Když Arsen seslal neúspěšně kouzlo podruhé, podíval se na něj s nevěřícným výrazem: Kolikrát jsi propadl, prosímtě? Ptal se ho očima zvědavě, avšak v současné situaci otázku raději spolkl.
Trochu se na Arsena zamračil; jak jim chce strhávat body, když nikdo neví kam půjdou? Ne že by si z jeho kárání moc dělal. Doma byl plísněn pravidelně a bez nějakého toho výprasku se to taky neobešlo, a Arsen seč je huboval jak nejlíp uměl, na takového pradědu Nairna neměl ani náhodou. A tak ani nebylo divu, že Kiril přestal aspirovat na Oscara a skončil s tím divadlem; měl však alespoň tolik slušnosti, aby ten provinilý výraz nesundával.
Byl opravdu vděčný Nikolajovi, že dal Arsenovi tu láhev, protože Kirilova hrdost by něco tak potupného už nejspíš neunesla. (I když jasně, že by mu ji dal. Kdyby odmlouval, Arsen by provedl razii a Kiril by si mohl udělat z ostudy kabát).
„Cože?“ Hlesl s nevírou v hlase, a rázem zmlkl, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Dost se mu ulevilo a měl hodně práce s tím, aby nevypadal moc radostně, protože uvnitř štěstím doslova zářil. Ruská babička je naoko zlobila tím, že by byla velmi zklamaná, kdyby si její vnuci nevysloužili do týdne školní trest. A jim se to povedlo ještě dřív, než tam vůbec dojeli! To byl přece super úspěch a Kiril si byl jist, že bude Sveltana – a celá ruská rodina - nadšená. No, komu se to stane, že dostane školní trest necelou půlhodinu poté, co se vlak rozjel? To až bude jednou hrdě vyprávět svým dětem...
Svůj úsměv maskoval tím, že měl tvář zabořenou do mrzimorského svetru. Těšil se na to, kolik školních trestů se jim s bráškou podaří ještě nasbírat a byl ve skrytu duše pobaven tím, jak je bude skotské příbuzenstvo za ně hubovat a ruské chválit.
Nechal nahlášení jmen raději na bráškovi, aby se zase něčím neprokecl. Jeho herecké vystoupení ale přeci jen nebyla ztráta času, jak často slyšíte nadávat prefekta? Nebo primuse? Jedno z toho ten kluk určitě byl, jinak by se nesnažil průšvih žehlit a nerozdával by tresty. Od konzumace alkoholu tím ale Kirila ani Nikolaje rozhodně neodradil...
Jen co sbor profesorů jejich čtveřici v uličce minul, vrhl po Arsenovi a Cassidym vděčný pohled, že je nepráskli. Byl si jen máločím jist tím, že by učitelé byli mnohem přísnější a byl proto skutečně rád, že jejich kupé objevili prvně tihle dva. „Dík,“ vydechl úlevně a už znovu s rozzářeným pohledem. Cassidy je dokonce usušil (za což ho Kiril odměnil úsměvem), a všechno by bylo super nebýt toho, že Angie při prudkém zastavení expresu to naprala přímo do okna a rozhodně nebyla v pořádku. „To tu nemáte lékouzelnický vůz?“ Znovu se nevěřícně zahleděl na Arsena, který opět už nic nedělal, a zoufale se podíval na zrzka. Oni jí jako nepomůžou? Grace byla stejného názoru, a snažila se jí pomoct na nohy. Pokud to vypadalo, že Arsen a Cassidy nezvládnou vyléčit zlomeninu kouzlem, došel do svého kufru, vytáhl z něj památeční šátek z Ruska, který tajně sebral prababičce (a že se mu jej věru nechtělo dávat z ruky, ale to by nebyl obětavý Kiril, aby nepomohl) a rozhodl se Angie pomoct s Grace. „Skvěle, Gracie,“ pochválil ji, když ji postavila na nohy, a byl by ji vděčný, kdyby ji tak udržela, protože třeba on na místě hnědovlásky by už asi omdlel. „Angie, neboj, to bude dobrý. Slyšelas křupnutí?“ Zeptal se jí starostlivě a vážným hlasem, a na jeho tvářích už nebyla žádná stopa po tom, že by plakal. Pro děvčata signál, že Kiril jenom simuloval. „Každopádně, nesmíš s tou rukou hýbat, hned jak dojedeme do Bradavic, doprovodíme tě na ošetřovnu,“ pronesl jistým hlasem. „Mamka říkala, že se zlomená nebo naražená ruka se dává do šátku, počkej, uvážu ti ho, nehýbej se,“ doufal jenom, že to není otevřená zlomenina. „Cítíš, jestli ti teče krev? Jestli ne, tak je to dobré,“ zavázal jí šátek kolem krku, že by na to byla hrdá i mudlovská zdravotní sestra, „a jestli teče, měli by tihle dva vymyslet nějaké kouzlo proti krvácení,“ řekl přísně a šlehl po mrzimorských nespokojeným pohledem.

