B1

Angie, Grace, Kiril, Nikolaj, Arsen a taky Cassidy

Brní mě celá ruka. Ta bolest je fakt nesnesitelná. Jakmile se pokusím s ní pohnout, vystřeluje mi bolest do celého těla. Hotová muka. Když si jí prohlížím, vidím krvavý šrám od kličky u okna, ale jinak vypadá celkem v pohodě. Zlomenina to asi nebude. Vybavuji si, jak si jednou na hřišti zlomil Tom nohu a tomu trčela i kost. Fuj tajbl. Takže to mám snad jen naražený. I tak to bolí jako čert.
Přijmu nabízenou ruku a pomocí ní vstanu. "Hrozně mě to bolí. Netuším, co s tím mám." Vrátím se na své místo a posadím se. K našemu kupé dorazí nějací profesoři. Vysoký klučina zapře celou aférku s alkoholem, což mě dost překvapí. Asi není zas tak špatnej, jak jsem si původně myslela. Pomsta budiž zapomenuta. I když nám pohrozí školním trestem, zůstávám v klidu. Školní znamená, že budem dělat něco ve škole - nevyrazí nás. Super. "Nevím, jestli budu schopna něco dělat hned dneska večer. Ta ruka mě fakt bolí. Ale nechci, aby to znělo jako nějaké vymlouvání, takže se pokusím přijít. A kdyby se náhodou někdo ptal, tak za kým vlastně máme jít? Teda jako, jak se jmenuješ?"
Do kupé nám vlezou nějací dospěláci. Chtějí vidět naše zavazadla. Polije mne studený pot. "Počkejte, u mě nic nenajdete. Moje zavazadlo vůbec prohledávat nemusíte, vážně." I přes moje protesty si sundají můj odrbaný kufr a nahlédnou do něj. Kufr je poloprázdnej a je v něm jen starý, obnošený a záplatovaný oblečení. Zastydím se a sklopím oči. Doufám, že se se mnou ještě bude někdo bavit, až se rozkřikne, že mám věci jako hastroš. Nesnáším, když se tohle provalí. Ale já to změním. Jendou to změním. Až budu velká, rozhodně se postarám o to, abych nebyla takový drban.
Skupinka dospělých i přes protest Grace a Kirila prohledají všechna zavazadla, ale vůbec nic nenajdou. Jednou rukou naházím své věci zpět do kufru a zavřu jej. "Mohl by mi s ním někdo pomoct nahoru, prosím? S tou rukou to nezvládnu." Poprosím spolupasažéry, ale pohled mám stále upřený hluboko do podlahy.

