"Roneee!" zvolala Brook a nadšeně svého kamaráda stiskla v náruči, a honem si ke stolku, od kterého prve židli ukradla, židli zase přisunula a na stolek si položila svůj zmrzlinový pohár, protože Mrzimoři, ani ti bývalí, se bez jídla prostě nehnuli. Rozcuchané vlasy si uhladila jenom letmým pohledem, jako by ji její zjev nezajímal, což byla ostatně pravda - měla tu Rona, kterého neviděla celou věčnost. "Hm...spíš po jídle. A kouzelnický módě," protáhla se zamyšleně nakrčeným nosem, než se jí na tváři rozlil široký úsměv. "A ty? Asi bych ti to neměla říkat, ale vypadáš otřesně. To tě nenechají ani pořádně vyspat? Takže bystrozorský výcvik je vlastně jako pokračování Bradavic?" nadhodila se značnou porcí nadsázky a podepřela si bradu rukou, opřenou loktem o desku stolu, zatímco zkoumavě natočila hlavu trochu na stranu a důkladně si Aarona prohlížela. Jí samotné se trochu víc vyrýsoval obličej, vlasy měla vyšisované od sluníčka a pleť opálenější než v Bradavicích, kde jí během roku stráveného mimo sluníčko vždycky vybledla, i když nikdy tak docela.
"Ale o práci se teď bavit nebudeme, především proto, že já ještě nic pořádného nemám, že," prohlásila poté zvesela a potutelně se na Rona usmála. "Co holky? Už jsi nějakou ukecal?" zeptala se a druhou větu řekla jenom polohlasně, jako by nechtěla Rona veřejně ztrapnit, i když na tom bylo jejich přátelství prakticky postaveno.

_________________

Ron se pobaveně zachechtal, když mu Brook oznámila, že se jí stýskalo hlavně po jídle a módě. „Jasně, jídlo,“ prohodil chápavě s úsměvem od ucha k uchu, protože Brook své mrzimorské já prostě popřít nemohla. On poslední dobou spíš kouřil, než jedl, ale to bylo svým způsobem taky docela mrzimorské, obzvlášť když zmenšoval zásoby zeleného zázraku, který dostal od Flanna za učení zvěromagie. „Já tu jsem, protože mě zastihla tvoje sova. Ale i bez toho se v Londýně zdržuju skoro pořád,“ pokrčil rameny. Terénní výjezdy už se ho netýkaly, když už vlastně oficiálně nebystrozoroval. „Vypadám otřesně? Tak díky, jseš kámoš,“ plácnul vzápětí pobaveně. Nijak moc si to nebral k srdci, protože dobře věděl, že mu občas schází spánek, zdravá strava a že má na svůj věk až moc starostí. Ale kdo v dnešní době starosti neměl, že... „To víš, mám dost starostí a práce,“ pokrčil nakonec rameny. „A bystrozorskej výcvik už mám úspěšně za sebou, ale... vlastně už nejsem oficiálně bystrozor.“ Ron se Brook snažil pohledem naznačit, že o tomhle tady mluvit nemůže, a že jí dá nějak vědět jindy, jinde. Mohla se jen domnívat, do čeho všeho se Aaron namočil od chvíle, kdy opustil školu. A málo toho nebylo.
„Vypadáš jinak,“ zkonstatoval po chvilce a s šibalským úculem zatahal Brook za pramínek světlých vlasů. „Jsi nějaká blonďatější. Nepodepsalo se to náhodou i na tvojí inteligenci, hm?“ popíchl jí s jiskrou v oku a vzápětí se zatvářil jako neviňátko. „A vůbec, dej mi ochutnat zmrzlinu. Jakou sis dala?“ zeptal se, jakmile sklouznul očima k tomu jejímu ryze mrzimorskému poháru.
„Takže ty se pořád jenom flákáš? To by se mi taky líbilo,“ usoudil, i když on sám taky nebyl v žádném pracovním presu a jeho úkoly byly spíše psychicky náročné, než že by byl zmožen po fyzické stránce. A taky podle toho občas vypadal. „Jasně, že ukecal,“ zavlnil vzápětí obočím. Tímhle se chvástat prostě chtěl. „Dokonce je to doktorka a moc hezky se o mě stará,“ dodal se zazubením hrdě. „Co ty, nabalila sis nějakýho svalnatýho frajera?“ oplatil Brook otázku s upřímným zájmem.

