Věnovala jsem Yvonne další vděčné pousmání. Možná to tak nevypadalo, poněvadž jsem pořád působila děsně vyděšeně a vyklepaně a kdoví co ještě, ale vážně mi kousek po kousku těmi slovy pomáhala. "To je dobře," pípla jsem s vděkem, a následně jsem zase raději zmlkla, věnujíc se hlazení kocoura a tomu, že prostě nehodlám nervózně vyšilovat. Poněvadž jsem neměla křehkou psychiku a tečka. A i kdybych měla, přeci jsem tu nemohla začít hystericky vyvádět, že chci zpátky, a že do žádné školy nepojedu! Už jsem byla na cestě a tak bylo nemyslitelné něco takového dělat!
Na rozdíl od Yvonne, mně byl příchozí starší kluk vlastně docela sympatický. Protože mlčel, moc nemluvil, a nerušil naše tak trochu spací prostředí. A navíc neudělal nic, proč by mi sympatický být neměl. Jen jsem mu maličko záviděla zjevnou absenci nervozity.
Vlak jel hezky dál, já chytala chvilkové panické momenty, které šly asi poznat nejlépe z blednutí a rychlejšího hlazení Kocourova kožíšku, které trvalo do té doby, než se mi povedlo zase na chvíli uklidnit. A takhle to šlo pořád dokola a dokola, než mě z podivně hypnotizující opakující se činnosti vytrhl Yvonnin hlas. Tak nějak docela včas jsem se díky tomu dokázala zachytit sedadla, a jen o fousek uniknout uklouznutí pěkně na zem a nabití si nosu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a snažila se honem uklidnit sira Henryho z Kocourkova, který začal syčet na všechno a všechny kolem, čímž myslím i mě.
Teď už ale hysterický záchvat prostě nikdo zastavit nemohl. "Co když se stalo něco hroznýho a my tu všichni zemřeme?!" vyhrkla jsem, a pokud jsem předtím byla bledá, tak teď už jste skrz mojí kůži mohli téměř vidět žíly. A ne, krev v nich nevypadala vůbec nijak jinak než ta nečistokrevná, abyste věděli. Zděšenýma očkama jsem přelétla oba spolucestující, a jak tak povolené nervy vypovídaly službu, cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy. "Počkej!" zavolala jsem celkem zoufale na Septima, který se zřejmě rozhodl vyjít na chodbu, "co když se ti něco stane!" Bylo jedno, že jsem ho neznala. Prostě jsem nedokázala unést tu možnost, že by na chodbičce mohlo třeba čekat něco, co začne vraždit studenty. A co si možná přišlo pro mě jako rukojmí, aby to mohlo od otce požadovat něčí propuštění z Azkabanu. Dobře, tahle myšlenka byla asi trochu přitažená za vlasy, ale zkuste si žít jedenáct let v prostředí, kdy vám pořád tvrdí, že si máte dávat bacha na lidi, a během děsné nervozity přijít k dalšímu šoku. Tolik k čistokrevné paranoie.

Mimo herně:
Sepovi se omlouvám, jsem si ho minule mezi těmi ostatními posty nevšimla

