John River Wells se právě vracel z jedné namáhavé cesty, kterých poslední dobou podnikal tucty. Ošumělý hábit na něm visel a jeden jeho lem byl natržený, z levého předloktí mu z řezné rány přes provizorní obvaz tu a tam skápla temná krůpěj.
John zabrzdil své léta dosluhujících koště, kterému už vyměnil součástky tolikrát, že z původního zbyla jen vzdorná duše. Seskočil, opřel se o zeď a chvíli se mlčky věnoval tomu, že doničil zbytek hnědé látky a její pruh použil na lepší zaškrcení nad otrávenou ránou. Ještě netušil, co to je za jed, ale když se pokusil ho hůlkou vytáhnout, inkoustově černá tekutina, hustá jako sirup, obemkla její špičku a hůlka začala černat stejně, jako Johnovy žíly kvapem modraly. Od té doby nefungovala a John věděl, že ji bude muset zavést Ollivanderovi, aby ji zachránil - nejdřív ale sebe. Potřeboval dopravní prostředek, a hned.
Jeho koštěti jako na povel upadl další díl proutí, který John kopl něžně, ale nesmlouvavě ke smetí naplaveném v dešťové rouře. Popadl zbytky koštěte do předloktí nezraněné ruky a pospíšil si dál.
Náhle se zarazil a omámeně se vrátil k výloze, za níž se vyjímal nyní stárnoucí model, prohnutý v ladné křivce a přitahující jeho pohled neodvratnou silou vyšší vůle. Pozornost města se upínala k závodu a novému Nimbusu kdesi o pár čtvrtí dál. Nad hlavou Johnovi proletěli závodníci. Tardis ve výloze se téměř zatřpytila ve světle pouličních lamp a John položil ruku na sklo.
Neuvažoval moc dlouho. Jeho staré koště dosloužilo už před několika minutami a právě teď potřebovalo jaksi opět kompletní výměnu. Nebyl zrovna zlodějem přeborníkem, ale nějakou tu zkušenost už měl...

O několik málo minut později zasvištěl nad Londýnem stín v mnohem aerodynamičtější rozmazané lince, který na nočním nebi nebyl téměř vidět, zvlášť pokud jste netušili, kam přesně se dívat a co hledat.

_________________

<<<

Bylo moc teplo. Kdykoli bylo nad pětadvacet stupňů, Romeova aktivita se rapidně snižovala. Příčná navíc byla přecpaná, jako obvykle, takže nebylo kam spěchat. Možná by si mohl do někoho v tom davu strčit, ale asi ne... Howells se líným tempem doploužil ke kýženému obchodu - do potřeb po famfrpál. Nešel přímo nic kupovat, ale šel omrknout, jaké nové modely košťat a potřeb jsou k dispozici. Otec mínil, že není jisté, zda bude kolej reprezentovat i ve druhém ročníku, a bylo tedy prý zbytečné kupovat mu nové koště. Zvlášť, když ta jejich kolejní byla docela nová a spolehlivá. To mladý Jonathan popírat nemohl. O famfrpálu ale hodně přemýšlel - líbilo by se mu, kdyby mohl na postu odrážeče, kde při hlavních zápasech zaskakoval, setrvat. Jenže to nevypadalo moc pravděpodobně, a koneckonců, už celý první rok strávený v Bradavicích si zvykal spíš na camrál než na pálku.
Ale něco na tom bylo.
Romeo bez pozdravu vešel do obchodu a s rukama v kapsách začal okoukávat vystavené zboží. U košťat samozřejmě setrval nejdéle, ale poté se přesunul k brýlím - ty jeho to totiž při nedávném letu po Howellsových pozemcích schytaly o strom a nebylo by to úplně ono, hrát s nimi normální zápas.

Mimo herně:
Čekám na jedno osobáčka, ale kdo chce, může se ještě přidat

_________________

| +

"Powell..."

