"Neviem ako na ostatných školách, ale na Rokforte sa tiež robia kurzy pre záujemcov o zveromágiu," odvetil Ezra Byronovi informačne, pretože ešte stále nevedel na akú školu to chlapec vlastne chodí. "Teda... samozrejme, nepodarí sa to naučiť každému, ale ja by som to rád skúsil," povedal Ezra skromne, ale v duchu si dosť veril. Na transfiguráciu mal vždy talent a bol si istý, že keď bude tvrdo na sebe pracovať, dokáže to aj keby mu to malo trvať roky. Keď Byron pokračoval a začal mu vysvetľovať, že aj on chodí na Rokfort, ale korešpondenčne, Ezrovi poskočilo obočie prekvapene dohora. O takom niečom počul prvý raz a vlastne si ani nevedel predstaviť ako také niečo mohlo vlastne fungovať. "To akože cez listy? Tak sa dá niečo naučiť?" spýtal sa chlapca neveriacky. "Ako sa učíš čarovať? Cez listy asi ťažko..." vyzvedal z chlapca odpovede. Nebol si istý, či si z neho robí ten chlapec žarty, ale tváril sa celkom rozpačilo, takže Ezra túto možnosť nateraz vylúčil. "Prečo nechodíš do školy a učíš sa korešpondenčne, či ako si to povedal?" nedalo mu to a opýtal sa, hoci niekde v kútiku duše vedel, že sa asi pýta na niečo nesmierne súkromné. Zvedavosť však bola silnejšia. Potriasol si s chlapcom rukou a potom tú svoju stiahol. "Teší ma, Byron... Počkaj! Vravel si, že ideš do šiestaku? Na Rokfort? To budeme spolužiaci!" zahlásil Ezra náhle, keď mu to došlo. "Takže bystrohlav...? A si si istý? Bystrohlavčania sú jediná fakulta, ktorá pri knížkach nezaspí nikdy," zasmial sa Ezra potichu a konečne sa tak zdalo, že sa mu trocha vylepšila nálada, pretože mu na perách zostal pohrávať pobavený úsmev. "Hráš metlobal? Modrým by sa dobrý hráč zišiel..." spýtal sa na tématiku, ktorá sa v ich ročníku vždy s obľubou rozoberala, keď tu zrazu zacítil niečo na chrbte a na okamih stuhol. Ten nepríjemný a akýmsi spôsobom neprirodzený hlas, ktorý mu zaznel pri uchu spôsobil, že sa Ezra obzrel za jeho pôvodcom, vďaka čomu zazrel zopár blonďavých dlhých pramienkov vlasov. Stiskol pery do krivého úškľabku a pretočil oči. "Fakt vtipné, Ariana..." pokrútil hlavou nad tou scénou. Že by sa k nemu takto zakradla zrovna Jane, by Ezrovi hádam ani na um nezišlo, takže prirodzene tipoval Arianu.

