Olivka chvíli hleděla na Erkkiho nechápavě, jelikož možná trošku doufala, že jí nepozná. "O čem to mluvíš?" Zeptala se trošku nechápavě se stále hrubším hlasem. Nakonec však pokrčila rameny, vždyť jí bylo celkem fuk jestli to poznal nebo ne.
"Proč ty nejsi oblečený jako holka?" Probodla ho zkoumavým pohledem a vyplázla na něho jazyk. Nechápala proč by se jako nemohla obléci jako kluk, když chtěla. Ona se tedy zas tolik nechtěla oblékat zrovna jako kluk, ona musela, ale co. Opravdu to bylo lepší než poslouchat máminy kecy o tom, že by chtěla prostě kluka, a že jí stejně jednou vymění.
"Nevsadila. Měla bych snad? Jakože.. připadala jsem ti, alespoň na chvíli, jako kluk?" Usmála se široce, protože to by znamenalo, že by třebas jako Oliver mohla vystupovat častěji. A možná by si i vymyslela lepší jméno, protože prostě Oliver bylo trapný. "U nás doma je to trošku složitý, víš? Jsme u nás samí holky a tak prostě čas od času vystupuju jako kluk, abych udělala mámě radost. Ono je to lepší než poslouchat, že by tě nejraději vyměnila za kluka," broukla nakonec s menším úsměvem. Jasně, byla na to už zvyklá, ale stejně.
"Viděla!" Vypískla poněkud nadšeně, protože kluka jenž hrál na ukulele prostě přehlídnout nemohla. Že jo taky. Jen jí mrzelo, že tak dramaticky zmizel ve vedlejším kupé, protože ona se s ním nutně potřebovala seznámit. Ale tak.. to mohlo ještě počkat do Bradavic, že.

_________________

Nebylo nám dopřáno, abychom si na cestu našli místo ani u lopaty s uhlím. Rozložitý pan Crowley se naposledy postaral o to, aby nám zatrhl nepřípustné nápady, a já se na Aleka povzbudivě usmál. Moderato. Těšilo mě, když se pro něco tak zapálil, že pro to byl ochotný lumpačit, ale to jsem nikdy nemohl říct nahlas, protože by si pak už nikdy nebral vážně, když jsem ho zkoušel uzemnit.
Do kupé dorazil brzy starší chlapec. Beze všeho jsem přikývl a rozhozeně vykulil oči, když si posloužil jedním volným sedadlem a pohodil na něj jenom tak svou netečnou kočku. Opatrně jsem vyndal Flamela z kapuce a zaraženě si ho položil na kolena, kde se mladý kocour hned rozvalil jako sfinga, začal příst a lenivě pozoroval nové přísedící. Asi ho zaujali.
"Dobré ráno," nezůstal jsem pozadu, už když se chlapec jal uklízet svůj kufr. U mě vždycky převážila zdvořilost, i když... "Je tu spousta místa. Jak se jmenuje?" Asi byl spíše zlozvyk, že jsem se ptal první na zvířata. Rozpačitě jsem umlkl, když si chlapec začal číst něco na tmavé sprejové plechovce. Byl jsem zvědavý, ale nechtěl jsem se vtírat. Zahoupal jsem botami nad podlahou a beznadějně jsem zatěkal pohledem žádajícím o malou výpomoc k Alekovi.
Pomoci se mi ale nečekaně dostalo vlastně od Julie, když se přihnala s dobrou náladou, gumovými medvídky a spontánností, jakou jsem jí i Alekovi mohl jen závidět.
"Ahoj," usmál jsem se klidněji a spěšně, ač opožděně a asi zbytečně jsem ukázal na sedadlo. Ulevilo se mi, že vidím někoho známého. "Vypadáš..." Zaváhal jsem. "Jako ze škatulky. To se musí?" Nervózně jsem se kousl do rtu. Že bychom se měli hodit do gala, to se v dopisech nepsalo, a Alek se ráno nestihl pomalu ani učesat. Starší chlapec ale vyhlížel, že si s tím taky nedělá velké starosti. Automaticky jsem začal hladit Flamela, mělo to uklidňující účinky a mně se hlavou prohánělo čím dál tím víc otázek o tom, jaké to ve škole bude. Vyměnil jsem si s bratrem trochu ustaraný pohled.

