>>

Catherine Edwards

Toho dne Catherine nebyla u Munga náhodou. Byl to prostě a jednoduše omyl a neměla to pít. Lektvar, který byl na nevolnost, totiž omylem podle víčka zaměnila (bože jak se jí zrovna tohle mohlo stát?) za Drmolící dryák, který s největší pravděpodobností Jane jaksi přivezla domů a zamíchala mezi domácí lektvary, které byly schované vzadu v tajné přihrádce za mudlovskými léky. Protijed nebyl k nalezení. George byl touhle dobou v práci, než si stačí všimnout, že je pryč, bude Catherine dávno doma. A stejně by jí s tím nemohl nijak pomoci. Catherine strategicky odmítla jít za vlastní matkou, protože hrdost jí velela být soběstačná. A tak taky byla. Přinejmenším se o to snažila. Tu mříž z krbu se jí povedlo vyndat, takže mohla k přemístění z bodu A do bodu B použít letax.
Oblékla se tak nějak… obyčejně, ostatně teď byla za hlupáka, co neví co pije (ha ha vtipný moc) a pak tohle nebyla banka, aby se nějak strojila, tady na nikoho dojem udělat nepotřebovala. Takže něco pohodlného. Možná to bylo více mudlovské, ale na tom nezáleželo. Černé sako a stejně tak sukně byly klasikou, ale aby nebyla za tučňáka sáhla po světle růžové košili. Výstřih byl tak nějak akorát a přesně do něj zapadal drobný stříbrný křížek, který nosila na krku. Podpatky Catherine nevynechala, nicméně tohle nebyly jehly. Celkově by se dala zařadit mezi ‚pracující třídu‘, což bylo tak nějak… to co chtěla. Neposedné prameny hnědých vlasů Catherine sepnula ozdobnou sponou ze dřeva na které byly bílou barvou namalované spirálky do zvláštních obrazců. Mimoděk ji jen napadlo, že to snad nedopadne jako minule, to snad ne, vždyť tohle nebyla Příčná, takže klid. A nezapomněla na tu zatraceně důležitou věc a tou, jak taky jinak, byla kabelka s blokem na psaní. ‚Nemůžu mluvit, můžete mi prosím pomoci?' Protočila oči v sloup. Ještě než vyrazila zkusila se podívat do zrcadla a se zcela vážnou tváří říct (co kdyby lektvar začal pomalu vyprchávat), a to i přestože to nebyla pravda: „Nesnáším Santu.“ Namísto toho sama sobě sdělila: „Bílá je děsně fajn a tak kopu pampelišky.“ Čím ty lektvary jsou starší, tím větší je účinnost…
Catherina si potyčky dvou Gallů pochopitelně všimla, ono aby ne, když se chodbou nesl jejich hovor. Jenže jednak jí do toho nic nebylo a pak… Nic jí do toho nebylo. Navíc ani nijak zvlášť netoužila mluvit s kýmkoli, protože v tuhle chvíli by se jakákoli mluva z její strany skládala z nesrozumitelných výroků a za třetí jí do toho fakt nic nebylo. Jen ať se klidně sežerou navzájem. Jo tohle byla milá myšlenka, ale ne úplně od věci.Takže (aby si dál nekazila karmu špatnými úmysly) zamířila k informacím, ale o vteřinku později si všimla oné cedule a tak začala hledat, které patro je to její…

_________________

(Stieg Larsson)

