Bylo to naprosto samozřejmé - tenhle kluk byl asi o tisíc koleček a bruslí sympatičtější než vražedná zrzka! Reggie byl rád, že Larten p-přistál zrovna u Hladového draka, protože tušil, že je to taky větší lupínek, než jak vypadá. Koneckonců, naprosto v každém se skrýval kus záškodníka. Někdy jen trochu hlouběji než jinde. "No, asi to není dělaný úplně na tuhle dlažbu, ne? Ale vypadá to fakt senzačně," obhlížel Raghu zkušeným okem Lalovu vychytávku. To si koupí. Možná, až bude zase při penězích. Jeho výtka k povrchu byla samozřejmě míněná v žertu, protože to muselo být nad slunce jasné, a že to dneska pařilo dost.
Samozřejmě se malý Dewanji dmul pýchou, když se začal mrzimorský bruslař rozplývat nad jeho brašnou. Protože Arjunova sbírka byla hotový poklad a neměl ponětí, jak si to všechno odveze do Bradavic - byl si jistý, že když to neodveze nebo neschová, maminka učiní s jeho kousky hodně krátký proces. Synáček nesynáček. "Však... za co lepšího by měl člověk utrácet peníze?" zakýval Reggie rošťácky obočím. Svatá pravda. Bydlení má, jídlo má, učebnice nepotřebuje... Ideální investice! Kluk z Hajdarábádu se posadil na lavičku vedle svého nového kamaráda a ještě jednou zvědavě okoukl brusle. Společně s ním se zasmál.
"Ne, to rozhodně ne. Ještě se tvářila, jako bych jí ty vlasy snad zapálil. Ne, že by ten pohled nestál za to, ale..." dodal v žertu a zasmál se. Pohodlně se na lavičce rozvalil a zase zabezpečil obsah brašny zipem. Potom těkl pohledem k Lartenovi. Takže do druháku? To byl jen o rok starší než on sám! To bylo skoro akorát.
"Půjdu do prváku. Ještě jsem vlastně ani nebyl koupit hůlku! Ty, Lartene, a v jaký si koleji? A je pravda, že zařazuje nějakej starej klóbrc, nebo mi brácha kecal? Vidíš, možná ho znáš, jmenuje se Shashi, takovej Ind s dlouhejma vlasama, z Havraspáru, půjde teď do šeťáku," vyřinulo se z Reggieho plynně anglicky, zatímco se u toho rozzářeně usmíval. Potom vzhlédl k nebi a ke sluníčku, které se pomalu klonilo zpět nad střechy.
Samozřejmě ještě chvíli pobyl s Lalou na lavičce a povídali si - patrně o Bradavicích, o bruslích nebo vodních baloncích - ale nakonec musel jít. Protože nechtěl, aby brácha utekl domů bez něj, musel mu toho hodně říct. "No, já budu muset, Lartene, brácha čeká," zvedl se potom a spiklenecky na něj mrkl. "Tě pic, uvidíme se v Bradavicích, určitě!" rozloučil se Reggie a odhopsal do ulic. Cestou na místo srazu s bráškou ještě nenápadně do davu před obchodem s kotlíky vypustil bombu hnojůvku, proti čemuž měl hlavně nějaký pupkatý čaroděj ve žlutém hábitu hojně připomínek, ale Raghuovi to jen zlepšilo náladu. Tohle byl zatraceně dobrej den!

>>>

| +

Mimo herně:
Pardon, že utíkám, ale stejně bude za chvíli pondělí, takže.... tak. Dík za hru

