Iggy nepochopil, že by chlapcova slova měl zřejmě brát jako urážku, a tak se místo nadávek podíval na svou ruku, konkrétně nehty, které dvakrát upravené opravdu nebyly, a ušklíbl se. „Asi špína,“ pokrčil nevzrušeně rameny, „to je znak správnýho dobrodruha!“ dodal a v očích se mu zablesklo. „Kromě toho, já mámu nemám, jenom tátu a strejdu,“ přidal ještě důležitou informaci, aby Lucian nezkoušel další yo mama jokes. Ne že by je Iggy nepřetrpěl, ale bylo by to hooodně stupidní.
Ani on z náletu holek nebyl nijak nadšený, ale na rozdíl od Luciana byl připravený jejich společnost přetrpět. Strýček Peter říkal, že kupé sám pro sebe pravděpodobně mít nebude, a že aspoň pozná, s jakou cháskou (v dobrém slova smyslu) bude do školy chodit. „No, já bych ten vlak rozdělil na dívčí a chlapecká kupé,“ přiložil polínko k Lucianovým slovům a pobaveně se zašklebil. Z jisker v jeho očích se ale dalo vyčíst, že to na rozdíl od Lucíka nemyslí nijak zle a proti dívčí společnosti toho zase tak moc nemá, pokud to nejsou nafrněné holčičky v růžových šatičkách.
„Tak to je teda hodně trapný,“ okomentoval Iggy upřímně způsob, jakým se zdravila Grace, a protočil očima. Tohle přece dělala mrňata, ne? Nebo lidi, co si mysleli, že jsou frajeři, a vůbec žádní frajeři nebyli. „Jo a já jsem Iggy, mimochodem,“ představil se, ale ruku už k nikomu nenatahoval - jednak nechtěl být polapen Graciiným trapným pozdravem a jednak nechtěl být znovu odmítnut, takže na takovou Angie, která by jako jediná potřesení rukou zřejmě zvládla, jenom mrknul a uculil se.
A pak si jako pán natáhl nohy na protější sedačku vedle Luciana a té z holek, co seděla vedle něj. Že se to panu nafrněnému asi nebude líbit, to ho vůbec netrápilo.

_________________

"Neřekl bych to líp," navázal na Luciana Arsen, který se v tu chvíli už opíral se založenýma rukama o rám dveří a s lehce pozdviženým obočím sledoval tu drobotinu, která si to beze všeho naštrádovala do prvního vagónu. V zásadě se mu vážně ještě nechtělo do hábitu, protože si byl jistý, že někteří povolaní už tu v něm důležitě pobíhají a kdyby natrefili na tohle kupé, nejspíš by je trefilo. Na tenkém černém svetru se zatím žádný odznak nevyjímal - Arsen ho poté, co přiletěla do Děravého kotle sova s dopisem od Brumbála a Maledikt se rozesmál, nevraživě zatím schoval do kožené kapsičky, takže se de facto mohl prokázat skoro jako detektiv, ale s našpendleným růžovým odznakem tu pochodovat nemínil.
"Nazdar, chásko. Vám nikdo neřekl, že první vagón je vyhrazený pro prefekty? Tak vám to říkám já teď," dodal dřív, než by někdo stačil nevinně zavrtět hlavou. Už minulé dva roky si zvykl, že to byla jedna z nejobvyklejších provizorních reakcí. Ukázal s úsměvem výmluvně palcem za sebe na znamení toho, že by se měli přestěhovat dřív, než se vlak rozjede, nebo aspoň než budou všechna kupé beznadějně zabrána, jestli chtějí sedět společně.

