<<<

Jestli by mi někdo chtěl tvrdit, že při první cestě do Bradavic nebyl nesnesitelně nervózní, neklepaly se mu kolena, jako by byly z rosolu, a nechtělo se mu střídavě hystericky brečet a střídavě se chechtat, přičemž ještě měl pocit, že se mu žaludek brzy obrátí naruby, měla bych ho za lháře. A to ne zrovna přesvědčivého, nutno poznamenat. Protože prostě každý musel být nervózní, když jel do nové školy, ne? A já jsem rozhodně nebyla výjimkou, a skutečně jsem ani trochu nevyšilovala. Prostě ne. Před přepážkou jsem se zarazila, a všem kolem, včetně tety Rose, muselo být jasné, že zrovna v tuhle chvíli se nehodlám ani pohnout směrem k té cihlové... věci, kterou jsem prý měla projít. Co když mě ta přepážka nepustí? uvažovala jsem chmurně, co když si uvědomí, že jsem budižkničemu, co krom známého jména nemá vůbec nic, že se do školy nehodím... a já si rozbiju nos? Jenomže teta Rose na mě naléhala, a já nevydržela nikdy dlouho odmlouvat. A tak jsem nakonec s vědomím, že určitě narazím nosánkem pěkně na tvrdé, vyběhla se zavřenýma očima proti zdi. A k mému velkému překvapení a radosti jsem se vynořila nedaleko zářivě červené lokomotivy, chrlící na davy prvňáčků páru, jako když se odněkud noří chomáče bílé mlhy.
A já, jak už ti tak bývá, jsem se okamžitě nadchla pro věc. Nervózní jsem sice byla pořád, ale teď už spíš proto, poněvadž když jsem vlak viděla přímo před sebou, začala mi hrozit pravděpodobnost, že ujede dřív, než do něj nastoupím.


A tak jsem skončila v jednom z volných kupé. Protože... protože jsem prostě nechtěla a nemohla jen tak nastoupit k cizím lidem! Jakmile jsem se usadila, v protisměru, abych mohla ještě dlouho sledovat mizející Londýn, z přepravky, kterou mi předtím teta Rose položila na zem, se vykulil Kocour, vyskočil vedle mě na sedačku a začal hlasitě příst. A já ho začala hladit po hebkém kožíšku... a čekala jsem. Třeba si ke mně nakonec i někdo sedne...

_________________

Pravdou je, že Summer, koneckonců, stejně jako loni, loučení se rodiči moc nedala. To jí ale částěčně umožnilo, aby se do vlaku dostala jako jedna z prvních. Ani se nemusela příliš namáhat při hledání volného kupé. Nastoupila až do posledního vagonu. Bývala by šla dál a hledala prázdné kupé, ale hned v prvním kupéčku seděl Taren. A omfg Taren. Popravdě, slečně Morganové poslední dobou vrtalo hlavou téma "chlapci", i když by to nepřiznala. V nich se skrývala taková malá nevýhoda odjezdu do Bradavic. Koukala po nich čím dál víc, a nehorázně jí to štvalo. Ale co už, bránit se tomu neuměla. A tak se musela smířit se svým krutým osudem na sebe naštvané očumovatelky pro ni vzhledově i povahově ideálních kluků, kteří ještě nespadli do friendzone. Škoda jen, že nikdo, kdo by se Summer líbil do friendzone nespadne.
Ed se v kleci pohnul a zapištěl. Vypadal trochu znepokojeně, možná se měla blížít pohroma. Summer sebou cukla. Svou pozornost obrátila na sováka a tiše ho okřikla, načež opravdu zmlknul a Summer otevřela dveře onoho kupé. "Mohu?" hodila na Tarena téměř psí kukuč, i když jí bylo nad slunce jasné, že to na něj fungovat nebude. Bohžel.