Potřeboval se uklidnit a pořádně se nad celou situací zamyslet. Tohle zkrátka nemohl myslet Jaren vážně. Možná bylo na místě, aby svého bratra objednal na psychiatrické vyšetření... na půl pobaveně, na půl znechuceně se nad svou myšlenkou ušklíbl a vzhlédl k ženě, která stála za recepcí a očividně byla z přítomnosti Sincera nervózní. „Dojděte mi koupit kafe,“ rozkázal ženě v limetkovém obleku, aniž by se obtěžoval zamyslet se nad tím, že tohle rozhodně nebyla náplň práce recepční. Sincerovi to bylo ukradené, upravil si bílý plášť a otočil se směrem k chodbě, aby se rozhlédl po známých pacientech. Chodba byla podivně liduprázdná... ani si to neuvědomil, byly Vánoce.
Jeho pozornost upoutala žena, která mu připadala povědomá. Ovšem, že Catherine nepoznal, vždyť byla oblečená jako vandrák a tenkrát, když se s ní potkal, to byla krásná žena, na níž šla čistokrevnost okamžitě poznat. Každopádně, působila dostatečně zoufale před tabulí, na níž byla vypsaná patra. Klidně počkal, až mu recepční donese kávu a poté se i s kelímkem, skrz který ho káva hřála do dlaně, vydal ke světlovlasé ženě. Tázavě se na ní podíval.
„Vypadáte zmateně, kam potřebujete?“ zeptal se a napil se z kelímku, aniž by se obtěžoval zkoumat, zda ženin stav není vážný. Dokud tu před ním nepadne k zemi bezvědomím, Sincere nehne ani brvou. Zarazil si ruku do kapsy plášťě a ucucával silné kafe. Vzhledem k tomu, že na chodbě už skoro nikdo nebyl, blížil se totiž oběd a všichni se někam vytratili, rezignovaně si povzdechl a kývl směrem ke dveřím, za kterými se ukrývala ordinace. „Víte co, podívám se na vás... pojďte se mnou. Jak se jmenujete?“ zajímal se po cestě, než otevřel dveře a nechal Catherine vstoupit. Nedělal to z laskavosti srdce, dělal to ze zvědavosti, protože si stále nemohl rozpomenout, co je ta žena zač.

_________________

| +

Catherine Edwards

Zatímco četla jednotlivá patra, ‚objednal‘ si Sincere kávu. Catherina ho registrovala, ale spíše okrajově. Mohlo by její patro být to třetí? Sice se nechichotala, ale o otravu svým způsobem šlo. Rozhodně nemohla mluvit sama za sebe a to bylo více než nepříjemné. Možná snad na chvilku vypadala zmateně, ale dokázala by si poradit. Když už by to jinak nešlo, prostě by se, přes papír, zeptala, to čistě pro jistotu, jestli je správně. Kdyby věděla, že si ji na povel vezme zrovna Sincere Gall asi by se na podpatku otočila a zdrhla, protože si stále pamatovala tu tísnivou atmosféru, která zavládla tehdy v bance. To v okamžiku kdy žralok přestal předstírat, že je něčím jiným. Ale teď to vypadalo, že ji nepoznal, což bylo zvláštní, protože se zase tak moc nezměnila. Jen tím oblečením…
Slabě pokrčila rameny a stočila k němu zrak, byl v obleku, ale plášť přehozený přes něj dával najevo, že Sincere je v práci. A to i přestože se pomalu blížil oběd. A to o něm hovořilo kladně. Navzdory tomu jaký o něm měla obrázek získal plusové body. Ukázala na tabuli a zvedla tři prsty, ale zároveň se zatvářila nejistě. Třetí patro? Asi. Mluvit nechtěla. Ještě by mu řekla, že mu na hlavě raší muchomůrky nebo něco podobně jedlého.
Nechtěla se nechat ukolébat jeho milým jednáním, pamatovala si jeho ironii. Ale teď se také zároveň choval jako skutečný profesionál, co do zájmu o pacienta. Zvláštní osobnost. Nechtěla jít s ním. To že měla hůlku, nic neznamenalo. To že nemohla mluvit, znamenalo hodně. A také to znamenalo, že mu nemohla odpovědět správně na jeho otázku ohledně jména. „Šípková Růženka.“ Alespoň ne správně odpovědět, ne že by se o to nepokusila. Věnovala mu útrpný pohled a vešla do ordinace. Bez vyzvání se usadila na židli (nebo křesílka?) určeného pro pacienty a vytáhla psací bloček. Otočila list a propiskou napsala několik vět.
Děkuji vám za pomoc, jste laskavý. Zároveň se omlouvám, že zabírám váš čas. Myslím, že to byl Drmolící dryák. Vzhlédla k Sincerovi. První část nemyslela vážně. Rozhodně neměla za to, že by byl laskavý, ne když měla možnost s ním mluvit předtím a bylo jí naprosto ukradené, jestli zabírá nebo nezabírá jeho čas. Kdyby nechtěl, nezve si ji do ordinace. Poslední věta byla myšlená vážně, musel to být dryák. Nenapadlo ji nic jiného, ale faktem bylo, že Jane vozila ze školy různé věci. Nechtěla Sincerovi přiznat (zrovna jemu!), že udělala takovou hloupost, ale nebylo vyhnutí, jestli jí měl nějak pomoci. Psala zdvořile, přesně jak žádala situace. Drobně zaváhala a pak napsala na další řádek dvě slova. Catherine Edwards. Což vlastně byla drobná rezignace. Zeptal se jí na jméno a Růženka nebyla ani náhodou. Nezbývalo než doufat, že její oblečení a léta ve stínu mudlovského (a poklidného) života si vyberou svoji daň a on si ji nespojí s Palmerovými. Teď něco takového nepotřebovala. Vždyť tenkrát na schodech se snažila chovat (snaha byla) jako skutečná čistokrevná, kterou sice byla, ale… vždyť ona mu tenkrát odkývala i to, že by někdo (nečistí, kdo jiný) měl trpět. Věnovala mu slabý úsměv a postrčila k němu papír, aby si ho mohl přečíst.
„Podivnější a podivnější.“ Prohlásila pak a ono by to dávalo v téhle situaci i smysl, kdyby to nebylo to, co řekla Alenka. Ta z té říše divů. Věnovala mu bezradný pohled a znovu pokrčila rameny.

