Samozřejmě, že si všiml její změny, pravděpodobně se tu dělo něco důležitého, nebo alespoň něco co Belle zajímalo, což ostatně mohlo souviset s těmi útržky. Alespoň maličko ho potěšilo, že ji opravdu trochu překvapil, protože to menší škubnutí, když uslyšela jeho hlas téměř vedle svého ucha se prostě nedalo přehlédnout. Jediné co bylo na škodu, byla Jaeho nevědomost, jak měl sakra Britům rozumnět, když se zatím setkal se samými ohavnými stvořeními? "Všechno má svou cenu zrzko. Navíc by se ti hodila lekce slušného chování." Odmítal ji oslovovat jménem, když se k němu chovala tak neuctivě, protože na to nebyl zvyklý a to ani od prominentních princezen. Z jejích dalších slov, ale odtušil, že pro ostatní tohle abnormální vytržení nemusí být zrovna milou návštěvou. Ovšem pořád měl zmatek v tom kam Anabelle zařadila je dva a kam ty zbývající a rozhodně se mu nelíbilo pomyšlení, že na něco nezná odpověď.
Ve chvíli, kdy podivné oděné postavy začaly prohledávat kupé vedle nich a další muž, kterého Belle očividně znala, uhnul na stranu a to těsně před tím, než se mu Anabellina noha pokusila rozdrtit nárt, ne že by se ji to snad mohlo povést. Vzhledem k tomu, že nebyl tázán tak jen stál u dveří a očima sledoval bystrozora, který prohledával Anabellin kufr, on sám ho v kupé neměl a nikdo se ho na něj neptal, takže neměl potřebu jim ani sdělovat, kde se kufr nachází.
Ovšem podivil se nad změnou nálady dívky s ním sdílející kupé, protože teď zářila jako měsíček na hnoji a normálně by jí nabídl vazelínu, aby mohla do jeho zadnice proniknout ještě dál. Jaeho trochu omlouvalo, že v téhle sféře opravdu nevěděl o co jde. Téměř polovinu svého života si nepamatoval a právě s té se odehrávala věškerá kouzelnická politika, která byla mnohem většího kalibru než ta Britská.

Jakmile v jejich kupé opět osaměli, zavřel za kouzelníky dveře, chystal se je opět uvnitř zamkl a tentokrát pečlivěji zatáhnout závěsy. Ale v té chvíli se po chodbě rozlehly hlasy prefektů. Sakra. Chvili tak okatě ignoroval její prosbu o navrácení ústřižku. Načež se k ní otočil tváří v tvář a před sebou držel papír na kterém byla jedna z pohybujících se fotografií. "Jak jsem řekl všechno má svou cenu." Kouzelně se usmál, ale ten úsměv měl v sobě něco znepokojivého a ten článek svíral nadále v ruce před sebou. "Moc rád bych věděl co to mělo znamenat a klidně můžeš začít od tohohle. Zvedl ruku s papírem. Nechám ti čas na rozmyšlenou, musím se převlést, ale myslím, že cesta do hradu ještě chvíli zabere."
J na sobě nedával nic znát, ale Belle musela poznat, že jí ten kousek papíru odmítá vrátit do chvíle než mu zodpoví všechny jeho otázky a že jich asi bude dost. Odebral se tedy se převléknout do hábitu, který si upravil přesně na své míry a proto v něm vypadal mnohem lépe, než kterýkoliv jiný student a po chvíli se vracel za Anabelle ve zmijozelském hábitu. Teď už tedy moc doře věděla, že je student a že jsou i ve stejné koleji, jediné co ještě nevěděla bylo to ve kterém ročníku J je. Trvalo to jen chvíli a dorazili na zastávku odkud měli vyrazit nějakou dopravou do hradu. J se držel početnějšího chumlu, který mířil ke kočárům a tichým hlasem nabádal Belle k tomu, aby mu všechno řekla. To ale ustalo ve chvíli, kdy spatřil ta podivná stvoření, která byla zapřažená před kočáry. "Co je to za zvířata?" Upřel na Belle svůj pohled a obezřetně kolem nich prošel až k jednomu z kočárů, aby Anabelle otevřel dveře aniž by spustil zrak z té ohavnosti, která je očividně měla dovést do školy.