Potom se nechal bráškou stáhnout zpátky do kupé. Byl mu ohromně vděčný, že mu nic nevyčítal a místo toho ho uklidňoval. ~„Díky,“~ řekl tiše rusky. ~"Však mně znáš.“~ povzdychl si předstíraně. „Bude mně holt muset někdo zaučit,“ pronesl už nyní schválně anglicky a celkem nahlas, aby ho mohla Grace s Angie zaslechnout, ale nedocházelo mu, že to pravděpodobně uslyší i Arsen a Cassidy. Potom se taky tiše zasmál; ted už ano, když byla Angie alespon trochu v pořádku, jinak by mu smích svědomí nedovolilo. ~„Ne, Niky, neříkej mu to,“~ zaprotestoval předstíraně, ale bylo jasné, že by mu to nevadilo a že by to zřejmě sám do dopisu taky napsal. „~Už jsme ale díky mně splnili, co nám říkala babička Sveltana s dědečkem Ivanem,~“ usmál se Kiril a tentokrát to říkal dosti tiše, než to předtím. Což taky bráškovi zdůvodnil. „~Hele, mám podezření, že ten černovlasý umí rusky,~“ pronesl znepokojeně a snažil se proto, aby to Arsen nezaslechl. Pak se už opět vesele uculil. „~No to víš, musím tě dohnat. Schválně, kdo si v Bradavicích povede líp,“~ zazubil se. Byl tak rád, že Nikolaj je zas ten starý Nikolaj jako v Rusku.

Potom kolem kupé (předpokládám, že všichni kromě Arsena a Casse zalezli dovnitř) prošel muž, kterého Kiril viděl mnohokrát v Denním věštci. Zalapal po dechu, načež s rozzářenou tváří dloubnul do svého dvojčete a nadšeně vyhrkl: „Koukněte, pan Tinkerbell!“ Což bylo príma jen do té doby, než se z jehož doprovodu dva bystrozorové odpojili a začali v jejich kupé něco hledat. V Kirilovi byla malá dušička. Jak se mohli ksakru na ministerstvu dozvědět, že tu pili nezletilci alkohol? „Dobrý den, my-“ začal zdvořile, než jeden z mužů začal prohlížet jeho kufr. To jako je v Bradavicích běžné, provádět kontroly obsahu zavazadel? Tak to bylo jedině dobře, že tu udělali mejdan zavčas, třebaže byla vodka zabavena, neboť Kiril neměl pochyb, že by ji dotyčný pracovník ministerstva ted objevil a Kiril si ani nechtěl domýšlet, jaké by to mohlo mít důsledky. Stáhlo se mu hrdlo. Neměl v kufru jen věci do školy, ale taky čokoládové žabky, kouzelnické časopisy, šachy, karty, poznámkový blok, knížky o dracích, mantikorách, mudlovském středověku a další, pak plyšáka, zasněženou přesýpací kouli s Moskvou a podobné věci. Naštěstí tam neměl nic typu bomb hnojůvek a jiných školníkem zakázaných věcí, takže by mu to snad neměli zabavit... nebo ano? Na rozdíl od brášky ale neprotestoval. Mamka s tátou jim přece říkali neustále, ať si před pracovníky ministerstva dávají pozor. „~Pst, jsou z ministerstva!~“ Sykl tiše a opatrně k Nikolajovi, nechtěl mít problémy.