_________________

Před-odjezdová apokalypsa

Bastien se dopravil na nádraží pro změnu jednou s rodiči, kteří si nemohli nechat ujít jeho první odjezd do tak prestižní a báječné školy čar a kouzel. Nemohl říct, že byl kompletně rád, že tu jsou s ním, protože ho mamka někdy strašně ponižovala a táta byl konstantně v rozhovoru s nějakým dalším kouzelníkem, takže si užíval spíše pocitu, že jede na dlooouhou dobu pryč.
"Bastiene, nezapomeň, že se E píše jako žebřík s jednou šprušlí na LEVO." starala se o něj stále mamka, kterou očividně zajímaly takové stupidní prkotiny jako psaní E.. Bastien protočil oči a pokrčil rameny, když si z kufru vytahoval vélikou zavařovačku plnou na první pohled docela nezáživných brouků - světlušek.
"No joo mami, ty zas naděláš.." řekl otráveně hošík a vytahoval si dokonce i sám kufr protože rozhodně nenechal nikoho z nich za něj tu bagáž tahat - to je přece práce pro něj! Vždyť je dost silný na to aby si to tam odtáhl, ne? Navíc by velice utrpělo jeho osamostatněné ego, kdyby za něj měl někdo tahat kufry!
"A ty světlušky tam pak pusť, aby ti nechcíply!" radila mu dál a vypadala velice chytré rady. Jó pokud šlo o zvířata, Bastien docela dobře věděl, jak je nezabít - o krmení neměl mnohdy ani zdání, ale to se dycky taky nějak vyřešilo.
"Si myslíš že jsem vrah?" zeptal se s povytaženým obočím, jako by vyslovila nějaké obrovské tabu. Fakt už ho nemohla ztrapňovat víc, strašně si přál, aby jí už táta něco řekl, takže se po něm marně ohlédl. Ten zrovna stál u jedné tmavovlasé kouzelnice a povídal si s ní něco o kvašení Čarůvek, takže nebyl momentálně k dispozici.
Bastien tak s vélikým batohem plným věcí na zádech a jedním kolečkovým kufrem stál na příčné a potajmu kontroloval, jestli se na něj a jeho trapnou mámu nekouká. Vyšší blondýna s tmavýma očima na něj koukala rozněžněle, neboť se viděla na jeho místě před mnoha lety... Jop a přesně to byla jeho máma.
"Tak Ahoj, já valím!" řekl když ten pohled který naznačoval příchod takové té maminkovské mlaskavé pusy, které se snažil uniknout. Mamka ho však vzala za tváře a dala mu pořádnou štípačku po které musel velice rychle konstatovat " Bleeeh.." a utřít si pusu s nadějí, že už daalší pusy nepříjdou.
"Měj se tam krásně zlatíčko, nezapomeň, že máš v batohu ten dýňový pudink a vanilkové sušenky!" poznamenala rozněžněle - Snailerka se v ní zkrátka nezapřela. To už Bastien pospíchal do vlaku, cestou zamával otci a pomalu vytahoval bagáž nahoru.. Světlušky, zůstávajíc stále pod rukou, poletovaly ve sklenici jako by je někdo strašně rušil při jejich spánku. Cestou po vagonu si všiml pár prázdných kupé a taky jedné holky a kluka, který vypadal jako by se jí bál, takže raději nasadil podivený výraz a nechal jim trochu soukromí s pokrčením ramenou...
Nakonec zakotvil v kupé


"Zdar, vidim že tu je volno." poznamenal a se zazubením pokračoval dál do kupé, kde se usadil naproti klukovi, kterýho ještě neznal a protože nevypadal až tak toxicky, rozhodl se, že by taky mohl být fajn. Světlušky ve velké zavařovačce s korkovým víkem položil na stolek. Se zavazadly to bylo rozhodně těžší, protože je při jeho výšce musel vysoukat nahoru. Proto si stoupl na sedadlo a strčil je tam vcelku s přehledem.
" Fuf.." vydechl si, když už bylo všechno nahoře a směle pokračoval dál v konverzaci "taky prvák?" optal se s jistým šibalským povytažením koutku.
"Vod nás už tu studujou tři- moje sestřenka a bratranci, máš tu taky někoho? Moje sestřenka je kapitánka Nebelvírskýho týmu a je absolutně boží!" poznamenal pyšně, protože teda byl na Ginger právoplatně hrdej. Nakonec to možná vyznělo trochu jak vytahování. No, každopádně to taky naznačovalo, že se s klukem rád pobaví a nebude sedět jak pecka na trpaslíkovi.