_________________

"Vlastně nebyla tak úplně moje - já jsem naprosto věrná svému Symbovi, ale tady pan Fortescue mi ji ochotně vypůjčil. Ale byla trochu nevrlá, co?" přiznala Brook, i když Ron to tak nejspíš vůbec nemyslel, ale to už k Brook patřilo. Ze všeho si dokázala udělat aspoň malou legraci a snažila se tuto svou vlastnost šlechtit a uchovat si ji i pro ty nejtemnější dny. Ohledně jeho vzhledu se jenom ještě víc uculila a lehce pokrčila rameny na znamení, že nemá zač, než k Ronovi zvedla tázavě oči, které lehoučce přimhouřila, jak se snažila z jeho tváře vyčíst další náznak jakéhokoli vysvětlení, ale pochopila, že je to příliš složité, než aby jí to během okamžiku vysvětlil. Znala Rona jako svoje boty, a okamžitě poznala, že není něco v pořádku, nemluvě o tom, že už nebyl bystrozorem - vždycky se tím tak chvástal, že se tam dostal, jak mu to tam šlo, jaké byl eso, a vůbec. První půlrok po Bradavicích jí nepsal prakticky o ničem jiném, než co nového se na tréninku naučil. Brook to celé nehrálo a ani za mák se jí to nelíbilo, protože v žaludku pocítila starý dobrý pocit starosti. Měla o Rona už zase strach, a automaticky vycítila, že tady půjde o něco většího. Zaslechla něco o Sybille a Aidanovi a Emery jí neodpovídal na dopisy, které se jí většinou vrátily jako nedoručené. A věděla, že Aaron smýšlel podobně...
Každopádně chápala, že tady není místo pro to, aby se o čemkoli bavili, a tak to nechala plavat a honem nahodila pobavený úsměv, kdyby je náhodou někdo pozoroval, což se v dnešní společnosti mohlo stát velmi lehce. Prý už i do Bradavic nasazovali lidi z Ministerstva. "Hele hele, nech si to, jo? Já moc dobře vím, že jsi chtěl říct, že jsem zase o něco krásnější, a že jestli zkrásním ještě o trochu, tak už se na mě nebudeš moct dívat déle než pár vteřin," odbyla ho, ale na rtech jí pohrával veselý úsměv. Tak ráda ho zase viděla. "Karamel, cukrová vata, citron, jahoda," vyjmenovala Aaronovi poučně, zatímco na jednotlivé příchutě ukazovala, protože ode všeho jí zbyla ještě minimálně půlka, jelikož si Brook jídlo projednou vychutnávala, když se sem zase nějakou tu dobu neměla dostat, a pak Ronovi ochotně podala svoji lžičku, protože u nich se na soukromé nádobí nebo jídlo dávno nehrálo.
"Neflákám! Vsadim se, že mám víc práce než ty, jenom to tak nějak není... natrvalo," opanovala mu a trochu uraženě protáhla obličej, protože věděla, že touhle dobou už by měla mít aspoň ponětí, co přesně chce dělat, ale ji prostě naplňovalo pohybovat se celý den na sluníčku a přebíhat mezi pláží, kde učila surfování, a domovem důchodců, kde pracovala její mamka. Co na tom, že z ní nebude doktorka ani právnička ani bystrozorka, ona byla takhle spokojená. "Ohó, tak doktorka říkáš!" zvolala Brook a s potutelným pousmáním se opřela do opěradla židle a založila si ruce na hrudi, zatímco z Rona nespouštěla pohled. "Takže je asi starší, co? Že by ji nudil její starý muž doma a našla si roztomilého zajíčka, ochotného udělat pro ni první poslední?" rýpla si, i když to nemyslela vůbec vážně, a Ron musel vědět, že je zbytečné se rozčilovat. Jenom z něj chtěla vytáhnout víc detailů, když se sám nerozmluvil. "No, řekněme, že donedávna tu někdo byl, ale pak jsem si uvědomila, že na něj nemám čas a že si ho na něj vlastně nechci vyčlenit," pokrčila rameny a podrbala se ve vlasech, než si od Rona zase přitáhla zmrzlinu a nabrala si pořádnou lžičku jahodové, kterou si zacpala pusu.