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*

Daryinka si pobaveně odfrkla. Že byl ten Nott někdo? Ne. To ona byla někdo na rozdíl od něho, on byl ve srovnání s ní pouhý brouk, jenž by si zasloužil rozmáčknutí kdejakou pantoflí. "Od Ruské spodiny?" Dívka to procedila skrz zaťaté zuby se silným ruským přízvukem přičemž její tvářičky nabrali červeného odstínu, jak byla naštvaná. "To ty jsi spodina. Pokud jsi to neuvědomuješ, v této době už Nott nic neznamená, což znamená, že jsi nula, Rheinallte. Pořád ti nedochází proč tě chtěl tvůj dědeček zasnoubit se mnou?" Stephanie si pohrdavě odfrkla a jakoby neměla co dalšího té nule říci, zmlkla, snažíc se toho blbce, jenž by měl být jejím snoubencem, ignorovat. Protože on si prostě nezasloužil její pozornost. Tak. Na slova Nathaniela nepatrně kývla a probodla Raye skoro až nenávistným pohledem, jenž jasně říkal, ať už je raději zticha.
Pak ale přišlo něco, co Daryinku skutečně rozesmálo. "A ty si jako myslíš, že by tě do Kruvalu přijali? Nebuď směšný, můžeš být rád, že ti poslali dopis z Bradavic," uchechtla se a věnovala chlapci úšklebek. "Budeš rád, jestli si ještě Brumbál tvůj nástup do Bradavic nerozmyslí," dodala s andílkovským úsměvem načež stočila pohled k Nathanielovi. "Dočkat se něčeho dobrého v Bradavicích? No tak, nechtěj mě rozesmát. Vždyť tam učí i mudlovští šmejdi a další nečistokrevná havěť. A ne, posílat stížnosti domů opravdu nepomáhá," Darya očividně mluvila ze své vlastní zkušenosti, a tak se jen pohrdavě zašklebila než pohled stočila k oknu. Jo, ona byla podobně naivní minulý rok, ale to už jí dávno přešlo.
"Spokojená? Ani ne, jediný kdo byl jakž takž v pořádku byl Aldwinckle. Jeden z těch profesorů nás nutil sušit podlahu, čekej, že něco takového vás taky čeká," odvětila pak ještě na dotaz McLarkena nu a pak už bylo to prudké zastavení vlakem, že..
Darya netrpělivě klepala nožkou o zem, stále nemohla uvěřit tomu, že se dotkla Notta a ještě ke všemu na ústa, a pak jí taky šíleně zajímalo, co že se to vlastně děje, že. Což ta nevědomost, že může něco přijít a ona neví co, byla dokonce o něco hroznější než její první pusa. Takže se jí na onen trapný zážitek podařilo na chvíli zapomenout.
"Co si jako krucinál myslíte, že děláte?! Já jsem krucinál UDINOVÁ, nemáte právo sahat na moje věci!" Ne, Darye bylo fuk, že proti ní stál o hodně větší bystrozor, jenž kontroloval její kufr, jestli náhodou nebyl upraven nějakým kouzlem na větší velikost. Proč by někdo jako ona potřeboval pašovat do Bradavic ty nečistokrevné zmije, jenž si do jednoho zasloužili smrt? No dobře, našla by se jedna určitá výjimka, na níž Stephanie v tuto chvíli raději nechtěla myslet.

_________________

Jakmile byly všechny kufry uloženy v zavazadlovém prostoru a všichni tři studenti usazeni na sedadlech, přišla řeč samozřejmě na školu (na co také jiného?). Ačkoli zkoušky NKÚ Kath docela zajímaly, už jen z toho důvodu, že měla co dělat, aby se jich neděsila už rok dopředu, odolala a nezeptala se, jak v nich Casper uspěl či neuspěl, protože by o tom mrzimorský šesťák taky nemusel chtít mluvit. Když je tedy ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, jen se na něj usmála a zeptala se: "A co bylo těžší? Praktické nebo písemné zkoušky?" Musela přece vědět, čeho se má obávat víc.
Téma Survival, které nahodila Gweeny, bylo z těch, o kterých by se dalo mluvit hodiny. "Kurzy přežití jsou parádní. Teda, někdy to vypadalo, že nám jde vážně o krk, ale i tak jsou parádní. Ty bys to nechtěl jednou zkusit?" podívala se na Caspera. Podle ní nevypadal, že by se takového kurzu bál. A když to zvládla ona, musel každý.
Nenapadlo ji, že se Gweeny i Casper neznají, než se ho Havraspárka zeptala na jméno. A Casper se ukázal být famfrpálovým fandou, neboť si ji hned dokázal spojit s jejím postem brankářky. "No... dá se to tak říct," zamumlala Kath, když se její kamarádka zeptala, jestli se s Casperem zná. Sice spolu nikdy nemluvili, tedy co si alespoň dívka pamatovala, ale byli přece ze stejné koleje, potkávali se ve společenské místnosti a u kolejního stolu ve Velké síni... Takže vlastně ano, znali se. Když to Casper Gweeny vysvětloval, neubránila se Kath lehkému zrůžovění. Samozřejmě věděla, že je mezi studenty známá především kvůli famfrpálu, ale teď, když to starší Mrzimor řekl nahlas, bezděky se zamyslela, jakou si svými výkony asi udělala v mrzimorské koleji pověst.
Z rozpaků jí pomohla nečekaná změna situace - vlak zničehonic zastavil. Setrvačnost zabořila dívku do opěradla sedačky, zatímco Caspera náraz vyhodil, takže spadl přímo na ni. "To je dobrý, jsem v pohodě. A ty?" starala se, jestli si Mrzimor něco neudělal, když se všichni sbírali a vzpamatovávali z překvapení. "Doufám, že ne," odpověděla na Casperovu úvahu, jestli nemají nějakou poruchu. "I když, se závadou by si poradili raz dva, ne?" Opatrně přešla ke dveřím a zvědavě vykoukla do chodbičky. Viděla jen další zmatené studenty a po chvíli i profesora Snailera, který se ujišťoval, zda se někomu něco nestalo. "Nevím, co se děje," přiznala svým spolucestujícím, "myslím ale, že se to co nevidět dozvíme." Nejistě se vrátila zpátky na své místo, uklidnila vyděšeného Ronyho, který v kleci zase divoce houkal, a otočila se na Caspera. "Nemáš ještě sušenku?"

