>>>

Winfred nesnášel, když se musel mezi kouzelníky vyskytovat i mimo školu. Tedy alespoň minulé dva roky to nesnášel, teď se jenom držel své role. Když mu rodiče omluvně oznámili, že dnes musí vyrazit do Londýna na Příčnou ulici, protože se chtějí vyhnout předškolním shonům v srpnu, a "třeba tam potkáš nějakého z kamarádů a rychle ti to uteče", vzteky rozbil čínskou vázu, kterou si teprve minulý týden dovezl otec z obchodního jednání v Pekingu. Nedalo se říct, že by nebyl stále vzteklý, ale pomalu a jistě to začínal rodičům dělat naschvál. Taren na něj měl přeci jenom jistý vliv, stejně jako fakt, že byl outsider, a to ho nutilo bránit se vlastním způsobem. V jeho případě agresí a pýchou, se kterou odmítal jakoukoli snahu neúnavných spolužáků, a především spolužaček (Summer! Evelin! Winifred! PROČ?!) o spřátelení nebo jakoukoli pomoc.
Na příčnou vešel v námořnicky modrých šortkách a bílém tričku s límečkem, které bylo v horní části prohované stejnou barvou, co kalhoty. Na nohou měl luxusně vypadající bílé tenisky a na zápěstí se mu skvěly hodinky, které dostal zpětně k letošním narozeninám, protože už mu bylo čtrnáct. Puberta k těmto dveřím taky dorazila, a tak se po chvíli, kdy matka nadšeně štěbetala s obchodnicí ohledně nového kotlíku a otec profesionálně smlouval cenu učebnic, naštvaně ozval, že chce zmrzlinu. Otec po něm sice šlehl pohledem, ale jelikož měl jistou nadváhu, měl vlastně radost, že si bude konečně moct jít sednout na pivo, i když to kouzelnické nebylo zrovna ono, a matka mu ochotně předala mince, za které by si těch zmrzlin mohl koupit zhruba sto, ale Garlandovi neměli problém s penězi a matka Winfredovi ráda dopřála jen to nejlepší. Poslala mu vzdušný polibek, protože na tvář už se nenechal políbit zhruba dva roky, a Winfred si hned nato zastrčil ruce vzdorně do kapes a zamířil prvně shrbeně, pak s pyšně zvednutou hlavou, ke zmrzlinářství. Každé jiné dítě by dost možná využilo volné chvíle k prolezení pár obchodů, ale na Příčné se nevyskytovalo nic, kam by Winfred nutně musel.
Když vešel dovnitř, přejel zmrzlinárnu povýšeným pohledem, a znechuceně se ušklíbl, když viděl, co si dává Carreen, která byla loni tak hodná, že mu dala k Vánocům knížku, ale to z ní pořád nedělalo nic jiného, než chudou holku, co si o sobě moc myslí. "Ty tohle fakt jíš?" prohlásil a přeměřil si ji pohledem, než si došel k pultu vybrat hustě jahodovou a karamelovou zmrzlinu, se kterou se chtě nechtě přesunul k Carr. Moc volných míst tu nebylo, a takhle aspoň nevypadal pateticky, že tu sedí sám. "Někam se stěhuješ?" nadhodil poté a s povytaženým obočím bradou cukl k její hoře nákupů, přičemž se musel zase malinko poušklíbnout, protože mu to palčivě připomnělo, proč tu dnes musí trčet on.

