JD měla chuť říci "jestli zvracet budete tak na druhou stranu, aby jste nepozvracel mě," ale nakonec se ovládla a dokonce Eddymu věnovala menší úsměv. "Víte kde jste?" sice to byla hloupá otázka, ale Jordan moc dobře věděla, že lidé po otřesu mozku bývají dezorientovaní, takže se zeptat prostě musela. "Jestli budete chtít zvracet, tak sem," JD rukou ukázala na nádobu na nočním stolku a slabě se usmála. Dneska už měla dost, těšila se až půjde domů a pořádně si odpočine.
"Nudíte se už teď? No, tak to vás asi nepotěším. Nemůžete číst, jelikož by jste zatěžoval oči a to se při otřesu mozku nesmí. Musíte dodržovat klid na lůžku, a pokud budete někam chtít jít, zavoláte si někoho z personálu, nebudete chodit nikam sám, jasné?" tentokrát už se Jordan tvářila přísně, jelikož tohle byla vážná věc a ona moc dobře věděla, že teď bude muset zůstat nějakou dobu tady, protože Eddy nesměl být sám, co kdyby upadl do bezvědomí? Byla však rozhodnuta za chvíli sehnat nějakou ošetřovatelku, jelikož měla jinou práci, že ano. "A to samé vás čeká po propuštění doma, minimálně tři týdny klidu. To znamená nepřepínat se, zbytečně se nerozčilovat, nesportovat a tak dále," dodala poté, usrkla kávu z hrníčku a pomalu přešla k Eddyho posteli. "Ukažte," JD opatrně položila tři prsty na Eddyho zápěstí na palcové straně, aby mu mohla změřit tep a podle toho jak se tvářila a následně i nespokojeně mlaskla se jí to moc nelíbilo. Ona tachykardie tedy zvýšená tepová frekvence nebyla sranda, no.
"Hodně a musím říci, že jste na tom ještě dobře," odvětila poté co zas od jeho postele o kousek poodstoupila pryč. Nevěděla kolik lidí přesně jim sem po těch závodech přivezli, ale případy to byly dost zlé.
Jordan nevěřícně zakroutila hlavou, nechápala jak se v takovéhle situaci mohl zajímat o to pitomé koště víc než o to jak je na tom on sám. "Není na třísky," odvětila nakonec líně. "Jen naprasknutá násada, ale i tak ta oprava bude hodně drahá," dodala pak a na chvíli se zamračila, doufala, že ho to moc nerozruší, protože by bylo zle, ale říci mu to musela, protože by se jinak mohl taky rozčílit a to by taky dobré nebylo, že.