_________________

<<<
Dneska se vydal Bastien za tatíkova svolení na příčnou úplně sám, takže řekněme že vybaven pár Galeony, petardičkami, praskacími kuličkami a novou nezbytností - krabičkou zmenšených bomb hnojůvek, které byly rozhodně nezbytné ve chvílích kdy chcete aby to vypadalo, že si člověk sedající na židli pořádně smradlavě prdl. Osobně se nesmírně těšil, až to použije na Ezru až ho konečně potká - třeba na nějakém obědě, nebo večeři? Hmm, kdo ví ? Teď ho napadla ještě jedna věc, jaké to může být dát tu bombu do jídla?? Páni, to musí být úchvatně nechutné.
Jak již mnozí víme, Bastienovi nedělalo problém potloukat se po příčné sám a od nedávna ani po Obrtlé, takže se rozhodl, že se dneska zase pro jednou nají u Hladového draka. Nikdy neměl ponětí, jaký burger si má dát, v čemž obvykle ani nehrály takovou roli kouzelnické efekty, ale obsah. Bastien neměl rád okurky a papriku, ani cibule mu zrovna dvakrát nejela a mrkev tu snad do žádného z burgerů nedávali - bohužel. Proto se brzo rozhodl pro úplně obyčejný burger, ve kterém nikdy nepoznáte, co to vlastně jíte za maso, protože tento aspekt byl taky dost důležitý.
"Brý den, můžu jeden normální? Ale bez okurku a bez cibule a pokud tam dáváte pepř tak ten taky nechci." poznamenal Bastien s uculením na prodavače, který objednávku s klidem přijal.
"Něco k pití?" optal se ve snaze vymámit ještě pár drobných, což se mu pravděpodobně docela dařilo, neboť si Bastien začínal pročítat nápojový lístek a přemýšlel, co by si mohl dát. Nakonec se zastavil u jasné klasiky, kterou byla dýňová šťáva. Dýňovou šťávu má rád snad každý a Bastien tuplem.
"Dýňovou šťávu." řekl nakonec a už natahoval ručku s penězi a nějakým tím dýškem za ochotu na víc. Přece si o Olssonových nebudou myslet že jsou žgrdi no ne? Škoda že tu neobsluhuje ta hodná paní, jejíž jméno už zapoměl, ale jinak by ji nechal pozdravovat od jejího táty - to dycky pomáhá obchodům.
Pak si Bastien vcelku spořádaně stoupl vedle a čekal na připravení toho jídla, v duchu přemýšlel, kam by se mohl podívat dál, protože ho moc věcí co by potřeboval nenapadalo, takže usoudil, že si tu možná chvíli sedne a bude čekat, jestli se náhodou neobjeví nějací prcci se kterýma by mohl něco podniknout.

_________________

| +

Linuščiny kroky (nebo spíš krůčky, koneckonců to byla malá zrzavá holčička, i když měla už měsíc čerstvých dvanáct) ji dnes ráno dovedly na snídani k Hladovému drakovi. Původně zvažovala Děravý kotel, ale pán z ministerstva ji loni upozorňoval, že to není zrovna místo pro malá děvčátka a Aileen neměla důvod nesouhlasit, navíc výběr dobrot vypadal mnohem lákavěji tady než v Kotli.
Poměrně dlouhou dobu stála zamyšleně před cedulí s nabídkou, pořád dokola si drmolila názvy jednotlivých snídaňových položek a očividně se nemohla rozhodnout, čím zrovna dneska zaplácne hladové bříško. Nakonec přeci jen vytáhla malou peněženku s motivem Minnie Mouse a vylovila z ní pár drobných, za které si objednala kakao a dvě malinové taštičky, načež si je přála poprášit skořicí a cukrem. Přece nemůže šetřit, když je na Příčné poprvé za celé prázdniny! (Odhlédneme-li od toho, že si Linuška samozřejmě objektivně dala jednu z nejlevnějších položek, protože na nic dražšího by se v dětské peněžence ani nenašlo.)

Nákupy na nový školní rok se rozhodli Linuščini rodiče spojit rovnou s povinnou návštěvou londýnského příbuzenstva, konkrétně s nejstarším (šestým) bratrem Linuščina otce, který po vzoru téměř všech z klanu McAlisterů rozšířil McAlisterské plémě o dalších sedm malých McAlisterů, tedy na jednoho chlapce a šest dcer. Právě od svých nejstarších sestřenic dostala Linuška darem červencový výtisk teen magazínu Honey, který si při čekání ve frontě vytáhla, aby si v něm udělala kvíz "Co o tobě vypovídá poloha ve které spíš" a přečetla si vzrušující článek o Ruth Ellis, poslední popravené ženě Británie. (Na tomto místě je vhodné podotknout, že speciální přílohu "Sex a single Britka" některá ze sestřenic stihla ještě před vypůjčením spěšně vytrhnout). Kradmě přitom ale pokukovala po světlovlasém chlapci, který pravděpodobně stejně jako ona čekal na svoji objednávku; nebyla si úplně jistá, jestli je vhodné podobný časopis vytahovat na kouzelnické věřejnosti, nebo jestli to není prostě trapný, i když sestřenice tvrdily, že Honey a Jackie čte každá holka, co je aspoň trochu cool, a když někomu visí v pokoji Elvis, tak to prostě musí vědět, to dá rozum.
Nakonec ale přece jen raději vytáhla i dopis se seznamem knih na nový školní rok a tvářila se, že Batylda Bagshotová je přinejmenším stejně vzrušující, jako test odhalující kvalitu osobnosti podle polohy při spaní.