_________________

B1

Naštěstí mi ten starší kluk vyjde vstříc a bez řečí jde se mnou k našemu kupé. Nechám ho jít jako prvního a jdu hned za ním. Když otevře dveře, přes nos mě praští nějaký smrad. Když jsem odcházela, tak jsem ho necítila, ale teď to bylo celkem dost nepříjemný. Evidentně to zaznamenal i klučina, kterého jsem přivedla. Pak sešle nějaké kouzlo, které mě a zjevně i ostatní zbaví alespoň trochu vody v oblečení. I když teda pořád mám některé části oblečení dost mokré.
Chystám se vzít si slovo a svést to na mé nepovedené kouzlo, ale předběhne mě Grace a celé to vezme na sebe. Mezitím se v uličce objeví další starší kluk se zrzavejma vlasama, kterej hned natvrdo vybalí cosi o chlastačce. Cítím, jak se mi do tváří vlévá krev a rudnu. Slova se ujme Kiril. Nejdřív vysloví můj nápad svést ten puch na mé nepodařené kouzlo, ale nakonec z něj vyleze pravda a přizná vše, co se u nás stalo. Přizná se a má slzy v očích? Kdyby jen slzy, nakonec se úplně rozbrečí. Teda, fakt pěkný herecký výkon. Pláče jako malé štěně a já nevím, jestli to myslí vážně, nebo jestli ho zkouší jen uchláholit.
Já stále jen mlčky stojím v uličce vedle vysokého chlapce a pozoruji celé dění. "No tak Kirile, jsme v tom všichni." Oči zvednu k našemu dozoru a nasadím svůj nejlepší výraz, který ve svém arsenálu mám. Psí oči mi fakt jdou a mám je nacvičený z děcáku. Bez nich bych tam kolikrát ani nepřežila. Než ale stačím svůj výraz prodat, přihlásí se o slovo zase ten zpropadenej vlak a začne prudce brzdit. Když se rozjížděl, tak mě jen hlouběji usadil do sedadla, teď jsou ale následky výrazně horší. Nestihnu se ničeho chytit a i když natahuju ruku k vysokému chlapci, tak jej jen o kousek minu, naperu to do okénka v uličce. Cítím, jak se mi klička vrývá do předloktí. Padnu přímo na pusu a rozplácnu se jak šíroká, tak dlouhá. Bolestí se mi zatmí před očima. Mezitím vlak zastaví. Snažím se pohnout pravou rukou, ale nejde to. Ta bolest je příšerná. Do očí se mi derou slzy. Snažím se je otřít do rukávu na levé ruce. Rozhodně nechci plakat jako Kiril.

_________________

No, jak jen to shrnout. Arsen ani nemusel čekat moc dlouho a jeho směrem se najednou upíraly více či méně čtyři páry psích očí, někdy dokonce uplakaných. Arsen netušil, která varianta najednou klopených příběhů je pravdivá, nebo jestli to nejsou výmysly všechno, ale každopádně kývl na příchozího Casse, který scénku okomentoval dost nevybíravě. Trochu se snažil pohledem naznačit, aby ztišil hlas, nepotřebovali tu k tomuhle průšvihu ještě obecenstvo.
Mimoto sebou vlak vzápětí škubl a na něj se navíc schválně či omylem navěsily dvě z dětí. Třetí letělo ke straně. Arsen sebou trhl, trošku netrpělivě se pokusil setřásl zrzečka, který se držel jako klíště, a ze všeho nejdřív s obavou natáhl ruku k dívce, která za ním přišla do kupé s žádostí o pomoc jako první a při nárazu zavrávorala a upadla, aby jí pomohl co nejrychleji zpátky do kupé. Po tichu brzd byly slyšet hlasy profesorů z druhé strany vlaků, především tedy profesora Snailera, dostatečně hlasitě a s předstihem, ale i když v případě Stiga Arsen obavy neměl, mohl se za ním táhnout kalibr Greyburn, a to mohlo být hodně, hodně vážné.
"Pulírexo!" zamumlal a tentokrát doufal, že kouzlo zabere o něco lépe.

Mimo herně:
Pulírexo (+ 3)

