Casper pokýval hlavou, protože momentálně Loftymu naprosto rozuměl - po sladkostech se vždycky mohl utlouct a když tomu tak náhodou někdy nebylo, bylo to pro jeho okolí znamením, že je něco v silném nepořádku.
Casper se na slova "mír a lásku, vole" zatvářil poněkud zoufale. A i když s vražděním ani v nejmenším nesouhlasil (jemu samotnému dělalo neskutečný problém zabít i mouchu, takže je vlastně nikdy nezabíjel) musel uznat, že jako idiot se ministr trochu choval. "To asi bude," připustil nakonec a byl vážně hrozně rád, že si v Bradavicích ještě pobude, i když už jenom rok. "Já to nechápu," zaskuhral po chvilce a nakrčil obočí směrem k Loftymu, jakoby mu to snad mohl vysvětlit. Když už někteří čistokrevní kouzelníci ty nečistokrevné tak strašně neměli rádi, mohli je třeba ignorovat, nebo začít pěstovat kytičky… možnosti byly nekonečné.
Netrvalo dlouho a za okny se začala objevovat známější krajina, která postupně přešla v předměstí Londýna a pak i v samotné nástupiště 9 a ¾. Vlak zastavil, Casper se postavil, rozloučil se s Ethanem a Loftym, ještě před tím poděkoval za popřání štěstí u zkoušek, sám oběma popřál štěstí, které oba nejspíš budou potřebovat, a jako první z nich zmizel z kupé, protože si uvědomil, že zase zapomněl...

>>

_________________

Moc se mi nelíbilo, jak cynickým směrem se konverzace v kupé začíná stáčet. Byl jsem cynický, jasná věc, ale to ještě neznamenalo, že o sobě musela Maeve mluvit jako o kusu předem mrtvého masa. V pesimismu jsem držel doktorát já, ne nikdo jiný, a vážně jsem nebyl šťastný, že někdo může vidět takhle černě, aniž bych se o to jakkoliv zasloužil. "To nemůžou," zavrčel jsem, až Pravý stáhnul uši k hlavě a loupnul po mně vyděšeným pohledem, "lidi by je roznesli na kopytech. Víš, kolik je mudlovských kouzelníků? Dost na to, aby zvládli defenestrovat jednoho ministra." Že bych v tom rozlíceném davu byl i já, ačkoliv jsem, jako mnoho dalších, nebyl mudlovského původu, jsem nedodal, protože to bylo jasné. Maeve, Tamsin i Arsen mě znali dost dobře na to, aby se nemuseli ptát.
"Šmarja," odtušil jsem, možná trochu sušeji, než jsem měl, když padl drb o jednom z Tinkerbellů, který prý v Bradavicích učil lektvary. "Není to tamten... no, ten? S vlasama jak z Roklinky? Aby mu vypadaly, parchant jeden," rozhořčil jsem se tak nějak plošně na všechno Tinkerbellovstvo, nedbaje na to, že jediný, na kterého bych se teď měl právo zlobit, byl Lavinius. "Tyjo, nikdy bych neřekl, že bych byl rád za Redmonda," zakoulel jsem očima, "ale jsem rád za Redmonda. A taky doufám, že mě nenechá rupnout z NKÚček. Naši by nebyli nadšení," nakrčil jsem nos, protože kdybych neprošel alespoň trochu reprezentativně, tatík by mě rituálně vyudil a mohl bych zapomenout na mistrák.