<<zdrh!

Týna utekla tetě Rose. Ano, slyšíte dobře, ta dokonale poslušná a vychovaná Destiny Ravensdale utekla svojí vychovatelce. A proč? Kvůli burgeru s duhovým salátem, prosím pěkně. Ale uznejte sami, mohla snad ona za to, že si teta Rose myslela, že její svěřenkyně si těmi sajrajty rozežere vnitřnosti na kašičku? No nemohla! A tak, když dostala na ten burger chuť, objevil se u Destiny jeden z těch mála momentů, kdy úmyslně neposlouchala a v nejvhodnější chvíli se prostě vypařila.
No a teď, nevinnost sama, zubila se ve frontě u Hladového draka a čekala, až se na ni dostane řada. No a samozřejmě házela nenápadně pohledy kolem sebe, jestli se náhodou někde nezjeví tetička Rose.
Těch dvou si možná koutkem oka všimla, ale momentálně bylo mnohem důležitější, počkat si na ten burger. Až pak se bude moci seznamovat. A tak.

Off topic:
klidně přeskakujte jak se vám zlíbí, Týnka se půjde seznamovat až pisatelka najde pořádnou wifi stanici. Ehm.

_________________

Bastien se patrně momentálně nacházel v pozici lovec, nebo možná lovec talentů, ani na jedno však svým zdánlivě nevinným kukučem nevypadal. Bastien se díval, kdo všechno se objeví ve frontě na ty bezpochyby nejlepší burgery co na příčné vůbec byly a potichu u toho jedl burger a upíjel dýňovou šťávu, přítomně pozorujíc lidi ve frontě. Že by se setkal s jejich pohledy? To mu bylo patrně šumák, protože nepatřil mezi nějaké stydlíny a v samotné podstatě věci se snad ani stydět neuměl, neboť nevěděl co to vlastně je.
Spatřil jednu roztomile vypadající, nejspíše o něco starší zrzavou dívenku. Zrzka! To je ta správná volba, zrzky byly odjakživa stvořeny k tomu být skvělý! A k tomuto názoru došel jakmile se poprvé potkal se svou zlatou sestřenicí, Ginger B. Olssonovou. A neboť ona byla jako první zrzka v jeho životě absolutně bombastická, požadoval její kvality i u většiny ostatních zrzek v okolí, když už se nějaké našly.
Zrzka si četla jakýsi časopis, takový ten časopis co se v nich čte o klucích. V každém populárním magazínu se čte o klucích a Bastien opravdu netušil, jak furt můžou přicházet na nové a nové věcí týkající se jeho, nebo každého jiného kluka, možná že se s věkem stávají zajímavější, možná že dozrávají jak kořalka? Protože u nich se kořalka jednoznačně lišila i datem vydání - dokonce tam byly tak tři z roku jeho narození. O těch Bastien předpokládal, že budou úplně nejbombastičtější předně proto, že měnily barvu, jak se jim zachtělo - nebo to možná bylo podle tepla? Ale někdy byly strašně hezky duhové a tak se na ně chodil koukat místo televize. Nutno dodat, že televizi ani neměli.
"Zdár, já jsem Bastien a ty?" optal se tak trochu neslušně, ale on sám na tom neviděl nic špatného. Absence matky pět dní v týdnu na něm byla rozhodně poznat - ne že by na to vypadal když jste se podívali na něj. Měl sice károvanou košili pozašívanou na loktech a taky jednou na boku, navíc měl v kapse smítko slámy, ale mě docela slušné kalhoty a vypadal učesaně. Jednoduše rozhodně nevypadal jak Oliver Twist ani jako střihoruký Edward( zčásti proto, že nevypadal jako Johny Depp). Nepodal další informace o svém plánu hlavně proto, že na zrzky se prostě musí pomaleji a ona opravdu zrzka byla, takže s ní nejednal stylem hop sem hop tam.

