Leonard si dlouze povzdechl. Ten dědek nevěděl, kde se nachází, a už vůbec neměl tušení, kam vlastně chce jít. Zelené dveře, to nebyl zrovna konkrétní popis, takže Leo prostě netušil, kam ho nasměrovat. Jedinou správnou možností se zdálo býti oddělení duševně chorých. Nebo ho prostě dovede k matce a hodí jí ho na krk, ať se o pacienta postará, když je to její nemocnice, že. „Já vám ale neřeknu, co máte brát za léky, a nemám tušení, kam teda potřebujete jít,“ zahučel otráveně a protočil očima, což ale stařec bez brýlí stejně asi nepostřehl.
Když pak stařec vytáhl, že by to tu Leo měl znát, ať už je či není lékouzelník, Leonardovi stoupl tlak a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Neměl daleko k tomu, aby starého pána praštil mopem po hlavě a na to oddělení duševně chorých ho vlastnoručně dovlekl. „To byste mi nejdřív musel říct, u všech ďasů, kam potřebujete jít!“ odsekl poměrně ostře a lehce zvýšeným hlasem, aby dal najevo, že tu se sebou nehodlá nechat vytírat, nehledě na to, že drží mop v ruce.
Slova o vidění neviditelného přítele a tom, že takhle muž mluvil vždycky, Lea jenom utvrdila v tom, že tenhle chlápek rozhodně patří mezi blázny a měl by dostat nějaké pilulky na hlavu. A papíry, že není normální. A možná rovnou svěrací kazajku, aby se netoulal nemocnicí a neohrožoval psychické zdraví ostatních.
Ač velmi neochotně, Leonard nakonec odvedl starého pana Stonea tam, kam si stařík poručil, a cestou dost možná upozornil někoho povolanějšího, že má u sebe blázna, který potřebuje péči. Na rady, že by měl mířit výš a stát se lékouzelníkem, se Leo jen znechuceně šklebil, protože lékouzelnictví bylo to poslední, čemu se chtěl v budoucnu věnovat, ačkoliv po rodičích nějaký ten talent určitě zdědil. Ale už jen proto, že oba jeho rodiče byli lékouzelníci, nemohl jít tou samou cestou. Kdepak, Leovy cíle ležely někde jinde.
Úlevně si oddechl, když se blázna zbavil, ale pro mop už se nevrátil. Usoudil totiž, že po takové dřině potřebuje něco na uklidnění nervů, a tak zamířil do bistra, kde si vydupal kávu a sladkou tyčinku, aby se trošku zmátořil. Nezaplatil, jen ať to za něj zacálují rodiče, že ano. Přece se tu nebude dřít a pak si ještě platit jídlo, pche.

_________________

Lenore Tinkerbellová zřejmě měla problémy s tlakem, nebo to nevídané horko nedělalo jednoduše dobrotu její ledovosti. V posledních, teplých dnech, se totiž nějak příliš často cítila malátná, a když se jí povedlo už dvakrát omdlít, usoudila, že raději vyhledá odbornou pomoc. Jistě, mohla se nabudit nějakým lektvarem, ale vždycky je lepší se nejprve poradit. Navíc, kdo by odmítl obsloužit zrovna slečnu Tinkerbellovou? A tak, plavé vlasy spletené do volného copu do strany, se toho dne mimo jiné ocitla ve svých bílých letních šatech a širokém klobouku, který momentálně držela v ruce, i v místě momentálního utrpení svého snoubence. O čemž sice pravděpodobně věděla, ale vytěsnila tuto informaci jako nepotřebnou, a ve výsledku, Leo se přece nesvěřil s tím, kde a jak bude vlastně dřít? Nebo ano? Nebyla si jistá. A bylo to jedno. Poněvadž kolem tohohle konkrétního člověka se vznášely mnohem důležitější problémy. Jako třeba fakt, že se jí pořád nelíbilo, jak před ním lehko tála, a celé ty měsíce od té události na plese se snažila nastolit ten původní chladný odstup. Poněvadž, víte, v jakékoliv jiné roli než té ledové princezny, si připadala nejistá. Natolik nejistá, aby se pokoušela ze situace utéci...

