[PŘED PŘÍJEZDEM]

Donna Darrelovi chtěla poslat dopis, ale měla v Americe před prázdninami napilno, pak jí onemocněla Bábovka, a nakonec už se na to vykašlala, protože by dopis došel až někdy v červenci. Tušila, že se kvůli tomu Darrel stresuje, i když jí mohl napsat hned po příjezdu. Pravda, neřekla mu nic o tom, že plánuje domů přijet dřív, ale když už to tak bylo, rozhodla se jej překvapit hned na nádraží, kde stejně někdo musel vyzvednout Hope a Robyn, která přijížděla z Bradavic naposledy. Její matka se divila, že se Donna sama nabídla, ale jelikož se s Darrelem viděla naposledy v březnu, už se jí stýskalo. Ne, že by se k tomu veřejně přiznala, ale i tak ji Darrel postupem času obměkčoval a nutil ji pociťovat emoce, kterým se záměrně vyhýbala. V jeho případě si ale nemohla pomoct. Dokonce si kvůli němu vzala dnes šaty, protože věděla, jak se Darrelovi líbí, když vypadá jako dívka a ne jako automechanik, a přihodila podpatky a lehké líčení spolu s rudou rtěnkou.
Na nádraží se dostavila s předstihem, a dokonce si předtím stihla projít kousek Londýna, který jí chyběl, avšak ne dostatečně na to, aby se sem plánovala hned vrátit. Každopádně bylo hezké slyšet kolem sebe britskou angličtinu a vidět věci, na které byla odmala zvyklá naproti Americe, kde byly úplně jiné zvyky, mluva, gestikulace, jídlo a doprava. Donna byla známá tím, že trpělivosti neměla nazbyt, a proto neustále pohledem těkala k nádražním hodinám, jejihž ručičky se pohybovaly slušně pomalu a Donna se začínala obávat, že se k ní velmi brzy přitočí některá z maminek a bude s ní chtít zapříst hovor. Což o to, Donna byla ve společenské konverzaci čistokrevně vychovaná, ale většinou se s tím neobtěžovala a dnes si s nikým o kouzelných drobečcích povídat nechtěla.
Místo maminky se k ní však přitočil Jaren Gall, ke kterému Donna překvapeně zvedla pohled a automaticky ruku přiblížila k rafinované kapse, ve které měla uloženou svou hůlku. Naštvalo ji už jenom to, že na ni Darrelův otec takhle vybafl, nehledě na to, že mu dopřála to zadostiučinění, aby se v její tváři mihlo zjevné překvapení, než dokázala své rysy opět vyrovnat. "Dobrý den, pane Galle. Jistě víte, že mám v Británii celou svou rodinu spolu s pár lidmi, za kterými se sem vracím ráda," usmála se na muže bez nevraživosti, zato s jiskrou výsměchu v očích. Donna se přetvařovala velmi nerada, a i když to v tomto případě bylo nutné, nehodlala to Gallovi staršímu dát zadarmo. Když Jaren nepřímou narážkou shodil Darrela, Donně sotva znatelně cuklo obočí, než mu pevně stiskla ruku prakticky mužským způsobem, a neochvějně mu opětovala pohled z očí do očí. Nebylo pochyb, že byl Jaren Gall pohledným mužem a že díky tomu měl spoustu milenek, ale ani za drahé oblečení a eleganci nedokázal zakrýt svou nechutnou osobnost. Donně by byl upřímně ukradený, kdyby nevěděla, jak Darrela týrá. "Opravdu? Vida, zdá se, že to máme vzájemné," podivila se s úsměvem, zatímco její oči jím pohrdaly, a úspěšně ignorovala fakt, že jí nedal prostor k řeči, i to, že považoval za důležité zmínit všechna jejich jména. V duchu se pobavila nad představou, že by se do toho pustil u takových Van Helmontových, ale to už Jaren Gall ve svém monologu pokračoval.
"Rok a půl," opravila Jarena nenuceně, protože v tomto okamžiku to počítala podle Darrela, než naklonila hlavu malinko na stranu a neodlepovala z Darrelova otce zelenkavý pohled. I s podpatky, které nebyly nijak vysoké, byla o dost nižší než Jaren, nicméně se tím ani omylem nenechávala zastrašit, což prokázala i tím, že když se k ní naklonil, nehla se ani o píď. "Sice se domnívám, že zatím patřím jen k Darrelovi, ale samozřejmě vás i vaši manželku ráda více poznám. Darrel o vás tak hezky mluví," odvětila a hladce si do něj rýpla v rámci vzájemného zkoušení sil. "Budu vás však muset poprosit, abyste mi co nejdříve poslal sovu, přeci jenom budu v Anglii jenom krátce a jistě chápete, že zde mám spoustu neodkladných záležitostí. A když už se o tom bavíme - matka vás i vaši choť jistě ráda uvidí na svém večírku na konci července," dodala čistě pro vlastní potěchu, než z Jarena líně stočila oči k nástupišti. Hodiny mezitím odtikaly dalších pár minut a příjezd vlaku se blížil.