Arsen Quinn rolled 1d10:
3

Evidentně vyšel ze cviku, kouzlo zase zabralo jenom tak částečně a dost chabě. Arsen si povzdechl. Co dodat k primusovské reputaci? Brumbál mu letos věru radost svým rozhodnutím neudělal, proč se asi vzdával pásky...
Měl za úkol všechno patřičně nahlásit. Probodl jednoho po druhém vážným pohledem a na Casse kývl: Hlídej prosím, jestli už nejdou. Hlasy se blížily.
"Vy čtyři," řekl tiše, "máte do jednoho průšvih jak vrata. Dejte mi hned tu láhev - nebo láhve," opravil se a fakticky doufal, že plurál u sotva prváčků nebude pravda. Natáhl ruku a rozhodně nečekal žádné odmlouvání. "Ani nevím, které koleji teď strhnout body a jestli se dá školní rok vůbec začít v mínusu. Vyklopte mi jména a všichni čtyři se mi po hostině budete hlásit na školní trest. A teď ticho a tvařte se normálně," utnul jakékoli protesty nesmlouvavě. Za celou dobu nesundal loket ze dveří, teď jen spěšně přivřel dveře a rychle si přitáhl Casse za podolek svetru blíž.
"No tohle, doufám že náš tým nebude pomlácený, tréninky mají začít už zítra," zahlaholil najednou až příliš nahlas, když se kolem mihli Stig s Finnianem. Arsen jim kývl na pozdrav a odkýval, jako že všechno je tu v pořádku a nikomu nic není. Nikolajovo kývnutí dosvědčovalo, naštěstí i zbytek vlaku vypadal... ehm, vykolejeně podobným způsobem. "Ví se, co se stalo?" zajímal se Arsen u profesorů. Láhev byla případně samozřejmě velmi pečlivě zastrčená vzadu za svetrem tak, aby na ni nebylo vidět.
Jakmile je dvojice dospělých minula, Arsen v zubech rozdrtil pár nadávek. Neměl pocit, že první úkol zvládl zrovna nejlíp. Trochu rozčarovaně vykulil na Cassidyho oči, jestli na tohle nemá odpověď, a pak se pomalu otočil zpátky do kupé s mnohem hrozivějším výrazem. Teď ho mnohem víc hlodalo, že by se měl ujistit, že Tamsin nic není.
"Průšvih jak vrata," zopakoval a pořád v nevíře zavrtěl hlavou. "Tohle už se nikdy nestane, jasné?" Holčička s čokoládovými vlasy se mu zdála ještě pobledlejší než ostatní. Jeho hlas trochu změkl. "Jsi v pořádku? A mimochodem, doporučuju učit se nadávat třeba ve svahilštině, i když ani u té není jisté, že tomu nikdo nebude rozumět," dodal mírně skepticky směrem k pilné studence a oběma hochům. "Cassi, nebyl jsi náhodou na tom lékouzelnickém semináři?" obrátil se ke svému kamarádovi ustaraně. Byl hrozně rád, že ho vidí, ale nemohl dorazit za hektičtějších podmínek. Arsen teď popravdě nevěděl, kam dřív skočit, jestli dál dštít hrůzu, nebo oběhnout pár vagónů a zjistit, jestli nevypukla panika z toho, že vlak si udělal zastávku na půli cesty. Obvyklé to nebylo a konspirační teorie se dokázaly šířit jako oheň

_________________

Taren dívkám naproti sobě nevěnoval sebemenší pozornost, když však vlak s cuknutím zastavil, znepokojeně stočil pohled k okénku, jako kdyby skrz špinavé sklo mohl pomocí neznámé krajiny nalézt odpověď na otázku, proč se Express zničeho nic zastavil. Panika z okolních kupé se nedala přeslechnout a ani Tarenovi celá situace nebyla příliš příjemná, jako pravděpodobně nikomu, rozhodně to ale na sobě nedal znát. Namísto toho se snažil pokračovat v předešlé nucené konverzaci. Na Summer se povýšeně pousmál. Moc dobře věděla, že na famfrpál nemá, ztrácela tím čas. "Prozatím neznamená, ale nebylo by na škodu, kdyby to někdo zařadil do školního řádu," stočil pohled k Evelin, aby nemohla říct, že se jí od Tarena nedostává dostatek pozornosti. Tím to však mělo skončit, nebylo o čem mluvit a Tarenovi ticho v kupé ani nevadilo, ovšem Evelin...
"McCourtneyová, nám je naprosto ukradené, co nemáš ráda. Jestli se ti tu nelíbí, můžeš se sbalit a vypadnout odtud," šlehl po ní vzteklým pohledem, skoro až ta slova zavrčel, což nebylo zrovna dvakrát zvyklé. Taren mluvil s obvyklou nadnesenou chladnokrevností, ale i ta teď z jeho výrazu vymizela. Winfreda ve dveřích kupé sjel pohledem. "Asi nějaký Evelin příbuzný," podotkl suše a vyhlédl zase z okénka. Nemínil dát najevo něco, co by se zdánlivě podobalo strachu nebo obavám, i když zastavení vlaku bylo více než zvláštní. Jakéhokoli profesora počastoval neurčitým pohledem, na Winfreda, který si s Evelin v ukecanosti očividně notoval, otráveně stočil oči.
"Sklapni a sedni si, určitě to nebude nic vážného. Jsem tu já - máš pocit, že by mě rodiče nechali nasednout do vlaku, který by nebyl bezpečný? To těžko," ušklíbl se a vyhlédl znovu ven z okénka.