_________________

Byron měl pocit, jako by se chlapcův přístup přeci jenom měnil, a nebudeme lhát, v duchu z toho měl docela radost. Poněvadž to mimo jiné znamenalo, že třeba bude schopen si mezi Brity udělat kamarády, když ne přímo zapadnout. Jen stačí se snažit. "Zkusit se má všechno, když má člověk chuť. Sám bych taky chtěl pokusit svoje štěstí," opáčil ještě ohledně kurzů zvěromagie. Sice věděl, že přeměňovací kouzla mu docela šla, ale přeci jenom nemohl vědět, zda má nebo nemá talent. Neměl to s kým porovnávat. A věřit slovům otce by dle jeho názoru bylo značně nemoudré. Každý přece věděl, že názory rodičů bývají značně subjektivní! Ale představa, že by se uměl třeba měnit na nějaké děsně super zvíře, se mu zamlouvala. Ne že ne.
Povzdechl si. Jistě, očekával, že téma jeho studia přes dopisy bude muset vysvětlovat kdoví kolikrát, ale stejně se mu to nelíbilo. Měl pocit, že se do toho nakonec akorát tak zamotá, no a taková představa se tomu perfekcionistovi v něm, dosud skrytému za únavou, vůbec nelíbila. "Přes dopisy to byla hlavně teorie, kouzla mi vysvětloval obvykle otec, no a na zkoušky jsem jezdil na individuální termíny přímo do Bradavic, " pokusil se vysvětlit svou situaci alespoň trochu. Ne, nebylo to ideální a rozhodně ani nejjednodušší, žít takovýmto způsobem. Ale copak za to Byron mohl? Uniklo mu tiché povzdechnutí, které jako by ukazovalo, že i jemu se celá tahle šaráda se studiem dvakrát nelíbila.
"Protože jsem se posledních pět let prakticky skoro nehnul z nemocnice, " osvětlil další část své podivné situace, "léčil jsem se totiž s Addisonovou chorobou. Ale v Bradavicích jsem byl. ..První měsíc, " dostalo se Ezrovi ještě upřesnění a dalšího lehce nervózního úsměvu. To, že se Nebelvírský na něco takového ptá, mu nepřišlo zas tak zvláštní. Jistě, bylo to soukromé, ale taky bylo úplně přirozené se zajímat. A Byronovi, zvyklému na mnohem dotěrnější dotazy, to nevadilo o nic více než nutnost svou situaci vysvětlovat.
Při dalších mladíkových slovech se po Byronově obličeji rozlil nefalšovaný šťastný úsměv. "[color=#1e7cb2]Ty jdeš taky do šesťáku? Tak to je super, aspoň budu ve škole někoho znát!" zaradoval se. Hned mu celá ta věc s přestupem, nebo spíš pozdním nástupem, připadala veselejší.
"Já totiž jel po mudlovsku," opáčil ohledně toho spánku, za který se mimochodem vážně styděl, a dokonce se sám sobě i trochu zasmál, "no a zřejmě se mi povedlo podcenit časový posun. .." Byron byl už zase lehce červený od rozpaků, a upřímně doufal, že tohle jeho fiasko s usnutím nad knihou už nebudou moc dlouho řešit. Díky tomu se totiž zase cítil trochu jako idiot.
Famfrpál už ale našeho polofilipínce nadchl. Sám sice hrát nemohl ani kdyby chtěl, ale jinak? Byl zapáleným fanouškem Filipínského národního týmu. "Hrozně rád bych hrál, jen si nejsem jistý, že já a koště je dobrý spojení, " řekl podle pravdy, a mohlo se zdát, že je opravdu zklamaný. Což mimochodem byl. "Pokud ale budou nabírat, možná bych to i zkusil...na post profesionálního fanouška. " teď už se zase křenil, dobrá nálada se vracela a už nehodlala zřejmě odejít. "A ty famfrpál hraješ? "zeptal se na oplátku zase Ezry on. Jednak to bylo slušné, no a druhak ho to opravdu zajímalo.
No a pak se na scéně objevila ta slečna. Byron vůbec netušil, co plánuje, a tak jedinou reakcí, kterou její příchod vyvolal, bylo jakési pozdvižení obočí. Kdepak, plést se do ničeho nehodlal, kdoví jaký k sobě ti dva měli vztah. A zvyklosti, že. Úsměvu nad celou novou situací se ale neubránil. Protože upřímně? Bylo to vtipné, ne že ne. Možná chlapce na chvíli napadlo, že je ta slečna asi maličko praštěná, ale hej, tohle přesně bylo něco, co si pod školním životem a vztahy mezi spolužáky představoval. Nevinné blbnutí a tak.