_________________

Když přišla otázka, jestli ví, kde je, Eddy se znovu rozhlédl kolem sebe a zamžoural do ostrého nemocničního světla. „No, u mě doma ne, já to tam mám o dost barevnější,“ zamumlal a vypadal, jako by váhal. Ve skutečnosti si ale z lékouzelnice jen utahoval, protože si moc dobře uvědomoval, že leží v nemocnici. „Tipuju, že budu u Munga, co?“ prohodil nakonec a očima se navrátil k sympatické tváři. A pro jistotu se natáhl pro tu nádobu na nočním stolku, protože pozvracet si postel opravdu nechtěl. Nevolnost už ale naštěstí pomaličku ustupovala, když se moc prudce nevrtěl.
Poté, co si vyslechl, co všechno nemůže a jak dlouho bude muset odpočívat, se zatvářil jako nakopnuté štěně. Zoufalé nakopnuté štěně, které prosí páníčka, aby mu hodil míček. „To nemyslíte vážně,“ vydechl poměrně zdrceně. Nedokázal si představit polehávání v posteli a nicnedělání, to nebyl Eddyho způsob života. Bylo naprosto jasné, že z něj nemocniční personál začne šílet už za hodinu, natož za den či dva. To už budou všichni lékouzelníci umístěni na oddělení duševně chorých s obkladem na hlavě. Eddy, když se nudil a nemohl nic moc dělat, si totiž chtěl povídat. Hodně. A taky vymýšlel kraviny, kterými úkoloval ostatní. Chudáci ti, kdo ho dostanou na starost.
Změření tepu se nebránil, nicméně tepovou frekvenci měl teď opravdu zvýšenou - představa nicnedělání ho vyděsila k smrti a zase se mu trošku přitížilo. Jeho veselá, pozitivní energie, která ho neustále obklopovala, byla najednou pryč. Ten symbol míru, který měl Eddy vytetovaný na zápěstí kousek od místa, kam JD položila prsty, se k němu najednou vůbec nehodil. „Hmmpf,“ zabručel nevrle, když mu lékouzelnice sdělila, že dopadl ještě celkem dobře. On si to nemyslel.
Nádobu, kterou držel v ruce, teď sevřel o něco pevněji, když se dozvěděl, jak dopadlo jeho koště. Bylo dobré, že z něj nebyly třísky, ale naprasknutá násada nebyla žádná sranda. Eddy nepochyboval o tom, že za opravu vyplázne zbytek zbytek svých peněz. A ještě si na ni zřejmě bude muset přivydělat. A to bylo pro člověka, který ztratil místo na ministerstvu, nelehké. „V tom případě asi začínám držet hladovku, abych na tu opravu našetřil,“ zahučel rozmrzele.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

Jordan se zamračila. Neměla ráda když si někdo utahoval z něčeho vážného, a tohle zrovna vážné bylo. "Jste u Munga," přisvědčila nakonec, přikývla a probodla Eddyho zkoumavým pohledem. "Víte jak se jmenujete?" na zmatenost to sice nevypadalo, ale JD si potřebovala být stoprocentně jistá a podle toho jak se tvářila žádné legrácky nebrala.
Jordan musela stočit pohled pryč, protože její pacient teď vypadal jako nakopnuté štěně a ona takovéto pohledy neměla ráda sic jich využívala dosti sama. "Myslím," JD se zatvářila nepřístupně, to všechno totiž myslela smrtelně vážně, jelikož kdyby to nedodržoval, tak by tady taky byla možnost, že by se mohl zas rychle vrátit do nemocnice či by se mu něco mohlo stát. Co kdyby šel třeba někam sám a upadl by? "Můžu vám zařídit nějaký dohled, který tady budete neustále mít," broukla nakonec trochu shovívavě a dokonce Eddymu věnovala i milý úsměv. Tohle myslela taky vážně, protože stejně u něj musela být nějaká kontrola, kdyby náhodou upadl do bezvědomí.
"Aspoň si příště rozmyslíte zda se budete do podobných věcí pouštět," zabručela a následně si přitáhla jednu ze židlí k Eddyho posteli, protože jí začínali bolet nohy a taky tušila, že tady ještě nějakou dobu skejsne, tak proč by nemohla sedět?
JD se nejprve ušklíbla, a pak jí tak trochu docvaklo, že to její pacient asi myslel vážně, a proto se zamračila. Ona peníze nikdy moc nemusela řešit, jelikož byla.. čistokrevná, no. Navíc McLarkenová, peněz měla dost i kdyby nepracovala. "Snad to nebude tak hrozné, když jste se mohl zúčastnit těch závodů, ne?" JD tázavě povytáhla obočí, dopila zbytek kávy a hrnek položila na Eddyho noční stolek. Jídlo v nemocnici sice měl zařízené, ale doma asi ne a JD jen doufala, že si z ní dělá srandu. "Protože to zápisné je pěkně drahé," zabrblala pak, protože to moc dobře věděla.