_________________

To, že mi ten manekýn nepotřese rukou, jsem očekávala. Nakonec se ani nepředstavil, takže to je pěknej buran. Takovýhle holčičky jsme sice v děcáku neměli, ale jeho povýšený postoj mě fakt nerozhodí. Druhej klučina vypadá celkem v pohodě, ale než se k němu dostanu, vřítí se k nám jako uragán zrzka. Takže jsme komplet. To je teda sestavička. Hned jak se Grace představí, naučí mě její pozdrav. "Hustý." Usměju se na Grácii, hned na to mi ale koutky klesnou, když Iggy prohlásí něco o trapnosti. "Mně to zas tak trapná nepřijde, tak si nech toho hnidopišství." Následně na to hned protočím oči v sloup k poznámce o rozdělení vlaku na kluky a holky. "Ty chudáčku, ty se bojíš holek? Vždyť mi nekoušem. To máš asi nějaký trauma z dětství, co?" A vesele se zazubím jak na Grace, tak i na Iggyho. Nafrněnýho týpka si nevšímám, protože ten radši jen sedí a čučí z okna. "Teda, možná budu muset přehodnotit mé prohlášení, že tahle jízda bude legendární."
Dost bylo představování a poplácávání, takže s sebou pucnu na sedačku. Iggyho nohy ignoruju. Dokud je obutej, tak s tím nemám problém. Nedá mi to, abych nešťouchla do chlapce sedícího vedle mě. "To nám ani neřekneš, jak se jmenuješ? To tě doma asi nenaučili slušnému chování, co?" Ať už mi chlapec odpoví, nebo ne, jen nad ním mávnu rukou a nechám ho být. Nemusím být hned s každým kamarádka. Na Iggyho mám trochu rozpačitý názor. Vypadá celkem fajn, směje se, ale některé jeho názory jsou sto let za opicemi. Hlavně to rozdělení vlaku. Takže mi zbývá zrzka sedící naproti mně. "Grace, máš fakt hustý vlasy. Těšíš se do Bradavic? A už víš, do jaký koleje bys chtěla být zařazená?" Mrknu i na Iggyho. "A co ty?"

Mimo herně:
Omlouvám se, trochu jsem zazdila Arsena.

Ať už to bylo jakkoliv, nově příchozí mě dost zaskočil. "Cože, to jako že tady nesmíme bejt? O tom jsem neslyšela. Dej mi chviličku, sbalím se a jdu hledat místo jinam. Snad ještě někde ukořistím volnýho fleka." Vůbec nejsem nadšená, že se musím zas stěhovat. Koukám ještě jednou na staršího kluka a pořádně si ho prohlížím, abych si zapamatovala jeho obličej. Tohle nebude jen tak, odplata bude sladká.
Sundám kufr z horní poličky a obrátím se k ostatním v kupéčku. Pak pohled obrátím pouze na Grace. "Jdeš taky? Zkusíme si najít volné místo někde jinde."
Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Jen co vlezeme do druhého vagónu, nacházím úplně prázdné kupé.



Znovu mrsknu kufr nahoru na polici a spokojeně se usadím. "Aspoň mám místo u okna. Odtud už nás snad nikdo nevyhodí."

_________________

Adam přepážkou na nástupiště devět a tři čtvrtě proběhl sám, jako ostatně vždycky. Rodiče ho doprovázeli naposledy kdysi dávno, když nastupoval do prvního ročníku. Během dalších let ho občas někdo doprovodil alespoň na nádraží, ale k červené lokomotivě musel vždycky dorazit sám. Pochopitelně, že trošku žárlil na všechny spokojené spolužáky doprovázené hrdými rodiči, ale nakonec se smířil s tím, že on tohle zřejmě nikdy nezažije, a myšlenkami se upnul k tomu, že bude brzy v Bradavicích, kde mu bylo dobře a kam se těšil. Letošní odjezd do školy byl ale depresivnější, neboť si Dámo hořce uvědomoval, že do Bradavic jede naposledy. A pak už ho bude čekat jen drsný svět mimo zdi školy, dost možná rovnou revoluce, do které se hodlá vrhnout po hlavě...
S vozíkem s kufrem a s přepravkou s černým kocourem Godrikem projel cihlovou přepážkou a zastavil se kousek stranou od hlavního ruchu, aby nikomu nepřekážel v cestě. Honem honem se cpát do vlaku, to nechtěl, ještě měl času dost. A tak se opřel o madlo vozíku a začal se pomalu rozhlížet kolem sebe. Kdo ví, třeba zahlédne někoho známého, komu by se mohl nacpat do kupé. Ne že by vyhledával společnost, ale ani by mu nevadila, navíc bylo nepravděpodobné, že by v přecpaném vlaku zůstal v kupé sám.
Adam by byl rád třeba za Cinninu společnost, ale tušil, že pokud Cinně zůstal odznak prefekta, pojede v prvním vagónu, kam on sám opravdu zaplout nechtěl. A tak se rozhodl býti rebelem (opět) a zamířil k poslednímu vagónu s úmyslem projít vlak odzadu. Obvykle se totiž nejrychleji plnily vagóny nejblíže lokomotivě a na ty poslední se zapomínalo, což Dámo nechápal, protože byly nejklidnější a tím pádem nejlepší.
S kufrem se nacpal do vlaku, prskajícího Godrika prozatím ingoroval, a když v jednom kupé (E6) spatřil samotinkou Scarlett, zaváhal. Nakonec ale zdvořile zaklepal na dveře kupé a nahlédl dovnitř. „Ahoj, Scarlett. Můžu k tobě, nebo na někoho čekáš?“ zeptal se až příliš hovorně, a jestliže spolužačka nijak výrazně neprotestovala, vklouzl do kupé k ní, kufr hodil do zavazadlového prostoru a otevřel přepravku s černým kocourem, který hned vylezl ven, vrhl po páníčkovi ublíženým pohledem a začal se protahovat a čistit si pomuchlanou srst.

