Šáša se popravdě cítil trošku zmateně, jelikož v jednu chvíli Lashawn tvrdila, že není v pořádku a v další, že v pořádku je. Taky se utvrdil v tom, že ženy prostě nechápe. On když něco řekl tak to prostě platilo a během následujících pár vteřin to nezměnil. A tak chvíli stál, vyjukaně na Lashi koukal a přemýšlel, jestli jí to tedy bolí nebo ne.
Její kufry pak uklidil na místo kam patří, takže určitě nezastavil Septima výprodejem kufrů, i když kdyby havraspárec chtěl, klidně by mu to udělal. HMM. "Můžu se ti na to podívat. Pochybuji, že to nic nebylo, vždyť ti na nohu spadl kufr," zkonstatoval nakonec a až o chvilku později si tak trochu uvědomil, že jí nabídl zkontrolování její nožky, a tak nebylo divu, že jeho tváře polila červeň.
"Myslím, že v tomhle blázinci jí těžko najdeš," původně chtěl říci něco ve smyslu "já chtěl zas hledat Emičku a Maeve", ale přišlo mu, že se to moc nehodí..."A nerušíš," dodal kdyby se náhodou chtěla Lashawn někam vypařit hledat svou kamarádku, jelikož on byl za její přítomnost opravdu rád. Pohledem na chvíli sklouzl i k Septimovi, jehož tak trochu zazdil.. Ale tak to snad musel pochopit, ne? "Shashi, Havraspár a prefekt.." dodal i své jméno, jelikož na to Septimovo stále nemohl přijít. Poslední slovo spíše zamumlal, jelikož to stále nemohl pochopit. Z něho byl prefekt, stále nechápal jak ho z něho mohl Brumbál udělat a co se týkalo samotného odznaku.. byl někde na dně kufru.

_________________

Kath se ani nestačila v kupéčku moc zabydlet a už měla společnost. Naštěstí příjemnou a zcela vítanou. "Ahoj!" usmála se zářivě na svou nejlepší kamarádku a zacpala stále zarytě kvílícímu Ronymu zobák soví mlskou v naději, že ho to alespoň na chviličku uklidní. "Nevyrostla, nezapomněla a mám se dobře," informovala Gweeny. Měla opravdu hroznou radost, že ji konečně po dlouhé chvíli vidí, protože tohle léto si opravdu jen psaly. Jaksi se nepovedlo domluvit nějaký sraz. To byla jen třešnička na pěkně nechutném dortu letošních prázdnin. "Jak sis mohla zapomenout koště?" To byla pro Kath absolutně nepochopitelná věc, jelikož famfrpál byla jednou z věcí, na které se v Bradavicích nejvíc a upřímně těšila. A Gweeny navíc měla opravdu dobré, drahé koště. "Když už se ti nechtělo mi odepisovat, můžeš mi na všechny ty otázky, které jsem ti v něm kladla, klidně odpovědět teď," usmála se na Havraspárku andělsky. Když viděla, jak se chudinka pachtí se svým kufrem, chtěla vyskočit a pomoci jí (ačkoli spíš jen symbolicky, protože sama moc síly taky neměla), v tu chvíli se však ve dveřích jejich kupé objevil mrzimorský šesťák Connolly, kterého Kath znala víceméně jen od vidění. "Čau," oplatila mu trochu zaraženě pozdrav a sledovala, jak si poradil s kufry. Vypadalo to, že dnešní cestu stráví ve třech.
Bylo vlastně docela štěstí, že Kath seděla v kupé se dvěma opravdu upovídanými osobami, jelikož sama toho s cizími moc nenamluvila. Jen vděčně přijímala jakákoli témata, která kdo vymyslel, a pozorně poslouchala, co kdo říká. Pokud se někdy taky ozvala, pak proto, že měla k dané věci opravdu něco zajímavého, nebo protože jí bylo trapné mlčet. Tak to alespoň bývalo v předchozích ročnících. Můžeme konstatovat, že po letech v Bradavicích se alespoň trochu oťukala, takže rozhovor s ní už nemusel být tak marný. "NKÚ skládáme až za rok, jo," přikývla a střelila očima od kukudýla opatrně zkoumajícího sedačku vedle ní ke staršímu mrzimorskému spolužákovi. "Tys je dělal teď, na konci školního roku, viď?" Třeba jim o zkouškách něco prozradí. "A sušenku si dám ráda, díky," vzala si nabízenou dobrotu. "Jsou moc dobrý."
A pak se dal vlak konečně do pohybu.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