_________________

Cassovo nápravné kouzlo zabralo a Arsen si skoro oddechl. Z toho nejhoršího už budoucí prváky nejspíš vysekal a i kdyby se našla láhev, to už bude na něj. Jen ho dost podráždilo, když jistá část mrňousů začala hysterčit. Zamračil se a neochotně se v uličce vyhnul (i když ne o moc) bystrozorům, kteří si to namířili dál do vlaku.
"No, těší mě, kluci. Neumí to zase tolik lidí, ale zrovna Arsen Quinn se rusky naučil dřív než anglicky," odpověděl Nikolajovi a krátce se usmál. Spoléhal na to, že koho mají hledat, to už dívkám pak rozumnější hoch předá. U jména Grace Nelsonové se zarazil. Mohla by to být vnučka toho Nelsona, který měl přeměňování...? "Na tom se ještě domluvíme," pozvedl obočí a vrátil se plynule k angličtině. Teď nebyl ten správný čas rozebírat školní trest nebo jeho prapůvod před bandou bystrozorů, které Arsen významně propálil pohledem, když jenom tak míjeli úraz, který sami způsobili.
Povzdechl si - dneska mu to s hůlkou fakt nešlo ani trochu - a sjel nevrlým pohledem vyvádějící Grace. Kiril se alespoň snažil pomoct, i když už se jakéhos-takéhos zjišťování chopil Cass. Část téhle party byla Arsenovi kvůli záchvěvům panovačnosti už beztak proti srsti, aby se tu s nimi ještě dohadoval.
"Angie na ni neumírá a lékouzelnický vůz tu vážně není, nepočítá se s tím, že se stihnete sami přizabít za těch pár hodin ještě po cestě do školy," opáčil suše. "Na ošetřovnu nejspíš budete muset zajít až po zařazování, jinak o něj přijdete. Pašovat alkohol umíte, ale udržet chladnou hlavu ne?" zaškaredil se na Grace tiše, když se bystrozoři vzdálili. K tomu, co všechno se z kufrů mohlo po láhvi vyklubat, už rozhodně žádný komentář neměl - a navíc teď měli kluci šanci se blýsknout s pomáháním, což bylo mnohem záslužnější než zkoušet vypít láhev vodky.
"První pravidlo při úrazu je nezačít jančit, panstvo. S tou rukou nehýbej, není to nic, na co bys umřela, a na hostině bude určitě madame Pomfreyová i Gladstoneová. Dají ti tu ruku do pořádku dřív, než se naděješ. Cassi, nevzal sis trochu toho bláta...?" prohodil váhavě a pak mu svitlo. Narovnal se. Tamsin se zmiňovala, že nějaké má v tašce právě tady.
"Číhni na ně," kývl hlavou zrzkovi a dost bezohledně vůči bystrozorům, kteří se ještě věnovali vysypávání kufrů, se protáhl k blondýnce, která před chvilkou vykukovala ven. Jednoho bystrozora sundal po cestě nevědomky ramenem, ale moc se jím nezdržoval.
"Tady všechno v pořádku?" promluvil na trojici dětí v kupé B2. Jménem tam neznal nikoho, natož aby věděl, že se tam kumuluje mladá smetánka, ale stejně v jeho hlase zazněla starost. "Neplašte, pánové hledají v kufrech schované bubáky. Mají tady takové cvičení." Jízlivě zvedl koutek k jednomu z bystrozorů, který tam zrovna pilně drancoval zavazadla, jak většina těch hulvátů beze slova vysvětlení. Pěkná razie, jen co je pravda... Arsena zajímalo, o co jim asi tak jde a co čekají, že najdou u vyklepaných prváčků, ale o sebe rozhodně starost neměl.
Konečně kupé B3. "Jak hrozně doufám, že nevezu týden nošené ponožky, které jsem zapomněl dát mámě vyprat," prohodil schválně nahlas, aby mohl pozoroval, jestli prohledávající bystrozor zaváhá, a zacukaly mu koutky. Kývl na Tamsin i zrzavou nesdílnou slečnu. "Trošku bláta bys obětovala? Sice bych našel raději někoho, komu ho připlácnout na obličej, ale kupodivu se objevil opravdový případ, kdy by se hodilo," poprosil s psíma očima, opřel se a se zájmem naklonil hlavu. "To byla krajková to... ehm... to se mi asi zdálo," zabrblal a sejmul bystrozora ještě nevlídnějším pohledem. Teď už byl napružený a rozhodně neuhýbal úslužně z cesty, aby mohl bystrozor v poklidu pokračovat dál. "Našli jste, co jste hledali?" popíchl je, když jeho kufr vydávil složené trencle s potiskem maličkých zlatonek.

_________________

„Já jsem na svá jména hrdý,“ prohlásil Lucian pyšně a probodl Iggyho vražedným pohledem. Každýmu póvlu stačí jen jedno jméno, tomu se ani nemám šanci divit, pomyslel si, zatímco chlapce propaloval pohledem. „Mám. Chodí. Do nějakýho Mrzimoru. A je to idiot,“ odfrkl si posměšně, čímž vlastně potvrdil to, že je jeho sourozenec blb. „A tím myslím vážně idiot. Nemá to v hlavě v pořádku a mluví jako kripl.“ Toliko k bratrské lásce, ačkoliv kdyby se do jeho bratra navážel někdo jiný nebo mu snad vyhrožoval, Lucian by neváhal dotyčnému vrazit pár po čuni. „Takže ty jsi indická hraběnka?“ Zadíval se se zájmem na snědou dívčinu, jakoby chtěl tím retgenovým pohledem odhalit barvu její krve.
Lucian by začal vyšilovat, kdyby na to měl čas, protože se rozhodně nechtěl nechat zabít ve vlaku plném magorů, kde seděl naprostým omylem. Jenže ten čas mu nikdo nedal, protože se po chvilce v jejich kupé zjevila kontrola a on zůstal sedět jako přikovaný, když mu ti divní chlápci prohlíželi kufry. Vážně ho ani na chvíli nenapadlo protestovat nebo se proti nim ohradit, protože nebyl sebevrah. Nakonec je stejně nechali na pokoji a Lucian usoudil, že muselo jít o chovaneckou kontrolu, jestli někdo třeba neveze něco ostrého, aby si v záchvatu debility nepodřezal žíly. „Bezpečnost tu mají, koukám, ošéfovanou docela dobře, takže už chápu, proč brácha ještě žije,“ konstatoval uznale, když se vlak konečně zase rozjel.

