Netrvalo jim dlouho, než dohnaly nesympatického kluka se světlými vlasy, a konečně se dověděly, co že se to ve vlaku děje. Prohlídka vagonů, jednotlivých kupé, veškerých zavazadel v nich. Yvonne s atypickým překvapením vepsaným v obličeji pustila Týnčinu ruku a stiskla rty do úzké čárky - to poslední, o co by stála, byli ministerští vyslanci, kteří se jí budou hrabat v kufru. Nebylo to ale tak, že by dostala na výběr, pročež jenom mlčela a dívala se odměřeně. Což u Yvonne s jejíma velkýma, modrýma, nečitelnýma očima bylo tak znepokojivé, jak to jen děti dovedou.
Toho, jak kluk tahal za řetízek, co měl kolem krku, si nevšimla, jelikož to nepovažovala za důležité. Toho, jaký pohled na ni hodil, když si všimnul, že má v ruce hůlku si naopak všimla velice dobře. Septimus se tak střetnul s neústupným pohledem, který dokázal i beze slov vyjádřit "jen se nedělej, tys ji měl taky". Samozřejmě, že Yvonne na nikoho nemířila, a samozřejmě, že s ní nedělala nic, protože by mohla maximálně někomu nabarvit hlavu na fialovo, ale už dávno se přesvědčila o tom, že je lepší klamná sebejistota, než prázdno pod nohama. Přesně to taky hůlka v její ruce představovala - ubezpečení, že by se mohla nějak bránit, kdyby chtěla. Alespoň jednou mít věci pod kontrolou.
Zbylá cesta vlakem probíhala spíše v tichu a mnohem klidněji, protože se už nikde nestavělo, a nikdo jim znovu neprohrabával kufry. Když se přiblížila zastávka Prasinky, a Týna začala zase vypadat, že skoro omdlí, Yvonne se nad ní slitovala a pokusila se jí dodat trochu kuráže. "Hlavně se nestrachuj, nějak to dopadne." Nebo taky ne. V motivačních proslovech zrzka nikdy nebyla dobrá. Když na to došlo, nebyla dobrá ani v normálních proslovech.
Při výstupu z vagonu se rozloučila kývnutím hlavy s mladší spolucestující, kterou měl odteď na starosti Hagrid, a neurčitým pohledem zapíchnutým do kluka. Čekala ji cesta kočárem taženým holým vzduchem - cesta, kterou by ze všeho nejradši absolvovala docela sama, a zkusila alespoň na chvíli zamhouřit oči.

>>

_________________

"Asi praktický - na ty se učí hůř," odpověděl mrzimorce ohledně NKÚ.
Casper nahodil nejistý výraz. "Prej je o to velkej zájem a Finnian s sebou moc lidí nebere, bych se tam asi neprocpal," zamyšleně se podrbal na zátylku. Těžko říct, jestli by takový kurz vůbec přežil.
"To chápu," zakýval Casper, "ale pořád to máte dobrý, horší by bylo, kdyby jedna z vás byla odrážeč, ale já odrážeče docela obdivuju, já bych něco takovýho dělat nemoh." Casper vážně neměl rád násilí, a ještě mnohem víc by byl nerad, když by mělbýt jeho strůjcem, takže posílat po lidech potlouky bylo asi to poslední, co by chtěl na famfrpálovém hřišti dělat.
Casper se postavil. "Já taky, ehm, jo a promiň," omluvil se ještě naposledy a usmál se. "To máš asi pravdu," kývnul směrem ke Kath, ze závadou by si asi vážně rychle poradili. "Doufám, že to nebude nic vážnýho," prohlásil.
"Že váháš," zazubil se a podal Katherine krabičku se sušenkami.
Netrvalo dlouho, a i k nim se dostavila ministerská hlídka. Casper rychle schoval sušenky, aby mu je třeba náhodou nezabavili. To byl ale jediný protest z jeho strany. Sundal svůj kufr, a pomohl s tím i dvěma přísedícím dívkám, pokud to tedy bylo potřeba, jakože takové Gweeny s kufrem aspoň zpátky nahoru.
Zbytek cesty proběhl poměrně klidně. Casper chvíli polemizoval nad tím, co nebo spíš koho tu mohli ministerští hledat, pak taky jací asi budou letošní prváci... zkrátka jako předtím - pusu skoro nezavřel, pokud to ovšem dívkám nebylo nepříjemné.
Když bradavický expres dorazil na nádraží v Prasinkách, Casper slečnám pomohl s kufry aspoň z vlaku, než se rozloučil a zmizel v jednom z kočárů.
>>