_________________

| +

Georgie dala mamce pusu na tvář, nechala se obejmout a pak se málem rozbrečela v bráškově náručí - vzhledem k tomu, že on, zrádce jeden, stejně odjížděl do Tramtárie, to sice bylo trochu zbytečné, ale Joe by v tu chvíli vážně dala bůhvíco, aby nemusela nastupovat do vlaku. A stejně nakonec nastoupila, i když to její doprovod stálo spoustu sil.


Kupé s dvěma malými kluky si vybrala jen tak. Bylo tam s kým si povídat a zároveň se nemusela mačkat, ačkoli takhle složitě Georgie přeci jen nepřemýšlela. Přišla, viděla a dotáhla kufr. Hodnou chvilku trvalo, než se na původní obyvatele vůbec podívala - nejdřív si samozřejmě musela urovnat všechny věci, juknout na Růžu do krabice a řádně se uvelebit na místě - ale nakonec se na ně vesele usmála, přičemž hodnotila možnou inteligenci a přemítala nad tím, zda před ní náhodou nesedí budoucí spolukolejník. Nebo jeden z těch šprtů, jeden nikdy neví. "Nazdárek kluci - jsem Georgie. Ty jedeš do Bradavic prvně? Já přestupuju z Austrálie, protože naší akademii dočista vybílily ty, kobylky," zakroutila obočím rádoby povýšeně, ačkoli jí samotné bylo zřejmé, že tohle snad ani není výmysl. "Dělám si srandu," uvedla radši honem na pravou míru a se zazubením nad sebou mávla rukou. "Jedu samozřejmě poprvý," doplnila a zvedla víko od Růženčiny krabice, aby mohla pavouka náležitě utěšit - tedy pošimrat na zádíčkách. Beztak byl z té změny klimatu úplně na nervy.
Bastiena od prvotního pozdravu zcela ignorovala, protože se přeci už znali, takže jemu nebylo třeba se představovat. I tak se na něj ale teď usmála, aby věděl, že ho vůbec vzala na vědomí.

_________________

<<<

K nástupišti dorazil ve společnosti své rodiny a kufru, do nějž se kouzlem vešlo snad vše, co mohl chlapec v Hradě potřebovat. A že toho bylo skutečně dost. Kromě stejnokroje si své místo zabraly také na míru ušité hábity a další kouzelnické obleky, se kterými by se nemusel stydět ani v té nejvyšší kouzelnické společnosti. Pak tu byly také nějaké ty pergameny a bloky, do kterých plánoval psát a kreslit. Nu což, samozřejmě vlastnil dostatek důvtipu, aby našel skryté místečko a opatrně tam ony potřeby vtěsnal. Zamaskovat věci, které měl rád, uměl fakt dokonale, protože o ně skutečně nechtěl být připraven. Byť to vše bylo tajné, ale i kdyby to prasklo, vždy se mohl vymluvit na zápisky ze školy... a jeho otec pochopitelně chtěl, aby byl chlapec vždy připravený a dokonalý. A pravdou bylo, že v tomhle chlapec odporovat nemusel. Sám se cítil, že dokonalý a připravený je.
Další místo v kufru si pochopitelně vybraly i knihy. Byly tu učebnice, supernové učebnice s těmi nejnovějšími materiály a informacemi. Pak tu samozřejmě bylo i pár poučných knih, které se týkaly tvorů, cestování a démonologie, což zkrátka doma zapomenout ani nešlo.
Když vlak s funěním zastaví, obrátí se mlčky ke tvářím svých rodičů. Od své milované matky přijme jedno z jejích vřelých objetí, ve kterém ještě nějakou chvíli zůstane stát, než mu modro-zelené oči vylétnou až k otci, který jejich objetí sleduje s jistím odstupem a s tváří klidnou, ale zároveň tak neskutečně chladnou. Když je propuštěn z matčina objetí, dlouhým pohledem zůstane propalovat otce v očekávání, co přijde. Na útlá ramena mu však v dalším momentě klesnou jeho ruce a jeho rty se pozvednou v menší úsměv. "Věříme ti, Nathanieli, jistě nás nezklameš. Hlavně nezapomeň na to, co jsem ti říkal a... brzy nám napiš," prohodí s tím mírným, možná trochu zlověstnějším úsměvem, než se nakonec znovu napřímí a prsty pokyne ke dveřím vlaku. "Nezklamu vás a dám si na to pozor," odkývne nakonec otcova slova a ucouvne, s prsty obtočenými kolem madla kufru. Naposledy se se svými rodiči rozloučí a ještě naposledy si je oba prohlédne. Pak už vstoupí do vlaku, hlava vzpřímená.



