B1

Grace má pěknou vyřídilku. Zahrnuje mě tolika informacemi, že na většinu stačím pouze pokyvovat hlavou a vstřebávat je. Jsem překvapená, kolik toho tahle holka o škole ví. Jen občas jí přeruším, abych mohla odpovědět pokud se mě na něco ptá.
"Jak říkáš, musíme si toho o tom klukovi zjistit co nejvíc a asi pak až přímo na místě vymyslíme, co mu provedeme. Dost bude záležet na tom, jaké příležitosti a možnosti budeme mít." Tím jsem téma "pomsta jednomu staršímu klukovi, co nás vyhnal z kupé" uzavřela. Minimálně do doby, než budeme ve škole.
"Fakt se jmenuje Zapovězený? To zní celkem dost divně a ne moc lákavě. Kor když říkáš, že tam žijou nestvůry. CO tam s tou Kivvi chcete provádět?" Vypadá to, že Grácie už má vše naplánovaný a fakt to tam zná. Zatím se k téhle akci ale nehlásím. Raději si to na škole nejdřív zmapuju sama a zjistím co a jak. Teprve pak se možná zapojím do nějaké akce.
Zaujatě poslouchám vyprávění o její košaté rodině. Musí to být super mít takhle velkou rodinu. To se mně nikdy stát nemůže. Trochu sklopím oči, tohle mě prostě nikdy nepřestane mrzet. Do toho začne zrzka vybalovat svojí svačinu a chce se o ní se mnou podělit. "Jé, díky, jsi moc hodná. Já mám s sebou připravené tousty, jen jsem je nechtěla načínat hned, abych pak neměla hlad. Hlavně když říkáš, že cesta potrvá skoro celý den. Můžu si vzít jeden koláček? Na ten mám fakt chuť." Upřu svá očka na Grace a zazubím se. S jejím svolením po jednom sáhnu a s chutí se do něj zakousnu. Mňam, lahoda.
Jenže pak se stočí rozhovor k mé rodině. V hlavě mi to šrotuje, přemýšlím, co říct. Naštěstí mě z téhle situace vysvobodí dva kluci, kteří si to šinou k nám do kupé. Naštěstí to není ani Iggy, ani ten druhý chlapec. Jen kývnu, že si můžou přisednou. Zkoumavě si je prohlížím. "Ahoj, já jsem Angie. Vy jste dvojčata?" Jasně, že jsou dvojčata, když jdou oba do prváku, dokonce je tam i podoba, ale tak aby řeč nestála...
"Tvoje sova je boží. Můžu si jí pohladit? Já žádnýho mazlíka nemám." Pohledem pak přejdu i ke kotěti. "Jak se jmenuje?"
Kluci se konečně usadí a Kiril překvapivě taky vytáhne sváču. Úplný hody. Natáhnu se ke svýmu kufru a sáhnu do boční kapsy, kde mám nachystané čtyři tousty se slaninou. Také je vybalím a nabídnu je do placu. Je jasné, že moje nabídka je nejmíň lákavá, ale aspoň nebudu za škrta. Usměju se na kluky a natáhnu se pro jeden piroh a zakousnu se do něj. "Ty jo, to je dobrota." Postupně ho do sebe nasoukám.
"Taky jdeme do prváku. Jsem fakt zvědavá, co nás tam čeká." Z kapsy vytáhnu hůlku a začnu s ní sem tam mávat. "Hlavně jsem zvědavá, co se dá s touhle věcičkou dělat." Namířím hůlku na Grace a pronesu známé "Čáry máry!" Ač vůbec nic neočekávám, tak k mému překvapení hůlka škytne a vyhrne se z ní několik mýdlových bublin. Uvnitř bublin se převaluje cosi divného a v každá bublina hraje jinou barvou. Můj překvapený výraz mluví za vše. Natáhnu hůlku a jednu bublinu propíchnu. V tu chvíli prasknou všechny bubliny naráz a celé kupé zavalí krůpěje barevné vody, takže jsme všichni částečně zlití a hlavně flekatí různými barvami. Z okna není vidět a pomalu po něm stékají kapky barevné vody. Bohužel to odneslo i jídlo, které bylo vyskládané všude kolem. Omluvně zvednu oči a prohlížím si všechny pasažéry. Hrozně se mi chce smát, ale držím se, co to jen jde. "Já... já jsem nechtěla."

