Erkkimu se tváří mihl úsměv, protože se mu líbilo Olivčino odhodlání, kterým ho také trochu nakazila, takže nakonec kývl hlavou na souhlas. Jo, on se do týmu prostě dostane a basta!
Když o chvíli později došlo na prohlížení kufrů a Olivia se začala bystrozorů vyptávat, zda mají nějaké povolení, Erkki nasucho polknul. Nepovažoval to za dobré rozhodnutí, raději měla sedět na zadku, mlčet a nechat je, ať dělají svou práci, jinak by se snadno mohla dostat do problémů, tím si byl jistý. Erkki sám nic neříkal, jen se Olivce snažil alespoň pohledem a gesty naznačit, že by měla sedět a být radši zticha.
Prohlídku kufrů Erkki naštěstí přežil bez větší újmy, i když strach z těch mužů rozhodně měl a bylo to na něm vidět. „Nic mi není,“ odpověděl Olivii a změřil si ji pohledem. „A ty jsi v pohodě?“ zeptal se, ačkoliv ona nevypadala, že by s ní ta kontrola nějak zamávala. „To doufám, že to vysvětlí. Jestli je to běžné, že dětem prohrabávají kufry cizí lidé, tak do Bradavic asi přestanu jezdit,“ zabrblal nespokojeně. Erkki v kufru nepřevážel nic zakázaného, ani utečence, ale fakt, že se mu někdo hrabal ve věcech, se mu ani trošku nelíbil.
Netrvalo dlouho a vlak začal zastavovat a prefekti jim sdělili, že by se měli převléct. Erkki si s tím nedělal hlavu - prostě zatáhl záclonky a naházel na sebe školní uniformu, kousek po kousku. Dokonce i kravatu, prozatím neutrálně černou, si dokázal uvázat správně, protože to včera večer trénoval před zrcadlem. A když vlak zastavil úplně, těknul očima k Olivii. Nechtěl, aby utekla a on jel v lodičce sám, ale nic neřekl, jen se pousmál. Pokud se ovšem rozhodla držet blízko něj, nestěžoval si.
Na Hagrida vykulil oči, ale celkem rychle zase nabyl nic neříkající výraz a to, jak se do školy a na zařazování těší, bylo poznat snad jen z jeho kukadel. Mlčky následoval obra ke břehu jezera, přičemž pokukoval po spolužácích a děsil se toho, jaká jsou to zvířata. Na holku, která se plánovala převrhnout s loďkou, nebo co, a navíc byla nesnesitelně drzá, se podíval fakt ošklivě, její loďku rychle minul a nakonec si přisedl k chlapci snědé pleti. „Ahoj, můžu k tobě?“ zeptal se a jestliže neměl nic proti, opatrně nastoupil. A ohlížel se přitom po Olivce, jestli jde taky, nebo jestli už se někam ztratila.