_________________

| +

>>

"Mám hlad, Drí," upozornila Georgie brášku nedlouho poté, co opustili Ollivandera, a zastavila se přímo uprostřed ulice, aby mohla na Adriana upřít pohled, který jasně naznačoval, co že se od něj očekává. Stejně chtěla vidět všechna místa, se kterýma měl její bratr co do činění, a Hladový drak mezi ně jistojistě patřil.
Nehledě na to, že byl naprosto fantastický. "To je drak? Páni, to je opravdový drak, Ádri! Koupíš mi ty kaštany? Prosím, prosím!" vykřikovala Georgie a pověsila se na bráškovu ruku, oči na vrchu hlavy. Nikdy v životě neviděla nic, co by bylo víc dračí než tenhle malý drak, a protože i z představy rukavic z dračí kůže šílela, byla z tohoto úkazu úplně odvařená. Nemusíme snad ani zmiňovat, že dokud neměla pražené kaštany v rukách, nehnula se od budky ani na krok. Neměla tedy moc času okukovat ostatní zákazníky, což se ale po rychlé ochutnávce a nabídnutí bratříčkovi - popravdě jí kaštany vůbec nechutnaly, ale byly dračí, takže to stálo za to - změnilo a ona začala rejdit očima směrem ke dvojici blonďák a zrzka, kteří vypadali, že budou umět mluvit. A taky že budou přibližně její věková skupina. Netrvalo dlouho a už k nim Ádriho táhla. Přinejmenším si tím mohli aspoň vydobýt lepší místo ve frontě.
"Ahojky! Co tu řešíte?" vypálila dost nevychovaně, načež se rychle pokusila opravit reputaci. "Totiž, nechodíte náhodou do Bradavic? Vy jste sourozenci? My jsme - mimochodem, já jsem Georgie a tohle je můj starší bráška Adrian," ukázala hrdě hlavou a pro brášku přidala i zaculení. Vůbec by se nedivila, kdyby oběma vrstevníkům upadla brada závistí. Kdyby se tak nějakou náhodou nestalo, přisadila: "Chodil do Nebelvíru, teď už je to ale opravdickej kouzelník."

_________________

<<<(se sestřičkou)

Když mu Georgie prostě oznámila, že má hlad, jako by snad očekávala,že tu před ní vyčaruje nějaký oběd o třech chodech (což samozřejmě prostě nebylo možné, že jo) , Drian protočil očima a ušklíbl se. "Tak pojď ty hladovče," usmál se blahosklonně na svou milovanou sestru, a jelikož i sám dostal ma něco chuť, celkem bez odmlouvání společně s ní zamířil k Hladovému drakovi. Bylo vážně vtipné, jaké nadšení u Georgie vyvolávaly i ty mejobyčejnější detaily Příčnělé. Jako třeba dráček, pečící kaštany. Drian tušil, že George zrovna nějaké kaštany určitě neocení, a byl by i protestoval, když se pro ně rozhodla, ale nakonec si řekl, že bude asi lepší, když na to, že ani pečené od pravého draka jí prostě chutnat nebudou. Jako by už díky tomu dráčku zapomněla na vánoce před třemi lety, kdy ty kaštany měla taky. A kdy je on, Drian, musel dojídat. Nicméně jak chtěla, Ádrimu to bylo fuk. On měl kaštany rád a jejich dojezení se bránit případně nehodlal. "Takže jedny kaštany, ještě něco? " optal se na další případné přání, a jakmile vyslechl celou Georginu objednávku, šel si stoupnout do fronty.
Jak předpokládal, kaštany malou Richardsovou ani trochu nenadchly. Chutí, samozřejmě. Ten drak byl něco jiného.
"Čau děcka, " pozdravil ty dva, ke kterým se Georgie přihrnula a jen se usmíval, když se jím začala víceméně chlubit. "Ale no tak vychloubat se přece nemusíš, " dloubl sestřičku jemně do žeber. Ale bylo jasné, že se nezlobí. Zlobit se na Georgii prostě nešlo a tak.