Summer s Tarenem souhlasila. I když je pravda, že bylo spousta nebelvírů, kteří jí vůbec nevadili, ale tím se před ním chlubit nehodlala. A kupodivu s ním souhlasila i podruhé. Dokonce hned za sebou. Ať už si slečna Morganová chtěla u mladého Harta šplhnout jakkoliv, tohle se stávalo jen velmi výjimečně.
Summer Winfreda rychle přejela pohledem od hlavy až k patě, jakoby se ujišťovala, jestli je na něm všechno v pořádku. Nebo spíš, jestli na něm není něco jiného než obvykle. Pak po něm hodila takovým tím výrazem, jakoby ho litovala, ale ve skutečnosti ho vlastně litovala jenom částečně. "Něco na tom bude," okomentovala Summer Tarenův pokus o Fredovo uklidnění, zatímco Evelin jen propálila pohledem. Havraspárka by byla mnohem radši, kdyby se Garland už konečně uklidnil a bylo jí jasné, že zpochybňování Tarenových slov mu k tomu rozhodně nepomůže. Zvířectvo nechala bez komentáře.
Summer Winfredovi věnovala asi ne příliš milý pohled, s lehkým pozvednutím obočí, když zaklapl západku. Dlouhovláska dokázala pochopit, že nechce, aby se mu hrabali v kufru/ech, ale vážně si myslel, že ho tohle před ministerskými nějak ochrání? Byla to naprostá zbytečnost, navíc Summer nechtěla klást odpor, ne proto, že by s ministerstvem plně souhlasila, spíš moc dobře věděla, že stavět se proti němu se nevyplácí. Vstala a chtěla se vydat ke dveřím, ale to už se tam objevil samotný Lavinius Tinkerbell a otevřel si je sám. "Omlouvám se," pronesla Summer, a pohledem přitom provrtávala Winfreda. Pak se otočila na bystrozora, který měl prohlídku provést, a omluvně se usmála. Co nejrychleji sundala kufr, a vcelku ochotně jej poskytla ke kontrole.
Zbytek cesty proběhl poměrně klidně. Tedy alespoň z pohledu Summer. Do rozhovorů se příliš nezapojovala, místo toho zasněně hleděla z okna.
Netrvalo dlouho a bradavický expres dorazil na místo určení. Summer (pravděpodobně společně se svými kufry) urychleně opustila kupé i vlak samotný a obsadila volný kočár. Se spolucestovateli se nijak nerozloučila, beztak je dneska ještě uvidí na zařazovací slavnosti. Nebo se možná připojí k ní do kočáru, pokud se nebudou bát, nebo pokud to snad nebude pod jejich úroveň.

_________________

Jasmine probodla Iggyho zkoumavým pohledem. Ještě nikdo se jí nesnažil tak dlouho odporovat a jí se to očividně nelíbilo. Nechala to však být, protože pak by mohl chtít toho trolla opravdu vidět a to by pak vypadala jako ta co kecá. Což vlastně dělá, ale lepší by bylo kdyby to prostě vyšumělo, že. A nebo mu může ukázat svou krysu, až jí najde, že. "Já a problémy? Prosím tě," mávla ledabyle ručkou, ale popravdě? Problém by mohlo být klidně její druhé jméno a když tak nad tím přemýšlela, jmenovat se Jasmine Problém Bāgha neznělo zas tak špatně.
Co se týkalo sourozencům, k nim už se Jasmínka nevyjadřovala. Za prvé je neměla (a nemrzelo jí to), za druhé jí tohle téma nepřišlo ani moc dobré, takže asi tak. Sice si se zájmem vyslechla Le Trolla jak mluví o svém bratrovi a tušila, že kdyby měla sourozence, mluvila by úplně stejně, ale nic k tomu neřekla. Na víc Mrzimor byl trapná kolej, takže tak.
"Nauč se poslouchat, tele, rozhodně jsem neřekla z podpaží. Je to Panadží," Kdyby Jasmine mohla, nejspíše by byla rudá vzteky, protože jak si někdo krucinál může splést Panadží s podpaží? No dobře, šlo to možná docela dobře a kdyby si zrovna nevymyslela, že je hraběnka, zasmála by se tomu, ale takhle se jen nespokojeně mračila. "Jo jsem," kývla pak na Luciana s úsměvem a i když chtěla dodat: "a jednou budu dokonce i dědit celý rodinný majetek" raději to neudělala, protože tušila, že by se do toho zamotala.
Jasmine fakt čekala cokoliv, ale ministerskou kontrolu fakt ne. No tak, vždyť i ten vrah byl lepší než tohle! Kufry nechala zkontrolovat, neprotestovala a jen doufala, že nějaký z těch blbců nedojde k jejím pastičkám na myši a dalším kravinám co si vezla, protože to by asi dobré nebylo. "Ty si fakt myslíš, že by zastavili vlak jen kvůli tomu? Hahaha, hledali něco jiného," Jasmine se ušklíbla a natáhla se z kupé, přemítajíc co ta banda tady asi tak dělala.
Vše však přestala řešit v momentě kdy se vlak zas rozjel, protože to znamenalo, že určitě brzy dojedou do Prasinek! Hlasy prefektů pak neignorovala i když chtěla, jelikož se jí uniformy nelíbili, ale nakonec se přeci jen převlékla. A jestli jí vadilo, že jsou v jejím kupé kluci? Ne. Na to ona byla zvyklá, jelikož většinu jejích kluků právě tvořili kluci, že.