_________________

Zbytek cesty se pravděpodobně odehrál už mlčky, poněvadž se ani jedna z dívek zrovna nesnažila živě konverzovat na téma Bradavice, nebo tak. Patrně tam vysedávaly mlčky až do doby, kdy se ve dveřích objevil Arsen. Tamsin by bláto s radostí poskytla, jenže se nakonec ukázalo, že stejně nebude potřeba, a tak se rovnou přesunula k oné krajkové... věci, která se schovávala v jejím kufru. "Nebyla, fakt! To... to nic," ujišťovala ho hlasitě s rudými lícemi, načež hodila podrážděným očkem po kontrolujícím bystrozorovi. Stejný výraz si udržela i ve chvíli, kdy se jal prohrabávat Arsenovo zavazadlo, ačkoliv při objevu trenek s maličkými zlatonkami se neubránila letmému úsměvu. Hezký, pochválila by mu, kdyby to nebylo tak trapné.
Jen o chviličku později byl dotáhnut do kupé i Cassidy, na kterého se zeširoka usmála. "Nazdar, Finley," protáhla vesele, než trochu nechápavě nakrčila obočí na Cassův dotaz ohledně vodky. O prvácké alkoholové seanci v B1 touhle dobou ještě neměla ani ponětí, takže ono zmatení bylo docela na místě. "No, pokud by u sebe měla nějakou flašku, tak by to asi našli ti ministerští čmuchalové, ne?" zahučela s tázavě povytaženým obočím, přičemž krčila rameny. Mnohem lépe už se potom reagovalo na Arsena, který nejenže zmínil zabrání společného kočáru, ale taky něco, na co Tamsin do téhle chvíle ani nepomyslela. Což byla sice chyba, ale teď se to hodilo. "S tím umíráním chvíli počkej, možná tě spasím," prohlásila Tamsin, než sáhla do tašky, ze které vyhrabala papírový pytlík. V tomhle ovšem neskladovala divotvorné bláto, ale čtyři vafle, které nezapomněla nabídnout ani Cassovi.
"Jakou sebranku? To myslíte to kupé, u kterého jste postávali minimálně od té doby, co se do vlaku nahrnuli bystrozoři? No to mi povídej, co tam prováděli, když se teď tváříš tak kysele..."
Jen o pár chvil později vlak opět zabrzdil, a tentokrát už definitivně a rozhodně ne tak prudce jako před pár hodinami nebo loni. Arsen navíc dostal trochu podivný nápad vzít je na ramena.
"Hej!" vyhrkla skoro dotčeně, jakmile sedmák hodil do éteru tu poznámku o přibírání, jako kdyby to snad vztahoval jen a jen na ni. Ačkoli Tamsin nebyla nijak při těle a obecně nezabírala moc místa, zrovna přibírání nebo shazování kil rozhodně nepatřilo mezi její oblíbená témata. Nosit se nicméně nechala i tak, to zase jo.
"Cože? No to si snad děláte srandu, ne. Kde vůbec vzali vodku? Neřekla bych, že by paní vozíková takhle rozšířila sortiment," odtušila plavovláska zamyšleně, "Každopádně, být tam s vámi, tak touhle dobou čelím obvinění ze čtyřnásobné vraždy a mířím do Azkabanu pro pusu od mozkomora."
Když potom nakonec Arsen nadhodil otázku ohledně trestu pro ty zhůvěřilce, popravdě nemusela nijak zvlášť dlouho přemýšlet. "Mě něco napadlo, ale nebylo by to hezké, takže se asi budeme držet toho sběru červů, ne?" Protože celozářijové večerní masáže nohou nejstarším členům profesorského sboru nebylo nic moc, hm.

>>

MH: Já se omluvuju za zdržování, poslední dobou jsem na tom s časem fakt docela bídně, není mi dobře a mám naštípnutý prostředníček, takže se mi píše docela blbě.