| +

_________________

Julí nad Alekovým oznámením, že vlastně jedou úplně jinam, protočí očima a zašklebí se. "No tak šup teda ven, abyste tu nezabírali místo ostatním," opáčí a hodí po příslušném Faustovi takový ten všeříkající pohled, který si každý může vyložit dle svého. Zatím se rozhodně snaží nevnímat kočičí přítomnost, plnou chlupů, protože připouštět si alergii je neuvěřitelně slabácký přístup. Až jí začnou puchnout oči a ona se začne dusit, pak si na ty kočičí chlupy ve vzduchu možná rozpomene. Zatím ale jediné co cítí, je jistá potřeba kýchnout. Což z povrchně estetického důvodu neudělá.
Na Willa se Žužu mile usměje. "No... ehm, díky, a fakt nevím jestli se to musí," pokrčí rameny, "voni vás určitě zařaděj i kdybyste dorazili celí od bahna - to prej jeden rok nějaká holka, nebo to byl kluk, zahučel do toho jezera, no a i jako vodníka ho potom zařadili. Takže cajk." No, když se to vezme kolem a kolem, Julia o tomhle vůbec nekecá. Protože přeci do toho jezera musí někdo padat pořád! Vloni jí tam utopili gumový medvídky, tak proč by někdy nezahučel i nějaký student, že jo.
Medvídci sklidí docela úspěch, pokud se tedy ochutnávka dá za úspěch považovat, a tím si mimochodem účastníci této cesty u Julinky zapíšou malá bezvýznamná plus. Poněvadž kdo nemá rád gumídky, jako by nežil. Na otázku ohledně velikosti tak nějak všeho v hradě nakonec odpoví ten kluk s květináčem... moment co? "Jo, přesně tak, všecko je to veliký. I Velká síň je fakt velká, jakože to prostě není jenom název. Takže prostě jak říká tady... éééh, jakžesetojmenuješ?" přejde Julinka od horlivého přitakávání, způsobujícího houpání culíčků s mašličkami jako pružinky, k tomu že vykulí očička na Flánně a doslova jedním dechem se ptá na jméno. Určitě ho někde viděla. Minimálně třeba při večeři. Ale kdo to je, to tak nějak neví. Protože je starší, že jo.
"Jednou mi umřela zlatá rybička, počítá se to?" táže se zvědavě v reakci na podle jejího názoru vůbec nesouvisící zmijozelí dotaz. To, že jí vlastně neodpověděl na to s tou barvou, to je druhá věc, a Julinka už stejně na ten dotaz asi zapomněla. No, nevadí. Teď chce vědět, proč se ten kluk ptá na smrt a tak. To je přece jenom trochu divný.

_________________

Snažila jsem se zaprvé neuhladit sira Henryho z Kocourkova do úplné placičky, a zadruhé moc nezírat směrem k unaveně působící zrzečce. Poněvadž to vypadalo, že civět na ni rozhodně nebude nejlepší nápad, a už vůbec ne se třeba ptát, co jí je. Ne že by mě to nezajímalo. Zajímalo, a moc. A chtěla jsem jí nějakým způsobem pomoci, což se mi rozhodně nemohlo ale očumováním povést. Navíc tady byla ta nervozita, která co chvíli zachvacovala moje nitro, a mě napadalo, jestli by nebylo jednodušší prostě vyskočit z nejbližšího okna, a na celé Bradavice se vykašlat. Třeba by mi mohli rodiče zařídit domácího učitele! Povzdechla jsem si a na okamžik jsem pohled stočila ke Kocourovi, který jako by to vycítil, na mě upřel své oči. Tak co myslíš, ptala jsem se kočičího kamaráda v duchu, mám to vzdát? V kočičím pohledu jsem toho ale moc nevyčetla.
Tak. Slečna s ohnivými vlasy do Bradavic jela už poněkolikáté. Proto asi vypadala spíš ospale, než jakkoliv jinak. Záviděla jsem jí, že se nebojí. I to, že mi to je schopna prostě říct. Já měla pocit, že se asi brzo samou nervozitou rozsypu na milion maličkých kousků, které odvane vítr. A nebo skočím z toho okna a skončím někde na kolejišti místo v Bradavicích. "Umm... jak... jak probíhá zařazování?" zkusila jsem následně další pokus o hovor, i když bych bývala měla asi spíš mlčet. Jenomže když já se tak moc chtěla něco pořádného dozvědět! Rodiče se mnou moc často nemluvili, a teta Rose říkala, že je lepší, když to bude překvapení. Jako by nevěděla, že právě z té představy neznámého se taky můžu brzy zhroutit! "Umm... promiň, asi ruším, že," vypadlo pak ze mě ještě tišším hláskem, a já na tváři vykouzlila omluvný úsměv.