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Erkki se trošičku zamračil, když Olivia zmínila, že do Zmijozelu chodí divní lidé, zlí. Zadoufal, že se tam nedostane, protože on zlý rozhodně nebyl. Možná, že někdy jednal nepříjemně, to ano, ale v jádru pudla byl hodný a ochotný, někdy dokonce přátelský. Do Zmijozelu by určitě nezapadal. „Aha,“ okomentoval získané informace a raději se ke kolejím víc nevyjadřoval. Olivia navíc vypadala dost zmateně, takže ji nechtěl mást ještě více. Což by asi nebylo těžké...
„Taky je možné, že se do týmu nedostaneme,“ pronesl Erkki zachmuřeně, „určitě to nebude nic jednoduchého. Ale já bych byl rád aspoň náhradníkem, když už nic jiného.“ Každopádně, možnost, že by se nedostal do týmu, mladého pana Järvinena dost děsila. Co by si o něm pak pomysleli? Syn slavné famfrpálové hvězdy a ani do školního týmu se nedostane? Erkki to prostě chtěl dokázat a hodlal pro to udělat všechno.
Když Olivka řekla, že se porouchat může všechno, Erkki se na ni zamyšleně zadíval. „Myslel jsem, že zrovna u tohohle vlaku to mají nějak... pojištěné. Kouzlem. Aby prostě dojel včas,“ vysvětlil s pokrčením rameny. Co když tu zařazovací slavnost opravdu nestihnou? Erkki už se moc těšil a teď se ta osudová chvíle, kdy mu na hlavu dosedne Moudrý klobouk, oddalovala. To se mu nelíbilo.
Brzy se vysvětlilo, proč vlak zastavil. Z částí rozhovoru, který zaslechl v uličce vlaku, pochopil Erkki, že se jedná o ministerskou návštěvu, která prohledává kufry všem cestujícím. Ale proč to vlastně dělají, tím si nebyl tak úplně jistý, neboť se v situaci, která hýbala kouzelnickou společností, zatím příliš nevyznal. Přeci jen, ve Finsku byl, oproti Británii, celkem klid. „Proč tu jsou ministerští pracovníci?“ šeptl k Olivii zmateně, a když se otevřely dveře jejich kupé, srdce se mu poplašeně rozbušilo. Ano, Erkki měl skutečně strach a ani trošku se mu nelíbila představa, že se někdo bude přehrabovat jeho věcmi, ačkoliv nic zakázaného nepašoval. Nechal však poskoky páně Tinkerbella, ať si jeho kufr sundají a prohledají - nic než oblečení a knihy v něm beztak nebylo. Erkki se mezitím krčil v koutku kupé, držel přepravku s prskajícím Flokim a tvářil se jako zmoklé štěňátko. Ať už jdou pryč, prosím!

