Já bych ten vlak nejradši opustil, zavrčel si Lucian v duchu sám pro sebe a nevěnoval holčičímu štěbetání ani pramalou pozornost. Tu si získal až kluk ve dveřích, který jim v podstatě oznámil, že sedí v kupé pro bachaře, a že si mají přesednout. Lucian byl ochotný se beze slova sbalit a vypadnout, protože tu s tím výškrabkem lidského dna odmítal déle pobývat, a samotného ho překvapilo, jak se ta drzá ochechule na toho kluka utrhla, jakoby jí to tu snad patřilo. Lucian se ušklíbl, pohrdavě, jak jinak. Chudinka, asi netušila, do čeho se řítí nebo možná byla až takový magor, že si myslela, že je paní světa. Jenže Lucian jen těžko snášel někoho po svém boku, takže s tímhle postem měla smůlu. „Jsi bachař? Jsi, co?“ houkl na kluka, co je vyhazoval, a ušklíbl se ještě jednou, aby toho nebylo málo. Pak přesunul svůj velectěný zadek i kufry do druhého vagonu, kde naprosto bez zaváhání minul kupé, ve kterém se usadily ty slepice, a prošel okolo nich dál až ke kupé B4, kde zakotvil. A fakt doufal, že tentokrát ho ti šupáci nechají na pokoji.

Volno v kupé dle slov neznámé dívky bylo, takže Yvonne neviděla důvod, proč by nepokračovala ve své cestě a rovnou se neusadila na jedné sedačce. Popojela na čalounění a prakticky do sedadla zapadla, aby nakonec unaveně zamžourala z okénka a opřela si hlavu o stěnu. Měla pocit, že je moc unavená i na to, aby ji dovedla držet rovně.
Chvilku bylo ticho. Tmavovláska hladila kočku tím nervózním způsobem, kterým kočky hladí lidé, co je od lehké hysterie dělí jenom obsesivní uhlazování zvířecí srsti, a co se Yvonne týkalo, nezazlívala jí to. Jestli byla neznámá na své první cestě do Bradavic, pak měla právo být vynervovaná - sama ostatně podobné reakce pozorovala na svých spolužácích minulý rok. Ona sama byla na nervozitu moc unavená. Moc, moc...
Otázka. Yvonne ospale zamrkala a musela si větičku, která padla jejím směrem, ještě dvakrát zopakovat, než se jí podařilo řádně pochopit, na co se jí její spolucestující vlastně ptá. Nakonec pokývala hlavou na znamení souhlasu, a nějakou chvíli se zdálo, že tím komunikace z její strany hasne. Původně to tak také mělo být. Pak ale v Yvonne zahlodalo špatné svědomí, které jí špitalo do ucha, jestli by takhle odpinkla také Veronicu, a jak si vůbec může stýskat, že nemá žádné kamarády, když není ani ochotná se s někým bavit. "Nemusíš se bát," dodala Yvonne tiše, bez dalšího kontextu, na nějž už jednoduše neměla sílu. Nezbývalo než doufat, že si tmavovláska poznámku přebere tak, jak by měla, a nevyvodí si z ní něco špatně.

_________________

Erkki nebyl natolik naivní, aby si myslel, že kupé nakonec bude mít sám pro sebe, takže když se v chodbičce vlaku objevili nějací lidé s kufry a klukem, který mu připadal povědomý, překvapený nebyl ani trošku. Povýšené chování se mu opravdu nelíbilo, ale ani trošku to nedával najevo a slušné kývnutí hlavou oplatil, aby si rodiče toho kluka nemysleli, že je nějaký nevychovaný hulvát.
Jakmile zaznělo chlapcovo jméno, Erkkimu se rozsvítilo - tohle totiž nebyl žádný kluk, tohle byla holka. Olivia. Které tak úplně ještě neodpustil, že na mistrovství světa ve famfrpálu seděla s ním ve finské sekci, ale fandila Dánsku. „Oliver, no jasně,“ zahučel Erkki s úšklebkem, ale rukou si s dívkochlapcem potřásl. Musel uznat, že převlek je to docela důvěryhodný, ale nechápal, jaký má smysl. To se ta praštěná Oliva s někým vsadila, nebo co? Erkki zamyšleně nakrčil čelo. „Proč jsi oblečená jako kluk?“ začal vyzvídat místo toho, aby hrál její hru a představil se, jako by se vůbec neznali. „To ses s někým vsadila, že tě nikdo nepozná? Jestli jo, tak sis vybrala špatné kupé,“ upozornil jí pobaveně, protože on rozhodně hlupák nebyl a všímal si detailů. Pravda, na chvilku uvažoval nad tím, že je Oliver třeba Oliviin bratr, ale tuhle možnost nakonec zamítl.
Když se kolem jejich kupé protáhl nějaký klučina, co svíral v rukách ukulele a hrál na něj, Erkki povytáhl obočí a zauvažoval nad tím, jestli tohle není spíš spěšný vlak do blázince. Zatím to tak vypadalo. "Uhm... Viděla jsi to?" zeptal se po chvilce Olivky, jako by se snad bál, že má halucinace. Nicméně ten hráč na ukulele vzbudil jeho zvědavost a ne že ne.