_________________

Co se sovy týkalo, Ron musel dát Brook zapravdu. „Trochu byla. A hlavně mi zašpinila košili, mrcha!“ zabrblal a očima sklouznul ke skvrnkám na své jinak bělostné košili. Nenapadlo ho totiž, že by si košili snadno mohl vyčistit kouzlem, protože jakmile sovu poslal do háje, upnuly se jeho myšlenky k Brook.
Ron byl vážně rád, že Brook, ač byla blondýna, pochopila jeho němé náznaky a nevyzvídala. Ostatně, on jí opravdu chtěl všechno říct, - vždyť byla jeho nejlepší kamarádka! - ale nešlo to teď. Muselo to počkat na vhodnější chvíli a hlavně vhodnější místo, nějaké, kde si budou moci promluvit v naprostém soukromí, a až poté, co kouzly zajistí, že je nikdo nebude poslouchat. V tomhle směru byl Aaron dost paranoidní.
Když se Brook rozpovídala o své oslnivé kráse, Ron se zvládal jen pobaveně šklebit a kroutit nad jejími slovy hlavou. Dobře se bavil, jako pokaždé v její společnosti. To jejich vzájemné pošťuchování mu chybělo více, než si byl ochotný přiznat. „No, jestli zkrásníš ještě trochu, tak už to fakt bude taková hrůza, že se na tebe radši dívat nebudu,“ přikývl pobaveně a provokativně na ní mrknul.
Výběr zmrzliny více než schvaloval, takže s tichým poděkováním převzal Bručindinu lžičku a postupně ji zabořil do všech kopečků zmrzliny, aby ochutnal každou z příchutí. Spokojeně zabručel hlavně u té karamelové. „Máš to dobrý,“ usoudil mlsně, když Brook lžičku vracel, a na chvilku se ohlédl k pultu se zmrzlinami a zauvažoval, že si taky nějakou dá. Až odtud půjde - teď se mu nechtělo vstávat a navíc mohl somrovat u Brook. „No, já to s tou prací mám teď taky dost... komplikovaný. Prostě to není práce jako práce. Takže ti asi nemám co vyčítat,“ usoudil a pokrčil přitom rameny.
Ronovi se tak úplně nechtělo rozebírat svůj vztah s Ashley, ale na druhou stranu se chtěl pochlubit. Aspoň trošku. Protože Ash byla skvělá a on by to nejradši vykřičel do světa. „No, starší je, ale ne o moc,“ přiznal a možná mu přitom trošičku víc zahořely tváře. Vlastně tak trochu zajíček byl, no. „Ale mýlíš se, má drahá! Není vdaná a ani nemá žádnou jinou známost, jsem hrdina jejího srdce!“ pronesl teatrálně a zubil se přitom od ucha k uchu. „Ne, vážně. Jmenuje se Ashley a je moc fajn, rozumíme si skvěle,“ broukl nakonec o něco vážněji a pousmál se. Když Brook přiznala, že nějakou známost měla, povytáhl Ron zvědavě obočí. „No, třeba brzy najdeš někoho, komu svůj čas obětuješ ráda,“ zamrkal na ni povzbudivě. Brook si totiž někoho takového zasloužila, tím si byl jistý.