_________________

„Eddy,“ vybafnul pacient bez váhání hned, jak se ho lékouzelnice zeptala na jméno, takže o nějaké zmatenosti či ztrátě paměti nemohla být řeč. Pak se, ke svému vlastnímu překvapení, začervenal. Protože za své druhé jméno se příšerně styděl. „Eddy Geronimus Krushnic,“ dodal po chvilce a kousnul se do rtu, očekávaje salvu smíchu. Dobře, mnozí kouzelníci měli neobvyklá, ba až směšná jména, ale jeho rodiče byli mudlové. A prostě jim hráblo a pojmenovali ho po nějakém praprapraprapradědečkovi. „No a když teď znáte moje jméno, možná bych mohl vědět já to vaše, ne?“ zamrkal na slečnu v lékouzelnickém plášti. Jinak měl v plánu říkat jí Bělovláska. Pořád lepší, než Běluha, která ho napadla jako první.
Když mu slečna potvrdila, že svá slova o klidu na lůžku myslela vážně, Eddy chtěl v tu chvíli umřít. Smrt by mu byla milejší, než ta příšerná nuda, která ho nepochybně čekala. „To by bylo fajn,“ přikývl na návrh dohledu. Ne že by chtěl, aby ho tu někdo neustále kontroloval, ale Eddy byl člověk, který potřeboval společnost, potřeboval si povídat. „A pak se budete moc s ostatními kolegy sázet, jak dlouho tu ten nebožák vydrží,“ dodal trošičku kysele, protože mu bylo jasné, že brzy uteče. Většina lidí Eddyho nedokázala poslouchat déle, než deset minut, když chytnul ten svůj záchvat povídavosti.
„To si nerozmyslím,“ zakroutil hlavou, ale jen pomalu a opatrně. Nádoby, kterou doposud svíral v náruči, už se ale vzdal, protože nevolnost naštěstí odezněla úplně. Co se peněz týkalo, hrozné to bylo a Eddy si to hořce uvědomoval. „No, to startovný byly moje poslední peníze,“ přiznal bez obalu a pokrčil rameny. „V týhle době není lehký sehnat práci,“ dodal s povzdechem, čímž naznačil, že asi nebude čistokrevný. A dost možná ani smíšeného původu. Ostatně JD určitě stačilo nahlédnout do jeho lejster, protože tahle informace tam nepochybně byla k dohledání.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

JD si oddychla. Její pacient své jméno znal, což znamenalo, že zmatený není, takže alespoň tak. Rozhodla se ho proto nezkoušet z dalších otázek sic jich měla připravených ještě několik, stačili však dvě, aby se ujistila, že je v relativním pořádku. Smát se jeho druhému jménu nehodlala, jelikož znala mnohem horší než Geronimus. Sice to vtipné bylo, ale chápeme se. Co se pak jejího jména týkalo, Jordan neváhala ani minutu, neměla důvod se mu nepředstavit. "Dorothy Cartwright," a dokonce se u toho i usmívala. Její jméno pravé bylo, příjmení už nikoliv, ale JD se nechtělo v tuhle chvíli přiznávat, že je čistokrevná (možná až moc), navíc byl její pacient mudlovského původu a ona netušila jaký má názor na dnešní situaci. A ani ona se ještě nerozhodla k jaké straně by se měla přiklonit i když její rodina v tom jasno měla.
"Myslím, že máme jinou práci než sázení," odvětila s úšklebkem. Ona tady zatím neměla problém vydržet, to však ještě nevěděla jaký Eddy dokáže být když chytne svou upovídanou náladu. "Ale máme tady dost lidí, který se u vás můžou vystřídat," dodala, usmála se a zavrtěla se na židli. Personálu sice měli dost, ale zatím ho potřebovali venku. JD sice ještě nevěděla jakým způsobem by chtěl "likvidovat" jejich lidi, ale kdyby to bylo nějak až moc.. hrozné, byla rozhodnutá zakročit a podat mu nějaké prášky na zklidnění.
"Vy jste všechny své peníze utratil za jede přiblblý závod?" Jordan vytřeštila oči, nemohla tomu uvěřit. Kdyby byla na mizině, určitě by se nepřihlašovala na závod, u kterého byla možnost, že se ještě takhle zmasakruje. To bylo prostě nepřijatelné. "A to vám nikdo z rodiny nemůže pomoci?" zeptala se po chvíli, protože musel mít někoho kdo mu nějak vypomůže, ne? JD svraštila obočí což značilo, že o něčem evidentně přemýšlela. "Tak s tou opravou budete muset vydržet, vždyť váš život je přednější než nějaké koště, ne?" tentokrát už zabodla do Eddyho trochu naštvaný pohled, protože přiznávat lékouzelnici, že bude někdo radši o hladu, aby si zaplatil opravu koštěte? To nebylo dobré, zvláště ne když to někdo řekl před JD.