Thomasovu tvář protnul nepatrný úšklebek, když se JD zeptala, jestli si pamatuje, jak na tom v prvním ročníku byli oni. Pamatoval si to moc dobře – zejména proto, že měl z celé cesty do Bradavic a pobytu na hradě několik krásných záchvatů hysterie. „Máš pravdu, asi každý první ročník má něco do sebe,“ podotkl pobaveně s přikývnutím. „Já to taky nezvládnu,“ vypadlo z něj vzápětí, protože si byl jistý, že nezvládne odučit ani jednu hodinu a dostane padáka. Ale za pokus nic nedá, nějakou práci si najít musel. A kdo ví, třeba měl jeho terapeut pravdu a pomůže mu to k zachování jakž takž zdravé mysli. Jinak by se asi zbláznil. „No právě, jestli divá zvěř, nebo pubertální výrostci, na tom už asi nesejde,“ pokrčil nakonec rameny.
Když JD naznačila, že také moc přátel neměla, Thomas se na ni zadíval, letmo se v rámci kolegiality pousmál a nepatrně cuknul rameny. On si moc nevšímal, kdo měl nebo neměl přátele, protože měl dost starostí sám se sebou.
Za tu scénu kvůli ohnutým rohům knihy se Thomas nenáviděl, ale nedokázal si zkrátka pomoci. Zatvářil se nejprve jako nakopnuté štěně, pak vděčně, a mlčky přikývl, když mu Jordan přislíbila, že se podívá po nějaké, která ohnuté rohy mít nebude. Thomas trpělivě vyčkával a nakonec přijal ten další výtisk, který ale už pro jistotu neprolistovával. Koukne se až doma, kde může mít záchvatů, kolik chce, aniž by tím nějak pohoršoval své okolí. „Děkuju, Jordan. A omlouvám se, občas se nedokážu ovládat,“ zamumlal potichu, ale zřetelně. „Myslím, že bych měl pomalu jít.“ Thomas by delší dobu v obchodě s takovým nepořádkem, v takovém chaosu, už nevydržel. Měl pocit, že se mu tu špatně dýchá a hlava se mu začínala točit – na jeden den toho na něj bylo až moc. Už se nemohl dočkat, až se doma natáhne na pohovku a hodí si na hlavu obklad. „Mockrát děkuju za pomoc, JD. Rád jsem tě viděl, měj se hezky,“ rozloučil se tedy nakonec a s knihou v ruce opatrně prokličkoval mezi regály, aby mohl zaplatit. Z knihkupectví pak vystřelil jako namydlený blesk a ulevilo se mu až venku, na čerstvém vzduchu. Ale ne o moc.

>>

Mimo herně:
Omlouvám se za zdržování, nějak jsem to psaní nedala Thomase odklízím, ať to neprotahujeme. A upřímně sděluju, že hru dalších návštěvníků knihkupectví jsem nečetla, takže pokud jsem na něco nezareagovala, tak sori, ale trošku padám na hubu

Ezra u Jane měl maličké plus. Tak hlavně se nevyděsil a nezačal panikaři, což by ona na jeho místě udělala. To že se na okamžik zarazil a snad i zkusil otočit čekala. To, že si ji splete s Arianou už ne. Překvapeně zamrkala a přestala se smát. Ale pak se uculila a veselý úsměv věnovala i Byronovi. I on měl maličké plus a to že rovněž nepanikařil a neprozradil ji, i když by snad na to ani vlastně neměl čas... Tak Ariana jo? No dobrá...
"Samá voda." Zahřměla pozměněným hlasem. "Tři pokusy, jeden špatně, hádej dál." Drobně se ušklíbla a dodala: "Kolejí jsi správně." To aby náhooodou netipoval třeba sluníčkovou Gwen, která by si třeba i ráda takhle zablbla. Jenže při poslední větě už byl to byl napůl i její hlas a tak to vlastně neměl Ezra moc těžké. Stáhla ruku s těžítkem, které příhodně zmizelo v kabelce, Ezra nemusel vědět co použila místo rádoby pistole. "Fakt sis mě spletl s Ari?" Nadhodila tázavě a přešla do jeho zorného pole. Nezlobila se, namísto toho jí na rtech zůstal veselý úsměv.
"Takže..." Obrátila se na Byrona "ty vlastně patříš k nám do ročníku?" Zvědavě naklonila hlavu ke straně. Podle toho co slyšela a jo cizí rozhovory se poslouchat nemají, ale tak jako ono to nešlo a tak... "Buď v klidu, bude sranda." Ostatně NKÚ už měli všichni za sebou. Tmavovlasý kluk, Byron, vypadal... sympaticky. "Zvykneš si." Zazubila se. To že ona sama se stále v hradu občas, vážně jenom občas ehm, ztrácela bylo tajemstvím, které bylo lepší nikde nevytahovat. "Jen bacha na mizející schody, jsou zákeřný zvlášť když se vracíš večer do společenky." Varovala ho, protože když pak zůstanente trčet uprostřed schodiště a máte smůlu, jakože jo smůlu a nikdo nejde kolem tak tam prostě člověk zústane třeba do rána...* "Jane Edwards." Natáhla k Byronovi přátelsky ruku, ostatně to byla slušnost. A třeba se nebude tak bát do Bradavic jet, podle tónu hlasu předtím (když je těch pár minut nechtěně odposlouchávala) zněl trošku nejistě.
"Jinak... to už vybírate učebnice?" Zeptala se tázavě, ono asi ještě vážně bylo brzo, ale stejně pak tu bude nával a tak. Lepší sehnat si to s předstihem. Nebo je to blbost?