_________________

| +

Summer Septimovi věnovala trochu nejistý úsměv. Moc dobře věděla, že nemá rád čistokrevné kouzelníky, zvlášť příznivce ministerstva. Co s ním asi tak mohla udělat návštěva ministerských, kteří se hrabali v kufrech studentů mířících do Bradavic, protože prý hledali jakési zločince mezi spodním prádlem? Každopádně, ohledně jejich zákroku zatím mlčela.
"Chytačko," zopakovala Summer, "zrovna dneska jsem se dozvěděla, že na famfrpál prostě nemám," nasadila naprosto vážný, až zklamaný výraz, čistě ze zvědavosti, jak starší havraspár zareaguje, když se bude tvářit, že ta slova bere vážně. Pochybovala o tom, že by Septimovi nedošlo, že tohle prohlásil Taren Hart, který si, chudák, ani neuvědomoval, že ve skutečnosti podobnými slovy uspokojuje její ego. Summer se moc líbilo koukat na to, co všechno je ochotný říct a udělat kvůli jejímu místu ve famfrpálovém družstvu.
Summer nakrčila obočí a důkladně si Septima prohlédla. "Jsi v pořádku? Vypadáš... unaveně," starala se. Popravdě se jí zdál spíš znuděný, než unavený, ale to druhé tam vyznělo mnohem líp.

Za nějakou chvíli kočáry zpomalily, až zastavily úplně. Summer zamířila do hradu a po malé zastávce v Havraspárské věži dorazila i do Velké síně.

>> Havraspárská věž a pak Velká síň (obojí bez postu)

_________________

Septimus stočil k Summer oči, přičemž si nepřestal podpírat tvář. Svitlo mu dost rychle, jak jinak.
"To jsi masochistka, že dobrovolně cestuješ s Hartem?" povytáhl obočí a s křivým úsměvem těkl pohledem zpátky z okýnka. On byl taky, svým způsobem. Bylo hrozně zábavné se strefovat nebo poslouchat, co zase vymyslel.
Znovu se pohnul a vytrhl ze zamyšlení, až když Summer promluvila. "Cože? Ne..." Spustil ruku a trochu víc se narovnal. Na třeťačku vrhl trochu dotčený pohled, načež se zlehka ušklíbl.
"Poslední zápas s Hartem, to jsou samé zábavné vzpomínky. Skoro se to zvrhlo v obyčejné mudlovské zápasy. Jak rychle se zapomene na hůlku, když je někdo naštvaný..." mínil naoko v nevíře a potřásl hlavou.
"Když se neinspiruješ mistrovstvím a nezavrtáš se při nějakém střemhlavém letu do hlíny, můžeš být příšerná chytačka ještě pár let. Na to se docela rád podívám," uchechtl se. Popravdě se docela těšil na Tarenovy pokusy Summer vyšachovat a ještě radši byl, když zjistil, že už na ni zřejmě zkusil uhodit, když nebyl poblíž, a ona si z toho nic nedělala. Na někoho totiž Hartovy řečičky a zastrašování zabrat mohly a v okamžiku, kdy by to Septimus zjistil, by nejspíš měl chuť jít si to už vyřídit osobně. Takhle byl zatím Hart neškodný. Její tragický výraz prohlédl kupodivu jako její osobitý smysl pro humor - docela upřímně ho to pobavilo.

Kočáry se zatím dokodrcaly až ke škole, čas zběsile pádil a ať tady neuvízneme, poslechnout si fascinovaně Tarenovo sebevědomí byla zanedlouho příležitost ještě ve Velké síni...
>>

_________________

Atticus na Flannův pozdrav tiše odpověděl a možná by přidal i cosi jako náznak úsměvu, kdyby byl v kupé bez druhého bystrozora, před kterým rozhodně nechtěl dát najevo svoje sympatie s cestujícími dětmi. „Přesně tak. Jen se kouknu, na nic nesáhnu,“ slíbil Willovi, čímž potvrdil Flannova slova a vysloužil si protočení očí od svého kolegy, který se s dětmi tolik nepáral, a rozhodně jim nechtěl tvrdit, že hledá svoje černě oděné kumpány z ministerstva. Atticus si z toho ale nic nedělal, nemusel se chovat jako hulvát, když to nebylo třeba. Pomohl Willovi a případně i ostatním v kupé s věcmi zase na své místo a pokračoval dál.