Do vlaku už se valí nějaké ty děti, které však plně ignoruje a přechází. Odmítá sedět v kupé s ostatními, ne s těmi, kteří by mu za to nestáli. Stejně tak nestojí o posezení s nějakými mudly. Nejraději by si někde sedl sám, pěkně s knihou, aby jej nikdo nemohl otravovat. Jenže všechna kupé se pomalu, ale jistě plní, není tak snadné nic najít, než ho jeho nohy zavedou až ke kupé nadepsaným jako B2. Po nahlédnutí dovnitř zjistí, že uvnitř sedí ta dívka z Kotle - Darya a chlapec, jehož tvář už jistě někde viděl. S Daryou se minule nerozešel v nejlepším, ale to jej rozhodně nemohlo odradit od toho, aby položil ruku na dveře a otevřel. "Zdravím, vy tu určitě máte volno," prohodí k těm dvěma mluvným dušičkám, s čímž s lehkostí sobě vlastní proklouzne dovnitř. Kufr šoupne ke dveřím, snad aby dal jasně najevo dalším nájezdníkům, že tady už je dost plno. Sám se pak usadí na místo vedle Daryi, aniž by si sedal až moc blízko k ní. Beze slov si poupraví svou uniformu a očima překontroluje obě dvě němé tváře uvnitř. Nejprve se zadívá na Raye, jemuž věnuje zkoumavý pohled od hlavy k patě. "Nathaniel McLarken," představí se, neboť neuctivost se u nich doma nenosí. "Kde je tvůj přítel Taren?" stočí náhle zrak k Darye. Jeho otázka má rozhodně dost daleko k opravdovému rýpnutí, spíše to vypadá, že se skutečně jen ptá... ono proč ne, v Kotli si celkem rozuměli.

nonRP
Ten post mi nedělá tolik radosti, píši jej naprosto vysílená, tak mě omluvte.

_________________

Linuška byla na nádraží časně, jako ostatně vždy a všude. Na cestu vlakem - sváteční událost - si vzala jedny ze svých nejlepších šatů, zelené kšandové manšestráky, s bílou halenkou pod nimi. Světle zrzavé vlásky měla spletené do copánků, které byly ozdobené zlatočernými mašličkami, kterými dívenka dávala hrdě na odiv svou kolejní příslušnost. Přicupitala si to na nádraží v doprovodu svého londýnského strýčka a jeho tří zrzavých dcer (ze sedmi - McAlisterovi byli v určitých ohledech horší jako myši v obilí), kteří ji přišli vyprovodit, aby ji náhodou na rušném nádraží neukradl nějaký úchyl nepotkala nějaká nepříjemnost.
Loučení po dlouhé letní návštěvě proběhlo mile a klidně, Aileen se se všemi poobjímala, strýček jí předal kufr a pár dobře míněných rad ("moc tam nezlob" a "čisti si zuby"), sestřenky jí zase s významným mrknutím strčily do příruční taštičky letní výtisk magazínu 16 ("Je to speciál o Johnu Travoltovi. I s plakátem!"). Pak už se děvčátko jen zařadilo mezi ostatní rodiny spěchající na vlak do Bradavic, prošlo přepážkou na nástupiště 9 a 3/4 a poté, co jí dva neznámí chlapci pomohli s (ač nevelikým) kufrem do vlaku, se konečně vydala hledat svého kamaráda Danteho, se kterým se přes dopisy domluvili na společné cestě.