_________________

Iggy povytáhl obočí a pobaveně se zašklebil. Ty holky byly očividně padlé na hlavu. „Jsi praštěná, nebo co? Já přece neřek, že se vás bojím. Ale holky jsou hloupý, baví se o kravinách a,“ střelil pohledem po Grace, „mají trapný pozdravy. Proto bych byl radši, kdybyste seděly někde úplně odděleně. Nebo úplně nejlepší by bylo, kdybyste jely jiným vlakem,“ pronesl důležitě a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Ihned tyhle dvě cácory vyškrtl ze svého seznamu potencionálních přátel. Otázku o Bradavicích schválně ignoroval, aby dal najevo, že se s touhle husičkou bavit nehodlá. To nafoukaný Lucian byl daleko lepší společnost.
Graciinu ruku mávající kapesníkem před jeho obličejem srazil tvrdě stranou a zatvářil se jako bůh pomsty. Holčička to podělala, jojo. Té se Iggy jednou pomstí, o tom nebylo pochyb. „Teda kromě toho, že jsi o sobě před chvílí prohlásila, že jsi ufňukaná holka, jsi taky pěkný prase,“ zkonstatoval ani ne tak pohoršeně, jako spíš nechápavě. A o inteligenci těch dvou si udělal další mentální poznámku, kterou raději nechce nikdo z čtenářů znát.
„A to si jako myslíš, že do Zmijozelu chodí jenom čistokrevný kouzelníci? Ty jsi dobře mimo,“ usoudil, když pak zaslechl rozhovor o kolejích. Nicméně víc reagovat nestihl, protože se ve dveřích jejich kupé objevil nějaký tmavovlasý dlouhán a naznačil jim, že v tomhle vagónu nemají co dělat. Iggymu se neskutečně ulevilo - znamenalo to totiž, že se budou muset přestěhovat. A že se tahle úžasná skvadra rozpadne a on nebude muset sedět v jednom kupé s těmi kráčmerami.
Ačkoliv Iggy nebyl typ, co by chtěl za někým dolézat, nechtělo se mu hledat prázdné kupé, ani se vtírat do těch už obsazených, takže se držel v závěsu za Lucianem a společně s ním pak vpadl do kupé, které nafoukanec vybral. (tedy B4) „Ty kráso, ty dvě byly fakt dobrej postrach, co? Myslím, že až dojedeme do Bradavic, vybalím pár bomb hnojůvek a hodím jim je do kufru, husám,“ odfrknul si Iggy dost pohoršeně, plácnul sebou na sedačku naproti Lucíkovi a znovu hodil nohy vedle něj, protože se mu tak sedělo pohodlně. Ani ho netrápilo, že ještě pořád nezná jeho jméno.