<<
Simon neměl na to léto příliš mnoho plánů. K babičce do Kanady se chystal až někdy v srpnu, tím pádem měl před sebou celý měsíc volna a neměl nic jiného na práci, než se potulovat po Příčné ulici a okukovat obchody. Jeho rodiče mu chtěli dát letos více volnosti, byl totiž o rok starší a bylo mu třináct, proto ho nechali po většinou chodit samotného, dokonce mu nedávali ani Emu na hlídání. I ona vyrostla a nepotřebovala garde na každém kroku, i tak ale neměla takové štěstí jako Simon - Wilseovi se o svou dcerušku přeci jen trochu báli, a proto ji v této neklidné době ven samotnou moc nepouštěli. Ne že by z toho byla nadšená... Jistě, vždyť to byla právě ona, kdo rodiče přivedl na nápad strávit pár dní dovolené v Londýně.
Simon se už začínal docela nudit. Zašlo to tak daleko, že si pořídil seznam školních potřeb, které si bude muset do září obstarat a dokonce už zašel do lékárny, kde nakoupil pár potřeb do lektvarů. Nejčastěji však chodil do Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Ne že by tam snad něco potřeboval - Loni si koupil nové rukavice, k Vánocům dostal od své kamarádky Sophie parádní brýle a od ní měl i to nejbombastičtější koště, jaké si jen mohl přát. Zmíněný obchod navštěvoval z jednoho jediného důvodu - obdivoval tam ty nejnovější modely košťat, která si nemohl dovolit ani v těch nejdivočejších snech.
Když dnes vešel do krámku a s úsměvem pozdravil prodavače, který ho už bezpečně poznal, zamířil ihned ke košťatům, aby zjistil, že od včerejška tam žádné nové nepřibylo. Obhlédl značky, které znal už málem zpaměti, a otočil se, že se podívá po nějaké sadě pro údržbu košťat, když spatřil povědomého kluka. Trvalo mu jen vteřinku, než si rozpomněl, odkud toho tmavovlasého chlapce zná. Byl to střelec zmijozelského famfrpálového týmu. "Čau," oslovil ho. Protože si prostě chtěl s někým popovídat. "Ty jsi Howells, že jo? Rómeo," protáhl nechtíc chlapcovo jméno, kvůli kterému si ho většina lidí snadno zapamatovala. "Totiž... ty jsi hrál odrážeče na finále. Sestřelil si mrzimorského kapitána." Jo, tolik o Romeovi. "Co hledáš? Třeba bych ti mohl poradit." Nebo taky ne. Simon sem sice chodil každý den, přesto však nebyl nijak velkým odborníkem na famfrpálové potřeby. Ještě pořád ne. To kdyby se ho někdo zeptal na hokej nebo třeba fotbal... O čemž u tohoto čisťáčka pochyboval...

_________________

| +

"Cože?"

Romča tak trochu hodně ignoroval kluka, který vlezl do obchodu. Byl mu povědomý z Bradavic, a jelikož to nebyl nikdo ze Zmijozelu, nikdo z ročníku a nikdo z kamarádů, tak mu to bylo docela šumák. Narazil na model nezamlžujících se brýlí. To by se hodilo, protože ty staré si Howells čas od času zafuněl. Potřeboval špičkový produkt, aby opravdu viděl jasně za každého počasí, tedy aby se na sklech nezachytávala voda a neodráželo slunce.
Na Wilse přesunul pozornost až tehdy, když na něj promluvil. "Čau," opětoval Nebelvírovi svůj tradiční pozdrav. S rukama v kapsách si ho přeměřil pohledem. Byl o trochu vyšší než on, ale je o několik centimetrů, a tak Romča odhadoval, že chodí nanejvýš do čtvrtého ročníku. Už se mu vybavil, jakmile pokračoval - famfrpálista. Samozřejmě ho zahřálo na srdci, že ho poznal, protože tak by to mělo být (on tu byl čistokrevný), ale když slyšel "Rómeo", radost ho rychle přešla. Ale Nathaniel měl jediné štěstí, že jeho jméno nijak dál nerozváděl.
"Jo, Howells. Jonathan," souhlasil pomalu s důrazem na poslední slovo. Snad to bude mít nějaký význam, ale pochyboval o tom - Nebelvíři byli zvláštní, a jediní, se kterými se takž jakž bavil byli Oskar Olsson, trochu třeštiprdlo, a Ansleyová. Každopádně další blonďákova slova zase Romčovi zvedla sebevědomí. Jeho čin, který přispěl k jejich vítězství ve školním a hlavně famfrpálovém poháru, vešel do povědomí celé školy. Jak by taky ne, Finleyho sramoval hezky. "Jo, sestřelil. Ale byl jsem náhradník za Xaverii, za sestřenici.. jsem střelec," ujasnil situaci a založil si ruce na prsou. "A ty jsi... z Nebelvíru.." odtušil a povytáhl obočí, aby se cizinec jakože představil.
Když se ho Simon zeptal, co hledá, pohodil hlavou k regálu s brýlemi. Nebyl zvyklý lidi na potkání podceňovat nebo odsuzovat, kdo tedy ví, jestli se v tom ten kluk náhodou nevyzná? Romeo se hlásil do kolejního týmu s tím, aby na něj byl otec pyšný, ale začalo ho to docela dost bavit. Expert na vybavení a to všechno ale nebyl, což samozřejmě nehodlal přiznávat nahlas.
"Brýle. Kvalitní, ne žádný krám. Můžeš mi snad něco doporučit?" nadhodil a v očích se mu zablýsklo. Tak, předveď se.

_________________

| +

"Powell..."

Zmijozelský chlapec se famfrpálového tématu chytil, za což byl Simon rád, protože ho nenapadalo zrovna moc věcí, o kterých by se s takovým klukem mohl bavit. "No jasně, to byla parádní trefa," pokýval uznale hlavou, něco takového se prostě muselo přiznat, "na to, že jsi vlastně střelec... A já jsem nebelvírský odrážeč," zdůraznil. Možná se ho trochu dotklo, že si ho Róómeo nevybavuje. On ho přece poznal, no ne? Tak proč by nemohl on? No jo, Simon ještě nikoho neshodil z koštěte... "Simon Wilse. Půjdu do třeťáku," představil se a neskrýval rozladění.
Zmijozel hledal brýle. No jistě, co jiného by tak mohl dělat u regálu s brýlemi? "No... doporučit..." Simon nebyl odborníkem na famfrpál a už vůbec ne na famfrpálové vybavení. Své brýle dostal od Sophie a měl zatracené štěstí, že má jeho kamarádka pro takovéto věci zřejmě cit. Sloužily totiž výborně, nemohl k nim říct ani jedno slovo kritiky. Nijak se mu ovšem nechtělo chlapci přiznat, že je v tomto oboru nepoužitelný, navíc mu slíbil pomoc. "Tak, společně něco vymyslíme, ne? Jaký máš... ehm... možnosti? Totiž, kvalitní brýle budou samozřejmě trochu dražší." Nepochyboval, že má tenhle čistokrevný kluk galeony i za ušima. "Tak hele," začal přecházet kolem vystaveného zboží, "tyhle se nemlží. Tyhle dokonce odpuzují vodu, ale mají blbou barvu. Nebo se ti líbí žlutá? Možná je mají i v jiných barvách..." Otočil se zpátky na Romea. "Ty brýle si samozřejmě pak můžeš očarovat, aby odpuzovaly vodu, ale tuším, že tady u těch to bude účinnější a vydrží dýl. Asi." Zkrátka rady nad zlato.

Mimo herně:
Domluvili jsme se na krátkých

_________________

| +

"Cože?"

Romča nebyl nevšímavý kus pařezu a samozřejmě si všiml jistého rozladění v Nebelvírově hlase. Nevěděl, co to zapříčinilo - jestli to, že nezná složení lvíčecího týmu, i když s nimi letos Zmijozel neodehrál žádný opravdový zápas, nebo to, že ho prostě nepoznal. Samotný Howells nevěděl, co mu vadí víc, jestli lidi, co ho nepoznají, nebo ti, co tak učiní jen proto, že je "Romeo".
"Byla," přisvědčil Jonathan stroze. "Jo, ehm, už si na tebe vzpomínám. Asi. Nestrefil ses náhodou do Harta, potom co sundal Galla, když jste hráli o třetí místo s Havraspárem?" zeptal se Romeo, už znatelně čiperněji než před chvílí. Vlastně se tak trochu divil, že se s ním Simon dal do řeči, ale což. A jeho podezření ohledně věku se potvrdilo - byl jen o rok starší. Ale to bylo Romčovi docela jedno, předsudky žádné neměl a stírat by se taky jen tak nenechal.
Howells se trochu podivil přístupu, se kterým se Wilse vrhl do výběru brýlí. "Jo, tak snad. A prachy mi starosti nedělaj, to fakticky ne," ušklíbl se. Protože jak bylo k zuřivosti jeho sestřičky známo, to on měl zdědit většinu majetku rodiny. A Charlotte se holt bude muset někam přivdat a omotat si manžílka kolem prstu, když bude něco chtít. Simonova pomoc byla sic pro Romea při nákupu skoro zbytečná, ale na to on kašlala. Wilse byl zajímavej kluk, docela v pohodě, možná někdo, za kým si sednete na obědě, když jsou kamarádi v trapu.
"Nelíbí, máš pravdu, to radši něco tmavýho," odpověděl flegmaticky a přejížděl pohledem dál po regále. "Máš recht, dýl to vydrží. Navíc nevim, jestli bych to vůbec dobře očaroval. Ale tyhle se mi líbí, mají i sluneční filtr, či něco takovýho," ukázal prstem výše na polici na jeden dražší kus. Doufal, že se investice vyplatí - hlava už mu přece jen asi ve dvanácti moc neporoste, ne?
"A pro co si sem šel ty? Budeš něco kupovat?"