Obr, jenž na ně čekal před vlakem se jí docela zamlouval, a tak se k němu i hned vydala. Nedávala pozor na to, zda se Lucian s Iggym drží v blízkosti, jelikož jí to bylo fuk. Spíše se rozhlížela kolem, jestli náhodou někde neuvidí Lashawn, kterou neviděla, a tak to nechala být. Však se uvidí přímo na hradě, že.
Co se pak týkalo lodiček, Jasmínce se rozhodně nelíbilo, že bude muset využít k dopravě je. Sice se vody nebála, koupala se ráda, ale bylo to divný, a hlavně tam nebyl nikdo, kdo by je převezl. A to se jí nelíbilo. Neprotestovala však, možná proto, že už chtěla být rychle na hradě, zařazená a hlavně u jídla, a tak si do jedné z nich prostě sedla a.. čekala.

_________________

B1
(naše malé slavné osazenstvo)

Já skutečně neztrácela hlavu. Jen jsem měla chuť řvát po starších studentech, jelikož oni měli být zběhlí kouzelníci a spravit zlomenou ruku by pro měla být hračka. Kdyby tak Arsen věděl, kolikrát mne nejen dědeček ošetřoval… A jak mám asi vědět, jaká je první, nekouzelnická pomoc? V této oblasti jsem asi dost nevzdělaná a budu to muset napravit.
Na Arsenova slova ohledně možného slibu mlčení jsem kývla hlavou. Nechtěla jsem dolízat a být nějaká vtěrka, ale také jsem netoužila po velmi intimním setkání s rákoskou svého dědečka. Jen při té představě jsem se zavrtěla.Tohle budu muset nějak ošéfovat a to i za cenu nějakých slibů a budoucích ústupků. U Merlina, tohle byl ale pech! Představa podobné exekuce mne donutila mlčet, jinak bych Arsenovi řekla, že je stejně schopný jako černovřes. To, že Angie neumře je sice krásný, ale vždyť trpí bolestí! Jen tedy doufám, že podobnou bolestí nebudu večer trpět i já…
Škoda, že neumím jak Kiril brečet na povel. Ale kdybych si také rozbila ruku, tak ten čahoun třeba nic neřekne. No, uvidíme.

Na výhrůžky jsem neřekla ani popel. To se ví, že bych Cassidymu nejraději vmetla do tváře, že opustit zraněnou osobu, když může pomoct, by udělal někdo se sociálním cítěním horského trolla, ale co když se horskému trollu fakt podobá? Ne, tady nešlo o mne, ale o Angie. Takže jsem jen mírně protočila oči.
Když byla Angie Cassidym ošetřována, kousala jsem si nervózně rty a pokoušela se toho mrzimoráka urputně sledovat. Kdyby jí ublížil… byla jsem připravena ji pomstím a ehm… vrhnout se na Cassidyho? No, to asi ne, měla jsem totiž neblahé tušení, že tento kluk by mi možná i jednu ubalil. Ani další kolo jekotu, vyčítání a výhrůžek bych asi spustit nemohla. Přeci jenom, pohybuje se tu dost profesorů, a kdyby nás Cassidy práskl, tak by se to k dědovi doneslo zcela určitě.
Jediné, na co jsem se zmohla, bylo skoro doslovné propalování Cassidyho pohledem. Jinak jsem nemohla nic dělat. Naštěstí se kouzlo povedlo a já se zatvářila nejen úlevně, ale dokonce i trochu vděčně.
„Děkujem,“
usmála jsem se na žluťáska. Ať se choval jakkoliv, jeho pomoc musela být nakonec oceněna.
„Počkej, chci ti něco dát za to, žes pomohl Angie,“
otočila jsem se na sedačku a vybrala jsem dvě čokoládové žabky, které to nějakým štěstím všechno přežily. Ani mne nenapadlo, že bych se mohla omluvit.
Možná jsem se mohla chovat příjemněji… vlastně, nemohla. Kdybych nezačala trochu ječet, třeba by si Angie ani nevšimli.
„Už je to dobré, Angie? Bolí tě to ještě?“

Ne, Angie jsem se nesmála za její ošoupané věci. Spíše jsem se styděla za plný kufr těch svých, naprosto nových. Maminka totiž usoudila, že černých sukní budu potřebovat hned několik, stejně jako hábitů, rukavic a pracovních čapek. Nějakým způsobem jsem dokázala hodně věcí ztratit a zničit. V duchu jsem si umiňovala, že si musím dávat na věci lepší pozor. Když toho mám tolik a Angie zase nemá nic… Ráda bych se s ní rozdělila, ale to by se určitě nelíbilo dědovi. Ty věci totiž nebyly zrovna levné.
Když ministerští vytáhli mého plyšového méďu, se kterým doteďka spávám, tvářila jsem se, že jej nevidím. Po Kirilovi, Nikolajovi i Cassidym jsem v tu chvíli vrhala vražedné pohledy. Jestli se o mém medvídkovi jen slovem zmíní, sežeru je zaživa! Na Angie jsem se ale neškaredila. Té to naznačím později.

Svůj kufr jsem ale nahoru ještě nedávala, protože jsem zaslechla prefekty. Rozhodla jsem se, že využiju příležitosti a převleču se do stejnokroje. Nějakým studem jsem netrpěla. Měla jsem na sobě kalhotky a košilku. A s klukama u rybníka jsem ještě před pár lety plavávala nahatá, ale tetička Victorie mne nakonec donutila nosit plavky.

