Lashi se podivila reakci chlapce, který se jim sice představil, ale hned následně zmizel do jiného kupé, což zmijozelku nechalo na pochybách, jestli řekla něco, co říct neměla. „Já jsem…“ začala zmateně a dosedla na sedačku naproti té Shashiho, přičemž se pořád ještě pokoušela pochopit ten náhlý odchod. Nemohla na nic přijít. „Řekla jsem něco špatně? Nebo nesnáší Zmijozel? Já ho nechtěla odehnat, vážně ne,“ zavrtěla hlavou a cítila se kvůli tomu odchodu docela špatně. Proč by někdo takhle u Merlinových ponožek reagoval, kdyby neměl důvod? Celé ji to přišlo zvláštní, ale aby se tím trápila celou cestu, to nehrozilo. Na to ji moc bolela noha, kterou si lehce promnula prsty. Co když jí ten kotník oteče? Vždyť se pak ani nevejde do bot!
Starosti s nohou a tím, jestli ji na kotníček Shashi sáhne nebo ne, vyřešilo nečekané zastavení vlaku, které donutilo Lashawn k pohybu kupředu, naštěstí tak, že se vyhnula Šášovi a neskončila přímo na něm jako v nějaké levné romantické literatuře, protože to se prý stávalo. „Ten strojvedoucí je rok od roku horší!“ postěžovala si mumlavě, když se tak nějak narovnala na sedačce a pročísla si rozházené vlasy.

_________________

Ve chvíli, kdy Gwee vlezla i se svým pobaleným majetkem do kupé, Gandalf v kleci zaregistroval přítomnost dalšího opeřence, Kathina Ronyho. Sovák k sovákovi (oboje myšleno jen jako ptactvo) sedá, a tak se výr začal ošívat a hlasitě zahoukal, dožaduje se propuštění. Jeho klícka ale byla odstavena na sedadlo, protože McGrathová se mořila s kufrem.
Ani tentokrát to nezvládla bez pomoci. Fyzička na famfrpálovou sezónu? Tak určitě.
"Ale pořád si větší než já, to stačí," zabrblala Gweeny a zasmála se. Hej, tak to byl každej, no ne? To už Havraspárka zvedala kufr do vzduchu, takže s hovorností na chvíli ubrala plyn. "Já si ho nezapomněla, jenom skoro. A i kdyby, tak mi ho táta pošle, ne?" protočila oči v sloup, ačkoli v tu chvíli byla ke Kath otočená zády.
"Jo, neboj, pěkně si pokecáme, až to tam dost- ... Ahoj!" pozdravila Gwee v marné snaze natočit hlavu ke dveřím. Správně zaregistrovala, že někdo přišel, a ačkoli zatím nevěděla, o koho se jedná, s kufrem si s radostí pomoci nechala. Nahoru na něj přišel ještě Nimbus, o kterém už tu byla řeč, a hned na to vypustila Gwen Gandalfa z klece.
"Díky," obdařila potom příchozího upřímným úsměvem a usadila se. Starší Mrzimor jí připadal povědomý, ale neměla na to si podle obličeje pamatovat celou školu. A jestli šel do šesťáku, tak to spolu pravděpodobně neabsolvovali ani žádnou hodinu. Že on znal jí a Kath - přece jen, už od prváku obě hrály v kolejních týmech, to člověku nějakou reputaci vynese. Ale tohle všechno bylo docela jedno, protože ten kluk měl sušenky.
"Jo, letos jdeme do čtvrťáku, takže zatím je to v klidu. Jediný, co nás možná čeká, je kurz přežití s Finnianem. Teda, doufám, že ho letos udělá znova!" zasmála se a nabídla si sušenku. "Tak to ochutnám, díky. Mimochodem, ty jsi ... Carel?" Byla si skoro stoprocentně jistá, že se ve jméně sekla, a nezbývalo tak doufat, že ne moc. Ale na její obranu si možná tak podrželi dveře do učebny, nebo něco takového.
"Jo a já jsem Gweeny. McGrathová. A vy dva se znáte?" ukázala nakousanou sušenkou z Caspera na Kath a zpět. Jsou přece jen oba z Mrzimoru, ne? Z řad havránků znala Gwen taky mnohem víc lidí, i když nutno přiznat, že třeba s Nebelvírčaty na tom byla fakticky bledě.
Další slova z její strany neutnula sušenka, ale náhlé trhnutí, které ji vymrštilo ze sedačky dolů, takže se kolenem praštila o protější sedadlo. Vlak začal brzdit.
"Co?" vyhrkla zmateně a natáhla krk, jestli v okně náhodou něco neuvidí, během čehož se snažila vrátit do původní polohy.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Finnian měl sice původně v plánu pouze rozdat bahno a krokodýly, ale trochu ho přehodnotil.
Předně si uvědomil, že už fakt dlouho nejel vlakem. Na Islandu železnice neměli a v lokalitách, kam jezdil na výlety, se zase vyhýbal veškeré civilizaci, takže pokud mu paměť dobře sloužila, jel vlakem naposledy v Indii, ještě když byl u armády. Taky ale vzal do úvahy fakt, že když teď vytáhl svoje učení v Bradavicích na dočista nový level, měl by se co nejdůkladněji seznámit se všemi rituály studentstva. Navíc se neuměl přemisťovat...
Takže prostě chvíli před odjezdem nastoupil někam do posledního vagónu a těšil se na klidnou jízdu maximálně ve společnosti několika absolventů svého kurzu, ovšem v obojím měl smůlu. Nejen že se jeho oblíbenci rozutekli po celém vlaku, taky to dneska na klid rozhodně nevypadalo. Skřípání brzd, padání dětí, možná nějaké to klení, to všechno jasně naznačovalo, že by asi neměl sedět na zadku a jít to řešit, protože ve vlaku podle všeho moc dospělých necestovalo.
Vyloženě preventivně zkontroloval, jestli zase nenechal hůlku doma na krbu, zvedl se a vydal se ve stopách profesora Snailera k lokomotivě. I on se snažil především tlumit obavy studentů klidným „hlavně žádnou paniku“ a výše zmíněného profesora potkal až ve vagónu A, protože klub mladistvých alkoholiků jeho z míry rozhodně nevyvedl.
„Tohle asi není běžnou součástí jízdy, hm?“ oslovil ho na uvítanou a vrhl zvídavý pohled dopředu k lokomotivě. Nebyl sice žádný ajznboňák, ale co se pamatoval na vlaky v Irsku, do lokomotivy se z vlaku dostat nedalo.
Což ho samozřejmě nemohlo zastavit.