_________________

(Stieg Larsson)

Sincere se pobaveně zašklebil, když mu neznámá žena odpověděla a on začínal tušit, co má za problém. Každopádně, drmolící dryák nebyl zase tak častou návštěvou nemocnice, buď dotyční počkali, až lektvar vyprchá, nebo si vzali protilátku. To byla blondýnka naproti němu tak neschopná?
Pohodlně se usadil do své kancelářské židle a přehodil si nohu přes nohu, zatímco Catherine pokynul, ať se usadí na nemocniční lůžko. Nemínil nikam spěchat, ostatně momentálně měl čas na oběd a Catherine se ujal čistě ze své dobré vůle.
"Já na pohádky nevěřím," ušklíbl se prozíravě, každopádně zlehka pobaveně a natáhl se po čistém papíru a tužce, ovšem Catherine byla rychlejší. Vyčkávavě poklepal propiskou o desku stolu. "Nemusíte patlat tolik inkoustu na zdvořilostí fráze, na papíře to vypadá stejně falešně jako nahlas," neodpustil si rýpnutí, "myslíte? To doma nemáte popsané lektvary?" zajímal se nadále, protože možná, kdyby si někdo z rodu Edwardsových dal tu práci, nemusela tu teď Catherine sedět. Sincere se zlehka usmíval, avšak v jeho úsměvu nebyla žádná laskavost, nebo vlídnost, jenom obyčejná nadnesenost a klid. "Tak se na to podíváme," sklouzl pohledem k bločku, "Catherine Edwardsová. Váš datum narození? Místo narození? Vystudovaná škola?" začal Catherine, kterou už poznal, pokládat otázky a vyčkávat na odpovědi, aby měl jistotu, že se opravdu přiotrávila Drmolícím dryák. Z krve by tohle nepoznal, mohl se pouze vyptávat a vyptávat a dle vlastního úsudku určit diagnózu.
Vzhledem k tomu, že Catherine opravdu mluvila hlouposti, dlouho se nezdržoval napsáním receptu, na který v lékárně dostane protilektvar. Každopádně si přitom neodpustil pár komentářů. "S tímhle sem většinou chodí děti, paní Edwardsová," zadíval se na ní významně a pokud mu opět chtěla něco sdělit, klidně vyčkal, co napíše do svého bločku. Nakonec k ní natáhl ruku s receptem.

_________________

| +

Věnovala mu krátký pohled, když s naprostým klidem shodil její snahu být alespoň trochu milá. Nicméně místo toho, aby se cítila podrážděná, s ním plně souhlasila. Až na ten konec. Sincere nemusel vědět, že se jí ráno udělalo špatně, tak jako už dlouho ne a tak že šáhla po lahvičce, která sice popsaná byla, ale ona to neuvěřitelně naivně nezkoumala. Byla to chyba a navíc neuvěřitelně dětinská. Vzala to totiž podle barevného víčka. Zelené víčko bylo určené pro ten určitý lektvar, který jí měl pomoci, ale Jane to ale pojala poněkud jinak a ani se předtím snad nezmínila, že školní zbytky lektvarů nechává ve skříňce. Catherine čekala dost dlouho, ale lektvar nehodlal vyprchat a protijed chyběl… A že by si ho uvařila? Děkuji pěkně vyhodit dům do povětří nepotřebuji...
Slabě se ušklíbla. Chtěla jsem být zdvořilá. To je celé. Napsala na papír, čímž mu vlastně jen potvrdila jeho slova. Byla to slušnost. Navíc teď, lehce přiotrávená lektvarem si sotva mohla dovolit být drzá. Jeho klid byl ryze profesionální a působil… jo kupodivu snad i uklidňujícím dojmem. Důvod byl jednoduchý, takto působil jako lékouzelník. Catherine lékouzelníkům a i normálním lidským doktorům důvěřovala, snad možná proto, že jí vždy dokázali pomoci. Možná byl ironický a nebezpečný (vždyť je to Gall proboha), ale zároveň měl i jistou pověst, která ho předcházela.
Pak začal klást otázky a Catherině nezbylo nic jiného než odpovídat a to pěkně popřádku a samozřejmě samé nesmysly. „Léta páně roku sedmnáct set třicet dva.“ Drobné odkašlání. Tohle bylo úděsné. „Lodní záď.“ Teď už Catherine slabě zrůžověla v obličeji. Při poslední odpovědi slabě zaváhala, možná to bylo tím, že nechtěla odpovídat, ale ve skutečnosti to bylo spíše tím, že jí v hlavě zazněly poplašné zvonečky. „Delfíni v Orient Expressu zabili kardinála.“ Sdělila mu naprosto upřímně a vážně. Pak se rezignovaně svěsila hlavu, ale vzápětí jí znova energicky potřásla a rozhodila rukama, upírajíc oči ke stropu. Bože, ty to vidíš? Byla to taková malá pantomima a vcelku výstižná. Nakonec frustrovaně koukla na Sincera jestli se hodlá ptát dál, ale vzhledem k tomu, že spisoval recept, nebylo to už asi ani potřeba.
„Hvězdy snídají hvězdný třpyt a tedy ať žije královna. A vám na hlavě raší houbičky.“ Vydechla a znovu se zatvářila neuvěřitelně rozpačitě. Alespoň, že to nebyly muchomůrky... Jasně že věděla, že k němu s tímhle chodí jen děti. Jenže protijed neměla a vyprchat to nechtělo, tož tak. Narychlo se chopila bločku. Podtrhla slovo ‚Nehoda‘ a připojila i velice důležité slovo Děkuji. Obojí mu ukázala poté co převzala recept. A pak slabě zaváhala, ale protože v příštích několika málo minutách už měla být v klidu doma, natažená na gauči aaaa zapálí si v krbu a bude se nahřívat… na to se těšila strašlivě moc, přesto ještě rychle dopsala Co jsem dlužná? Tak zaprvé to byla slušnost, v tomhle duchu byla vychovaná i Jane a pak to neslo i jistou stopu ironie, protože Catherine byla přesvědčená, že Sincere po ní nic chtít nebude. A i kdyby tak by se z toho nějak vykroutila. Slabá červeň se jí z tváří nechtěla vytratit, ale nebyl to důvod směšné situace před chvílí. Catherine měla slabou horečku…

