Dokonale jsem sebou trhla, když jsem zaslechla dívčí hlásek vyslovit mé jméno. Ne, drobné dívenky jsem si skutečně nevšimla, dokud na mě nepromluvila. Zvedla jsem hlavu a zatímco jsem jednou rukou honem zaklapla blok s poznámkami, druhou jsem si odhrnula zrzavé vlny z obličeje. Upřela jsem zkoumavý šedomodrý pohled na slečnu Udinovou. "Daryo," opáčila jsem prostě. Bylo mi úplně jedno, že si přisedla, vlastně to pořád bylo lepší, než kdyby si sem sedl nějaký rebelující výrůstek. Možná mě na chvíli napadlo, že malá holka odrazuje od přisednutí i ty, které bych potkala nejraději, ale na druhou stranu jsem proti Stephanii neměla vůbec nic, a nebylo by ode mě fér, kdybych na spolučistokrevnou byla hnusná jen proto, že jsem třeba doufala, že tu potkám někoho trochu jiného. "Netušila jsem, že také jezdíš na prázdniny domů," prohodila jsem jen tak a věnovala jsem děvčeti mírné pozdvihnutí koutků. Všimla jsem si i knihy, nebo spíš bloku, který si s sebou děvče přineslo. Na chvíli na něm spočinul můj pohled, ale otázka na to, o co se jedná, nepřišla. Já bych přece taky nechtěla, aby se mě Darya vyptávala na můj blok s poznámkami o skupině zachránců kouzelnického světa. A znáte to, nečiň druhým to, co nechceš aby oni činili tobě. Nebo tak nějak. Asi už na mě doléhal ten klid vánoc nebo co, netušila jsem, kde se ve mně taková mírnost bere...

_________________

Stephanie byla ráda, že Xav neprotestovala s oním přisednutím. Popravdě, i kdyby protestovala, bylo by jí to celkem fuk, ona si mohla sednout kamkoliv chtěla a kdy chtěla, byla Udinová. Tak. Navíc, nehodlala se zdržovat nějak extrémně dlouho. Sice sem prvně přišla s tím, že se tady na nějakou dobu zabaví, ale, popravdě spíše čekala, že potká třeba Lartena, po něm se jí dost stýskalo, i když se snažila si to nepřipouštět. Byla to totiž jedna z mála osob, která jí opravdu přirostla k srdci, jen to mělo jednu malou chybičku. Byl nečistokrevný.
"Ráda trávím čas se svou rodinou," odvětila s dokonale andílkovským úsměvem a ač byla v jejím hlase znát ironie, na svých slovech si trvala. Bylo jí blbé přiznat, že se domů na vánoční prázdniny vrátila schválně, jelikož moc lidí o jejím "zasnoubení" s Nottem nevědělo a ona si nebyla jistá, jestli o tom byla Howellsová informovaná. Tak či tak, Darye se o tom nechtělo vůbec bavit, a proto se snížila k takové menší lži. Malé protože se jí po některých členech rodiny docela i stýskalo.
Deník po chvíli položila na stůl, nutno podotknout, že ho nespouštěla z očí, jelikož to byla věc, na které velice lpěla. Úhledným písmem přesně uprostřed bylo vepsáno Dr. Riffler, zatímco v levém rohu bylo vepsáno majetek Stephanie Udinové, aby se vědělo čí to je, když by se jí ztratil. I když to bylo takřka nemožné, pokud neměla deník doktora Rifflera u sebe, byl schovaný na tajném místě, o kterém nikdo krom ní nevěděl. A jestli jí zajímalo, co to má Anabelle? Samozřejmě, avšak jako slušně vychovaná dívka se jen usmála a nezeptala se, co to drží. Ne, taková ona nebyla, navíc, byla to věc Howellsové, jestli se s ní podělí o to, co ve své bloku ukrývá.
"Co říkáš na letošní prváky?" Zkoumavě se na spolukolejnici zahleděla, nutno podotknout, že se zeptala spíše z důvodu, aby řeč nestála.

