Letty si Finlayho všimla už ve chvíli, kdy se jí objevil na dohled, ale mlčky se jen pokradmu kochala pohledem na svého milovaného, než se vcelku rychle objevil u ní a letmo ji políbil do vlasů. Leticia milovala drobné pozornosti a projevy lásky, kterými ji čas od času obdařil, a v jejích očích se po každém takovém gestu zosobnila něha, s níž se na Finlayho zadívala. „Ne,“ zavrtěla hlavou bez zaváhání, a i kdyby čekala třeba celou věčnost, takové čekání by se jí vyplatilo. „Vrátit? Něco si zapomněl?“ Zatvářila se zvědavě, ale její pozornost hned obrátil jiným směrem – ke kávě. „Ledovou kávu s karamelem a vlastně jsem si k ní chtěla dát ještě nějaký malý zákusek, ale rozhodla jsem se počkat na tebe. Zdržíme se tu?“ Letty netušila, jestli se Finlaymu třeba nebude vysedávání na zahrádce zmrzlinářství příliš příčit, takže počítala s jakoukoliv možností. Bylo jí to jedno, kde budou nebo kam půjdou, dokud si mohla vychutnávat jeho společnost bez zbytečně zvědavých pohledů studentů i obrazů na chodbách školy. A možná i proto, že nebyli pod žádným dohledem, krátce pohladila jeho ruku svými prsty, než je zase stáhla.

_________________

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl Finlay na otázku, zda si něco zapomněl, nicméně to zatím nijak nerozváděl a jen se usmál. Tedy, o trochu více než se usmíval dosud. Ne že by se snad v Leticiině přítomnosti uměl například mračit, to dělal výjimečně nerad. „Ledová káva s karamelem zní dobře. Nebude ti vadit, když tě napodobím, že ne? A možná bychom se tu mohli zdržet, hm? Docela bych i něco sladkého zakousnul. Samozřejmě tě zvu, tak si vyber cokoliv, na co máš chuť,“ vybídl Letty a zamrkal na ni. Na pozvání Finlay trval, takže Leticii nakonec opravdu nezbylo nic jiného, než si něco na jeho účet objednat, ať už to bylo cokoliv. Před ním přistál ovocný zmrzlinový pohár se šlehačkou a sušenkou. A s deštníčkem, který si ale zapíchnutý ve zmrzlině dlouho nehověl, poněvadž jakmile jej Finlay očistil, skončil jemně vetknutý u Letty za uchem. Pan profesor se uličnicky usmál a zatvářil se jako neviňátko. „Sluší ti to,“ poznamenal upřímně, jen co se narovnal, ale pohled ze své milé nespustil, jako by se snad na ni nemohl vynadívat. Což koneckonců byla pravda pravdoucí. „Nevím, co bych bez tebe dělal,“ vypadlo z něj možná trochu nečekaně, jak tak pozoroval Leticiinu tvář. „Což mě přivádí k otázce… doufám, že mě zahrneš do nějakých svých prázdninových plánů, protože kdybych tě neměl vidět delší dobu, tak bych se asi zbláznil. Ne že bych tedy už do tebe nebyl blázen, ale…“ Finlay nechal vyznít větu do ztracena a na chvíli se umlčel zmrzlinou, radši.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Letty se pobaveně usmála a zavrtěla hlavou, protože Finlay se někdy prostě ptal na věci, na které se nedalo odpovědět jinak. Ale stejně se ptal, což oceňovala. „Vadit mi to určitě nebude, dej si, co chceš,“ ujistila jej, kdyby to zavrtění hlavou nestačilo jako odpověď. „Ale nemusíš mne zvát, Fin…lay.“ Dokončila až po té, co byly její protesty umlčeny, neboť Finlay na pozvání trval, a hádka by asi nic nevyřešila. Navíc by jim to zkazilo den a Letty ho kazit nechtěla, když už ho měli jen pro sebe. Nakonec si vybrala ovocný dortík, který dostala bez deštníčku, zato s čepičkou ze šlehačky a čokoládovým srdíčkem, což jí vykouzlilo ještě širší úsměv na rtech. „Finlay, co to…“ zasmála se jen o chvilku později, ale to už jí zákeřný profesor McCrimmon strkal deštníček za ucho a tvářil se při tom nevinněji než student, co omylem rozbil dalekohled. „Kdybys neplácal nesmysly,“ začervenala se po tom komplimentu, ale i Finlay musel z jejího výrazu poznat, že jí to udělalo radost. A pak se Letty nestačila divit.
„Vlastně,“ polkla ztěžka, zatímco jí tváře i uši hořely červenou barvou, „dostala jsem dopis od rodiny a byli by moc rádi, kdybys mě do Portugalska doprovodil, a zdržel se tam.“ Letty zrudla ještě o jeden odstín, když prohlásil, že je do ní blázen, ač se to mohlo zdát jen do větru poslaným prohlášením. „Jsi? To je dobře, protože se alespoň nemusím cítit špatně za to, že jsem do tebe taky… blázen.“ Broukla s úsměvem a upřela na něj pohled, který to sám o sobě potvrzoval.