_________________

Alek pokýval hlavou, když Flann nadhodil, že dneska by jenom testovali testrálí toleranci vůči spreji, a na další kroky si nějakou dobu počkali, jelikož neviditelní koně prý celoročně žijí v blízkém remízku a pro někoho, kdo je vidí, by neměl být problém je najít. Julia byla taky celou věcí zaujatá natolik, že projevila přání se přidat, a největší problém tak paradoxně nebylo najít a nasprejovat testrály, ale přesvědčit Willa, který začínal chytat hysterický záchvat. A tak se stalo, že Julia s Flannem byli svědky jedné z pořádných hádek mezi oběma sourozenci.
"A co bys chtěl dělat?" vyjel Alek, kterému začala docházet trpělivost. "Vrátit to všechno zpátky? Víš moc dobře, že to nejde!" štěknul po bratrovi a založil si ruce na hrudi. Nebyla pravda, že s ním vzpomínky nic nedělaly - nejradši ze všeho by se stočil do klubíčka a zůstal tak hodně dlouhou dobu, ale čím by si tak pomohl? Jestli byl Alek něco, pak vynalézavý. Postávání na místě a truchlení by mu v ničem nepomohlo. Zato smutek a pohyb vpřed, to už byla kombinace, ze které se dalo něco vytřískat. Alek se ohlížel za sebe, ale pokračoval ve své cestě, na rozdíl od Willa, který se pokoušel jít pozpátku.
Kromě toho, jestli byli testrálové vidět jenom poté, co někdo viděl smrt, pak by mohli být velice užiteční v tom, co se chystal zkoumat.
Will mu ovšem v celém tom vnitřním monologu udělal trochu čáru přes rozpočet, když rozhořčeně zmizel z kupé.
"Wille!" zavolal za mladším bratrem a sípnul, protože kočičí chlupy a oduševnělé přednesy nešly dohromady před hodinou, a nešly dohromady ani teď. Přes Flanna a Juliu to ale šlo na chodbu jen velice složitě, a Alek byl známý tím, že ho napadaly skvělé věci, ne tím, že by měl skvělou rovnováhu - incident s houpací sítí toho budiž důkazem. Ke dveřím se dostal až ve chvíli, kdy do kupéčka vtrhl první z bystrozorů, a skoro mladšího Fausta přejel.
"Hej!" zopakoval jako v ozvěně protest, kterým se hlásil o pozornost navrátivší se Will, "co to ksakru je?!" Vykřičníky pana Crowleyho se evidentně začaly přenášet i do Alekovy řeči, a i když se v něm na poslední chvíli ozval pud sebezáchovy, který mu zabránil po nejbližším narušiteli soukromí skočit a zahryznout se mu do kotníku, s proudem hysterických stížností nenadělal nic. Bylo vlastně kupodivu, že Alekovým směrem nepřiletělo jedno dobře mířené silencio, protože když bystrozoři po prohlídce odcházeli, museli mít v hlavě díru.
Zbytek cesty se nesl v duchu nadávek, stížností a vzteklého lamentování, při kterém bylo úplně zapomenuto na problém s testrály a veškerá zloba přesměrována na bystrozorskou výpravu. Alek nesklapnul dokonce ani ve chvíli, kdy Julie předával lahev s limonádou, aby si mohla zapít prášky, a pokud by se mělo každé jeho slovo naplnit, pak by se mohla celá budova ministerstva i se všemi lidmi, co jsou uvnitř, smést do krabičky od zápalek. Pak vlak zastavil.
"Jsme tu?" zvedl Alek zvědavě hlavu a vykouknul z okýnka, před kterým se už začínaly míhat první studentské hlavy. "Tak, a teď jak?"

_________________

Septimus si moc nevšímal toho, jak jedna z dívek vyšilovala a druhá podezřele vůbec. Za chvilku byly obě na chodbičce taky a trojice upírala oči ke vzdáleným dveřím. Septimus si odfrkl, když se kdesi vepředu zablesklo kouzlo, a o minutu později už se mu zorničky rozšířily odporem.
Bystrozory, jakožto i celé ministerstvo, považoval za podřadnější než krysy, které se Spencer viděli v kanále v Prasinkách, a rozhodně si neuměl představit, jak někdo dobrovolně pracuje pro takovou ubohou organizaci, která zřejmě mínila prohledávat vlak plný studentů. Jaká smůla, že do hlavy se podívat nemohli, protože Septimus v duchu pomalu vraždil všechny, co se ochomýtali kolem jeho kupé. S vypětím se přiměl schovat hůlku do rukávu. U všech zlomených hůlek, dneska vážně nemohl mít klid...
Se založenýma rukama chladnokrevně analyzoval, co hledají a na co se zaměřují. Vypadalo to, že ani v jednom případě nenašli to, co chtěli. Namátkou ho napadlo, jestli se z toho Auroře nepřitíží, zvlášť když slyšel tmavovlásku.
"Můžeš být v klidu, tihle nepátrají po nezákonně dovezených mazlíčcích ani zakázaných košťatech," poznamenal k Destiny a studeně se díval za bystrozory, kteří pokračovali chodbou dál jako přílivová vlna. Mohl by tu někde být ministr kouzel? Spíš ne... Sevřel čelisti, až mu mimoděky zaskřípaly zuby. Ušklíbl se. Docela ho zajímalo, jestli ten idiot na mistrovství nebyl jeden z nich, nebo nějaký jeho příbuzný, čemuž by i věřil. Vytáhl z cardiganu medailonek a s křivým úsměvem si s ním chvíli hrál. V ruce ho přestal žmoulat, jakmile se všichni vytratili. Čisto.
Teprve pak si všiml, že druhá dívka vytasila hůlku. Vážně doufal, že jí celou dobu nemířila na někoho z těch chlapů. Povytáhl obočí, jako by se posměšně chtěl zeptat, co by s ní dělala.
"Zřejmě necestuju s žádným zločincem, jaká úleva," odtušil sarkasticky, obrátil oči v sloup, nepatrně zavrtěl hlavou a protože mu došly způsoby, jak dát ještě víc najevo pohrdání, s výjimkou toho, že by za pány z ministerstva plivl, prostě se vrátil do kupé a na zbytek cesty usnul.


