Taren se usadil na své stoličce a z ní si mladého McLarkena zamyšleně prohlížel. Zdálo se, že Tarena se nedokáže dotknout vůbec nic, protože se stále tvářil tak povýšeně a namyšleně, že by svým sebevědomím mohl zásobovat polovinu mudlovského Londýna. Nathaniela si okamžitě zařadil ke skupině těch malých a rozmazlených děcek, které by se nejradši do svých sedmnáctých narozenin držely maminčiny sukně. "Ten mistrovsky začarovaný předmět," zopakoval po něm a vykoukl zpoza Daryi, "k tomu měl očividně důvod. Žárlíš, že ty mezi ty chytré v Bradavicích patřit nebudeš?" popíchl ho s posměchem na rtech, protože Taren byl přesvědčen o tom, že tenhle ňouma do Havraspáru nepůjde. A pokud ano, nebyl důvod propadat panice, alespoň ho bude mít pěkně pod dozorem. Úzké rty stočil do spokojeného úšklebku, když si převzal od Toma sklenici s kaktusovou šťávou a napil se.
"Jo, ta praštěná," vzpomněl si Taren na Pandoru McLarkenovou. "Tím bych se zrovna nechlubil," nedopustil si a sklouzl pohledem k Darye, která stále nebezpečně balancovala na rozmezí toho ke komu se přidat. Jakmile se ho však zastala, blonďák se triumfálně pousmál a přitáhl si sklenici blíž k sobě, zatímco naslouchal debatě mezi Nathanielem a Daryou.
Pozvání na ples neplánoval ani sám Taren, ale nakonec se mu to v této chvíli hodilo, takže si nad tím nelámal hlavu a klidně Darye přikývl. Když se k němu však zničeho nic přihnala cizí holka, která ho nazvala chlapečkem, Tarenovy rysy v obličeji opět ztvrdly. "Do toho ti nic není," odsekl nepříjemně a mávl rukou, ať se ta mudlovská lůza ráčí odebrat z jeho osobního prostoru, a právě proto, že se na své židli musel otočit, vzápětí spatřil Jarena Galla, kterak vchází dveřmi dovnitř. Otočil se ke svým společníkům, dopil kaktusovou šťávu a postavil se. "Uvidíme se v Bradavicích," kývl k Darye a Nathanielovi věnoval pouze jeden ze svých naučených pohledů, z nichž bylo dost patrné, že si o něm Taren nemyslí nic pěkného. Pak už prošel mezi stoly a s úsměvem se podíval na Jarena, než společně odešli pryč.