Mimo herně:
Přidejte se někdo, ať se nesežerou

_________________

Flann se v Londýně stavil jenom na skok a bylo to na něm vidět. Na sobě měl maskáčové kraťasy se spoustou kapes a khaki košili, na hlavě soudobou variantu skautského klobouku a na zádech nyní prázdný batůžek.
Do hlavního města se vypravil proto, aby na ministerstvo konečně donesl registrační formulář kvůli zvěromagii, a měl se tu sejít s Finnianem, se kterým měli obratem vyrazit směr Addis Abeba. Flann ovšem nepočítal s tím, že bude registrace tak rychlá (osobně to odhadoval na šest hodin, ale stačily čtyři a půl), takže měl najednou ještě nějaký čas k dobru a přemýšlel, jak s ním naložit. Vrhnout se na nákupy učebnic byla blbost, jednak toho času neměl zas tolik, druhak by to pak všechno musel tahat savanou, ale na jídlo byl čas vždycky.
Takže z batohu vytáhl svačinu, pytlík smažených sarančat, a začal se zbůhdarma poflakovat ulicí, jak to dřív dělával v mudlovské části Londýna. Batoh se mohl teď, když už v něm nebyl ani formulář ani svačina, zdát jako zbytečná přítěž, ale on měl svoje plány a na ty to volné místo možná ani nebude stačit.
Každopádně jak tak chroupal kobylky, prošel kolem zmrzlinářství a periferně zahlédl něco, co ho tuze zaujalo. Finnian by v tu chvíli možná doufal, že tím vjemem byla zrzavá spolužačka, ale pravdou je, že Flanna mnohem víc zajímala kaktusová zmrzlina, respektive spíš ty kaktusy. Výsledky NKÚ sice vinou fremenů pořád nevěděl, ale tak nějak tušil, že při věštění právě díky kaktusům fakt zaválel, a chtěl zjistit, jestli ty místní jsou aspoň z půlky tak čarovné jako mexický peyotl. Do krámku vešel právě ve chvíli, kdy Carreen dostávala zmrzlinu od prodavače a otázky od té hysterky z Havraspáru, a při „ty tohle fakt jíš?“ mu nejspíš ještě čouhala hmyzí nožička z pusy. Spolužačku pozdravil decentním kývnutím, Garlanda víceméně ignoroval.
Tiše zaparkoval před zmrzlinami a vybíral. Měl s sebou jen část kapesného na tenhle měsíc, a bylo vlastně dost s podivem že i to nenechal doma, a musel tedy pečlivě vybrat, co zkusí, protože na víc jak dva kopečky mu to stačit určitě nebude. Samozřejmě chtěl nejvíc zkusit tu kaktusovou, ale tak nějak tušil, že s meskalinem asi nebude, takže na tom až tak netrval. A po chvíli mu došlo, že si vlastně může nechat poradit.
„Nevíš, z jakýho kaktusu to je?“ zeptal se tiše Carreen, ukázal na její zmrzlinu a v hlavě už si přehrával seznam z knížky O kaktech a jejich narkotických účincích.

_________________

Carren vlastně ani nevadilo, že tu byla sama a neměla si s kým popovídat, protože byla naprosto vyřízená z nákupů a doma si sourozenci a rodiče chtěli povídat až moc, takže dokázala ocenit, že byla ve zmrzlinářství sama a nemusela nikomu věnovat svou pozornost. S dlouhým výdechem dopadla na stoličku ihned potom, co se k ní prodrala hromadou tašek, které měla kolem stolu naskládané. Když to vše leželo tak na zemi, nedokázala vůbec pochopit, jak to zvládla unést. A to měla neblahé tušení, že třetina nakupovacího seznamu na ní teprve čeká v obchodech.
Překvapeně vzhlédla k povědomého hlasu, při pohledu na Garlanda nepatrně svraštila obočí, protože toho by tu opravdu nečekala. Měla v paměti ještě silně zafixovanou jeho nenávist ke všemu, co se týkalo kouzelnického světa, takže by rozhodně nepředpokládala, že se sem tak na začátku prázdnin vrátí. To však nebyla hlavní věc, která Carreen zarazila. Až Winfrendova otázka donutila dívku stáhnout úsměv ze rtů a dlouze se na něho s kamennou tváří zadívat. Winfrenda měla ráda, ostatně ten kluk za nic z toho, co se mu stalo, nemohl, každopádně zastávala názor, že Hart na něho neměl dobrý vliv.
"Neměla bych?" zadívala se na chlapce důležitě, jako kdyby od Havraspára očekávala logické a vědecké vysvětlení, proč kaktusová zmrzlina není pro lidské tělo vhodná. Merlinžel, byla si natolik vědoma svých vědomostí, že nepředpokládala, že by ji Winfred něčím překvapil, a tak jen sledovala, jak si sedá k ní ke stolu a snaží se přitom překročit hromadu tašek. "Nakupuji," odvětila velmi stručně a snažila se si tu jízlivou chlapcovu poznámku moc nebrat osobně, ač zcela přirozeně předpokládala, že teď si něco vyslechne o ženském nakupování. Koneckonců se to naprosto nabízelo.
"Co se stalo tobě, že ses tu tak zjevil?" rozhodla se rychle stočit debatu jiným směrem, než se toho ujme Winifred a právě v tu chvíli dovnitř vešel Flann. Carreen zvědavě stočila ke dveřím modré oči a mile se na staršího spolužáka pousmála, protože se pravděpodobně znali od vidění. Teda netušila, zda on zná nevýraznou sto padesát centimetrů vysokou o tři roky mladší spolužačku, ale ona rozhodně znala staršího Zmijozelského pohledného odrážeče, který každou chvíli ležel na ošetřovně. Normálně by tvrdila, že pouze trpí simulantstvím, jako to tvrdila u své starší sestry, ale u Flanna si to nedovolila.
"Ne," vzhlédla k němu překvapeně, když k ní stočil pozornost, "v životě mě nenapadlo se nad tím zamyslet. Ale jedovaté to určitě nebude, mám tu kaktusovou zmrzlinu docela často a zatím jsem na sobě nic zvláštního nezpozorovala," vysvětlila mu s úsměvem, než se přeci jenom na okamžik zarazila, zda mu nemá říct o tom divném pupínku, který se ji udělal před týdnem na čele, ale vzhledem k tomu, že už zmizel, rozmyslela si to a zavrhla možnost, že by za to mohla kaktusová zmrzlina. Za to mohla jednoduše jedině puberta.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