"Ale byla. A veliká! Úplně si tě umím představit v růžových šatičkách, s kabelčičkou a mašlí ve vlasech, tak mi tady netvrď, že jsi o tom nikdy nesnil," vyhrkla nechápavě, protože tohle určitě nemohlo být normální! Takže se rozhodla udělat si průzkum, i když.. nejspíš na to brzo zapomene ehm.
"Jak vidíš tak může. A nejsem, mám čtyři sestry. Proto je to nejspíš tak štve, mají pět dětí, ale ani jedno není kluk. Ty jedináček jsi?" Popravdě by jedináček ani být nechtěla. Jistě, mělo to své výhody, ale ona své sestry měla ráda (většinou) a neuměla si představit, že by neměla žádné sourozence (možná i uměla). Pak už se vlak rozjel, Oliva vyhlédla z okna a mávala, i když rodiče už byli dávno pryč... ne, že by jí to nějak vadilo, očividně byla nadšená jen z toho, že prostě může mávat na kohokoliv. A ne, rozhodně se nebála toho, že odjíždí na deset měsíců někam pryč. Ona se naopak strašně těšila!
"Hódně moc! Moje rodina, jako celkově, dělá tajnosti o kolo zařazení strašný tajnosti, takže nevím jak to chodí a ani do jaké koleje chodí mé sestry, bratranci a sestřenic.. a kam chodili moje rodiče a zbytek rodiny," pokrčila rameny a pousmála se. Ona už se vážně těšila na to, až zjistí kam kdo chodí, protože jí to prostě děsně zajímalo. "A ty? Těšíš se? A máš nějakou kolej, do které by jsi opravdu chtěl nebo naopak nechtěl?"

_________________

Summer na maličkou chvíli zaváhala, jestli by to náhodou neměla považovat za nevhodné a někam zmizet. Pak ale vlezla dovnitř, zavřela za sebou dveře, kufry si dala do prostoru pro zavazadla a posadila se, jak jí Taren přikázal. "To rozhodně," přitakala, ale nemohla si pomoct a v jejím hlase zazněl sarkasmus. To že do Bradavic cestovali vlakem, jí zrovna bylo vcelku ukradené.
Jakoby Summer tuhle otázku nečekala. Pravý koutek jí cukl směrem nahoru. Tahle otázka už byla neskutečně ohraná, a havraspárku stále udivovalo, že jí Taren opakuje tak často. Vždyť se tím vlastně ponižoval, ne? Zrovna se nadechovala, aby Tarena ujistila, že to vzdát vážně nehodlá, i kdyby to mělo být na úkor jejího zdraví, teda Summer byla ostražitá, nebo se o to aspoň snažila, a protože jí to ani trochu nepřinášelo pocit bezpečí, snažila se být ještě opatrnější, ale pořád jí něco mohlo uniknout poměrně snadno, vtrhla dovnitř Evelin McCourtneyová, (a kdyby Summer byla zlá, pravděpodobně by si do ní rýpla, že vypadá jak koberec.) "No nazdar," nevzrušeně odpověděla na její pozdrav. Jakmile z pusy vypustila další slova, hnědovláska vypadala, že každou chvílí hodí facepalm. To bude skvělá cesta! Na Evelininu otázku ale nic neodpověděla, ani jí nepropálila žádným nenávistným pohledem, ona se totiž radši koukala z okna než na ní.
Vlak sebou zlehka trhl a konečně se rozjel. Teď, když už tu nebyla s Tarenem sama, rozhodla se moc nemluvit. Teda, ona toho moc neřekla ani předtím, ale prostě na Evelin momentálně neměla náladu, už jenom proto, že přerušila chvíli soukromí mezi ní a mladým Hartem, protože hej, moc často se nestává, že jsou spolu tihle dva sami, a to je někdy nevýhoda.