_________________

„Nejsem si jistá…“ Pokrčila rameny nezaujatě. Nijak zvlášť ji tohle nezajímalo a když se člověk věnuje něčemu co ho zajímá (v Janině případě právě tomu kreslení), tak člověk dost často nevnímá okolí. Jane netušila kolik je a ani jak daleko jsou od Londýna. Protože pokaždé jeli do Bradavic bez problémů, nebyl důvod se o to zajímat…
„Ani se neptej.“ Protočila oči a po tváři se jí mihl slabý úsměv. Skutečně vlak vypadal rok od roku nabitější a… menší. O to divnější bylo, že první vagón byl takřka prázdný. „Upřímně řečeno, já to prozatím ani nezkusila… Mě jde o ty kufry, protože kdybych se s nima měla táhnout sama dorazím tak na Vánoce…“ Zastrčila si pramínek blond vlasů za rameno. Tohle vyznělo blbě. „Ne jako že bych měla moc věcí a tak, ale je to těžké a… asi mám moc věcí, ale tak jako…“ Jane zašermovala rukama. Byla holka. Jasně, že bude mít kupu věcí! A tak větu raději nedořekla. Tak nějak… pro jistotu. Jěště by zase plácla nějakou blbost.
„Že jo.“ Uculila se. Kocour co za skvělou zábavu považoval lov v Temném lese si podobné jméno zasloužil. Často mívala (od dob lékouzelnického semináře už ne) na rukách dlouhé škrábance, to když se s kocourem nějak nepohodla… Jakoby na odpověď na Patrickovu větu kocour mňoukl. Stále mrmlal jedno jediné a Jane napadlo jestli už se nesetkali, jak jinak mohl Patrick vědět, že jméno skutečně na nositele pasuje…?
„Sov?“ Pozvedla obočí Jane a v duchu se jí mihla představa kočeky lovící sovy. Tak nereálné to nebylo… „By si mohli podat ruce…“ Zamumlala a krátce hodila ostrý pohled na přepravky. Démon zatím sovu nepřinesl. Asi ho to ještě nenapadlo... No a pak jí ze srdíčka jí spadl společenský kámen, když i Patrick se omluvil (což nečekala) za onu pozvánku. Etiketa je složitá, ale tak jako tak ulevilo se jí.
A pak sledovala jak se Patrikova tvář mění a nebyla tak hloupá, aby se ptala, beztak příčina nezdravě zelené barvy byla jasná, protože i ona otočila hlavu směrem k uličce… Ministerští? Tady? Náhle zažila podobný pocit, jako když se ponoříte do bazénu s ledově studenou vodou. Chlad, či spíše krátký a silný šok smíšený s podtónem strachu ji zamrazil na místě spolehlivěji nežli kouzlo. Si děláte… Všimla si posunku profesora a jen letmo na něj kývla i když se jí chtělo zoufale protestovat. Protestovat proti tomu, že je tu nechává samotné s… s nimi. Už se nacpali i sem. Krátké bodnutí vzteku, díky, kterému se znovu mohla volněji nadechnout. Ano. Vzek byl lepší než strach, jen si člověk musel dát pozor, aby ho nebylo moc…
Mimo jiné mezi ministerskými zahlédla i Atticuse, jistě nikdy s ním nemluvila, ale když se někdo nějaký čas pohybuje po hradě tak si ho zapamatujete. Zbytek až na Laviniuse Tinkerbella neznala. Prostro naplnilo zuřivé pískání přístroje, který značil nebezpečí, respektive osobu, které by bylo fajn moc nevěřit. Ale to se vlastně od bystrozorů čekalo…
Nepozdravila je jako Patrick. Namísto toho zvolila neutrální mlčení. Nasadila neutrální tvář. Masku. Takhle to bude nejlepší. Mlčky sledovala jak sundávají Patrickův kufr a prohledávají ho a nechávala v sobě bublat vztek. Plnil ji a zároveň nedovoloval, aby její mysl naplnily nevhodné myšlenky jako třeba vzpomínky na rádio, že. Ne… jak si vůbec dovolují se někomu hrabat ve věcech? Vždyť je to soukromé!
„Moje kufry jsou v zavazadlovém prostoru.“ Vysvětlila když se bystrozoři otočili k ní. V kupé totiž byl jen Patrickův kufr. „Půjdu s vámi.“ Zvedla se a tím sama sobě tak alespoň dokázala, že se jí netřesou nohy natolik, aby nedokázala vstát. Přesto… bože nervy sakra. Ale její hlas zněl čistě a jasně, možná to bylo tím, že stále byla tak trošku v šoku. Kdy se vám stane, že vám kufr prohledává ministerský, že? „Chci být u toho až se mi budete hrabat ve spodním prádle.“ Zavrčela. Nechtěla je vidět jak se budou hrabat v jejích věcech, ale zároveň si takhle mohla zkontrolovat, že jí s věcmi nebo s kufrem nebo třeba konkrétně s tím prádlem něco neudělají, ne, ona jim prostě a jednoduše nevěřila. Věta nepostrádala lehce nabroušený podtón. Pokud ministerští mají a oni skutečně budou prohledávat kufry, pak k jemnému prádlu s krajkou dřív či později dojdou… Na druhou stranu oni budou mít na starosti dostatek kufrů, tohle je asi tolik zajímat nebude.
„Půjdeš taky?“ Otočila se na Patricka. Její zrak zabloudil k prefe-primusovskému odznaku (jej fakt? Později mu pogratuluje). Tak nějak by bylo fajn, kdyby na to někdo dohlédl. Nikdo neměl právo se hrabat v kufrech bez toho aniž by o tom někdo věděl. Když už u toho nebude majitel zavazadla, tak alespoň někdo s odznakem nebo profesor, i když ti se teď snažili spíše uklidnit studenty. Nebo spíše ministerské, když se to tak vezme…

Mimo herně:
Zavazadlový prostor budiž prostor pro kufry, protože kdyby všichni měli mít kufry u sebe, pak se slovo 'sardinka' stane až bolestivě ošklivým slovem... Hádám, že tenhle neexistující prostor se asi nachází úplně vzadu ve vlaku a tedy Jane (s Patrickem?) bude muset projít všechny vagóny...