Samotného ho překvapilo, když mu Lavinius svěřil do péče pár posledních kupé, což vzhledem k tomu, koho v tom nejzazším našel, kvitoval nesmírnou úlevou. Do Scarletina kupé by normálně vstoupil se zaklepáním, ale protože byl Lavinius jen o pár metrů dál, a ona nebyla v kupé sama, vešel i bez toho. „Vaše zavazadla,“ zamumlal neutrálně, načež z něj ovšem vypadlo ještě mírnější: „Prosím.“ Nechtěl se ničím prozradit, když tu bylo tolik lidí, kteří mohli (ale také nemuseli) sledovat každý jeho krok. A navíc netušil, kdo je ten mladík, se kterým Scarlet sdílí kupé, a kdyby tvrdil, že ani na okamžik nezažárlil, lhal by. Přejel nebelvírského prefekta pohledem někoho, kdo zvažuje nebezpečnost zkoumaného subjektu, načež se rozhodl radši věnovat Scarletiným kufrům. A vážně doufal, že si nebalí spodní prádlo do nejvrchnějších vrstev.

_________________

Scarlet se pod Adamovým pohledem ošila, ale tvrdošíjně mlčela a vlastně dělala, že si toho pohledu a nevyřčené otázky vůbec nevšimla. Ne že by to neočekávala, nicméně se o svůj zdroj informace dělit nehodlala, nehledě na to, že by vážně nebylo úplně bezpečné se o tom bavit tady a teď. Ačkoliv se tedy Scarlet nakonec nevydala nikoho varovat, tvářila se podobně znepokojeně jako Adam, a po jeho slovech nejistě pokrčila rameny. „Těžko je můžou zavřít do Azkabanu… to by tam pak museli zavřít aspoň dvě třetiny kouzelnické populace, kdyby chtěli kontrolovat i myšlenky,“ zamumlala Scarlet zamyšleně a krátce vykoukla na chodbičku, jestli se už někdo blížil. Byla si vědoma absurdnosti svých slov, tohle bylo ministerstvo, o čem se tu bavili, tam už dávno nehráli podle pravidel a kdo mohl tušit, co se od nich dalo skutečně očekávat. „Brumbál by to snad nedopustil…“ dodala stejně váhavě, jako se cítila, protože kdyby se některý ten sympatizant rozhodl pustit do bitky, byť třeba i jen slovní, těžko říct, jak by si to odskákal. I proto se koneckonců Scarlet snažila Adama trošku uklidnit, na něm bylo přímo vidět, že by se nezdráhal někomu vrazit, jen kdyby dostal i sebemenší záminku. „Adame? Vážně klid, jo? Bude to dobrý a teď ti to za to fakticky nestojí,“ broukla potichu a důkladně se na spolužáka zadívala. Povzbuzující pohled byl ale brzy přerušen vpádem do kupé a ve Scarlet trochu hrklo, když se u nich objevil přímo Atticus. Navenek nicméně jen pevně stiskla rty a zatímco v duchu doufala, že Adam skutečně nevyskočí, zvedla se a s prostým „samozřejmě“ stáhla svůj kufr na sedačku, aby ho Atticus mohl prozkoumat, ačkoliv v něm nic podezřelého vážně nepřevážela. Nikdo jiný se v jejich kupé sice neobjevil, ale Scarlet si rozhodně nedovolila nic víc než pár zkoumavých pohledů, které samy o sobě podezřelé nebyly. Vždyť se jí právě bystrozor díval do kufru, musela ho přece kontrolovat, no ne? Pravdou ovšem bylo, že byl nezvyk Attica takto vidět. „Všechno v pořádku?“ nedalo jí to nakonec, aby se neozvala, a z jejího pohledu bylo zřejmé, že nemyslela ani tak svůj kufr jako zbytek vlaku.

_________________

Adam se nepatrně ušklíbnul, což u něj nebylo příliš obvyklé, protože většinou ve tváři zachovával výraz, který neprozrazoval žádné emoce. Nebyla to žádná maska, Dámo se tak tvářil prostě... normálně. Nic zvláštního. „Museli by Azkaban nafouknout,“ odfrknul si opovržlivě. A když Scarlet zmínila Brumbála, zašklebil se ještě víc. Tomu snad sama nevěřila, že by Brumbál dokázal zabránit činům ministerstva, ne? Jistě, byl to jeden z nejmocnějších kouzelníků vůbec a držel nad svými svěřenci ochrannou ruku, ale ani Brumbál nebyl všemocný, což si Adam hořce uvědomoval. „Brumbál není tak všemocný, jak si všichni myslí, Scarlet,“ zkonstatoval suše a zadíval se na ni. A ministerstvo navíc nemohlo zastavit nic... snad jen banda revolucionářů se sebevražednými sklony; v to Adam doufal.
Dámo spolužaččina slova vnímal, a tak přikývl, ale napjatý byl pořád a bylo to na něm vidět. A když do kupé strčil nos jeden z ministerských poskoků, nějaký upravený blonďáček, Adam ho probodl chladným pohledem a sevřel prsty okraj sedačky. Musel se přitom bolestivě kousat do jazyku, aby mlčel. Věděl, že by se velmi rychle dostal do problémů, kdyby si teď něco dovolil. Z Attica ale nespouštěl pohled ani na chviličku, a když měly přijít na řadu jeho kufry, jen mu mlčky ukázal, které to jsou, a ať si je chlapec sundá sám. Proč by se on sám namáhal, že.