_________________

<<<

Jasmine se těšila. Fakt strašně moc, jen jí trošku mrzelo, že jí nebude k její první cestě do Bradavic doprovázet její matka a otec, jelikož oba rodiče byli zavaleni prací. A tak to zbylo na rodinu Lashawn a zatímco bratr zmiňované dívky zmizel (což bylo Jasmínce líto), jí si Lashi už hlídala, ale to jí ani tolik nevadilo. Zatím neměla v plánu vymýšlet nějaké kraviny, na to měla dost času ve vlaku. Tak.
"Měla bych se snad bát?" Jasmine probodla svou něco jako sestřenku zkoumavým pohledem. Protože i kdyby se bála, rozhodně by to nepřiznala na hlas, jelikož nechtěla působit jako nějaký strašpytel. Jelikož to ona prostě nebyla. Tak.
"Neboj, Lashi, já to zvládnu," pobaveně se ušklíbla a ač se jí nechtělo jít jako první, nakonec se prostě a jednoduše rozběhla i se svými věcmi onou přepážkou, doufajíc, že se to zrovna v tuhle chvíli nerozbije a ona se nerozplácne o zeď. Protože i to by se mohlo stát, že jo.
To co však viděla za přepážkou bylo prostě.. wow. "Jasně, díky," kývla hlavou, jelikož jí se ty kufry tahat nechtěli, ale taky moc nechtěla, aby jí je tahala Lashi. Na druhou stranu to bylo stále lepší, než kdyby je tam musela dotáhnout sama, že. Takže jediné co nakonec táhla byl Troll (krysa), jenž jí stihla po vkročení do vlaku utéci někam pryč. Ne, že by to Jasmine nějak zajímalo..
"Zdar," vybafla na dva kluky (Lucian, Iggy = B4) a dále instruovala svou něco jako sestřenici kam tedy s těmi věcmi. "Uvidíme se až v Bradavicích a moc nezlob, Lashi," natáhla krček ještě ze dveří, zamávala na svou příbuznou a hned na to už se za ní zabouchli dveře kupé a ona se posadila mlčky (což bylo docela překvapující pro ty, co jí znali) na volné místo. "Neviděli jste tady někde pobíhat Trolla?" Oba si změřila zkoumavým pohledem a ne, opravdu jí nenapadlo, že by měla zmínit, že myslí krysu.

_________________

>>

Tamsin se do školy většinou těšila, protože do čtvrťáku to byla všechno - s čestnou výjimkou lektvarů - docela pohoda. Páťák a s ním přicházející NKÚ ale plavovlásce docela rapidně změnily celý pohled na věc. Po nástupišti se plížila jako Ebenezar Rodwell a v poměrně rozměrné tašce, kterou měla přehozenou přes rameno, táhla krom svačiny i učebnici lektvarů. Vytáhnout ji nicméně mínila jen tehdy, kdyby objevila kupé šprtů a potřebovala rychle zapadnout, případně kdyby s ní potřebovala přetáhnout nějakého drzého prváka. Kterých tu mimochodem bylo spoustu, jen o tom plavovláska nevěděla.
Jen o chvíli později byla ve svém nenápadném plížení vyrušena Finnianem, který svolával účastníky loňského Survivalu, aby rozdal léčivé bahno a taky pár kukudýlů. Ti sice byli fakt moc hezcí a tak, ale Tamsin nakonec navzdory všemu sáhla po pytli s bahnem. Koneckonců, Ines jí jakožto domácí mazel stačila a to bahno se navíc zdálo... no, využitelnější. A navíc byla přesvědčená, že se o vegetariánské krokodýly s radostí postarají větší nadšenci.
Tím její šmajdání po nástupišti taky končilo a plavovláska i s pytlíkem bahna zamířila do svého oblíbeného vagonu B.

Vagon B

Jestli ale čekala, že v nějakém kupé objeví někoho z kamarádů, pak se slečna Christensenová fakt těžce přepočítala. Merlinžel si totiž vybrala jediný vagon, který byl - s výjimkou malé Udinové a Montgomeryové - nacpaný samými prváky. Tamsin na chviličku zapřemýšlela, jestli by nebylo fajn jít se socializovat, ale nakonec ji to přešlo. První kupé už totiž bylo naplněno novou drobotinou a postávat jim mezi dveřmi bylo pod její páťáckou úroveň, že. Ačkoli se v druhém kupé jedno místo našlo, jeho stávající okupanti nevypadali, že by jim její potenciální společnost udělala zrovna radost, a tak tam radši ani nelezla. Suma sumárum, nakonec to zaparkovala v B3 a doufala v zázraky.

Lamí, netlemte se.