>>

_________________

"Nojo, umím si představit proč," zazubila se Jack a na poznámku o jménu se zatvářila nesouhlasně. "Vypadám snad jako kluk? Teda, jsem snad kluk? Ne, jsem lepší než kluci a beru si, co se mi zlíbí. Tohle jméno je moje a jestli potkám nějakýho, co si troufne nosit jméno Jack Blackový, dostane do zubů. Olivii ale neznám žádnou. Co kdybych ti říkala Oliva?" opřela se Jack dlaněmi o kolena a nadějně zamrkala. Na to, že se tím Olivia moc nechlubila, jí to prozradila dost rychle, ale Jack z toho nedělala vědu. Teď chtěla jen zjistit, jak může děvče oslovovat.
Hrdě nafoukla hrudníček, když se Olivia zeptala, odkud je. "Jsem až z Káhiry, z Egypta, víš. Je tam spousta Angličanů a tady mají v muzeu spoustu krámů, co odnesli od nás z hrobek, ale ono je to celkem jedno, protože kdyby to neudělali oni, tak je vykrade někdo jiný, třeba já. Je tam horko, ale ve městě to vypadá skoro stejně jako tady. Je to tu takový... kamennější, čistší a studenější, i když dneska je fajn," blýskla zoubky a naklonila se dopředu. O slimácích chtěla slyšet víc.
"Ty někdy musím vidět, i s tím slizem! Ale do Bradavic tenhle rok nejedu, nejdřív ten příští," zasmušila se. Ještě nebylo ani jisté, jestli ji nepošlou zpátky do Káhiry do Domů života - koneckonců dopis z Bradavic ještě nedostala, ale vypadalo to, že si na anglické podnebí prostě bude muset zvyknout. Kvůli otcově práci tu už jistě bude s rodinou nejmíň na pár let.
"Za rok tam už ty slimáky budeš mít nastěhovaný, žejo? Musíš na mě s nima počkat," naléhala a samým nadšením zatím zmíněné "floutky" pustila z hlavy. Teď skoro narážela čelem do toho Oliviina. "Tenhle trik tě totiž asi nenaučím, ale můžu ti udělat kolem hlavy hvězdičky, nebo - což je lepší, protože to nebolí - ti na oplátku nabarvit obličej. Celej. Máš taky dobrý oči, víš. Kde jsi vzala všechny ty pihy? To není fér, my je nevedeme," postěžovala si a strčila Olivě přímo pod nos svou sklenici. "Kaktusová limonáda. Dělej, objednej si taky, budeš tu chvíli se mnou sedět. Nebojíš se, že ti ty slimáky něco ve škole sežere? Už víš, jaký to tam bude? Budeš je moct venčit? Já fakticky doufám, že jestli pojedu, že se můj kocourek bude mít kde vyřádit, on nutně potřebuje vyventilovat všechnu tu hravost, jinak občas rozkouše plechy na střeše, chudáček..."

_________________

Utekl mi drobný úsměv. Jestli měl Alek námitky, byl to aspoň trochu už ten starý Alek. Ať už šťastným řízením osudu, nebo náhodou, panu Crowleymu se podařilo zažehnat většinu pochyb tak, že jsme chvíli nedokázali říct nic. Napůl jsem se chtěl bránit, ale věděl jsem, že představa, jak se s bratrem protloukáme životem dočista sami, byla ve skutečném životě zvláštní a vzdálená, i když by určitě vydala nejméně na dobrodružnou knihu. Nabídka, že budeme mít nablízku lidskou bytost, která dohlédne na to, aby Alek dopíjel své mléko... mělo to v sobě cosi, čemu jsem neuměl říct ne.
Alek zase neřekl ne zmrzlině. Věnoval jsem bratrovi váhavě široký úsměv po velmi dlouhé době.
"Dobře," svolil jsem, a i když mi vlastní hlas zněl po tom několik dní dlouhém mlčení ochraptěle, vděčný úsměv za to vytažení z letargie jsem věnoval i panu Crowleymu. My dva jsme totiž byli dědictví k pohledání.