...ale to už odbíháme někam jinam. Teď se Lenička lehce mračila, poněvadž jeden z lékouzelníků jí namíchal jakýsi životabudič na to omdlévání, a ještě k tomu jí doporučil, aby si co nejdříve dala kafe. A odeslal ji do zdejšího bistra, prý ať tu zdejší břečku vypije, a pak si přijde přeměřit tlak, nebo co.
Možná i toto bylo nějaké podivné řízení osudu, poněvadž když vstoupila do bistra a přelétla zdejší osazenstvo pohledem, nemohla si prostě nevšimnout osoby, nápadně podobné jejímu Leonardovi. (A to, že takovéto smýšlení bylo těžce majetnické, to vynechejme...) Ten tu ale přeci vůbec nemohl být. Nebo ano? Lenorka si tak trochu uvědomovala, že měl nějaký trest, jenže on vypadal jako jeden z nejpodřadnějších pracovníků nemocnice! A to nebylo pěkné. Ani pro jeho pověst, a ani pro tu její! Lenče se na kratičkou chvíli objevila na čele ustaraná vráska. Kdoví, zda souvisela s obavou o dotyčného, nebo spíš s tím, že nevěděla, zda se k takhle vystajlovanému Leonardovi má hlásit, nebo radši dělat, že ho vůbec nevidí. A jak se tak rozhodovala, popošla jeho směrem, přičemž si dala záležet na tom, aby to vypadalo, že vůbec, ale vůbec nesměřuje k němu úmyslně... no a potom si odešla pro tu kávu. Pokud se v tu chvíli na ni Leo náhodou otočil, mohl si všimnout, že se mu Len pohledem snaží naznačit, že se vůbec, ale vůbec nemá k její osobě hlásit.
A to prosím ještě nevěděla ani nic o zapomenutém mopu...

_________________

Kdoví, co to do něj nacpali za prášky, ale Ádri si připadal jako na tripu. Všechno bylo tak nějak růžovější a hezčí, a když zaslechl Tembeřin hlásek, i přes veškerou bolest, co by z toho měl asi cítit, se mu na rtech roztáhl lehce připitomnělý úsměv. "Tys..eh, tu zůstala?" vypadlo z něj pomalu, opatrně, a velice inteligentně, vzhledem k tomu, že ta skutečnost přece byla úplně evidentní. Byla přímo před jeho očima, Merline! Tak nějak ho dojímalo, že se Borůvka neotočila a neutekla, obzvláště po tom, co si tak nějak matně uvědomoval, že jí předtím povykládal za zmatené kecy. Ne že by teď byl v nějak lepším psychickém stavu - tělo mu možná opravili, a zbylé kousky se do kupy dávaly někdy teď, ale praštěnej pánví byl pořád celkem slušně. "A...ani ne, pohoda," pokusil se o přesvědčivě znějící svůj normální tón. Kdoví, jestli se mu to povedlo. On si myslel, že pokus to byl celkem obstojný, jenomže ve své sjetosti zapomínal, že Berry má třeba taky mozek a tak. On ho totiž v tuhle chvíli rozhodně moc neměl.
Chabě se zachechtal při její další otázce. Ona totiž nebyla zase tak daleko od pravdy, jenže takhle to vyznělo mnohem hloupěji, než se Drian cítil. No a to je co říct. "Vlastně... něco na ten způsob," upřel na Berry oči a byl by pokrčil rameny, kdyby se mohl vůbec nějak víc pohnout, aniž by se bál, že mu potom kosti někde srostou špatně nebo tak něco. "Já sem totiž jednomu chlápkovi, co mě chtěl obrat v krámě oznámil, že je čistokrevnej elitářskej kretén. No a on si pozval kámoše," říkal to tak, jako by to nic nebylo. A ono vlastně ani ne. Jen po něm nemuseli zrovna metat kletby, že jo. Jinak by je určitě hrubou silou přepral. Jenomže to byli čisťáci. No a ti nebojovali fér. A Ádri tohle už nějak moc nechtěl rozvádět. Zaprvé se mu blbě mluvilo, zadruhé se chtěl na Berry jen koukat a zatřetí... byla to Berry, promerlina! A ta vypadala už teď, že to s ní sekne...