>> Velkoprodejna Mžourov s Winifred (a Yvonne?)

Úžasný. Billy pro havrana měl plno jiných slov a označení a upřímně, žádné z nich se ani vzdáleně nepodobalo slovu úžasný. Ale v rámci zachování slušnosti proto jen nesouhlasně semkl rty. Nicméně hračku pro Lenošku ubránil, i když těžko říct jestli za to vlastně stála. Ke košili ani sově a Sophii se už nevracel, akorát zaplatil za blýskavou cetku a spolu s Winifred (a Yvonne?) vypadl z krámku. Přesto se ještě stihl kupodivu i celkem pobaveně uculit na slaninouvou. „Takovou tam mají?“ Vypadlo z něj nevěřícně nad čímž jen zakroutil hlavou a mávl na rozlučku rukou. O pár chvilek později zjistil, že tam mají nejen onu slaninovou, ale i kaktusovou a šmoulovou a… Ehm. Když se kaktusová dělá z kaktusů a slaninová asi jakože vážně ze slaniny, tak v tom případě, z čeho je ta šmoulová?
„Jakou si dáš?“ Vyzvídal na Winifred zatímco on už měl v duchu vybráno, možná, že se poněkud nudně držel staré klasiky, ale byla to klasika no. „Jednu jahodovou a vanilkovou. A ehm… můžu si říct o lžičku slaninové?“ Ostatně když už ochutnal universum, tak nic nemůže být horší, ne? Objednal si a uculil se, tady nebyl žádný tvor, který by hodlal kazit den. Jenže to se kapičku mýlil. Byl tu Fredy a další studenti z Bradavic. Ne že by se Billy za havajskou košili styděl, ale upřímně, čím méně lidí ho v tom uvidí tím lépe. Nakonec nechal Winifred, aby sama vybrala místo k sezení a upřímně jen doufal, že to nebude zrovna ke stolu, který okupoval Fredy. Smířit by se s tím sice dokázal a Flanna taky viděl rád, ale… No prostě a jednoduše to s úsměvem nechal na Winifred a osudu.