>>> Ollivander

_________________

Se slovy dívčiny vedle sebe pomalu přikývne. V tomhle s ní souhlasí. I on zná různé podniky, lepší podniky, které nejsou ani tak vzdáleny od jejich bydliště. On sám obdivuje jednu z tamních restaurací, která je jako stvořená pro kouzelníky z těch vyšších vrstev. Malbami zdobené stěny, drahý nábytek a personál na patřičné úrovni. Navíc pokud chtěl mít člověk klid, vždy mohl využít jednoho z mnoha salonků, ale Kotel byl zkrátka jiný. S nakrčeným nosánkem přelétne okolí a rty se mu přitom zkroutí do čehosi, snad úšklebku. "A pár lepších míst, než je Kotel," poznamená nakonec, načež si ke rtům přitáhne svůj džbánek a naposledy dlouze upije, než prázdný džbánek odloží na barový pult.
"To jsi řekla ty," vrátí posléze Darye její slova o Tarenově hlouposti. To přeci on sám neřekl, jen by jej určitě nezařadil k těm nejinteligentnějším. Minimálně proto, že se tak chlapec nechoval a jeho způsoby přišly Natíkovi tak maximálně úsměvné. Ale aby se schyloval k nějakým nadávkám? Ne, ne, zatím ne.
"Ačkoliv mám jisté pochybnosti," řekne nakonec odměřeně, přičemž oči znovu nechá sklouznout k Tarenově postavě, aby si jej mohl posléze znovu prohlédnout. "Žárlit? A na tebe? Ale prosím tě, to bys musel prvně něco dokázat, ale zatím od tebe neslyším nic, než jen prázdné řeči. A to už mě vážně moc poslouchat nebaví, asi bys měl přidat, když už sis vyžádal pozornost," prohodí k chlapci, k čemuž přidá i jedno ledabylé trhnutí rameny. Byl na takové děti, jako byl Taren, zvyklý, a tak si nepřipadal nijak dotčený, ani jinak vnitřně rozervaný. Ale určitě nemohl být hloupější, než on. Nate by se klidně vsadil, že bude mnohem schopnější a šikovnější kouzelník, než Taren, který prostě jen měl potřebu moc mluvit. A to se mu na lidech nelíbilo - když moc mluvili. Zbytečně.
Nate měl potřebu vždy nad vším spíše uvažovat, nebyl ani zdaleka tak kompulzivní, a to platilo i o jeho slovech. Pokud si někdo v jeho okolí zasloužil chytrou poznámku, zaručeně ji dostal a dost často ji uměl podat s ledovým klidem a dětským pohledem v jeho hlubokých modrých očích.
Jenže pak se Taren naveze do Pandy, což zkrátka nemůže nechat bez odezvy. Ruce nepatrně semkne v pěstičky a v modravých hlubinách jeho očí se nebezpečně zableskne. "Takhle o ní, někdo jako ty, mluvit nebude," zasyčí směrem k Tarenovi, s čímž se mu oči trochu víc přimhouří. V ten moment se mu hlavou proženou různé myšlenky, některé zahrnují hořícího a jiné na kostičky rozsekaného Tarena. Každopádně ani v jedné myšlence to s ním nekončí zrovna nejlépe, což si snad během chvíle uvědomí, a s mírným odkašláním si poupraví límeček svého obleku. Ke svému chvilkovému rozhození se už nemíní vracet. Občas se to stávalo, většinou v naprostém triumfálním klidu sledoval ostatní, ale občas, v těch krátkých chvilkách, jakoby cosi v něm svádělo boj. A zvláště když někdo zmínil něco, co neměl, jako třeba Taren a ta jeho nevymáchaná pusa. Možná by si ji občas měl vypláchnout něčím ostrým. Nebo hodně jedovatým.
Mračna se postupně z jeho mysli začnou stahovat, až konečně může Kotel vidět v jasných barvách jako na úplném počátku. I ledový klid se opět vrátí zpět, do jeho gest i celkového vystupování a nezmizí ani ve chvíli, kdy si Darya jasně vybere svou stranu, tedy tu Tarenovu.
Bylo to něco, co očekával, protože tihle dva byli spolužáci, tudíž asi měli více důvodů, proč býti spolu. I nebýt toho pozvání. On sice byl McLarken, ale zatím ještě nebyl dostatečně prozkoumaný McLarken. Byl jen další tváří, čistokrevným jménem, ale nikoliv skutečnou osobou. To se však lehce mohlo změnit, ovšem dnešek nejspíše nebyl tím správným dnem pro změnu. Proto se na ty dva zahledí, s jasným pohledem a s úsměvem, který protíná jeho tvář tak uvolněně a samolibě. "Ač o tom velice pochybuji, ale i kdyby, co do toho bude vám? Vaše starost to není, tak si hleďte svého. Věřím, že vám to problém dělat nebude," odpoví jim, možná i trochu výsměšně, s čímž nechá jednu ruku zmizet v hlubinách jedné ze svých kapes, pátraje po peněžence. Ještě než ji však vyloví na světlo světa, si to k nim přikvačí někdo další. Nějaká dívka, kterou ani pořádně nezná. Nebo mu minimálně není natolik povědomá, jako Steph s Tarenem. Patřičnou chvíli ji proto zůstane propalovat svým pohledem, snad dohledávaje se nějakého jména nebo vodítka, což mu dívka nakonec překazí, když jej - pozor - obejme! Sice byl podle různých zdrojů neskutečně k sežrání, ale tohle všechno akorát tak umocňovalo ten fakt, že je maličkej. A Olivka si tím gestem zrovna dvakrát nepomohla. "Pusť mě!" vyhrkne rychle, protože on přeci není nějaký mazel na objímání. Jeho mohlo objímat tak maximálně pár vyvolených, ne nějaká holka z Kotle! Pch!
S tím, jak se však od nich klidí zrzavá, se nakonec vypaří i Taren, což ovšem není tak špatný zvrat děje, a ačkoliv na něj chlapec ještě vrhne ne příliš milý pohled, oplatí mu jej, avšak ne tak nenávistně, jako spíše odměřeně a klidně. Přesto však nakonec vyloví koženou, draze vypadající, peněženku, z níž vyjme jeden galeon, který nakonec položí na pult, před obsluhu. "Drobné si nechte," kývne hlavou na obsluhu s nakrčeným nosánkem. Zatím se však nezvedá, jen tím svým zamyšleným pohledem zavadí o Daryu. "Takže... ty chodíš do Zmijozelu?" Těžko říci, proč s ní pokračuje v rozhovoru, ale než přišel Taren, komunikovala, tudíž proč to nevyzkoušet i nyní.