_________________

Kdyby Leo byť jen tušil, že se blíží katastrofa v podobě jeho snoubenky, Lenore Tinkerbellové, pravděpodobně by raději zbaběle prchnul někam, kde by ho neměla šanci najít. Třeba do kumbálu na košťata, ačkoliv to bylo silně pod jeho úroveň. Všechno však bylo lepší, než setkání s ní – vždyť měl na sobě ten příšerný úbor a vytíral tu chodby!
Leonard naštěstí vysedával u jednoho z těch stolků zastrčených stranou od hlavního ruchu, protože pochopitelně nechtěl být všem na očích. Stačilo, že se mu dobrá půlka nemocnice smála za jeho zády. Kdyby tak věděli, jakou chybu dělají – Leo se totiž hodlal mstít, jakmile k tomu bude mít prostředky a možnost. A bylo mu úplně jedno, že hodlá zmasakrovat půlku personálu, který má pod ochrannými křídly jeho matka. Může si za to sama, neměla mu vymýšlet tak stupidní, ponižující trest.
Spokojeně upíjel kávu, která nebyla sice nijak lahodná, ale zvládla člověka nakopnout a znovu postavit na nohy, a ukusoval z čokoládové tyčinky. Cukr v kombinaci s kofeinem dělal divy, ale i přes nával energie, který Leo pocítil, se mu opravdu nechtělo vracet k mopu a vytírání chodeb, které bylo skutečně nekonečné. A představa, že ho to zítra čeká zase, ho vůbec nemotivovala.
Příchozí Lenore si všiml až o chvíli později a málem se horkou kávou polil a opařil, protože v něm tak hrklo, že sebou viditelně trhnul a dost možná i o odstín zbledl. Návštěvu kohokoliv by přečkal s hrdým výrazem ve tváři, bylo by to daleko jednodušší, než setkat se s Lenore. Jí to samozřejmě slušelo a Leo si matně uvědomoval, že se u ní na nějakou chvíli zapomněl pohledem. Nebýt v téhle situaci, určitě by k ní došel a složil pár komplimentů, ale takhle se spíš snažil sklouznout pod stůl a zmizet z povrchu zemského. Tváře mu zahořely studem.
Pro jistotu uhnul pohledem ke straně, aby nehrozilo, že se střetnou očima, ale nevydržel to dlouho a podíval se na ni znovu. A postřehl její pohled, který jej varoval, aby se k ní nehlásil. Leonard to ani neměl v plánu, protože tohle bylo moc i na něj, ale ten pohled ho zabolel. Vlastně ani nevěděl proč, nemělo by mu záležet na tom, co si Lenore myslí, ale... záleželo. Na zlomeček vteřiny se zatvářil jako zmoklé štěně, ale pak se na židli posunul tak, aby k Lenore seděl zády a nemusel se na ní dívat. Ještě by si těch pohledů někdo všiml a vyvodil si, že spolu něco mají. Leonardovi bylo fuk, jestli nějak utrpí Lenořina pověst, beztak měl být hlavou rodiny on, ale trpěla především jeho hrdost, což bylo daleko horší. Jeho ego zraněně kňučelo kdesi v koutku jeho osobnosti.

_________________

Fajn. Lenorka se opravdu snažila nekoukat Leovým směrem. Zaprvé proto, že by to bylo krajně diskreditující, aby se asociovala s někým, kdo působil tak, no, podřadně, a zadruhé proto, že si vlastně někde v koutku duše přála s ním normálně promluvit. Nebo třeba někam zmizet a... moment, pořád to byla Lenore, a ta přeci vůbec neměla mít takové myšlenky! Takže si je ani nepřipouštěla, a rozhodla se pro ignoraci McTavishovy existence. I přes fakt, jak těžko to šlo. Tak či tak jí ale co chvíli očko směrem k němu uniklo. Věděla, že být v Leově situaci kdokoliv jiný, asi by se mu s radostí vysmála. Jenomže tohle bylo něco jiného. Tohleto byl Leonard. Kterého tak hezky sobecky v duchu označovala za svého, a kterému kupodivu opravdu nepřála nic takhle hrozného. Nehledě na to, jak to v budoucnu ovlivní i její vlastní pověst. No a když potom spatřila ten pohled nakopnutého štěněte, ani nevěděla jak, a už se zvedla, a hodlala k němu vykročit. Jenže to se otočil zády, a tak tam Len tak trochu nejistě postávala a upíjela tu hroznou břečku, které říkaly káva. No a přesně v tu chvíli do ní někdo vrazil, a celé kafe skončilo na bělostných šatech.
"To neumíš dávat pozor?" zasyčela ledově na chudáka nějakého kluka, který se kdoví jak dostal tak blízko, aby zlil Lenčiny šaty, a věnovala mu pohled tak ledově nenávistný, že se mohlo dokonce zdát, jako by se kolem na chvíli trochu ochladilo. Samozřejmě, že její hlas mohl jen těžko proniknout k uším, které by se nesoustředily, ale chlapcovo "JEŽÍÍÍŠMARJÁ, PARDON!", zařvané snad až moc nahlas, už přeslechnout nešlo, a tak se notně směšně si připadající Leničce dostalo hned několika pohledů okolních zvědavců. "To. Si. Vyčistíš," usekla jedovatě ke klukovi, a bylo jí úplně jedno, že to je ještě nějaké děcko, které asi ani nemá hůlku. Ona se kafem nezlila, takže to taky ona uklízet nebude.
Co ale Lenče zřejmě nedošlo bylo, že kluk automaticky zamíří k úklidem pověřenému Leovi. A skutečně. Prcek McTavishovi poklepal na rameno a se slovy "prosímvás pane, potřebuju hrozně nutně jedný slečně vyčistit hrudník!" začal gestikulovat směrem k slečně Tinkerbellové, která zatím ztrácela i ten zbytek barvy v bledém obličeji...