_________________

V tomhle teple nebylo ani divu, že se jí zmrzlina zdála jako skvělý nápad. V tom množství si ale tak nějak nedokázala vybrat přesně tu, kterou by chtěla, koukala tam docela bezradně a koukala na slaninovou, šmoulovou, pistáciovou, čokoládovou a kopu dalších zmrzlin. Zdálo se skoro, jakoby ta nabídka ani nekončila.
"Um.." odpověděla, nebo spíše neodpověděla Win Billymu, kterému očividně nedělalo problém si říct o zmrzlinu v tom bezpočtu možností, které se nabízely. Docela rychle se však zpamatovala a rozhodla se ještě plnohodnotně odpovědět, aby to nevypadalo, že chudáka Billyho odbývá a nechce se s ním bavit. Bylo to spíš naopak, ona by se určitě bavila, jenomže byli u rozhodování zmrzliny.
"Je jich taky strašně moc, ale asi čokoládovou," dodala nakonec a usmála se, zatímco se starala o to, aby tu zmrzlinu vážně dostala. Nemusela dlouho čekat a i kdyby, tak bylo zmrzliny pořád dost. Nakonec však nechala zmrzlinu zmrzlinou a postarala se o to, aby pokývla ke všem přítomným, neboť všechny aspoň trochu znala. Docela ráda by se s nimi i pobavila, třeba s Careen či Flannem, protože prázdniny sice teprve začaly, ale kdo ví, kdy je zase uvidí, teď, o prázdninách. Na druhou stranu, vypadalo to, že jim to bavení spolu jde a nepotřebují další společnost. A takovou krásnou košili jako je Billyho, heh.
"Já vím, že má Winfred strašně rád pozornost a kamarády a poníky a jednorožce a duhu," zkonstatovala v očividném vtipu, neboť právě tohle jí na něj vůbec nesedělo, ale pokračovala s větou dále a to téměř okamžitě, " ehm, heh, ale stejně si myslím, že si to s celebritou jako je Flann užívá docela dobře." podotkla, i když bylo vidět, že Flanna Winfred v podstatě vůbec nezajímá a stará se jako většinou o zrzky. No, nechtěla by rozhodně vidět zrzavýho Garlanda, protože to by považovala jako celkem ucházející katastrofu.
"Hele a co prázdniny, už jste někde byli? Nebo pojedete?" optala se ho Win. Stále jí tak nějak znervózňovaal fakt, že je Billy větší, vytáhlejší, hezčí.. eh heh, ne to by nikdy neřekla, že bude zrovna v jeho přítomnosti tak divně nervózní. Měla chuť se zahrabat do polštářů a vybrečet vůbec onen fakt, že ji přerostl. Naštěstí nebyla tak labilní jak někteří a tak se s Billym normálně bavila.

_________________

| +

"Těžko říct. Měla bys?" podotkl s ušklíbnutím Winfred, než si ke Carreen přisedl a znovu pohledem zhodnotil její věci, roztažené všude kolem. Člověk by řekl, že si mladá Forlandová mylně myslí, že jí to tu patří. "K čemu potřebuješ tolik krámů? To ale nepotáhneš všechno do školy, že ne?" dotázal se s neskrývaným opovržením a děsem v obličeji, protože jemu už tak bylo v Bradavicích těsno. Samozřejmě s Car nesdílel ani kolej a už vůbec ne pokoj, ale tak nějak se domníval, že by to matematicky vychýlilo rovnováhu v celém hradě. Ne, že by se matematikou nějak zvlášť zabýval, ale jednoduše ho množství věcí kolem zrzky vyvádělo z míry, a na vyvedení z míry Winfred nikdy nereagoval dobře.
Když pak na oplátku vyrukovala s dotazem ona, Winfredovi přes obličej přelétl stín a mimoděk se v židli trochu zaklonil, aby na něj Carreen nemohla. "Nemůžu si snad jenom tak vyjít na Příčnou? Myslel jsem, že všichni se tu pohybujou prakticky celý prázdniny, protože se nemůžou dočkat, až se vrátí do školy," prohlásil a pyšně zvedl bradu, i když ve skutečnosti mu byla její otázka protivná. Samozřejmě že nemohl přiznat, že je tu taky na nákupech, navíc z donucení.
Pak už se k nim přimotal starší Zmijozel, kterého Winfred znal jenom proto, že proti němu občas Taren hrál, a jehož jméno se neobtěžoval si zapamatovat. Podmračeně sledoval jejich slovní výměnu, než k Carreen poznamenal: "Jsi si tím jistá?" protože nejen ve Zmijozelu byla celá kouzelnická sebranka divná. Následně líně stočil pohled ke dveřím a lehce zesinal v obličeji, když spatřil Billyho, a bylo mu upřímně jedno, že má po svém boku hned dvě holky, o čemž si Winfred mohl nechat jenom zdát, tedy ne že by chtěl. Rychle od Nebelvíra odvrátil pohled a byl rád, že Billy měl na starost jiné věci než jít si k nim přisednout, a na chvilku pohledem propaloval desku stolu než zvedl oči odhodlaně k Carreen, snažíc se tvářit, že je strašně nad věcí.