_________________

<<<

Romeo byl fakticky naštvaný. Z Bradavic přijel v červnu dobré náladě... ale to vzápětí vzalo za své. Brutální incident, který se během jeho cesty ze školy udál na Příčné ulic byl jakýmsi spouštěčem toho, že jeho rodina začala jednat. Howellsovi sice nevystupovali navenek nijak výrazně odlišně - v tomto ohledu se stále řídili hlavní rodovou větví, jak to bylo vždy - ale doma se toho změnilo dost.
Krátce po Vánocích přišel onehdy Romeovi do Bradavic dopis od rodičů, kteří byli velmi neradi, že se na školním plese vodil s mudlovskou šmejdkou. A to dokonce před návštěvou z ministerstva.
V létě to vyvrcholilo... a Jonathan nevěděl, co bude v Bradavicích dělat. Když hrozilo, že je nablízku jeho sestra, nemohl se bavit s kamarády. A - což ho obzvlášť mrzelo - ne s Julčou. Byl samozřejmě připravený rebelovat a přátelit se s ní dál, ale bylo to hrozné omezení. A Charlotte snad dělalo radost, že ho mohla celý rok kontrolovat.
S rodiči se rozloučil velice chladně a i s kufrem vlezl do posledního vagonu, tam, kde bylo nejméně lidí. Nechtěl se s nikým bavit, neměl na to náladu. Rodiče by to mohli vidět. Zaplul do kupé E5, uklidil si kufr a rozvalil se na sedadle. Odrostlá ofina mu spadla do očí a v ruce držel sirupový košíček, který mu matka koupila (máma byl jediný člen domácnosti, kterého mohl vystát), ale nejedl. Civěl z okna.
Tak trochu už se chystal zahájit rebelii. Alespoň uvnitř - protože byl pořád čistokrevný a měl zafixováno, že rodina je nadevše.
Ale nikdy si nepřipadal tak odlišný od zbytku čistokrevných ze Zmijozelu. Ale s Gruškou by si možná popovídal rád.

_________________

| +

"Powell..."

E1

Taren líně odvrátil hlavu od okénka a zadíval se ke dveřím. Ani ho nepřekvapilo, že se tu zastavila zrovna ona. Summer patřila mezi vytříbenou skupinu lidí, která by se o Tarenovu pozornost klidně i prala, to mu částečně lichotilo a velebilo jeho už tak vysokému sebevědomí. Summer ve skutečnosti naprosto nesnášel, ale musel uznat, že poslední dobou se mu pomalu dostávala pod kůži a on už na ní tak nenávistně nenahlížel. Přeci jenom bylo na čase za momentálních okolností vytvořit si kolem sebe skupinku lidí, kterým bude moci důvěřovat a především skupinku dívek, aby ho všelijaká podezření ohledně záležitosti, nad níž poslední dny Taren přemýšlel, minula. S odpovědí si dával na čas, Summer si prohlédl rentgenovým pohledem.
"Pokud to považuješ za vhodné," pozvedl koutek rtu v menší úšklebek a odvrátil od ní hlavu. "Sedni si," přikázal po pár vteřinách a ani se na ní nepodíval, namísto toho si přehodil nohu přes nohu a zamračeně sklouzl očima ke zlatým hodinkám. Zdálo se mu, že už by vlak mohl vyrazit, tohle čekání ho vážně nebavilo. "Nezdá se ti, že je to pod naší úroveň cestovat do Bradavic... vlakem?" vyřkl po chvíli ticha, pokud tedy Summer nezačala mlít pantem, svou myšlenku. Postupně, i když se mu to do morku kostí příčilo a věděl, že musí našlapovat velmi pozvolna, se rozhodl zaujmout jiné stanovisko. Nehodlal dát Summer ani kapku náznaku své přízně (žádná neexistovala, nenávist nahradila pouze vypočítavost), naopak ji hodlal zásobit svou nenávistí, které ovšem bude postupně ubírat, teď se mu ta holka hodila víc než kdy jindy. Urážlivá narážka na neschopnost ministerstva visela ve vzduchu, Taren ale nakonec pouze semkl pevně rty a vyhlédl z okénka, hemžilo se to tam lidmi.
Dotaz na uběhnuté léto byl momentálně pravděpodobně jednou z nejvíce kladených otázek ve vlaku, Taren se ale ke každoročním klišé nehodlal připojovat. "Budeš letos zase zaclánět ve famfrpálovém týmu, nebo už to konečně vzdáš?" zeptal se namísto toho ledovým hlasem a propálil dívku pohledem. Bude se ti hodit, mírni, problesklo mu hlavou, a tak hned v závěsu svých slov se drobně, dost nuceně, pousmál, jako kdyby to tím mohl zachránit. Ale právě naopak, od Tarena onen úsměv působil jako laskavé a milé doporučení, že by to drahá Summer Morganová měla v zájmu svého života opravdu vzdát.