_________________

Vážně jsem nečekal až takovou reakci. Ptal jsem se spíš řečnicky, protože hej, prefektskou placku jsem neměl, a i kdybych měl, pravděpodobně bych kupé tak maximálně prohledal, zabavil veškerý alkohol a nechal se mládež popasovat s případnou kocovinou. Napůl jsem počítal s tím, že budou zatloukat jak datlové, protože já bych to tak udělal, ale jako mladiství záškodníci docela zklamali - holka číslo jedna předstoupila s tím, že je to celé její vina a tvářila se jako spráskaný pes, zatímco zrzatý prvák, který nedrmolil rusky, nejdřív zářil jako sluníčko, pak se neprozřetelně prokecnul a nakonec to celé nepřestál a jednoduše se rozplakal. Byl jsem z toho v rozpacích. Jak se člověk popasuje s plačícím jedenáctiletým dítětem? Na tohle jsem si kurz nedělal.
A do toho všeho sebou vlak škubnul jako býk na koridě, což mělo dalekosáhlé následky.
Mně samotnému se povedlo udržet rovnováhu, protože jsem běžně prováděl kousky, při kterých moje pokračující zdraví a správně držící kosti závisely na čachrování s těžištěm a rovnováhou, ale to samé se nedalo říct o holčině číslo dva, která letěla vstříc dost drsnému setkání s oknem.
Starostlivě jsem mrknul po ležící prvandě, protože to poslední, co jsme teď potřebovali, by byla mrtvola, a shledal, že ještě dýchá. Bohužel dýchala taky dost přerývaně, takovým tím stylem, kterým většinou sípali hráči famfrpálu, když jim něco bylo, a měla v očích slzy. "Ale do hajzlu," povzdechnul jsem si.
Aby toho nebylo málo, vagonem se začaly rozléhat hlasy, které mohly patřit někomu, komu by byl smrad alkoholu ukradený, ale také nemusely - nevěděl jsem, co bychom dělali, kdyby z uličky vyrazil jako bůh pomsty třeba takový Greyburn. Mlčky jsem tedy na Arsena kývnul, a šel hlídkovat ven. Asi jsme už spolu byli v tolika prekérních situacích, že jsme si někdy rozuměli i beze slov. Zatímco jsem hlídal uličku v Bčkovém vagonu, v rámci multitaskingu jsem ještě vylovil z kapsy hůlku a pokusil se o jedno pulírexo, protože to Quinnovo zabralo jenom do určité míry.

Mimo herně:
Pulírexo - potřeba 10, +2

Cassidy Finley rolled 1d10:
10

Kouzlo zabralo naprosto ukázkově, a pokud tedy byla moje a Quinnova teorie správná, mělo s sebou vzít i poslední pozůstatky alkoholového pachu. Flašku sebral Arsen, a zatímco nešťastným prvákům sliboval školní trest, já konstatoval, že už se blíží kontrolorská četa profesorů. Vypadalo to jako Snailer. Nemohli jsme ale vědět, jestli za ním nejde i sám velký Stařešina, a tak jsem zamával na Arsena, že má nahodit svůj nejlepší úsměv a tvářit se, jako že se nic neděje.
Ať už ale přicházející profesorstvo udělalo, případně řeklo cokoliv, problém teď tkvěl v něčem trochu jiném, a to byla rozpláclá holčina, která měla něco s rukou.
"Byl, ale moc si z něj nepamatuju," opáčil jsem Quinnovi a kleknul si k tmavovlásce, která vypadala... no, o něco nezdravěji, než by měla. "Bolí tě něco? Ruka?" kývnul jsem ke končetině, kterou držela trochu strnule, a otočil se zpátky k blufujícímu Arsenovi. "Jestli má něco zlomenýho, tak to nepoznám," pokrčil jsem rameny. "Jak dlouho odhadem do hradu? Zpropadenej vlak, zrovna teď se musí zastavit," zanadával jsem si od srdce a loupnul pohledem po tmavovlásce, jestli je jakože schopna ze sebe vyloudit slova.