„Troll, technicky vzato, není tak úplně zvíře,“ zamudroval Iggy, přičemž přesně citoval strýčkova slova. A strýček Peter se v tom přece vyznal, takže to určitě nebyla hloupost, tím si byl jistý. Už ale neřešil, že Jasmine prostě nevěří, beztak by se mu i nadále pokoušel věšet bulíky na nos, což se Ignácovi nezamlouvalo ani trošku. „Nebo pak budeš mít problémy ještě větší,“ opáčil na její slova s pokrčením rameny a ušklíbl se.
„Já ti tvoje jména neberu,“ zavrkal k Lucianovi, kterého probodl pohledem. Ať si svoje jména nacpe třeba za klobouk, Iggymu bylo upřímně úplně ukradené, kdo má kolik jmen. Jen mu přišlo zbytečné mít jich tolik, vždyť k čemu to bylo dobré? K ničemu. Sám by si ta jména ani nepamatoval, natož aby se celým jménem dokázal podepsat. Zbytečná práce navíc.
Při slovech o sourozencích Iggy zatěkal mezi svými dvěma společníky pohledem. Tak nějak jejich postoj nechápal - on kdyby měl bratra, určitě by s ním tvořil super záškodnickou partu a měli by se rádi. Prostě taková sehraná dvojka. Jenže Iggy sourozence neměl a občas ho to docela mrzelo. „To jako svoje sourozence nemáte rádi?“ zeptal se nechápavě, neboť tohle jeho hlavička moc nepobírala. Taky se na to nedokázal dívat jinak, než nezasvěcenýma očima jedináčka.
„Hraběnka z podpaží? Co to je za blbost?“ vyprsknul Iggy smíchy, když se Jasmine tak důležitě představila. Musel uznat, že se v tomhle kupé přestává cítit dobře - jestli se oba jeho rádoby kamarádi chtěli jen vychloubat, kolik mají jmen a šlechtických titulů, byl to pěkný pruďák a on tu seděl špatně. On byl prostě jen Iggy, jemuž v žilách opravdu nekolovala ani modrá, ani čistá kouzelnická krev.
Nad dívčinou poznámkou, že možná někdo odkrágloval strojvedoucího a teď se chystá na ně, se Iggy jen pobaveně zašklebil a zakroutil hlavou. To bylo fakt nepravděpodobné. Ministerskou kontrolu ovšem taky nečekal, takže jen vykulil oči, když jim do kupé vtrhli nějací chlápci, a ani nedutal, zatímco kontrolovali kufry. „Ty jo, myslíte, že hledali ty bomby hnojůvky?“ vydechl potichu, když odešli, a zatvářil se úlevně. „Já jsem je pečlivě schoval do ponožek, takže je najít prostě nemohli,“ dodal přesvědčeně.