_________________

<<<

Cestou od parkoviště se kupodivu neozývalo žádné funění, které by ohlašovalo, že si Skye razí cestu davem. Ne že by snad děvče trochu zhublo, ale Fraserovi jednoduše dorazili s dostatečným předstihem, aby se nemuseli na poslední chvíli k nástupišti 9 a 3/4 hnát. Co kdyby pak kvůli Skyině pomalosti vůbec expres nestihli, že. Navíc Skye si nechtěla poničit (co kdyby náhodou zakopla?) své krásné a růžové a hlavně zcela nové volánkové šaty, které si na mamince vydupala, když už měla jet do toho prvního ročníku. Kam se jí mimochodem vůbec nechtělo a radši by se držela máminy sukně a šla zpátky domů. Skye sice byla taková jaká byla, ale upřímně z nových lidí - a hlavně dětí - měla docela hrůzu. Proč, to bylo celkem nasnadě. Co kdyby se někdo jen tak nedal ovlivnit jejími řečičkami nebo výhrůžkami, žeano. Bohužel se nemohla děsit ani zděnou přepážkou k nástupišti, jelikož již několikrát byla vyprovázet svou starší sestru. Vlastně průchod přepážkou bylo něco, na co se i celkem těšila. Dus, dus. To se jen Skye rozběhla proti stěně mezi čísly devět a deset. Pohled na zářivou lokomotivu ji nijak neohromil, poněvadž se tradičně snažila popadnout dech po tom děsně dlouhém běhu a v té chvíli si opravdu ničeho nevšímala. Na to se prostě nedokázala soustředit a navíc to pro ni nebyl žádný nový pohled.
"Tak pojď, cukříku, najdeme ti nějaké pěkné místečko," zašveholila paní Fraserová poté, co se prozatím rozloučili s Maisie, a Skye se tedy za doprovodu matinky a papínka vydala k druhému vagonu, protože byl prostě a jednoduše nejblíže a Skye bylo jedno, jak moc bude narvaný. Ona si beztak kufry netáhla, na to měla přece otce, hlavně aby našla místo na sezení. Protože kdyby měla celou cestu stát jen proto, že nebylo místo, to by si snad radši sedla a ušpinila se.
"Dobré ráno, zlatíčko, máte tady místo? Může si sem sednout dcerka?" ozval se slaďoučký hlas starší Fraserové v kupé (B3), kde seděla Tamsin. Skye už při nástupu nasadila svůj výraz ztracené holčičky, která se děsně moc stydí, a pokud Tamsin volné místo odsouhlasila, ostýchavě sebou řachla na sedačku naproti. Zavazadlo jí papá strčil do prostoru pro... zavazadla, a pak už oba radši z vlaku vyšuměli. Skye nebyla moc spokojená, že se ocitla ve společnosti nějaké starší holky, ale prozatím to nechala být. Na začátku ve vlaku se sice nejlépe uzavírají spojenectví, ale taky tu je moc lidí a Skye měla radši, když vybranou oběť mohla samotnou zahnat do kouta. A tak se na Tamsin tvářila jako malá, milá holčička a usmívala se tak sladce, že by z toho člověka málem brzy začaly bolet zuby.

Děvče s čokoládovými vlasy stejně jako kluk s ohnivými "vyhnání z ráje" přijali celkem v poklidu, světlovlasý klučina na něj vyjel s něčím, nad čím Arsen jen zkrabatil nechápavě čelo, a zrzka se do něj pustila rovnou nevybíravě.
"Jedeš snad do vězení? Tak to upřímnou soustrast," odtušil světlovláskovi a na dívčiny výhružky se zvládl jenom usmát. Dělalo mu potíž brát vážně jedenáctiletou holku, když takhle jančila. Se založenými pažemi stále ještě opřený v klidu počkal, dokud se kupé nevyprázdnilo, a když čtyřlístek zmizel z dohledu, zhluboka si povzdechl a spustil ruce. Ne že by na tom záleželo - vrhl do opuštěného kupé letmý pohled -, on tu stejně nejspíš nikdo sedět nebude. Popravdě sem jen přišel hledat Riley a Patricka, když na nástupišti nenašel nikoho z mrzimorských, ale místo toho teď začal uvažovat o tom, že měl prostě využít bahno od Finniana a někomu ho připlácnout na obličej. Nádhero.
Zavrtěl hlavou, protočil oči, odlepil se ramenem od stěny a vyrazil vyrovnaně dál vlakem, jestli nenarazí na někoho, kdo mu aspoň na potkání nezačne metat do obličeje nadávky.