_________________

Atticus nebyl nejlepší v přetvářce, možná proto, že byl zvyklý říkat vše upřímně a do očí, ale že by jeho neutrální maska selhávala, to se také říct nedalo. Jen ten pohled byl možná trochu víc starostlivější, než by měl být, kdyby byl opravdu jen nějaký bystrozor, co jim přišel prohledat kufry. Bylo mu jedno, že Adam svůj kufr nesundal, on sám vyvolávat potíže nehodlal, ale hodil po chlapci varovným pohledem. Být tu na jeho místě jiný bystrozor, mladík by ty kufry sundat musel. A třeba i pod výhružkou. Na nebelvírova zavazadla se však vrhl až po těch Scarletiných, takže mu rozhodně neušel význam její otázky, protože se jí prostě musel zadívat do očí. A možná se u nich zdržel déle, než by měl. „Všechno v pořádku,“ odvětil, ale protože se mu to nezdálo dostačující, ještě pokračoval. „Nejpodezřelejší na celé prohlídce bylo tyrkysové ukulele, ale i tam bylo všechno v pořádku.“ Musel ji přece nějak ujistit, že si Skye vyhlídl a nenechal ho přijít k újmě.
Co se týkalo Adamových kufrů, Atticus si je sundal a velmi letmo prohlédl jejich obsah, načež je zase vrátil nahoru stejně jako předtím Scarletiny. Rozhodně se nikomu ve věcech nepřehraboval, protože i kdyby tam Adam cokoliv schovával, jemu to bylo jedno. „Děkuju za spolupráci. Dobře dojeďte.“ Zamumlal nakonec a věnoval Scarlet delší pohled. Doufal, že na sebe bude dávat ve škole pozor, protože tam na ni on dohlížet nemohl.

_________________

Ten důraz na slovu vystoupit se mi nelíbil. Ano. Celá Tarenova rodina byla důležitější než ta naše, ale to neznamenalo, že bych si musela nechat všechno líbit. Ani kdyby mě chtěl někdo z jeho rodiny z vlaku vyhodit, tak bych se bránila, jak by to jen šlo. "Slovo zvířectvo existuje." obořila jsem se na Freda. "A nech toho, zkusila jsem se tě zastat." založila jsem ruce na prsou. Zaměřila jsem svůj zrak pro změnu na Tarena. "Já se tě nechci dotknout, ale myslím, že ani ten nemůže vědět všechno. Kdyby věděl všechno, nemusí vzbouřence hledat, ale už je mají." vyštěkla jsem hlasitěji než sem chtěla. Moc jsem si odpověď nepromyslela. Měla jsem raději nějak hloupě reagovat na to spodní prádlo.
A i když jsem momentálně byla uražená, rozhodně jsem nechtěla, aby Winfred naše kupé zavřel. Téměř na stejně s Tarenem jsem na Freda křikla: "Co blázníš?" Chtěla jsem ho odtáhnout od dveří a třeba ho ještě vyfackovat, ale sotva jsem se stihla zvednout. Ministerští se dveře otevřeli násilím. Mohli třeba jednou upozornit. Nechat prohlédnout kufr jsem moc nechtěla, ale nebylo zbytí. Mohla jsem akorát tak potichu nadávat. "Nashledanou." vyprovodila jsem slovy ministerské a Tarenův úšklebek ignorovala. Bylo mi jasné, že nemyslí na milé věci, které by mi nějakým způsobem prospěly.
Zbytek cesty jsem se raději k ničemu neprojevovala. Už jsem to neměla zapotřebí ani já.

>>

_________________