_________________

Flann možná s nevýraznou, metr padesát vysokou a o tři roky mladší spolužačkou nikdy pořádně nemluvil, ale to rozhodně neznamenalo, že ji nezná. Navzdory Winifrediným teoriím za to ovšem nemohla barva vlasů, protože navzdory strýcovým snahám o převýchovu byl pořád spíš na blondýny. Tedy na blondýnu, ehm.
„Vůbec nic?“ zatvářil se trochu zklamaně, jakmile dostal odpověď, a náležitě vyignoroval tu hloupou poznámku studenta chytré koleje. Maximálně v nestřežené chvíli věnoval Carreen pohled, kterým jako by se ptal, jestli má toho opičáka rozebrat na náhradní díly, nebo ho ještě bude na něco potřebovat. „Tak to já si dám banánovou a slaninovou, díky.“ Ta slova už samozřejmě patřila primárně prodavači, následovala výměna pár mincí za kornout dobroty a Flann přemýšlel, kam si s tím zázrakem sednout. Přicpat se k Carreen a Winfredovi sice považoval za mírně neomalené, protože ti dva vypadali, že si mají co říct, na druhou stranu mu ale přišlo, že by havraspár mohl v blízké době potřebovat ránu, aby se vzpamatoval.
Tou dobou už navíc v krámku byli další dva spolužáci, s nimiž se Flann znal podstatně lépe. Billy, s nímž prohodil možná i… pět slov, což bylo na chlapy fakt docela hodně, a pak Winifred, kterou měl v týmu a v kapele. A s oběma byl loni v Osvětimi, takže by je teoreticky mohlo zajímat, kam se vydává zhruba za hodinu. To, že byl Billy oblečen poněkud barevněji, měl Flann dost v paži, ostatně tu ani on sám nebyl zrovna ve stejnokroji. Prozatím si trochu opožděně sundal klobouk z hlavy, protože to se tak v Derry dělalo, přinejmenším v kostelech, a ochutnal zmrzlinu. A v tu chvíli mu došlo, že existuje způsob, jak tohle dilema elegantně rozemlít.
„Tyjo, moc dobrá, ale něco tomu chybí,“ zamyslel se, pomalu obsadil volnou židli u stolu hned vedle toho s Carren a Winfredem, a jakmile si odložil klobouk, sáhl do kapsy. Vytáhl pytlík s nedojedenou svačinou, vytáhl z něj jednu kobylku a zapíchl ji smaženým zadečkem pěkně do horního kopečku zmrzliny.
„Tak, teď je to dokonalý,“ pronesl spíš pro sebe než pro případné diváctvo, každopádně tak nějak počítal s tím, že asi nebylo těžké si toho všimnout.