Mimo herně:
Ujela mi ruka

_________________

"Nevypadáš a ani nejsi, to je jasný," broukla s širokým úsměvem a nad Olivou se zašklebila, to oslovení ráda fakt moc neměla. "No tak můžeš mi říkat třeba Liv nebo přímo Olivio. Mám ještě druhý jméno, Wendella, takže se nebráním ani oslovení Wendy. Sestřičky mě však oslovují Olivo, když mě chtějí naštvat. Ale slyším i na Olivera, takže si fakt vyber co chceš," pokrčila nakonec rameny, možná by se spokojila i s tou Olivou, vždyť něco jiného bylo když jí tak říkaly sestry a něco jiného když jí chtěly naštvat sestry.
Slečna Howellsová zatajila dech když se Jack zmínila odkud je, podložila si ručkami bradičku a s úsměvem kamarádku poslouchala. "Hustý, já jsem v Egyptě ještě nikdy nebyla, ale minulý rok tak bylo Mistrovství, že jo? Oni tam šly moje sestry, ale já jsem nemohla. Letos však strašně chci ať už to bude kdekoliv! Nebylo by hustý kdyby to bylo třeba v Rusku? Ale byla jsem třeba ve Francii, tam je moc pěkné a hlavně tam mají strašně dobré žáby, fakt," rozplývala se na jídlem, které jí tolik chutnalo a vesele se zubila na všechny strany.
"To je škoda, ale tak jestli jsi tady často, tak není zas takový problém je sem někdy dovalit. Já jsem chodím docela často, sice jsem až z Walesu, ale nedělá mi to moc problémy, a hlavně víš co. Všichni se mě rádi zbaví, alespoň to říkají," Olivka úplně zapomněla, že tady vlastně není sama, ale její sestra byla přeci jen někde fuč, tak proč by se s ní měla nějak zabývat, že.
"Určitě," kývala hlavou ještě ohledně slimáků, plánovala si je tam odstěhovat úplně všechny, od sestřiček slyšela, že jsou v Bradavicích skleníky, což se jí strašně hodilo a ona už teď plánovala jak si jeden z nich zabere pro sebe. Protože ona prostě nutně potřebovala jeden celý skleník, to by jinak ani nešlo. Ani se tolik nezastavila nad tím, že obličejík Jack byl teď až moc blízko toho jejího. "To by jsi fakt mohla? No to by byla paráda, hvězdičky jsou super! A obličej bych klidně nabarvit chtěla, to by se mi taky nehorázně líbilo. Pihy? No tak to je asi díky tomu, že mám světlejší pleť, ale popravdě já je zas tolik ráda nemám," krčila rameny, ona své pihy fakt moc ráda neměla, ale naštěstí jich neměla tolik jako některá z jejích sester, takže se to dalo v klidu přežít, že. "Jasně, taky si dám! Na kaktus mám chuť. Ne tedy jako přímo na kaktus, to by se asi vypít nedalo a hlavně by to píchalo.. A vůbec, jak asi tu kaktusovou limonádu dělají? A trochu bojím, ale tak.. snad to bude v pohodě. Jako prý tam jsou skleníky, takže je budu chovat v jednom z nich. A kdyby měl někdo něco proti tak si s kočím za ředitelem, prej je v pohodě. A venčit je budu moci, je tam prý krásná příroda. A hustej les, ale do toho se nesmí. Prý. Já tam ale asi stejně v lezu, víš co. Prozkoumat se musí úplně všechno. Ty máš kocourka? Hustý! A jak se jmenuje? Vážně kouše plechy na střeše?" Nevěřícně nakrčila nosík. Představa kočky jak kouše plech byla krapet divná.. ale rozhodně to mohlo být hustý.