"Ahoj, Dantíku!" Vypískla, jakmile hnědovláska v jednom z kupé konečně objevila (mávání přehlédla, protože ji zaujala cizí dívka, která se s rodiči hádala o tom, proč si do Bradavic nemůže vzít svého maguára). Se supěním dovlekla do kupé modrý lodní kufr s motivem Aristokoček a dobře mířeným kopnutím nohou v dívčí polobotce se ho (neúspěšně) pokusila zakopnout pod sedačku.
Nakonec jen rezignovaně kecla naproti chlapci a o vyčuhující kufr s Toulousem a Marií si prostě opřela nohy. "Jé, já jsem nevěděla, že máš kočku!" Postěžovala si vzápětí a už po kocourkovi natahovala ruku. "Tak co prázdniny? Těšíš se do školy? Já si chtěla přečíst zápisky z loňska, ale nějak jsem to nestihla, tak doufám, že nebudeme hned ze začátku psát nějaký test," svěřila se zrzečka chlapci ustaraným tónem. "A taky jsem si musela pořídit nové pyžamo," informovala ho nakonec ještě pro jistotu o své nejaktuálnější peripetii.

>>>

Kivva na nádraží dorazila v doprovodu bratrů. Ti jí sice ochotně pomohli skrz přepážku, ale jinak se nijak extra nepřičinili... o nic. Ani o to,aby si jejich milovaná mladší sestřička našla vhodné kupé. Ne že by Kivv teda potřebovala, aby jí někdo kupé hledal, že jo. Prostě se rozhodla projít uličkou a nahlížet. Grace, kterou uviděla v jednom z prvních kupéček, kolem kterých prošla, Kiwi s radostí zamávala a zazubila se na ni, no a potom pokračovala dál, přičemž rozvažovala, s kým bude asi cesta nejlepší.
No a cestu zakončila až skoro na úplném konci vagonu B. Spatřila totiž v kupé č.5 dva kluky, které jednak neznala, a druhak jí přišli sympatičtí a... no... prvákovití. Takže strčila hlavu do dveří, věnovala jim široký úsměv bílých (a zarovnátkovaných) zubů, a úplně ignorujíc to, jestli třeba zrovna o něčem nemluvili zahlásila: "Čáu, já sem Kivva a tohle," ukázala prázdnou klec ve svojí ruce, "je moje neviditelná krysa Vasilisa. Dobrý, že jo?!" No a aniž by se nějak ptala, prostě sebou plácla na jedno z volných míst, a zubíc se na oba dva, položila si klícku na klín, rozhodnutá předstírat, že tam vážně má nějaké zvíře. Protože kdyby se provalil její a Gracin plán, to by byla přece hrůza!
No a jelikož to byla Kiwi, tak jste nemohli očekávat, že bude chvíli ticho. Samozřejmě se totiž obávala, že pak najednou bude v celým kupé ticho, no a to bude hrozně děsivé a vůbec neuvěřitelně trapné... takže bude lepší plácat. A mluvit. A plácat. "Hele takže vy jedete poprvý do Bradavic? Já totiž jo. No, nebo ste už třeba ve druháku? Žádný druháky ještě neznám," brebentila neúnavně a očekávala, jestli se některý z chlapců třeba nechytí do víru konverzace. Poněvadž mluvení, to byla snad jediná věc, kterou měla Kiwi radši než uskutečňování dobrovolných plánů.