_________________

| +

"Powell..."

Nestrefil ses náhodou do Harta? Zmijozelský chlapec si Simona přece jen nakonec spojil s nebelvírským famfrpálovým týmem, přestože podle mladého Wilse si v souvislosti se zmíněným incidentem lidé pamatovali spíš Maeve, která Hartovi jednu vrazila přímo na hřišti uprostřed zápasu. Tenkrát by dal Simon cokoli za to, aby toho parchanta havraspárského opravdu sejmul, podařilo se mu ale jen vyvést ho na chvíli z míry. "No jo. Dá se to tak říct," pokrčil rameny. Odrážečská kariéra střelce Romea byla o něco málo pozoruhodnější než ta jeho, ale on si tím nehodlal kazit náladu.
Samotné vybírání zboží vypadalo možná trochu vtipně, vždyť jen chodil kolem polic a četl popisky u jednotlivých brýlí, ale Zmijozelovi to očividně nevadilo. Nakonec si zvládl vybrat sám a velmi dobře, jak tak Simon hodnotil podle vzhledu i ceny vítězných brýlí. "Jasně, ty vypadají dobře," souhlasil. "Tak jsem ti moc nepomohl, co?" zasmál se uvolněně, protože na tom přece vůbec nezáleželo. Na chlapcovu otázku odpověděl až po chvíli, neboť si nebyl jistý, jestli má jít s pravdou ven. Skutečnost, že sem chodí obdivovat košťata, která si nemůže dovolit, mu připadala mírně trapná. "Myslel jsem, že se tu podívám po nějaké sadě pro údržbu košťat... Co myslíš, záleží na typu koštěte?" Zamyšleně přešel pár kroků zpátky, aby si mohl prohlédnout regál plný maličkých truhliček i obrovských beden, které v sobě skrývaly různá leštidla, nůžky na stříhání ocasního proutí, vosky a kdesi cosi. "Jaké ty máš vůbec koště?" Otočil se na svého společníka. Nebyl si jistý, jestli Romeo vůbec nějaké koště má, vyšel přece právě z prvního ročníku, a prváci přece nesměli vlastnit koště. Pak si ale uvědomil, že Zmijozel má pravděpodobně kolejní košťata... Velice drahá kolejní košťata.

_________________

| +

"Cože?"

Sice byla konverzace mezi Romčou a Simonem trochu prkenná, ale dalo se to. Mladý Howells si řekl, že dnešní výlet na Příčnou nebyl tak marný, i kdyby si měl jen odnést nové brýle. Naděje, že by možná mohl z lvíčete vydolovat nebelvírské famfrpálové strategie byla mizivá, i když Cayden by byl určitě rád a strávil by přemýšlením pár bezesných nocí.
"Dá," opáčil Romča bezstarostně takousi jakousi nijakou odpověď. Sice si pamatoval, že potom jedna zrzka natáhla Hartovi jednu po čistokrevné tlamičce, ale s tou se teď nebavil, ne? Simon sice nebyl nákupní pomocí nepostradatelnou, ale jeho přítomnost Jonathanovi nevadila, alespoň to bylo krapet zábavnější.
"No, já si je vezmu. Když budou na nic, tak si během roku koupím jiný," otočil Romča krabici s brýlemi v rukou. "Nejspíš je ale otestuju ještě o prázdninách, pro jistotu," dodal s úšklebkem. Když při prázdninovém letu mohl staré brýle odepsat, mohl ty nové otestovat, no ne? Když se Wilse zmínil o sadách na údržbu košťat, sjel pohledem k příslušnému regálu. Koneckonců bylo štěstí, že přítomná obsluha se jejich rozhovoru nijak nechytala, protože pak by Romeo vypadal jako hrozný neznalec, určitě. On tak trochu vlastně byl, že.
"Já myslím, že nějaký... err, tipy? No, že tipy na to nemaj vliv. Když má být košt rychlé nebo obratné, máš to dané konstrukcí a výrobou, a proutí bys měl asi stříhat jen tam, kde je poničené," přispěl svým názorem, načež flegmaticky pokrčil rameny.
Asi tak.
S brýlemi v ruce líným krokem následoval Simona přes obchod, přičemž se dál rozhlížel. "Kolejní Nimbus, jako zbytek Zmijozelu," pokrčil ledabyle rameny. "Chtěl jsem si koupit vlastní, ale nemohl jsem se rozhodnout, jaký, tak zatím počkám," vyjasnil potom situaci. Kamarádsky počkal, jestli si Wilse něco vybere nebo ne, a diskuze tak možná během toho pomalu pokračovala. Jelikož ale témata košťat a famfrpálu byla skoro vyčerpaná, Romča už nevěděl, o čem si povídat. Tak či tak nakonec došel zaplatit za brýle, se Simonem se rozloučil prostým: "Tak... čau," a odešel z obchodu. Než se setkal se sestrou v Děravém kotli, možná se ještě potuloval po Příčné, ale rozhodně už bez Simona.

