, což mu vůbec nevadilo, chtěl si z nich pouze vystřelit, ale hluboce se ho dotklo, když mu ten vtípek nevyšel kvůli tomu, že ´zní jako žába přejetá třicetitunovým kamiónem´. "No tak dobře," souhlasil nakonec a na jeden zátah dopil půllitr piva, než se zvedl ze svého místa a zamyšleně se podíval na Sophii, která je pozdravila. Pravděpodobně zdravila Jane, ale nebyl by to Darrel, kdyby se na dívku zářivě neusmál. "Čáu," absolutně nevěděl, kdo přesně ta dívka je, ale tvářil se maximálně přátelsky.
Pak už došel k místu, kde se mělo karaoke odehrávat, a Darrel s nadšením zjistil, že jsou mezi prvními, takže tu nebudou muset čekat, až se na ně dostane řada. Drze se prodral mezi tančícími a Jane strkal neomaleně před sebou, protože absolutně netušil, jak přesně to funguje, co by měl dělat a potřeboval do toho zasvětit.

_________________