_________________

Překvapeně jsem zamrkala. O zařazování mi sice nikdo nic moc neříkal, ale že by se mělo bojovat s čímkoliv, natož s drakem, tomu jsem ani za mák nevěřila. A taky bych to rozhodně ani neočekávala. "To ti někdy někdo tvrdil?" vydechla jsem udiveně, každopádně z hlasu mi zazněla úleva, že mě nikdo během zařazovacího procesu nepřizabije. Ne že by to nějak moc pomáhalo mojí čím dál tím větší nervozitě, hrozící uhlazením sira Henryho a mým kolapsem. Ale když nic jiného, bylo fajn slyšet, že to celé zřejmě nebude nejhorší věc na světě. Věnovala jsem slečně mírné pousmání na znamení díků. Sice jsem ji určitě děsně otravovala, ale jinak působila sympaticky a mile. I když unaveně.
Tu svou další otázku bych si vzápětí nejraději omlátila o hlavu. Vždyť to bylo evidentní, a i když to druhá slečna takhle nemyslela, já to pochopila přesně jako potvrzení toho, že ji svými dotěrnými dotazy otravuji. To jsem ale přeci nemohla říct! Vyznělo by to tak, že se ani nesnažím vnímat, co mi zrzečka říká! Jenže co tedy mám dělat, jak reagovat? To jsem netušila. Nakonec mě zachránil rozjezd vlaku.
"Tak a je to... vstříc neznámému," pípla jsem naprosto nenávazně na cokoliv dalšího, a znovu jsem se plánovala vrátit k hlazení kocoura. Uklidnění a tak, chápeme. Vtom mě ale napadlo, že když už tady budeme víceméně za hovoru-nehovoru sedět celou cestu do Bradavic, bylo by asi záhodno znát jména té druhé. "Mimochodem, já jsem Týna," usmála jsem se na ni, "Týna Ravensdalová." Ani nevím, proč jsem připojila i příjmení. Zřejmě ze slušnosti. Rozhodně se nejednalo o to, že bych se chtěla nějak vytahovat původem. Protože hej, co bylo na mně jiného než na ostatních? Nic.