Mimo herně:
*Bylo myslím v knize, některé schody mizely v určité dny některé třeba jen na pár hodin a když člověk zapadl do mezery po chybějícím schodu musel mu někdo pomoci...

P.S.: Omlouvám se za kratičký post, ale strašlivě se bojím, že mi padá další pc...

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Ačkoli jsem byla posilou modré koleje značně atypickou, některé havraní hodnoty jsem skutečně nosila, a ještě s hrdostí! Třeba lásku ke knihám, ačkoli o ní mnozí pochybovali. Ale abyste si nemysleli, v těch Krucáncích jsem trčela tak trochu z donucení. Otec přede mnou jako vždycky zdrhnul do své 'laboratoře', mamka s Verity musely pracovat, Martell se často tvářil, že se mnou nemá nic společného, a Trianna měla rande s nějakým tím svým klukem, nebo co. O Dipp Sandersovou, tedy o mě, se vůbec nezajímali. A nejlepší způsob, jak se zabavit na podstatnou část dne, bylo zalézt do knihkupectví a číst si.
Kdyby mě někdo hledal - i když to nebylo zrovna pravděpodobné -, našel by mě v téměř nejzazší části knihkupectví, kam noha běžného zákazníka prakticky nevkročila. Knihy v regálech už byly dost staré a lpělo na nich tolik prachu, že by tu mnozí alergici skonali prakticky okamžitě. Co se týkalo mě, měla jsem na sobě překvapivě vzdušné šedé tričko s krátkým rukávem s lebkovým potiskem, křiklavě žluté bezprsté rukavičky s černým krajkovým zdobením (paráda!), fialové upnuté džíny a naprosto perfektní černé lakované lodičky s otevřenou špičkou. Černé vlasy jsem měla stažené do dvou vysoko posazených culíků, tentokrát oživených dvěma karmínově rudými prameny. V rukou mi navíc trůnila kniha v hnědočervených deskách, na kterých už se značně vyřádil zub času. Ani název na hřbetě nešel moc přečíst, nicméně si dovolím zaspoilerovat - věnovala se zvěromagii. Tohle téma mě vpravdě řečeno dost zajímalo, nicméně jsem doposud nikdy nesebrala odvahu vyzkoušet něco v praxi. Teorie mi prozatím stačila, i když... no. Modří vědí. Snad.
O chvíli později jsem knihu stejně poděšeně zaklapla, páč na mě vykoukl docela ošklivý pohyblivý obrázek přeměňujícího se člověka, který mi pravděpodobně způsobil trauma. Vrátila jsem výtisk na své místo, načež jsem se krokem profesionálního špiona tiše vydala zpátky do centra dění. Nebo jsem se o to aspoň neúspěšně snažila. Jednak se klapot mých podpatků rozléhal prakticky po celém obchodě, druhak jsem v oddělení učebnic zakopla o vlastní nohu. Klasika. Poněvadž bylo opravdu těžké udržet na podpatcích rovnováhu, nikdo se nemohl divit, že jsem se jala vytřít podlahu knihkupectví svým tělem. "Au," vylétlo ze mě, i když se mi vlastně nic nestalo, zatímco jsem obhlížela, jestli se něco nestalo mým drahouškům (čti: botám). Že bych mohla mít podvrtnutý kotník nebo naražené zápěstí, nezájem. Hlavní byly boty.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, společnost je jenom vítána.