_________________

<<<

Daník si tyhle prázdniny opravdu užil. Některé jeho zážitky byly naprosto nepřekonatelné a některé... některé se opakovaly už druhým rokem a ze seznamu by je nejraději vyškrtl. K tomu příjemnému (ne-li totálně bombastickému) patřila Spencina návštěva v polovině července. Nějaká katastrofa větších rozměrů se jejich programu vyhnula a všechno bylo naprosto božíčkoidní. K tomu méně příjemnému byl fakt, že se Daniel tak trochu bál chodit na Příčnou ulici. Sice byl přes léto trochu odříznutý od dění v kouzelnickém světě, a popravdě ani když byl v Bradavicích ho moc nesledoval, ale zvěsti o tomhle se dostaly i k jeho uším. A opravdu se těch tajemných zakuklenců bál.
Další nepřekonatelnou prázdninovou činností (bohužel nedostižnou v negativním významu) bylo to, že stejně jako loni ho rodiče přihlásili na letní fotbalový tábor. Nejen, že kvůli tomu nestihl první dva dny soustředění s hudebním souborem, ale všechno ho bolelo a připadal si tam jako... trubka.
Daník se tak trochu rozhodl, že už nebude takové tintítko. Že by možná měl s tou fyzičkou něco dělat.
K jeho lítosti ho letos na nádraží doprovodila jen maminka. Jeho sestra neměla čas, protože tou dobou právě řešila vlastní studium, a tatínek měl zrovna nějaké jednání s historikem, který mu pomáhal s novým románem. Ten starý pan Sherwood vlastně pořád ještě nedokončil. Rozloučil se s ní docela hrdě, tak trochu jako chlap, přece jen, dnešním dnem nastupoval už do třetího ročníku. Přes léto se notně vytáhl, ačkoli měl ještě hlavní růst před sebou.




Chvíli se sice marně rozhlížel po nádraží, zda nezahlédne nějakou známou tvář, ale bohužel se tak nestalo. I se svým kufrem tedy zamířil do prostředního vagonu v naději, že tam bude alespoň někdo z ročníku či koleje. Nechtěl totiž cestu trávit sám - z toho důvodu také minul dvě prázdná kupé, načež to další taky - jeden Zmijozel tam překračoval kluka ležícího na zemi a nějaký kluk (vypadal trochu asijsky) se tomu smál ve dveřích. V dalších dveřích se ale Danny zastavil, protože dva Mrzimoři v něm mu byli povědomí. Tušil, že chodili o ročník níž než on, ale jistý si popravdě moc nebyl.
"Zdravím, mohu si k vám přisednout?" zeptal se a povytáhl rty do slušného úsměvu. Pokud byl vpuštěn dál, se slovy díků se nacpal do kupé i s kufrem, který ale už nacvičeným grifem uklidil na příslušné místo. Ještě než se posadil, natáhl postupně k oběma (nejdříve k dívce, jak jinak) pravici a představil se.
"Já jsem Daniel Sherwood, Mrzimor, třetí ročník. Promiňte, jestli jsem k vám moc vpadnul," usmál se a zabral si místo. Už dávno velká kočka Sherry v přepravce, kterou Daník nechal na sedadle, se stáhla hluboko z dosahu světla - tak, jak jí to jen klícka dovolila.

_________________

Sice se mu na zadek pověsil ten zrzek, ale to byl alespoň kluk a navíc taky očividně nebyl ani trochu nadšený ze společnosti těch dvou holek, co vlezly do Lucianova kupé. Aspoň ho neobtěžoval dětinskými pozdravy a očekáváním legendární jízdy. „Bomby hnojůvky? Co to je?“ zamračil se, protože to znělo zajímavě, nebezpečně a hlavně velmi užitečně, co se týkalo vypořádání se s nepřáteli.
Nestihl si kluka ani pořádně prohlédnout a zauvažovat nad tím, jestli je to taky póvl nebo ne (každý v tomhle vlaku byl póvl, to nemohlo nic změnit), protože se k nim už zase nacpala nějaká holka, tentokrát v doprovodu větší holky, která mohla být zhruba v Julkově věku. „Nazdar,“ odpověděl Lucian na ten pozdrav, zatímco pozornost věnoval spíš holce s kufry, která je tam té mladší uložila a po rozloučení zmizela neznámo kam. Už už se chystal tvářit, že ho víc než kdokoliv v tomhle kupé zajímá poloprázdné nástupiště, ale holka položila zajímavou otázku. Trolla? Vážně? „Ne,“ ušklíbl se a změřil si ji pohledem. Nevypadala natěšeně na legendární jízdu, ani je neotravovala rituálními pozdravy svého kmene. „Zato o kupé dál sedí dvě husy a potuluje se tu vytáhlej bachař,“ okomentoval individua, co zatím stihl zaznamenat. Pak tu byl Iggy, ale ten se určitě uměl postarat o vlastní odpověď. „I když počkat, někde v tomhle vlaku sedí i můj bratr, takže minimálně jeden troll tu někde pobíhá.“