_________________

Do kupé, ve kterém se zřejmě chtěl schovat nejmenovaný Korejec, jsem vešla až chvíli poté, co se vlak dal do pohybu. Nevěřili byste, jak je těžké v takovém Bradavickém expresu najít místo, kde není miliarda malých parchantů. V duchu jsem ještě pořád nadávala na stupiditu kohokoliv, kdo vybíral letošní prefekty. Tak nějak jsem totiž počítala s tím, že tohle místo samozřejmě dostanu, a když mi poštou žádný odznak nedorazil, dokonale mě to namíchlo. Přeci muselo být všem úplně jasné, kdo se na tu práci hodí nejvíc!
Tak či tak, právě proto, poněvadž jsem byla zahloubaná do myšlenek na tichou pomstu všem, kdo byli proti mému zvolení za prefektku, jsem do kupé vešla, aniž bych se nejprve podívala, zda a kdo je uvnitř, nebo si třeba všimla zatažených závěsů (ty tam přeci klidně mohl někdo nechat!) a jelikož jsem rozhodně nechtěla být ve své nalezené oáze klidu (domnělé, ale to nebudeme řešit, ne dřív, než si spolupasažéra za několik chvil všimnu) rušena, prostě jsem za sebou cvakla zámkem, položila Sunshina na zem a posadila se hned vedle dveří, abych mohla případně v rychlosti vyskočit pro dýňovou paštičku, až kolem pojede ta stará čarodějka se sladkým vozíčkem.
A jak jsem se tak usazovala a uhlazovala si školní černou sukni a bílou košili, doplněnou zmijozelsky zelenou kravatou, jediné to kousky uniformy, které jsem se uráčila zatím si obléci, padl mi teprve pohled na zřejmě spícího člověka. No to snad ne, předvedla jsem v duchu dokonalý facepalm, když jsem druhého pasažéra identifikovala jako toho J-něco z knihkupectví. Vážně jsem nechápala, jak se mi povedlo si ho, roztaženého přes celou sedačku, do té chvíle nevšimnout. Ale odejít jsem se nerozhodla. Pořád bylo lepší sedět tady s ním, než s nějakými nesnesitelnými uječenými prváky. No a začala jsem doufat, že se J rozhodně celou cestu ani nepohne a neprobudí. Poněvadž upřímně, netušila jsem, jak přesně se chovat. A na hraní nějakých her jako onehdy jsem vážně neměla náladu. Sunshine se rádoby-ochranitelsky posadil k mým nohám a začal na druhého přítomného kočičáka vrhat varovné pohledy, jako by mi snad měl v plánu ublížit...

Mimo herně:
Tak tady ji máš, za žblept pardon, umírám. xD

_________________

Velkým problémem zbývajících tří osob ve Flannově kupé nebyly ani tak samotné alergie, jako spíš fakt, že jely zrovna s ním. Flann totiž díky výchově a domácímu prostředí neměl nejmenší tušení, že něco takového člověk mít může, a kašlání jednoho z kluků si s přítomností své vlastní kočky ani v nejmenším nespojoval. Ostatně nebyla to jediná kočka...
„Flann,“ odpověděl prostě na Juliino nadhození, čímž dle svého mínění dostatečně přispěl k celkové představovací situaci, a vzápětí se jal zodpovídat i další položený dotaz. Který byl skvělou nahrávkou k jeho vlastnímu pozdějšímu dotazu, takže je vlastně s podivem, proč se k němu dostával oklikou přes prsa Algernnon de Bray. Časoprostorové kontinuum zase válelo.
„Nepoplujeme,“ zavrtěl prostě hlavou, „lodičky jsou výsada prváků, takovej docela pěknej obřad, abyste se do velký síně dostali zvlášť. My pojedeme kočárama.“
Pak patrně následovalo nějaké to přeměřování hůlek, do nějž se ale Flann podobně jako Alek nezapojoval, a došlo na otázku jeho. Která asi, pravda, byla trochu přes čáru, ale šlo o vědu a tam šel veškerý jeho i tak zakrnělý takt stranou.
„To je kvůli pokusu,“ vysvětlil rychle, když se jeden z bratrů kdovíproč zakabonil a druhý začal syčet. „Ty kočáry, co jima pojedeme my starší, totiž táhnou testrálové. Takový kouzelný koně, co je viděj jenom ti, co někdy na vlastní voči viděli někoho umřít.“
Opřel se do sedačky, začal si mimovolně házet s barvou ve spreji a pokračoval.
„Jestli na to stačí zlatá rybka, to nevim, ale zkusíme to. Já na to každopádně půjdu technikou, protože když umřela máma, nebyl jsem u toho, a fakt je chci vidět.“ Jednoduše řečeno, co Flannovi chybělo v taktnosti, to si vynahrazoval odhodláním a vynalézavostí. Otázkou teď zůstávalo, jestli ho zabijou Faustovi, nebo naštvaní neviditelní koně...