_________________

Aileen se ani nestihla dočkat svých malinových taštiček, když si k ní světlovlásek nakráčel. Neurčitě sklonila svoji četbu, nakrabatila zamyšleně obočí - před chvílí zrovna dolistovala na stranu "Je na vás moc drzý? Udělejte si test!" - a pak se nejistě usmála. "Aileen," zamumlala plaše a zastrčila si pramínek světlých vlasů za ucho s kulatou žlutou klipsou (Linuščini rodiče neuznávali propichování uší). Nestihla ale ani přejet pohledem po hnědovlásce, ani nějak pokračovat v konverzaci s Bastienem, protože je zrovna oslovila hlasitá blondýnka, která za sebou táhla blahosklonně vyhlížejícího mladíka.
"Ehm," vypadlo z Linušky a bylo to na další minutu taky to jediné, na co se zmohla. Nikdy neuměla improvizovat a náhlé situace pro ni byly pravým utrpením, stejně jako vymýšlení rychlých, ale inteligentně znějících odpovědí. Zkrátka to trošku trvalo, jako Lině koneckonců skoro všechno.
"Asi se...představujeme?" Zhodnotila po chvilce váhání jejich aktivitu a sklouzla pohledem z dívky na jmenovaného sourozence. "Dobrý den," pípla slušně a odvážila se věnovat mu nervózní úsměv, načež přesunula svou pozornost zase na děvčátko. "Nejsme. Ale možná jsme příbuzní, my máme opravdu velkou rodinu," podotkla a bylo dost očividné, že tento poznatek myslí naprosto vážně - Linnie opravdu věřila, že každé sebemenší město má minimálně jedny McAlisterovy, kteří jsou s ní přes nějaké koleno spojení. "Já do Bradavic chodím," odvětila na dívčinu otázku hrdě. "Do Mrzimoru," dodala ještě pro jistotu, když už děvče zmínilo, jakou kolej navštěvoval její bratr, po kterém zase loupla pohledem. Chvíli koukala do země s výrazem vnitřního konfliktu a po chvilce se přece jenom osmělila. "A, hm, no, co vlastně děláte, pane?" Zakoulela na mladíka zvědavýma očima - z dívčina popisu hádala, že bude ministrem kouzel nebo minimálně něčím na ten způsob. "A ty vlastně do Bradavic už chodíš?" Obrátila se nakonec na Bastíka, "chodíte?" Optala se nakonec i děvčete a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

Opravdu jsem nechtěla poslouchat cizí rozhovory. Bylo to jednak neslušné, a druhak... prostě se to nedělalo. Jenomže ona ta hlasitá holka, která básnila o svém starším bratrovi (evidentně oplývajícímu obří dávkou trpělivosti), se prostě přeslechnout nedala. A tak jsem, spokojeně si opodál kousající svůj duhový burger, slyšela tak nějak úplně všechno. On už chodil do Bradavic, zaradoval a jsem se v duchu, tak to by mi určitě mohl poradit! No a následně jsem započala cpaní onoho burgeru do sebe maximální možnou rychlostí, aby mi snad náááhodou neutekli, takže ten duhový salát jsem si ve výsledku vlastně vůbec neužila. Ale tak, to se stává. A tohle bylo důležitější. Takhle se mi totiž možná povede udělat tatínkovi radost. Na čemž, musíte uznat sami, záleželo přece mnohem, mnohem víc, než na nějakém burgeru.
Jakmile se mi povedlo do sebe zbytek burgeru nacpat, nejistými krůčky jsem se přikradla ke skupince ostatních lidí.
"Eh... zdravím," nervózně jsem se na ně usmála. Nevěděla jsem, jak se oslovují úplně cizí lidé na ulici, obzvlášť když jedna z nich vypadá poněkud hyperaktivně, a maličko mě děsí. Většinou mě tatínek prostě všem představil, a upřímně, takoví lidé bývali trochu, no, jiní, než tihle. Minimálně z jiné společnosti a tak, chápejme. Takže ve výsledku jsem byla děsně nervózní. Nejspíš i proto, poněvadž jsem ještě potřebovala mluvit s tím velkým, no, dospělákem. A prosit ho o radu. "Takže vy už jste chodil do Bradavic?" vypadlo ze mě nejistě, "nebo někdo z vás?" a přelétla jsem ještě pohledem ostatní, mladší osoby. Poté, co jsem ještě nechala chvíli na odpovědi, jsem rovnou dodala to, co mě celou dobu trápilo. "A mohli byste mi, prosím, někdo prozradit, jak probíhá zařazování, nebo jak bych měla během něj vystupovat, aby mě zařadili do Zmijozelu?" Tak. Vyslovila jsem to. Hlásek se mi trochu klepal, a já přelétla celé shromáždění trochu nervózním pohledem. "Já bych totiž hrozně chtěla tatínkovi udělat radost kolejí, kam se dostanu, a nevím jak na to..." dodala jsem ještě vysvětlení tichoučkým hláskem.