_________________

(Stieg Larsson)

„To by bylo moc fajn, děkuju, Scarlet,“ přikývl Adam na spolužaččina slova a zatvářil se opravdu vděčně. Proč odmítat pomoc, když se mu hodí, že? Dámo nebyl natolik naivní, aby si myslel, že dostuduje a hned snadno sežene nějakou práci. Tušil, že bude rád, když bude mít vůbec nějakou, třeba i špatně placenou. Hlavně, aby se nemusel věčně živit jen brigádami, z kterých příliš peněz nebylo a rozhodně by to nestačilo na nájem.
Když do kupé chvíli po zastavení vlaku vletěla sova se vzkazem, Adam povytáhl obočí a vzápětí se zatvářil podezíravě. Scarlet přímo zrentgenoval pohledem, jakmile se díky vzkazu dozvěděli, že hledají rebely z Londýna, a očima pokládal jasnou otázku - kdo ti to napsal? Nahlas ale neřekl nic, už jen proto, že rozebírat zrovna tohle nebylo momentálně úplně bezpečné.
Lhal by, kdyby tvrdil, že mu srdce neudělalo několik splašených kotoulů. Adam se k rebelům zatím oficiálně nehlásil, ale přesto měl obavy, aby ministerským poskokům nepřišel nějak podezřelý, aby ho nedonutili vypít veritasérum, nebo tak něco. Byly to zřejmě jen paranoidní obavy, ale nebylo se čemu divit - Adam byl už dávno myšlenkami na barikádách a ve svých snech zavraždil ministra kouzel už mnohokrát.
„To nevím. Doufám, že ne,“ odvětil Dámo na Scarletinu otázku, ale tvářil se přitom dost znepokojeně. „Ale pár studentů, co s rebely sympatizují, tu určitě je,“ prohlásil, maje na mysli i sebe, „snad se to neprovalí. Co myslíš, že by s nezletilými udělali?“ zeptal se s obavami vepsanými v hlase. Nemohli přece nezletilé studenty sebrat a hodit je do Azkabanu, nebo ano? Samozřejmě, že mohli, ozval se sarkastický hlásek v Dámově hlavě. Tohle je ministerstvo, to přece může všechno. I zabíjet nevinné. Adam se při té myšlence celý napjal, a kdyby se nemusel natáhnout a odchytit vzteklého kocoura, jistě by sevřel ruce v pěsti tak silně, že by mu celé zbělaly. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, protože to údajně pomáhalo, a střelil pohledem k uličce vlaku. Přikývl, aby dal najevo, že Scarlet slyšel, ale bylo na něm vidět, že se musí hodně ovládat, aby se nezvedl a nešel zmlátit pár nácků ministerských pracovníků. Představa, že se mu budou hrabat ve věcech, se mu totiž ani trošičku nelíbila. Měl ale štěstí, že žádné kompromitující materiály nepřevážel.