_________________

Jack několikrát přikývla, jak se přebírala celé to jméno, a rozhodla se, že "Wendy" zní dost dobře na to, aby pustila Olivu, když se to hnědovlásce moc nezamlouvá. U nich doma nikdo opravdické druhé jméno neměl, když pominula staré přívlastky, kdo je čí syn (nebo dcera), ale ty už nikdo z rodiny nepoužíval.
"Přesně tenhle Egypt, Wendy," přitakala, jakoby spokojeně vrněla, a cvakla zoubky jako krokodýl. "Já tam teda tady přímo nebyla, nikdy jsem famfrpál neviděla. U nás se létá spíš na kobercích... Co, chceš mrznout v nějaký ruský klendře? Ale taky bych se podívala, co na tom vůbec je tak úžasnýho," připustila a usrkla brčkem svou limonádu, zatímco klátila nožkama v odrbaných keckách těsně nad zemí.
"Jako k jídlu? Tys jedla žábu?" zaškaredila se a okamžitě zatajila dech, aby rozvinula konspirační teorii, která ji právě napadla. "Nedlabou frantíci i šneky? A co teprv slimáky!" naznačila polohlasem zhrozeně. "Slimáčí salát. Zapečení slimáčci. Slimáci a lá lasagne!" vypočítávala nástrahy, a když se hovor stočil ke Zloději, semkla rty a uznala, že právě všechny možnosti trumfl. Slimáci v kočičím žaludku zněli nejhůř.
"Ten skleník si radši zamykej, až přijedu. Říkám mu Zloděj a je to ten nejkrásnější kočičák pod sluncem, akorát vleze všude, kam se nesmí, takže v lese si to asi brzy všechno označkuje," dušovala se hrdě. Hodně nadsazené, ale jako většina majitelů zvířat, i Jack byla přesvědčená, že její chodící zombie šedých chlupů je ten nejlepší. Možná jen trošku lumpačil. Bezstarostně dál srkala hlasitě limonádu.
"Poslyš, víš co? Na hvězdičky kašli," zamluvila hru na berany s velkorysým mávnutím ruky a ukázala si na obličej. "Hele, já to mám vlastně jako jednu velkou pihu na každý pídi kůže. To by bylo peckový, kdybych měla světlý pihy," rozzářila se nad náhlým nápadem a se smíchem si po nose a tvářích nechala vyskákat drobné pihy, jako měla Olivia, jen jaksi... v obrácených barvách.
Protože ji ale zaujala i Wendina myšlenka, jak se limonáda vyrábí, nadhodila bez váhání svou vlastní domněnku. "Jednou jsem viděla, jak se lisuje olej z oliv, tak je to nejspíš podobný. Nahážou kaktusy do lisu a pořádně je zmáčknou. Některý kaktusy ale mají prej halucinační účinky," dodala tajemně. Ne že by si zatím stihla zjistit, co to vůbec znamená. "Můžeme na to umřít," dodala a zhluboka se napila.