_________________

Týna stihla na Yvonnino varování zareagovat dostatečně včas na to, aby ji nečekané brždění nevyhodilo ze sedadla, a dokonce měla tolik taktu, že se ani neptala, jak mohla zrzka něco tušit ještě předtím, než se vlak vůbec začal tvářit jako že bude brzdit. Yvonne sama věděla, že "tohle bylo jako trošičku divný", jak se jednou vyjádřil Quentin - upřímně doufala, že si holka ničeho nevšimne a ona se nebude muset vylhávat.
Nečekané brždění vlaku probudilo spícího kluka, na kterého Yvonne stále ještě koukala poněkud příkře. Zamrkal, zvedl se, vykouknul na uličku. Po celou tu dobu se mu do zad zabodávaly modrozelené oči malé zmijozelky, ze které sálal pasivní nesouhlas. Zase zalezl. Yvonnin pohled rozhodně nezakolísal.
Pak se ukázalo, že umí mluvit.
"Ne."
Stejně jako Septimus považoval za luxus zeptat se na fyzické, potažmo psychické zdraví obou slečen, Yvonne považovala za nechutný nadstandard rozpovídat se o něčem tak banálním, jako byl vozík s jídlem. Pak ovšem kluk vylovil z kapsy hůlku a vyrazil zpátky do uličky vagonu, zřejmě na průzkum - a Týna začala vyšilovat. Hodně. Tím stylem, že měla slzy v očích, byla bílá jako stěna a klepala se. Její kočka tomu taky nějak zvlášť nepomáhala, protože trůnila uprostřed kupé a naježeně syčela na všechno, co se hnulo. Yvonne začínala být stále víc a víc nenadšená - k tomuhle se nepřihlásila.
Popadla Týnku jemně za ramena a zatřásla jí, aby ji nějak probrala ze záchvatu, do kterého se dostala, a který zrzka neuměla nijak řešit. "Nehysterči," prásknul ve vzduchu Yvonnin hlas, najednou ostrý a pevný, nepodobný tomu, kterým odpovídala na dotazy, "k ničemu ti to nebude." Jestli Týna přestala na moment vyšilovat, třebaže jen šokem, začala zmijozelka nad celou situací uvažovat. Kluk (který měl podezřele povědomý hlas, na to, že ho nikdy v životě neviděla) byl tam venku na chodbě, a Týnka šílela z toho, že by se mu mohlo něco stát. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Yvonne tedy vytáhla svou vlastní hůlku, druhou rukou popadla Týnu za zápěstí a vyrazila ke dveřím kupé. "Pojď." Lepší být tam venku a hledat kluka, kterému nestály ani za slovo, než sedět na zadku a procházet si hysterickým záchvatem. "Jdeme se podívat."

_________________

Parta v kupéčku mi začínala lézt na nervy. Jedna věc byla, když se spustil pláč a hořekování - to bych přestál, i když jsem na tajňačku skřípal zuby a doufal, že je to brzy přejde. Něco úplně nového pak bylo, když na mě začali špunti prskat, ať jako té rozplácnuté pomůžu, a co že si to jako vůbec představuju, že jsem ještě nezačal odebírat krev a nevytáhl z batohu minimálně kapačky.
"Takže mládeži, buďto se všichni uklidníte a přestanete držkovat, nebo se zvednu a nechám vás tady i s tou zlomenou rukou. Jsem zvědavý, co s tím budete dělat," protáhl jsem otráveně a nechal si druhý argument - že se stále ještě můžu vzít a jít je nakrásně prásknout samotnému Greyburnovi, protože kupé už sice nesmrdělo, ale samotná lahev vodky by Stařešinovi posloužila jako dostatečný důkazový materiál - na další kolo. Znovu jsem se otočil k... jak jí to říkali? Angie?
"Fajn, takže nevíme, jestli to je zlomený, nebo ne. Hlavně tím nehýbej, nevemu si na triko, že by sis to ještě nadrtila - jednou se mi to povedlo, nebylo to hezký. Asi to bude fakt naražený, protože mám pocit, že většina zlomenin ze začátku moc nebolí, ale riskovat to nebudeme, co říkáš?" zvedl jsem oči od prozkoumávání ruky. "Která část přesně tě bolí?"
Bylo jasné, že se to musí nějak znehybnit, byť z pouhé opatrnosti. Sice jsem ze semináře uměl brachium enmendo, ale netroufl jsem si ho použít už jen z toho důvodu, že jsem nevěděl, jestli má holka pařátu fakticky přeraženou. To, že zrovna tohle kouzlo rádo dělá ošklivou neplechu, když se nepovede, byla kapitola zcela jiného ražení. Raději něco méně invazivního - zkusil jsem to nejdřív po kouzelnicku, i když jsem s kouzlem na vyčarování dlahy neměl pražádné zkušenosti. "Ferula," mávnul jsem hůlkou směrem k Angiině ruce.