Loďky

Když jsem uviděla obra, který na nás volal tím uši trhajícím dialektem, ihned jsem se za ním začala cpát. Trochu jsem o jeho slovech začala pochybovat.
„Kdo pojede s námi? Vy? Jestli jo, tak si myslím, že jedna loďka by nás uvezla i osm!“
Prohlásila jsem dost nevybíravě. Ale protože jsem jeden průšvih už měla, pokusila jsem se schovat za vyšším spolužákem a tvářit se, že já drzá rozhodně nebyla.
„A jestli tam jsou jezerní lidi, tak dík za info! Chci je vidět!“
Vypískla jsem skoro jako myška zpoza krytu. Kdyby se ta lodička rozhoupala a my se „náhodou“ převrhli… to by bylo dobrodrůžo! Kde je Kiril, Angie, Kivvi a další, kteří by do toho se mnou zcela jistě šli? Ihned jsem se po nich začala rozhlížet.
„Kirile, Angie, Kivvi! Mám super nápad! Všichni za mnou do jedné lodičky! Teda pokud chcete vidět ty jezerní lidi!“
Tentokrát jsem volala, aniž bych se za někým schovávala a rovnou jsem jednu loďku zabrala skokem, za který by se nemusel stydět žádný profesionální sportovec.

_________________

Reggie nemohl říct, že by byl z nějakého človíčka v kupé, do kterého vlezl, kdoví jak nadšený (třeba jako z La-la-lartena Fawberta, kterého v létě potkal na Příčné ulici a upřímně doufal, že na něj brzo narazí i v Bradavicích), ale nikdo tu nebyl tak moc kakabus. Teda, možná ten blonďák. Ten tak nějak vypadal, že by mohl kazit srandu - a že si Raghu vážně pohrával s myšlenkou, že by ho s něčím výbušnějším a svítivějším trochu poškádlil. Jenže to by se nemohla celá jízda vlakem strhnout v něco naprosto neobvyklého.
Zato Vincent vypadal jako jeho člověk. Nebo... možná. Trochu raubířsky, i když možná takovým tím jiným způsobem - ale víte, když se pohybujete ve svém volném čase ve "správné" společnosti, na takové lidi si zkrátka vypěstujete čuch.
"Vyrábět, no, i vylepšovat..." usmál se Reggie jako andílek, jak jen to uměl. Bylo mu teprve jedenáct a to človíčka ještě berou jako dítě a tak. Dokud vám nepošle petardu do okna, že ano. "Ale bylo by to něco výbušnýho. Kouzelnýho, hlučnýho, prskavýho... co já vím ještě, ale mám toho plnou tašku. V Bradavicích to rozjedem," zasmál se hurónsky a nadšeně se na sedadle zakýval dopředu a dozadu. "Takže nějaký tipy na laboratoř?" nadhodil potom do éteru, upírajíc naděje hlavně k Vinckovi, který vypadal, že by se mohl chytit.
Ohledně svého léta toho mohl Raghu navyprávět mnoho, jako obvykle. Ale to, kolik lumpáren přes léto provedl a jak se u toho skvěle bavil, se asi hodilo do jiných kruhů a na jiná místa než byl školní vlak plný starších studentů. Navíc z Havraspáru, kde podle Shashiho a Dewi byly spíš ty studijní typy, co neměly moc smyslu pro humor. Ale přes léto se toho koneckonců stalo mnohem víc.
"Já byl na svatbě - možná vám to zní trochu hloupě, ale naše indický kouzelnický svatby jsou vážně ve velkým stylu! Hodně lidí, hodně jídla, a zábava několik dní. No a potom jsem taky byl na Příčný ulici, že jo... a tak. A do Bradavic se fakticky těším!" zablýskl úsměvem. Chtěl možná dodat něco o tom, že by mohl na školních chodbách u příležitosti začátku nového školního roku udělat menší ohňostroj, ale v tu chvíli vlak prudce zabrzdil. Se všemi to škublo, a ani kupé C4 se nevyhnulo takové to omlacování se o sebe, o dveře a o okno. Na rozdíl od ostatních ale Reggie zběsile nechytal poletující sladkosti, protože si žádné nekoupil - měl jich pár v tašce a odolal. Penízky potřeboval na něco docela jiného.
Nepochyboval, že v Bradavicích kvete taková studentská odnož černého obchodu.
Když se sám nějak sebral a nalezl ztracenou rovnováhu, samozřejmě začal unisono s ostatními zjišťovat, co se děje. Ne nadávat na strojvedoucího, chudák chlap, jednou se něco semele a už by ho vyhodili na koleje až na pole 300. "Co myslíte, srazili jsme se s něčím? S dalším vlakem? Nebo nás možná přepadli ti zakuklenci z Londýna? Nebo unáší někoho strašně důležitýho!" vychrlil ze sebe Reggie najednou všechny možné katastrofické scénáře, které ho napadly, stále s úsměvem na tváři. Ten možná mohl působit až morbidně v souvislosti s tím, co říkal. Jeho teorie (které se nemusely ostatním spolucestujícím vůbec líbit) ale rychle vzaly za své, protože do vagonu C se bystrozorská hlídka dostala docela rychle.
Ačkoli nebyl malý Dewanji sebevražedný blázen, aby se rval s bystrozorem, nechtěl svou tašku s poklady (tedy něčím, co by při neopatrné manipulaci mohlo bouchnout) dál zadarmo. Muž v uniformě mu ji naštěstí bez komentáře vrátil, takže nebezpečí bylo zažehnáno. Když ministerští odešli, Raghu za o pár chvil později raději vykoukl ven z kupé - pro ujištění, že jsou fakticky pryč.
"Co tu mohli hledat, ve vlaku do školy?" ušklíbl se naprosto jistě - byla to kravina. "Stačí, že mě naši nenechávaj chodit samotnýho na Příčnou, tak co tohle mělo bejt..." zakroutil hlavou. V jedenácti tak trochu nechápal, co že se to v britské kouzelnické společnosti děje, ale jeho mozek bral, že to prostě je krize.
Po zbytek cesty se s ochotnými oddal živému hovoru (možná i s Vincentem - a pokud se vybarvil, že taky rád zařádí neplechu na chodbách, s ním dvojnásob včetně možné domluvy), ale cesta do Bradavic už netrvala dlouho. Jakmile začal vlak brzdit, tentokrát pomalu a plynule, Reggie si sbalil saky paky, aby mohl co nejrychleji vypadnout a všechno to VIDĚT.
"Tak se mějte, lidi, určitě se uvidíme - a možná i u kolejního stolu!" rozloučil se s klukama bujaře a vycupital ven. Ale nepočítal s tím, že by mohl být se Shashim v koleji.