Septimus se probudil poněkud na poslední chvíli, ale i tak stihl směrem k Týnce tak nějak líně kývnout jakože "hodně štěstí" - a pak se beze spěchu a bez zájmu vydal i s klíckou s Perseem, který při razii vypadal, že ho trefí, klasicky ke kočárům. Bylo mu celkem jedno, do kterého vleze, ale dal si dost pozor, aby to nebyl nějaký s kombinací děvče a kluk v podobném věku, protože na další koktání a ujišťování, že dámička je oukej, neměl náladu. V dnešních dnech asi Indové na střeše už nejezdili.
"Čau, chytačko," vybafl na Summer a nastoupil asi tak, že se kočár povážlivě rozhoupal. Bez komentáře k zásahu bystrozorů, protože toho už musel být stejně plný vlak. Septimus si podepřel tvář a otráveně se zadíval z okna. Ne že by kvůli Summer měl rozporuplné pocity - na mistrovství to sotva byla její chyba. A hlavně o tom nejspíš asi netušila. Evidentně nebyl v nejvýřečnější náladě, ale to neznamenalo, že by kolem sebe šířil nějakou sklíčenou auru - jen ze čtvrté jízdy do školy už zdaleka nebyl tak na větvi, aby seděl pozorně a vyhlížel obrysy věžiček hradu.

_________________

Když Erkki odsouhlasil, že je v pohodě, Olivka se pousmála. "Já? Jasně, proč bych neměla být?" Pokrčila následně rameny, jelikož jí to konec konců bylo fuk, protože na chlápky prohledávající jejich věci stejně brzy zapomněla, a tak nemělo smysl, věci kolem toho s ní probírat, protože Livka by v tu chvíli na všechny koukala jako na blázny.
Vlak zastavil, oba se převlíkli a mohlo se vyrazit z vlaku ven. Olivce se zas tolik nelíbilo, že své kufry má nechat ve vlaku.. a možná by vznesla i protest, ale hned potom co vystoupila a všimla si Obra úplně zapomněla, že nějaké kufry má, takže asi tak. Po celou dobu se držela Erkkiho, jelikož to byl asi tak jediný člověk, který ho znala, byl fajnovej, ale hlavně byl to její kamarád. Tak.
Chvíli však váhala, jestli by si náhodou neměla sednout k někomu jinému, protože třeba taková holčina se snědou pletí se jí docela zamlouvala, ale nakonec následovala Erkkiho k loďce jiné.
"Čau," vypadlo z ní a změřila si chlapce zkoumavým pohledem, jelikož se snažila přijít na to, jestli má tenhle snědý chlapec něco společného stou holčinou, ke které si před chvílí chtěla přisednout.. Jelikož však brzy zapomněla na co se ho chtěla zeptat, jednoduše si vlezla do lodičky. "Doufám, že nevadí, když se svezu s vámi," vlastně to nebyla ani otázka, protože Wendy pochybovala o tom, že by Erkkimu vadila a ten kluk.. se hold s tím bude muset smířit. Hlavně vypadal docela v pohodě, takže asi tak.