_________________

Nemělo smysl cokoliv říkat proti tomu, že si Darya přisedla. Poněvadž ona by stejně neodešla, a navíc, proč si proti sobě obracet čistokrevnou osobu? To nedávalo smysl. Jediné, čeho se ode mě tedy mohla dočkat, byly pohledy, nic víc. A z těch se toho, aspoň v mém případě, moc vyčíst nedalo.
"Tak to se divím. Já bych snad byla radši v té škole," přiznala jsem, ale můj hlas jako obvykle postrádal emoce. Ne, nehodlala jsem se Udinové svěřovat s tím, co dělá můj otec s babičkou mé hlavě, a s tím že bych nejradši zmizela někam hodně daleko od nich. Nic jí do toho nebylo, a byla jsem si jista, že ji to stejně ani nezajímá. Stejně jako mě nezajímalo, proč tvrdí, že ráda tráví čas se svou rodinou. I kdyby to nebyla pravda, tak co. Bylo to fuk. Tohle byl svět čistokrevných a ne, rozhodně jste v něm nemohli očekávat samou pravdu. Ne, když jsme s Darkou nebyly ani pořádné kamarádky.
Jediný, komu by ses svěřila, by byl totiž zrádce Brown.
Měřila jsem si drobnou dívku pohledem. Stále jsem nevěděla, zda mi vadí nebo ne, že tu sedí. Poněvadž určitě odrazovala od přisednutí ty, které jsem chtěla potkat. A ne, rozhodně mě ani trochu NEZAJÍMALO, že já zase určitě nezajímám je.
"Jsou naprosto nesnesitelní," opáčila jsem ohledně prváků, přičemž mi mimoděk pohled sklouzl na jméno původního majitele deníku, který Darya odložila. Nevěděla jsem ani náhodou kdo to byl, a ptát jsem se nehodlala. Zase tolik to k mému životu důležité nebylo. Raději jsem se vrátila k tématu prváků. "Vlastně všichni krom toho Notta, a možná ještě McLarkena, by zasloužili pověsit za kotníky do sklepení," poznamenala jsem. O Rheinalltovi jsem nejen slyšela, ale spolu s Xaveriem Nottem byl už několikrát hostem v našem domě - a byl rodina, takže jsem ho prostě nemohla nesnášet, že. No a McLarken byl McLarken. A taky to byli jenom tihle dva, kdo mi nelezl na nervy. Z části za to mohla i kolejní příslušnost. A mimochodem, ne, o tom, že Darya je právě s Nottem vlastně zasnoubená, jsem vážně neměla ani zdání.

_________________

Darya lehce pokrčila ramínky. Nehodlala přiznávat Xaverii své pravé důvody, proč byla zalezlá tady a ne někde na hradě. Byla to její věc a ona by to svěřila maximálně tak Grušce, navíc s Xav nebyly ani kamarádky i když to byla osoba, kterou akceptovala a nic moc proti ní neměla. "A tak proč jsi nezůstala?" Stephanie svraštila obočí, když něco chtěla, prostě to udělala nehledě na následky. A když se rozhodovala jestli jet domů či zůstat, rozhodně se neohlížela na to, co chtějí její rodiče. Vždyť to byla její věc, no ne? Daryinka na chvíli odhalila bělostné zoubky v menším úsměv než sklopila pohled k desce stolu a svému deníku. Jak jedna, tak druhá se ztrácela ve svých myšlenkách, každá přemýšlela o jiných věcích i když jednu věc přeci jen měli společnou..
"Hmm," odsouhlasila nesnesitelnost prváků, a pak musela odolat pokušení protočit oči v sloup, protože s tím co řekla zas tak úplně nesouhlasila. McLarken? Dal se. Nott? Rozhodně ne-e. Nehodlala však před čistokrevnou říkat, že je už snesitelnější Fraserová nebo ta s tím divným příjmením, než nějaký potrhlý Nott. "S McLarkenem souhlasím s Nottem už tolik ne," zabručela pak nespokojeně, protože na tom trvala, podle toho se také tvářila.
Rozhovor (nebo to, o co se ty dvě snažily) byl náhle přerušen vysokou postavou, jenž položila ruku na Daryino rameno. "Nikolayi," zavrněla až moc sladce, když vzhlédla od stolu a pohlédla na svého bratra. "Tohle je Xaveria Howellsová, Xaverie tohle je můj bratr Nikolay," představila je v rychlosti než popadla "svůj" deník a vyskočila docela energeticky ze židličky. "Uvidíme se ve škole," bratr k ní zavrčel něco rusky, Darya mu to oplatila stejnou měrou, a pak už se s menším úsměvem otočila na patě a vydala se pryč.
>>>