_________________

K mému štěstí a radosti se v neurčitém časovém úseku potom, co jsem nasedla do kupé a Sunshine začal obezřetně pozorovat Jaeho kočičáka, zmiňovaný asijský mladík zřejmě nehodlal probudit. A já už si říkala, že tu cestu třeba vydržím tak nějak bez dalších nutností pokračovat ve hrách. Víte, měla jsem špatné svědomí. A to jsem, upřímně řečeno, zas tak často nemívala. Jenže já... prostě jsem nebyla na tyhle věci zvyklá!
Abych se uklidnila, otevřela jsem si svou sbírku výstřižků, které jsem za léto shromáždila. A které se všechny týkaly mojí nové obsese skupinou čarodějů, čistících tenhle svět od prolhané mudlovské špíny. Ne že bych v těch zmínkách vyčetla něco nového, ale uklidňovalo mě vědomí, že tihle lidé bojují proti takovým jako byl Andrew Brown. A fascinovala mě možnost, že když třeba budu pátrat dost dlouho a důkladně, budu moci jednoho dne osobně vyjádřit dík a obdiv jejich veliteli. Ano, idealizovala jsem si ho. V mé mysli to byl hrdina a zachránce kouzelnické společnosti, která se díky mudlovským vředům ocitla na scestí. A jen ti nejodvážnější a nejodhodlanější ho mohli zachránit. A já, ač jsem si to ještě asi úplně neuvědomovala, se chtěla stát jednou z nich. Ach, kdybych tak tušila, že mám jednoho Smrtijeda přímo v domě... jenomže já zatím ani nevěděla, jak si ti lidé říkají, a ve svém pátrání jsem byla na samém začátku!
Jak jsem se tak probírala jednotlivými výstřižky, z nichž některé jsem znala div ne zpaměti, přestala jsem vnímat realitu. A nakonec mě probralo až to, že celý vlak prudce zastavil, a moje drahocenné papíry se následkem toho rozlétly všude kolem. Co se to děje? napadlo mě, a já se ihned vrhla na zem, abych výstřižky posbírala, ignorujíc přítomnost druhého spolucestujícího do takové míry, že mi už bylo i docela jedno, jestli není třeba vzhůru. A že ho to škubnutí muselo probudit, i kdyby doteď nakrásně spal. Vždyť já byla momentálně nadšená, možná maličko vyděšená, ale především nadšená tím, co se dělo! Má první myšlenka byla, že si třeba někdo přišel pro všechny prolhané mudlovské šmejdy, a odvede je někam pryč. A já už se nikdy nebudu muset bát lhářů, jakým byl Andy. Při myšlence na to, že Browna už nikdy neuvidím, ve mně možná někde hluboko něco bolestivě bodlo, ale já to schovala pod vlnu nadšení z možného příchodu spravedlnosti, kombinovaného se zmatením, poněvadž jsem opravdu jen těžko mohla odhadovat, co se ve skutečnosti děje. Nicméně jsem nejprve vyhlédla z okna, jako by se za ním snad mělo něco objevit, a poté jsem zase odemkla dveře (to cvaknutí už určitě muselo Kima probudit, pokud to neudělalo zastavení vlaku!) a vyhlédla jsem do uličky, dychtivá zahlédnout co se děje. Ústřižky novin jsem stále svírala v ruce. Prosím, buďte to vy! žádala jsem v duchu, zatímco jsem bez zájmu přešla kontrolující učitele ("Jo, je mi fajn.") a dál jsem vyhlížela jakéhokoliv původce toho, že si Bradavický expres udělal nečekanou zastávku někde kdoví kde.