_________________

Stephanie se uchechtla a koukla na Natha, jenž nazval mladého Notta skřetem. Jo, tohle se jí docela i zamlouvalo. Co už se jí tolik nelíbilo bylo to, jak s ní její ehehe "snoubenec" mluvil, a tak líně stočila pohled k němu a nespokojeně našpulila rtíky. "Ty si asi myslíš, že jsi někdo," začala a chvilku to mohlo vypadat, že nic jiného neplánuje říci. Kdo by se jí však snažil přerušit a skočit jí do řeči, ten by asi pěkně narazil. "To já budu muset promluvit se svými rodiči, protože nechci někoho ze spodiny, z jaký jsi ty," zavrčela naštvaně, protože o ní (a ještě ke všemu před ní) nebude říkat něco co se jí nelíbí. A že to co Ray řekl se jí nelíbilo. A zatímco Ray neviděl co s tímto sledoval jeho dědeček, Daruška nevěděla co tímto sledovali její rodiče, protože ona nechtěla být zasnoubená za nějaké tele, a i když moc dobře věděla co se o jeho rodu píše, rozhodně jí to nijak nevadilo. Ona si trvala na svém, prostě ho nechtěla.
"Já.." Darya se odmlčela a probodla Nathaniela zkoumavým pohledem. "Byla jsem s rodiči v Rusku navštívit své příbuzné," odvětila nakonec, jelikož o oné výpravě do nemocnice raději mlčela. Proč? No řekněme, že o ní zatím nechtěla moc mluvit, hlavně ne s lidmi, kteří tam nebyli.. na druhou stranu, kdyby se s některými věcmi svěřila třeba Nathanielovi, mohl by jí pomoci vymyslet vhodnou pomstu pro Patricka, na něhož se ještě stále zlobila. "Jinak jsem většinu prázdnin strávila doma," kde jsem odmítala vylézt z pokoje, protože jsem byla naštvaná na rodiče. Udinová by možná řekla ještě něco, těžko říci co, ale vlak, jenž z ničeho nic zabrzdil jí v tom zabránil.
No a jelikož tohle Daryinka opravdu nečekala, vyletěla ze své sedačky přímo na Raye, jenž seděl a proti ní. A co merlin nechtěl (ale pisatelky ano), jelikož vyletěla Darka ze své sedačky rychle a nečekaně, nestihla natáhnout ani ruce, aby se pokusila zabrzdit, díky čemuž se jejich hlavy ocitli u sebe tak blízko až se rty slečny Udinové dotkli těch mladého Notta. "No to si ze mě děláte.." Darya se samozřejmě rychle odtrhla, tohle to bylo prostě.. Ééé.. Fuj. A teď, víc než cokoliv jiného, jí zajímalo jaký blbec za tohle může a co se to vůbec děje.

_________________

Olivia přikývla, sice chtěla být velká sestra, ale věřila Erkkimu, že to také nemá moc výhod. Očividně bylo fuk jestli jste nejmladší nebo nejstarší, žádné výhody jste stejně neměli, což Livku děsně štvalo, ale stejně s tím nemohla nic moc dělat, a tak v několika málo sekundách potom, co přestali o sourozencích mluvit na vše zas zapomněla.
"V Havraspáru jsou prý ti děsně chytří, v Mrzimoru jsou děsně hodní, v Nebelvíru ty, jenž mají obrovskou odvahu a Zmijozel.." Wendy se odmlčela a zadívala se ven z okna na ubíhající krajinu. Už se nemohla dočkat až budou v Bradavicích a ona bude zařazený do jedné z kolejí...
"Já to chci taky zkusit," přikývla i hned a nejspíše tak trochu zapomněla, že ještě neřekla něco málo o Zmijozelu. Jenže to by si musela vzpomenout, že spolu probírali téma "do jaké koleje chceš". Byla tady možnost, že si vzpomene, ale zas tak pravděpodobné to nebylo. "A chtěla bych zkusit střelce nebo chytače," broukne i své preferované pozice, jelikož tyhle dvě jí lákali ze všeho nejvíc.. a samozřejmě nejvíce chtěla toho střelce, i když ani chytač nebyl k zahození. "Jen mě děsně dere, že nemůžu mít svoje vlastní koště.. Ty jsi si to, co jsi si koupil na Mistrovství, přivezl?" Optala se zvědavě, protože jestli ho Erkki měl sebou, chtěla i ona svoje vlastní, a to tak, že hodně. Dokonce možná i o něco více, než svoje slimáky, protože koště bylo koště.
A co se týkalo toho vlaku, jenž tak rychle zastavil.. Olivii to překvapilo, ale naštěstí zůstala sedět na svém místě a nevystřelila ze sedačky, jako se to mohlo stát. Za což byla fakt děsně ráda. "Co myslíš, že to bylo?" Livka chvíli přemýšlela nad tím, že by už mohli být v Prasinkách, ale očividně nebyli.

_________________

Šáša byl, podobně jako Lashi, zmaten z toho, jak se Septimus tak rychle vypařil. Udělal něco špatně? Řekl něco co toho kluka urazilo? Takové a mnohé podobného otázky ho teď napadaly a on se je snažil zahnat, ale marně. A i v tento moment ho napadlo, že je blbost, aby on byl prefektem. "To je v pořádku, Lashi," věnoval jí menší úsměv, rozhodně nechtěl, aby si ona dávala zavinu, že Strange z jejich kupé vystřelil docela rychle. "Nevím co to do něho vjelo.. třeba nemá rád prefekty?" Vypadlo z něj krapet zamyšleně, jelikož ho to trošku trápilo.
Možná by nad tím náhlým odchodem přemýšlel ještě nějakou dobu, ale vlak, jenž z ničeho nic zabrzdil, mu v tom tolik neumožňoval a sám Šáša měl co dělat, aby se udržel na svém místě. Na rozdíl od Lashawn měl však štěstí, jelikož sama slečna Mayekarová se na svém místě neudržela. "Lashawn, jsi v pořádku? Co noha?" I tentokrát zněla starost v jeho hlase. Šášovi začínalo připadat, že kdykoliv byli někde spolu, otázka jestli je Lashi v pořádku minimálně jednou padla. "Jo, to máš pravdu. Docela by mě zajímalo, co se děje," Shashi si moc dobře pamatoval na to, co se stalo minulí rok a v duchu na to nadával. Zvědavý však byl, jelikož na zastávce v Prasinkách ještě stále nebyli..

_________________

E1

Usadila jsem se na jedno z volných míst a těkala pohledem z jednoho na druhého. Nebyla tak úplně pravda, že bych se do tohoto kupé hrnula tak nadšeně, jak to vypadalo, ale prostě jsem už jen z principu nechtěla nechávat Summer na samotce s Tarenem. A nebylo to kvůli tomu, že by Taren mohl Summer něco udělat, ale spíš opačně. Jo, měla jsem tu holku sice vcelku i ráda, ale vždycky mi přišlo, že jedná s postraními úmysly.
Chvilku mi trvalo, než jsem zareagovala na Tarenovu poznámku, protože mi nějak nedošlo, že mluvil na mě. Nakonec jsem se na něj otočila a co nejrozumněji prohlásila: "A to, že jsem z Nebelvíru, znamená, že musím sedat jen s nebelvírskými?" Když už jsem si sem sedla, tak neodejdu. stejně bych ani nevěděla kam.
V kupé bylo větší ticho než obvykle na místě, kde se objevuji já. Ale vůbec jsem nevěděla, co bych měla říkat. Ale to ticho bylo děsivé. "Nemůžete něco říkat?" zeptala jsem se opatrně, ale asi to byl hloupý pokus... Přes to jsem pokračovala. "Třeba něco o vašich prázdninách, famfrpálu... Nebo třeba o tom, jak mě nesnášíte, ale netvařte se jako dva králové krutosti a protivnosti. Já to nemám ráda." Ta posledni věta asi byla naprosto zbytečná, protože oboum asi bylo naprosto jedno, co mám, nebo nemám ráda. Přesto jsem ale doufala, že třeba spolu budeme moct mluvit. Měla jsem sebou do toho kupé někoho přitáhnout...
Najednou se kupé zastavilo. Trhla jsem sebou, ale díky bohu na nikoho z těch dvou nespadla. Trochu šokovaně jsem na oba dva koukla. "Proč to zastavilo? Copak ten vlak někdy normálně zastavuje? Je to normální? No, není to normální!" pak jsem se uklidnila. Bylo zbytečné takhle bláznit. "Pardón." oznámila jsem oboum dvoum uhlazeně a když přišel profesor, jen jsem zakývala hlavou, že je mi dobře.

_________________

Scarlet s Adamovým konstatováním, že se raději pokusí neprojet zkoušky, musela chtě nechtě souhlasit. Ona sice měla učení dost na háku, zvlášť ty předměty, které ji nebavily, ale sama by nerada opakovala ročník. Začínala se tedy sice učit až tehdy, kdy jí hořela koudel za patami, ale i to se počítalo, ne? Třeba se jí i podaří dostat nějaké ucházející známky. Každopádně na to bylo ještě trocha času a navíc si cestu vlakem Scarlet nechtěla kazit přemýšlením o učení, které by měla zvládnout.
„Baví, považuju dějiny za fascinující. Hlavně do období středověku, mně prostě přijde zajímavý, jak ty lidi žili dřív a vůbec jak fungovala společnost. A to nemluvím o době před rozšířením křesťanství. No, a taky je historie jedna z minima věcí, které mi asi fakt jdou,“ rozhovořila se Scarlet, aniž by přemýšlela nad tím, že by až takové detaily Adama ani zajímat nemusely a pravděpodobně očekával odpověď ve stylu ano/ne.
Po Adamově otázce se Scarlet zatvářila nejistě. Ne že by najednou začala mít pochyby, ale vyslovené takhle nahlas to bylo trochu zvláštní. „Ráda bych, aspoň trochu. Uvidím, kvůli rodině. Nerada bych je do něčeho zatáhla,“ zamumlala a radši se zdržela poznámky, že její otec a bratr pracují přímo na ministerstvu, a i kvůli nim se nechtěla do ničeho hnát úplně bezhlavě. Nestyděla se za to, věděla, že tam nejsou kvůli tomu, aby se ministrovi zalíbili nebo mu lezli do zadele, ale taky to neříkala na potkání. Navíc doma před nedávnem proběhla diskuze o možném opuštění zaměstnání, takže za pár dní mohlo být všechno jinak. Každopádně zpět k tématu. „To jsi odvážný,“ broukla Scarlet, když se spolužák přiznal, že on se naopak chystá přesunout na barikády hned, bez váhání. K tomu se taky každý nedokázal odhodlat, ať byly jejich důvody jakékoliv. „Kdybychom se tam nesešli, budu aspoň držet palce, ať se ti nic nestane,“ dodala s úsměvem. A samozřejmě to neplatilo jen o Adamovi, ale i o dalších bojovnících za… svobodu.
Na zmínku o tom, že Adama už nějakou dobu neživí rodiče, Scarlet jen chápavě přikývla. Nehodlala ale začít spolužáka litovat nebo házet soucitné pohledy, tak nějak si domyslela, že Adam bude zrovna jeden z těch, kteří o podobné reakce nestojí. „Možná bych ti mohla nějak pomoct, záleží na tom, co by tě zajímalo, a jestli by to muselo nutně být v kouzelnickém nebo mudlovském světě. Mám pár kontaktů, třeba bych něco sehnala, hm?“ Scarlet mírně povytáhla obočí, co Adam na to. Ona by s tím problém neměla, a pokud by to jemu pomohlo, tak proč ne? Z divadla a sboru znala celkem dost lidí, to by v tom byl čert, aby jeden z nich o ničem nevěděl, no ne?
Když se pak ozvalo zahoukání a úder jedenácté hodiny, Scarlet znovu vyhlédla z okýnka, ačkoliv nepředpokládala, že by někde v tom davu zahlédla rodiče, ti byli určitě někde u vagonu, kde se nacházel Sky. Podobně jako Adam chvíli pozorovala mizející Londýn, zatímco pomalu, skoro nepřítomně, hladila kocoura uvelebeného na jejím klínu.
Nějaká část jejich cesty asi pak uběhla mlčky, než ji po čase narušilo náhlé zastavení vlaku. Scarlet měla co dělat, aby neskončila rozplácnutá na protější sedačce, a nebylo by divu, kdyby Godric s prskáním odskočil pryč. „U Merlinových gatí,“ zaklela Scarlet a krátce nakoukla z okýnka, ačkoliv asi bez úspěchu. Se svraštěným obočím pohlédla na Adama a s komentářem „to je divný“ vyskočila na nohy, aby vystrčila hlavu z kupéčka. „Hej, taky netušíte, co se stalo, co?“ houkla na případné studenty, kteří se zachovali stejně jako ona. V duchu každopádně doufala, že se jednalo jen o nevinnou závadu na lokomotivě a ne něco… jiného.

_________________

>>

Nástupiště 9 a 3/4

Příjezd na nádraží byl tak trochu… hektický. Jako vždy. Jane měla věcí víc než by bylo zdrávo nehledě na to, že chytit Démona bylo… složité. Nesnášel přepravku (v čem se asi shodl s Popelnicí) a taky to dal najevo (stejně jako každý rok), takže než ho Jane vytáhla zpod skříně, tak to nějaký čas zabralo… A pak tu byly jisté kolony a cesta autem se protáhla a… Bylo toho hodně, ale stihla to. Krátce na rozloučenou objala oba rodiče, otce před vstupem na samotné nástupiště, už se z toho pomalu stávala tradice, že na samotné nástupiště nechodil a mamku těsně před odjezdem. Bylo to důležité. Stále měla v vzpomínku jak na nádraží přišel jen její otec s tím, že mamka měla nehodu a že… Tmavá vzpomínka však bledla s časem a létem, které slunce bylo více než plné. Jako by se ty nepokoje na Příčné snad ani nestaly… Hodila (emh… tak jo… kopla je tam, ale tak jako kdo by to řešil to je detail) kufry do zavazadlového prostoru a skočila do vlaku. Prošla ho s klidem, vždyť nikam nespěchala, do přednějších míst, protože všude, ale jako fakt všude to bylo doslova narváno prváky a známou tvář prakticky nezahlédla anebo spíše přehlédla. Až přední vagón byl podezřele prázdný a už už chtěla vzdát pátrání, když se zastavila před kupé s Patrickem, který spal. Spící společnost je taky společnost...



Takže potichu otevřela dveře kupé, stejně potichu vešla dovnitř a zavřela za sebou, přepravku s Démonem dala na zem. Chvilku vydržela sledovat ubíhající krajinu, ale pak by rovněž usnula a tak místo toho vytáhla náčrtník, zastrčila čerstvě umyté a rozpuštěné vlasy za ucho a začala natajno kreslit Patricka. V jednu chvíli ji pak napadlo udělat ze srandy to, co jednou Darrelovi, a to nakreslit Patrickovi fousky a lehce líčidly načernit nos a pak dělat jakoby nic, ale Darrel si o tehdy prakticky řekl a Patrick jí nic neudělal. Takže ne, fousky ne. Přinejmenším prozatím ne, ale až se začne nudit…
…
Rázné cuknutí, zvířecí nadávky a… Tužka jí sjela a na obrázku na Patrickově tváři vyrobila čáru, která by se při špatném světle dala považovat za jizvu, ale…! „Snad není možný.“ Zavrčela Jane. Navíc se takhle její model probudil a naaranžovat ho znovu do té spící postavy s lehce pootevřenými ústy… no bude si prostě muset počkat až zase usne a i tak… Démonova přepravka se nepřevrátila, takže Jane se musela v podstatě vypořádat jen s jednou hlasitě nadávající kočkou (Démon nadával taky jen trochu tišeji) a probuzeným Patrickem. Zcela nevinně otočila několik stránek i když se lehce třásly prsty. I ona se totiž lekla, když vlak tak nečekaně zastavil.
„Nemám páru.“ Sdělila Patrickovi. A pak se jí rty lehce zvedly k úsměvu. „Ale jinak dobré ráno Šípková Růženko.“ Popíchla ho, ale byla to sranda.