_________________

Eddy byl celkem rád, že už mu lékouzelnice nepokládá další otázky, protože soustředit se na odpovědi ho stálo dost sil a začínala ho z toho přemýšlení bolet hlava. Asi se uhodil vážně pořádně a vůbec si nepamatoval, jak přesně k tomu došlo. „Hezké jméno,“ zamumlal s úsměvem, protože jméno Dorothy se mu opravdu líbilo. Že mu lékouzelnice naservírovala vymyšlené příjmení, to pochopitelně neměl šanci zjistit.
„Nemůžete být přece tak uťáplí a jenom se honit za prací, ne? I lékouzelníci potřebujou odpočívat a nějak se bavit!“ namítl, když mu Dorothy sdělila, že mají v nemocnici jinou práci, než sázky. Eddy byl přesvědčený, že maličké sázení zábava je a že to ještě nikoho nezabilo. No, možná zabilo, když některé sázky končily vyhlášením osobního bankrotu. Ušklíbl se, když mu mladá doktorka sdělila, že mají dost lidí, kteří by se u něj mohli vystřídat - Eddy byl schopný dostat do blázince dobrou půlku nemocnice, a navíc v rekordním čase.
Přikrčil se v posteli, jako štěně, na které někdo křičí, a znovu nasadil ten psí pohled. „No a co,“ zabrblal na svou obranu rozmrzele. „Nelituju toho, bylo to super vzrůšo!“ dodal, protože investice do závodů fakt nelitoval. To, že peníze prohrál a moc si závod neužil, byla věc druhá. Když Dorothy zmínila jeho rodinu, Eddy se neklidně zavrtěl. S rodiči už dlouho nemluvil a vůbec netušil, jak se jim daří. Bohatí byli, to ano, ale Eddy se s nimi příliš nestýkal a nepovažoval za vhodné přilézt za nimi jen ve chvíli, kdy potřebuje peníze. Kromě toho, oni byli mudlové a vůbec nechápali kouzelnické výdaje, takže je ani neschvalovali. Kdyby jim Eddy řekl, že potřebuje peníze na opravu koštěte, raději by mu za ně koupili svěrací kazajku a luxusní pobyt v nemocnici pro duševně choré. Krushnicovi o kouzelnickém světě věděli, to ano, ale to neznamenalo, že jej chápali. „Já se s rodinou už moc nestýkám,“ odvětil zdráhavě a pokrčil rameny. Na to, že bude muset s opravou počkat, nespokojeně zabručel. O tom, zda je život přednější než koště, by se možná hádal, kdyby mu bylo jen o trošičku lépe. Což nebylo.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

JD se začervenala a věnovala Eddymu úsměv než stočila pohled jinam. Následně se uchechtla, že nemůžou být tak uťáplí? To jí prostě vtipné přišlo. "Očividně můžeme," ušklíbla se pak a pokrčila rameny. "Představte si, že bychom trávili každou chvílí sázením se o něco a na práci bychom kašlali. Víte jak by to tady vypadalo?" Jordan nechtěla přiznat, že čas od času se o něco vsadí, třeba kolik zraněných jim dneska přijde, kolik jich zvládnou ošetřit a tak dále, ale ne vždy si to mohli dovolit, jelikož nepokoje byli.. nepokoje, no. "To je sice pravda, ale ne v pracovní době. Většinou se bavíme po práci, chodíme na skleničku a tak," sice byla pravda, že JD moc často po práci na skleničku nechodila, protože byla unavená, takže si na to nacházela čas ve své volné době, ale když měla chuť, po práci se svými spolupracovníky někam šla.
JD musela stočit pohled na chvíli stranou, jelikož se její pacient opět tvářil jako štěně a na Jordan tohle prostě působilo, jenže jak mu mohla pomoci? Nijak. "No a co?!" Jordan se zamračila, nelíbilo se jí s jakou jednoduchostí tohle všechno Eddy bere, vždyť to byla vážná věc. "Umíte si vůbec představit co by se vám stalo kdyby se k vám lékouzelníci nedostali v čas?" JD přimhouřila oči, podle toho jak se tvářila byla naštvaná. "Klidně jste mohl umřít, to zlomené žebro vám úplně v klidu mohl propíchnout plíci," zavrčela následně, založila si ruce na hrudi a propichovala Eddyho pohledem.
To že se s rodinou moc nevídal JD sice překvapilo, ale nedala to na sobě znát, místo toho na chvilku zavřela oči, potřebovala si všechno promyslet. "Uděláme kompromis," promluvila po chvíli trochu líně a zalitovala, že kafe co si sebou přinesla už vypila, protože by jí v téhle situaci skvěle bodlo. "Vy budete odpočívat, nebudete dělat nic co nesmíte a já vám zaplatím tu opravu koštěte," a podle toho jak se Jordan tvářila to myslela smrtelně vážně, oprava koštěte pro ní skoro nic nebylo, peněz měla dost a když tím zachrání život, tak proč ne? K tomu se přeci upsala.

_________________

Eddy se nesouhlasně zašklebil a pokrčil rameny. „No, rozhodně by to tu vypadalo daleko míň upjatě,“ usoudil. „Neříkejte mi, že vy doktoři taky nepotřebujete občas vypnout a trochu si zablbnout, hm?“ Když pak Dorothy zmínila, že po práci občas zajdou na skleničku, Eddy chápavě pokýval hlavou, i když mu to stejně nepřipadalo jako odvaz, který by někteří doktoři určitě potřebovali.
Eddy nebyl člověkem, co zvládal dobrovolně uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby... Proto se nespokojeně zamračil, probodl lékouzelnici pohledem a odfrknul si. „Podstatný je, že se ke mně včas dostali,“ usoudil a pokrčil rameny. Ano, i sluníčkový Eďák uměl být občas na zabití. A vzhledem k tomu, že ležel v nemocniční posteli a nemohl se nijak zaměstnat, bylo jasné, že tohle je jen slabý odvar a bude se to jen zhoršovat. Chudáci ti, kdo ho měli hlídat. „Ale nestalo se,“ dodal ještě poněkud lehkomyslně na téma zlomené žebro a propíchnutá plíce, jako by to s ním ani nehnulo.
Jeho bručounskou náladu ale Dorothy brzy rozehnala vlastními slovy, když navrhla kompromis a nabídla mu, že opravu koštěte zaplatí. Eddy vykulil oči v naprostém šoku (ale v tom pozitivním smyslu slova) a nevěřícně se na mladou lékouzelnici zadíval. „To myslíte vážně?“ bafnul, vyveden z míry tou velkorysou nabídkou. Chviličku nad tím sice uvažoval, ale pak opatrně zakroutil hlavou. „To nejde,“ zamumlal. „Je to od vás sice moc hezký, ale to nemůžu přijmout.Vždyť se ani neznáme a ta oprava koštěte nebude levná,“ namítl. Ne, to prostě nešlo. Stejně by jí nakonec tu opravdu splatil.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