_________________

| +

A bylo to tady. Odjezd a loučení. Zprvu si Nikolaj myslel, že to bude utrpení, ale...nakonec se začal na onen "obřad" těšit, protože měla přijet jeho rodina z Ruska. Těch několik málo dní do odjezdu byl velmi neposedný a nedočkavý. Nadšení z něj jen sálalo, když s dědou nadšeně o odjezdu štěbetal u koní. A opravdu. Pomalu se téměř všichni dostali letaxovou sítí k nádraží, kde šli k nástupišti. Nikolaj to nevydržel. Zatímco dědu Leannana táhl za ruku k Ruským příbuzným, nadšeně již s nimi rusky štěbetal. Radost z něj jen sálala a možná se díky tomu mohli skotští příbuzní cítit méněcenní, ale to už byl Nikolaj. Pro něj existovalo jen to, co měl nyní kolem sebe. Občas se sice zarazil a v angličtině vysvětloval dědečkovi Leannanovi, co říkal, aby mu to mohl potvrdit, ale jinak strávil většinu času vyprávěním o Iskře, jak je to rozkošné koťátko a jak jde všude za ním. Mluvil o koních i o dědovi, jak spolu se často o tyto úžasné tvory starají. A poté vyzvídal co oni v Rusku a lehce si posteskl, jak by tam zas rád, ale jinak byl nadmíru spokojený jako dlouho nikdy. A pak už najednou stáli před přepážkou a tak se na chvíli odtrhl od svých příbuzných, aby s vozíkem rychle dojel svého brášku, se kterým chtěl proběhnout zdí nastejně. Ještě se nenápadně rozhlédl, zda někdo kouká a vzápětí se již s tichým smíchem vedle brášky řítil proti přepážce. Najednou mu z úst unikl ohromený výdech, když zíral na úžasný Bradavický express. Díky tomu úžasu a nadšení, kdy jen okukoval vlak, který vypadal opravdu velkolepě ani moc nepocítil tu dobu, jak trvalo, než všichni prošli na nástupiště. Ještě chvíli si povídali, než nakonec s lítostivým výrazem se loučil s babičkou, dědečkem a dalšími ruskými příbuznými. Budou mu chybět. Ruština mu bude tolik chybět. Nešťastně se loučil i s dědečkem Leannanem a rodiči. Ostatní pak rychle prolétl, jelikož je tlačil nejen čas, ale Nikolaje i nutkání, aby byl už z jejich dosahu. Byl až nezvykle překvapen, že se s nimi skotští příbuzní loučí v angličtině a tak se na ně nakonec váhavě upřímně usmál a nadšeně přikývl. Ano, dá jim vědět, i kdyby k tomu musel bráškovu sovičku donutit...no...jen výjimečně. Trošku se až červenal rozpaky z toho, jak vnímal, že ho toto gesto příbuzných potěšilo. Nad dohady příbuzných, kam kdo by měl jít, se jen usmíval o to víc, než se dostal ke slovu taťka. "Pokud si nezačnou jiní, tak to nehrozí." Zakřenil se na něj rošťácky, jako za starých časů, kdy bydleli v Rusku. Poté ještě škádlivě rozcuchal sestřičku. "Jen když mi také občas napíšeš." uculil se, jako by se vrátil do svého živlu. Pak už jen rychle letěl za bráškou, kde mezi dveřmi vlaku ještě zamával na rozloučenou a pak už se jen ponořil do jeho útrob.

Teprve tam začal chladnout a nervóznět. Potká se s dalšími chladnými angličany. Nervózně polkl. Navíc dost kupé bylo už i zaplněných. Vůbec se mu to nezamlouvalo. Zčásti doufal, že budou s bráškou jen sami, ale vypadalo to, že si bráška nakonec vybral dvě dívky. I když zachytil jeho pohled jen nejistě pokrčil rameny a ve tváři měl nejistotu, než chvatně se jeho obličej opět uklidnil, jako po mávnutí kouzelným proutkem. Vzápětí k dívkám přicházel bez známky nějakých emocí. Mohl se jevit spíše chladněji, než přátelštěji, narozdíl od bratra. Kterého nechal raději mluvit, zatímco mu stál za zády a mlčel. Když ho Kiril představil, zdvořile pokývl hlavou na pozdrav. Jen při bratrově otázce se dotčeně zachmuřil a v ruštině spustil: "Iskra se mi nikdy neztratí." pronesl rozmrzele, načež kočička vykoukla z jeho kapsičky na vestě a se sebevědomým mňauknutím se domáhala výhledu z ramene, a tak malé černé koťátko si nechal vylézt až na ono požadované místo. Pak už opět mlčel a jen se posadil vedle svého brášky, odkud osazenstvo kupé trochu ostražitě sledoval.