To, kam se má po výstupu z vlaku podít, pochopil Raghu celkem rychle. Prcky z prvního ročníku k sobě svolával obří šafář, o kterém už od starších sourozenců taky slyšel. Vlastně mu Dewi tak trochu zkazila překvapení z toho, jak celý ten přijímací ceremoniál probíhá (ale sledovat chudáčky z mudlovských rodin určitě bude sranda, když nebudou vědět, která bije).
V čele komanda nezařazených se rozběhl k loďkám, ze kterých byl hlavně totálně unešený. Bezhlavě do té nejbližší naskočil, až se zakymácela za strany na stranu a vystříklo kvůli tomu docela dost vody. Potom zaslechl Hagridovo varování. Zvědavě se na obra otočil.
"Prosim, pane, a vy jedete sám?" zeptal se trochu drze, zároveň se však zvesela ušklíbl na svoje spolužáky a pokud zachytil něčí pohled, energicky na něj kývnul, ať se přidá. Samozřejmě!

_________________

Na Jaeho slova jsem reagovala úšklebkem. Upřímně mi bylo jedno jak mě oslovuje, i kdyby mi měl říkat třeba Noční trolle nebo něco takového. Byla to jeho volba, a já byla moc rozrušená zdejšími událostmi na to, abych vnímala ještě něco tak triviálního jako pubertální hry. To, co ale k tomu oslovení přidal, mě přeci jen k nějaké reakci přinutilo. "Začnu o takových lekcích uvažovat, až se jim taky sám podrobíš. A přestaneš se lidem plížit za záda," opáčila jsem vcelku vyrovnaným hlasem.
Nu a pak tu byla ona kontrolorská návštěva, k níž se snad není nutno znovu vyjadřovat, neboť byla opsána už v minulých postech docela dostatečně. Přesuneme se tedy rovnou k tomu, jak mě vlastně celý Kim zase začal docela bavit. Ano, to jak si zřejmě myslel, jak mě tím jedním pošetilým ústřižkem dostane tam, kam chce, bylo zábavné. Nechala jsem ho, ať si myslí, že se pečlivě rozmýšlím, nebo kdoví co, a když se vrátil převlečený, opravdu jen na krátkou chvíli jsem na něm spočinula zkoumavým pohledem šedomodrých očí, než jsem se dostala k odpovědi. "Tak tedy," začala jsem medovým hláskem. Ano, zkoušela jsem, co vydrží, a jak moc ho můžu zmanipulovat dle vlastní vůle, zatímco si bude myslet, že je všechno obráceně, a že to on si hraje se mnou. "Když má tedy všechno svou cenu," udělala jsem pár kroků jeho směrem, dost na to, abychom v malém kupé byli dostatečně blízko, a přeci ne tolik, aby to bylo, nu, nebezpečné, "tak si ten výstřižek můžeš s radostí zarámovat a vystavit na zeď." Tak. Pěkně klidně, mile, medově. S úsměvem. Myslel si snad opravdu, že kvůli papírku z novin, jejichž staré číslo si úplně klidně dokážu obstarat, mu odhalím svoje plány a tajemství? To bylo skutečně zábavné. A ano, tuhle tvář jsem pro dnešek zvolila za svou hru, s jednoduchým úmyslem. Udělat mu v jeho názoru na mou osobu dokonalý zmatek. Což bylo něco, co by neměl být schopný prohlédnout nikdo. Ani ten, kdo sám sebe zřejmě považoval za dokonalého či co.