Mimo herně:
Moc se omlouvám za zpoždění…

_________________

(Stieg Larsson)

Zdvořilostí ho nikdo neoslnil, možná také z důvodu, že sám zdvořilostí neoplýval. Dokázal se chovat mile, pokud od někoho něco potřeboval, ale ruku na srdce, to za Sincerem chodili lidé a žádali od něho pomoc. On se zdvořile chovat nemusel, lidé za ním chodili, i když jimi pohrdal. Uměl si to zařídit.
Pohodlně se opřel ve své kancelářské židli a přehodil si nohu přes nohu, vlastní bloček si opřel o koleno a sem tam si do něho něco zapsal, ač by se někdo odpovědím Catherine zasmál, on si udržel kamennou tvář až do posledního okamžiku. I když nemohl neuznat, že ty odpovědi byly opravdu drmolivé a většina z nich nedávala smysl.
"Vypadá to, paní Edwardsová, že přede mnou sedí ojedinělý exemplář," ušklíbl se povýšeně, "nejstarší kouzelník v Británii? S věkem dvě stě čtyřicet pět let určitě," vypočítal si bleskově ženin věk, což samo o sobě svědčilo, že není hlupák. Sincere byl svým způsobem geniální nejen v medicíně. Vždyť Bradavice ukončoval samými Nad očekáváními, což bylo pro medicínské studium téměř podmínkou, ale tenkrát ještě neměl tušení, že se vydá touto cestou. Rád si svých pacientů dobíral, obzvláště, když sem přišli takto zoufalí případové jako byla Catherine. Ale merlinžel ho začínal tlačit čas, protože chtěl stihnout před odpolední směnou oběd, takže ženě předal recept a bloček odložil na stůl, podíval se na hodinky.
Samozřejmě, že to byla nehoda, dost silně pochyboval o tom, že by se Catherine hecovala s bandou kamarádek, kdo vypije víc drmolícího dryáku. Pobaveně se ušklíbl.
Pomalu se zvedl a rozešel se ke dveřím i přesto, že poslední otázku na bločku zaznamenal. Dlužná byla hodně, to se dalo čekat. "Pošlu vám cenu poštou," promluvil bez mrknutí oka, když otevřel dveře a opřel se ramenem o futra, zamyšleným pohledem si Catherine prohlédl. "Nebo pozvání na večeři zní líp?" pozvedl mírně obočí a z výšky se na ženu podíval. "Napíšu vám," dokončil nakonec, aniž by naznačil, pro kterou variantu se rozhodne. Každopádně, v Sincerově případě by možná Catherine luxusní večeře pro dva vyšla levněji, než vypsaný šek.
"Na shledanou," vyprovodil Edwardsovou z místnosti a zavřel svou ordinaci. Vydal se opačným směrem než žena, zmizel v nějaké místnosti svého oddělení.