"Hmm," jestli byla Darya spokojená, že jí sem rodiče takhle prskli? Ne. Chtěla sedět někde jinde? Rozhodně. Byla líná přenést svou osobu a své věci do jiného kupé? Samozřejmě. Chtěla zlikvidovat toho blbce, jenž seděl naproti ní? Ano, prosím. Mohla to udělat? Ne. Protože kdyby se tomu blbcovi něco stalo a jeho děd by se to dozvěděl, měla by problém. Sice jí to nijak nezajímalo, ona byla na problémy zvyklá a hlavně, by to nejspíš stejně odnesl její otec a ne ona. Protože kdo by se rozhodl ublížit takové malé, roztomilé holčičce, která na víc byla rozhodnutá brečet na povel několik hodin v kuse? Nikdo přeci. A hlavně potom teleti by se určitě nikomu nestýskalo, vždyť vypadal jako kost a kůže, uši odstáté.. no prostě tohle nemohl být její snoubenec, to už by chtěla radši to tele z Příčné aka McLarkena, ten vypadal alespoň docela dobře. A my o vlku a vlk..
"Máme," vydechla možná přehnaně rychle a po Rheinalltovi vrhla naštvaný pohled alá, raději mlč a nevyjadřuj se. Ona byla za přítomnost Nathaniela docela i ráda, i když se v kotli na moc věcech neshodli.. Ale zas lepší, než celou cestu prožít jen s tím blbcem, že jo taky. "Stejně to nikoho nezajímá," zašklebila se na Rheinallta, jenž dával důraz na své příjmení a stočila pohled k McLarkenovi.
"Vlastně ani netuším, od toho střetnutí v Kotli jsem se s ním neviděla," odvětí s pokrčením ramen. Do teď jí popravdě jeho rozhodnutí pozvat jí na ples trošku šokovalo, ale rozhodně na tom netrvala. Za prvé, vůbec netušila, jestli bude přes zimní prázdniny v Bradavicích a za druhé tady byla možnost, že by jí rodiče nutili jít s Nottem. Což prostě odmítala. Tak. "A jak jsi si užil zbytek prázdnin, Nathe?" Jo, ona se rozhodla Rheinallta ignorovat.

_________________

>>>
Julča na vlak letí jako splašená pakobylka. S blonďatýma vlasama. No a přepážku mezi nástupišti devět a deset prolítne s takovou suverénností a rychlostí, že si snad kolemjdoucí mudlové musí myslet, že neviděli dvanáctiletou slečnu, ale nějakou řízenou (nebo spíš neřízenou) střelu, na kterou někdo narazil blond paruku. "A stíhááám!" vypískne Julís radostně, jakmile se objeví na nástupišti, kde už čeká rudá lokomotiva s vlakem, pomalu se plnícím studenty. "No ták, tati, tady tudy i s kufrem, pojď!" tahá za ruku otce, který je ze všeho kolem úplně stejně vykulený jako vloni. Ono není divu, když někteří ti lidé kolem vypadají tak divně. Třeba ta ženská támhle, vždyť má na hlavě pravou orlí hlavu! Copak to je nějaká slušná ozdoba do vlasů? Ve vlasech se má nosit něco hezkého. Třeba jako jeho dcerka, ta tam má dvě růžové mašličky, a podívejte jak hezky ladí k těm loknám! "Proboha Julie, chovej se slušně! Takhle tě z té divné školy nakonec ještě vyhodí! prohlašuje zrovna, ale to už Julča dávno nevnímá, poněvadž koutkem oka v davu zahlédne něco, co jí připomíná jednoho z brášků, které tenkrát potkala na Příčné. A ví přesně, že byli natolik zajímaví, aby s nimi chtěla strávit cestu ve vlaku. Navíc se nezdálo, že oni dva by, na rozdíl od Romea, měli problém z toho, že jedou s mudlovskou čarodějkou ve výcviku...