_________________

Yvonne, která už nějakou dobu brousila po nástupišti, vypadala trochu jako oživlá mrtvolka. Nespalo se jí ani trochu dobře, protože po posledním řetězu zlých snů, které, jak se dověděla, předvídaly to, co se v červnu semlelo na Příčné, nepřišla očekávaná úleva a období klidu, kdepak. Děsivé, nesrozumitelné a dosti násilné sny přetrvávaly i nadále, a budily zrzunku ze snů jako starý štamgast přicházejíci každou noc na štamprle borovičky. Yvonne měla pod očima nezdravě fialové kruhy, byla pobledlá a naprosto jí ucházel smysl devadesáti procent úkonů, které za dnešní den provedla. Třeba zrovna teď - už před nějakou dobou se rozloučila s Quentinem, který o ni měl docela neskrývaně strach, a od té chvíle bezcílně bloudila davem, aniž by si to plně uvědomovala.
Chtělo to až čelní srážku s nějakým postarším kouzelníkem, který se pravděpodobně už už nadechoval k tomu, aby začal láteřit, ale v poslední chvíli si to, při pohledu na mrňavou, bledničkovou holčinu rozmyslel, aby se Yvonne odhodlala k výstupu na nejbližší vlakové schůdky, které se v jejím zorném poli nacházely.
Byl vlastně docela div, že se jí při tom chrabrém lezení nesmekla noha.


Toho, že kupé ve skutečnosti není prázdné, jak se zpočátku domnívala, jí došlo až ve chvíli, kdy otevírala dvířka. No, teď už bylo trochu pozdě na útěk, to chápala i Yvonne s jejím pokulhávajicím sociálním cítěním, které Quentin žertem tak rád označoval za mrzké. Rychlý pohled na holku ale przrazoval, že by mohla být z kategorie těch tichých, které nevymluví díru i do betonového kvádru. Malá zmijozelka provedla několik rychlých - dobře, možná ne tak rychlých, vzhledem k jejímu stavu - kalkulací, které jí prozradily, že by možná vyšlo líp nehledat Veronicu v narvaném vlaku a vzít zavděk tím, co se zrovna nabízelo. "Ahoj, máš tady volno?" vysoukala ze sebe jako z chlupaté deky a pokusila se na neznámou člověčinu vrhnout co nejpřátelštější pohled, což v jejím podání působilo trochu jako pohled bacila do lékárny.

_________________

Ne že by Flannovi došla trpělivost nebo už ho nebavilo čekat na někoho dalšího z loňského výletu na Floridu, ale tak nějak tušil, že Aurory se dneska prostě nedočká, a radši zaplul do vlaku. Samozřejmě s tím, že bude ještě vyhlížet a případně zavčas vystartuje zase zpátky na perón.
S výběrem kupé se tradičně nepáral, prostě vlezl do prostředního vagónu a chvíli poté, co se před dveřmi toho prvního objevil kočičí zadek, se tam objevil i Flannův obličej. Možná už tam byli dva kluci zjevně nižšího věku, ale z toho si těžkou hlavu nedělal. Nebyla to Amarilla ani nic podobně růžového nebo hlasitého, to mu momentálně ke štěstí stačilo.