_________________

Olivka byla nadšená, že zas nespletla zemi jako se jí to stalo u Erkkiho, se šťastně usmívala. "To já zas viděla famfrpál několikrát, fakt ho zbožňuji a chtěla bych se dostat i do kolejního týmu. Sestry mi sice říkají, že na tom nemám, ale víš co. Já jim stejně nevěřím a hlavně, famfrpál může hrát skoro každý, pokud se udrží na koštěti. Nejvíc bych se však chtěla dostat na místo odražeče, to by bylo totálně boží. Nebo střelec či chytač. Jako každá pozice má svoje plus a mínus, ale třeba takový brankář bych asi nechtěla být.. I když sranda by to taky mohla být, to je pravda. A koberce?! Jako vážně? No paráda. Máš nějaký očarovaný koberec i tady sebou? Protože já bych se fakt strašně moc na něčem takovým chtěla proletět, to musí být totálně hustý! No to ani ne, ale někteří říkají, že je to tam strašně pěkný. Jako já nevím, nikdy jsem tam nebyla, ale tak přes léto by to tam třebas pěkný být mohlo, no ne?" Liv vydechla, vesele se zazubila a nevině pokrčila rameny. Věděla o tom, že mluví až moc a nejspíše i rychle, ale tak Jack by to pochopit mohla, ne?
"Jo a dokonce několikrát. Moje mamka je totiž z Francie a můžu říci, že je to fakt strašně dobrý," kývala Livka hlavinou i s úsměvem, dokud však Jack znovu nepromluvila. "Šneky dlabou, ale ti tak dobrý nejsou. A jak by někdo mohl jíst slimáky? Vždyť oni jsou tak roztomilí a a.. určitě nechutnají moc dobře," zavrtěla rychle hlavinou, protože jen z představy, že by někdo před ní položil talíř se zapečenými slimáky, se jí dělalo mdlo. Slimák je kámoš, ne žrádlo.
"Zamykat si ho budu to je jasný. Ještě by mi tam vlezl někdo a všechny by mi je vyhubil. A to už se mi jednou stalo, to jsem pak na našeho skřítka byla naštvaná celý měsíc a nemluvila jsem na něj," Oliva při pomyšlení na kocoura, který sebou tahá značky, aby si tak celý les mohl označkovat, se zasmála. No tak, vtipná představa to přeci byla, no ne? Jack se slečně Howellsové zalíbila ještě o něco více, když začala hlasitě srkat limonádu. No tak, tohle byla kamarádka přesně pro ní!
Hvězdičky se nakonec nekonaly, což Olivě bylo docela i líto, ale když Jacklyn udělala to co udělala, dívčina očka se rozzářila a ona se nadšeně zazubila. "Páni! Jak to děláš? Já bych to taky chtěla umět, takovéhle věci. To je prostě hustý," broukla možná krapet smutně, protože tohle bylo fakt hustý a jí bylo líto, že něco podobného nemohla dělat taky.
"Jé tak to bych chtěla někdy vyzkoušet! Jako to lisování, ne umřít," očividně ani Olivii neodradilo to co Jack řekla, protože se i hned napila své limonády, kterou jí mezitím obsluha přinesla.