>>

_________________

| +

Catherine Edwards

Exemplář? No jistě. Pokud jsou jeho výpočty správné a jí je skutečně přes dvě stě let… Nelíbil se jí jeho povýšenecký postoj, přesto na ni udělal dojem. Počítal zatraceně rychle. Frustrovaně se zamračila. Trocha vychování ve společenských věcech by mu prospěla, vždyť odhadovat věk ženy… no to se přeci nedělá. A to i v případě, že je jí přes dvě stě let. Gall nicméně svým způsobem stále působil jako lékouzelník, a to i když se s takovým klidem rozvaloval na židli. A zároveň dokázal způsobit, že se člověk začal cítit nervózně. Catherine se znovu zlehka zamračila, zvědavost je šílená věc a ji by vážně zajímalo… co to psal on do svého bloku…? Nějaké hlouposti? Nebo něco zajímavého? Jenže se to už nedozvěděla, protože dostala vysněný lístek a mohla si jít pro protijed, výborně.
Následovala Sincera, když se zvedl a uklidila svůj notýsek. A až ve skoro ve dveřích se dozvěděla cenu. Něco jako účet čekala, to by bylo tak nějak normální, ale pozvání na večeři ne. Musel vidět, jak překvapeně se zatvářila a i to jak váhavě naklonila hlavu ke straně rychle zvažujíc obě možnosti. Jedovatě odpovědět mu nemohla. Tak hlavně teď by odpověď byla jedlá a pak i kdyby tak by to nemohla udělat. Ale stejně by mu neuvěřitelně ráda položila otázku, tak v trochu v onom ironickém duchu ve kterém si on tak liboval, jestli zve takto každou ženu, která zamíří do jeho ordinace. Žel bohu zápisníček byl v kabelce. A ono možná dobře. Chvíli mu oplácela jeho upřený pohled, to že byla maličká (a to i přestože měla podpatky) ji drobně znevýhodňovalo a to jakým způsobem se opíral o futra jí taky moc nepomáhalo. Nicméně nakonec přeci jen na okamžik, ne více než na pár vteřinách sklopila zrak k podlaze. Možná, že účet by byl lepší. Rozhodně by jí ušetřil zbytečné nervy a čistokrevnou přetvářku. Jenže tohle byl Gall a ten recept… asi to bude drahé. Nedělala si iluze o tom, že by nebylo. A večeře… No. To by taky svým způsobem bylo zajímavé. Hlavně jak by to osvětlila Goergovi. Zvedla zrak a zlehka přikývla. Nakonec bude jedno, s čím se bude muset popasovat, když jí to nakonec neřekl. Důležité bylo, že nebude mluvit nesmysly ještě i po vánocích.
Na ono nashledanou mu nicméně nemohla odpovědět nic jiného než: „Velbloud.“ Pokrčila rameny a místo dalšího blábolu mávla (alespoň něco) na rozlučku rukou. Když se k němu otočila zády, vydechla úlevou. Vyzvedla recept a zamířila pryč. A zbytek dne strávila zachumlaná do tlusté deky před krbem…

>>

_________________

(Stieg Larsson)

Eddymu zmizelo několik hodin života, kdy byl v bezvědomí a v péči lékouzelníků. Ti z něj museli mít opravdu radost - několikrát zpřelámaná žebra, která navíc mohla způsobit vnitřní zranění, určitě nebylo lehké spravit. Bylo jasné, že budou potřebovat několik dní klidu a další péči, ale z toho nejhoršího byl Eddy naštěstí venku. Jen si uhnal ještě otřes mozku, takže když ležel v posteli, měl hlavu pro jistotu obvázanou, stejně jako hruď, a zpod obvazů se linula ostrá vůně nějaké léčivé masti. Nepochybně dostal i něco proti bolesti, protože o těch zraněních ani nevěděl.
Když se probudil, zmateně zamžoural kolem sebe. Ostré nemocniční světlo mu probodlo mozek, hlava ho zabolela a Eddy potichu zasykl. Zvedl ruku, aby si promnul čelo, a narazil na obvaz. Teprve v tu chvíli mu došlo, že se něco stalo, a že není doma v posteli, ale v nemocnici. „Moje koště! Kde je?!“ vyhrknul okamžitě, prudce se posadil a hned toho zalitoval. Nejen, že měl pocit, že se mu hlava rozskočí, ale též ho zabolela žebra, přestože byl oblbnutý lektvarem proti bolesti. A aby toho nebylo málo, zhoupnul se mu žaludek a Eddy měl pocit, že jeho obsah neudrží.
Rychle zase klesl zpátky do peřin, ne že by to jeho stav nějak zlepšovalo. Spíš než ta zranění, která utrpěl, ho však děsilo pomyšlení, že bude muset být pár dní v posteli - to bude strašná nuda. A taky se bál o svůj Zameták.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.