_________________

Když se ti dva, po jeho slovech, konečně uklidní, spokojeně kývne a na krátký moment vyhlédne z okénka, na utíkající krajinu. Až v ten moment ucítí cosi jako bodnutí u srdce, které mu připomene, že právě odjíždí daleko od domova, do známé (ale zárovn značně neznámé) školy, kterou jeho rodiče považovali za vhodnou pro jeho osobu.
Nad Rayovými slovy znovu přikývne, snad aby dal jasně najevo, že jeho slova chápe a vlastně je i schvaluje. "Klidně bych odešel hned k nějakému mistrovi, pokud bych nebyl s personálem spokojen," prohodí nakonec jednoduše s pokrčením ramen. Celý život jej učili soukromí učitelé nebo jeho otec, proto by mu nevadilo, kdyby měl být učen jen on sám jediným mistrem... kdo ví, třeba by se tak naučil mnohem lépe kouzelnickému umění. Pak však promluví Darya, což jej opět lehce rozhodí... otec s ním o tom mluvil, mluvil s ním o mudlovských šmejdech, co chodí bradavickými chodbami, a na které by si měl dávat pozor, protože nejsou takoví kouzelníci, jako on, malý Nathaniel. I když mají nějaké špetky nadání, přesto nejsou plnohodnotní a navíc to jsou oni, kteří mohou být lehko nahrazeni. O to už se ostatně Ministerstvo stará. Ano, přesně tohle mu řekl. Natík na něj prve hleděl dosti hloubavě, ale nakonec jeho slova odkýval. Dávalo to smysl. "Otec mi říkal, že tam učí. A že budu mít mudlovské spolužáky, ale toho se nebojím... kdo jsou oni? Já se z nich nezblázním a jestli se něco stane, donutím rodiče, aby mě nechali přeřadit. Několik hodin týdně se soukromými profesory mi určitě neplatili jen tak pro nic za nic," prohodí s lehkostí, s čímž pokrčí rameny. Nad jejími dalšími se však nepatrně zachmuří, aniž by to dával nějak přehnaně najevo. "Sušit podlahu? To mi ani neříkej, měl jsem za to, že většina kouzelníků si umí poradit kouzly a nemusí k tomu zneužívat sil vlastních studentů," ohrne nos a pevně semkne rty. Už nyní si je jist, že ve chvíli, kdy si na něj někdo něco dovolí, neprodleně o tom napíše dopis domů. Otec určitě nedovolí, aby si z jeho synka dělali hadr nebo možná ještě něco horšího. Ještě než se vlak zastaví, pohled mu sklouzne k Nottovi, který toho za posledních pár minut mnoho nenamluvil. Nějakou chvíli jej mlčky propaluje, snad ve snaze se odhalit, co se s ním děje. Jelikož však nemá ani nejmenší ponětí o hlasech v jeho hlavě, dovolí si jednu ze svých otázek: "Není ti blbě, že ne?" zeptá se hocha, s čímž se na sedačce lehce posune. Možná nechce být zasažen případným proudem Rayovy snídaně.
Po zastavení a vniknutí bystrozorů do jejich kupé se zamračí, avšak odpustí si podobné výlevy á la Udinová. "Myslím si, že hledáte ve špatném kupé," procedí skrze zuby suše, přičemž se úkosem zahledí na bystrozora. Ať už hledali cokoliv, v kupé čistokrevných kouzelníků to jistě najít nemohli... oni nic takového neměli zapotřebí. Když se chtivé bystrozorské prsty nakonec zmocní Daryina kufru, je jisté, že ani jeho kufr neujde prohlídce, což jej maximálně znepokojí. Co jim je sakra do toho? "Ani to nezkoušejte!" sykne náhle, tak nepřátelským a chladným tónem, jakého je schopen. Aniž by nad tím zezačátku nějak přemýšlel. Je to, jako by zničehonic jeho nitro sevřela jakási temná síla, která se musela uvolnit skrze výhružky. Ovšem i jeho kufr je nakonec prohlédnut, a tak bystrozorům svěří ještě několik nehezkých slov, než se znovu rozjedou. Po zbytek cesty už je spíše tišší, uzavřen ve vlastním světě. Až co se vlak zastaví, uhladí si košili a hábit, a pak s kufrem pomalu vykročí. Jediným pohledem zkontroluje Daryu a Raye, snad jestli jej následují, a sám pak zamíří ven.



Se zafrkáním obejde hlouček prváčků a sám se nacpe do jedné z volných lodiček. Pokud se Ray bude chtít připojit, určitě si jej najde. Zatím však byl rád, že našel volnou loďku, na které nikdo neseděl neobtěžoval jej zbytečnými kecy. Jako by nestačilo, že měl plnou hlavu myšlenek a ani vlakové překvápko v podobě bystrozorů mu moc nepřidalo... chovali se, jako kdyby nebyl nikým a sprostě mu vlezli do kufru. Tohle domů určitě napíše, schválně, co mu na to odpoví. Určitě jej podpoří, protože jeho nespokojení nad danou situací je prostě správné.
Na lodičce se ještě posune do středu, snad aby mu nehrozilo případné shození do vody, a pak už jen sedí a očima tápe ve tmě.