>>>

_________________

| +

"Powell..."

Romeo si nakonec i přes Simonovu snahu o pomoc přeci jen nějaké ty brýle vybral a Wilseovi se trochu ulevilo, že už se nemusí pokoušet porozumět famfrpálovým potřebám. "Jo, to si vyzkoušej," přitakal, protože na to se jednoduše nedalo říct nic jiného. Konverzace mezi chlapci obecně jaksi vázla a famfrpálové téma, které jindy tak parádně fungovalo (jako například i při tanci s Arianou Harringtonovou, dá se tak říct), jakoby najednou nestačilo. "Takže na typu koštěte teda nezáleží?" ujišťoval se Simon, když se dostali od regálu s brýlemi k vystaveným sadám pro údržbu košťat. "To v tom případě můžu vzít vlastně cokoli," uznal, pohledem si vybral ty cenově přijatelnější krabičky a rozpočítal je jakýmsi mudlovským říkadlem. Vítěznou sadu popadl do pravačky, levačkou nahmatal v kapse nějaký ten galeon a zamířil i se Zmijozelským chlapcem k pokladně. "Aha, Nimbus," pokýval důležitě hlavou, protože to byla jedna z mála značek, které si při svých četných návštěvách Prvotřídních potřeb pro famfrpál zapamatoval. "Jaký je? Určitě se na něm létá nesrovnatelně líp než na školních košťatech..." To snad ani nebylo třeba zmiňovat. No co. Tím jejich hovor nejspíš skončil, Romeo zaplatil své nové brýle a rozloučil se se Simonem. Ten mu pozdrav oplatil stejně flegmatickým: "Nazdar." Z obchodu vyšel pár minut po zmijozelském chlapci. Nepochyboval, že se zase brzy uvidí, když už ne jindy, tak alespoň na famfrpálovém utkání Nebelvíru se Zmijozelem.

>>>

_________________

| +

"Cože?"

<<<
Péťa nechal brášku protentokrát bráškou a sám vyrazil Příčnou někam úplně jinam než Preclík. Přesněji řečeno, jako obvykle rozcuchaný kluk se šibalským úsměvem, který se mu usídlil na tváři, oblečený v béžových kraťasech a modrém tričku s typickými batikovanými kruhy tmavší modře, vyrazil ulicí už úplně na jisto k obchodu s košťaty. Letos hodlal zkusit štěstí na náboru do kolejního týmu, a to i přes to, že půl koleje minimálně určitě bude proti jeho připojení (ne, Peter pořád nevěděl, co sakra dělá ve Zmijozelu mezi studenými čumáky. A Olšenkovou s Udinovou, ehmehm, no a tak spřádal plány na to, jak donutit rodiče, aby mu pořídili vlastní koště. To, že zmijí tým mívá košťata týmová, mu bylo fuk. Protože on chtěl prostě svoje vlastní a tečka.
Zastavil před výlohou a chvíli koukal na vystavený nový model, na který by asi musel vydělávat celý život, nebo spíš který si bude moci dovolit až jednou, když si najde dobře placenou práci, no a pak teprve vešel dovnitř. Zahnízdil u zlevněných modelů, které sice nebyly zrovna nejmodernější, ale byly nové a upřímně, krásné taky. Přímo je hltal pohledem a zkoumal, které koště bude jeho vyvolené. A o které se tedy bude snažit bojovat. A to bude těžké nejspíš v kterémkoli případu, nehledě na rozdíl pár galeonů v ceně. K novým modelům raději pohledem ani nezabloudil. Ještě by ho z toho mohlo začít bolet u srdce, když by viděl všechnu tu krásu.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám

_________________