JD měla v dnešní den napilno. O těch závodech co se konali merlinví kde moc dobře věděla, původně se tam také chtěla jít podívat, jelikož takové věci jí vždycky bavili, sic byla jen pouhou pozorovatelkou. Tušila však, jak to po těch závodech bude vypadat a také měla pravdu, jelikož jim brzy začali přicházet všemožné případy. Támhle otřes mozku, zlomená žebra, další v bezvědomí, někdo pěkně potlučený.. Jordan se prostě a jednoduše nezastavila, což jí sice nevadilo, jednou se upsala pro tuhle práci, a tak jí musela dobře vykonávat, jenže když neměla čas si ani vypít hrnek svého kafe, byla často dost nepříčetná.
"To je to poslední, co by vás mělo zajímat, pane," JD propodla Eddyho pohledem. Naskytla se jí chvilka volného času, který se rozhodla věnovat kontrolám pokojů a pacientů na nich což značilo, že dneska měla docela dobrou náladu za což mohl možná fakt, že se jí po cestě podařilo někde ukořistit hrnek s černou tekutinou, která tak slastně voněla.
"Opatrně," tentokrát už zněla.. starostlivě? Nejspíše, ale taky trochu káravě, protože se jí vůbec nelíbilo jak prudce se Eddy posadil. "Musíte odpočívat, máte zlomená žebra, a také otřes mozku. Není to nic co by se nedalo dát dohromady, ale musíte být v klidu," dodala načež usrkla své kávy, vypadalo to jakoby se snažila vyhnout se odpovědi na jeho otázku ohledně koštěte. A JD se vlastně i snažila, jelikož jeho koště na tom bylo hůř než jeho majitel. "Ale přežil jste a to je hlavní. Letos ty závody byly o hodně horší než minulý rok," zabrblala pak nespokojeně. Sice jí bavilo sledovat jak ostatní závodí, ale nelíbilo se jí, jak se mrzačí, nejspíše proto nezávodila a nehrála famfrpál.

_________________

Koště nebylo to poslední, co Eddyho zajímalo, naopak to bylo to první. Vždyť za něj dal takové nekřesťanské peníze, kterých momentálně moc neměl, takže si nové koště nemohl dovolit. A možná ani tu opravu ne. Poprvé zapochyboval - možná, že se na ty závody vážně měl raději vykašlat. V hloubi duše ale věděl, že by toho později litoval.
„Je mi špatně, asi budu zvracet,“ přiznal, když ho mladá doktorka, které si všiml až poté, co promluvila, napomenula, aby byl opatrný. Prudké pohyby mu očividně nesvědčily. „Vždyť já odpočívám!“ namítl. Faktem ale bylo, že se začínal nudit už teď, a to byl při vědomí sotva pět minut. „Ale je tu hrozná nuda, fakt. Nic ke čtení, nic, čím by se člověk mohl zabavit.“ Ne, Eddy nechápal, že člověk s otřesem mozku by číst neměl a neměl by se zaměstnávat luštěním křížovek. Bylo sice fajn, že přežil, ale za chvíli umře nudou. „Kolik lidí tu ještě skončilo?“ zeptal se s obavami v hlase, když mu lékouzelnice sdělila, že jsou ty závody horší, než vloni.
A pak se zamračil a probodl ji vzdorným pohledem. „Ještě pořád jste mi neřekla, kde je moje koště,“ zabrblal. „Potřebuju to vědět. Jestli je na třísky, tak mi to prostě řekněte,“ pronesl, ale hlas se mu přitom zachvěl. Ten Zameták měl teprve chvíli a už si k němu stihl utvořit citovou vazbu. Ale na třísky naštěstí nebyl a oprava naprasknuté násady byla možná, jen dost nákladná. S tím se nějak popere.

_________________
Be a dreamer. If you don't know how to dream, you're dead.