„Zdar, máte tu volnýho fleka, žejo?“ nadhodil hned mezi dveřmi a jal se přifařovat, aniž by dlouho čekal na odpověď. Kocoura hodil na jedno ze dvou volných sedadel, uklidil si kufr, kocoura zase sebral, položil ho na kufr (zvažoval i variantu do kufru, ale jakkoliv to bylo zvíře apatické, už by se tam nevešlo) a s květináčem na klíně se usadil.
Teprve teď přejel pohledem oba přítomné kluky a znovu usoudil, že je nezná, což ale nemuselo nutně znamenat, že jsou to prváci. To si vyvodil až z toho, že u nikoho neviděl ani koště, ani insignie nějaké koleje v jakékoliv podobě, ale i tak radši počítal s tím, že se možná plete, a radši se jich na to neptal. Plus mu ty otřepané rozhovory typu „tak vy jedete poprvé do Bradavic?“ připadaly poněkud trapné.
Takže nemluvil, dokud sám nebyl osloven, vyhlížel z okna na nástupiště a chvíli sebou v sedačce nepohodlně šil, než zjistil, že ho tlačí ta barva. Takže ji vytáhl z kapsy a kromě mlčení a koukání na perón měl najednou další skvělou zábavu: čtení návodu k použití.

_________________

Na záškodničení vlastně nebylo nic moc špatného, když se to vzalo za správný konec provazu. Septimus si na krk vedle ankhu, který držel hezky někde mezi klíčními kostmi, úmyslně pověsil o dost nápadněji dlouhý řetízek s medailonkem, který sebral čarodějovi, který mu na mistrovství syčel do obličeje tak, že Septimus radši moc zblízka nezkoumal zlaté zuby ani samotnou totožnost, nicméně byl si dost jistý, že medailonek (který se mu nepodařilo otevřít, aniž by se uchýlil k násilí) patří nějaké té čistokrevné rodině. Ten krám musel být tak dvě stě let starý.
Septimus kdovíproč považoval za dobrý nápad promenádovat se s "vypůjčeným" bolestným tak, aby bylo vidět, i když těžko si představit divnější ozdobu zrovna na osobě pana Strange mladšího. Bronzový medailonek kupodivu ale na sbírce tmavě modrého a hnědého oblečení nevypadal zdaleka tak špatně. Jen... působil nepatřičně. Na hony jako by křičel, že k sobě nepatří, a to není míněno po vizuální stránce. Bylo to, jako kdyby Septimus vykradl kabinet dějin a pověsil na sebe jednu z Wellsových cetek.
Strange se těšil. Popravdě, nemohl se dočkat. Redmond, McCrimmon, Ravengoodová a ex-Cooper... dokonce i profesorka Magalhães. Skoro jako by mu nedocházelo, že jde o samé autority a nikoli přátele, což byl obvyklý důvod, proč se lidé vůbec vraceli do onoho ústavu v devíti z deseti univerz v existenci. Nejspíš to bylo tím, že na nádraží nezahlédl Spencer, Setha, Gweeny ani nikoho dalšího, kdo by mu připomněl, proč mu podvědomí způsobuje občasné vlny něčeho, co rozhodně nebyla lhostejnost. Bez průtahů zapadl do jednoho vagónu a namátkou prostě vybral jedno volnější kupé.


Vybral si to, kde bylo otevřené okno, protože to popravdě byla užitečná dispozice v případě, že by se ukázalo, že by jím někdo mohl být vyhozen, aby byl utišen hněv bohů železnice.
Ani se nezeptal, jestli tam je volno (bylo, evidentně), jen nějak neurčitě kývl na pozdrav a i s klíckou s Perseem se mlčky začal skládat na druhé místo pod oknem.

_________________

C3 - Mrzikupé

"Ahoj Lee!" vítal chlapec s nadšením jeho mrzimorskou spolužačku. "Koukám, že ti mrzimorské barvy přirostly k srdci." prohlížel si žlutočerné stuhy ve vlasech. Vyskočil ze sedačky a chtěl hned dívce pomoc s kufrem, ale než stačil cokoliv udělat, Aileen si s ním poradila a ještě si díky němu udělala pohodlí, takže se posadil zpátky na své místo.
Když Aileen zaznamenala kocoura povalujícího se na sedačce, Dante se usmál. "Jo jo, mám ho už od prváku. Jen je to tulák a je dost samostatný, takže se mnou moc času netráví. A jmenuje se Tito. Ale je moc hodný, takže si ho klidně můžeš vzít na klín, jestli chceš. Má moc rád, když ho někdo drbe mezi ušima."
Pak už rozhovor sklouznul k prožitým prázdninám. "Moje prázdniny nic moc. Většinu času jsem trávil s nekouzelnickými dětmi a neměl jsem si s kým povídat o škole a o kouzlení. Aspoň že jsem měl ty dopisy od tebe. Dost času jsem taky strávil čtením učebnic, takže jsem na druhák připravenej. A co tvoje prázdniny? Určitě musely být zajímavější než ty moje. Byla jsi někde?" Dante nechal Aileen povídat o jejích prázdninách. Určitě to bylo zajímavé vyprávění, takže s napětím seděl a poslouchal. "Hele Lee a slyšela si o tom útoku na Příčné? Prý se tam strhl nějaký boj. Ulice byly zničené a dokonce prý i několik mrtvých. A co jsem slyšel, tak i jeden profesor z Bradavic. Ale já ho neznal, nějakej Rodwell, nebo jak to bylo. To muselo být fakt drsný. Docela by mě zajímalo, jak takovej souboj vypadal. I když teda bejt bych tam nechtěl." Ještě chvíli probírali toto téma, ale pak to naštěstí Lee odlehčila svojí poznámkou o novém pyžamu. Dany se upřímně zasmál. "Taky jsem si musel pořídit nový, protože během prázdnin se mi to staré nějak zkrátilo." Dante natáhl nohy před sebe, aby předvedl, že se přes prázdniny zas o několik cenťáků vytáhl.