_________________

<<<

Pan vzácný Kane si na nádraží dorazil v obvyklém doprovodu své nejbližší rodiny a jednoho starého, již značně ošoupaného kufru, který mu však tolik vrásek nepřidával. Jelikož s sebou kromě kufru táhl i koště, které měl bezpečně zabaleno, nemohlo už mu skoro nic zkazit náladu. I kdyby třeba z nebe padaly trakaře nebo tak, bylo mu to fuk. Ačkoliv mu trochu bylo líto, že už zase jede do školy, kde se bude muset učit, ale nějak se to dalo přežít. Měl přeci nové koště! Ne počkat, zas tak nové nebylo, ale bylo jeho a to už něco znamenalo. Nejspíše také proto se už asi půl měsíce na rodiče bez ustání culil, ačkoliv si jej ještě před koncem prázdnin tatínek zavolal na důležité rozhovor, kterým si asi jednou projde každý kluk. Jedině to jej donutilo se chvíli chovat jako paranoidní blázen, než se zase vrátilo to šílené opojení z nové věci. "Takže taťuldo, maminko, Tríšule," prohodí ke trojlístku mudlů, kteří tu postávali s ním. "Nezapomeňte mi dávat majzla na pokoj, na bunkr.. ale na ten dáš majzla určo ty, Tríšo, věřím ti. A tati, nezapomeň na tu motorku, jasně? Příští léto chci jezdit," zaúkoluje vysokého muže s černými vousy a delšími vlasy, který jej místo vyčinění spíše podrbe na hlavě jako hodného pejsáčka. "A mami, ty nezapomeň ten recept na ty super koblihy, jinak vám asi nepřijedu nebo co," prohodí k tmavovlásce a nakrčí nosánek, ačkoliv výraz mu moc dlouho nevydrží - po chvíli se zase vesele směje. Jejich společnou debatu zakončí až velké hromadné objetí, z něhož se nakonec vyplete s brbláním, ačkoliv mu tohle vážně bude chybět. Nu ale což. Nakonec se tedy odebere k vlaku, aby si mohl zabrat nějaké to kupé, ve kterém zakempí on a jeho roztomilý žabák.



Jak dlouho musí procházet vlakem, než konečně dorazí k jednomu z volných kupé, do kterého se nakonec hbitě vecpe. Jak se však dovnitřku cpe, nějak si nevšimne, že si pod nohy nešikovně nacpal svůj kufr a koště, které mu nakonec pod nohama udělají takovou paseku, že přepadne a čumákem dopadne tvrdě na zem. Cosi tiše zahuhlá, ačkoliv ke zvedání se zatím nemá. Jen budoucím spolusedícím připraví velkolepé přivítání - dvě nohy trčící nahoru proti dveřím a jeho úžasná osoba rozvalená na zemi. Není lepšího uvítání do pravé hobití nory?

_________________

Lucianův plán, jak si zabere celé kupé a bude jen trpělivě čekat, až někdo uzná za vhodné mu říci, že do školy pro magory nepatří, se rychle odebral do kytek. Ani se nestihl pořádně rozkoukat a v jeho kupé se zjevil podle všeho kluk jeho věku, který začal bez vyzvání okamžitě mluvit a zabírat si další místo v kupé pro sebe. Lucian to pozoroval se směsicí pohoršení a šoku v očích, a na nataženou ruku podanou k pozdravu zůstal chvíli zírat jako na něco, co bylo dvacet let zakopané na hřbitově a teď to ožilo. „To je špína za těmi nehty nebo si půjčuješ lak svý mámy?“ zeptal se chlapce zcela vážně a ruku mu nazpět nepodal, natož aby se představil. Stejně tu nebude dlouho, vrátí ho zpátky do normální školy, a tohohle kluka už v životě neuvidí. Odvrátil proto s nezájmem hlavu, ale nebylo mu přáno pozorovat krajinu za oknem, protože do kupé se nahrnula další osoba. Jakoby snad pro sebe ti šupáci neměli celý vlak! Oni se prostě musí narvat sem k němu. Lucian se místo pozdravu jen pohrdavě ušklíbl, sjel pohledem její nuzné oblečení, a usoudil, že když si ti dva budou povídat spolu, mohli by ho nechat na pokoji. Legendární, to by ten vlak musel jet přímo do pekel, aby to bylo legendární.
Když se za Angie vloupala do jeho kupé ještě jedna holka, Lucian otráveně protočil očima. „To je v tom vlaku tak narváno, že se musíte cpát zrovna sem?!“ obořil se na ně, ignorujíc ruce natažené k jakémukoliv pozdravu. Nějaká Graciina parta mu mohla být ukradená, on její součástí nebyl, a ani nechtěl být. Vždyť to byla holka!