_________________

Pozvedla jsem obočí. Ne, rozhodně po mně Udinová nemohla chtít, abych jí řekla pravé důvody, proč jsem odjela na vánoční prázdniny domů. Přeci bych nemohla přiznat, že utíkám před Andym, promerlina! "Protože z domova vždycky můžu vypadnout, na hradě bych skončila maximálně na pozemcích nebo v Prasinkách," odpověděla jsem tedy úplně jinak. I to sice byla částečně pravda, ale upřímně, že budu zdrhat před otcem, to jsem při odjezdu domů rozhodně nevěděla. Samozřejmě jsem se u odpovídání tvářila dokonale nezúčastněně, jako by mi to všechno prostě bylo jedno. I kdyby nebylo, neseděla přede mnou zrovna nějaká dokonalá kamarádka nebo tak. I když by asi bylo fajn, kdybych se tvářila, že jí je. Poněvadž byla z docela významného rodu a blá, blá.
"Proč? Vždyť jen sedí, mlčí, chvílema má poznámky, ale jinak je naprosto k přežití," vyjádřila jsem svůj údiv ohledně Notta. Ano, tohle byla první věc, která vážně vzbudila můj zájem natolik, abych se zeptala. A rozhodně to nebylo proto, že jsem chtěla z Daryi vytáhnout nějaké informace, vedoucí k ovládnutí její osoby. Kdepak. To by mě přeci ani ve snu nenapadlo.
Nebylo mi ale souzeno se cokoliv dozvědět. Darye totiž přišel bratr, divný bratr, a ona se odebírala k odchodu. "Eh... těší mě," odvětila jsem maličko nesvá, a to už se chystali jít. "Tak... hezké prázdniny," dostala jsem ze sebe dokonce a pak... jsem počkala až odejdou, a znovu jsem se začala probírat svými ústřižky.

Mimo herně:
Nechávám Anabellku jakože "sedět na místě", kdyby se někomu chtělo dát timey wimey posun a hru. Jinak se to dá brát jako ukončené

_________________

<<<
Netušila jsem, co otec potřeboval, že se chtěl sejít takhle uprostřed dne v Děravém kotli. Přišlo mi poněkud zvláštní už to, že si prostě nepočkal, abych za ním přijela domů. Vždyť jsem věděla kde bydlí, a nebylo to zase tak daleko! Nicméně jsem byla stále ta poslušná dcera, která svého papá nerada zatěžuje zbytečnými otázkami... a tak jsem se neptala. Řekl, že mám dorazit sem, tak jsem dorazila. Oblečená do jednobarevných světlince fialových šatů, s vlasy výjimečně sepnutými do drdůlku. Nic, nad čím bych si lámala nějak extra hlavu při vybírání, a přesto použitelné jako vcelku slušivá kombinace. Hned u dveří jsem se začala rozhlížet po lokálu. No a po tatínkovi ani stopy. Rozhodla jsem se tedy zeptat, načež mi bylo oznámeno, že můj společník brzy dorazí a já mám počkat v jednom ze salónků. To byl taky dost nadnesený název, věděla jsem, jak zdejší pokoje vypadají. A ano, bylo to podezřelé, a já se začala obávat, co bude chtít otec řešit za hrůzné téma. Možná jsem i někde ve skrytu duše tušila, že i on si zachtěl postěžovat na nesprávnou podobu mého, ehm, manželského života. A asi měl aspoň tolik slušnosti, aby mi za to nevyčinil úplně na veřejnosti.
V pokoji samozřejmě ještě nikdo nebyl, jen konvička s vonící kávou a dva hrníčky, umístěné spolu s mističkou čokoládových bonbónů (Jaká to ironie, pralinky!) na kulatém stolečku mezi dvěma pohodlnými, avšak ošoupanými křesly. Do jednoho jsem se způsobně usadila, kolena k sobě a nožky stranou, přesně jak mě to tatínek učil. Nu a čekala jsem.
To jsem ještě netušila, že otec s paní Roseovou na mě ušili boudu, a místo něj tak dorazí někdo úplně jiný.