_________________

D3

Aurora se na Flanna vděčně a omluvně zároveň pousmála, když se rozhodl otevřít alespoň okno na chodbě (Septimův varovný pohled jeho směrem naštěstí nezaznamenala), a pod bratrovým pohledem se rozpačitě zavrtěla, než překvapeně zamrkala a naprázdno otevřela ústa, když se Sep prakticky otočil na patě a vydal se z kupéčka zase ven. Aurora stočila pohled k Flannovi, kterého jím prosila o záchranu a o vysvětlení, i když nemohl mít ani tucha, co se Septimovi honilo hlavou, nicméně se k ní pak připojil uvnitř kupé, a to Auroru trochu uklidnilo, i když bratrovo zmizení na její stav nemělo zrovna příznivý účinek, protože teď ho úzkostně vyhlížela.
"Mňau," prohlásil Oliver, čímž poslal oba rádoby hrdiny do míst, kde slunce nesvítí a kde plevel hyne po tuctech, než ostražitě těkl zelenýma očima k Flannově batohu, který ukrýval to pomatené kotě, které se rozhodl blahosklonně ignorovat a stočil se do klubíčka natisknutý Auroře k boku a láskyplně se o ni otřel, zatímco líně šlehl pohledem po Flannovi, o kterém věděl, že mu rozumí, a kterému se nyní otevřeně vysmíval za to, že on si na svou paničku může sáhnout, kdy chce, zatímco ten vytáhlý trumbera vonící po divných rostlinách je od ní dělený uličkou. Ha!
Jakmile se vrátil Septimus, Aurora k němu vzhlédla tázavýma očima, než je stočila k čokoládové žabce, která jí spadla do klína. "Děkuju," pípla a stiskla ji v dlaních, než pohled znovu zvedla ke svému bratrovi, který se usadil. "Já kdyžtak knížky mám," (jak jinak) "Bylo to tak hezké jak říkala Gwen? Velká síň musela vypadat krásně, celá v naší modré," usmála se na bratra, než omluvně těkla pohledem k Flannovi, který byl Zmijozel.
A který po chvilce vytáhl čaj. Aurora jeho počínání sledovala se směsicí zvědavosti a nepochopení a Oliver šlehl špičkou ocasu, když byl Šunka vyložen z batohu. "Oh," udělala Aurora po Flannově výkladu, protože normálně nebyla moc výmluvná a k tomuto neměla co lepšího podotknout, nicméně se na něj dívala zcela obdivně, a to by mu mohlo stačit. Taky trochu zamilovaně, ale vzhledem k tomu, že byl v kupé i Septimus, snažila se, aby to na ní nebylo zas tak moc znát. "Děkuju," usmála se a opatrně upila pro případ, že by byl nápoj příliš horký, což naštěstí nebyl, a proto se napila o něco víc, než víčko termosky odložila na stoleček a chopila se čokoládové žabky, aby si Septimus nepřipadal méněcenně, protože jeho pomoci si cenila stejně jako té Flannovy. Přeci jenom to byly její dvě nejoblíbenější osoby na světě. Snad kromě pár výjimečných titulovaných lékouzelníků, ale ty neznala osobně, tak. "Není zač. Rozhodně je jednodušší než runy. I když v něm jde hodně o intuici a vnitřní cítění," dodala a honem sklopila pohled, protože se u ní projevila trochu pedanskost, a tak se radši dala do rozbalování žabky, ve které našla Rowenu z Havraspáru. "Sepe, koukej!" řekla a radostně ukázala kartičku bratrovi, na kterého se šťastně, ale s kroceným entusiasmem, protože tu pořád šlo o Auroru, zadívala, než se na kartičku sama znovu podívala a schovala si ji do kapsy. Rowenu sice mělo každé děcko minimálně třikrát, včetně jí, ale tentokrát byla speciální, protože podporovala jejich letošní vítězství, a navíc byla od Septima, takže si ji plánovala nechat. "Budou na nás čekat taťka i s mamkou?" zeptala se poté Sepa, než stočila pohled k Flannovi: "Pro tebe si zase dojde strýc?" nadhodila s upřímným zájmem, i když se ve Flannově příbuzenstvu stále vyznala méně než by si přála. V duchu si slíbila, že se s ním příští rok bude víc bavit o důležitých věcech. Díky milému rozptýlení, které jí chlapci a vrnící Oliver po boku poskytovali, to vypadalo, že se jí dělá lépe a minimálně už se jí nechtělo zvracet, nicméně nebylo pochyb o tom, že hned co přijedou domů, bude uložena do postele s kombinací několika lektvarů.