No a než to pan Meadow, děsící se všeho kolem, stihne pořádně zaregistrovat, vklouzne Julča do vlaku. To, že třeba někudy dovnitř musí dostat zavazadla, ponechejme náhodnému běhu osudu, a zaměřme se na to, že se malá Meadowová dá cíleně do vyhledávání kupé, kde budou ti dva bratři. Vagonem proleze ale samozřejmě od konce, takže k prvnímu dorazí až po nějaké době, tedy v tu dobu, kdy už se tam zjevil i starší Zmijozelák. "Ahój," zahlaholí a zazubí se na celé osazenstvo křivými zoubky v upřímném úsměvu. Následně se bez jakýchkoliv otázek prostě usadí na poslední volné místo. A maličko nervózně pohlédne na kočičáka. No, když tak si prostě zapije prášek a foukátko má v kapse, takže cajk. Nějaká kočka ji přece z kupé nevyhodí.
"Tak konečně jedete do Bradavic, co? Těšíte se?" vychrlí se stálým zubením na oba Faustíky, načež se otočí i na Flanna se slovy "Ééh, tebe sem už někde viděla. Co to máš?" Protože hej, je prostě fajn mluvit na cizí lidi, kteří možná budou ze Zmijozelu, poněvadž Zmije jsou cool.
Následně si uhladí blond lokýnky a z kapsy vytáhne igelitový pytlík. "Chcete někdo medvídka?" zachrastí sáčkem a samozřejmě pro demonstraci, že gumídci nejsou otrávení, začne jednoho spokojeně žvýkat. A je připravena pytlík nechat kolovat.

_________________

<<
Kath se upřímně těšila do školy. Letošní prázdniny si nijak zvlášť neužila. Kdyby měla hodnotit, dopadly by s body nejspíš ještě hůř než ty loňské, což nutně znamenalo, že se musely pohybovat v minusových hodnotách. Proto nebylo divu, že i navzdory proslulému bradavickému kufru k nástupišti 9 a 3/4 málem utíkala, aniž by brala ohled na svého lehce rozladěného taťku, který jí sotva stačil. "Kam tak letíš, proboha, máš ještě spoustu času!" volal za ní mírně udýchaně a snažil se ignorovat splašený jek sovy, kterou tahal v kleci s sebou. Kath mu ani neodpovídala, jen se na něj se spikleneckým úsměvem ohlédla a zmizela za přepážkou.
Objevila se před ní nablýskaná červená lokomotiva obklopená mnohohlavým davem bradavických studentů a jejich rodičů. Okolní, svěže ranní vzduch byl naplněn spoustou hlasů, rozrušených i netrpělivých, sem tam byl slyšet něčí domácí mazlíček. Kath se raději zastavila hned na kraji, aby ji její táta nemusel hledat uprostřed celé bradavické školy. "Uf! Zklidni si tu sovu, vůbec nechápu, co chce," otřel si pan Parker z čela pot a podal dceři klec s Ronym, který pořád vydával výkřiky, jako by ho na nože brali.
"Je jen vyplašený," konejšila Kath puštíka i otce, který vypadal, jakoby se nemohl dočkat, až bude zase v klidu doma. "Nemusíš se tu dlouho zdržovat," ujistila ho, když viděla jeho výraz. "Klidně už jdi, poradím si sama, vždyť už jedu po čtvrtý. Vrať se domů za mámou a pozdravuj ji..." Paní Parkerová totiž ležela doma v ložnici se silnou migrénou, které se ani nikdo nemohl moc divit. I ona měla za sebou těžké léto. A lví podíl na tom měl její syn, ostatně jako poslední dobou vždycky.
"Dobře, fajn, jak chceš." Pan Parker lípl dceři pusu na čelo. "Tak si to tam užij. A piš mámě, jasný?"
"Jasný."
Jakmile její otec zmizel z dohledu, popadla dívka s povzdechem soví klec i příšerně těžký kufr a začala se prodírat davem k vlaku. Najednou spatřila pár známých tváří shromážděných kolem Finniana - všechny spojovala jediná událost, na kterou se nedá jen tak zapomenout a která se odehrála daleko ve floridských bažinách. Nenápadně se k nim přesunula, popřála jim všem dobré ráno a zaujatě poslouchala, cože jim to chce Finnian říct. Povídání to bylo opravdu zajímavé, zejména ta část, že onen nebezpečný útočník, ze kterého měli na Floridě celkem nahnáno, byla jakási holka, která se jim moc omlouvá a posílá jim dárky. Kath se malí tvorečci docela zalíbili, a přestože léčivé bahno vypadalo... no, lákavě, nakonec s díky přijala právě jednoho kukudýla.
No, a pak, když už měla Kath opravdu plné ruce, už byl čas zabrat strategicky výhodné místo ve vlaku. S námahou se procpala uličkou vagónu D, a s úlevou zapadla do prvního volného kupé, které našla - D1.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny