"To sice není," uznal Alek, "ale o dinosaury mi nejde. To ten samotný princip je zajímavý - jak se jim podařilo přivést zpátky něco, co bylo tak dlouho mrtvé, a proč se to povedlo jim a ne někomu dalšímu?" Alekovi se trochu klepala ruka, což mohlo být buď nevyspáním, nebo niterným vztekem - na předávkování kofeinem ještě neměl patřičný věk, protože káva evokovala jenom něco, co odmítal pozřít. Možná se chytal slepých cestiček jako tonoucí stébla, každopádně, tohle byly jediné nové materiály za poslední dva měsíce. Byl by v tom čert, aby to neprošel dvacetkrát od začátku i od konce, a nepokusil se výzkum rozebrat na vlásky.
"Napadlo mě... kdyby se zjistilo, co v tomhle kruhu chybělo?" zabubnoval prsty o list pokreslený symboly, "mohli bychom toho využít. Myslím, že to bude jenom drobná, ale klíčová věc - vždyť víš, kolikrát se o něco takového pokoušeli, a kolikrát se jim to skoro povedlo. Jediné, co tomu chybělo, byla vědomí," zavrtěl Alek hlavou a zavzpomínal na své rande s knihou, ve které bylo velice stručně popsáno, jak nikomu nevyšly ani pokusy o nekromancii, která byla alchymistickému kruhu sice dosti ohavným, ovšem přesto příbuzným.
Alek upřímně doufal, že se mu podaří nějakým způsobem Willa nalákat ku pomoci, aniž by ho vyloženě o pomoc požádal, protože přiznat, že sám začíná být v koncích, mu nešlo přes pusu - když k němu tedy bratr posunul papír zase zpátky s tím, že jejich otec tyhle knihy možná odkládal stranou z dobrého důvodu, přeběhl mu po tváři šok. Byl to ovšem Alek - nic takového jako byl šok, u něj netrvalo dlouho. "Nesmysl. Prostě to jenom nefungovalo, a on nechtěl zabírat místo na stole něčím, co k ničemu nevedlo," zaškaredil se kysele, jako to ostatně dělal vždycky, když došla řeč na jejich otce. Od doby, co potkal Beatrici Faustovou její neveselý osud, na něj Alek zanevřel ještě více, než předtím.

_________________

Pomalu mi svítalo, kam Alek mířil, ale nezakabonil jsem se, dokud jsem na něj nevěřícně, uhranutě zíral. Dokázal proslovem strhnout jako nikdo jiný, koho jsem znal. Velice rychle mi došlo, že tahle myšlenka v něm zrála už delší dobu. Znělo to promyšleně, jenom mu chybělo pár proměnných.
Rozčarovaně jsem zbledl, semkl rty a zauvažoval, jestli mám Alekovi říct, že list s vypsanými prvky je stále v našem starém domě. Voda, uhlík, čpavek, vápno... prolétlo mi hlavou několik prvních položek. Víc bych si nevybavil, ani kdybych chtěl.
Sevřel jsem dlaně na kolenou v pěst. "Ty mi říkáš, že bychom mohli mámu přivést zpátky," zkonstatoval jsem tiše. Na konci zazvonil malý otazník. Nadějně jsem k Alekovi zvedl oči. "Jak?" zeptal jsem se přiškrceně, dychtivě, zoufale.
Mozek mi konečně rozmrzl a moje myšlenky se znovu rozběhly, pádily jako o závod a mně se na jazyku hromadily otázky, jedna na druhé.
"Je to jisté? Je to bezpečné? Zvládneme to? Co ještě potřebujeme?" zajíkal jsem se a napřímil tak, jako bych chtěl bratrovi zatřást rameny. Nemohu říct, že by mi to zrovna nějak oslnivě myslelo. V tento okamžik jsem měl v hlavě jako vymeteno, zůstala pouhá představa Beatrice Faustové, jak k nám vzpíná ruce jako k poslední naději.

_________________

Alek pozoroval Willa upřeným pohledem, a uzlík nervozity, který měl spletený kdesi za žebry, se pomalu rozplétal a mizel spolu s tím, jak viděl bratra přemítat nad tím, co se mu vlastně pokouší říct. Věděl, že Will ho na holičkách nenechá - byl to koneckonců jeho bratr, a Alek mohl s jistotou říct, že cíle, ke kterému celý výzkum vedl, chtěli oba dva dosáhnout víc než cokoliv jiného na světě.
Přivést ji zpátky. Alek jenom tiše pokýval hlavou a nepřestával bratra propalovat pohledem, přičemž se mu téhož dostávalo nazpět. "Jsem si jistý, že by to šlo. Jenom musíme najít tu jednu věc, která nám chybí - důvod, proč ty předchozí pokusy nefungovaly. Mám spoustu nápadů a možností, ale budu potřebovat pomoc," nahodil udičku a čekal, jestli se Will chytí. Tohle bylo míň o manipulaci a víc o regulérní prosbě, protože Alek skutečně měl celý štos materiálů, poznámek z knih, které přečetl během své honby za informacemi, záznamy o pokusech s klonováním odnesené z hodiny POKT a několik ukradených desek s informacemi, které by se do jeho rukou dostat vážně neměly, ale pan Crowley nebyl zrovna dvakrát důsledný se schováváním svých lejster z bystrozorských akcí - a že už se párkrát s nepodařenou nekromancií setkal.
"Wille, jestli do toho jdeme společně, kdy se nám naposledy něco nepovedlo?" zeptal se Alek s bojovnými plamínky v očích. Byl naprosto přesvědčený o tom, že když se do něčeho pustí oba dva, nemůže jim nic stát v cestě. Toho bohdá nebude, aby bratři Faustové skončili fiaskem. "Podívej, co všechno máme k dispozici. A je toho víc! Jenom musíme zjistit, jak se dostat do oddělení s omezeným přístupem," zahrabal Alek horečně v papírech, které ležely všude kolem něj, a vylovil jeden z těch, které byly nenápadně odcizeny z archivu pana Crowleyho. "Zkusíme porovnat všechny ty případy, a zjistíme, co se změnilo, když se nějak obměnil postup. Nemyslím si, že máme moc prostoru na to, abychom praktikovali metodu pokus-omyl sami."

_________________

Horečnatě jsem přikyvoval a okamžitě jsem popadl nejbližší papíry, abych si je prošel. Rozečtenou knihu jsem úplně pustil z hlavy. "Myslím, že bych mohl něčím přispět," opáčil jsem s myšlenkami přikovanými k otcovým poznámkám. Jestli je Alek ještě nenašel, pak by to mohla být cenná informace pro to, abychom se posunuli vpřed.
Jestli mě děsilo to, že jsme se chystali provést něco, co se považovalo za nemožné? Děsilo. Na zátylku mi naskočila husí kůže, ale v prstech mě příjemně brnělo a krev jsem cítil tepat až v krku, když jsem překotně přelétával jednotlivé řádky. Nebyl jsem si vědom všeho, co se mohlo přihodit, ale copak se může stát ještě něco horšího? O mámu už jsme přišli.
Zvěsti o výbuchu při nezdařených pokusech mě už odradit nedokázaly. Přeložil jsem jeden list a pečlivě jsem ho založil k ostatním. Srovnal jsem poznámky do souvislejšího komínku.
Alek si vzal na sebe moc velkou věc, než aby s ní jednal jako s učením ve škole. Chaos na jeho studijním stolku způsoboval, že nebylo pomalu kam položit čaj.
Obdařil jsem bratra zářivým úsměvem a mžikl po posledních rozházených pergamenech. "Jdeme do toho. Co se oddělení s omezeným přístupem týče, zkusím s tím něco provést," přislíbil jsem, protože mě právě něco napadlo. Nedostávali kdysi povolenku všichni havraspárští? Něco jsem o tom zaslechl. Možná ji někdo ještě bude mít...

_________________

Tohle bylo všechno, co Alek chtěl. To, že Will dosud o celém plánu nevěděl, bylo dáno jen a pouze tím, že si jeho bratr nebyl jistý, jak by na to zareagoval. Podpořil by ho? Nebo celou věc zavrhl? Alek si dokázal představit i situaci, kdy by byl Will natolik ustaraný, že by vstoupil výzkumu a jeho následné realizaci do cesty - a to Alek nemohl dovolit. Ne, když byl tak blízko opravdovému úspěchu.
Podobně jako jeho bratrovi mu po páteři přeběhl mráz a vlasy na zátylku se zježily; nebylo to ale strachem, nýbrž adrenalinem, který mu rázem začal kolovat v žilách. Tím pozitivním druhem adrenalinu, abychom si rozuměli. Will se netvářil odmítavě. Ba naopak, se zájmem si pročítal papíry, které mu Alek podstrčil, a v očích měl přesně ten soustředěný výraz, který u něj věštil, že ho něco zaujalo.
Strach z neznámého nebyl u staršího z Faustů přílišným problémem. Alek byl natolik přesvědčený o svých, potažmo bratrových schopnostech, že na nějaký strach nezbylo místo. No a co, že se to doteď ještě nikomu nepodařilo? Oni budou první. Když se to vezme kolem a kolem, byl takový přístup neuvěřitelně arogantní, Alek ovšem nikdy neplatil za skromného a umírněného člověka.
Když se Will nakonec zářivě usmál a potvrdil, že do toho jdou společně, dostalo se mu od Aleka podobně širokého a možná až hystericky radostného úsměvu. Opožděné Vánoce. "S tím oddělením s omezeným přístupem budeme mít asi víc možností," prohodil, na mysli recept lektvaru neviditelnosti, který by jim jistě pomohl se do zakázané části knihovny infiltrovat. Alek se na bratra vážně podíval. "Wille? Půjdeme porušit Gampovy zákony."*

>>>

* | +

_________________

"Můj princi," vysekla Rossana ukázkové pukrlátko a zasmála se - na okamžik zapomněla na lidi kolem, kteří jí rozhodně na veselí nepřidávali, i na svůj obvykle vážný výraz, protože jí koneckonců bylo především jedenáct a v jedenácti se prostě nemůžete pořád tvářit vážně. "Veď mě tedy do knihkupectví, prosím; kde sis ale zapomněl svého bílého oře?"
Návrh, že by jako první mohli jít koupit hůlku, Rossana zcela přehlédla, protože koneckonců na hůlku bylo vždycky času dost - hůlka se dala klidně koupit i na konci srpna a nikomu by to nevadilo. Kdežto knihy - ach, knihy! - ty se daly koupit hned a přečíst hned a když byly skutečně dobré, tak se později daly přečíst ještě jednou a tomu se hůlka prostě nemohla rovnat.
Podržení dveří odměnila úsměvem a vstoupila do příjemného příšeří Krucánků a kaňourů. Podle předpokladů tu nebylo tolik kouzelníků jako venku a Rossana se trochu uvolnila; tady se cítila jako ryba ve vodě.
"Budeš Isabel něco kupovat?" zeptala se a dodatečně ji napadlo, že vlastně netuší, jestli je při mateřství ještě na nějaké čtení vůbec čas. I ona si pamatovala, že Kennethova žena má čtení v oblibě - ta vlastnost jí byla sympatická a pokud se něco týkalo knih, zpravidla si to pamatovala. Ona sama nicméně nezamířila k románům, nýbrž k polici týkající se pěstitelství a kouzelných rostlin. Vytáhla odtud tlustý svazek Tisíce kouzelných bylin a hub a zamyšleně si ho prohlédla; pokud se nepletla, měli tuhle knihu mezi povinnou literaturou do Bradavic, ale ona si zatím nebyla jistá, nakolik je tato učebnice vhodná a zda by se ke kouzelným bylinám nenašla nějaká lepší a kvalitnější literatura.
"Jaké je vlastně bylinkářství v Bradavicích?" zeptala se zamyšleně, načež zvedla ke svému bratrovi velké tmavé oči třpytící se úsměvem. "Když nad tím přemýšlím, nikdy jsi mi neřekl, který předmět jsi měl v Bradavicích nejradši," prohlásila a třebaže to bylo konstatování, na konci se zachvěl maličký otazník.

<<
Kenneth tedy vyhověl Rossanině přání a vyrazil s ní do knihkupectví. Trochu tento průběh předpokládal, když však držel dveře a dívka kolem něho procházela, nedal to na sobě v nejmenším znát. "Někdy je lepší chodit po svých, slečno," sklonil k ní pohled a drobně se pousmál, než za nimi zavřel dveře a tím se i on ocitl uvnitř.
Neměl nejmenší potuchu, jakou knihu by měl Isabel koupit, ale spoléhal na to, že mu buď něco padne do oka, nebo mu Rossana s výběrem pomůže. Jako kdyby mu malá sestra četla myšlenky, zazněla zvědavá otázka. "Rád bych, ale nevím, zda dokážu vybrat. Pomůžeš mi?" zeptal se, ale namísto dospělé literatury zamířil k regálu s učebnicemi do Bradavic, protože sem přišli především kvůli Rossanině nástupu do Bradavic. "Ale nejdřív se podíváme na ty učebnice," rozhlédl se a zpozoroval, že se učebnice od jeho odchodu ze školních lavic příliš nezměnily. Některé měly sice nové vydání, ale jakmile jimi Kenneth prolistoval, na většinu knih si rozpomněl. Možná by se v Helmontu jeho učebnice ještě našly, staré a ošoupané, jak se z nich tenkrát na OVCE nekonečně dlouhou dobu učil. Na tenhle čas však příliš často nevzpomínal kvůli Jocelyn, takže i teď zavrtěl hlavou a začal věnovat pozornost Rosanně.
"Bylinkářství," zopakoval zamysleně, "jako bylinkářství. Chodíš do skleníků, pěstuješ kytice, staráš se o ně. Ale určitě je víc zábavnější než to mudlovské. Budete se učit o bylinkách a kyticích, o kterých nemáš ani tušení, že existují," přikyvoval, ač nesršel sebedůvěrou, protože pro bylinkářství neměl zrovna vlohy a nikdy se mu nějak zvlášť nevěnoval.
"Asi to byla studia mudlů, bylo zajímavé učit se o světě, o kterém skoro nic nevíš. Jsou vážně vynalézaví," natáhl se pro učebnici lektvarů pro první ročník a letmo jí prolistoval, zatímco přemýšlel nad tím, jaký předmět by zařadil hned po studiích. Tam už to nebylo tak jednoznačné.
"Není to učebnice pro straší ročník? Co tahle?" natáhl se pro správnou knihu bylinkářství pro prvňáky a drobně se pousmál, protože tušil, že Rossana by si nejradši koupila obě s jejím zápalem do bylinek, ale na to měla čas.
"Už víš, kam chceš, aby tě klobouk zařadil?" zeptal se na věc, kterou Rossana poslední dobou slyšela asi nejčastěji, což bylo u studentů, kteří měli do Bradavic teprve nastupovat, naprosto typické. I on to slýchával a nedokázal na to odpovědět, protože neznal nikoho, kdo by do Bradavic chodil. Všichni jeho příbuzní chodili do Kruvalu nebo Krásnohůlek, nikdo mu nedokázal říct, co ho v Bradavicích čeká.

_________________

| +

Rossana by klidně pomohla svému bratrovi s výběrem literatury hned, ale když Kenneth navrhl, že se jako první budou věnovat učebnicím, pokrčila rameny a nijak proti tomu neprotestovala.
"To zní zajímavě," komentovala Kennethův popis bylinkářství v Bradavicích. "Předpokládám ale, že některé kouzelné byliny jsou nebezpečné; těm se budeme věnovat taky?" V Rossaniných očích bylo lze číst čistý akademický zájem, ale rozhodně ne strach.
"Na studium mudlů se také těším; nedokážu pochopit, proč tolik kouzelníků chová k mudlům tak chladný vztah," prohlásila a protože se nenamáhala nijak ztišit hlas, jeden kouzelník, který si zrovna hledal cosi o magickém zahrádkaření, po ní loupl pohledem. Rossana si samosebou byla vědoma toho, o jak kontroverzní téma se v současné době v kouzelnické společnosti jedná; na druhou stranu nikdy neviděla důvod, proč by měla skrývat své názory, když už se je jednou odhodlala vyslovit nahlas. Což se, přiznejme si, nestávalo až tak často.
"Otec si taky myslí, že jsou vynalézaví," dodala o něco tišeji a nenápadně po Kennethovi mrkla. Samozřejmě věděla leccos i o současných rodinných vztazích a netušila, jak zmínka o otci na jejího bratra zapůsobí.

Učebnice možná mohla být pro starší ročník, ale i kdyby byla, copak to hrálo nějakou roli?
"Ale ne, jsem si jistá, že jsem ji viděla v našem seznamu; rozhodně nemůže ničemu uškodit, když ji vezmeme, co myslíš?" usmála se na bratra a pokud neproběhla další debata, pak si jeden výtisk vzala do náruče. Učebnici lektvarů už našel Kenneth, takže se přesunuli k oddělení kouzelných formulí pro další povinnou literaturu. A právě tam Rossanu její bratr přiměl svou otázkou k zamyšlení.
"Popravdě jsem nad tím přemýšlela jen trochu," připustila po chvilce mlčení. "Konečné rozhodnutí ostatně závisí na Moudrém klobouku a nikdo s ním nic neudělá, ne? Ale pokud bych si mohla vybrat, určitě bych nechtěla do Nebelvíru. Podle toho, co jsem slyšela, mi studenti téhle koleje připadají poněkud..., hrubí."
O nebelvírských studentech a jejich obecném nedostatku pudu sebezáchovy se říkalo leccos a i kdyby Rossana propůjčila sluch jen polovině těch řečí, ani tak se jí do Nebelvíru moc nechtělo.
"Taky Zmijozel mě moc neláká," dodala potichu. Ve Zmijozelu podle všeho končilo až příliš členů kouzelnické smetánky a Rossana měla pocit, že by se s nimi v lecčems neshodla; dalo by se říct, že většina významných čistokrevných rodů nesdílela toleranci Van Helmontových vůči mudlům a Rossana měla pocit, že by něco takového nenesla úplně dobře.

"Jen některým," souhlasil trochu neochotně, protože si moc dobře vzpomínal na hodiny bylinkářství, při nichž pracovali s nebezpečnými rostlinami, museli mít klapky na uších a počínat si maximálně opatrně. Ale nehodlal to Rossaně prozrazovat, to vše prožije brzo už sama.
Překvapeně se na ní podíval, když se zmínila o mudlech a ani trochu neztišila hlas, což si vysloužilo pozornost několika kouzelníků v jejich bezprostředním okolí. Trochu se zamračil a jen zlehka zakroutil hlavou. Moc dobře věděla, že ani on, ani nikdo z jejich rodiny nechová k mudlům zášť a nenávist, jak to bylo momentálně v čistokrevné společnosti zvykem, ale i tak si museli dávat pozor nad tím, co říkají, obzvláště na veřejnosti. "Každý právo má na vlastní názor, Ross," vyhnul se rozvíjení této debaty tak diplomatickou cestou, jak to vůbec diplomat z povolání mohl dokázat. Tvářil se naprosto nezaujatě, i tak mu ale na očích mohla poznat, že s ní naprosto souhlasí a smýšlí o této věci podobně.
"Samozřejmě, že myslí," sklonil se k ní a ztišil rovněž hlas, "ale nemůžeš o tom mluvit takto na veřejnosti, mohl by z toho mít potíže," pokračoval tiše a zpříma se na ní podíval, aby jeho slova vzala vážně, ač Rossana samozřejmě nebyla ten typ dítěte, který by autority - a tím myšleno i své starší bratry nerespektoval.
Sklouzl pohledem k obrovské knize, která byla až do starších ročníků, což si Ross nenechala vymluvit a Kenneth to přecházel pobaveným úsměvem. Jak ji mohl vzdorovat, nemohl. A tak nakonec přikývl. "Tak dobře, když se chceš s tou knihou do Bradavic tahat o dva roky dřív," neodpustil si decentní rýpnutí a zasmál se, než si od ní knihu převzal, aby se mohla rozhlížet po dalších.
"Neudělá, ale můžeš si přát, kam bys chtěla jít... klobouk k tomu třeba může přihlídnout, nestává se to asi často, ale slyšel jsem pár vyprávění, kdy se klobouk rozhodl až podle toho, kam ten dotyčný chtěl," upravil si ofinu černých hustých vlasů a podíval se po učebnicích na přeměňování a kouzelných formulí. Jenže Rossanina odpověď ho tak překvapila, že se z ničeho nic rozesmál. "Proč bys nechtěla do Nebelvíru?" nevěřil svým uším a pochechtával se. Vždyť on byl Nebelvírským primusem! Pokud někdo o Nebelvíru věděl víc, byli to možná ostatní nebelvírští primusové napříč roky zpět nebo snad kolejní ředitelé. "Zdám se ti snad hrubý?" nakrčil čelo a tázavě zavlnil obočím.
"Nebelvírští jsou pouze... sví, spontánní, rozhodně by ses s nimi nenudila, ale taky s nimi musíš mít obrovskou trpělivost, jsou to strašně energičtí lidi," zaculil se, "a tím nemyslím sebe, i když jsem tam chodil, já se v Nebelvíru vždycky trochu vymykal. Byl jsem tam jeden z nejklidnějších lidí vůbec, měla bys vidět společenskou místnost po vyhraném famfrpálovém zápase. Jsou schopni zbořit věž," usmíval se pobaveně, protože když nad tím teď tak vzpomínal, připadalo mu to úsměvné. Jen tenkrát, když měl odznak primuse a tím tudíž zodpovědnost skoro za všechny studenty na škole, to bylo krapet vyčerpávající, obzvláště u nebelvírských.
"Tomu naprosto rozumím," usmál se soucitně ohledně Zmijozelu a podal ji další knihu, která by se ji mohla hodit.

_________________

| +

Jak se dalo očekávat, Kennethovi se tak otevřené vyjádření názoru na mudly nijak nelíbilo - ne za okolností, které momentálně ve většině kouzelnického světa hrály právě proti mudlům. To samo o sobě by Ross asi ani moc netrápilo, ale slova o otci byla jasným zásahem do černého. Přesto bratrův pohled opětovala s klidem a neuhnula očima.
"Budu si dávat pozor," slíbila a myslela to smrtelně vážně. Pokud jí na něčem skutečně záleželo, byla to rodina - a z rodiny byl otec na předních příčkách. Kdyby mu měla svojí neuvážeností způsobit potíže, nedokázala by si to nikdy odpustit.
Knihy naštěstí ničí názory neodsuzovaly - respektive aspoň ne ty, které se týkaly bradavických prváků. Rossana byla ráda, že jí Kenneth dál nevymlouval těžkou bichli o bylinkářství a věnovala mu krátký úsměv. Přirozeně, že kdyby mohla, odtahala by si do Bradavic polovinu knihkupectví, ale to by jí asi neprošlo.
"Hmm..., myslím, že to zkusím," odvětila ohledně Moudrého klobouku a vážně se nad tím nápadem pozastavila. Možná by to mohlo vyjít. Přirozeně by si asi nemohla nadiktovat kolej, do které by nepatřila ani omylem, ale možná..., možná by se takhle dalo vyhnout případu, kdy by se klobouk nemohl tak docela rozhodnout a omylem ji zařadil třeba právě do Nebelvíru. Takové nešťastné náhody se jistě musely stávat, jak jí ostatně potvrdil smějící se Kenneth.
"Tak jsi tam možná byl omylem," navrhla možné řešení. "A nebo jsi opravdu hrubý. Vždyť to, co mi tu říkáš, je docela určitě hrubost. Zbořit věž? Rozhodně hrubost." Nemohla si pomoct a už když to říkala, culila se. Nedokázala si představit svého bratra, jak společně s ostatní nebelvírskou zvěří boří po vyhraném zápase vlastní věž. A že byl ze všech nejklidnější? Nu, to je jako ukázat na tygra a říct, že má nejvíc vegetariánské sklony; jenže on tu antilopu stejně sežere, že?
"Stejně doufám, že mě nezařadí do Nebelvíru; asi bych v boření věží nenašla to správné potěšení," usmála se zpola omluvně a vytáhla z police učebnici na Obranu proti černé magii. Zkusmo v ní zalistovala; nevypadalo to na úplně marné čtení.
"Napadlo mě," přeskočila o pár řádků v konverzaci nazpátek, "že by se Isabel možná mohlo líbit něco od Poea*. Co myslíš?" Pravda, Rossana byla na čtení podobné literatury ještě docela malá, ale to ji neodradilo od nahlédnutí do Havrana a moc se jí líbila hra se zvukem slov; slíbila si, že až bude starší a bude z podobného čtení mít víc, přečte si báseň znovu a s ní i všechny ostatní.
"Toho bychom ale tady na Příčné asi nesehnali," dodala.

Mimo herně:
Musela jsem