_________________

C6

Ginger se znovu zamračila, když se Vincent vrátil, aby se rozhlédl po chodbě, jako by sem každým okamžikem měl vtrhnout celý regiment, načež ho sledovala pohledem než se vrátil a vyzývala ho, aby si troufnul. Měla dost toho vyhýbání a upřímně už měla dost i toho být na Vincka uražená. Měla ho ráda, a to moc, byl to její kamarád, a i když momentální situace vyhovovala Darrelovi s Ezrou, u ní to neplatilo. Nechtěla, aby jí Vincent zmizel ze života a jediný čas, kdy ho chtěla mít nerada, byl na famfrpálovém hřišti, ne mimo něj.
Na jeho první slova lehce přikývne na znamení, že ho poslouchá, i když nevěděla, kam tím směřuje a žaludek se jí lehce svíral nervozitou, kterou na sobě snad nedávala znát. Stále se tvářila neporazitelně a nezranitelně. Po jeho dalších slovech se jí očima mihla něha smíšená s lítostí a skoro už mu stihla říct, že ona ho má ráda stejně dlouho, ale to už chlapec pokračoval a Ginger z tváře vymizela rezistence a nahradilo jí překvapení a zaraženost s lítostí. Podezírala Vincenta, že ten přívěsek byl od něho, proto ho taky celkem často nosila, a to sveřepě tak, aby to bylo pěkně vidět, ale i když se snažila, v těch okamžicích nedonutila Vincka k reakci, jakou si přála, tedy k tomu, aby se konečně vzchopil, naštval, byl smutný, prakticky cokoli co by ho vyburcovalo k tomu, aby za ní došel a vyříkali si to. Ginger už totiž nebavilo být pořád tou, co musí za svými klučičími kamarády chodit a nátlakem je nutit na pokraji hysterie k tomu, aby jí řekli, co se s nimi děje. Bylo to vysilující, nemluvě o tom, že si pak připadala hloupě a jako by jim na ní nezáleželo tolik, co jí na nich. Bylo jí líto, že to odskákal zrovna Vincent, ale sám si začal a to, že byl mladší, ho neomlouvalo.
"Vinci..." začala než se jí zadrhl hlas a ona se zhluboka nadechla. To už jí paže poklesly podél těla a celkově z ní opadlo nevraživé napětí. Snažila se najít ta správná slova, ale tady nemohla přijít na nic, co by Vincenta nezranilo. Jeho city neopětovala, byl pro ni jako mladší bratr, a navíc opravdu milovala Ezru a byla s ním šťastná. A Vincent to všechno věděl, ale i přesto se odhodlal jí to říct do očí, za což si ho vážila, ale mnohem lepší by bylo, kdyby se s tím vytasil už někdy dřív. Nemuseli by strávit celý rok tím, že se sobě vyhýbali. "Já tě mám taky ráda, fakt, jenom... ne tak. Ezra je prostě Ezra," řekla a svraštila obočí, než si frustrovaně povzdychla. "Hele," prohlásila a předklonila se v sedě, aby nebyla od Vincenta tak odtažená, "Nechci ti lámat srdce, a mám tě vážně ráda, však víš, že si dobře rozumíme a vůbec. Ale jak jsi řekl, teď mám Ezru. A miluju ho, a nejspíš ještě nějakou dobu budu. Věř mi, že kolem tebe je spousta lepších holek, než jsem já. Teda ne lepších, ale rozhodně nezadanejch," pokračovala a povytáhla k Vincentovi obočí s pousmáním v náznaku povzbuzení, i když se bála, že ho právě cupuje na kousíčky. Ale vyřešit se to muselo.

_________________

Pobaveně jsem se zašklebil a přikývl. „To je. Jestli jsi tohle u zkoušek řekla McGrathový, tak jí to muselo zlomit srdce,“ pronesl jsem s teatrálním povzdechem, ale ve skutečnosti jsem se tou představou celkem bavil. A docela mě zamrzelo, že jsem taky neudělal něco takového, i když dobrá známka byla samozřejmě lepší, než machrování před profesorkou a komisí.
Zkoušky už jsem ale nechal plavat, protože proč se celou cestu bavit o škole, když jsme ji konečně měli za sebou, někteří z nás definitivně, že. Vražda ministra byla mnohem zajímavějším tématem, i když dost znepokojujícím. „Jo, to asi čekalo víc lidí, ale stalo se. Víš, kolik významnejch kouzelníků i mudlů už bylo zavražděno, i když měli ochranku za zadkem? Hodně,“ zkonstatoval jsem s pokrčením ramen. Co se ministrova nástupce týkalo, znovu jsem pokrčil rameny. „No, všichni, co nějakým způsobem fušujou do politiky, jsou falešný,“ seznal jsem, protože to tak prostě bylo. Každý se tvářil jako ten nejlepší, nejchytřejší, volte mě, haha, ale ve skutečnosti to byli zabedněnci, kteří si hráli na svém písečku a šlo jim jen o moc nebo peníze, nikoliv o blaho lidí.
Cesta mi nakonec utekla celkem rychle, myslel jsem, že to bude otravnější. Vlak se přiblížil k Londýnu a než jsme se stihli rozkoukat, už brzdil v cíli. „Jo, taky se měj,“ rozloučil jsem se s Belle a odkýval její slova, že se asi ještě potkáme, i když pokud tím měla na mysli večírky společenské smetánky, tak se mýlila. Tam mě neuvidí. Já hodlal přetrpět bratrovu svatbu, pak jsem si chtěl sbalit svých pět švestek a vypadnout do světa. Užívat si, dokud můžu.
Vyhrabal jsem se z vlaku, počkal na svoje zavazadla, a když jsem pak narazil na Tobyho, společně jsme se z nástupiště vydali rovnou domů.

>>

_________________

[JAREN WESTON H. GALL]