_________________

Takže Aileen.. nebo je to možná Eileen? Moc mezi těmi dvěma jmény neviděl rozdíl, takže mu přišlo lepší jí říkat prostě Lin - nestihl však ani on vybalit něco nového, protože se k nim připojila jedna dívka - taková.. nazrzlá blondýna? Ano, určitě tam měla něco zrzavýho, nebo byl prostě slepej. Zaujatě upil své dýňové šťávy, neboť měl burger už v sobě, takže byl dobře najezený a momentálně se hýčkal tou nasládlou chutí nápoje.
"Něco strašně tajnýho, dík za optání.." uchechtl se Bastien drze a koukl na její doprovod - takový velký pán, jak se zdálo. Sestřenka ho ale určitě bude znát, nebo aspoň jeho táta - v téhle době každej potřeboval něco speciálního, záleželo jen na tom, jak pokročilé měl kdo choutky.
"Né, nejsme, na to je Lin až moc rozkošná, nezdá se ti?" uchechtl se - no jo, zrzky se musely hýčkat a čím starší byly, tím víc potřebovaly péče.. teda až na Ginger, ta si docela dobře poradila sama. Teda ne, že by to byla taková ta holka co má čtyři kočky a žádnej sociální život, spíš naopak - ona byla skvostná kapitánka nebelvírského týmu!
"Ale fakt příbuzní nejsme, já jsem totiž Olsson a prej jsme něco jako to.. čistokrevní." poznamenal klučil ještě pro jistotu, kdyby si Lin myslela, že by s ním nějak mohla být příbuzná, což by mu naprosto kazilo jeho imidž.
"A do Bradavic teprve povalím, do prváku." poznamenal a přejem pohledem ty ostatní dva, které následně malá kudrlina dokázala docela spěšně představit. Tákže Adrian? Hmmm, kdyby mu říkal Rio, bude to působit moc exosticky? Ne, že by to nakonec nebylo úplně jedno, ale aspoň se nad tím krapet zamyslel.
"Ták do Nebelvíru jo? To musíš znát mojí sestřenici, jmenuje se Ginger, o tobě jsem od ní ale ještě neslyšel.." podotkl a podezíravě se na něj koukal.. Ginger určitě znala všechny z jejich koleje, naprosto stoprocentně a to že se nezmínila bylo buď velice nezodpovědné, nebo velice oprávněné. "Jó, Žorží, to moje sestřenka je kapitánka týmu a určitě pak bude hrát v nějakým skvělým týmu a budem se na ní jezdit koukat na mistrovství, protože tááákhle dobrá je!" poznamenal, očividně velice hrdý na svojí sestřenici a její postavení v Nebelvírské společnosti. Oskara prozatím nezmiňoval, ale co zapomněl bylo hlavně to, že musí propagovat svýho tátu.. "Jo a mimochodem, táta pálí čaropálenku a máma vytváří chutě v medovým ráji, oba dva jsou strašně čuper.." pronesl Bastien a zalovil v kapse na své košili, aby vytáhl malinký pytlíček plný malých, azurově modrých bonbonků, které tvarem nápadně připomínaly karamelky.
"Dáte si? - to jsou cukrátka z čarůvkové pálenky." nabízel Bastien a rychle první natahoval ruku Georgii, protože předpokládal, že její bratr jako uvědomělá osoba nebude chtít, aby jedla něco takového. Většinou to dětem rodiče zakazovali, protože prostě taková cukrátka nepatší dětem do ruky, jenomže Bastien na to měl tak padesátkrát jiný názor, protože mu to přišlo úplně normální. Kdyby si však i pan Rio chtěl dát cukrátko, velice svolně mu také nabídne. Nabízel i Aileen, ale tušil, že se ona - jako křehká zrzavá bytost - neuvolí ochutnat.
Pak se k nim připojila nějaká dívenka, takže jí nabídl taky a popřemýšlel nad tím, jak by se asi mohla tak nějak racionálně dostat do zmijozelu.. " No, to bys musela být děsnej rebel, ale ještě ne takovej, jako když deš do Nebelvíru." radil dívce a nebyl si jistý, jestli má nějaké další rady, takže přemýšlel, jestli ještě něco může být aspektem pro přijetí, ale krom čistokrenosti už fakt netušil co..
"A pokud jdeš na zařazování, tak to se tam určitě potkáme" řekl Bastien a zahrnul jí úsměvem.

*moc dlouhý, sorry a ještě song pro Lin (páč zrzka, že jo.)*

_________________

| +