_________________

Ani jeden z kluků mi nijak sympatický nebyl. Jeden se choval až příliš povýšeně a doslova mu to sršelo z očí a ten druhý možná nevěděl, kdy je lepší držet ústa. Přivřela jsem oči a znovu jsem si ho prohlédla. Už, už jsem otvírala svá ústa, abych se začala bránit, ale předběhla mne Angie. Ta holka si hned získala mé sympatie, tak jsem se na ni usmála.
"Tak když mu každá ubrečená holka dá na frak...,"
šklebila jsem se na Angie.
"Beztak se ještě drží maminčiny sukýnky a za chvíli uteče brečet na záchod. Mimochodem, nechceš kapesník?"
nabídla jsem Iggymu a vytáhla cosi pomačkaného, evidentně už posmrkaného, co uteklo pozornosti tetičky Victorie, jinak by to hodila do prádla a mne sjela, že jsem čuně. Pokusila jsem se tou poměrně nechutnou věcí zamávat Iggimu před obličejem a tvářila jsem se dost provokativně. Jestli mi jednu neubalila a já se nemusela bránit, za chvíli jsem to schovala.
Důležitě vypadající chlapec mi nestál ani za slovo, takže jsem se Angie rozhodla nepodpořit. Ostatně, ona to řekla i za mne a bylo zbytečné, abych si přisazovala.
"Dík,"
zatvářila jsem se dost potěšeně, když Angie začala chválit mé vlasy. Pravda, byly učesané, neboť tetička Victorie v některých ohledech dost napodobovala mámu a zatímco mi neučesané vlasy na farmě prošly, tak mezi lidi mne už musely obě vyčesávat. Fakt jsem nechápala, proč to dělaj.
"Upřímně? Je mi to celkem fuk. Jenom bych asi moc nechtěla Zmijozel, kvůli té politice. Půlku koleje bych musela zmydlit hned první večer a tu druhou ráno, protože ty kecy o nadřazenosti čistokrevných fakt nemám ráda. Máme fretčí farmu a zkoušela jsem příbuzenský křížení a řeknu ti, že..."
nestihla jsem dopovědět, protože se nás pokusil jakýsi starší kluk vyhodit. No, nelekla jsem se, ale na rozdíl od Angie jsem na to šla méně diplomaticky. Hned jsem vyskočila ze sedadla.
"A ty jsi jako kdo, hm?"
I když jsem viděla, že je hošan o dost vyšší a rýsují se mu svaly, nebála jsem se. Byla jsem zvyklá, že málokdo ze starších praští škvrně, jako jsem já, protože je blbý mlátit někoho o dost menšího a ještě blbější je mlátit holku. A klučina nevypadal, že by byl profesor, takže zřejmě nehrozilo ani žalování u dědečka.
"Mám protinávrh. Co kdybys odkráčel ty? Aby se ti tu náááhodou, něco nestalo. Třeba takový svědící prášek v trenýrkách by byl fakt hodně nepříjemná věc,"
začala jsem vyhrožovat, i když planě. Ne že bych podobné věci nezkoušela propašovat do kufru, ale děda Howard nic neponechal náhodě a všechno mi důkladně probral. Neměla jsem u sebe ani prdící polštářek, natož smítko svědícího prášku.
Ještě než se situace mohla vyhrotit, zasáhla Angie. Nechtěla jsem, aby mi utekla, takže jsem si čahouna pořádně prohlédla.
"Ještě se uvidíme, nádhero,"
jestliže mne Arsen nezadržel, sundala jsem si kufr a s nosánkem pěkně nahoru jsem odkráčela pryč.