_________________

Mimo herně:
... a hod předem na pulírexo. (nenaučené, potřeba 10, bonus +4)

Leonard A. Tinkerbell rolled 1d10:
7

Leonard, ač otočený k Lenorce zády, pochopitelně nemohl přeslechnout ten náhlý hluk. A nemusel se ani otáčet, aby pochopil, že se přihodilo něco nemilého a jeho drahá snoubenka má chuť vraždit. Letmo se k místu katastrofy ohlédl, ale než si stihl všimnout, že je Lenore politá kávou, poklepal mu na rameno ten chlapec. Leonard k němu zvedl chladný pohled, protože začínal mít plné zuby toho, jak ho všichni otravují, a mírně povytáhl obočí. „Výborně. Zmiz mi z očí, než se ti něco stane,“ zavrčel k tomu chudákovi, propálil ho vražedným a značně opovržlivým pohledem, a pak vstal, aby s těžce vybojovaným klidem zamířil k zuřící Lenore. Ve tváři držel nic neříkající výraz, ale dávalo mu to zatraceně zabrat. Nejraději by totiž zabil toho kluka... a taky by se před Lenore nejradši do země propadl.
„Dobré poledne, má drahá,“ pronesl klidně, jako by vůbec nebyl oblečený v mundúru pomocného personálu a ještě před chvílí nepředstíral, že ji nezná. Bez dalších prupovídek pak vytáhl svou hůlku, namířil její špičku na Lenořiny šaty a tiše zamumlal formulku čistícího kouzla: „Pulírexo.“ Naštěstí se nekonala další katastrofa v podobě nespolupráce hůlky a Lenořiny šaty tudíž během chvilky zase zářily bělostí. Jako vyprané v Perwollu.
Do téhle chvíle to nebylo tak těžké, ale když teď Leo stál před Lenore, skvrna byla vyčištěna a hysterie snad zažehnána, neměl tušení, co dělat a co říct. Napadlo ho, že by se možná zase mohl vytratit, ale to bylo nezdvořilé i přesto, že na sobě měl podřadný úbor a vytíral tu chodby. Kromě toho Lenore nějakou chvíli neviděl a, přestože si to ani v nejmenším nepřiznával, stýskalo se mu po ní. Chyběla mu. Chyběla mu i ta jinovatka, kterou za sebou Lenore zanechávala, když byla ve formě.
„Co tě přivedlo do nemocnice?“ zeptal se po chvilce zvědavě. Choval jiskru naděje, že třeba přišla za ním, ale na druhou stranu nebyl naivní. Lenore nebyla žádná puťka, která by za ním dolejzala, leda že by nesla nějaký vzkaz od svého otce Leovi nebo jeho matce, která se z nemocnice nehnula, jak byl den dlouhý. Ať tak či onak, její návštěva byla rozhodně zpříjemněním dne, ačkoliv Leonard tušil, že ona sama by byla radši, kdyby ho tu nikdy nepotkala. Ne když tu vytíral chodby.