Bylo to několik hodin veselé či méně veselé konverzace, kdy se nám dařilo střídavě smát i zuřit na ministerstvo, ale vlak dříve nebo později do Londýna dorazit musel. Škoda, že v našem případě to svorně bylo spíš dřív. Nechtělo se mi loučit s nikým z mého kupé, ale neměl jsem na vybranou, takže jsem minimálně Maeve pustil až po dlouhém objetí, puse na tvář a příslibu, že ji někdy během prázdnin odlapím. "Pošli mi sovu," volal jsem za zrzkou na rozloučenou, a hned vzápětí byl atakován pohledem na hrozně nešťastnou Tamsin.
Už už jsem se chtěl ptát, co že se stalo, když se kamarádka přiznala sama a nakonec nás oba - jak Arsena, tak mě - obejmula tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat. "Tam-Tam," ozval jsem se přiškrceně, "ty víš, že tě děsně miluju a všechno tohle, ale taky s tebou budu ještě dva roky ve škole, nemusíš mě škrtit teď," pokusil jsem se, sic marně, alespoň trošku vykroutit z kostilámajícího objetí. Nakonec jsem kapituloval. "Ty mi budeš taky chybět," zabručel jsem smířlivě a konečně ji obejmul zpátky, i když celá reakce probíhala trochu vratce a za nedostatečného přístupu kyslíku.
Když jsme se nakonec - více či méně slzavě - rozloučili, přišel čas na to, abych našel svoji vlastní famílii, která mi sovně přislíbila, že mě na nádraží nabere. Zatímco jsme se objímali s Tamsin, stihlo se nástupiště trochu vylidnit, takže jsem měl lehčí práci s hledáním; a když se mi to nakonec skutečně povedlo, možná bych byl radši, abych je nikdy nenašel. Oba dva zákonní zástupci mi šli totiž naproti ruku v ruce, s přiblblými úsměvy na tvářích, každý v náruči jedno dítě. Skoro jsem sebou šlehnul.

>>

_________________

C6

Konečně se to stalo. Přiznal se. To, co v sobě po dlouhé měsíce držel, to tajemství, které jej sžíralo pomalu celý den i noc, se teď dostalo na světlo světa. Byl to úlevný pocit. Tak neskutečně úlevný, že jej to samotného překvapilo. Jenže pocit úlevy a spadlého šutráku mu nevydrží moc dlouho, neboť si brzy uvědomí, že si taky bude muset něco vyslechnout. Uvnitř v hrudi opět ucítí známe sevření, se kterým se zahledí na Gí, v očích očekávání, ale zároveň i cosi, co odráží jeho chvilkovou slabost. Ví to. Moc dobře ví, co mu řekne. I když by to nejraději vůbec neslyšel.
Když konečně promluví, překvapeně povytáhne obočí a zachvěje se. Tlukot svého srdce náhle jakoby slyšel naprosto všude. Zrychlený tlukot, který mu neustále připomíná, jak moc vyplašený a překvapený je. Pak se zase odmlčí a jemu je jasný, že tohle žádným vřelým objetím neskončí. Dokáže si vůbec představit, že by jí měl padnout kolem krku a dát pusu? To bylo tak hrozně komplikované a jemu to v tu chvíli začne připadat i dost nemožné. Další pohled do Gingeriny tváře mu to jen a jen potvrdí. Ztěžka polkne a semkne rty. Pohledem pak zůstane viset na jejích rtech jako člověk, který zoufale potřebuje slyšet nějakou odpověď. Avšak s dalšími dívčiny slovy ucítí, jak náhle cosi v něm povoluje. Ne, že by mu natahovalo na pláč, spíše jakoby z něj začal odpadávat stres, který se postupně začne přeměňovat na lítost a skutečnou rozmrzelost. Znovu ztěžka polkne a trochu, snad jen podvědomě, se od Gí odtáhne. Ne nijak výrazně,spíše jakoby se obával. "Takže sem ti to řekl moc pozdě?" vyloudí ze sebe nakonec a zdlouhavě se nadechne. Chvíli má pocit, jakoby se v jejich kupéčku zastavil, a tak ani nevnímá příjezd do stanice a jen... kouká. A snaží se to všecko nějak vstřebat a nezačít třeba ječet. Ne, vážně nemá potřebu brečet, spíše jen... začíná pociťovat jistou nespokojenost nad tím, že byl předběhnut. Jak se mu to jen mohlo stát?
"Nevím, těch ostatních si nevšímám, nejsou tak hustý..., ale to je jedno. Já se asi fakt nezlobím, asi jsem to měl čekat. Ale prosím... fakt to neříkej tomu svýmu, nepotřebuju, aby si z toho příští rok utahoval," utne to nakonec rázně a s tím se konečně rozhlédne. Pohled mu padne i na okýnko, a tak si dovolí znovu zdlouhavě vydechnout. "Už jsme tady. Budu muset jít, za rodiči, čekají na mě," prohodí, s čímž se pokusí o úsměv, který mu opět na rtech trochu zmrzne, když se zadívá na Ginger.