Mimo herně:
Ferula - potřeba 10, +3

Cassidy Finley rolled 1d10:
8

I když jsem napůl čekal, že budu potřebovat sehnat nějaké pravítko, kolem ruky se začaly úhledně ovinovat bílé obvazy a upevňovat dlaha. Poněkud mě to překvapilo, ale rozhodně mi to taky zlehčilo práci, protože jsem si nebyl jistý, jak moc by pomohlo lepit zlomenou ruku izolepou ke srolovaným novinám. Šlo by to, tím jsem si byl jistý, ale otázka tkvěla v tom, nakolik by to taky bylo účinné.
"Fajn," ohodnotil jsem svoje dílo kritickým okem, neshledal v tomto ohledu potíže a zvednul se ze dřepu. "Zajdi si s tím na ošetřovnu, až dojdeš do hradu. Jestli to neuděláš, tvoje blbost." Nehodlal jsem se rozpovídávat o tom, co rády dělají zlomené kosti, které nejsou srovnané. Tohle byla pravděpodobně Kirilova příležitost vytasit se se svým - potažmo babiččiným - šátkem a pověsit Angie zadlahovanou ruku na krk. Otočil jsem se, poněkud s křížkem po funusu, k Arsenovi.
"Nevzal," zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel o jakém blátě to sakra mluví, jestli tím nemyslí kafe, které jsem čirou náhodou měl, a o tom, jak by jako kafe mělo pomoct na zlomeninu. Pravděpodobně neměl moc šancí reagovat, protože se k vagonu konečně dosunula delegace, a já v jejím vůdci poznal Lavinia Tinkerbella. Zamračil jsem se. To poslední, co jsem chtěl udělat, bylo nechat je hrabat se v mých věcech, ale nakonec jsem vylezl z kupé kvůli nedostatku místa, z ramene shodil batoh a nechal bystrozory nahlédnout. Předpokládal jsem, že je moc nezajímá izolepa, pár propisek, termoska s kávou ani šroubovák. Otázkou bylo, nakolik prohlídku přestojí můj kufr, který byl v zavazadlovém prostoru - neměl jsem ale moc šancí dorazit tam před bystrozory a zjistit, jestli jsem náhodou nezapomněl na to, že něco pašuju. Teda, rebely určitě ne.
Když se bystrozorstvo přesunulo o dům, respektive kupé dál, byl jsem Arsenem pověřen, abych zvířenu v B1 hlídal, načež on sám vyběhl přes uličku kamsi dál. Nevěděl jsem, kam jde, ale měl jsem tušení a moc se mi nelíbilo. Přejel jsem vodkovou čtveřici pohledem a opřel se o rám dveří. "Toho, kdo se stihne zmrzačit jako další, vyhodím z okna."

_________________

"Ale prosím tě, Erkki, ty se tam určitě dostaneš!" Broukla s širokým úsměvem, očividně o jeho schopnostech v rámci famfrpálu nepochybovala. "Jo lehký to asi nebude, ale dáme to, uvidíš. A ne jako náhradníci, ale rovnou jako právoplatní členové týmu na pozicích, na které se budeme chtít dostat!" Dodala, zašermovala vítězoslavně pěstičkou ve vzduchu a bylo docela štěstí, že její hůlka byla uklizená. A jestli Olivii děsilo, že by se nedostala do týmu? Vůbec, ona už počítala s tím, že prostě a jednoduše bude střelec nebo odražeč kolejního týmu. Tak.
"Jak vidíš, tak to tak není," pokrčila následně rameny a v myšlenkách přemítala o tom co se to asi děje, i když nutno podotknout, že toho zas rychle nechala, jelikož brzy zapomněla na to, o čem vlastně přemýšlela. No a taky to věčné přemýšlení o takovýchto kravinách jí nebavilo, protože ona nebyla zvyklá přemýšlet nebo tak něco.
Proč vlak zastavil se naštěstí brzy vysvětlilo a Liv se jen šťastně usmívala. Ne proto, že se těšila až i k nim přivítají ministerští prohledávat kufry, ale hlavně proto, protože doufala, že uvidí někoho z rodiny a bude ho moci překvapit svým hustým převlekem! "Nemám tušení," i když se Livka snažila šeptat, moc jí to nevycházelo a ve chvílích kdy do jejich kupé vešli ministerští poskoci, vyskočila ze sedačky a zamračeně sledovala co to dělají. "A nějaký papír na to máte? Jako víte co, taky si můžu zastavit vlak a jednoduše říci, že dělám nějakou prohlídku," odfrkla Wendella opět hrubším hlasem, aby zněla jako kluk, zamračila se jak sahají na její kufr a pomalu přešla k Erkkimu, jenž se krčil v koutku kupé. "V pohodě?" Broukla vlídně a podle toho jak se tvářila se o svého kamaráda dokonce i strachovala. "Určitě nám brzy vysvětlí co to mělo znamenat, Erkki," dodala načež vyplázla za odcházejícími ministerskými poskoky jazyk. Tss, to se dělalo takhle děsit jejího kamaráda? Ne, rozhodně ne.