Do dalšího kupéčka jsem zapadla hned za svou nejnovější známou. Také jsem si kufr hodila nad hlavu a usadila jsem se hned naproti ní, takže jsem také seděla u okna.
"Pomstíme se mu, tohle mu přece nemůže projít!"
trochu jsem prskala. Ačkoliv to ještě před chvílí vypadalo, že veřejným nepřítelem číslo jedna bude Lucian, nebo Iggy... tak Arsen je oba odkopl hodně hluboko do pole poražených.
"Co navrhuješ? Mohli bychom ho přepadnout, hodit mu prostěradlo na hlavu a odtáhnout do mraveniště, ve kterém bychom ho vyválely... kdyby teda nebyl o dost vyšší a silnější. Ale polévku bychom mu za tričko vylít mohly. Jakože opackneš a plný talíř se náhodou vylije na něj. Jenže to je starý a trapný,"
také mne napadlo, že bychom na něj mohly vypustit našeho tchoře, až ho s Kivvou chytíme v Zapovězeném lese, ale toto rozhodnutí nezáleželo jen na mě, ale i na Kivvě. Rozhodně jsem ji nechtěla zradit a vyslepičit to. Angie sice byla strašně sympatická holka, ale tento plán byl domluven s Kivvou a té by se asi nemuselo líbit, že jsem na naši výpravu pozvala někoho jiného bez jejího souhlasu.

_________________

<<<

Reggie se na dnešek jakože fakt těšil. Docela logicky, jasně, že jo! Se svou novou hůlkou už se seznámil, s učebnicemi taky (s obojím trochu jiným způsobem, než by se možná dalo čekat, pořád to byl koneckonců Raghu) a prvního září doslova nemohl dospat. Výjimečně splnil svoje domácí povinnosti - čili zkrátka to, co udělat měl - a v nohách jeho postele tak už den předem ležel sbalený kufr. A vedle něj... magická taštička, se kterou už někteří měli tu čest.
Kdo ne, jistě se mu příležitost naskytne dřív, než by chtěl.
Snídani do postele, a ještě ve velkém Šášově stylu, to by si nechal líbit i v Bradavicích. Tak nějak ale tušil, že zrovna Havraspár pro něj ale nebude ve škole domovským přístavem - tam byli ti chytří, co postřehl. Ne, že by byl tupej jako ředkev, ale zkrátka měl na pořadu většinou docela jiné věci než nějaké učení.
Cestou na King's Cross poskakoval a brebentil, ačkoli se rodiče jistojistě v tom, co říkal, ztratili jako obvykle. Zato ze sestry se mu podařilo vytáhnout nějaké pikantnosti o různých profesorech a místech na hradě, o kterých Shashi snad nikdy nemluvil (i když on se Arjun na tu školu moc neptal, dokud tam vážně sám nemusel). Rozloučení s rodinou trochu odbyl, protože kolem bylo samozřejmě mnohem víc zajímavých (ne zajímavějších!) věcí, které chtěly prozkoumat. A Raghu byl známý neposeda, když už to někdo řekl slušně.
"Já a nezlobit? Tati, to nevydržím," zazubil se, což plynul přešlo do šklebu, když se Nimay jal rozcuchat mu vlasy. Na kratičkou setinu sekundy se odvážil doufat, že to udělá i Shashimu, ale to se samozřejmě nestalo. Obejmul mamku i ségru, prohnal se s kufrem a brašnou kolem Šáši a zmizel v davu na nástupišti.
Bylo to tady.
Chvíli postával dole, s očima upřenýma na červenou lokomotivu (a zvláštní podobiznu sira Eltona Johna), a potom se i s kufrem nasáčkoval do prostředního vagonu. Do jiného, než ve kterém se měl vézt Shashi - jasně že měl bráchu rád, ale období svobody začalo právě teď! A to se prosím ještě vlak nevzdálil z nádraží.

Nakonec ho z pochopitelných důvodů zaujalo kupé C4, a to nikoli proto, že mělo být bydlištěm hobitovým (Reggie nebyl dvakrát sečtělý), ale proto, že ho místo otevřených dveří a tak přivítal pár pastelek čnějících do vzduchu a nějaký strapáč povalený na zem. V tu chvíli Dewanji upustil od plánů mluvit na Brity jako analfabet nebo docela hindsky a začal se hlasitě smát.
To bylo zatím... všechno.

_________________