Ani tiché promluvy později za cesty ke kočárům nedokázaly pohnout tím, co jsem si usmyslela. Poněvadž upřímně, zaprvé jsem Jaemu rozhodně nevěřila natolik, abych mu byla ochotna hned všechno vyklopit, a zadruhé, byla to zábava. Co na okamžik ale vzbudilo mou pozornost, byla Korejcova reakce na ta zvířata, táhnoucí kočáry. "To jsou testrálové," řekla jsem, jako by bylo přeci úplně samozřejmé, že to každý student od čtvrtého ročníku dál ví, a jako by jeho otázka tudíž byla naprosto hloupá, "fascinující zvířata, která vidí jen ten, kdo byl svědkem něčí smrti." V mém hlase zněla fascinace tímhle druhem, a i to, že zřejmě Jaemu trochu závidím schopnost je vidět. Já nemohla. A nedokázala jsem si představit situaci, že bych někdy během školy byla schopna testrála naživo spatřit. Možná kdybych náhodou nebo omylem zabila nějakého nečistého parchanta... Ta myšlenka ale nikdy neměla dojít naplnění. Rozhodně jsem kvůli testrálům nehodlala riskovat vyhazov ze školy nebo Azkaban ještě před OVCEmi. Já vlastně nikdy do žádného Azkabanu nechtěla, že jo... popojedem.

Jae zřejmě doufal, že v kočáru pojedu s ním. Já k tomu ale rozhodně neměla ani trochu chuť, poněvadž by to určitě zkazilo celou mojí dnešní odehranou partii. "Lituji, pane," věnovala jsem mu další dokonalý úsměv, když mi s takovou samozřejmostí otevřel dveře, "ale cestu k hradu bych raději absolvovala sama, takže se zcela jistě obejdu bez vaší okouzlující společnosti." Ano, v těch slovech byl náznak ironie, zvláštně v momentě, kdy jsem dala důraz na slovo okouzlující. Jasně jsem tak naznačovala, že mě nemá následovat, a s posledním náznakem úsměvu jsem nasedla do kočáru o několik míst za tím Jaeho, a zabouchla jsem za sebou dveře, ráda že mě kryje stahující se střecha. Potřebovala jsem skutečně chvíli přemýšlet, než mě pohltí ruch Velké síně. Přemýšlet o tom, jestli moje slova k Laviniovi Tinkerbellovi byla dostatečná na to, aby si mě alespoň matně zapamatoval jako podporovatelku. Zabořila jsem se do sedačky tak jak jen to šlo, hlavu jsem si podepřela rukama, a zahloubala jsem se do vlastních myšlenek.

Mimo herně:
Pardon, ale kočár už mám domluvený s někým jiným, takže to musím takhle blbě utnout. Holt se nepovedlo pořádně odehrát, třeba jindy...

_________________

Auguste nebyl příliš žhavý zjišťovat historky ani drby od starších studentů, nebo se dokonce pokoušet s někým narychlo spřátelit, jako ostatní z jeho vrstevníků, kteří jeli do Bradavic poprvé. Nikoli. A ani bystrozoři prohledávající vlak kvůli nějakým rebelům, si nevysloužili od Augusteho víc, než otrávené bručení. Auguste si četl a to znamená, že nenávidí kohokoli, kdo by bu měl odepřít konec Scottova Waverly. Zbývalo mu už jen posledních pár stránek. Nechtěl celou zahajovací slavnost prosedět v napětí a zvědavosti. Znáte ten pocit? Kdy nemůžete myslet na nic jiného a vymýšlíte si vlastní alternativní konce a vlastní zápletky, jen abyste vydrželi čekání? Alespoň, než budete mít knihu v ruce? A tak se stalo, že vlak začínal pomalu zpomalovat a Auguste se ještě neobtěžoval převléknout do hábitu.
Ale poslední odstavec, poslední řádka a poslední slovo bylo přečteno. Auguste se tak mohl s klidem na duši připojit k ostatním prvákům. Nechal se strhnout zástupem jeho budoucích spolužáků a nasměrovat se k loďkám. Nápadité výhružky, o které se postaral zarostlý a přerostlý - dejme tomu - člověk, ho nijak netrápily. Nevěřil, že by si mohly Bradavice dovolit být tak neopatrní na své novopečené studenty, obzvlášť při nepokojích, které panovaly. Bylo mu ovšem jasné, že jeho naivní a ne moc chápavé vrstevníky to nepochybně odradí od případných nebezpečných kravin.
Všichni se měli rozdělit do skupinek po čtyřech a vydat se na loďkách do školy. A právě tady nastala chybka v Augusteho uvažování. Jelikož se vykašlal na nějaké seznamování a raději cestu vlakem pročetl, nebyl ani kdo by mu sdělil tuhle zvyklost. Jednoduše a snadno řečeno, Auguste nevěděl, s kým se může usadit do loďky. Připadal si poněkud nesvůj.