Mimo herně:
Kupodivu čekám na někoho.

_________________

Florence na rozdíl od Star věděl, s kým se má setkat, ač netušil proč, ale tak jednou to byla jeho žena a asi mu něco chtěla. Pravda, poslední dobou byl velmi zahloubaný do své práce (a minulý měsíc se mu to náležitě vyplatilo a teď víceméně jen sbíral střípky doznívání oné události, o které se stále ještě nemohlo mluvit ani v myšlenkách, protože byla pro většinu fóra záhadou), ale Star si nikdy nestěžovala, že by jí chyběla jeho společnost. Spíš měl pocit, že jí jeho odtažitost vyhovuje. Asi se mýlil.
Když o jednu až dvě myšlenky později vcházel do Děravého kotle, aby se zeptal, kam že to má vlastně jít, a jestli se bude podávat něco k jídlu, byl už docela zvědavý, co má tohle všechno znamenat, a proč to u Merlina musela domlouvat zrovna jeho matka. Nepřišlo mu, že by si se Star nějak valně rozuměla, ale ona si ostatně nerozuměla snad s nikým, takže se tomu nedivil. Sotva byl odeslán do jednoho soukromého salonku, vyrýsovala se mu vráska na čele, ale vcelku svižně vyběhl schody a po krátkém zaklepání vešel.
Flo vypadal přesně tak, jak by měl fotograf z novin vypadat. Měl na sobě černé tričko a přes ramena přehozenou koženou bundu, protože z rána bylo přeci jen trochu frišno, na nohou měl tmavě zelené kalhoty a přes rameno brašnu s fotoaparátem. Ani kvůli Star se nevyfikl do lepšího, protože proč by před svou vlastní ženou něco předstíral. Když spatřil Star, na rty mu naskočil americký úsměv. „Sluší ti to, drahá… úsměv!“ přikázal jí a rychle vylovil foťák, aby ji stihl zvěčnit, ať už se smála nebo ne. Dost možná na té čerstvě vylezlé fotce snaživě zakrývala svůj obličej rukama, ale i tak to byl obrázek, který si Florenc rád zastrčil do náprsní kapsy.

_________________

Netrvalo dlouho, a ozval se zvuk otevíraných dveří. Otočila jsem se, abych otce pozdravila... nicméně místo něj se dostavil můj drahý choť. A s foťákem. Takže se ve výsledku na snímku, který pořídil, objevil můj absolutně šokovaný výraz. Zamrkala jsem a rychle jsem si začala sbírat myšlenky, rozsypané pomyslně všude kolem. "Um... ahoj, díky. Vypadáš, že jsi ve svém živlu," vypadlo ze mě a jak jsem se pomalu z počátečního překvapení uklidňovala, vykouzlila jsem na tváři i úsměv. To, že by radši měl fotit nějaké modelky, jsem si nechala pro sebe. Ono mě to na jednu stranu docela těšilo, bylo to takové hezké gesto, víme. Nechápala jsem sice, jak to, že je tady Flo místo otce, a proč mi to papá nemohl prostě a jednoduše prozradit, ale nemohla jsem nastalou situaci dávat za vinu manželovi. On to totiž určitě nebyl, kdo zosnoval celé tohle setkání. "Předpokládám, že o účelu tohohle setkání víš asi stejně tolik jako já, že?" nadhodila jsem a poukázala na to druhé křeslo, ať si klidně sedne, pokud chce, a případně si vezme kávu. Čokoládu jsem rozhodně nehodlala troufale nabízet. "Nebo ti snad prozradili, proč že se tu máme sejít?" To, že jsem netušila, kdo to přijde, jsem asi ani říkat nemusela. Z mojí reakce předtím to muselo být zcela zřejmé. A upřímně, začínala jsem mít pocit, že tuším, odkud vítr fouká. Protože klepy byly všude, a zlé uši taky. O to podezřeleji mimochodem nachystané občerstvení působilo. Nevěděla jsem, čeho všeho by byla schopna Florencova matka, ale zato mi bylo naprosto jasné, že můj otec by se přemluvit nechal k čemukoliv. A ta káva voněla přeci jen až podezřele hezky. Pokud by ale náhodou byl můj choť opačného názoru, a shledal by aspoň kávu bezpečnou k pozření, asi bych si šálek i dala. Nedostatek kofeinu jsem totiž rozhodně pociťovala. "Upřímně doufám, že tě nevytáhli z nějakého příliš rušného dne," dodala jsem ještě upřímně. Copak já, já si mohla pískat, já nad sebou neměla šéfa nebo podobné hlouposti. Co mi pořád ale nedocházelo bylo, proč mi promerlina nikdo neřekl, s kým se setkávám. Přece bych neutekla, byl to jednou můj muž, tak co se před ním schovávat? Klidit se z cesty, to ano, ale jinak? Ani nevím, zas takový zbabělec jsem snad nebyla.

Mimo herně:
Je mi úplně fuk, jestli v těch věcech něco bude, nebo je necháme taky chvíli dýchat, ale Star je prostě lehce paranoidní, nu.

_________________

Šokovaný výraz nebo jiný, Florence je začal po jisté době společného soužití považovat za vcelku roztomilé. „Ve svém živlu? Myslíš jako s tím foťákem?“ Zatvářil se především zmateně, ale nakonec se pousmál a zaplul do jednoho z křesílek. On paranoiou netrpěl (navíc neviděl důvod, proč mu cokoliv do pralinek přimíchávat teď po svatbě), takže si hodil jednu z pralinek do úst a spokojeně ji nechal rozpustit na jazyku. Už už se chtěl rozpovídat o focení ministerských úředníků pro titulní stránku, ale Star mu svým prohlášením zaklapla ústa, a dokonale přerušila myšlenkovou nit, takže se nejistě zamračil a zvědavě se na svou ženu zadíval. „Já o účelu tohohle setkání nic nevím, a spíš jsem doufal, že mi sama prozradíš, proč jsem sem měl přijít. Máti říkala… ah, oni to na tebe narafičili, co? Tys mě sem nezvala.“ Hlesl poměrně zklamaně, než si uvědomil, že to řekl nahlas. Byl by houby novinář, kdyby si neuměl z vodítek pospojovat, že jedna a jedna jsou dvě, a teď už se na ty pralinky podíval podezřívavěji. Navíc ho překvapilo, že ho docela štve, že tohle setkání nezosnovala sama Stargazer, ale nechtěl to na sobě nechat znát víc, než už se mu to povedlo tím zklamaným tónem. Nakonec sáhl po konvici, protože ať už měl důvod si myslet, že se je rodiče pokoušejí svést ještě víc dohromady nebo ne, káva po ránu byla vítaným zpestřením dne. Nalil sobě i Star, svůj šálek si osladil a trochu upil, než jí odpověděl. „Ne, zatím se nestalo nic, kde bych musel být,“ zavrtěl hlavou. I kdyby něco bylo, asi by teď bylo trapné poznamenat, že ona by pro něj stejně byla přednější navzdory tomu, že nebyli zrovna ideálně zamilovaný pár cukrujících hrdliček.