_________________

"Ale, že by se z tebe stal fakt kravaťák? Rone, to jsem od tebe nikdy nečekala...že takhle vyrosteš a začneš na sebe konečně dbát," prohlásila Brook s hraným dojetím a dokonce si teatriálně otřela neexistující slzičku. K čistění jeho košile se neměla, protože zaprvé si jeho košile vůbec nevšímala, a zadruhé jí bylo ukradené, že je její nejlepší kamarád špinavý nebo ne. Klidně na sobě mohl mít pytel od brambor a bylo by jí to jedno, možná by si to naopak ještě víc užila.
Ohledně své nebetyčné krásy už na něj jenom vyplázla jazyk, protože to, že byla pěkná, věděli všichni, i když jí to do hlavy nelezlo, protože za pěkné považovala prakticky všechny lidi na světě, o to víc ty, kteří byli hodní a dobří. Ron nebyl moc hodný, ale rozhodně měl dobré srdce a to si na něm Brook cenila snad ze všeho nejvíc, kromě toho, že i teď věděla, že by mu stačilo říct a mohla se na něj v čemkoli spolehnout. Nehodlala ho však ničím zatěžovat, protože to byl on, kdo musel opustit domov a projít si, evidentně nedlouhou, kariérou bystrozora, na které nepochybně tvrdě pracoval.
Na svou zmrzlinu souhlasně přikývla - jako by si ona mohla vybrat něco nedobrého! - a lehce povytáhla obočí, když se Aaron zadíval na pultík, protože tu minutu by bez něj určitě přežila, ale nakonec byla ráda, že se nezvedal. Tak nějak se ho nechtěla zbavovat, dokud nemusela, a dokud jim nevypršel daný čas. Následně se na něj trochu posmutněle usmála, protože ji trápilo, že o Ronovi něco neví a navíc se u toho tvářil předtím tak vážně... bála se, aby se nenamočil do něčeho, z čeho by nedokázal vyváznout nehledě na své vrozené štěstí. Nemohla by o něj přijít, byl prakticky její rodina.
"Tak hrdina..." protáhla Brook a rty se jí roztáhly do pobaveného úsměvu, zatímco se na Rona zahleděla s jiskrnýma očima. Nebylo pochyb, že tuhle Ashley má vážně rád, a Brook byla ráda, že si někoho našel. Že nahradil to místo po Sybille, kterou sice měla ráda, ale přesto tušila, že v kombinaci s Ronem by to nedělalo dobrotu... oba měli příliš horkou hlavu a Sybille byla rebel každým coulem. "Já ti nevím. Nějak to... nepotřebuju? Chci říct, přijdu si napůl jako mudla, ale když jsem s mudlou, vadí mi, že si musím dávat pozor na kouzlení, a když jsem s kouzelníkem, zase mi vadí, že neumí používat nic mudlovského. Je to složité," odfrkla si a natáhla se na stůl, o který se opřela tváří a takhle v leže se zadívala na Rona. "Ashley, mudla nebo kouzelnice?" vypálila na něj mumlavě, protože díky přitisknuté půlce obličeje k desce stolu nemohla pořádně artikulovat a přimhouřila k Aaronovi oči. "A vůbec, co by ta tvoje královna řekla na to, že k jiný holce přiběhneš na zavolání, hm? Vsadim se, žes jí o mně radši vůbec neřekl," prohlásila a uraženě předsunula spodní ret, zatímco se na Rona vyčítavě zadívala. Byl to přesně ten okamžik, kdy si Ron nejspíš nebyl tak úplně jistý, jestli si z něj zase utahuje, nebo to myslí vážně, nicméně správně byla první možnost. I když někde hodně hluboko by se to Brook vážně trochu dotklo.

_________________

Ron vyděšeně zamrkal. „Kravaťák? Tak to teda ani náhodou, milá zlatá,“ zakroutil odmítavě hlavou. Kdepak, v kravatách a oblecích si opravdu libovat nezačal, jen na sebe častěji bral košile, což byla změna. A slušelo mu to - ostatně, on ty košile nosil hlavně kvůli Ashley. „Ale uniforma bystrozora mi prej sekla, ukážu ti fotku,“ přislíbil pobaveně a přátelsky na Brook zamrkal.
Když se pak Bručinda po chvíli rozpovídala a o své nepotřebě vztahu, Ron se zatvářil celkem chápavě. Jemu bylo taky fajn, když byl sám, a vždycky ho děsila představa, že by ho třeba někdy rodiče oženili proti jeho vůli - vždyť byl čistokrevný. Ale pak potkal Ashley a poslední dobou už si nedokázal představit, že by neměl někoho, u koho by mohl hledat útěchu, když to potřeboval, někoho, kdo uklidnil jeho nervy vlídnými slovy, a někoho, komu se mohl vyzpovídat, když to potřeboval. Ashley byla podporou v těžkých časech a Ron ji za to miloval ještě víc. „Ale s kouzelníky to je jednodušší, ne? Nemusíš nic skrejvat a prostě jim občas ukážeš, jak funguje mixér, no,“ usoudil zamyšleně a pokrčil rameny. „Ashley je kouzelnice. Pracuje u Munga,“ vysvětlil. „Potkali jsme se tam, když jsem se tam dopotácel s rozbitým nosem po jedný bitce. Romantika jako stehno, to ti povím,“ uculil se s jiskrou v oku. Ta vzpomínka byla vtipná, ne že ne.
Na obvinění, že Ashley o Brook určitě neřekl, se Ron zatvářil všelijak a nakonec se zamyšleně podrbal ve vlasech. „Myslím, že jsem se o tobě minimálně zmínil!“ hájil se. „A moje královna by určitě pochopila, že jsem se rozběhl za svou nejlepší kamarádkou, kterou jsem mrtě dlouho neviděl. Není to žádná žárlivá fúrie, víš,“ mrknul na Brook pobaveně. V jejich vztahu měl důvod žárlit spíš on, protože Ashley byla elegantní kráska a přitahovala pozornost mužů, i když to třeba neměla v plánu. „Náhodou, klidně bych vás představil, kdybys o to stála,“ dodal ještě, protože neměl důvod Ashley schovávat jako svůj poklad a klidně se s ní hodlal ukázat i před Brook.

_________________

"Jo, to si dokážu celkem představit. Bystrozorové mi vždycky přišli sexy. Spíš ti tmavovlasí, ale víš co, holka musí mít nějaký preference," prohlásila Brook s šibalským úšklebkem a ujedla další vrchovatou lžičku zmrzliny, načež se spokojeně usmála, protože když měla před sebou jídlo, navíc dobré jídlo, pociťovala zcela čiré štěstí.
"No to jo, ale u nás jich moc není. Teda, ne těch v mé věkové kategorii. Nic proti panu Hawkmanovi, je to fakt fešák, ale bohužel je zhruba o dvě generace starší než já, a to by neklapalo," povzdychla si zdrceně, než se rozesmála a asi potisící si prohlédla kamaráda před sebou, jako by ho dlouho neviděla, což byla pravda, a jako by pořád bádala po přesném důvodu, proč se jí na jeho obličeji něco nezdálo. Rozhodě vypadal dospěleji, ale v tom to nebylo. Spíš v něm ubylo pohrdání a přibylo napětí, které nedokázala správně identifikovat, protože o jeho tajemstvé jí tady nemohl říct, ale zvědavost a starost ji pomalu začínala užírat. Brook nepatřila k netrpělivým lidem, ale teď, když věděla, že má s Ronem jenom omezený čas, než si oba půjdou po svých, nesměla dopustit, aby z něj nevytáhla detaily.
"Rone, neměl by ses prát!" zvolala káravě a zamračila se na něj, ale vzhledem k tomu, že byl Bystrozorem, mohlo jít o cokoli a vlastně mohla být ráda, že šlo jenom o rozražený nos. "Takže tvoje milá má úchylku na krví zmáčené zajíčky s křivým nosem? No páni, Rone, to je teda partie!" nadhodila když se zase sebrala ze stolu a jenom si podložila bradu dlaní, zatímco se na Rona zubila od ucha k uchu.
"Jo, dokážu si to představit, že jsi si během své zamilované bubliny vzpomněl zrovna na mě, nudící se na jižním pobřeží," poznamenala nedůvěřivě, ale její oči opět svědčily o tom, že se jenom dělá. Bylo na Ronovi, co své holce říkal, a co ne, nicméně když nadhodil seznámení, Brook se nadšeně rozzářil obličej. "Stála, rozhodně stála! Nechci pak na vaší svatbě sedět a přemýšlet, jestli je tě hodná, nebo mám vznést námitku proti vašemu sezdání," zvolala a znovu se na Aarona široce usmála a pošoupla k němu pohár zmrzliny, která byla tak kouzelná, že ani moc netála.
"Kolik máš dneska času? Pojďme se projít, co říkáš?" nadhodila po chvilce a zvedla k Ronovi oči a tváří se jí mihl výraz, který Ronovi musel zcela jasně předat zprávu, že chce - ne, že potřebuje - vědět, co se děje. "A nemusíme zůstat jenom na Příčné, ráda se podívám i po Londýně, tak dlouho jsem tu nebyla!" dodala nadšeně, čímž mu kódovaně sdělila, že můžou jít kamkoli, kde to Ron bude považovat za bezpečné.