"Máš tu volno?" zeptal se hubené na první pohled sympatické dívky. Neměl chuť narušovat cizí skupinky, ale co jiného měl na vybranou, když strávil cestu jako naprostý asociál.

"Já to chápu," pokrčil Patrick rameny. "Táhnout se s kufry od Prasinek až ke hradu, to musí být pořádná fuška. Což mě přivádí k myšlence, že by to stálo za zkoušku jako tréninková metoda..."
Patrick nedal ani náhodou znát, že by snad kdy měl s Démonem nějakou přátelskou debatu, jen lehce pokrčil rameny, když byly zmíněny Popelniciny přestupky.
"Jo. Ta kočka má sebevražedné sklony, tuhle se málem pokusila sejmout výra. Nechci si ani představovat, jak by dopadla, kdybych ji nechal." (Popelnice zasyčela cosi na téma "kdybys nebyl takovej idiot, tak bych ho dostala!", a přimhouřenýma očima si nepřátelsky měřila okolí.)
"Doufám, že k tomu nedojde, asi by se nám pěkně servali," poušklíbl se skoro bolestně při představě, jak by dva chlupaté zápasníky od sebe asi odtrhovali.
Jenomže to už se rozeřval lotroskop a kvůli kočkám to fakt nebylo. Patricka zalil ledový pot a rozklepal se jak osika, jazyk se mu ale naštěstí k patru nepřilepil - a vypadalo to, že na bystrozora udělal aspoň jakýs takýs dojem, který překlenul chvíli, kdy zmijozel naprosto zpanikařil.
Chtělo to naštěstí jen lehký kopanec á la "nejde to všechno rovnou do hajzlu", než se vzchopil a nasadil cosi, co odkoukal od některých spolužáků, tedy něco, co považoval za sebevědomý úsměv - a slušně odpověděl, když mu bylo poděkováno. A cítil se fakt strašně špinavě.
Kufr byl uvnitř uspořádán přesně tak, jak by se dalo čekat od někoho s Patrickovým organizačním nutkáním, a jelikož nedošlo k rozhrabování, byli přítomní ušetřeni i pohledu na Patrickovo spodní prádlo, což rozhodně zmijozel ocenil.
"Nic moc jsem nezaslechl - ale ministerstvo to má pod kontrolou, že?" rozhodl se hrát dál roli, kterou mu bystrozor očividně přidělil. "Ah, tak to absolutně nehorzí," nasadil následně prozměnu výraz samolibý. "Věřte, že nikdo z naší koleje by k těmhle druhům aktivit nesnížil," střelil pohledem po Jane, jako by ji vyzýval, ať jen řekne, jací jsou zmijozelové loajální a vůbec děsně skoro-smrtijedi, ministeští hadr. Dlaně se mu hrozně potily i přesto, že se tvářil hrdě.
"Samozřejmě, jsem přece primus. Jen tu nechám tenhle krám, nechápu, proč musí celou cestu řvát," odfrkl si, jako by byl lotroskop ten největší šunt pod sluncem, a v duchu se té věcičce (nebo spíš Anabelle) hrozně omlouval, když ho bez okolků napůl hodil na sedadlo.
Kontrola naštěstí proběhla rychle, zběžně a hlavně negativně, takže Patrick úslužně nabídl, že (jakožto primus!) počká na prohledání zbytku zavazadel (a přemýšlel, co bude dělat, pokud se tam nějaký rebel vyskytne - sejme bystrozora do zad kletbou jako Aldwinckla, nebo co?!), a když se nic nenašlo, popřál mu hodně štěstí. Když ministerský konečně vypadl a bylo prokazatelně minimálně minutu ticho, zhroutil se do sedu na kufr nějakého Roderika Swansona.
"Tyvole..." pronesl roztřeseně a upřel na Jane nevěřícný pohled. "Vidělas to? Slyšelas to?!" Opřel si čelo o ruku. "Do hajzlu, mě málem šlehlo..."
Několikrát se zhluboka nadechl, pomalu vydechl, otřel si čelo rukávem a usmál se, jako by se vůbec nic nestalo, přestože třas se vytrácel o dost pomaleji.
"No nic. Měli bychom vyrazit zpátky. Doufám, že Popelnice nestihla tu přepravku rozžvýkat."
Zbytek cesty podezřele mlčel - krom jedné omluvy, že by si přece jen lehl a spal, pokud by to Jane nevadilo. Opřel se o sedadlo, zavřel oči a omotal si trup rukama - ale i když oddechoval poměrně pravidelně, byl příliš špatný herec na to, aby zakryl, že nespí.