_________________

Dipperia Sanders.

Aidan se na Příčné neobjevil dost dlouho, ale došel mu studijní materiál a teď mu vážně už chyběl jen kousek k tomu, aby se zvládl změnit, takže byl ochotný zariskovat a sehnat poslední příručku pro pokročilé, které ještě tak před rokem nerozuměl ani zbla.
Nutně potřeboval vědět, jak se z toho vůbec dostane zpátky, takže spolehlivý recept na nějaká to brka, která mu zůstávala na loktech, způsobovala doslova husí kůži a hrozně svědila, by byl vítaný. V poslední fázi by bylo nemilé zjistit, že je alergický na peří, ale věřil tomu, že to je jen problém toho, že se neproměnil ještě pořádně tam ani zpátky. Grip už ale měl.
Pátrání po Krucáncích a kaňourech ve falešném kníru ale odložil, když se v uličce s učebnicemi rozpláclo po podlaze jak dlouhé, tak široké nějaké děvče s dost nápadným zjevem, aby si Aidan vzpomněl, že chodila do Bradavic do některého z nižších ročníků.
Bez rozmýšlení k ní natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy. "Jsi v jednom kuse?" zeptal se. Ani se nevyděsil, když si opožděně všiml vrstvy make-upu a barev, nebo to hodně dobře zamaskoval. "Nechodíš náhodou do Havraspáru?" dodal téměř opatrně. Pořád se nechtěl prozradit, jen si nemohl vzpomenout a zrovna dívku, která si skoro každý den měnila pramínky vlasů, si vybavoval víc než matně.

Dnešek byl zase jedním z těch dní, kdy byla Min nesnesitelnější než kdy jindy. Obvykle ji dokázal ignorovat a prostě si otevřel jednu z knih a zalezl si na půdu, jež se tohle léto stala jeho útočištěm. Jenže právě dnes jeho skrýš objevila a tak se, po jedné z nekonečných přednášek o tom jak je neschopný, prostě zdejchul. Bloumal po Londýně až nakonec zamířil do Příčné a jediný obchod, který připadal v úvahu byly Krucánky a kaňoury, protože se v něm nebudou nacházet uřvaní malí kouzelníci, kteří se připravují na nástup do Bradavic, nebo v to alespoň doufal.
Vstoupil dovnitř a překvapilo ho jak nepořádně to tam vypadá. Všude se válely knihy, už na podlaze začínaly hromádky s knihami a mnohdy sahaly do výšky člověka. Zajisté to pro někoho mělo své kouzlo, ale pro něj rozhodně ne. Měl rád všechno na svém místě a i ze své země byl zvyklý na jistou preciznost. Všechno tu bylo tak jiné, neměl to tu rád, kdyby nepotřeboval dochodit školu, tak by nikdy nesouhlasil s tím, že půjde k té odporné ropuše, jejíž životním cílem bylo mu udělat ze života peklo.
Rozhlédl se a spatřil jak se v obchodu potuluje pár lidí, kteří vypadali, že by ještě mohli chodit do... Bradavic. Úchylnější jméno pro kouzelnickou školu už prostě nikdo vymyslet nemohl. Pomyslel si a zakroutil nad svou myšlenkou hlavou, skepticky si prohlížel dívku, kterou zrovna zvedal o něco starší kluk a pocítil vůči ní značnou antipatii, možná to bylo i kvůli té její módní kreaci, kterou si vymyslela. Chtělo se mu z jejího nevkusu zvracet. Tak jestli takhle budou vypadat všichni v téhle díře tak radši spáchám Seppuku, i když nejsem Japonec. Sám byl oděný v novém outfitu od jednoho z asijských návrhářů. Svetřík s hlubokým výstřihem a širokými červenými a černými pruhy, úzké černé kalhoty, na krku se mu houpal růženec a na rameni měl černou koženou brašnu. Radši se k těm lidem otočil zády a vyndal první knihu, která se mu líbila.