_________________

Ne, skutečně jsem si Jaeho nevšimla, dokud už se neocitl v mojí blízkosti, a nedržel tak děsně troufale zase pramen mých vlasů. A kdoví proč, v tuhle chvíli mě to hrozně namíchlo. Copak zatraceně neviděl, že tady se děje něco důležitého? Něco, co snad milionkrát převyšuje důležitost jeho her? A ano, lekla jsem se, ale nadskakování se nekonalo. Z toho jsem už dávno vyrostla. Možná tak trochu lehké škubnutí, ale to je všechno. "Nevím, ale asi je to důležité, takže bych ocenila, kdybys mi přestal hrabat do vlasů a vůbec," zavrčela jsem a zdálo se, jako by mi snad někdo od toho dne v knihkupectví vyměnil osobnosti. Ne, rozhodně jsem na blbnutí neměla náladu. A nechtěla jsem, aby mě někdo takhle viděl s... s ním, ne když ten někdo může být potenciálně důležitý pro mou budoucnost.
"Netuším, ale myslím si, že zrovna my dva se nemáme čeho bát," odpověděla jsem pak už o mnoho laskavěji Romeovi, narážejíc tak na domněnku, že ať se děje cokoliv, jen těžko to bude akce proti čistokrevným podporovatelům Ministerstva. Nebo aspoň čistokrevným, že.
To vše bylo ještě před tím, než do naší části vlaku dorazila kontrola s Laviniem Tinkerbellem v čele. No a pokud se Jae do té doby neodklidil, mohl počítat s důrazným dupnutím na nohu, aby tak učinil, než přijdou k našemu kupé. Našemu. Brr. Část mě se styděla, s kým to vlastně v tom kupé sedím, a ano, momentálně rozhodně převládala nad chutí se ponořit do těch podivně zábavných her.
Ignorujíc celou Kimovu existenci, věnovala jsem Tinkerbellovi dokonalý příklad úslužného úsměvu. "Ale samozřejmě," okamžitě jsem mu uvolnila místo pro průchod do kupé, a pokynula jsem směrem ke kufrům, "nemám co skrývat." Úsměv na mojí tváři jako by celé tvrzení ještě podporoval, a chudák Jae tak mohl být dnes už podruhé svědkem změny mého chování o sto osmdesát stupňů. To, že teoretický usvědčující materiál by mohly být špatně pochopené ústřižky v mé ruce, mě ani nenapadlo. Vždyť jsem byla Howellsová, u Merlinovy brady! A stejně jako rodina jsem byla rozhodně pro ministerskou politiku! Navíc i z drobných poznámek na oněch výstřižcích by při zkoumání kdokoliv mohl poznat, že se o tu skupinu černokněžníků zajímám spíše z obdivu. A že vše, co proti nečistým podnikají, podporuji... i když, těžko říci, jak polehčující okolnost by to byla.

Jakmile byla kontrolující delegace pryč, a vlak se dal zase do pohybu, upřela jsem ledová očka na svého spolucestujícího. "Budeš tak laskav a vrátíš mi ten výstřižek?" dotázala jsem se, a začala se všemožně snažit udržet tu rovinu nedůtklivého odstupu, ke které mi ta událost dokonale dopomohla.

_________________