_________________

Lenore vážně měla pocit, že po tom klukovi metne nějakou pěknou kletbu do zad. Zaprvé jí zničil šaty, a zadruhé si ještě dovolil k té celé pohromě volat zrovna Leonarda. Který ostatně jako jeden z mála mohl poznat, jak hodně doopravdy zuří. Poněvadž v její tváři se to odráželo jen minimálně, vlastně pokud bychom měli být přesní, nejvíce to odnesl hlas, no a o nějaký ten stupeň vyšší míra nenávisti ve výrazu obličeje. Kluk ale, když nic jiného, měl aspoň pud sebezáchovy, a jakmile to bylo možné, zmizel z dohledu. Jako by ta škoda, kterou napáchal, pro dnešek stačila. Lenorce minimálně rozhodně ano.
Len pohlédla na příchozího Leonarda nevěřícně přimhouřenýma očima. "Dobré," opáčila, a v hlase se jí kupodivu neodrážel žádný cit. Jako by tím vyvracela celé to zatracené oslovení, které skutečně nevěřila, že si Leo dovolil použít. Tak drahá? To mu opravdu nestačí potupa, kterou tu už tak oba máme? To říkaly i modré ledové hlubiny Lenořiných očí, které na svého snoubence upírala. Kdyby se byli bývali potkali za jiných okolností, vlastně by byla docela ráda. Přeci jenom Lea neviděla už docela dlouho, a ačkoliv to bylo naprosto absurdní, vlastně se jí po něm stýskalo. Když byl ale navlečen do mundúru nemocničního uklízeče, prostě se nedokázala chovat stejně, jako by byl oblečený normálně. Za nějaké to vyčištění rozhodně neděkovala. Byla to jeho práce, no ne? Tak tohle je tvoje vysněné zaměstnání, drahý? drala se jí na rty jízlivá otázka, ale nakonec ji v sobě zamlčela. K čemu by to bylo, shazovat vlastního nastávajícího? Navíc když i přes veškerou zamotanost situace a podivný odstup, který si Len snažila udržet, jí na něm opravdu záleželo. Věděla, že problém nejsou ani tak ty uklízečské hadry, jako všichni lidi kolem. Kdyby nezírali, tak by mohl být Leonard třeba v pytli od brambor, a bylo by to fuk.
Popravdě, Lenore čekala, že se její drahý co nejdříve odporoučí zase někam pryč. A upřímně ji udivilo, že to neudělal. "Za tebou jsem rozhodně nepřišla," opáčila klidně, zatímco jenom v pohledu ledových hlubin se snad mihla i nevyřčená pravda, totiž že kdyby se náhodou chtěla setkat, nebude ho nahánět někde po nemocnici, nýbrž by si vybrala nějaké vhodnější místo. "Dědičné problémy s tlakem," dodala prostě jako vysvětlení tichým hlasem. Čumilové kolem jí svazovali ruce neuvěřitelným způsobem. Nenáviděla tuhle situaci. Přála si totiž s Leem mluvit normálně, ale cosi, snad očekávání klepů (jako by ty o euforii a kdovíčem dalším nestačily!) jí bránilo odhodit tu masku, kterou už snad ani právě před Leonardem nosit nechtěla. Což bylo samozřejmě taky absurdní, že.