_________________

„Já a plácat nesmysly? Prosím tě, kde jsi na to přišla?“ podivil se naoko Finlay a rozverně na svou milou mrkl. „A náhodou, pro mě vždycky budeš ta nejkrásnější pod sluncem, i kdybys na sobě měla pytel od brambor,“ neodolal, aby Letty trochu nepoškádlil, ačkoliv to myslel naprosto vážně.
„Ah,“ zareagoval Finlay na pozvání do Portugalska trochu překvapeně, ale rozhodně se netvářil odmítavě, naopak, „tak to nezní špatně… pokud se mě tedy nechystají zakousnout nebo něco podobného.“ Finlay zněl žertovně, nicméně pak se zatvářil trochu nejistě a poposedl si na místě. Očividně totiž oba řešili s rodinami podobný problém. „Popravdě jsem se tě taktéž chtěl zeptat na skoro to samé, máti se mi mezi řečí zmínila, že by tě zase ráda viděla…“ broukl Finlay s úsměvem, než se napil kávy, a odkašlal si, aby si trochu pročistil hrdlo. Při Leticiiných slovech se rozzářil šťastným úsměvem a neodolal, aby se k ní nenatáhl a nevtiskl jí letmý polibek na tvář. Svou rukou pak zachytil tu její a zlehka jim propletl prsty. Na chvíli se pak odmlčel a začal pohledem těkat všude možně, jen ne přímo na ni. „Vlastně… jsem se chtěl zeptat ještě na něco… už delší dobu…“ Zatímco jindy byl Finlay výřečný až moc, tohle z něj lezlo jak z chlupaté deky, navíc byl očividně nervózní, což také jindy nebýval. Ale předchozí slova mu dodala odvahu, a ačkoliv by se pravděpodobně našlo jak lepší místo, tak i lepší čas, nebylo těžké odhadnout, co má v plánu, zvláště když jen o chvilku později se zvedl ze židle jen proto, aby vzápětí před Leticií poklekl nehledě na případné pohledy, co se k nim mohly nebo nemusely obrátit. „Dobře, tohle možná nebude tak romantické, jak by sis to třeba představovala, ale věř mi, že jsem už kolikrát byl jen kousek od toho, abych se vyslovil, ale nakonec… ani vlastně nevím, proč jsem nakonec couvl. Možná jsem se trochu bál, že se mi pořád zdáš, protože jsem ještě nikdy nepotkal takovou ženu, o které bych si byl jistý, že s ní chci strávit zbytek života. Ale pak jsi přišla ty a okouzlila jsi mě… tak se tě teď ptám… vezmeš si mě?“ Zároveň s těmi slovy se mu v dlaních jako kouzlem objevila tmavě fialová sametová krabička, ve které se po otevření zaleskl decentní prstýnek s fialovým kamínkem uprostřed. Do Finlayho mysli se na chvíli vetřela myšlenka, že tady takhle ve zmrzlinářství na ulici to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale musel uznat, že se mu poměrně ulevilo, že to v sobě už nadále nemusí dusit.