_________________

Ron se pobaveně zazubil. „Chápu,“ přikývl, načež pokrčil rameny a zatvářil se přehnaně sebevědomě, což pro něj bylo typické. „Já jsem sexy pořád, i bez uniformy,“ prohlásil a zavlnil obočím. Dělal si samozřejmě srandu, protože jemu ani trošičku nezáleželo na tom, jak vypadá a komu přijde sexy - od toho tu byli jiní experti.
Chlapy už ale pro jistotu nekomentoval, nechtěl do Brook rýpat zase tak moc. Nepochyboval totiž o tom, že by mu to ochotně vrátila i s úroky. „Tak hele, já nevyvolávám bitky, už ne! To bylo v rámci jedný pochůzky,“ vysvětlil na svou obranu, protože Ron spory rozhodně nevyhledával a v bitkách si zrovna neliboval, i když to občas vypadalo jinak. Ale světe div se, za poslední roky pobral trochu rozumu. Když Brook prohlásila, že má Ashley asi ráda zakrvácené zajíčky, Aaron se pobaveně zachechtal a přikývl. „Možná máš pravdu,“ zamrkal vesele.
„To jako už fakt přemýšlíš nad naší svatbou?“ bafnul pobaveně a zakroutil hlavou. Nabízenou zmrzlinu si na chvilku ochotně přivlastnil a uzobnul pár lžiček, ale pak ji Brook zase vrátil, protože ona byla na sladké vysazená daleko více, než on. A on si navíc plánoval koupit kornout zmrzky, až půjde pryč. „Tak já to zkusím nějak domluvit,“ přislíbil s úsměvem a doufal, že Ashley nebude proti. On už ale její přátele a kolegy alespoň trošku znal, takže bylo načase, aby ona poznala jeho přátele.
Ačkoliv si Ron občas seděl na vedení, teď celkem dobře pochopil, že se Brook chce dozvědět víc o té jeho práci nepráci, a proto navrhuje tu procházku. Na nějakou chvíli na ni upřel zkoumavý pohled, a přestože doufal, že se tomu nepříjemnému tématu dnes vyhne, přikývl. „Tak fajn, mohli bychom se mrknout třeba někam do mudlovskýho Londýna. Na jídlo, hm? Zvu tě,“ mrknul na ní a vstal. Ještě před odchodem si ale koupil kornoutek karamelové zmrzliny.

S Brook pak opustil jak zmrzlinářství, tak Příčnou ulici, a jakmile si byl jistý, že jsou dostatečně daleko od všech zvědavých uší a stalkerů, o které se nikdo neprosil, pustil se do vysvětlování, co se za uplynulé měsíce stalo.
Bral to pozvolna a nejprve vyprávěl pouze o svém výcviku, o tom, jak se seznámil s Atticem a dalšími lidmi, jak s pomocí Sybille kontaktoval rebely a jak se celkem ochotně nabídl, že jim bude dělat dvojího agenta a donášet informace z ministerstva. To byla ta méně znepokojující část pohádky a tu druhou polovinu se rozhodl vyprávět až v mudlovské restauraci, kde měl jistotu, že je nikdo nešpehuje.
Vyprávěl o přestřelce na Příčné, kdy mu nevydržely nervy a v bystrozorské uniformě se viditelně přiklonil na stranu rebelů, takže se prozradil a o práci tím pádem přišel, stejně jako o výhodu dvojího agenta. Povedlo se mu ale nasbírat dost užitečných informací, takže ho za to nikdo nezakousnul. A Ron začal pomáhat rebelům a víceméně se nastěhoval do Hnízda, i když už si zařídil vlastní byt. Když vyprávěl o nejrůznějších rebelských akcích, nezabíhal moc do detailů, protože nechtěl Brook ohrožovat tím, že by věděla moc - to nejdůležitější, tedy jak ztratil práci a co teď vlastně dělá - jí vysvětlil a to muselo stačit.
Ron Brook důvěřoval, že nikomu nic neřekne, a pochopitelně se několikrát ujišťoval, že opravdu bude držet jazyk za zuby, ale ministerstvo mělo způsoby, jak z nemluvných lidí dostat informace. A Aaron nechtěl Brook dostat do problémů.
Na její případné otázky odpověděl, ale upřímně se snažil, aby se o tom rebelském hnutí nebavili celou dobu. A pozdě odpoledne se omluvil, že musí jít, protože má nějaké důležité věci na vyřizování a navíc slíbil Ashley, že se za ní zastaví. Ale taky Brook sdělil, že doufá, že se zase brzy uvidí.