Obě dívky si našly víceméně první dostupné kupé a už měly i novou společnost, v dalším seděla taky kupa prváků... Arsen by přísahal, že jsou rok od roku menší. Nemusel cestovat nijak daleko, už ve třetím kupé druhého vagónu totiž zblýskl povědomě pšeničné vlasy. Zastavil se ve dveřích, o které si opřel loket, a usmál se do kupé na obě cestující.
Kudrlinkatá slečna s kulatým obličejem, která vypadala trochu jako šlehačkový dort (Arsen si nemohl pomoct), mu povědomá nebyla, ale přesto se vší samozřejmostí vztáhl pozdrav i na ni. "Nazdárek! Ještě letos nenainstalovali pásy, po tom loňském debaklu? No, v tom případě se držte, čeho můžete," mrkl a vtírl se. Tak.
"Arsen Quinn. Do prváku?" natáhl k mladšímu děvčeti ruku a Tamsin počastoval hodně zvědavým pohledem směřovaným k nezvykle objemnému příručnímu zavazadlu. "Ty si vezeš tulení mládě?" usmál se na uvítanou a protože Tam-Tam vídal pořádně poslední dva měsíce jen málo a většinou jen přes papír a hrot brku, natáhl se přes prostor kupé a líbl ji na tvář. Kupodivu při tom nenabral tak rajčatovou barvu jako jindy. Jen se pak rozpačitě poškrábal na tváři - evidentně doufal, že menší cestující nebude předstírat zvracení a neuteče hned jen kvůli němu.
"Moje sestra začala v létě šít převleky pro domácí mazlíčky," prohodil nejspíš drobet nesouvisle hned na začátek a s kamenným obličejem se nešťastně posadil. "Nefertiti odmítá vylézt a nosit poštu, když má na sobě obleček, co jí na hlavě vybírá do jednorožčího rohu a na břiše má jedny falešné nohy navíc, prý aby vypadala jako opravdický pegas. Čekám, kdy něco ušije na testrály, i když je nevidí," zahudral temně. Tamsin tím zčásti vysvětlil, proč poslední dva týdny vázla korespondence.

_________________

Netrvalo to snad ani pět minut, než do uličky vkráčel kočičí zadek následovaný majitelem - nikoliv onoho zadku, nýbrž kočky, které zadek patřil. A pochopitelně si to nakráčel přímo do jejich kupé, protože ve které situaci není člověk s alergií na kočky obklopen kočkami? Alek skřípnul zuby. Jedna věc byl Flamel, kterého ještě nějak snášel, pokud mu zrovna kotě neleželo na obličeji. Co udělá víc těch bestií? To bylo ve hvězdách.
Zamručením dal najevo, že prázdná místa jsou skutečně tak prázdná, jak se na první pohled zdají, a nově příchozího moc neřešil - tedy, ne verbálně, na rozdíl od Willa. Ve skutečnosti na nový exemplář zvědavě zíral, a když starší student vylovil něco, co vypadalo odhadem na nějaký typ spreje, dokonce se prozradil tím, že nakrčil obočí.
Pak kýchnul. A ještě jednou. Než se stačil nadechnout k tomu, že si postěžuje, v krku mu hvízdlo kýchnutí třetí. Alek byl místo stížností nucen popotáhnout a vylovit z batohu kapesník, protože hvězdy evidentně promluvily a daly velice jasně najevo, že dvě kočky v kupé nejsou šťastný nápad.
Situaci s bezradným Willem, kýchajícím Alekem a nezúčastněným Flannem vyřešila až čtvrtá příchozí, která do kupé vrazila jako velká voda. Starší z Faustů bez problémů rozeznal holku ze zmrzlinářství, protože jednoduše nemohl zapomenout na prohranou rozepři o Gampových zákonech. Tedy, o zmrzlinových vílách. Gampovy zákony se z toho vyvinuly až později a pro Aleka dosti neslavně.
"Ahoj," odtušil, a udělal něco, co by se pravděpodobně dalo s trochou představivosti považovat za úsměv. "Já myslel, že jedeme do Liverpoolu," neodpustil si rýpavou poznámku, která ale byla, podobně jako všechno Alekovo štěkání, míněna spíš jako Faustí idea přátelského chování. "Wille, špatný spoj, vystupujeme."
V dalším rozvíjení suchých komentářů na téma jízda do Bradavic ho přerušil podobně suchý kašel, kterým se hlásily Alekovy plíce, mučené kočkami. Zatímco se tedy Julia zajímala o to, co poslední cestující studuje za plechovku, Alek sám se zvedl a natáhnul se, aby stáhnul okénko a pustil do kupé vzduch. Musel se o držadlo skoro zavěsit, aby se mu to povedlo, na což raději neupozorňoval a zapadnul zpátky do sedadla. "Je tam velká knihovna?" blýsklo se mu v očích něco, co mělo v dobách budoucích věštit ty nejblbější a nejhůř končící nápady, které ale zákonitě měly být napůl geniální.
Co se gumových medvídků týkalo, s prostým "dík" si jednoho z Juliina sáčku vzal, a dalšího nezúčastněně hodil po Willovi, který byl moc zaujatý tím, že má holka ve vlasech růžové mašle. Alek byl toho názoru, že jídlo je za každých okolností důležitější než holky. Nebo alespoň jejich mašle.