_________________

Aideen s tátou a profesorem Frewem z obchodu s kotlíky >>

Kromě kotlíku toho dnešek Aideen zatím přinášel docela dost. I dost podnětů k přemýšlení. Když se ptala, jak těžké je ovládnout přípravu lektvarů, ještě ji ani nedocházelo, že až skončí prázdniny, bude dost možná muset začít vynakládat velkou snahu a těžce pracovat. Pramálo se do Bradavic těšila, i když přece jen malinko ano, ale málo, malinko. A teď to bylo ještě horší. Kdyby ji alespoň učil tady ten moc milý a trošku zvláštní pan profesor.
Odešli z obchodu s předstihem, ale kráčeli pomalu, takže je Thomas mohl dohonit ještě dřív, než se vůbec Vincent dotkl kliky cílového zmrzlinářství.
„Já bych chtěla tu melounovou!“ zazvonila Aidy nadšeným hláskem, jen co se octla před pultem. Z rozsáhlé nabídky zmrzlin měla vybráno ihned, díky prvnímu dojmu, který ji napovídal, že tahle nejenže vypadá nejpěkněji, určitě bude ze všech nejlepší. „A jednu čokoládovou žabku, prosím“ rozšířila svou objednávku. Zmiňovaná sladkost brzy skončila v novotě vonícím kotlíků a zmrzlina v holčiččině dlani.
„Pro mě ledový čaj, děkuji“ usmál se na obsluhu tím svým vřelým přátelským způsobem Aideenin otec. Pokud už se k nim Thomas mezitím stihl přidat, zajímal se i o jeho objednávku, za kterou rovněž i zaplatil.
Když procházeli ke stolečku, nemohlo si děvče nepovšimnout skupinky starších dětí. No, říct o některých, že jsou ještě děti, by od ni bylo možná troufalé, ale jako dospělí ji ještě nepřipadali. Nechtěla vypadat, jakože na ně moc zírá, ale nemohla si pomoct, jistě bylo třeba si je dobře prohlédnout. Co když je pak potká v Bradavicích? Oči ji těkaly po celém lokále, totiž hlavně aby si oni nevšimli, že si je prohlíží a neříkali si třeba, že moc zírá. Její snahy o to zůstat nenápadným pozorovatelem se totálně rozplynuly, když si všimla, že ze zmrzliny jednoho ze starších kluků čouhají hmyzí nožičky! Vytřeštila oči a jako zamrznutá na zlomek vteřiny zírala tím směrem. Na okamžik zbledla, jen proto, aby se ji v obličeji mohla voskově bílá barva prostřídat s jemnou zelení. Jednak ji ta kombinace připadala úplně nevhodná a nechutná, a to i přesto, že, díky bohu, neměla vůbec tušení, jak takový hmyz může chutnat. A hlavně. Těšila se na místo, kde se obyčejně veřejně jí ale přesto se nebude muset koukat na jiné, jak se bez známek svědomí ládují masem, a ono tohle! Čím se ten tvoreček provinil, že musel takhle skončit?
Posadila se ke skupince s klukem s kobylkou ve zmrzlině zády, aby na to alespoň nemusela koukat a smutně pohlédla na svojí sladkost. Docela ji přešla chuť, ale přece nemůže zmrzlinu nechat jen tak se roztéct. Uklidňovala se tím, že třeba nešlo o skutečný hmyz, ale možná nějaké kouzlo, co takhle zvláštně tvaruje karamel nebo samotnou zmrzlinu. Naštěstí byla její zmrzlina tak dobrá, že na celou kobylčí záležitost brzy docela zapomněla.
„Učíte v Bradavicích už dlouho?“ otec schovaný za sklenkou ledového čaje se zatím zaobíral typickými dospěláckými debatami, očividně rozhodnut pana profesora trochu vyzpovídat. „Obdivuji takovou práci. Něco jiného je vychovat dvě, čtyři děti. Ovšem docílit toho, aby jich třeba dvacet ovládlo pro ně úplně nové znalosti a schopnosti…“ uznale zakroutil hlavou. „Kdepak, to by nebylo nic pro mě“ zasmál se. Očividně nebyl z těch, kdo si při setkání s cizími těžko hledal témata k hovoru. Vždyť vždycky se našlo něco zajímavého k rozebírání.
Aideen zatím lízala zmrzlinu a houpala nožičkama, vyčkávajíc, co nového se od pana profesora doví. Samotné ji hlavou vířily otázky, tolik toho o Bradavicích nevěděla a přece se tam brzy měla sama odebrat. Ale měla tak nějak trému a nedokázala se k otázkám rozhoupat. Zvlášť po tom, co ji vykolejila ta kobylka.

_________________

Carreen stočila s úsměvem pozornost ke dveřím, když se v nich ocitli další spolužáci, a oběma pokynula mírným přikývnutím na pozdrav, shlédla Billovu košili a přetočila své tyrkysové oči k Winredovi, aby si ho zvědavě prohlédla. Absolutně nechápala, kam svými otázkami směřoval, a začínala se při tom vyslýchání cítit trochu nepříjemně, ale snažila se to na sobě nedávat moc znát, i přesto ale působila trochu napjatě.
"Proč tě to vůbec zajímá?" zeptala se zvědavě bez jakékoli jedovatosti a povytáhla Winfredovým směrem obočí. On se přeci nemusel obávat, že mu bude těmito věcmi zabírat místo v ložnicí, tak proč se tak vyptával? "Máme zítra rodinou oslavu a byla jsem vyslána nakoupit potřebné věci," odpověděla mu nakonec, i když dopředu tušila, že se to pravděpodobně střetně s posměchem nebo povýšeným úšklebkem. Kdo by přeci nakupoval tolik věcí na jednu obyčejnou oslavu? Ale Forlandovi byla velká rodina, bylo pozváno hodně lidí a tudíž bylo potřeba hodně věcí. Automaticky předpokládala, že to mudlovský snob nedokáže pochopit, ač se snažila Winfreda nikterak neodsuzovat.
"Můžeš, pouze bych tě tu nečekala... vypadá to, že se už taky nemůžeš dočkat, až se vrátíš do Bradavic," neodpustila si drobné rýpnutí a současně s tím s malým zpožděním zabránila cukání svých koutků. Všimla si, snad jako všichni ve škole, kteří se kolem Winfreda pohybovali, že své stanovisko vůči kouzelníkům pomalu ale jistě měnil. Už to nebyl ten prvák, který by profesorovi kopnutím zlomil nohu, a pouze fakt, že tu na Příčné byl tak brzo o prázdninách, naznačoval, že tento svět začíná pomalu respektovat.
Carreen se na chvíli zadívala na Flanna a zatvářila se nejistě, když nakonec místo kaktusové zvolil slaninovou, což byla naprosto nechutná představa, která Carreen vůbec nešla přes chuťové buňky. To ale ještě netušila, čeho bude svědkem vzápětí. Když Flann do slaninové zmrzliny zabodl zadečkem suchého brouka, dívka ve tváři prudce zbělala a nevěřícně a znechuceně od něho odvrátila pohled. "Četla jsem knihu, kde bylo vysvětleno, že je toto velmi bezpečný příjem bílkovin a že ve světě to není vůbec tak neobvyklé jako v naší Evropě, kde to spoustě lidem připadá nepoživatelné, ale myslíš, že je opravdu nutné takto dochucovat zrovna zmrzlinu?" vrátila se k němu pohledem a dlouze se na něho zadívala, možná s trochu poučným tónem, za nímž se ukrývalo mnohem stručnější a výstižnější - nemohl sis to odpustit?