_________________

"Přesně tak," přisvědčil Septimus. "Navíc to můžeme zopakovat doma v menším, abys o to úplně nepřišla."
Jestli ho uklidnilo, že pro Auru se udělalo všechno, co se udělat dalo, pak přišel o svůj klid okamžiku, když Flann břitce nabídl termosku a ani se netajil tím, co v ní je. Při slovech "nijak mě to nepoznamenalo" už měl čelo schované v dlani. Už se ani neobtěžoval varovat Flanna dalším pohledem - bylo jasné, k čemu by došlo, kdyby jí to udělalo cokoli špatného. K věštění v tomhle případě absolutně neměl co dodat, jen doufal, že ještě po cestě Auroru z toho čaje nepřepadnou záchvaty jasnozření.
S povzdechem zavrtěl hlavou, vyndal z kapsy Persea a nechal ho poletovat po kupé, aby si protáhl mrňavá křídla. Zabředl do myšlenek o universu z poslední hodiny, na které byl, i o tom, co mu říkala McGrathová starší... Ožil, až když se Aura pochlubila kartičkou, to mu utekl slabý, nicméně upřímný úsměv. Pořád ještě přemýšlel o tom, jak termosku vrátit zpátky. Zatím držel možná takt, ale ostražitě hlídal, aby toho Aurora nevypila moc. V zásadě tím bylo zajištěno, že teď ji až do dojezdu domů nepustí z očí, natož aby ji nechal s Flannem chvilku samotnou, a to pod jakoukoli záminkou.
"Mamka i taťka psali, že počkají. On je důvod k té oslavě ještě jeden, táta povýšil. Máma dokonce dělala domácí makronky a sněhové pusinky," dodal a zazubil se. Co si vzpomínal, tohle se naposledy stalo, když Aurora slavila osmé narozeniny, což znamenalo, že je na co se těšit.

Jelikož na nástupišti v Londýně už byl skřítků nedostatek, Septimus vzal sestřiny kufry a tvrdohlavě počkal, až Aura Flannovi vrátí termosku a kdesi cosi. Jediné, co by musela nést, byl Oliver, který by pro takové příležitosti klidně mohl zhubnout, na druhou stranu na nástupišti se se svou hmotou málokdy ztratil. Strangeovi (oficiálně žijící na hromádce kvůli jistému dekretu) na ně už mávali v chumlu čekajících rodičů a nedočkavých příbuzných. Pan Strange je dokonce "ztrapnil" tím, že na King's Cross dojel naleštěným černým policejním Wolseleym, a oba se navzdory neustálým sovám od madame Pomfreyové o průběžných stavech Aurory tvářili nadšeně.