_________________

Po jeho příchodu do kupé se ozve drzé odseknutí, po kterém se ohlédne po chlapci s nadzvednutým obočím, skoro jako by se jej mlčky tázal, jestli je takové odsekávání skutečně nutné. Zvláště v jeho přítomnosti. "To ano, a jednoho omylem nechali viditelného, že?" otáže se Raye, k němuž upře svůj dlouhý a soustředěný pohled, v němž nelze vyčíst žádné emoce. I přes počáteční nejistotu se mu podařilo své pocity odstínit a působit přesně tak odměřeně, jak jen bylo třeba. Možná nebylo zrovna nejvhodnější se takto vyjadřovat o spolusedícím chlapci, zvláště když si pořádně nebyl jist, kdo je, ale přesto to mohlo jasně poukázat na to, že se sebou rozhodně nenechá vorat. A že se taky umí ozvat.
Pak se chlapec představí, přičemž si jej nějakou dobu zůstane prohlížet. Nott. To jméno mu nebylo neznámé, a jak Nathaniel uvažuje, brzy si také rozvzpomene, naproti komu to tu sedí. V prvním momentě semkne rty, a pak nakrčí obočí. "Takže ty jsi ten Nott. Už jsem o tobě slyšel. Těší mě," řekne k němu, protože přiznejme si, byl vychováván tak, aby se uměl chovat, a tak si stále jisté způsoby udržoval, což platilo i nyní, ve chvíli, kdy mohl na vlastní oči vidět toho bájného Notta. Až poté se jeho pohled přemístí k Darye, od níž očekával téměř cokoliv, jen ne vlídná slova. Alespoň dostatečně vlídná slova na její osobnost. Zodpovězenou otázku, mířenou právě na staršího modrého, nakonec nechá bez další odezvy. Stejně jako si odpustí nějaká slova mířená na její vřelost. Zřejmě to mělo co do činění s tím mladým Nottem. "Bylo to dost hektické kvůli vyřizování věcí do školy, ale pak jsme ještě na čas odcestovali do Itálie, takže si myslím, že to dopadlo dobře. A co ty, Daryo?" napodobí dívčinu otázku a koutky rtů pozvedne do menšího úsměvu. Těžko říci, jestli se k té otevřené ignoraci Raye přidává nebo ne... je však pravdou, že k němu zatím nic dalšího nepronáší a pohledem probodává Daryu.

_________________

Jakmile se dal vlak do pohybu, Taren s menším ušklíbnutím stočil zrak ke své zatím jediné společnosti. Od Summer neočekával nějakou ukecanost, tou oplývala spíše druhá nebelvírská dámička, ale i tak ho strohá odpověď trochu překvapila. Nedal však na sobě nic znát. Summer byla z Havraspáru a Taren byl toho názoru, že nemohla být naprosto blbá, což sem tam potvrzovala, takže bylo lepší, že držela pusu a nerozhodla se vyvrátit Tarenův názor hned první školní, respektive první a poslední předškolní den. Odpověď ohledně famfrpálu, ta už ho zajímala o dost více, což šlo poznat i z chlapcova upřeného pohledu, kterým se neobtěžoval, pokud nemusel, vlastně do teď se spíše díval z okénka a sledoval ubíhající Londýn. Sám neměl ponětí, jakou odpověď mu chtěla Summer sdělit. Nemohla přece být tak naivní, aby si myslela, že si zvládne v týmu vybudovat místo. To se nepodívala do zrcadla? Hodila se spíš k plotně. Dobře, když by přimhouřil oči, mohla by být manželkou nějakého prošedivělého čistokrevného chlapíka... za pár let, samozřejmě, ale rozhodně nemohla být famfrpálovou hráčkou, ne teď ani za pár let. Možná by někdo na sebe měl vzít to nepříjemné břímě a říct jí to, než aby se celých sedm let hnala za něčím, čemu se nebude schopná ani o centimetr přiblížit. Bylo snad na něm, aby Summer Morganové udělal z čisté starosti takovou službu?
"Summer? Ty na famfrpál prostě nemáš, měla by sis to už přiznat," začal mluvit, aniž by do předu promyslel důsledek svých slov. Ve skutečnosti, Taren se o důsledek v životě moc nezajímal, ale ještě před pár minutami přemýšlel o Summer jako o své budoucí spolužačce, která by mu mohla pomoci. A svým prohlášením si u ní svou reputaci musel jedině vylepšit, vždyť se jí snažil pomoc, kdo se kdy snažil Summer Morganové pomoc jako on?
Líně přetočil pohled ke dveřím, z kterých se ozval hlas drahé Evelin. V tu chvíli mu na chvíli zamrazilo v zátylku. Evelin rád neměl, to snad bylo nad slunce jasné, však se k němu chovala strašně a svým věčně zdrobnělým oslovováním si u něho nedokázala získat ani špetku respektu. Ovšem v tu chvíli ve srovnání se Summer, která seděla na proti němu a snažila si udržet vlastní sebehodnotu, elegantnost, vlastní úroveň, za každé okolnosti, si uvědomil, že nenávist k ní není ani trochu taková jako k Nebelvírce.
"Mám pocit, že tví nebelvírští spolužáci jsou jinde," zvedl k ní na okamžik pohled a zamračil se, nezdálo se však, že by se snažil Evelin zabránit k přisednutí, takže si sednout opravdu mohla. A ať už to odešla, nebo se posadila, v obou případech se Taren zadíval z okna a dvě dámy ponechal jejich vlastní konverzaci.