_________________

Jacklyn poslouchala, upíjela limonádu a mhouřila fialové oči. "Po kapsách teda koberec nenosím. Koberce jsou výsada dospělých, nebo jako hůlka," upřesnila a protočila oči. "U nás je nejhustší týpek ten, kdo dokáže letět na koberci, na kterým má položenou vodní dýmku. Já jsem si jednou půjčila tátův a lítala jsem na něm vestoje, to je taky psina."
V tom, jak rychle Wendy mluvila, se možná maličko ztrácela, ale rozhodně to nehodlala připustit. Nějak záhadně se chytala dost na to, aby neskončila jako zmatená hromádka, i když musela vyvíjet víc pozornosti, než byla zvyklá. Nad Ruskem pokrčila rameny, poválela brčko v puse a na Wendy spiklenecky mrkla. "Slimák je jen šnek bez ulity, nebo ne?"
Chápavě ale zakývala hlavou, když se Olivia rozohnila nad tím, jak dokáže být někdo bezohledný. Kdyby někdo ublížil jejímu Zloději, taky by prskala, až na to, že jakkoli se přiblížit ke Zloději znamenalo spíš risk, že se mu zalíbí vaše nohavice. Jen jedinkrát se panu Blackovi povedlo Zloděje vynést oknem za zátylek a kocour se pomstil tím, že se vyhrabal z popelnice, vrátil se jako mrtvolný přízrak uprostřed noci a rozdrásal všechny boty v předsíni na tenké cáry.
"Tohle umím odjakživa," zahuhlala Jack s plnou pusou, protože právě narazila na kaktusovou dužninu, kterou si naplnila ústa a odmítala polknout, dokud nezkusí, kolik se jí tam toho vejde. Až s tvářemi nafouknutými jako křeček natáhla ruku, poplácala Wendy soucitně po ofině a aby ji trochu rozveselila, zavřela na okamžik oči, zasoustředila se a zkusila nabrat stejný tvar obličeje, tón pleti i barvu, zvlnění a délku vlasů, jakou měla Olivia - zkrátka a dobře zkusila se v obličeji proměnit v co nejpodobnější kopii.
Na Olivii Howellsovou během chvilky zírala druhá, celkem zdařilá Olivia Howellsová s nadutými tornami (navíc o něco malinko vyšší a s malým rozdíl v očích, které hrály spíš do fialova), která názorně předvedla "lisování" dužniny přímo z pusy do prázdné sklenice. Nadšeně vyplivnutý nápoj znovu naráz vypila, aniž hnula brvou nad tím, že někdo by to mohl považovat za nechutné.
"Hele, a když budeš v těch Bradavicích, už máš třeba vlastní hůlku?" zasvítily jí oči zájmem. Pozvolna zase ztmavla a její vlasy návdavkem zkudrnatěly, jako by ji vyčerpávalo udržovat to všechno najednou v pozoru.