_________________

E5
Romeo a Winifred

Howellsovi nebylo přáno osamět ve svém tichu a dusit se dál nahněvanými myšlenkami. S vlakem to trhlo a dal se do pohybu - zpátky do Bradavic, kde to měl navzdory nějaké sestře zřejmě raději než doma, kde neměl kam utéct. Před rodinou nebylo v rodovém sídle úkrytu. A ve dveřích jeho soukromého kupé se objevila Winifred. Ačkoli Romeo neměl náladu na nikoho a na nic, jen na tupé zírání na krajinu míhající se za oknem, možná by mu vadilo víc, kdyby se objevil někdo jiný.
S kým v tu chvíli tak mohla sedět Julča?
"Čau, Winifred," odpověděl na Zmijozelčin pozdrav vlažně. Ani se přitom ze svého pohodlného sedu nehnul - na protějším i vedlejším sedadle bylo ještě místa habaděj. Jeho spolužačka zase zářila sluníčkovou náladou - takovou, kterou on sám nemíval velmi často, a když už, tak ve "svém podání". Přesto jí to teď upřímně záviděl. Když přišla s mírně vlezlým dotazem, chvíli jen mlčel a zaťal zuby. Cítil, jak mu na mírně zaoblených tvářích vystoupila čelist, odlepil pohled od něčeho velmi nezajímavého za oknem a zaostřil na Winifred, která už se posadila. Možná byl Romča někdy trochu ignorant a tak podobně, ale chápal, že tahle otázka byla položena asi čistě ze zvědavosti.
"Chtěl jsem být spíš... sám," vyklouzla z jeho úst polopravda, doprovázená pokrčením rameny. Možná to znělo, jako by ji vyháněl, ale takové mínění mohl popřít spíš smutný než naštvaný pohled, který na Winifred upřel. Krev není voda? Ale slova jsou slova. A Romča se potřeboval někdy trochu otevřít někomu jinému než sobě. "Doma jsem měl o prázdninách dusno. Kvůli kamarádům," uzavřel polohlasem a zase se zahleděl z okna. Ale jen na okamžik, aby to nevypadalo, že snad má na krajíčku.
Neměl. Potlačoval spíš vztek, než slzy.
"A co ty? Dobíháš vlak na poslední chvíli?" ušklíbl se, nikoli zle. Bez poděkování od Winifred přijal fazolku, kterou bez přemýšlení nad příchutí automaticky strčil do pusy. "Jestli chceš, mám tady lékořicový hůl- .... Fuj, zatraceně, co to je za hnus?!" zkřivil tvář mnohem živěji než doposud a vyplázl jazyk. Bertíkovy fazolky v sobě tradičně skrývaly i příchutě, které zkrátka chuťovým pohárkům příliš nelahodily.
No a někdy v tu chvíli vlak zabrzdil. Romeo se tak dostal do zvláštní situace, protože měl jednu nohu nataženou na protější sedadlo. Bohužel seděl ve směru vlny, která po celém vlaku shodila ze sedadel mnoho jeho spolužáků - a jeho ostatně taky. Letěl dopředu, nataženou pravačku si narazil, až mu v kyčli zavrzalo a poroučel se na zem.
"Co to má jako bejt?" rozčílil se trochu zaskočeně. Netušil, že do vlaku právě vnikla ministerská hlídka a... no, on si s ní moc hlavu dělat nemusel. Ale hlavu si momentálně dělal s tím, o je špatně - protože se mohlo dít cokoli, a Romeo tedy nebyl zrovna optimista. Vyškrábal se na nohy a vyrazil ke dveřím. "V pohodě?" prohodil přitom k Winifred a přelétl po ní pohledem, než otevřel a nakoukl do uličky. Takováhle péče sice nebyla v jeho vzorci chování obvyklá, ale přece jen, Win byla kamarádka. A byla to holka, i kdyby tvrdá famfrpálistka.
Nebyl jediným Howellsem, který ve vagonu E vystrčil hlavu na chodbu. Zahlédl Anabelle zjištující zdroj problémů jen ob dveře. "Anabelle, nevíš, co se děje?" oslovil ji docela klidně, stojíc napůl v chodbičce a napůl v kupé, připraven kdykoli dveře zabouchnout před možným nebezpečím.

_________________

| +

"Powell..."

Tamsin dívčino zpochybňování kvality školy zanechala bez jakéhokoliv komentáře, ačkoli sama za sebe byla přesvědčena, že Bradavicím docela křivdí. Hádat se s ní nicméně postrádalo jakýkoliv smysl, poněvadž Mrzimorka byla přesvědčená, že by dívka názor nezměnila, a hlavně... proč by to dělala? Mnohem závažnější věc k řešení navíc bylo to drama s bystrozory a Laviniem Tinkerbellem, takže na prvaččina slova jen slabě pokrčila rameny a v dalším okamžiku si dívku prohlédla se zamyšleně přimhouřenýma očima. Jak ona to dělá, že je jí všechno tak jedno? Ono to je na jednu stranu úplně na zabití a na druhou stranu... fascinující. - To by se hodilo na NKÚ, co? - Hmm... to teda, do hajzlu, jo.
Otázka na bahno ji díky těmhle vnitřním dohadům zastihla nepřipravenou, a tak na prvačku nejprve překvapeně zamžikala, než se měla k odpovědi. "Hm? Jo... no, on to Finnian - to je profesor Starověkých run, který ještě ke všemu vede naprosto bombastický kurzy přežití - rozdával ještě na nástupišti, jakože za odměnu za ten loňský kurz v Everglades, národním parku na Floridě. To bahno má prý ozdravné účinky - léčí to sečný rány a zahlazuje jizvy a... no, to se hodí, ne?" pokrčila plavovláska rameny a poškrábala se na zátylku.
Jakmile se v kupéčku objevila banda bystrozorů kvůli prohlídce, Tamsin jim s nafouknutou pusou podala tašku a líně mávla packou nad sebe, kde se nacházel kufr se zbytkem krámů, které táhla s sebou do Bradavic. Potíže by nastat neměly, pokud teda bystrozoři neuznali její duhové podkolenky s jednorožci, zbytek hadrů a učebnice za nějaké nevhodné zboží. Slečna prefektka se nicméně po celý čas prohlídky tvářila, jako kdyby chtěla bystrozorské pány sežrat, nebo je aspoň zmrzačit. Židlí. A že ve vlaku žádné nebyly, to nikoho nezajímalo.

| +

Mimo herně:
Pardon za takový výflus post, není mi moc dobře, ale zase jsem nechtěla zdržovat, páč si nejsem jistá, jak na tom zítra budu s časem. Aneb milujme devítihodinové tvrdnutí ve škole, že.