Mimo herně:
Mně je to taky fuk, co do sebe Florence dobrovolně vpravil

_________________

Přikývla jsem. Co jiného jsem asi tak mohla myslet, než foťák? Dodávat ale, že u toho samozřejmě vypadal naprosto dokonale, jsem nehodlala. Bylo by to proti všemu, co jsem si už dávno před svatbou slíbila. Ne, nehodlala jsem se nijak snažit, aby naše manželství bylo něčím podobné tomu luxusu, kdy se lidé brali vážně z lásky. A nebyla už jsem ani takový hlupáček, abych doufala, že to třeba přijde. Jistě, podvědomě jsem si to přála, a tak nějak jsem si na to přání vzpomněla vždy, když jsem Florence třeba jen zahlédla. Ale to bylo všechno. Nechtěla jsem být koulí na noze ještě více, než už jsem beztak byla. Cítila jsem vděk za mír, který mezi námi víceméně panoval, a neodvažovala jsem se žádat cokoliv víc...
A pak ta jeho slova. Možná se mi to zdálo, ale zněl zklamaně? Chtěl snad, abych ho někdy někam takhle vytáhla? "Florenci," promluvila jsem zcela klidným tónem, trochu znovu překvapená, jak zní jeho jméno, řečené mým hlasem, "kdybych s tebou opravdu chtěla mluvit tak naléhavě, abych tě kvůli tomu vyrušovala během dne a nepočkala si doma, tak bych tě rozhodně nezvala přes prostředníka." Bylo zvláštní, jak omluvně celá ta slova vyzněla. A jak moc byla pravdivá. Možná jsem ve svém pohledu, který směřoval k mému manželovi, prozrazovala víc, než celá ta slova. To, že jsem si vlastně přála, aby tahle setkávání probíhala. Abychom byli jako normální manželský pár. Nebo minimálně normální pár, sezdaný proti své vůli. Vždyť já se snažila pracovat na tendenci omdlívat, kdykoliv se ke mně moc přiblížil. Musel to vědět, i když posun za ten rok nebyl nijak dramatický. Sklopila jsem pohled a nakonec jsem přeci jen sáhla po kávě, z níž jsem upila. Fajn záminka, a zdálo se, že nehrozí žádné větší nebezpečí. Jako kdybych v tu chvíli přepnula, snad to způsobil ten tón hlasu, který byl zcela určitě jen výplod mojí fantazie. Náhle jsem měla chuť mu říci všechno, co mě za poslední měsíce trápilo. O klepech, o mých obavách a přáních. "Vlastně... jsem přemýšlela, několikrát, že to udělám. Ale pak... víš co, existují věci pro tebe důležité, kterým se jakožto šarádou pověšený přívěšek kolem tvého krku nechci stavět do cesty. Už dost hrozné pro tebe musí být to, že tě donutili si mě vzít." Další lok kávy. A slova, která jsem držela zamčená ve svojí mysli už od svatby. Rozhodně jsem si neuvědomovala, že to bude asi tím černým nápojem, že najednou mluvím až tak otevřeně. Pateticky, řekněme. Na oznámení, že nikde být snad neměl, jsem jen přikývla. Už tak jsem měla pocit, že jsem mluvila až moc. Na sebe extrémně moc. "Zajímalo by mě, co asi chtěli, abychom tu takhle při snídani vyřešili..." nadhodila jsem následně zamyšleně. Samozřejmě, že mě napadala ta jedna věc, ty všechny klepy, ale upřímně? Nedokázala jsem se přimět to vyslovit nahlas. Asi málo kávy.

Mimo herně:
Tak jsem to šoupla na neurčitý pravdomluvný lektvar, neb jinak nevím, jak bych Gaze donutila vůbec něco říct....

_________________