<<<

Když člověk nastupuje do čtvrtého ročníku, je tu docela dost věcí, které by bylo možné označit nálepkou "k neuvěření". Jako příklad samozřejmě to, že už je to počtvrté nebo to, jak je to sice pokaždé stejné, ale pokaždé tak úžasné. A taky to, že na nástupišti nevidíte žádného kamaráda a jste tam docela o samotě, protože rodina se na vás vybodla a vláčíte všecky kufry úplně sami. Tedy, Gweeny nemohla říct, že by se na ní vykašlali, ale... letos to nikomu nevycházelo tak, aby jí doprovodil na vlak. Jen babičce Jane, což bylo trochu smutné, a tak Havraspárka podnikla cestu sama.
"K neuvěření" bylo (skutečně v uvozovkách) i to, že minula skupinku prváků vyšších než ona. O léto se vytáhla možná horko těžko o centimetr a bála se, že když nevyroste během školního roku, už se to asi nestane nikdy.
Gwen bez průtahů profrčela s kufrem a Gandalfovou klecí davem na nádraží a zapadla do vlaku.
Samozřejmě, že našla, co hledala!

D1
Kathuška a Gweenuš :3

"Ahój!" zahlásila Gwee ve dveřích a maniakálně se na Kath zazubila. Bez ostychu se nacpala dovnitř i s kufrem, který začala cpát do police. Pusa se jí přitom pochopitelně nezastavila. "Hlavně mi neříkej, že jsi přes léto ještě víc vyrostla? A nenechala si doma koště? Já skoro jo. Jo a ten tvůj dopis jsem dostala, akorát už jsem si říkala, že bude září, tak už ti nebudu odepisovat," protože si s Kath samozřejmě celé léto psali, že.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Iggy se spokojeně usmál, když u nafoukaného chlapce vzbudil pozornost bombami hnojůvkami. Zatvářil se vědoucně, sotva zapadl do jejich aspoň na minutu soukromého kupé. „To je, kamaráde, jeden z nejlepších vynálezů vůbec,“ pronesl s rukama založenýma na hrudi a důležitým přikývnutím. „Je to taková věcička, která vybouchne, když ji někam hodíš, a šíleně smrdí. Ale jakože fakt hrozně. A věci, který tím puchem načichnou, smrdí ještě nějakou dobu. Takže ideální věc pro pomstu,“ zavlnil Iggy významně obočím. Z jeho výrazu se navíc dalo vyčíst, že několik takových extra smradlavých exemplářů skutečně má a možná by se byl ochotný podělit.
Když se u nich v kupé objevila další holka, Ignác si rezignovaně povzdechl a protočil očima. Ne, oni se dneska otravných holek prostě nezbaví. Pánská jízda by přece byla daleko lepší! „Čau,“ zamumlal Iggy nikterak nadšeně, střelil pohledem k starší dívce, která představovala doprovod malé tmavovlásky, a pak se zašklebil. „Trolla? U Merlinových gatí, co by ve vlaku asi tak dělal troll? Vždyť by se sem ani nevešel!“ namítl. Jak by mohl tušit, že dívka mluví o kryse a ne o skutečném trollovi, že. Když navíc Lucian zmínil dvě husy, Ignácovi uteklo pobavené uchechtnutí.