| +

Mimo herně:
Kdyby se někdo cítil ublížen, tak se omlouvám, ale to je prostě Lucian. Sedli jste si k němu dobrovolně
Jinak, pro pořádek, do áčka byl Luca posazen s vědomím, že ho někdo vykopne, a fakt doufám, že to někdo udělá.

Sky seděl opřený o sedačku, nohy měl ležérně odložené na té protější, drnkal si na ukulele ostře tyrkysové barvy, a pozoroval Zmettica, jak obráží celý prostor kupéčka, aby ho prozkoumal. „Zdááár!“ zadrnkal se španělskou svižností na ukulele, když se ve dveřích objevil nějaký kluk a nacpal se dovnitř. Sky hvízdl na Zmettica, aby mu nezdrhnul, a nechal ho, aby mu vylezl na rameno, odkud by měl rozhled. Tohle s ním procvičoval celé prázdniny, a protože potkan při svém návratu ani nezaváhal, sáhl do kapsy pro masový pamlsek, aby ho odměnil za poslušnost. „Jo, prvák,“ odsouhlasil, zatímco pozoroval chlapcovo usazování se na místo. Radši shodil nohy ze sedačky, aby někomu nepřekážel, i když ho to moc netrápilo. Co Skye trochu zaskočilo, bylo vyjmenování členů rodiny a prohlášení, že je jeho sestřenka boží. „Můj bratránek je profák, učí lítání a dělá odrážeče Applebyjským šípům,“ odvětil na to bez mrknutí oka. „A je taky boží.“ Dodal, aby to bylo kompletní, když už si takhle povídali o svých příbuzných. Normálně by Sky Harryho vůbec nezmiňoval, ale vážně netušil, co jiného na takové oznámení odpovědět.
Dalším okupantem jejich kupé se měla stát holka, co se představila jako Georgie z Austrálie. „Sky,“ odvětil stručně a pak se zamyslel. „Jestli kobylky umí bílit, tak by mohly dorazit i k nám, protože táta cosi o bílení zmiňoval.“ Víc svou myšlenku ale rozvést nestihl, i když mu vrtalo hlavou, co teda chce táta bílit a jestli nechce pořídit domů kobylky.
Jejich konverzaci o božích příbuzných a kobylkách přerušila svým příchodem čokoládková víla, jíž Sky věnoval pohled, na který se nezapomíná, protože na ni zíral jako nadšený entomolog na vzácný druh motýla. „No, potěš Nimbus!“ houkl a uculil se na ni. „Kiwi? Já jsem Sky a tohle,“ poukázal na blond potkánka na svém rameni, „je Zmetticus, pojmenován po Atticovi Zmetkovi, bystrozorském nájezdníkovi. Jak na tý kryse poznáš, jestli je ještě živá, když není vidět?“ Začal se zajímat o prázdné místo v klícce, a ani ho nenapadlo, že by tam ta krysa vážně nebyla. „A jo, jedeme poprvý,“ odpověděl tak nějak za všechny. „Já mám na škole skoro celej klan a ségra bude letos dokonce dělat OVCE,“ prohlásil a polkl poznámku, že je jeho sestra boží. Možná by se měl přejmenovat. Něco jako Iam Awesome. Nebo Skysome… Skywatcher… Skywalker… myšlenky v háji...

_________________