_________________

B2

Zaměňovat petardy a rachejtle za učebnici pro druhý ročník je od Aleka vskutku pošetilé. "Vážně ti přijde knížka adekvátní náhradou za petardy?" Zdvihnu své obočí v otázce tak vysoko, že je jasné, co si o tomto návrhu skutečně myslím. Pak nad tím mávnu rukou a dál se k tomu nevracím. Petardy raději uzavřeme, jinak bych si ještě musela číst nějakou učebnici. Teď, když začínaj prázdniny, pche.
"Aha." odpovím na upřesnění, co to ta Avada je. "Když se to řekne zkráceně, zní to jak nějaké ženské jméno." Když Will doplní Alekovu odpověď a oznámí smrt ministra, na chvíli se odmlčím a sklopím oči. Pak ale vrátím pohled zpět na chlapce. "Proč by ale někdo úmyslně někoho zabíjel? Copak provedl ten Tremlett něco špatnýho? A vy jste ho znali?" Napadlo mě ještě, když jsem si vzpomněla, jak Will zbledl při zmínění jeho smrti.
Každopádně Willovi nebylo toto téma evidentně příjemné a tak přehodil na jinou strunu. Jenže brnknul zrovna na tu, která nebyla příjemná mně. Nejdřív se chci vykroutit úplně, ale nakonec odpovím celkem neurčitě. "Vždyť jsem říkala, že žiju v Londýně. Máme dům kousek od Příčné ulice. A co vy? Taky někde v Londýně, nebo po příjezdu vlakem ještě někam dál cestujete?"
To už se ale krajina začíná měnit a my pomalu přijíždíme do Londýna. Shodím ze sebe hábit a hodím ho do batohu. Konečně se můžu pochlubit mým strakatým sakem, které hraje všemi barvami. Jo, jestli jsem se něco naučila v prvním ročníku pořádně, tak je to colovaria a reparo, díky kterým dostal můj šatník pořádný grády. "Bude na vás někdo na nádraží čekat? Doufám, že se potkáme někde na Příčné a skočíme třeba na zmrzku k Forleanovi. Co vy na to?"
Vlak pomalu zastaví, já si posbírám všechny mé věci a rozloučím se s chlapci. "Tak ahoj a užijte si prázdniny. Dík za super jízdu, aspoň nám to pěkně uteklo." Pak už opustím kupé a vylezu na perón. Rozhlížím se a na mysl se mi dere, že bych se sama vydala na Příčnou, kde bych nějak ty prázdniny přežila. Než ale udělám první krok, kdosi mě chytne za paži. Vzhlédnu vzhůru a dívám se do obličeje madam Robinsonové, která se za ten rok ani trochu nezměnila. Pozdravím se s ní a vydáme se na cestu.

>>>

_________________

Chápavě jsem přikývla, když se Erkki rozpovídal o Finsku a prvotních trampotách, se kterými se musel potýkat po přestěhování. „Páni. Tak to jsi šikovný, že ses tak dobře naučil anglicky. Tedy, ona angličtina není nijak zvlášť těžká, ale stejně,“ pokrčila jsem letmo rameny a podrbala se na zátylku. Byla jsem přesvědčená, že kdyby to bylo obráceně, a já se stěhovala do Finska, určitě bych se finsky nenaučila nikdy. Stačil mi i rychlokurz španělštiny s Triannou, kde jsem se všeho všudy naučila jen základní zdvořilostní fráze a jedinou větu, i když tu jsem uměla i s přízvukem – Mi aerodeslizador está lleno de anguilas. Toliko k mým schopnostem dorozumívat se cizí řečí.
„Hmm… to by mohlo být bezva. Možná se tam někdy vypravím,“ poznamenala jsem zamyšleně. V nejbližší době jsem každopádně cestu do Finska neplánovala – zaprvé mi chyběly peníze, zadruhé mi chyběla společnost. A moc dobře jsem věděla, že Triannu bych na Finsko neuhnala. Tam totiž nehrozilo, že by rozšířila svou sbírku sombrer.
„No jo, Zmijozel vyhrává všechno,“ zahučela jsem s nepřílišným nadšením, „Nebo spíš vyhrával, letos se jim nějak nezadařilo. A máš pravdu, co si pamatuju, tak Nebelvír ve školním poháru zatím nevyhrál. Moje sestra právě chodí do Nebelvíru a byla z té prohry děsně zklamaná. Víš co, byl to její poslední rok ve škole,“ odtušila jsem a letmo pokrčila rameny. Na Erkkiho druhou poznámku už jsem sama žádnou průpovídku neměla a souhlasně jsem přikývla. No co, byla to pravda, kdyby lvíčata nedělala hlouposti, klidně nás mohli hravě předběhnout. Na druhou stranu, vyvádění neplech bylo tak nějak všeobecně zahnízděno v nebelvírské nátuře a nedalo se s tím nic moc udělat.
„To teda,“ souhlasila jsem a potěšeně se usmála, když mě Erkki ujistil, že OVCE zmáknu levou zadní. Snad měl pravdu, i když zopakovat si sedmák ještě jednou by určitě nemuselo být tak špatné… jenže jsem byla havraspárská a byla by prostě a jednoduše ostuda, kdybych opakovala ročník jako Melody Queenová. To prostě nešlo.
„Taky nechápu, jak to zmáknul. I když je pravda, že je Marty sbírá už děsně dlouho a pokaždé je nakupuje ve velkém… To je dobrý nápad,“ kývla jsem hlavou na Erkkiho nápad přenechat případně sbírku mladším sourozencům. To bych popravdě udělala i já, kdyby se sbírání kartiček nezhostil Martell mnohem dříve než já.
Málem jsem se neudržela a vrhla po Erkkim nechápavý pohled, když se optal, kdo to vlastně je ten Tinkerbell. Došlo mi to až o moment později. Byl ještě dítě – což nebylo myšleno jako urážka, čestné skotské – a děti se o politiku nezajímaly. Teda, pokud to zrovna nebyli potomci čistokrevných rodů, kde byl nějaký politický přehled asi nutný. Nebo taky ne, nevím, já byla hrdá nečistokrevná. „Lavinius Tinkerbell je tajemník ministra kouzel. Docela často se o něm píše ve Věštci a, no, je prostě takový… zvláštní. Něco se mi na něm nezdá,“ pronesla jsem krátce v odpověď a znovu trhla rameny.
Netrvalo dlouho a za okny se začal pomalu, ale jistě rýsovat Londýn. To znamenalo jediné – cílová stanice se neúprosně blížila. Ani jsme se nenadáli a lokomotiva zabrzdila a zahoukala na nástupišti devět a tři čtvrtě. „Tak jsme tady,“ poznamenala jsem, jako kdyby si toho snad Erkki nevšiml, pobídla Lady Beth a společně se spolužákem jsme se vydali na perónu. „Tak se měj hezky, Erkki, a užij si prázdniny,“ rozloučila jsem se. Vzhledem k tomu, že jsme se neznali nijak dlouho, rozloučení se fakt muselo do téhle kratičké věty. Každopádně jsem mu ještě zamávala, než jsem našla Triannu s Martym a společně s nimi se přemístila domů. Vzhledem k tomu, jací jsme už byli senioři, se na nás rodiče vykvajzli a nejezdili pro nás. Bídáci.

>>

| +

Mimo herně:
Prosím nemlátit, čtyři dny žiju v domnění, že jsem ten post už dávno odeslala.

_________________

Dipperia Sanders.

D3

Co se týče sourozeneckého povídání o slavnosti, Flann na tu chvíli neposlouchal, takže Aurořin omluvný pohled byl celkem zbytečný. A i kdyby poslouchal, zrovna Havraspár byla jedna ze dvou kolejí, které vítězství v poháru přál, takže ani tam nehrozilo uražení nebo tak něco.
Mnohem víc ho v tu chvíli zajímal brblající Oliver, kterému věnoval jeden odvetný zlý pohled, načež ho napadlo, že by příští rok možná mohl místo Zeleného zázraku zasít šantu. Protože co si budeme povídat, Flann nechtěl být na kordy s žádným zvířetem, natož pak s princezniným.
Septimus se během servírování čaje možná choval jaksi divně, ale nevyšiloval a Flann ho moc nevnímal. Pečlivě totiž hlídal, jestli se u Aurory nezačnou projevovat nějaké nepravděpodobné vedlejší účinky, a dost se mu ulevilo, když aspoň trochu pookřála. Chvíli počítal, jestli by jí termosku neměl sebrat dřív, než to vypije všechno, aby se náhodou nepředávkovala, ale došel k závěru, že toho tam dneska dal fakt málo a že jí to rozhodně neublíží.
O tom, že by věštění bylo jednodušší než runy, silně pochyboval, ale tou dobou ještě vstřebával její pohled, takže na verbální odpor se nezmohl. Navíc pak Aurora vytáhla Rowenu ze žáby a nebyl tedy prostor ani na návrh, že na oplátku zas něco doučí on ji. Holt jí to napíše poštou. Ovšem pak byl dotázán na strýčka a tam už by bylo mlčení trapné, takže počkal, až odpoví Septimus, a při nejbližší příležitosti spustil taky.
„Tak to gratuluju,“ navázal, ačkoliv vlastně vůbec netušil, čím se Aurořin otec živí a v jakém oboru byl tedy povýšen. Vlastně si až teď uvědomil, že Aurora asi něco jako otce má. „A strejda pro mě asi nepřijde, říkal, že má nějaký resty na islandským ministerstvu a musí se do toho dát co nejdřív, abychom mohli vyrazit do tý Etiopie, jak mi slíbil.“ Flann to Finnianovi rozhodně nevyčítal, jednak už letaxovou trasu na Island dobře znal, druhak mu byl výlet do Afriky přednější a třeťak to aspoň na nádraží nebude nikdo ztrapňovat, víme...
A než se nadáli, byli na nádraží, kde se Septimus iniciativně chopil Aurořiny bagáže a na Flanna zbyl jenom Oliver. Kterého po rychlé úvaze přeci jen radši nechal majitelce, aby si to u zvířete nerozházel ještě víc. Každopádně si převzal termosku, vrátil ji i s knihou a Šunkou do batohu a přišla řada na kdesi cosi. To by za jiných okolností možná znamenalo větší než malou dávku iracionální odvahy, ale protože Septimus byl pořád v dosahu, muselo stačit méně.
„Dobře dojeďte, uvidíme se v září,“ začal nejdřív obecně a pak se otočil přímo na Auroru, „můžu ti občas poslat racka, žejo?“
Pokud k tomu byla příležitost, aspoň ji při vystupování z vagónu chytil za ruku, ale jinak se dál snažil nedráždit Septima a sotva se definitivně rozloučili, vyrazil k nejbližšímu krbu směr Aberdeen.

>>

_________________

Erkki se začervenal, když ho Dipp pochválila, že je šikovný, že se naučil anglicky, a tu lichotku přijal s tichým povděkem. Byl přesvědčený, že kdyby ho spolužačka slyšela v jeho začátcích, za břicho by se popadala, jak by se smála.
„Hm, to asi zamrzí, když kolej nevyhraje celých sedm let, no. Ale zase vyhráli famfrpálový pohár, minulý rok prý. To je náhodou úspěch,“ pousmál se Erkki shovívavě - jak už bylo mnohokrát řečeno, on by dal cokoliv právě za famfrpálový pohár, ten školní ho ani moc nezajímal.
Co se kartiček z čokoládových žabek týkalo, Erkki už se viděl jako úspěšný sběratel, který bude doma skladovat štosy karet a jednou je předá svým sourozencům, aby pokračovali v tom, co on začal. Znělo to epicky.
Pak si nechal vysvětlit, kdo je to ten Tinkerbell, a tu informaci si uložil do paměti, protože mu přišla důležitá. „Aha, díky za objasnění,“ pousmál se trošičku rozpačitě, neboť se zastyděl za to, že něco neví. Ale Erkki se v politice opravdu neorientoval - na to byl moc malý a navíc nežil v Británii, kde se to nejvíc mlelo. Z toho, co slyšel od spolužáků, byl zmatený jako lesní včela a o aktuálním politickém dění si zatím neudělal žádný obrázek. Asi to bylo dobře.
Když vlak nakonec dorazil do Londýna, Erkki pro jistotu nahnal svého maguára zpátky do přepravky a posbíral si svoje věci. „Taky se měj, ahoj. Uvidíme se ve škole,“ rozloučil se s Dipp, věnoval jí úsměv, a pak taktéž opustil vagón. Na nástupišti už na něj čekala celá rodina, včetně prcků, takže se objal s rodiči, pocuchal vlasy mladším sourozencům, a hned poté, co se mu vrátil kufr ze zavazadlového prostoru, vyrazili všichni domů. Erkki měl rozhodně co vyprávět.

>>

_________________

Edmund nakonec uznal, že je to možné, což bylo fajn, protože kdyby to neudělal, Summer by se ho o tom stejně dál pokoušela přesvědčit a zavalovala ho argumenty dokud by neustoupil, takže tím líp pro něj.
"To se takhle říct nedá," odpověděla Summer a koutky jí vystoupaly o něco výš, "pořádá je spousta rodin, záleží na tom, jak se jim chce, jaká je doba… a někdy taky na tom, jestli zrovna nepotřebují zadat svoje děti… a tak, dodala ještě a lehce pokrčila rameny.
Summer nepatrně přikývla. "To jistě," přitakala tak suše až to skoro ani neznělo věrohodně. Chápala ho, ale na druhou stranu byla přesvědčená, že násilí bylo a je svým způsobem nutné. Když je člověk schopen být boss, může mu násilí dosti pomáhat. U obyčejných lidí se to pak jevilo jako ta nejsnazší a možná i nejúčinnější cesta, jak se někoho zbavit a nakonec i ten mír se vlastně musel vždycky nastolit.
Havraspárka si tiše povzdechla. "Vypadá to tak," zkonstatovala, i když jí bylo jasné, že to od něj byla spíš řečnická otázka. Nicméně i jí ta cesta utekla nějak moc rychle, ovšem částečně to asi bylo taky proto, že se jí domů letos vážně nechtělo. Těžko říct proč. Možná se už pomalu a velmi neúspěšně pokoušela smiřovat s tím, že Max už příští rok pojede z Bradavic do Londýna naposled, a pak se znovu rozdělí. Jenomže teď už nadobro. Až Summer dostuduje, on už bude zodpovědný pracující muž se svou vlastní rodinou. I když by to asi nahlas neřekla, tak se jí tahle představa popravdě ani zdaleka nezamlouvala, jenže co mohla dělat. "Máti by tam měla být," odpověděla Summer. Možná s sebou ještě vezme Gabrielu s Kirkem, ale nepředpokládala, že by se tu ukázal i její tatík. "Hádám, že na tebe taky," lehce povytáhla obočí. Tak nějak automaticky na to ale vlastně stejně spoléhala. "Určitě budu," usmála se Summer, "kdyby něco, stačí poslat sovu," dodala o něco tišeji a nepatrně Edmundovým směrem povytáhla obočí ze zvědavosti, co jí na to řekne. Kdyby to nebyla ona, možná by i dodala něco jako, že ho ráda uvidí, protože to byla koneckonců pravda. Zaskřípaly brzdy a vlak zvolna zastavil. Havraspárka pomalu vstala, na záda si nasadila batůžek a opatrně zvedla klícku se sovou. "Ne, děkuju," zakroutila hlavou. Ale ještě než z kupé vyšla, na chvilku se zarazila. Neměla by ho třeba obejmout? Ona na tohle moc nebyla, ale on by si to určitě zasloužil... Summer po Edmundovi hodila trochu rozpačitý pohled. "Hm," utrousila po chvilce, než ke svému spolužákovi opět zvedla svá zelenohnědá očka, "tak asi ahoj," rozloučila se a na tváři se jí objevil zářivý úsměv, načež se otočila a reprezentativním krokem opustila vlak.
Na nástupišti již skutečně čekala Charlotte i s Gabi a Kirkem, což se dalo čekat, protože ty dva by doma stejně nenechala a to, že se jí povede sehnat jin než skřítčí dozor, který taky zrovna neschvalovala, byla tak mizivá, že se o to vlastně ani nepokoušela. Ještě chvilku trpělivě počkali na Maxmilliana, a pak už se Morganovi k vlaku otočili zády a nenápadně se ztratili v davu...