_________________

| +

D1
Kath, Gweeny a Casper

Gwen už samozřejmě byla zvyklá na to, že Kath není tak docela z nejhovornějších (i když v její společnosti se někdy zvládla rozkecat více než úctyhodně), i přesto byla ale Casperova přítomnost v kupé nečekaným zpestřením. I jeho sušenky byly fajn, ale samotný Mrzimor byl sympaťák, to bylo hned jasné. Ani sovák Gandalf proti jeho přítomnosti neprotestoval, jen na něj krátce zahoukal - protesty si nechal až na později, konkrétně na chvíli, kdy byl překvapen bržděním vlaku. O tom ale za chvíli.
"Já myslím, že jo. Pokaždý mi totiž někdo musí pomáhat," ušklíbla se Gwee na Caspera vesele a vyvracela mu argument, že nemá za co děkovat. Teda vážně, a to si myslela, že jako sportovec (a famfrpálové tréninky dokázaly být ukázkově úmorné) má nějakou dobrou fyzickou kondici. Leda by ten kufr byl pořád víc nacpanější. Nepotřebnostmi. Výklad o NKÚ poslouchala se zaujetím, protože jako pro mnoho Havraspárů i pro ni byly studijní výsledky důležitější víc, než by bylo zdrávo. "Jo, to teda je. Jestli budeš moct, musíš někdy jet, fakticky to stojí za to," chytila se Gwen tedy raději tématu Survivalu než-li zkoušek Náležité kouzelnické úrovně.
No a samozřejmě že McGrathová byla ráda, že její post ve famfrpálu nebyl opomenut. "Jo, přesně. Když s Kath hráváme proti sobě, tak to bejvá takový... zajímavý," zasmála se. Ale na hřišti šla zkrátka přátelství na chvíli stranou, samozřejmě. Takoví odrážeči to stejně museli mít docela těžký.
Těžký to měl i ubohý výr západosibiřský. Užíval si svobody, propuštěný z klece, usazen na sedadle u své Gwen. Ale pak se odporoučel v nedobrovolném letu někam směrem k oknu, o které se rozplácl v obláčku peří. A to zahoukal pořádně. A tak zatímco se Casper omlouval Kath, na kterou v důsledku prudkého zastavení tak trochu spadl, Gweeny musela uklidnit svého opeřence.
"Klid, Gandalfe, neřvi na celej vlak," pohladila obřího výra po hlavě. Ten se stále tvářil naprosto uraženě, jako že tohle si někdo opravdu odskáče.
"Jste v pohodě lidi?" ujistila se, ačkoli to vypadalo, že Casper i Kath jsou v pořádku. Gwee si zamnula naraženou nohu a zvědavě vzhlédla ke Kath, která nakoukla do chodbičky. A zřejmě tam nic neviděla, protože se stáhla zpět do kupé.
"Počkej, co, brigádníky? To snad... i když, nikdy jsem toho strojvedoucího neviděla, ale je to kouzelnická lokomotiva, to asi nefunguje jen tak, normálně, myslím," odtušila Gwen, ve skutečnosti naprosto netušíc. Profesor Snailer se ale jal žáky uklidňovat a zepředu začaly přicházet nějaké ty zprávy - a o poruchu se asi nejednalo.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

"Ano, opravdu. A jakkoli si občas v tom zatraceném institutu přeju umřít, nějakym nevystudovaným pošukem se zabít NENECHÁM," nechal se slyšet, zatímco pohledem propálil Summer a nasupeně z ní stočil pohled k stoicky klidnému Tarenovi. Než však stačil cokoli říct, předběhla ho v tom Evelin, ke které nakrčil obočí, protože byl v mentální rozepři, jestli bránit Tarena jakožto svého domnělého kamaráda, nebo jí ho nechat na pospas. A protože Winfred nebyl přílišně loajální k nikomu jinému než k sobě samému, neřekl nic.
"Vážně jsi právě řekla zvířectvo? Víš, že to ani neni reálný slovo..." řekl Evelin rádoby odhodlaně, i když stále nenabyl zdravou barvu, a to málo, co mu z ní zbylo, vyprchalo v okamžiku, kdy se z vlaku začínaly ozývat tlumené pokřiky, a za okamžik kolem nich proběhl student, který roznášel tu zvěst, že je ve vlaku kontrola. A kontrola znamenala cizí lidi. Co prý prohlédavají kupéčka. Winfred se prkenně postavil, zavřel dveře do jejich kupé a zaklapl západku. K NĚMU teda nikdo NEPŮJDE.

_________________