Poněvadž jsem byla někde uprostřed obhlídky stavu mé milované obuvi, nikoho nemohlo překvapit, že mě náhlý dotaz - který kupodivu nezněl: "Budeš tu zaclánět ještě dlouho?" - poněkud zaskočil. Prudce jsem vzhlédla, abych se ujistila, že se mluví skutečně na mě. Mluvilo, což mě naprosto nelogicky docela zarazilo.
"Eh," vylezlo ze mě proto značně nehavraspársky, než jsem se konečně chopila nabízené packy a vyškrábala se na nohy, "No, moje boty jsou, takže já taky... Díky," odvětila jsem a děkovně se usmála. Co mi ten úsměv z tváře naprosto s přehledem smazalo, to byla další otázka, která se tentokrát týkala mé kolejní příslušnosti. Já si totiž byla jistá, že jsem tohohle... eh, mladíka s knírem (?) v životě neviděla.
"A nejsi ty náhodou špión? Nebo jasnovidec?" tázala jsem se pro změnu já, zatímco jsem si za ucho zastrkávala pramen havraních vlasů a stříbřitýma očima si trochu nedůvěřivě měřila svého neznámého společníka. "Protože jo, chodím do Havraspáru," dodala jsem se ještě, abych objasnila, proč se tak debilně ptám, přičemž jsem trochu nebezpečně zašermovala rukama ve vzduchu. Něco mi tady nehrálo a já z toho byla tak trochu nervózní. Navíc, čím déle jsem si blonďáka měřila, tím víc mi připadalo, že jsem ho navzdory svému přesvědčení možná někde zahlédla. Při jaké příležitosti to ale mohlo být, to mi přirozeně unikalo. "Ehm, asi teď budu znít trochu nezdvořácky, ale my se známe? Protože pokud ano, tak si asi nevybavuju..." přimhouřila jsem podezřívavě kukadla.
Že se ve stejném oddělení nacházel ještě jeden návštěvník Krucánků, to jsem si sice periferním viděním zaregistrovala, ale to bylo prozatím taky to jediné, co jsem udělala. Sice jsem byla společenská, ale cpát se ke všem za každou cenu taky nebyl můj styl, takže pokud se ode mě čekalo něco jiného, pak jsem asi zklamala.

_________________

Dipperia Sanders.

Aidan byl překvapený, že je někdo překvapený, že mu pomáhá. I když většinou byl taktní jako kus dřeva, u dívek obvykle nějak instinktivně udělal výjimku a rozhodně se k nim choval... no, dvorněji, bez ohledu na to, jak vypadaly nebo nevypadaly.
"No jo, ty boty se zdají dost... adrenalinové, já bych do nich nešel. Není za co," zazubil se, protože děvče bylo zjevně v pořádku. Vzápětí dost zalitoval své zvědavosti. Havraspár, no... mohl to čekat.
"Možná tě předchází pověst. Nebyla jsi v nějaké pěvecké soutěži? Asi jsem si tě s někým spletl," ošil se, ale zamluvil to dost plynule, aby nepojala podezření, že nemluví pravdu. U novin se naučil když už ne slušněji lhát, tak hodně dobře kličkovat. Před děvčetem si ale rozhodně odpustil poznámku v tom smyslu, že někteří Havraspáři jsou úplně leví, spadli by i na rovince a navíc ani nepoznají spojence, když ho mají přímo před nosem. Jedno se jim muselo nechat, byli chytřejší, než se mu zamlouvalo.
Aidan ztlumil hlas, aby se do malé konverzace nepletl nikdo nepovolaný, protože další pozornost rozhodně nebyla třeba vytáhl se zářivým úsměvem bloček s tužkou a zamával jimi jakoby na důkaz. "Fergus Firefeather, pisatel pro Fénixe, nový úsvit vstávající z popela" představil se živě pod falešným jménem. Od Henrietty věděl, že tohle obvykle dokázalo odvést pozornost od čehokoli a navíc vysvětlit, jak se co mohl dozvědět. K novinářům lidé chovali přirozenou ostražitost, takže ji nemuseli přikládat jiným maličkostem. Pomáhalo i dát jim napůl za pravdu. "Takže s tím špionem možná nejsi úplně vedle, hm? Kupuješ učebnice? Slyšel jsem, že v Bradavicích se toho moc nezměnilo - že je to takový poslední neměnný ostrůvek, i když jsou tam nasazení příznivci ministerstva. Nechceš mi říct, co je pravdy na tom, že se vyrazili profesoři mudlovského původu a do čela kolejí byli dosazeni čistokrevní?"