>>

_________________

Alekovi nejenže přišla kniha srovnatelná s petardami, ale možná ještě lepší. Podle petardy si knihu nevyrobíte, podle knihy petardu ano. Pokud tedy člověk měl tu správnou knihu, samozřejmě. Angela tedy místo odpovědi na svou otázku dostala šlehu pohledem, který dokázal prakticky zhmotnit každou ošklivou věc, kterou si o nebelvírce v tom momentu pomyslel. Samozřejmě, tohle byl trochu střet Titánů, Angela taky nevyhlížela, že by byla ochotná nechat se přesvědčit o nadřazenosti knih, ovšem Alek měl dvanáct let zkušností s tím, jak nafouknout svůj názor a nechat ho se vší důležitostí zabrat celou místnost, aniž by se nějak moc snažil. Někteří tomu říkali arogance, někteří ego. Alek tomu říkal potírání cizí hlouposti.
Angela, ač kouzelnického původu, toho o současném stavu kouzelnické společnosti moc nevěděla. Asi by bylo bláhové čekat od dvanáctiletých dětí, že se budou zajímat o politiku, Fausti ovšem vstřebávali všechny informace, které se k nim dostaly; a tak se stalo, že měli jak Alek, tak Will alespoň kusou představu o tom, co se asi ve světě dospělých mele.
"Ne víc, než většina lidí v tomhle vlaku. Tremlett dělal věci, které se spoustě lidí nelíbily. Jako třeba že všechny, co se jim ty věci nelíbily, zavíral do Azkabanu," vysvětlil Alek s bohorovnou trpělivostí, která se dala taky brát jako jistá forma provokace. "Asi to byla jenom otázka času, než někdo ztratí nervy a dostane se k němu moc blízko. Ne že by mě to teda nějak zvlášť zajímalo." Ministrův aktuální neživotný stav Aleka zajímal zhruba stejně, jako to, že v Číně jsou záplavy, a byl toho názoru, že byl Tremlett neopatrný a může si za to sám. V podstatě jediné, co ho na současné situaci zajímalo, byl fakt, že nejpřísnější kouzelnické vězení praskalo ve švech, a jemu to onehdy přišlo jako docela dobrý vtip.
Tentokrát byl ale náramně ochotný téma opustit, protože jak už stihla zjistit Angela, Will byl z tématu nešťastný, a bylo možné, že jestli se budou o nadbytku smrtelných kleteb bavit ještě chvíli, nepomůže ani rozpačité alekovské objetí.
Angela podle všeho bydlela kousek od Příčné ulice, a Alekovi to nemohlo být víc jedno - nechal tedy konverzaci na téma trvalé bydliště a doprovod na nádraží na Willovi, který už vypadal o něco lépe, než před chvíli. "Nic moc, je to speciální vydání," zakroutil jenom hlavou, aby bratrovi odpověděl na jeho otázku.
Než se kdokoliv z nich stačil nadát, Londýn byl za dveřmi, a i když Alek celou cestu syčel nad rozdíly mezi sebou a Angelou, přistihl se u toho, že ho cesta vlastně docela bavila. A to i přestože se celou tu dobu tvářil, jako by ho nebelvírka urážela na cti. Takové už koneckonců byly Alekovy reakce, a to, že se tvářil pohrdavě, ještě neznamenalo, že pohrdal vámi jako celkem. I když, možná trochu.
"Tak ahoj," loučil se, jak už to bylo v jeho povaze, trochu laxně, a sám se mentálně připravoval na to, že jen co vyleze z vlaku, pravděpodobně ho přepadně jistý Mroží knír, jehož chování už mělo připadnout do režie Willově šedé eminenci.

>> (asi pryč, v závislosti na Willovi možná ještě jeden dodatkový post)

_________________