_________________

Leovi se v očích na chviličku mihly jiskřičky – že by se snad touhle situací nakonec přeci jen docela bavil? Nebylo to nemožné. Z Lenořiných očí se sice dalo vyčíst, že by ho za tu potupu zřejmě nejraději zaškrtila, ale co s tím měl dělat? Nemohl za to, že dostal tenhle stupidní trest, ze kterého se neměl šanci vykroutit, a už vůbec nebyla jeho vina, že ten chlapec požádal o pomoc zrovna jeho. Leo začínal být nad věcí a nepotřeboval k tomu ani žádný lektvar typu Euforie.
Zašklebil se, když mu bez obalu sdělila, že za tím rozhodně nepřišla. Trochu to zabolelo, ale Leonard očekával, že něco takového Lenore dříve nebo později řekne. „V to jsem ani nedoufal,“ zalhal bez mrknutí oka a nepatrně přitom pokrčil rameny. Když mu pak ledová královna vysvětlila, co ji do nemocnice přivedlo, Leo mírně povytáhl obočí. „A který idiot ti naordinoval kafe?“ zeptal se s vážnou tváří, neboť takové doporučení považoval opravdu za stupidní. „Pokud máš nízký tlak, káva je výborný dočasný lék. Tlak ti o něco stoupne, to ano. Problém je v tom, že jakmile ji přestaneš pít, klesne ti ještě více, než předtím a udělá se ti ještě hůř,“ pronesl, jako by se v tom snad vyznal. Ne, Leonard nebyl žádný lékouzelník, ale když měl člověk oba rodiče, co denně dřeli v nemocnici, něčemu se chtě nechtě přiučil. „Na zvednutí tlaku je daleko lepší kvalitní černý čaj, bez mléka, s cukrem,“ dodal vědoucně. „Mohl bych ti ho uvařit, ten z bistra za moc nestojí,“ navrhl, ačkoliv neočekával, že Lenore pomoc přijme. Ale byla tu kvůli tlaku a Leo věděl, jak správně pomoci. Kromě toho to byla dobrá možnost, jak zmizet z očí všem čumilům.
Chvilku na ni upíral pohled, jako by chtěl vyčíst, co se jí honí hlavou. A ať už se dočkal nějaké odpovědi či nikoliv, zamířil pryč. Jestliže ho Lenore následovala, nasměroval své kroky rovnou ke kanceláři své matky – býval by zamířil do té otcovy, protože kdyby ho tam otec načapal, nehrozila by mu smrt nebo další trest, jenže Royston občas v kanceláři skladoval ty své psí obludy. A Leonard nechtěl, aby se Lenore setkala s těmi uslintanými zablešenci. Matčina kancelář byla daleko luxusnější, uklizenější, a čajem byla zásobována dobře.
Dojít až ke kanceláři Constance Van Helmontové sice chvíli trvalo, ale výsledek stál za to – byla to celkem prostorná místnost s velkým psacím stolem a drahým nábytkem, nechyběla tu ani luxusně vypadající kožená sedací souprava. A skutečně tu bylo uklizeno – jen na psacím stole se válelo pár dokumentů. Leo podržel dveře Lenore, počkal, až vejde, a zase za ní zavřel. „Vítej v kanceláři ředitelky nemocnice,“ zahučel s úšklebkem dosti ironicky, protože svou matku momentálně silně nenáviděl, a rovnou přešel k jedné ze skříněk, aby vytáhl krabičku černého čaje a mohl jej Lenore uvařit.

_________________

Budeme se tvářit, že Lenore ve výsledku vůbec nelitovala svých slov. Proč vlastně byla na Leonarda taková, ehm, zlá, když on přece za celou tu patálii nemohl? Na to si nedokázala odpovědět, a upřímně, sama nechápala, proč to vlastně řeší. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, klidně by zlá a hnusná byla, a vůbec by jí na tom nic divného nebo špatného nepřipadalo. Jenomže tohle byla maličko jiná situace.
"Dostala jsem nějaký odvar něčeho," pokrčila neurčitě, když se Leo vyjádřil k celému tomu nápadu s kafem. Které stejně ani už neexistovalo, takže nebylo co řešit. "A jméno toho chlápka fakt nevím." Nicméně skvrna byla pryč, a nazlobená nálada pomalu mizela. Jediné, co zůstávalo, byl ten vtíravý pocit, že by Len byla bývala bývávala nejraději, kdyby se s Leem potkala někde jinde, za jiných okolností. Chuť zmizet a chuť zůstat se tak trochu mixovaly jedna s druhou. A řešení se, jako už snad obvykle, objevilo samo od sebe. Na Leonardův návrh tedy sněhová princezna jen přikývla, a možná, že se jí v očích objevilo něco jako náznak úsměvu, který však na rty nepronikl. A když McTavish odešel, došla vrátit kelímek od vylité kávy, a následovala ho. Hlavně děsně nenápadně.
Pravděpodobně Lea dohnala někde na chodbě, a celou cestu ke kanceláři jeho matky nepromluvila ani slovo. Zlost, kterou nad celou touhle situací předtím cítila, z ní pomalu vyprchávala, a možná to bylo i tím, že si Len uvědomila, kdo z nich dvou v konečném důsledku za tohle všechno může. Možná v ní hlodl i osten provinilosti, ale pokud byste čekali, že se třeba omluví, byli byste těžce naivní. Kdepak. Lenore se pokud možno nikdy neomlouvala, a už vůbec ne v nemocniční chodbě, kde by ji mohl někdo nepovolaný slyšet.
Jakmile dorazili do kanceláče Constance Van Helmontové, mohl by pozorný pozorovatel zjistit, že se trochu uvolnila. Na první pohled sice vypadala pořád jako ledová královna, ale to, že už teď třeba nebudou rušeni nějakými hloupými čumily a malými idioty, vylévajícími kávovou břečku, to se jí zamlouvalo. Rozhlédla se po kanceláři Leovy matky, a v odpověď na přivítání si dovolila přikývnutí a lehký úsměv. Teď teprve přece mohla dávat nějak najevo, že svého snoubence vlastně ráda vidí. "Takovýhle trest je až moc," vypadlo z ní nakonec k jejímu vlastnímu překvapení, snad v reakci na Leův mundúr a tón jeho hlasu. Kdo Len neznal, možná by si řekl, že tahle poznámka byla úplně k ničemu, ale pro ty, kteří měli možnost zmijozelskou princezničku poznat blíže, odhalovala například to, že rozhodně takovou potupu Leonardovi nepřeje, nebo snad dokonce, že cítí část viny na tom, že tu skončil. Očima ho následovala, když se dal do vaření čaje, ale jinak na chvíli mohla působit jako dokonalá socha, vytesaná z bílého mramoru.