>>> Velká Síň

_________________

Flannovo nadšení (relativní) z toho, že má komplice na pokus, naneštěstí netrvalo dlouho. Williamova hysterie a odchod z kupé ho rozhodily snad ještě víc než náhlé zastavení vlaku a zmatený byl tak dokonale, že se ani nestihl pokoušet o nějakou nápravu. A výměna názorů mezi bratry tomu taky dvakrát nepomohla, protože pořád netušil, co se vlastně děje. Z úvah, co do prcka asi tak vjelo, se vymanil až ve chvíli, kdy byl dotyčný dočasně venku, a možná to tak bylo lepší.
„Řekl jsem něco špatně?“ podivil se upřímně a hleděl tázavě na Aleka, protože byl Willův bratr, a Julii, protože byla holka a tudíž tomu všemu možná rozuměla. A když tak koukal na ni, došlo mu, že má vlastně v kufru i láhev pramenité vody z islandské studny, o kterou se vzápětí bez řečí podělil, pěkně synchronizovaně s Alekem.

To ale zdaleka nebylo jediné drama, které je letos na cestě potkalo. Za jakýchkoliv jiných okolností by Flann viděl bystrozory strašně rád, tuplem toho, co k nim přišel o chvíli později, ale tady to i jeho dost znepokojilo. A to ani neviděl ten černý dým, o kterém v knížkách rozhodně nepsali.
„Hlavně žádnou paniku,“ snažil se po strýcově vzoru uklidnit jančícího Willa a tou dobou už i viděl Attica, což uklidnilo i jeho samotného a kterého pozdravil klasickým. „Brý den.“
Protože ale tušil, že zdravit někoho, kdo ve Willových očích přišel prvákům ukrást plyšáky a cukroví, mu tak úplně nepřidá na důvěryhodnosti, radši se snažil situaci vyřešit průběžnou osvětou.
„Tady pan Tremlett jenom hledá, jestli do Bradavic nevezeme temný artefakty a jestli se nám v kufrech neschovávaj černoněžníci a tak, žejo?“ Od kohokoliv jiného by to asi vyznělo sarkasticky, ale Flann to myslel zcela nevinně a v případě nařčení, že si z bystrozorů dělá dobrý den, by se ochotně bránil, že do některých kufrů by se takový černokněžník určitě vešel. Naivita z něj přímo čišela a pohádkové představy o práci bystrozorů se nehodlal vzdát jen tak.

Kontrola podle všeho neodhalila nic, ale alespoň měla osádka kupé o čem mluvit po zbytek cesty. Flann se snažil vysvětlit oběma klukům, že bystrozoři jenom dělali svou práci, ale ministerstvo jako takové rozhodně neobhajoval. Než vlak dojel do Prasinek, stihl ještě zjistit, že květináč s ořechem přežil brždění bez újmy a že Šunka pořád spí. Na testrály zapomněl skoro úplně a připomněl mu je až dotaz rozumnějšího z bratrů.
„No, my teď s Julií půjdeme ozkoušet tu první hypotézu a uvidíme,“ začal, zatímco čekal na uvolnění chodbičky k odchodu, „vy teď hlavně sypejte támhle za tím obrem, má vás odvést k lodičkám, ale neumí moc dobře počítat a občas se mu cestou někdo ztratí.“ Nebo přibude, jako loni Darrel.
„Na pokračování si vás kdyžtak najdu ve škole. Zatím,“ rozloučil se, tak nějak poblíž Julie vylezl z vlaku a namířil si to ke kočárům, kde ho měl čekat zlatý hřeb večera. Ten s testrály, ne ten se strýcem v nové pozici. Cestou ještě pohledem přejel dav, jestli někde neuvidí Auroru, ale vzhledem k zamýšlenému pokusu bylo asi lepší, že ji neviděl. Cestou k jednomu z volných kočárů náležitě protřepal sprej, vytáhl z kapsy připravený tuňákový sendvič a to, co pak pronášel, bylo spíš pro něj samotného než pro Julii.
„Tak jo, jdeme na to. Testrálové jsou prej děsně chytrý a poznaj, když jim někdo chce ublížit, tak doufám, že to funguje i obráceně. A někdo, kdo vám dává prímovej tuňákovej sendvič, vám přece ublížit nechce, no ne?“ Ozbrojen touto neprůstřelnou logikou se zastavil až před místem, kde tušil neviditelné zvíře, a natáhl ruku se svačinou. Že by ho ta potvora mohla kousnout, případně mu uzobnout celou ruku, to si momentálně vůbec nepřipouštěl, a ke sprejování přikročil až pokud sendvič začal mizet a neděly se jiné podezřelosti.