The END

_________________

<<<

Konec školního roku byl pro Letty vždycky tak trochu smutným obdobím, protože to znamenalo, že svá setkání s Finlayem nebude moci svádět na pouhou náhodu. Studenti jí samozřejmě taktéž chyběli, ale to bylo něco jiného… se studenty si nedomlouvala dostaveníčka u zmrzliny. A rozhodně kvůli nim netrávila dlouhé hodiny u zrcadla, aby prstýnky jejích vlasů správně nedbale vypadávaly z drdůlku na zátylku. Letty na sobě měla dlouhé květované šaty a vlněný šátek přes ramena, seděla na zahrádce zmrzlinářství a zamyšleně míchala lžičkou v ledové kávě s karamelem, zatímco její mysl se toulala někde mimo Londýn a dost možná i mimo realitu.
Ještě než opustila Prasinky zastihla ji v astronomické věži rodinná sova nesoucí dopis, kterým ji rodiče žádali, aby se alespoň na několik týdnů ukázala doma, protože už začali pomalu zapomínat, jak jejich dcera vlastně vypadá. Závěrečný dodatek však jasně mluvil o tom, že nemá přijet sama, a že se tak nějak očekává, že se dostaví i s profesorem McCrimmonem. A Letty si snadno dokázala domyslet, co bude první otázka, kterou je rodiče přivítají už ve dveřích.

_________________

<<

Upřímně řečeno, Finlay se poslední dobou v Leticiině přítomnosti cítil trochu nesvůj, i když to nutně neznamenalo nic špatného, spíš to byla taková nevtíravá nervozita z jedné určité myšlenky a Leticiiny případné reakce na ni, ale nijak to na něm nebylo znát. Nicméně si žádné setkání, sebevíc „náhodné“, ani omylem nenechal ujít a vždycky se mezi profesorskými povinnostmi vyšetřil na Letty čas, poněvadž si zkrátka nedokázal představit, že by měl přejít byť jen jeden den, aniž by se zaklesl svýma očima v těch jejích čokoládových.
Nebylo tedy divu, že v současné chvíli mířil Finlay ke zmrzlinářství s úsměvem na rtech a těšil se, až opět Letty spatří. Tedy ne že by ji neviděl maximálně včera či předevčírem, ale teď kolem nich nebudou rušivé vlivy v podobě studentů, před kterými se museli mít na pozoru, aby se náhodou nezachovali nějak nevhodně. Úsměv se mu ještě rozšířil, když konečně uviděl známou postavu, kterak posedává u venkovního stolu, a netrvalo dlouho, než se ocitl přímo u Letty, načež se k ní sklonil a s letmým polibkem do vlasů ji potichu pozdravil. „Nečekáš dlouho, že ne?“ broukl a zatvářil se tázavě, protože to by ho jinak mrzelo. „Musel jsem se ještě vrátit,“ dodal Finlay na omluvu a vykouzlil jeden ze svých nejhezčích úsměvů, aby to své milé nějak vyhradil. „Co to máš dobrého? Že bych se inspiroval…“

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)