_________________

Leonard přijal informaci, že Lenore dostala na problémy s tlakem nějaký odvar, jen s přikývnutím, stejně jako prohlášení, že jméno toho lékouzelníka neví. Nedalo se nic dělat. Leo však i přesto hodlal poreferovat matce o tom, že se doslechl, že někteří z jejích zaměstnanců neplní svou práci tak, jak by měli. Ne že by s tím na jeho popud něco udělala, ale Leonard rád rýpal a hledal chyby u ostatních.
Cestu do matčiny kanceláře strávil Lenny v tichosti, neměl potřebu mluvit a beztak neměl o čem – měl sice spoustu věcí na srdci, které by Lenore rád sdělil, ale nemohl to udělat ve spleti nemocničních chodeb, kde je mohl kdokoliv slyšet. Nemocnice totiž byla jedna velká slepičárna a veškeré drby se tu šířily rychlostí blesku. Možná právě proto tohle místo Leonard tak nenáviděl.
V kanceláři byl skutečně božský klid, oproti tomu shonu, který v nemocnici běžně panoval. Byla výjimka, když člověk narazil na klidnou chodbu, v níž nespěchali lékouzelníci za svými povinnostmi. Leo stál k Lenore zády a věnoval se pečlivé přípravě čaje, když k němu promluvila. Mírně povytáhl obočí a ohlédl se k ní přes rameno, aby jí viděl do tváře. Nebyl si totiž jistý, jestli slyší správně – od ledové královny by tahle slova nečekal. V reakci na ně však jen pokrčil rameny a nepatrně se zašklebil. „Když už se moje matka rozhodne pro test, vždycky to stojí za to,“ okomentoval to kysele. „A nejhorší je, že se mu nedá jakkoliv vyhnout,“ dodal, aby si snad Lenore nemyslela, že se tu dře dobrovolně, nebo že ho to nedejbože baví. „Posaď se,“ vyzval svou drahou snoubenku, když se během chvilky nikde neuvelebila. Přece tu nebude postávat jako trubka, že.
Jakmile dovařil čaj, donesl hrnek i s cukřenkou na malý konferenční stolek u pohovky a sám se na pohovku posadil. Místa tu bylo dost i pro tři nebo čtyři sedící lidi, natož pro dva. Kromě toho bylo příjemné zabořit se do měkké pohovky po celém dopoledni stráveném otravným vytíráním chodeb. Nezasvěcený by možná řekl, že to není žádná práce, ale svým způsobem to náročné bylo – když se člověk neustále musel sklánět nad mopem, dřít se s těžkými kbelíky vody a nesmět použít hůlku, za ty dny se únava snadno nastřádala. Leonarda navíc příšerně bolela záda, takže byl rád, že si může na chvilku dopřát pohodlí.
Poté, co se uvelebil mezi polštáři, zvedl pohled k Lenore a hrnek posunul jejím směrem. Čaj opravdu hezky voněl, ne jako nějaká břečka z bistra. Skoro jako by lákal, aby se posadila na tu měkkou pohovku a chuť čaje si náležitě vychutnala.

_________________