Jaren Donnu Osbornovou zcela neskrytě zhodnotil pomalým pohledem. Zelenkavé oči mu sklouzly po hebké černé látce elegantních šatů až k odhaleným nohám s botami na podpatku. Lehce se ušklíbl, zatímco těch pár vteřinách nevěnoval Donnině tváři stoprocentní pozornost, než se na ní zadíval zase svým uhrančivým pohledem a lehce svraštil čelo.
"Nevěděl jsem, že se vracíte ráda za lidmi, které jste tu nechala na holičkách a odstěhovala se sobecky pryč. Má chyba," vzal to nepatrné nedorozumění na sebe a stočil rty do úlisného úsměvu, v němž se však omluva odrážela pouze stěží. Shlížel na ní ze své výšky naprosto potěšen tím, že má nad Donnou i výškovou, tudíž fyzickou, převahu, což nemohla v žádném případě popřít. To silné stisknutí dlaně Jarenovi vykouzlilo maximálně úsměv na tváři.
"Musím říct, že mě velmi překvapilo, že jste se rozhodla přestěhovat do Kalifornie. Máme v Americe pár příbuzných, ale to rozhodně nic nemění na mém názoru, že to je stát buranů," pokračoval klidně, aniž by ho zajímal Donny názor, nebo pouze výraz. Pochopitelně, že Donnu Jarenův názor na Ameriku vůbec nemusel zajímat a Jaren si toho byl velmi dobře vědom, tudíž i připraven na podobnou odpověď, proto ihned pokračoval: "Vaši rodiče musí být velmi tolerantní. Já bych tohle svým dětem nikdy nedovolil," dostal se k věci, kterou chtěl dát Donně jasně najevo. A nebylo to rozhodně naposled, co se o to snažil. Ať se Darrel pokusí jednoho dne zdrhnout za ní na druhý konec světa a on ho dotáhne za nohu zpět do Británie a postará se o to, aby mohl vycházet maximálně na zahradu. Nemínil tohle podporovat a bylo na čase, aby si to ta transformovaná Američanka konečně uvědomila. Zcela očividně měla víc rozumu než Darrel, i když na tom asi také nebyla zrovna dvakrát valně, když se zajímala o mudlovskou techniku a vzdala se bohatého čistokrevného života v Británii.
Mírně mu cuklo obočí, když ho v jeho tvrzení opravila. Během těchto pár vteřin získala Donna viditelnou převahu, jak byl Jaren nucen přísně semknout rty a uhasit v sobě jakýkoli náznak vzteku nebo znechucení. Rok a půl se tahal s takovou... už rok sám o sobě naznačoval, že to možná bude vážné, ale rok a půl vyzníval ještě hůře. Jaren musel začít jednat. "Nic jiného bych mu ani nedoporučoval," pronesl vážně, když zmínila, že o něm Darrel hezky mluví. Jaren si o tom myslel své.
"Samozřejmě, napíšu vám ihned, co se dohodnu se ženou. A jsem rád, že o tom mluvíte, rozhodl jsem se Darrela poslat zítra ráno do Yorku za prarodiči, předpokládal jsem, že po tak dlouhé době v Británii budete mít spoustu povinností a jak ho dobře znám, on by to nebyl schopen pochopit a zbytečně by vás obtěžoval," zastrčil se pomalu ruce do kapes společenských kalhot a dlouze se na ní zadíval. Pochopitelně neměl v sebemenším plánu poslat Darrela pryč, ale když viděl situaci, která se pro něho vyvíjela čím dál více neslibně, bylo nutné jednat za pochodu. A Jarenovi rodiče Gallovi svého vnuka určitě velmi rádi uvidí.
"To budete muset řešit přes mou manželku, ona má tyhle záležitosti na starosti. Ale určitě se rádi dostavíme podívat se, jak žije vaše rodina," přikývl nepatrně a sklouzl pohledem k hodinkám. Byla přesně celá a vlak do stanice začal přijíždět.

_________________

Ve vlaku
Vzhlédla jsem směrem k Adamovi a tvářila se vzpurně, jak jinak. Kdyby se mnou bylo lehké pořízení, nejsem nakvartýrovaná u dědečků v Anglii na převýchovu, která se dařila tak nějak na půl. Kdyby nebylo jistého cepování, už bych po Adamovi vyjela. Takto jsem se aspoň na chvíli zamyslela a výsledek byl rozhodně lepší, než kdybych jednala impulsivně.
"Ale už nejsme ve škole a co kdybychom se bránili, hm? Dostaneme školní trest?"
Založila si ruce na hrudi a na tváři mi hrál opravdu přidrzlý výraz. Chvíli jsem i zvažovala, že budu Adama ignorovat a nehledě na jeho přítomnost budu spřádat plány temnější než samotná noc, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Na nádraží na mne bude čekat dědeček Lewis a to poslední, co jsem potřebovala, byla přednáška o dobrých mravech a slušném vychování hned na přivítanou. Ještě chvilku jsem si zpoza přivřených očí měřila Adama, ale nakonec jsem ustoupila.
"Tak fájn, vyhrál jsi,"
když už jsem to Raghuovi rozkramařila, tak jsem mu to také uklidila. Přirozeně, že jsem si nic neschovala do kapsy, protože by to byla krádež.
"Spokojený?"
Zatvářila jsem se trochu kysele, protože náš padoušský plán byl zmařen. Hm, smůla. Co se dá dělat. Příště to musí vyjít. Chvíli jsem na Adama uraženě zírala, ale vyrušila nás paní s vozíčkem. Přirozeně, že jsem si koupila jeden výtisk a údivem jsem otevřela pusinku.
"Kluci, koukejte! Ministr je mrtvý!"
Vypískla jsem a na svůj "spor" s Adamem jsem úplně zapomněla. Následně jsem se zamračila. Tohle se mi totiž vůbec nelíbilo. O události v kouzelnickém světě jsem se moc nezajímala. Politika šla totálně mimo mne. Sice jsem zaslechla něco o špatné ministerské politice a rebelech, kteří se snaží vzepřít (a proto byli fakt hustí), ale tohle přehnali. Jednoznačně.
"Vždyť ti rebelové ho normálně zavraždili! Chudácí jeho děti...,"
povzdechla jsem si a už jsem se na rebely nedívala tak, jako dřív. Je jasné, že o událostech na Ministerstvu jsem neměla žádné informace a mohla jsem vycházet jenom z toho, co jsem se dočetla v článku před sebou. Také jsem si představila, co bych dělala, kdyby mi někdo zabil mé dědečky a ne... tohle jsem zažít nechtěla, protože bych zcela jistě umřela steskem také.
"Jsou to vrahové. Myslela jsem, že rebelové jsou na té lepší straně, ale teď vidím, že obě strany jsou stejné. Ministerstvo je vysazené proti mudlům a rebelové zase zabíjejí lidi,"
odsoudila jsem zabití ministra, poté jsem půjčila noviny chlapcům a zbytek cesty jsem raději myslela na něco veselejšího.