_________________

Angie, Gracie, Kirilek a Nikouš

Trošku mne zarazilo, že Angie nevýská nadšením při pomyšlení na les. Nu což, možná není tak odvážná a bojí se. Tak ať. Aspoň s Kivvi zažiji nejlepší dobrodružství svého života hned první noc v Bradavicích.
"Lovit pravý bradavický zvířata, přece. Proč myslíš, že si nevezu nic koupenýho z Příčný?"
Zakroutila jsem hlavou a tvářila se trošku podivně nad tím, že to Angie samotné nedošlo. Z mého úhlu pohledu to bylo stejně jasné, jako pohlavek dědy Howarda pokaždé, když řeknu něco nevhodného.
"Říkala jsem, že si máš vzít dva,"
zopakovala jsem u přebírání sladkostí. Nakonec jsem se na to vykašlala, jeden nerozbalený pytlík jsem podala Angie a z toho druhého jsem půlku odsypala vedle sebe na sedadlo.
"A tady je zbytek toho, co jsem slíbila. Kdybych chtěla, tak můžu napsat mámě buď o sladkosti, nebo peníze. Případně o oboje. Já na nějaké čokoládové žabce fakt nelpím,"
podívala jsem se na Angie, sjela jsem pohledem po jejích záplatách a otrhaných věcech. To děvče toho opravdu moc nemělo. Sice nevypadala nijak vyhladověle, ale zdání mohlo klamat.
"Nemusíš mi děkovat, nebo tak. Kdybych toho měla málo, přece bych se s tebou takto nedělila,"
pokoušela jsem se Angie když tak trochu domlouvat a všechno slíbené jsem jí začala cpát do klína. Pokud by Angie chtěla odmítnout, urputně bych se bránila a pokusila bych se dary dostat na klín Angie klidně i za použití síly.

Když se k nám začali cpát ti dva neznámí kluci, tak na Kirila jsem zareagovala s úsměvem.
"Že váháš, bodlonoši. Ber místo!"
Plácla jsem vedle sebe a hodila jsem po něm čokoládový bonbón, který zůstal na sedačce. Doufala jsem, že ukáže dobrý postřeh a chytí jej.
Ten druhý hošan se mi moc nelíbil. Ale jestli to fakt byli sourozenci, asi bych se k němu měla chovat slušně. To jediné mi zabránilo, abych ho nevybíravými slovy nevyprovodila ze dveří. Nechtěla jsem sedět v kupéčku s někým, kdo mi není příjemný. První jízdu do Bradavic jsem si chtěla užít!
"Ty sem chceš taky?"
Otázala jsem se Nikolaje, ale nějak odvařená jsem z něj vážně nebyla. Pokusila jsem se to zamaskovat úsměvem.
"Já jsem Gracie,"
představila jsem se oboum bratrům.
"Odkud vlastně jste? Já myslím, že z Uzbekistánu! Děda, když byl v Uzbekistánu, tak tam nějakého Kirila znal. Možná jste příbuzní,"
promluvila jsem na Kirila a byla jsem rozhodnutá, že si Nikolaje nebudu moc všímat. Mazlíčci obou bratrů mne nijak nezaujali. Vždyť to byla obyčejná kočka a sova! Já budu mít tchoře, havrana, ropuchu, obrovskou krysu, netopýra... a to všechno z Bradavic. Kam se na to hrabou kupovaný zvířata...

Já si do pusy místo pořádného jídla strčila lízátko, které mne rázem zabarvilo nejen jazyk a zuby, ale i rty hezky na zelenou a sledovala jsem pokusy Angie. Sotva se objevila první bublinka, zatleskala jsem rukama.
"Tak to bylo hodně, hodně dobrý,"
pochválila jsem Angie.
"Naučíš mne to, že jo?"
Otázala jsem se nadšeně. Sotva se ale Angie začala natahovat k bublině, aby ji zřejmě praskla, jen jsem vyjekla.
"Ne!"
Ty bubliny se mi hodně líbily a bylo škoda je ničit. Ale bylo pozdě a bubliny nejen praskly, ale zlily nás nějakou... vodou? Nebo něčím podobným. Na rozdíl od Angie já se začala smát téměř okamžitě. Všichni kolem mne totiž začali připomínat mokré fretky. Jídla mi moc líto nebylo. Tak se to prostě vyhodí. však tu máme nějaké zabalené dobroty, kterým sprška neuškodila a přinejhorším něco dokoupíme. Peněz jsem měla dost. Tatínek nikdy nebyl nějaký škrt a kapesné jsem vzhledem ke svému věku dostávala dost velké.
"Párty začíná!"
Vypískla jsem a vytírala jsem si vodu z oči.
"Máte ohnivou whiskey nebo něco podobného?"
Podívala jsem se po klucích. Strašně ráda bych se nějakého alkoholu napila, neboť alkohol mám přísně zakázaný. Dědeček sice nějaké flašky na farmě schovává, ale zabezpečil je jakýmsi kouzlem a já měla vždycky průšvih, když jsem se k nim snažila dostat.
"Bradavice, těšte se! Naše banda přichází!"