<<<
Do Krucánků a kaňourů mě dnes nedostal jen nákup učebnic na nadcházející školní rok, i když zrovna ten byl u mě na seznamu taky. Hlavně jsem se nutně potřebovala poohlédnout po nějaké knížce, zabývající se černou magií či černokněžníky, kteří se objevili v průběhu dějin, a věděla jsem moc dobře, že jako Howellsová bych se přes nějaké ty nesnáze s jejím získáváním měla hravě dostat. Váček s galeony totiž obvykle řešil i to, co by jiní považovali za zcela neřešitelné. Na sobě jsem měla přiléhavé černé šaty, dlouhé jen kousek nad kolena, které ukazovaly už docela hezky dlouhé nohy v páskových botách, a na hlavě široký černý klobouk. Vypadala jsem už o tolik dospěleji, snad proto, že má plnoletost se už blížila, a možná za to mohl i fakt, že jsem se během posledních měsíců začala líčit a oblékat se mnohem, nu, ženštěji. Už jsem si začínala zvykat, že pohledy kolemjdoucích (obvykle mužů) se mým směrem docela často začaly stáčet, a zjišťovala jsem, že se mi to líbí. Byla jsem si moc dobře vědoma své, nu, přiznejme si to, dokonalosti. Nedocházelo mi tedy jak to, že jsem dříve s takovým klidem nosívala vytahané oblečení po nevlastním bratru. "Připravte mi tyhle knihy, a já se tady mezitím ještě porozhlédnu," oznámila jsem prostě prodavači panovačným hlasem, a vrazila mu do ruky seznam knih pro další ročník. Rozhodně totiž nemohl očekávat, že když už s sebou netáhnu nevkusného skřítka ve špinavém hadru, budu si pro ty učebnice běhat sama. Kdepak, já měla zamířeno do oddělení pro odborníky, kde se často dala najít nějaká docela zajímavá publikace.
Všimla jsem si Sandersové a toho kluka, co kdysi chodil do Nebelvíru a pak se vypařil, a podobně jako už předtím Kim jsem od nich odvrátila zrak. Čímž jsem si, mimochodem, právě zmiňovaného všimla. A rozhodně mě už na první pohled zaujal víc než dvojice těch druhých. Snad proto, že mi nepřišel ničím povědomý, a bylo na něm něco zvláštního. A tím, prosím pěkně, nemyslím to, co je na první pohled zřejmé, tedy rasu. Možná mě upoutal ten pohyb, když se odvrátil od pohledu na tamty dva. Kdo to asi je? napadla mě otázka, ale nebyla bych to já, kdybych se jako nějaká podřadná Mrzimorka hned vydala to zjišťovat. Kdepak. Já přeci nebyla ta, kdo bude jen tak chodit za cizími lidmi. To oni by se měli plazit směrem ke mně! Poněvadž jsem Howellsová a tečka. A tak jsem ve výsledku jen velice pomalu prošla kolem, a pokud by si mě náhodou všiml, věnovala jsem neznámému pohled ledových šedých očí, říkajících jasnou výzvu: Tak co, troufneš si mě oslovit? Pokud by se totiž rozhodl že nikoliv, byla by to zcela jeho chyba, a já bych s tím dokázala žít. S touto myšlenkou jsem zaplula za nejbližší regál, kde jsem tušila knihy o černokněžnících, po nichž jsem se samozřejmě začala hned pídit. Třeba v nich najdu zmínku o tom, kdo shromažďuje ty postavy v černých pláštích...

_________________