_________________

„Šunka,“ odvětil Flann jednomu z kluků, jež upřímně řečeno zatím nebyl schopen rozlišit, a ani trochu ho při tom nenapadlo se představit, případně se aspoň optat na jméno té druhé kočky v kupé. Jakkoliv se totiž snažil naučit rytířským manýrům, introvert v něm zatím vždycky zvítězil.
Kýchání toho druhého ho samozřejmě na chvíli z letargie vyvedlo, dokonce přestal chvíli vyhlížet svou vyvolenou, jenže než se stačil jakkoliv projevit, vtrhlo do kupé cosi křivozubého a Flannovi lehce povědomého, ne však dostatečně na pořádnou identifikaci.
„Čau, květináč,“ přiznal lehce zamyšleně, ale než se dostal k popisu plechovky nebo vysvětlení, proč že s sebou do Bradavic veze klíčící ořech, stal se středem diskuse Juliin zevnějšek a jakýsi humor spočívající v předstírání absurdní dezorientace. K čemuž on samozřejmě neměl co říct, takže vyčkával na svou příležitost a jen občas při tom vykoukl z okna na nástupiště.
Zpátky do reality ho vrátilo až Alekovo kašlání a následné pokusy o otevření okénka, ovšem než stačil nabídnout pomoc svých silných paží, haha, bylo opět pozdě. Přišlo mu každopádně nevkusné ptát se, co mu je, a radši se chytil toho dotazu, co následoval.
„V Bradavicích je velký úplně všechno,“ spustil a ten, kdo Flanna trochu zná, by už nejspíš správně tušil kratší snůšku zcela zbytečných, ale rozhodně zajímavých informací na horší časy. „Nejen knihovna, celej ten hrad je velkej jako kráva. Les kolem něj nejspíš taky ještě nikdo neprošel celej a to jezero, po kterým pojedete, je taky velikánský. Dík.“ Poděkování samozřejmě nebylo součástí výkladu, nýbrž mířilo na Julii, jejímž gumovým medvídkem si v zájmu vědy posloužil. A jak tak žvýkl, uvědomil si, že mu cukr vlastně pořád moc neříká a že by radši med nebo kuře.
„V tom jezeře navíc žije obří oliheň a sklepení pod tím hradem je snad nekonečný. Stejně tak některý místnosti jsou vevnitř větší, hajnýho dělá poloviční obr a v sedmáku jsou teď dva kluci, co maj snad dva metry. A taky je tam jedna dušice, která má fakt velký... ehm.“
Ne že by mu bylo žinantní mluvit o přednostech Algernnon de Bray před prváky, jemu to totiž bylo žinantní naprosto kdekoliv a kdykoliv. Jako zázrakem ho to však nenápadnou kličkou dostalo zpátky k plechovce černé barvy, kterou pořád držel. A i když to tak nevypadalo, dotazem, za který by se nemusela stydět ani Ariana, k té plechovce mířil.
„Hele, viděli jste někdy někoho umřít?“
Ptal se sice s taktem padající laviny, ale vypadalo to, že odpověď ho zcela upřímně zajímá.