_________________

Jasmínka se ušklíbla, oba kluci vypadali, jako by za její přítomnost nebyli rádi. Jí to však bylo celkem fuk a hlavně to vypadalo, že je se svým Trollem trošku zaujala. "Já po cestě potkala jen pár kachen, husy žádný. Bachaře jsem si taky nevšimla, ale do prvního vagónu nastupovalo pár děcek ve vězeňským," při svém lhaní ani nemrkla a zkoumavým pohledem přejela od Luciana k Iggymu. Tohle vypadalo na dost zajímavou cestu a Jasmínka byla ráda, že toho může být součástí. I když s ní byla každičká minuta zajímavá, takže asi tak.
"Co asi tak, vzala jsem ho sebou jako domácího mazlíčka. Rodiče se znají s Brumbálem, takže mi to zařídili, navíc je to ještě mládě, takže se sem v klídku vejde. Bude žít ve sklepení kam ho budu chodit krmit, a taky jsem domluvená, že ho budu moci na noc pouštět," dodala s pokrčením ramen a ani jí nenapadlo dodat, že vlastně nemyslela opravdického trolla. Vlastně ani moc nelhala, protože její Troll byl přeci mláďátko, na noc ho opravdu bude pouštět probíhat po hradě, a krmit ho taky bude... Jen ty ostatní věci si trošku přikrášlila, ale co. Malá lež nikomu ještě neublížila, no ne? "Jenže mi někam zdrhl, ale tak nevadí, on se pak někde určitě najde," pokrčila jednoduše rameny, ušklíbla se na oba dva a natáhl krček, aby viděla z kupéčka do uličky, jakoby tam bylo něco děsně zajímavého. Nebylo, což Jasmine mrzelo, a tak zas pohled stočila zpět ke klukům.

_________________

Jestli měla Týnka problém s tím, zda náhodou není neslušná a na Yvonne moc nezírá, pak si mohla být jista tím, že nějaké zírání zrzečku ani v nejmenším nezajímalo. V tuhle chvíli pro ni existovala jenom chvilka ticha, která znovu nastala, příjemně chladivá stěna kupé, a tlumený hluk,doléhající k jejím uším z nástupiště za oknem, co se stále ještě topilo v chaosu. Prváci křičeli, dospělí gestikulovali, obstarožní čarodějky se supy na kloboucích procházely kolem a křečovitě si držely kabelky - nic, co by stálo za víc než jeden pohled, a tuplem, když byl člověk tak unavený, jak se Yvonne cítila.
Samozřejmě, další otázka její spolucestující se tak nějak dala tušit, zvlášť potom, co jí zrzka prakticky hodila udičku. Zmijozelka nepřítomně zamrkala, srovnala si myšlenky a zapřemítala nad tím, jestli to není nějaké školní tajemství, které by bylo zapovězeno novým prvákům vyzradit pod pohrůžkou rituálního stažení z kůže. Nakonec se rozhodla pro kompromis. "Nijak drasticky. Nevěř nikomu, kdo ti bude tvrdit, že musíš bojovat s drakem," zavrtěla hlavou. Historky o zařazování se lišily spolu s tím, kdo je vyprávěl, a Yvonne už slyšela tolik různých, více či méně směšných variant, že pomalu nevěděla, kterou z nich pro zdůraznění své rady použít.
Chvíli na tmavovlásku zkoumavě koukala, jestli bude ještě mluvit. Tmavovláska hladila kočku. Yvonne znovu dovolila svým očím, aby se zavřely, a tu přišla další, značně nervózní otázka. Zrzunka v mžiku procitla a zapíchla do své spolucestující ostrý, nikoliv ovšem nepřátelský pohled - byla pravda, že Yvonne se nikdy pořádně nenaučila nedívat se na lidi upřeně a tak nějak skrz. "Kdybys rušila, tak na tebe nebudu reagovat," odtušila nakonec tiše, což sice nevyznělo zrovna dvakrát vlídně, rozhodně to tak ale bylo myšleno. Yvonne si s lidským kontaktem a socializací stále ještě nepotykala, ale tvrdohlavě na tom pracovala. No, alespoň se dalo říct, že to bylo lepší než na začátku.

_________________