_________________

Finniana sice během prohlídky párkrát napadlo, že zhmoždit nebo zesměšnit jednoho dva bystrozory by mu výrazně zlepšilo den, ale na rozdíl od spousty studentů uměl zpomalit, napočítat do deseti a omezit nesouhlasy na občasný nevěřící pohled. Pravda byla taková, že i když si nedělal velké iluze o funkčnosti britského byrokratického aparátu, tak nějak byl přesvědčen o tom, že si prohlídkou jen někdo něco kompenzuje.
Když bylo po všem, společně se Stigem se staral o kontrolu škod. Sem tam finite, pár promluvení do duše, několik ujištění, že v Bradavicích už budou všichni v bezpečí, jedno zamítnutí návrhu, aby příště vzal do divočiny plné krokodýlů právě tuhle bandu, znáte to. Další zastavení vlaku už ale bylo plánované, ne zas tak moc opožděné a Finnian mohl s klidným svědomím opustit vlak. Na chvíli zvažoval, že by si vyměnil místo s hajným, aby si vzdělání stran bradavických rituálů doplnil úplně, ale radši to zamítl a kdoví proč měl při tom hroznou chuť na kalamáry.
Cestou ke kočárům, u nichž viděl zapřažené fakt hnusné koně, přemýšlel, jestli by neměl rychlejší a pohodlnější přeměnit se na zvíře a do hradu doběhnout, ale nakonec se rozhodl pro méně pohodlnou variantu a při nastupování do jednoho z těch posledních spatřil kdesi vpředu Flanna s nějakou holkou (!), sendvičem a sprejem. Najednou dávalo smysl, proč se ho ptal na barvu těch koní. Finnian si každopádně jenom pomyslel něco o tom, že přirozenému výběru se nemá bránit ani ve vlastní rodině, a bez řečí se nechal odvézt do hradu na tu hlavní zábavu.

>> Velká síň

_________________

Jasmínka se vyvalovala ve své loďce, sem tam se rozhlédla kolem, jestli náhodou někde neuvidí třeba Luciana, jehož přítomností by určitě nepohrdla. Tenhle klučina se jí totiž docela zamlouval, neodporoval jí s tím, co si navymýšlela a to mu rozhodně přidávalo k plusu. V hloučku prváků ho však nespatřila, a tak se prostě a jednoduše pohodlně posadila do své lodičky, čekajíc na chvíli kdy se konečně odporoučí pryč. Stále nemohla přijít na to, jak se bude ona lodička pohybovat, protože přeci neměla ani pádla! Když však nad tím tak přemýšlela, pomalu jí začalo docházet, že to bude asi díky nějakému kouzlu, že.
Jasmína nečekala, že by se k ní kdokoliv rozhodl posadit. Takže nebylo divu, že na chlapce, jenž si to k ní namířil s otázkou přisednutí, vyvalila překvapeně očka. "N-Ano.." Jasmine pokrčila rameny a trošku se smrskla, aby se do ní i onen chlapec vešel. Sice první co měla na jazyku bylo slovíčko ne, ale nakonec jí to ani tak nevadilo. "Jsem Jasmine," dodala se zkoumavým pohledem, úsměvem a s nataženou ručkou.