Mimo herně:
Keilanu Aldwincklovi je důrazně doporučeno, aby se zdržel jakýchkoliv komentářů.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Na Lettině tváři se rozprostřel potěšený úsměv a tváře se jí zbarvily do nachova, když ji Finlay začal škádlit těmi komplimenty, které se moc hezky poslouchaly, a navíc způsobovaly, že se slečna profesorka cítila jako šestnáctiletá puberťačka prožívající svou první velkou lásku. Tahle sice možná první nebyla, ale to neznamenalo, že byla snad nějak méně významná, spíše naopak. Letty se ve Finlayho společnosti cítila vždycky jako to první a poslední, co ho zajímalo, a to byl pocit, který rozechvíval její srdce tím nejkrásnějším způsobem.
Když Finlay vyjádřil své obavy z možného zakousnutí, Letty se rozesmála a pobaveně zavrtěla hlavou. „Nic takového určitě neplánují, to tě můžu ujistit. Jen mají pocit, že tě málo znají, a chtěli by tě poznat lépe, když už spolu trávíme spoustu času ve škole i mimo ni. Navíc moc dobře vědí, že mi nejsi lhostejný.“ Šeptla dodatečně, než schovala obličej za sklenku s kávou. Na obdobnou nabídku Finlayho rodiny váhavě přikývla. „Já tvoji rodinu taky moc ráda uvidím,“ odsouhlasila a vzápětí si tiše povzdechla. „Tak to vypadá, že budeme mít poměrně vytížené léto, co se času týče.“
A pak to přišlo. Letty už při prvních slovech znervózněla, protože by jí podobná možnost ani nenapadla, neboť si po svém posledním zasnoubení takové myšlenky zakazovala, ale jakmile Finlay poklekl na jedno koleno, a začal vysvětlovat, jak dlouho už se plánoval zeptat na tu jednu důležitou věc, její oči se začaly zalévat slzami. Rychle zamrkala, aby nepropukla v pláč, a její rty ozdobil úsměv, kterého se nemohla zbavit ani kdyby chtěla. A bylo jí jedno, že se ptá zrovna ve zmrzlinářství a že to není merlinvíjaká romantika. Dřív než ze sebe stihla cokoliv vypravit, začala přikyvovat hlavou a jednou rukou si překryla ústa, jakoby tomu snad ani nemohla uvěřit. „Ano. Samozřejmě.“ Ujistila ho po chvilce přeskakujícím hlasem a v tu chvíli by jí asi bylo jedno, kdyby je pozorovala třeba celá škola, stejně se k Finlaymu naklonila, aby ho dlouze políbila.

_________________

To, jak se mu ulevilo, když vyslovil svou otázku, nebylo nic proti tomu, jaký kámen mu spadl ze srdce, když Leticia odpověděla. A odpověděla kladně. Finlay si nemohl pomoct, na tvář se mu vloudil široký úsměv, šťastnější, než jakýkoliv jiný úsměv předtím. Při následném polibku by jednoduché zapomenout na všechen okolní svět a soustředit se jen na ně dva, nikdo jiný v tu chvíli nepotřeboval existovat. Jakkoliv dlouhý se ale polibek zdál, jednou chtě nechtě skončit musel. Finlay se nicméně od Letty neodtahoval, ne úplně, jen na pár centimetrů a znovu se blýskl zářivým úsměvem. „Nevěřil bych, že je možné být takhle šťastný,“ broukl tiše, zatímco zvedl ruku a palcem něžně setřel jednu zbloudilou slzičku, která se skutálela po Leticiině tváři. „Smím ti nasadit prstýnek? Určitě by byla škoda, kdyby měl zůstat schovaný v krabičce,“ pousmál se Finlay a zamrkal na ni. Vyčkal si na případný souhlas, než vysvobodil prstýnek ze sametové krabičky a poté ho nasadil Letty na levý prsteníček. Padl jako ulitý, samozřejmě. Až teprve pak se Finlay konečně znovu postavil na nohy – v koleni mu možná přitom trochu zapraskalo – a opět se posadil, s pohledem upřeným na svou snoubenku, aniž by pustil její ruku. „Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat,“ odtušil a možná se trochu opakoval, ale zkrátka si nemohl pomoct.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