_________________

Olivka nakrčila nosík, toužila létající koberec vidět, ale tak.. když se jí nepoštěstilo teď, mohlo to znamenat, že by se s Jack mohly ještě někdy třeba vidět! No nebyla by to paráda? Byla a jaká! "Vodní dýmku? A to je.. něco k pití?" Liv s úsměvem nadzvedla tázavě obočí. "To bych si někdy chtěla vyzkoušet, asi taťkovi řeknu, aby mi něco takového sehnal," slečna Howellsová si to sice takhle plánovala, ale o chvilku později zapomněla, o co že to vlastně otce chce požádat. "Tady se létá na košťatech a to je taky psina, ale do Bradavic svoje vlastně koště zatím mít nemůžu. Jako až půjdu do druháku tak si ho prostě vydupu, ale zatím nic, bohužel," Olivka upila ze své sklenice a vesele se na Jack zazubila, tohle bylo očividně něco, o čem by se dokázala bavit hodně dlouho. Nejspíše.
Olivia se zamračila. Sice na tom co Jacklyn říkala něco bylo, ale.. Slimák je přeci o hodně lepší než nějaký šnek, no ne? "Jo.. to je dost možný," kývne nakonec hlavou, ale své "šneci jsou stejně na prd" si nechá pro sebe.
"Já už o tom něco slyšela. Fakt. Tomu se říká to.." Oliva nakrčila nosík, nahrbila se a kousla se do spodního rtu. Ano, Livka přemýšlela, což rozhodně zabolelo, protože ona nikdy tohle nedělala. Tak za prvé, bolelo to a za druhé se jí to zdálo zcela zbytečné, ale.. ona o tomhle vážně už slyšela, jen ten název jí v paměti nějak moc nezůstal. No.. stane se. "Nebylo to něco jako mateforník?" Rozhodila nakonec ručkama až skoro shodila svou poloprázdnou skleničku a omluvně se zazubila. A pak se stalo něco co Olivia Wendella Howells rozhodně nečekala.
"Páni," vydechla rozplývajíc se nad tím, že na proti ní teď seděla dost vydařená.. Olivia. Jinými slovy, ona sama. Tohle prostě parádní bylo, ne že ne a Liv bylo čím dál tím více smutno, že Jack nejede do Bradavic už teď. No tak, víte jaká sranda by byla kdyby na sebe vzala podobu nějakého profesora? No to by bylo prostě úžasný! "Ty jsi prostě parádní," vydechla nakonec, zazubila se a upila ze své sklenice a nad "lisováním" se jen zasmála, jí to rozhodně nechutné nepřišlo.. mnohdy dělala i horší věci než to co právě udělala Jack.
"Jasně, že mám! Chceš jí vidět?" Liv odložila sklenici zpět na stůl a sáhla do kapsy, kde se opravdu její hůlka schovávala. "Zrovna dneska jsme jí byly se ségrou kupovat. Když tak o tom přemýšlím.. vůbec nevím kde Camille je, ale to je fuk," pokrčila rameny a vedle sklenice s kaktusovým džusem položila onu zmiňovanou hůlku.
No a Oliva o vlku a vlk.. "Olivio Wendello Howells!" Dívenka sebou trhla div nespadla ze židle a omluvně se zahleděla na svou sestru, která si to i hned namířila k jejich stolu. "Máš obrovský problém, protože tohle rodičům řeknu. Sbal si věci a jdeme," zavrčela, chytla chudáka Liv za ruku, a tak jen stihla mladší Howellsová stihla uklidit svou hůlku a zaplatit za pití. "Tak se měj Jack! Určitě se tady ještě někdy uvidíme a když ne.. tak příště v Bradavicích!" Zamávala rychle ještě od dveří, které se za ní a její sestrou následně zabouchli.
>>>

_________________

"No, ne tak úplně," připustila Jack, která nebyla zvyklá na to, že by někdo nevěděl, co je vodní dýmka, ale vzápětí se na Olivii široce a potměšile zazubila jako skřítě. "Koště a slimáci jsou dost na to, aby se tenhle mateforník zkusil do Bradavic propašovat na nějakej den otevřenejch dveří, Wendy. Nechceš mě zkusit propašovat v kufru? Vejdu se i do koberce," navrhovala živě a zabublala blahem, když jí Olivia složila poklonu. "Ty taky," zavrněla a nedočkavě se natáhla po hůlce, aby se podívala blíž.
Byla to už druhá cizí londýnská hůlka, na kterou si mohla sáhnout (asi), a taky že zvídavě nasávala vůni i hmatatelnou strukturu místních výrobků. "Cool," prohlásila hladově a naprosto upřímně, zrovna když se v lokále zjevilo jakési starší stvoření, aby Olivii odvleklo. Klika, že Jack už byla přetavená zpátky na čokoládu.
"Měj se!" zamávala líně a pobaveně vycenila zoubky, že projednou rodinný příslušník mává s někým jiným než s její maličkostí.

>>

_________________