_________________

Julie se rozhodně nechce přít o tom, jestli je dobré nebo špatné ty testrály vidět. Samozřejmě, že je hrozně zvědavá, jak ve skutečnosti vypadají, jenomže Will zní tak nějak zvláštně, až skoro zoufale. A to se jí nelíbí. Vrhne po něm omluvný pohled...
...a následné jakékoliv události, včetně Willova útěku, přetrhne prohledávání kupé. V reakci na Willovo vyslovení jejího jména Žužu vytřeští oči, připravená se bránit, kdyby ji jakožto mudlorozenou chtěli třeba odtáhnout někam pryč. Co na tom, že proti dospělým bystrozorům by asi těžko něco zmohla. V tu chvíli se snaží vypadat pokud možno neviditelně, a po všech třech chlapcích hází nefalšovaně vyděšené pohledy. Dokonce ani nezakašle, a to se díky kočičím chlupům ve vzduchu začíná celkem slušně dusit. Naštěstí se ale brzy ukáže, že k panice není zas takový důvod. Prostě jenom zřejmě hledali nějaké... co vlastně? Nevypadá to ale, že by někoho hodlali odvádět pryč.
"Zatraceně, co to bylo?! nevěřícně zamrká na dveře do již prázdné chodby, když se vlak znovu rozjede. Teď, když je to za nimi, dostavují se i další pocity, mezi které patří i vlna vděku vůči Williamu Faustovi. Jestli to dobře pochopila, chtěl ji varovat. A to Julinku prostě určitým způsobem dojímá. Stejně jako nabízené nápojivo od obou dalších chlapců. "Umm... díky, kluci," věnuje všem zúčastněným dokonalý široký úsměv, a tabletku si zapije vodou od Flanna, nicméně když už se i Alek rozhodl ji obdarovat, lokne si i té limonády. "Je moc dobrá," pokývá hlavou, a je jí docela jedno, že je možné, že přes všechno to láteření ji starší Faust ani neslyší.
Netrvá to dlouho, a vlak je ve stanici v Prasinkách. Organizace věcí se ujme starší chlapec (teď už si Žužu vzpomíná i na to, že je ze Zmijozelu. Což se školní uniformou vůůůbec nesouvisí, ehm.) a je na čase, aby se rozloučili. "Wille, Aleku, hodně štěstí při zařazování," věnuje jim další úsměv, a pokud to bratři dovolí, dokonce i milé, přátelské objetí. "Pokud se některý dostanete do Mrzimoru, budu vám držet místa u stolu."
A pak už následuje zmijozelského směrem testrálové.

KOČÁRY...
To, co Flann tvrdí, zní vlastně docela logicky. "No jasně, kdo by takovou dobrotu odmítnul," přikyvuje na ten sendvič, když se blíží k místu, kde se koně mají nacházet. Bývala by nabídla, že nějak přispěje, ale mrtvá rybička nefunguje (o což se samozřejmě s Flannem nezapomene podělit) a starší kluk vypadá, že má všechno docela pod kontrolou. Nicméně stojí poblíž, pozoruje a je připravena když tak přiložit ruku k dílu.

_________________

Jelikož to není pro vývoj situace dále nutné, přejdeme od štěkání Notta s Udinovou dál, ponechávaje jen zmínku, že Ray měl v určité chvíli neuvěřitelnou chuť Daryušce předvést schopnost metamorfomagie, a dokázat jí, že to rozhodně není on, kdo má být rád, že ho vůbec přijali. Pamatoval ale na dědečkova slova, že svou schopností se nemá chlubit, nýbrž jí úzkostlivě střežit a použít jen v nejvhodnější okamžik ku vlastnímu prospěchu. A navíc, kdybychom se hádky dále drželi, hádali by se tu ti dva snad až do své smrti.
"Možná jsou tví rodiče prostě jenom neschopní něco změnit," neodpustil si ale aspoň jednu, poslední rýpavou poznámku ke slečně Udinové, a celou záležitost považoval za uzavřenou.
Nehledě na nával deprese, který si zřejmě Nath vysvětlil trochu... jinak. "Ne," ucedí mezi zuby chabě, "jsem naprosto v pohodě."
A i tak, stejně za chvíli do kupé vtrhli prohledávači kufrů. "No to snad ne, myslíte si, že bych, já, NOTT, pašoval do školy nějaké nečisté ohavnosti?" vychrlil okamžitě nevěřícným tónem, nicméně do svého kufru i tak nechal bystrozory nahlédnout.
Pak už ale vlak pokračoval ve své cestě dál, a jakmile se ocitli na nástupišti v Prasinkách, nechal Ray Daryu Daryou, směrem k McLarkenovi broukl trochu nejisté "hmm... tak čau," a protlačil se uličkou pokud možno někam, kde bude sám. No a k lodičkám, kde chtěl být taky sám....

>>>(lodičky bez postu) a VS

_________________