_________________

Pokrčil rameny. "Popravdě... zatím nad tím ani moc nepřemýšlel," přiznal stejně jako děvčata.
Když na něj bráška promluvil rusky, pohlédl na něj a trošičku nakrčil obočí, neboť když Nikolaj volil ruštinu, připadal si jako zločinec, a úmyslně proto odpověděl anglicky - a nad důvodem Nikolaj ani nemusel dlouho přemýšlet. Kiril byl za každé okolnosti galantní k dívkám a bavit se před nimi rusky, mu přišlo velice neslušné a nevhodné - odpustitelné snad v případě, kdyby se Nikolaj rozhodl probírat něco soukromého, ale takhle ne. Na obsah jeho stěžování obrátil na něj svůj uklidňující pohled typu 'Notak, bráško, nebuď kvůli takové prkotině nabručený' a poušklíbl se. "To nebyl můj nápad." Pokrčil rameny. Popravdě už ani nevěděl, kdo jim to přikázal, ale nejspíš babička nebo prababička. A jen máločím si byl Kiril jist, že to bylo s dobrým úmyslem, a nemohl jim to zazlívat.
Napil se znovu a rozpustile se zašklebil. "Copak, Nikolaji, v Rusku sis rozhodně nebral takové servítky!" Zasmál se Kiril. "No tak, je dobrá," lákal ho a nakonec vyhecoval dvojče k tomu, aby se taky napilo. Jeho poznámku o tom, zda bylo vhodné nalívat vodku holkám poté, co se znali tři minuty, odehnal pohledem 'Ale jdi ty!' Kiril si to nemohl prostě odpustit; jak byly v dosahu holky, Nikolaj měl smůlu.
Zmateně se zadíval na hnědovlásku, která mu kelímek po čichnutí srabsky vrátila. "Ale notak, to není nic špatnýho," hájil se. "Chvílu trvá, než si na to zvykneš, pak ti to přijde dobrý," ubezpečoval je a sledoval Gracii. Na tu se alespoň uznale usmál, když našla odvahu a pak to do sebe obrátila na ex. "Super," mrkl na ni a tvářil se velice pobaveně (ne, že by se jí smál za to, že to tak vyprskla, ale zkrátka někdy začíná každý, ne?).
Co nenažene alkoholická chuť, může dohnat podpora nesprávných kamarádů. Neušlo mu, jak to rychle zapíjí limčou a utírá si oči. Každopádně, narozdíl od Angie to ochutnala, což se cení. Trochu provokativně si přihnul ze svého kelímku, aby jí ukázal, že to je prostě jenom o zvyku. Odkašlal si. Pálilo to, ne že ne. Popravdě to pil hlavně proto, že by neměl, i když bylo pravdou, že ruští příbuzní to "půjčování" skleniček ze stolu při rodinných oslavách přehlíželi. Obrátil zbytek kelímku do sebe a zašklebil se taky. "Ohnivá whiskey není horší, jen je prostě jiná, a není v ní tak výrazně cítit alkohol," uklidnil Grace po chvíli a tím ji možná i nevědomě vybízel, aby to při nejbližší příležitosti taky zkusila. "Časem si zvykneš," odpověděl zrzce. S povzdechem se natáhl po Angiiném kelímku a trochu upil.