_________________

Adam se zatvářil trošku nejistě. Možná, že měl raději zvolit kupé s úplně cizími lidmi, protože tam by riziko, že si bude muset povídat celou cestu, nebylo tak vysoké. Přisednout si ke Scarlet, to nebyl úplně nejchytřejší tah. Ne že by proti ní něco měl, to rozhodně ne, ale vzhledem k tomu, že se ona hned rozpovídala a on byl od přírody mlčenlivý, nemusela by tohle být úplně ta nejpříjemnější cesta.
„Ne, cestování nesnáší moc dobře,“ ušklíbl se Adam pobaveně, když si Scarlet všimla nelibosti kocoura. Ten se u pána nezdržel moc dlouho, protože trucoval a očividně s Dámem nechtěl mít nic společného, a jakmile k němu pihatka natáhla ruku, otřel se o ní a spokojeně zavrněl. Zvládnul přitom vrhnout významný pohled Adamovým směrem a pak se přesunul Scarlet na klín, snad aby páníčkovi dokázal, že s ním teď opravdu nehodlá mít cokoliv společného, když ho zavírá do té příšerné přepravky. Adam to všechno jen mlčky pozoroval a nezdálo se, že by se ho to nějak dotklo - očividně byl na kočičí chování zvyklý.
Na spolužaččina slova přikývl a chvíli mlčel, takže to vypadalo, že vůbec neodpoví. Nakonec se ale k nějakým slovům přeci jen přemohl. „Já se děsím obojího,“ přiznal bez obalu. Merlinví jak chytrý nebyl, takže měl ze zkoušek přirozeně bobky a doufal, že mu s učením pomůže třeba taková Cinna, a z revoluce klepající na dveře měl taky obavy, i když byl připravený bez rozmyslu se vrhnout na barikády a bojovat jako lev, protože už ho nebavilo, jak ministerstvo zametá s nečistokrevnými kouzelníky. Adam dobře věděl, že spravedlnost vypadá jinak a hodlal se za ni rvát, ačkoliv se ho ta nejhorší nařízení ministerstva úplně netýkala. Ale vzhledem k tomu, že nebyl sebestředný, bylo úplně jedno, jestli se ho to týká, nebo ne. Týkalo se to ostatních a to se taky počítalo.
Dámo se na notnou chvíli zamyšleně zadíval z okna, kde se to hemžilo studenty spěchajícími na vlak a rodiči. On tam nikoho neměl a na jazyku ho na chvilku zasvrběla otázka, zda Scarlet někdo doprovázel, ale nakonec ji spolkl. „Co budeš dělat po škole?“ zeptal se nakonec a sklouzl ke spolužačce zkoumavým pohledem.

_________________

Erkki nechápavě zamrkal. Olivia ho totiž chvílemi dokonale mátla. „Proč bych se měl oblékat jako holka?“ opáčil nechápavě, zašklebil se a zakroutil nad těmi slovy hlavou. Taková blbost! Jenom to potvrzovalo, že Olivia asi bude dost praštěná, na což sice přišel už dávno, ale pořád naivně věřil, že to nebude tak vážné. Tentokrát už naivní myšlenky neměl.
Když se zeptala, zda mu alespoň na chviličku připadala jako kluk, Erkki bez váhání přikývl. „Chvilku jsem váhal,“ přiznal s úšklebkem a znovu sjel Olivii zkoumavým pohledem. Jo, ta holka byla vážně dost praštěná a ne že ne. A podle toho, co říkala, byla celá její rodina trošičku uhozená. „To je ale divný, ne?“ zamumlal Erkki trochu váhavě, když Olivia začala vysvětlovat, jak to u nich v rodině je, a proč se převléká za chlapce. „To ti opravdu máma někdy řekla, že by tě raději vyměnila za kluka?“ dodal nevěřícně, protože si něco takového vůbec neuměl představit. U nich doma se všichni měli rádi a nikdy by nikdo neřekl něco takového. Erkki si nedokázal představit, jak by se k něčemu takovému postavil. Konečně přestal Olivii považovat za neskutečně praštěnou a v tuhle chvíli ji možná dokonce trošku litoval.
„Myslíš, že budou ve škole samí takoví blázni?“ zeptal se váhavě, maje na mysli dramaticky mizejícího Skye. Nedošlo mu, že se jednoho takového blázna ptá. A už vůbec nemohl tušit, že on jako jeden z mála bude patřit k těm normálnějším. Pravděpodobně.

_________________