_________________

(Stieg Larsson)

Linuška si vyzula botky na svůj disneyovský kufr a nožky v bílých krajkových ponožkách složila pod sebe do tureckého sedu. Komentář míněný na její mašle ve vlasech ocenila přátelským uculením a natáhla packy po kocourovi, kterého si posadila na klín a dle instrukcí se dala do drbání černé kocouří hlavy. "Nemá blechy, že?" Ujistila se ještě a zaposlouchala se do vyprávění o chlapcových prázdninách, s občasným pokývnutím hlavou nebo chápavým "uhm". "To je bezva, že sis stihl projít učebnice... našel jsi tam něco zajímavého? Totiž... neměli jsme žádnou povinnou četbu, že ne?" Znejistěla Lee vzápětí, zatímco si snažila povzpomínat na závěrečná slova všech učitelů na posledních hodinách (bez úspěchu, jak jinak). "Já byla celý srpen u strejdy a tety v Londýně. Taky to nejsou kouzelníci a když jsem říkala, že jedu do kouzelnické školy, tak mi řekli, že si prý vymýšlím," prohlásilo děvčátko rozmrzele. "Oni si totiž myslí, že mě mamka s taťkou dali do nějaké školy pro pomalejší děti a jenom to nechci přiznat," zamračila se zrzka uraženě. "Ale mají sedm dcer, takže jsem si sice nezopakovala nic do lektvarů, ale alespoň vím, jak si co nejlíp oholit nohy."
Dantíkovo vyprávění o útoku na Příčné poslouchala holčička s poněkud zmateným výrazem, který svědčil o tom, že Aileen neměla o události nejmenší potuchy - pan a paní McAlisterovi neodebírali nikdy žádný denní tisk, takže dívenku jaktěživ nenapadlo, aby si třeba jen tak někdy koupila nějaký kouzelnický deník. A i kdyby, stejně by si spíš než Denního Věštce koupila Jinotaj. "Jaký útok? Zase se někdo popral kvůli famfrpálovým týmům?" Zajímala se nejprve bezstarostně, ale pak se zase trochu nakabonila. "Profesor z Bradavic? To není možné, profesorům z Bradavic se nikdy nemůže nic stát," prohlásila s neoblomnou dětinskou jistotou a začala se hrabat v příruční kabelce, odkud nakonec vylovila balíček s topinkami s burákovým máslem. "Toustík?"
Než se ale stihla zajímat dál, vpadl k nim do kupé hubený tmavovlasý chlapec. Zrzka mu samozřejmě pokývla, že mají místa dost, a plaše si s ním potřásla rukou. "Aileen McAlisterová, taky Mrzimor. Druhý ročník," představila se automaticky a věnovala chlapci přátelský úsměv, načež se pokusila zastrčit svůj kufr s obrázkem Aristokoček ještě trochu hlouběji pod sedadlo, aby měl hnědovlásek dost místa na nohy a zavazadla. "Jé, ty máš taky kočku!" Vypískla zvědavě a podrbala Tita na svém klíně nad ocasem. Protože předpokládala, že poslední slova jejich konverzace chlapec slyšel, a protože jí společenský takt moc neříkal, rovnou na něj vybafla: "Tys slyšel něco o tom, že někdo umřel na Příčné?"
V tom ale vlak prudce zabrzdil a Linušce vyletěly z rukou jak předtím nabízené topinky, tak i černý kocour - a kdyby nestihla rychle rozmotat nohy z tureckého sedu, plácla by sebou na podlahu vlaku i zrzka samotná. Překvapeně zapištěla a rychle se naplácla obličejem na okno, aby zjistila, jestli už se za ním rozprostřely pozemky bradavického hradu. "Ještě tu nejsme," prohlásila užasle. "To máme mezi zastávku?"

Mimo herně:
Omlouvám se za zpoždění, už to snad bude lepší.