"Lepší je začít ochutnávat co nejdřív a postupně, protože když budeš čekat až do plnoletosti, tak ti to rozhodně nezachutná ze dne na den, obzvlášť když ti to budou dospělí pořád cpát. Znám kluka, kterýmu už před nějakým časem bylo osmnáct, alkohol pořádně ochutnal až kolem sedmnácti, až mu to začali strkat dospělí, a nechutná mu to. Vůbec nepije a když ho přece jenom někdo po půl hodině dotlačí, šklebí se tak hrozně, že se ani nedivím, že ho nikam nezvou, takže nemá skoro žádný kamarády a i jeho rodina se na to kouká skrz prsty, tvrdí, že se chová jak děcko*," rozumoval Kiril a obrátil se k bratrovi.
"Jasně, Lysandera ti půjčím, ale ne na nošení balíků s oblečením, ono není třeba. Mám tu samočistící ubrousky," Angie každopádně asi nepochopila, co to je, a vydala se hledat pomoc u nějakého profesora, primuse nebo prefekta, nebo prostě vylezla ven s úmyslem čapnout za plášť a přivést k nim do kupé první osobu, která bude vypadat starší než oni. Kiril se zamračil a pobídl bráchu, aby si s tou vodkou pohnul, a pokud měl zájem, nechal ho dopít půlku svého kelímku, což mu dovolil více než ochotně. "Nojo," připustil, schoval lahev pod oblečení do kufru a dohlédl na to, aby byly poschovávány všechny kelímky. "Jinak, ten pach alkoholu je z Angiina kouzla, jasné?" obrátil se na Grace a Nikolaje. Tím se mohl ujistit, zda mu brácha hodlá krýt záda v Bradavicích, a zda může zrzce věřit.
Na Graciinu poznámku ohledně ruštiny souhlasně přikývl. Alespoň si nebude připadat jako zločinec. "Jasně," rozzářil se Kiril znovu, a Gracie mu notně spravila náladu, kterou měl z konce párty trošičku rozmrzelou. Ted už však zase zářil. "No to teda nevím, zda stihnu, ledaže by se Angie vrátila až za hodinu," zazubil se. "Jak moc sprostá chceš?" zajímal se. Z ulice pochytil slova, která nahlas nikdy nevyslovil, a proto mohlo být pro Nikolaje šokující slyšet je od svého dvojčete nahlas. Kdyby věděl, že Angie právě oslovila Arsena Quinna, velice rychle by si to rozmyslel, ale protože to netušil, tak v příští chvíli už Gracii učil tak pestrou paletu výrazů, že by i postavy pana Sapkowskiho zbledly závistí. Učil ji (přičemž trpělivě opravoval její výslovnost) kupu označení pro pitomce nejrůznějších stupňů sprostoty (včetně těch naprosto nepublikovatelných), potom spoustu označení pro neslušná slova, až po klasické nadávky. Pokud Arsen přišel, tak právě zastihnul Kirila, jak opravuje Graciinu výslovnost slovního spojení ~"Dopr..."~ a učí ji to správně.

Mimo herně:
* To je pravda. Převeďte si to do ženského rodu a máte mně jako hráčku.

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*