"Každý se na to dívá hold jinak," pokrčila lehce rameny a věnovala Eddymu úsměv. "To sice potřebujeme, ale ne v pracovní době," dodala i když zrovna JD nebyla jedna z těch, která nějak výrazně blbla. Jo, zajít si na skleničku, někam si posedět a popovídat, proti tomu nic neměla, ale všechno ostatní šlo tak trochu mimo ní.
Jordan štvali ti pacienti, kteří si nechtěli připouštět co všechno se jim mohlo stát. Většina takových se jim totiž do nemocnice vracela skoro hned po propuštění. "Ale nemuseli," odfrkla si nespokojeně. Trvala na tom, protože ta možnost tady byla a JD chtěla, aby Eddy věděl, že musí myslet i na takovou věc předtím, než se dobrovolně někam přihlásí. Tenhle závod byl skoro jako upsání se k smrti. Jordan protočila očima v sloup, přestávalo jí bavit stále opakovat "mohlo se stát", protože to bylo zbytečné. Eddy si stál na svém, JD také, takže by tohle dohadování nikdy neskončilo. Mohla se stát spousta věcí, jako třeba kdyby doletěl až k té dračí rezervaci, odkud jim přivezli zraněnou ženu, ale to radši Jordan nezmiňovala.
"Myslím," odkývala následně, protože onu opravu koštěte myslela vážně. JD se musela zašklebit když její nabídku nakonec odmítl. "Ale jde to, peněz mám dost, takže to není problém. Navíc, vaše koště mám u sebe já," pokrčila rameny a podle toho jak se tvářila, žádné další námitky nepřijímala. "Berte to jako dobrý skutek, navíc tím zachráním toho nebožáka, který vám sem přijde dělat společnost," dodala s menším úsměvem. Taková velkorysá nabídka se přeci neodmítá, ne?

_________________

Zřejmě nemělo smysl se hádat - Eddy si myslel o upjatosti některých lékouzelníků svoje a Dorothy podle všeho také. A vypadalo to, že si oba hodlají tvrdohlavě stát za tím svým, což znamenalo jediné - konec diskuze. Stejně tak odmítal dál komentovat, že se k němu lékouzelníci nemuseli dostat včas. Proč něco takového řešit, když se k němu včas dostali a nic špatného se tedy nestalo? Proč se zabývat něčím, co by mohlo být? To zkrátka nebyl Eddyho styl, Eddy žil ze dne na den a minulostí se zkrátka moc nezabýval.
O opravě koštěte se ale pořád ještě diskutovat dalo. Eddy nevěřícně zíral na mladou lékouzelnici, která tvrdošíjně prohlašovala, že mu opravu porouchaného koštěte zaplatí - obnovilo to jeho víru v lidskost. Ale pořád to bylo tak velké gesto, které ani Eddy nechtěl jen tak přijmout. „Možná máte peněz dost, ale to neznamená, že je budete vyhazovat za opravu koštěte úplně cizího chlapa,“ namítl nevěřícně, ale z jeho očí vyzařovalo čiré překvapení - příjemné překvapení. „Ale to přece nejde,“ kroutil pořád nesouhlasně hlavou. „Budu vám dlužit. Nemyslete si, že na to jen tak zapomenu a tu opravu vám nesplatím - takhle to ve světě nefunguje,“ ušklíbnul se a výraznější protesty vzdal. Dorothy totiž měla pravdu v jedné zásadní věci - že měla jeho koště u sebe ona. A on byl momentálně odkázán na postel, takže se mohl bránit leda slovně, ale ne činy. „Myslíte, že bych tomu nebožákovi plakal na rameni, že mám rozbité koště a nemám peníze na jeho opravu?“ zašklebil se pobaveně o chvíli později. Kdepak, to Eddy neměl v plánu. A byl si celkem jistý, že ať už ho bude mít na starosti kdokoliv, stejně bude trpět, protože záchvaty upovídanosti byly hroznou věcí, fakt. Pro posluchače určitě.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.