Mimo herně:
Jaemu se omlouvám, ale chtěla jsem stihnout post dřív než další Včko, takže to když tak svedeme na spánek nebo tak něco... O:)

_________________

Eeej, vytáhneme vlaječky, jo! Sky dost dobře netušil, co si o Bastienovi myslet, protože toho kluka by snad dokázala nadchnout i pavučina na stropě, ale že by proti němu něco měl, to ne. Dál si vydrnkával nějakou melodii (jen jednu, jinou neuměl) na své ukulele a sledoval pohyb v kupé, který se mu zamlouval. Kobylky, pavouci žeroucí kobylky, holka ze Slunce, a skoro všichni očividně znali někoho, kdo byl boží, a hrál famfrpál. „Jo, Harry je můj bratránek,“ odsouhlasil, protože se za to nestyděl. Naopak to bylo strašně super, protože Harryho znal a doufal, že ho nechá na koštěti trochu blbnout, když už by na něm neseděl poprvé. Ono totiž udržet Skye nohama na zemi bylo občas hodně obtížné.
Neviditelná krysa byla tedy očividně živá, protože tu nic nesmrdělo jako měsíc nošené ponožky, Zmetticus vážně bylo dobré jméno (fakt, Scarlet), a že jsou dvě koleje plné žlutých zmetků z budoucnosti Sky naštěstí moc rozebírat nestíhal, protože se vlak náhle zastavil, a on jen tak tak stihl do náruče skrýt jak ukulele, tak Zmettica, načež se mu na obličej přilepil pavouk a Chorchelína se mu pokusila vydloubnout oční bulvu. „Se učil řídit na horský dráze, ne?“ zazubil se, když vlak už bezpečně stál. Samotný byl však zvědavý jako opice, takže vystrčil hlavu z kupé, aby jen ujistil procházejícího profesora, že jsou v pořádku, a natahoval krk dál, aby viděl na oba konce chodby. Dlouho se nic nedělo, ale pak se na vzdálenějším konci zjevil chlap, jehož obličej vídal v novinách. A taky sám Atticus Zmetek osobně, takže Sky zase zapadl do kupé a zavřel dveře. „O-ouuu,“ zaznělo z jeho úst dramaticky. „Je tu smečka ministerskejch a šacujou kupé, vážení! Takže jestli vezete drogy, jste namydlení.“