Když vlak zastavil, Patrick vyklopýtal do sychravého počasí celkem ochotně, protože si tam připadal tak nějak... na ráně. Lotroskop už měl zas v kapse a přemýšlel nad nevýhodou, která se tak náhle vyskytla. Vlastně byl dnešek docela cennou lekcí v mnoha směrech; Patricka by nikdy nenapadlo, jak může trocha úslužnosti oblbnout i bystrozora. Rozhodně si to hodlal zapamatovat, přestože si uvědomoval, že nejspíš zapůsobila i jeho kolej a odznak.
U testrálů se přirozeně opět tvářil, že je nevidí, a zapadl do nejbližšího kočáru, kde hodlal Jane držet místo, kdyby náhodou chtěla. Cesta do Bradavického hradu mu pak uběhla cobydup, neboť na něj teprv teď stihla přes tu prohlídku dolehnout plná tíha školního roku, který se rozprostíral před ním.

>>> VS

_________________

B5

Skyťák, Čoky, Pavoučí žena, Bastík

Bastien si ani její radu nemusel brát k srdci - doma moc velkých pavouků neměli a tak byl pro něj tento exemplář nejméň zajímavý a možná působil i tak trochu roztomile, jak valil svých krásných osm oček! Krom toho taky nevěděl, že jsou takoví pavouci jedovatí, takže se opravdu neměl čeho bát (alespoň v jeho hlavě ne).
"To vidím, máš ho už dlouho? Určo ještě vyroste ne? Je to náhodou čupr, pavouka s sebou určo nikdo nemá!" podporoval jí a jejího mazlíčka kterého se pokoušel drbat na zadečku - protože to byla samozřejmě ta největší kulatá část a na očích ho fakt drbat nechtěl.
"Žišmarja Žorž, dyť přece nemůžem bejt všichni z jedný koleje, někteří tu jsou černí! Kam vlastně posílají lidi ze slunce ? Do mrzimoru? Protože má sluneční vlajky nebo tak?" optal se a zcela neměl nějak v úmyslu diskriminovat nebo tak, ale prostě to na něj tak přišlo a neboť nikoho tmavší pleti ještě nepoznal, musel si dělat své dedukce, kteréé byly aspoň krapítek kreativní.
"A čím ho krmíš? Jestli sladkým tak bych se ani nedivil, že to mizí.." uchechtl se Bastien a ještě měl kopu dalších otázek ohledně neviditelného zvířátka na které až tak nevěřil, protože neslyšel žádné zvuky co normálně krysy dělaly. Chvilnku jen tak koukal na klec a mírně se pousmíval - přišlo mu fajn, jak kreativní a možná i krapet naivní dokáží lidi být když si vymyslí takové zvířátko.
"Jo a jak víš že je to krysa, když ji teda nevidíš, Čoky?" optal se dívenky, kterou si pojmenoval dle její pleti zkráceninou čokolády - dle úsměvu to rozhodně myslel dobře.
"Já? No skoro - jsem poloviční Švéd, ale to se taky počítá, ne?" poznamenal a uchechtl se.. Takže z Afriký!m To bude ta země na východě.. nebo to byl jih? Hah, nějak ho ty světový strany nebraly.
A najednou .. Trh a vlak je v tu ránu zastaven.. Pavouk letí přes kupé až na obličej nebohého Skye.. "Fuu, to byl let!" podotkl zatímco už vstával a vykukoval z kupé, co se to vlastně děje..
K jejich kupé mířil nějaký pán a tak nasadil výraz " já nic" a tvářil se jakoby vůbec nevezl pálenková cukrátka a pár lektvarů pro případ nouze. No jo, pár jich vzít z tátovy dílny přece nemůže být hřích ne?
"Zdravíčko pane - tak to je tan tvůj Zmetčitý příbuzný?" optal se Bastien Skye a koukl na staršího muže, který vypadal možná krapítek.. ministersky? Neměl ohledně něj moc výhrad, prostě jen nějaký pán. A po oné prohlídce už mohli s cestou pokračovat dál, dokud se nedostali do cílové stanice.
"Tak zatím, kdyžtak na hradě.. nebo můžete se mnou do loďky!" rozločil se vcelku ležerně a rozhodně nebyl mezi prvníma kdo se vypotáceli z vlaku, spíš takový ten zlatý střed. Venku je čekal takový... obrovitý chlapík, díky kterému se Bastien cítil tak trochu podivně - copak to je normální člověk ? Dyť vypadá jak trpaslík v gigantické formě! Přesto šel s ním a spolužáky k lodičkám

Loďka

Bastík s zavařovačkou světlušek, ... bude rád když se někdo přidá!

Bastík vyrazil s Hagridem k lodičkám, kufr nafutroval někam na své místo a už už sedal do lodičky na kterou se těšil. Nějak nesháněl společnost, spíš čekal, kdo se k němu nafutruje a byl svolný příjmout pravděpodobně kohokoli bez nějakých větších okolek - sám o sobě tvrdil, že není moc vybíravý. I když se mnohdy potvrzovalo, že ve výsledku je vybíravý až nad hlavu, nijak to nehrotil, to už nechal spíš na ty, kterým to bude vadit. V ruce už si spíš hlídal svoje světlušky a krátil si čas tím, že je zhazoval ze stěn ťukáním na sklo.

_________________

| +