Perón
Sotva jsem vystoupila z vlaku na perón, ihned jsem začala hledat dědečka Lewise. Tak strašně jsem se na něj těšila... lítala jsem na nástupišti skoro tak rychle, jako nejnovější model Nimbusu. Mé čmuchání bylo po několika minutách odměněno a já milovaného dědulu skutečně zahlédla.
"Dědečkůůů,"
vykřikla jsem a jediné štěstí bylo, že se Lewis opíral o stěnu, jinak bych ho zcela jistě shodila na zem. Tedy, ne že bych Lewisovi skočila kolem krku (je starý a dělat to nemám, vím), ale ihned jsem jej začala objímat a mačkat. Jak já jsem se na Lewise těšila... s Howardem to bylo v Bradavicích fajn, ale kdybych tam měla ještě Lewise, bylo by to dokonalé.
"Já se na vás tak strašně těšila. Také se vám stýskalo, že ano?"
Zajíkala jsem se radostí ze shledání a ani jsem nevnímala, jak mne lechtá dědův plnovous na obličeji. Dost dobře jsem nechápala spolužáky, kteří o prázdninách chtějí cestovat bez svých blízkých. Já bych bez dědečka Lewise možná ani nepřežila. U Merlina, jak já byla štěstím bez sebe.
Dědu jsem objímala dobrých pět minut a nemohla jsem se ho nabažit. Vždyť jsme se neviděli celých deset měsíců, což byla ohromná spousta času. Teprve, až jsem se dostatečně přivítala, byla jsem ochotná opustit nástupiště. Ještě před odjezdem bych lapla Lewise za packu, ale všichni víme, že vést se s někým dospělým za ruku je děsně trapný, tak jsem akorát se zavazadlem v ruce poskakovala jako malý koník kolem dědy a opřekot mu vykládala všechny své zážitky. A Ebublio jsem zmínila hned jako první. Vždyť se to stalo teprve včera a já byla na svůj výkon tak strašně hrdá...

Pryyyč

Mimo herně:
Raghu, omlouvám se za přeskočení, ale...

_________________

Adam z doslechu věděl, že s Grace Nelsonovou to není jednoduché a že patří k těm nejdivočejším Nebelvírům letoška, takže když se zatvářila vzdorně a drze vybafla, co by jim jako udělal, povzdechl si. Doufal, že to bude jednodušší a rozhodně se s nikým nechtěl hádat na cestě domů, to bylo to poslední, po čem toužil. „Školní trest vám dám asi těžko, ale možná bych si mohl na nádraží odchytit vaše příbuzné a trošku si postěžovat,“ pokrčil Adam rameny a zatvářil se naprosto nevzrušeně.
Když nakonec raubíři (nebo aspoň Grace) ustoupili a záškodnické věcičky byly zase schovány, Adam spokojeně kývnul hlavou. „Jo, spokojený,“ odvětil popravdě a dokonce se letmo pousmál. Nechtěl být za zlého prefekta, co kazí zábavu, ale zrovna tohle považoval za hodně stupidní způsob zábavy - záškodničit na Havraspárských jen proto, že vyhráli školní pohár? Totální ptákovina.
Adam už se chystal odejít, ale chodbičku vlaku zablokovala paní s vozíčkem, a tak se Dámo ještě na chvilku pozdržel na místě. Což možná neměl dělat, protože si Grace koupila noviny a oznámila, že je ministr mrtvý. Dámo si nejprve myslel, že si dělá srandu, ale když se naklonil a přečetl si titulek článku přes její rameno, zjistil, že si nevymýšlí. Překvapeně vykulil oči a na okamžik se zatvářil vskutku šokovaně. A než stihla bábi s vozíkem odjet, sám si jeden výtisk Věštce koupil, aby si mohl článek později v klidu přečíst. „Nic jinýho si nezasloužil,“ zkonstatoval Adam suše, jakkoliv to bylo nelidské. Jenže on byl na ministra zkrátka vysazený.
Ve chvíli, kdy Grace začala kydat špínu na rebely, o nichž nic nevěděla, zatnul Adam ruce v pěsti a zamračil se. „Brzdi, mladá. Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ zavrčel pohoršeně, protože nenáviděl lidi, kteří se vrtali v něčem, o čem pranic nevěděli. „Ministerstvo páchá daleko větší zvěrstva, než rebelové, jenom se o tom nemluví,“ zahučel tónem hlasu, který nesnesl odpor. Vzápětí si ovšem uvědomil, že by tu tyhle věci pro jistotu neměl křičet moc nahlas, protože čistokrevných kouzelníků bylo ve vlaku až až, a tak zmlknul a paranoidně se rozhlédl kolem sebe.
A protože se nehodlal zrovna o tomhle choulostivém tématu bavit s malými dětmi, nakonec se s nimi rozloučil a zaplul zpátky do vagonu prefektů, aby si tam přečetl zakoupené noviny. A v duchu uvažoval nad tím, co bude dál, a jak by se, krucinál, měl k rebelům přidat.
Po příjezdu vlaku do Londýna prostě posbíral svoje věci a bez nějakého loučení se spolužáky zmizel z nástupiště pryč, aniž by si ho někdo všiml. Dámo zkrátka nebyl společenský typ a už vůbec neměl na to, aby se loučil se spolužáky, které už zřejmě nikdy neuvidí. Jen Cinnu chtěl potkat, ale usoudil, že jí napíše sovu a pozve jí třeba na zmrzlinu. Zase.

>>

_________________

"Ale možné to je," stála si Summer za svým. Možná by se i zmínila, že takové případy zná (znala, ale nevěděla o tom, protože křišťálová stěna), nicméně to by se od ní dost možná chtěl i příklad a ona si uvědomila, že jediný mudla se kterým se o tom bavila, byl Vincent. Vlastně jí došlo, že krom právě Vincenta, tady Edmunda a ještě Winfreda, ze kterého si člověk sice mohl dělat legraci, a ty jeho reakce bývaly k nezaplacení, ale normálně se s ním bavit taky zrovna nedalo, se se žádnými mudlovskými kouzelníky nebavila. Někdo by dokonce mohl říct, že se jich stranila, což opravdu nedělala záměrně, ale na druhou stranu ani necítila potřebu to nějak měnit.
Summer se nadechla a otevřela pusu, jakože něco řekne, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Popravdě ji docela zaskočil, znáte ten pocit, kdy přesně víte, jak byste na určitou otázku odpověděli, ale když vám ji potom někdo položí, tak se najednou zarazíte a uvědomíte si, že nevíte vůbec nic. "Eh, no, jak kdy," vypravila ze sebe nakonec. Ono to s tím vlastně zase nebylo až tak snadné.
"Nevyřeší," přitakala Summer, přičemž asi na chvíli zapomněla, že ten, kdo naproti ní sedí, není Septimus a dodala: "ministr je vždycky nahraditelný - od toho je to taky ministr, takže se obávám, že si tím vážně nijak nepomohli." Zhodnotila situaci, načež se trochu zarazila. Možná, že by za normálních okolností ve svém filosofickém projevu ještě pokračovala, jenže… jenže. Summer na Edmunda upřela výmluvný pohled. Teď si nebyla moc jistá, jakou reakci od něj může čekat a odhadovat si to netroufla. Došlo jí, že on to slovy, že se tím nic nevyřeší, asi myslel jinak než ona, ale tak aspoň na té podstatné části se shodli.
S postupem času už Summer pomalu začala poznávat povědomou krajinu, což bylo jen potvrzení faktu, že už jsou blízko Londýna...