_________________

B3

A poněvadž všechny Tam-Taminy snahy přišly vniveč, novopečená prefektka to jednoduše vzdala a smířila se s tím, že se povídat nebude. S téměř unaveným povzdechnutím odkývala všechny dívčiny odpovědi, načež téměř zamyšleně vyhlédla z okna a jednoduše mlčela.
Jen o pár chvil později se dokonce přinutila vytáhnout tu schovávanou učebnici lektvarů, aby se zabavila. Šplhnu si u někoho, když se mezi řečí zmíním, že jsem se učila dopředu? - Lol, dobrej pokus. - Tak ne, no.
Možná by si četla a hádala se sama se sebou dál, jenže to by nesmělo dojít k tomu nečekanému brždění. Tamsin trochu překvapeně vzhlédla od knihy, aby se zadívala z okna. "Co je? Dyť tu ještě nejsme," vypadlo z ní téměř stejně otráveným tónem, jakým doteď mluvila i Skye. O prvačku v růžových šatech zavadila maličko zabloumaným pohledem, než znovu vyhlédla z okna, aby se pokusila zjistit, co se děje.
"To nevím. Ještě nikdy se nestalo - teda minimálně od doby, co studuju v Bradavicích -, že by vlak zastavil po cestě. Asi výluka na trati. Anebo si z nás ten strojvedoucí dělá legraci jako minulý rok. Byl to debil. A pravděpodobně pořád je. A já doufala, že už se ho zbavili... Nebo se aspoň naučil řídit lokomotivu," zauvažovala nahlas, než odložila učebnici lektvarů zpět do brašny, odznak si z nějakého nepochopitelného důvodu zastrčila do kapsy hábitu a nasadila děsně důležitý autoritativní výraz zodpovědného prefekta. "Půjdu to omrknout," oznámila zrzce, vstala a užuž mířila ke dveřím, aby vyšuměla z kupé. To by nicméně nesmělo být kontrolujících profesorů. Tamsin trochu zmateně zamrkala, s tázavým pohledem se obrátila na Skye. "Není ti nic?" optala se dodatečně. Prvačka se jí doteď zdála docela v pohodě, ale co kdyby náhodou... Na profesorské duo se každopádně obrátila s tím, že by mělo být všechno v pohodě, a jakmile poodešli k dalšímu kupé, plavovláska vystrčila hlavu do uličky, aby obhlédla, co se děje.
Chvíle toho zírání se nesla ve znamení zmateného pokukováním po culícím se Arsenovi s Cassidym - o alkoholové nehodě u prváků, pláči, objímání, přemlouvání a dalšího přirozeně neměla ani ponětí. Možná by se ptala, co se stalo, jenže to by se v chodbičce jen o pár okamžiků později nesměl objevit Lavinius Tinkerbell a pár bystrozorů, kteří docela bez okolků lezli do jednotlivých kupé. Tamsin pochopila celkem rychle. "No ty vole," vydechla s vykulenýma očima, načež zastrčila hlavu do kupé a docela prudce za sebou zavřela. "Jsou tady ministerští a prohledávají kupé! Ty brďo... jestli mi roztrhnou ten pytlík s bahnem, tak mi koupí novou tašku, učebnici, svačinu a ještě si pro to bláto pojedou až do Ameriky," obeznámila prvačku se situací, pokud se zrovna nerozhodla koukat a poslouchat v uličce s ní, a s nespokojeným výrazem ve tváři vyčkávala. Asi všem muselo být jasné, že pokud ji zajímal jenom případný roztržený pytlík s blátem, asi těžko mohla pašovat něco antiministerského.

Mimo herně:
Jsem si tam sama našla botu, no. Hups.

_________________

| +

Jak již bylo řečeno, Finnian neměl nejmenší problém s tím, aby pár děcek zavčas zjistilo, že jim alkohol zatím nechutná. To, co se začalo dít o vagón dál, už ale tak snadno přehlédnout nešlo.
Samotné zjevení Lavinia Tinkerbella by býval přijal se smíšenými pocity, na jednu stranu by se tím vysvětlilo zastavení vlaku, na druhou mu byl zrovna tajemník ministra kouzel sympatický asi jako dýmějový mor. Mnohem horší bylo to, že se zjevil v oblaku černého kouře, což mu bonusové body opravdu nepřineslo a Finnian si na vlastní oči potvrdil těch pár neuvěřitelně znějících zvěstí, co sem tam zaslechl po hospodách. Z tajemníkovy eskorty poznával jenom Attica, a to ještě jenom díky tomu, jak o něm půl prázdnin básnil Flann, což ho taky optimismem nenaplňovalo. Mimovolně bystrozory přepočítal, vyměnil si se Stigem podezřívavý pohled a při zmínce o rutinní kontrole si takřka oddechl.
„Zdravíčko,“ opětoval pozdrav co možná nejneutrálněji a přidal k tomu cosi jako zasalutování, byť tak lajdácké, že by za něj v oddíle dostal dva týdny rajónů. Zbytek přednesu ministrovy pravé ruky už se mu pozdával podstatně méně.
A i když chtěl namítnout, že v zájmu urychlení celé situace by se mělo dát vědět strojvedoucímu, že prozatím může pokračovat v jízdě, držel jazyk za zuby a následoval údernou bandu vagónem dál. Neschvaloval to, ani zdaleka, ale jednak byl realista a věděl, že s tím stejně nic nezmůže, druhak si ani po delším zamyšlení nevybavoval nikoho, kdo by je měl zajímat a zároveň se nacházel ve vlaku.
Bez řečí tedy pokračoval s ministerskými a profesorem Snailerem a doufal, že Flann letos nepašuje žádnou veselou houbu a že někdo z horkokrevnějších studentů neudělá nějakou blbost.

_________________