„A přesto se to stát může,“ hlesla Letty šťastně a především dojatě, když se od ní Finlay odtáhl a prohlásil, že by nevěřil, že je možné být takhle šťastný. Ona sama to štěstí cítila stejnou měrou, ale už poměrně dlouho si byla jistá, že po jeho boku by tomu ani nemohlo být jinak, takže své štěstí vnímala spíš jen jako důkaz, že se její intuice nemýlila, a že Finlay je pro ni opravdu ten pravý. Prstýnek si samozřejmě nasadit nechala a po tváři jí přitom steklo pár zbloudilých slziček, které se až do téhle chvíle Letty schovávaly na řasách. Možná to bylo tím, jak rychle přikývla na souhlas nebo tím, že se jí do očí draly další slzy radosti, kterým nedokázala říci ne. Stačil jen jeden pohled na ten prstýnek na jejím prsteníčku a znovu měla pocit, že je tou nejšťastnější ženou na celém světě. Alespoň pro tuhle chvíli. „Postarám se, abys toho rozhodnutí nikdy nelitoval,“ šeptla nazpět, protože i to nejlepší, co ho kdy potkalo, mohlo někdy mít své horší dny.
Jakmile se Letty na prstýnek dostatečně vynadívala a několikrát při tom Finlayho samou radostí políbila, vrátila se ke své ledové kávě, která už rozhodně nebyla ledová, ale také už jí tam moc nezbývalo. Koho by to ale zajímalo, když se před ní rozprostírala úplně nová budoucnost? „Možná bychom měli nejdřív navštívit tvoje rodiče a pak je vzít s sebou do Portugalska za mojí rodinou, aby se to všichni dozvěděli společně, co myslíš?“ Navrhla netušíc, jestli doma třeba už něco nenaznačil.

_________________

„Nemyslím si, že by ti to dalo moc práce,“ zareagoval Finlay na Leticiinu poznámku, že se postará o to, aby svého rozhodnutí nelitoval. Nemyslel si, že by to kdy bylo možné, i když se samozřejmě mohlo stát něco nepředvídatelného a vůbec. Nicméně Finlay si byl jistý, že s tou úžasnou ženou po svém boku zvládne cokoliv, tak.
Bylo snadné zapomenout na okolí, a tak se trochu zatvářil překvapeně, když si uvědomil, že si vlastně objednávali něco na zub. Ne že by si ale dělal starosti s tím, že se zmrzlina poněkud roztekla, protože stejně to jediné, co ho teď zajímalo, byla Leticia. „To není špatný nápad,“ přikývl na její návrh oznámit to rodinám společně. „I když si nejsem jist, jestli by to nebylo lepší jednotlivě. Nevím, jak tvoje matka, ale moje dokáže být dost nadšená a pravděpodobně by hned na místě začala plánovat a trvat na tom, že bychom se měli vzít nejlépe hned, vzhledem k tomu, jak dlouho na to čekala…“ Finlay se rozpačitě zasmál, když si představil reakci svých rodičů, respektive hlavně matky, která trousila drobné narážky už dostatečně dlouho. „Ačkoliv vlastně nemůžu říct, že by se mi to příčilo, já bych si tě klidně vzal hned teď,“ pronesl s úsměvem, protože koneckonců o té žádosti o ruku přemýšlel dostatečně dlouho, aby si byl teď jistý, že s Letty chce strávit zbytek života.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Dohrávečka