_________________

„Kéž by,“ odvětila Tam-Tam na Maevinu nevěřícnou reakci, zatímco s neveselým úsměvem zírala do novin. Upřímně řečeno se divila, že to tomu Tinkerbellovi nebylo hloupé, vytasit se s takovým moralistickým tvrzením. Potom si ale uvědomila, že ministerským pravděpodobně není nic hloupé, pročež si vzápětí znechuceně odfrkla. Dolikvidovala dýňovou paštičku a horlivě přikývla. „Že jo, mně se taky nikdy nelíbil… Počkej, to myslíš, jako že by zakázali mudlovským kouzelníkům… na to by si snad netroufli, ne?“ Asi troufli, ale nechme Tamsin dlít v naivní představě, že v sobě mají ministerští aspoň kousek citu vůči nečistokrevným.
Jakmile se debata stočila k Tinkerbellovi alias profesorovi lektvarů, blondýnka zamyšleně nakrčila obočí. „Hmm… vlasový tonika. Hej, ale to muselo bejt celkem praktický, ne? Však víte co, vždycky se hodí umět si doma uvařit něco jako šampon, nebo tak.“ Pokrčila rameny, čímž zareagovala i na zmínění profesora Redmonda. Tamsin se kupodivu nezašklebila, což mělo jeden jediný důvod. Jaký? NKÚ. Plavovlásce evidentně stačila jedna relativně povedená zkouška, aby začala mít aspoň trošku ráda profesora, kterého během školního roku s železnou pravidelností proklínala.

Cesta vlakem tradičně uběhla nelidsky rychle – netrvalo dlouho a už se za okny začal rýsovat Londýn, brzdy zaskřípěly a expres zastavil na nástupišti devět a tři čtvrtě. Tamsin by lhala, kdyby tvrdila, že se domů netěšila. Konečně bude mít dva měsíce vytouženého volna a klidu. No, zároveň se jí odsud vůbec nechtělo. Loučení bylo obecně ještě horší. A letos se to ještě umocňovalo.
„Jasně, že jo. Teda, minimálně já ti určitě napíšu… Jo, a hezký prázdniny,“ usmála se na Tamsin na Maevku, kterou bez okolků sevřela v medvědím objetí a nezapomněla dívce zamávat na rozloučenou.
Jakmile potom zrzka zmizela z dohledu, otočila se na zbývající dva kamarády a sešle svěsila ramena. „Já vím, že se ještě uvidíme, ale mně se bude tak strašně stýskat,“ zakňourala a vzápětí oba dva kamarády pevně objala. Jestli si mysleli, že to bude jenom letmé objetí, pak se šeredně pletli. Tamsin se totiž tvrdohlavě odmítala pustit, a jestli se byť jen pokusili vykroutit… no, bůh jim pomáhej. Objetí každopádně znamenalo, že jí ani jeden z chlapců neviděl do obličeje. A to bylo jedině dobře, protože se jí začaly trochu potit oči. Ehm. Jistě, sama ještě před chvílí sice říkala, že se uvidí o prázdninách, ale tohle byla koneckonců jejich poslední společná cesta a pár nenápadných slziček si to přece zasloužilo, ne? Pokud ne, pak byla Tamsin přehnaně přecitlivělá a kluci se s tím museli smířit.

_________________

| +

Ethan moc nevnímal reakce obou mladíků, věnoval se článku a faktu, že za okny už se pomalu blíží londýnské nádraží, a že bude jeho relativní svobodě nadobro konec. A když vlak nakonec doopravdy zastavil, Ethan zvedl oči k oběma spolucestujícím, přičemž u Caspera se zdržel pohledem jen krátce, rozloučil se s ním a popřál mu štěstí u zkoušek, a co se Loftyho týkalo, podrbal se ve vlasech a jeho úsměv i slova zněla značně rozpačitě, když se nakonec loučil i s ním. Pak sebral svá zavazadla a pokud v uličce natrefil na Hillary, pomohl jí i s těmi jejími, aby to nevypadalo, že je ignorant.

A protože měl dost starostí sám se sebou, rozhodně si nevšiml své drahé sestry bezvládně opouštějící nádraží v doprovodu svých bachařů. Ostatně, ona ho předtím pohledem taky nevyhledávala, tak co by ho to zajímalo.

>>

_________________