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

„Zkus tu slaninovou…“ Pobídl ji zlehka, když se Winifred nemohla rozhodnout. V koutcích úst mu slabě zacukalo, ale nakonec se dívka rozhodla. „Taky dobrá volba.“ Odsouhlasil to s pokrčením ramen. Ostatně čokoládová nebyla špatná, ale on měl své důvody, proč si vybíral zrovna tyhle dvě.
Billy se slabě ušklíbl, když se Winfred zatvářil jako by viděl smrt. Důsledek přeraženého nosu očividně stále přetrvával a Billy, nebudeme si to nalhávat, byl za to celkem rád, protože to oddálilo ne-li zničilo jeho myšlenky na vendetu. Teď když tu byl s Winifred se neměl chuť se nijak rvát. Přistáli před nimi objednané zmrzliny a Billy přijal tu svoji, zároveň věnoval zmijozelce nechápavý pohled. Kde proboha přišla na duhu? Jasně po dešti bývá duha, ale jako jednorožci? Fredy? Vždyť by vylezl na první strom kdyby nějakého viděl. Nebo by začal křičet… To asi spíš.
„Nechápu.“ Sdělil jí jednoduše, protože to byla pravda a překvapeně nad tím zavrtěl hlavou. Pokud narážela na něco osobního, pak musela mluvit jasně, protože na rozdíl od pisatelky nebelvír dostával svému příjmení a zůstával nechápavý v mnoha ohledech. „Půjdeme si sednout?“ Navrhl, když se neměla k odchodu od pultíku, protože jednak tam nemohli stát věčně a pak tu byli další zákazníci, totiž Aideen a zbytek, takže hodlal vyklidit pole. „Si myslím.“ Sledoval jak Flann nabodl kobylku a teď to byl pro změnu Billy kdo slabě zesinal, totiž broučci a další hmyz nebyl zrovna jeho. S Flannem se dalo normálně bavit, ale co se týkalo pojídání hmyzu zabouchl Billy pomyslné dveře.
„Sedneme si tady?“ Navrhl stoleček lehce stranou, kde byli dvě židle (kdo by si chtěl přisednout bude si muset přinést židli), ale zato výhled na ulici kde právě začalo pršet. Přisednout si k Fredymu nehodlal a navíc tam jistá zrzka (Carreen), kterou neznal jménem, měla hromadu věcí, takže by se tam ani nevešli. „S našima nikam nepojedem Marii hrozí vyhazov a brácha chce dát výpověď.“ Vypadlo z něj a zcela automaticky dívce odsunul židli. Oba jak jeho matka, které stále říkal jménem, tak bratr pracovali na ministerstvu a vyhazování předtím je minulo jen díky štěstí. Štěstí, které bylo zlatou muškou, která uletěla, jinými slovy na rodinné výlety nebyl čas ani finance. Ale na druhou stranu byl domluvený se Simonem a Sophií, takže to nevypadalo tak špatně… „Co ty?“ Zeptal se čistě jen proto, že rád poslouchal, jak někdo mluví a Winifred neměla nepříjemný hlas.

_________________