Letty se dlouze zamyslela nad tím, jak by asi mohla její matka reagovat, až se onu šťastnou novinu dozví, a musela si přiznat, že to nebude daleko od reakce paní McCrimmonové. „Myslím, že to klidně můžeme risknout, Finlay,“ oznámila mu vcelku klidně, protože pokud měla přežít radost rodičů, bylo lepší to neroztahávat do několika fází. Plánovat mohou obě matinky společně, však ona sama si stejně zvládne prosadit svoje, i když s její matkou to mohlo vyústit v několikadenní mlčení kvůli jejich temperamentu. „Nevadilo by mi, kdyby se to zbytečně neodkládalo.“ Pokrčila po chvilce rameny. „Chtěla bych svatbu v létě, a kdyby se to mělo odložit až na to příští, přišlo by mi to jako věčnost.“ Její matka by stejně byla nejraději, kdyby se vzali hned druhý den po tom, co jim to oznámí, protože podle ní měla Letty na vdavky nejvyšší čas a hlavně na rodinu, vždyť nebyla nejmladší, což jí rodiče často připomínali. Tak hodní byli.
Letty ještě chvilku vysedávala s Finlaym na zahrádce, než se poněkud připozdilo a byl čas přesunout se pryč.

>>>

_________________

<<

Carreen vstala z mrtvých po vážně dlouhé době...
Ti chytří žijí o prázdninách.
Léto bylo v plném proudu a Forlandovi se rozutekli napříč kouzelnickou Británií, že doma nezbyl skoro nikdo. Zůstala tam pouze věcně usměvavá paní Forlandová a nejmladší z nejmladších, kteří velmi ochotně pomáhali s přípravami na zahradní kouzelnickou párty, kterou Forlandovi každoročně pořádali ku příležitosti Lartenových narozenin. Jak řekla maminka: letos není co slavit, táta patří do starého železa, ale tradice je tradice.
Carren prostírání stolů unavovalo, obzvláště když se počítalo se stovkou účastníků a ona nemohla používat hůlku, ač znala několik účinných prostíracích kouzel. Takže když se ráno rozdělovala práce, velmi vehementně protestovala proti tomu, aby se losovalo z černého klobouku a puberťálně - tudíž myšleno tvrdohlavě si prosadila, že ona se chopí úkolu nakoupit potřebné věci na Příčné ulici. Doma byl beztak pouze Lincoln, Oliver, Irisa a Jeneth a ti byli na nakupování příliš malí. Zbytek sourozenců se vydal za svými kamarády a drahými polovičkami všude možně a měli se vracet zítra odpoledne, když ta slavnost měla začínat. Že taťka ležel u Munga se spalničkami a nebylo vůbec jisté, zda ho na vlastní oslavu narozenin pustí domů, paní domu vůbec netrápilo. No co, nemusí být u všeho, pokrčila tenkrát rameny, když Carreen onen podstatný dotaz vznesla.
Už přes hodinu chodila po příčné se seznamem, který měl několik desítek centimetrů a systematicky nakupovala. Jako chodící věšák se nakonec prodrala do zmrzlinářství, protože si hodlala dát malou pauzu a dopřát si odměnu v podobě zmrzliny. Tašky vyskládala kolem stolu a s úsměvem se zadívala na pana prodavače. "Dobrý den, dala bych si prosím dva kopečky kaktusové," zůstala věrná klasice a přehodila si dlouhé zrzavé vlasy na druhé rameno. Oděná byla v letní růžové sukni a světle modrém tričku s krátkými rukávy. Na nohách měla jednoduché balerínky.

Mimo herně:
na nikoho nečekám

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +