<<
Tarenova hubená, zakrslá a šlachovitá postava se objevila v záři slunečních paprsků přímo ve dveřích Děravého kotle krátce před polednem. I když venku bylo téměř třicet stupňů a většina Britů se zmoženě v každé chvíli ovívala, protože na takové teplo nebyla zvyklá, Taren Hart byl oblečen v šedivém obleku. Obléknout se do kraťasů a volného trička bylo něco tak hluboko pod Tarenovu úroveň, že se radši hodlal celý den péct v teplé a silné látce stříbrných kalhot a v bílé košili. Přehodil si ležérně sundané sako přes rameno a vydal se rovnou k volnému stolu, zatímco se po Děravém kotli rozhlížel, zda tu nezahlédne někoho známého. Svou sestru neviděl už dlouho, vlastně naposled na vlakovém nádraží a i když na ní měl poslední dobou silnou averzi, neuškodilo by s ní prohodit pár slov. Doma to bylo k nesnesení, matka byla věčně opilá a hysterická, otec musel propustit několik skřítků a prodat několik věcí, protože Hartovým neuvěřitelnou rychlostí docházeli peníze - Taren se rozhodně v ničem omezovat nehodlal, i kdyby měl zbytek rodiny třít bídu s nouzí, což se koneckonců pomalu začínalo dít, protože rodiče se stále jen omezovali a omezovali, aby svého jediného syna mohli oblékat do luxusního oblečení a dobře ho jednoho dne oženit. Ovšem Tarenovi byli rodiče naprosto ukradení, dnes tu čekal na svého pravého otce, ale Jaren byl v práci, takže musel počkat.
Po cestě se rozhlížel po ostatních lidech a nakonec Tarenovu pozornost upoutal kluk. Což se stávalo poslední dobou častěji, než by se u chlapce v pubertě očekávalo, každopádně mladý Hart tomu nepřisuzoval žádnou pozornost. Zamyšleně si Nathaniela McLarkena prohlédl, toho kluka poznal, i když se neznali osobně. Skoro by si vyvrátil hlavu, když ho propaloval svým intenzivním pohledem, než si všiml, že vedle chlapce sedí Darya. Změnil směr své chůze.
"Nedělá se ti ze sebe špatně? Abys z té růžové nechytila nějakou tu cukrovou mudlovskou nemoc," ušklíbl se Taren posměšně, když se vedle ní ocitl, "do toho ses navlékla dobrovolně?" chtěl vědět s pozvednutým obočím, než přesunul zrak k tomu malému klukovi, "další McLarken vylezl z nory?" spražil Nathaniela pohledem, v čistokrevných rodech se Taren vyznal, ale bylo pouhé zdání, že přesně ví, co je chlapec před ním zač. Ani z padesáti procent si nebyl jist, i když si matně vzpomínal, že toho kluka někde zahlédl. Každopádně, nebylo právě přesvědčení ve vlastních slovech tou největší manipulací?

_________________

Nějakou chvíli listuje, přemítá ze stránky na stránku, přičemž oči mu v jednu chvíli klouzají po rozsáhlých a dopodrobna řešených malůvkách, až po různorodé verše, které místy smysl dávají, a občas jako by se jen nesmyslně shlukly v jednom místě na papíře. Ono soustředění na stránky jej plně zaměstná natolik, že v první chvíli vyignoruje přinesený džbánek i dívku, která se usadí vedle něj. Aby vzhlédl, to ne. Jen nadále kouká do těch stránek, jakoby hledal nějaký jejich ukrytý smysl. Na malý moment padne na detailní malůvku hlavy draka zepředu, přičemž prsty přejede po jedné z nozder, když tu náhle vedle sebe uslyší ten chladný dětský, ale jasně rozpoznatelný dívčí hlásek. Až v ten moment zápisník raději rychle přivře a zadumaným pohledem prohlédne tu dívčinu. Je mu odněkud povědomá, ale zkrátka si v ten moment není schopen vybavit odkud. Ono ani není divu, když byl teď myšlenkami tak strašně vzdálen. Neunikne mu však dívčino poťukávání o dřevěnou desku baru, což mu ve tváři vyloudí jeden pobavený úsměv. "Myslíš, že je tímhle urychlíš?" vypadne z něj, těžko říci jestli spíše pobaveně nebo rýpavě, jeho hlas nyní neposkytuje tolik vodítek k rozluštění. Přesto se však netváří nikterak nevlídně. Po chvilce prsty uchopí džbánek a dopřeje si jednoho kratšího loku. Zápisník si přitom odloží na pult, jelikož už jej nadále otevírat nehodlá. Zvláště před touto společností. Vždyť i stěny mají uši, to platí v kouzelnickém světě dvojnásob, takže ani zde nehodlá nadšeně troubit, že z něj asi roste umělec. Nebo tak.
Po chvilce odloží i džbánek a zkoumavým pohledem přelétne chlapce, který se k nim přidal. I jeho tvář odněkud zná, určitě ji někde viděl, ačkoliv si není jist, jestli se už potkali. Dost možná to byl taky nějaký synáček z kouzelnické rodiny. Stejně jako on sám. Natík si už taky za tu dobu zvykl, že jej lidé poznávají. Byl vytouženým chlapcem, pokračovatel další McLarkenovic linie a nejspíše i další Zmijozel. To svou slávu zkrátka přinášelo. Jakmile Taren zhodnotí Darynu garderobu, tiše se zasměje, než je osloven. "McLarkenovi se v norách ukrývat nemusejí," odpoví poklidně Tarenovi, přičemž vykouzlí i jeden ze samolibých úsměvů, které na jeho dětinské tvářičce mohou vypadat tak... zvláštně. "A ty jsi?"

Mimo herně:
Pardon, že to tak trvalo, leze to ze mně jak z chlupaté dečky

_________________

Darya byla docela spokojená. Její bratr seděl stále na místě, otravoval někoho jiného než jí a hlavně.. nikdo si jí nevšímal. Jediné co jí chybělo k tomu, aby byla spokojená maximálně byla sklenice kaktusové šťávy, která ne a ne se před ní objevit. S povzdechem sledovala Toma, jak donášel objednávky jiným, ale k ní se prozatím nedostal. "Možná.." Daryinka svůj pohled stočila k mladému panu McLarkenovi, který do teď hleděl do svého notýsku, který v tento moment měl už zaklapnutý. Slečna Udinová byla skutečně zvědavá co se v daném sešitu nachází, ale ptát se nehodlala. Kdyby jí totiž někdo viděl s tím jejím a ptal se co si do něj zapisuje či co si v něm pořád pročítá, neodpověděla by.
Stephanie se nakonec skutečně dočkala a i před ní přistála sklenka s jejím oblíbeným nápojem. Prsty však ještě chvíli poklepávala, jako by se snažila zjistit zda to chlapci vedle ní vadí, ale nakonec neodolala a napila se.
Zamračený pohled vystřídal po chvilce menší úsměv, když se v jejím zorném poli objevil někdo koho by tady určitě nečekala. "Tarene.. taky tě ráda vidím," podle toho jak se tvářila to byla nejspíše i pravda i když.. stačil jí jen jeden rok s Gruškou, aby zjistila jak se správně chovat a tvářit, pokud si chcete získat některé lidi na svou stranu. "Samozřejmě, růžová je má oblíbená barva," Daryinka protočila očima v sloup, růžovou nesnášela, tak jak si o ní někdo mohl myslet, že by se do toho navlékla dobrovolně?
Při zaznění příjmení McLarken svůj pohled Daruš stočila k Nathanielovi a pousmála se. Bylo jí blbé přiznávat, že nepoznala kdo to vlastně vedle ní sedí, ale rozhodně to nehodlala přiznávat.

_________________

Nathaniel McLarken... nespletl se. Ostatně, s tím Taren ani nepočítal, přesvědčení ve vlastních slovech dokázal kolikrát uvěřit i on sám, i když ostatním lhal do očí. Drobně ušklíbl a pomyslel si něco o onošených hadrech, které Nathaniel měl na sobě. Vůbec nezáleželo na tom, v čem byl Nathaniel ve skutečnosti oblečen, o proti Tarenovu luxusnímu obleku ušitému na míru bylo všechno hromada nekvalitních a špatně sešitých látek. A přesně s tou myšlenku v tyrkysových očích si chlapce posměšně a zároveň znechuceně prohlédl. "Ty bys možná v těchle hadrech měl," neodpustil si povýšeně a stočil o kousek hlavu k Darye, od níž očekával naprosto podporu. Chodila s ním do ročníku a tenhle ňouma určitě bude nastupovat do prváku, byl to prcek a byl tu bez rodičů... docela smůla narazit na Tarena, že? Blonďák si zamyšleně olízl ret, když spatřil na baru menší knížku a než se stačil Nathaniel nadít, Taren se po ní rychle natáhl. Drze v ní zalistoval. Původně měl v úmyslu prolétnout stránkami a podívat se na obsah díla, ovšem rychle se ukázalo, že tohle není knížka, to byl osobní deníček? V Tarenových očích pobaveně zajiskřilo. A už se nadechoval, že něco řekne, protože skládání veršů u kluka mu připadalo maximálně podezřelé a směšné, ovšem v tom na něho Nathaniel vypálil otázku a Taren prudce zvedl hlavu od notesu a propálil ho pohledem.
"Co prosím?" skoro zapředl vztekem. "Divím se, že máš vůbec odvahu se ptát," pokračoval rychle hned potom, co vydechl prvotní šok, "ale vy McLarkenové jste zahledění jenom do sebe a zbytek světa vás nezajímá, není to tak, básníku?" přistoupil k Nathanielovi a vrazil mu knížečku do rukou, zatímco se zlostně poškleboval, "jsem Taren Hart," představil se vzápětí zvučně a s pořádným důrazem na své jméno, než pozvedl ukazováček, což mělo Nathaniela a ostatně i Daryu zarazit v jakýchkoli slovech, protože nehodlal být přerušován. "Kdyby ti tohle bylo málo," navázal na myšlenku, že byl jediným synem Vivien Celemon Hartové, té spisovatelky kouzelnických románů, a v očích veřejnosti i Braitha Harta, který byl troska a s kterým se Taren nikde nechlubil, stačilo mu vědomí, že bude po otci a svých předcích vše dědit, "taky jsem syn Jarena Galla," nadechl se důležitě a se zakloněnou hlavou si Nathaniela prohlédl. No neslibovalo to Tarenovi zářnou budoucnost? Dědit po dvou otcích, být spojen se zvučnými jmény a mít tolik kontaktů? "Určitě tě provází chronická nejistota budoucích prváků, kam tě zařádí klobouk, vyluč Havraspár. Tam to určitě nebude, takové nevzdělance má kolej nebere," dokončil už s povýšeným úšklebkem a stočil se na Daryu, naprosto spokojen.
"Ráda vidíš? To ti ta růžová vlezla i na mozek?" osočil se na ní, než odtáhl židli a posadil se. "Na co mě pozveš, Udinová?" pronesl panovačně a důležitě se na ní zadíval. Taren měl ve skutečnosti v kapsách pouze pár drobných, rodiče mu peníze dát nemohli, protože je zkrátka neměli, ale nebylo přece sebejisté vystupování další manipulací?

_________________

Nejprve nic neříká, jen setrvává v tichu, než mu dívka odpoví. Při její odpovědi se mírně pousměje, načež pomalu přikývne. "Chodíváš sem často?" zeptá se ještě dívenky. On sám sem tolik nechodil, vlastně tu byl jen párkrát, ačkoliv tohle místo bylo velice zajímavé a často navštěvované. Přitom ještě jednou natáhne packu po džbánku se svým výběrem a upije - tentokrát si však dopřeje lok o něco delší. Pak se však k nim připlete ten kluk. Ta blondýnka se s ním baví jakoby nic, zatímco se Nathaniel snaží přijít na to, co je to za kluka. Je oblečený tak, jakoby pocházel z nějakého více významnějšího rodu, jeho rodina bude určitě patřit mezi ty bohatší a vlivnější, ale jeho tvář... někde už ji možná viděl, ale kde?
Jenže pak si náhle chlapec, jehož dívka osloví jako Tarena, otevře tu svou pusu na jeho oblečení. Ani Nathaniel nebyl z nějakého zanedbaného kraje, jeho šatník přímo přetékal kouzelnickými hábity různých střihů i barev. A on nebyl tím, který by si svých hábitů nevážil. Ani hábitů, ani plášťů. Nikdy na něm nic neplandalo a nikdy nikde nechodil zašpiněný. Jestli na něm utkvělo něco z letaxové přepravy, budiž.
"Možná dle tebe, ale to není rozhodující," odpoví svým přemýšlivým hlasem, načež rty semkne k sobě, do tenké linky.
Ovšem chlapec neustává, rychle se dokonce ožene po jeho zápisníku. Málo platné je Nathanielovi se po zápisníku natáhnout, jelikož mu scházejí jisté reflexy... reflexy chytače. Proto jen pootevře ústa a jednu ruku povytáhne k Tarenovi. "Dej to sem, není to tvoje!" řekne mu rychle, ačkoliv není natolik hloupý, aby mu nebylo jasné, jak na prázdno jeho slova vyzní. Jeho další otázka však u Tarena vyvolá pořádné překvapení, což ho na jednu stranu pobaví a cosi v něm, jakési jeho škodolibé já, jej donutí, aby se ušklíbl. I přes tu skutečnost, že jeho zápisník s kresbami a verši je... mimo jeho držení. "Zajímá mě to, co je třeba, nemusím se ohlížet po každém ubožáčkovi, který udělá cokoliv, aby z něj každý padl na zadek!" vysype ze sebe rychle, aniž by se jednou nadechl. Není stavěný na takovéhle spory, ale tatínek by určitě nechtěl, aby se nechal. A on by se asi nesměl nechat, že ne? Když mu přistane knížečka v rukách, tiše vydechne, a posléze ji nechá zmizet kdesi v hlubinách svého pláště, načež se znovu zadívá na Tarena, který mu konečně sdělí své jméno. S tím si Nathaniel konečně osvěží paměť, všechny vzpomínky naskáčou na své místo, všechna písmenka utvoří jména a ty se postupně přiřadí k tvářím. Následuje tiché nadechnutí a povytáhnutí obočí, jak si tohohle výrostka vybaví. Tarena nepřerušuje, naopak jej při jeho představování jen propaluje vnímavým pohledem. Je slušný, učili jej tak. Nemusí se sebou nechat zametat, ale taky si může zachovat patřičnou úroveň a eleganci. Proto se slov ujme až poté, co modrý domluví. "Těší mě, že tě poznávám, Tarene Harte, ale řekni mi, není to potupné, takhle přiznávat, že jsi synem někoho jiného? Že jsi vlastně levoboček?" Otáže se jej, pochopitelně ve vší slušnosti, protože se s ním vážně nehodlá dál dohadovat. Pokud chtěl být důležitý, nu dobrá, ale on mu pomáhat nebude.
Na malou chvíli pohledem vyhledá Daryu, snad jakoby se ujišťoval, jestli Tarenovi nějak pomůže proti němu. Ještě nikdy se neocitl ve skutečném slovním střetu, ale je faktem, že by z toho nerad vyšel s odřenýma ušima, a tak se nakonec znovu otočí na Tarena a tvář lehce pozvedne. "Nejsem nejistý, tudíž bych ti radil, abys příště neodhadoval to, co si myslím nebo ne. Moc ti to nejde. Ačkoliv pokud ses ty mohl dostat do takové koleje, jakou je Havraspár, asi je s Moudrým kloboukem něco hodně špatně," vyřkne k němu, přičemž s radostí vyslechne svůj hlas, který už je nyní o dost odhodlanější. Skutečně, tatínek by měl radost. Ačkoliv doma občas projevoval lítost nad tím, že Nate není dostatečně silný a odvážný, možná by mu tahle jeho diplomatická stránka nakonec vykouzlila úsměv na tváři. To by totiž konečně bylo dokonalé.

Mimo herně:
Mi to trochu ujelo. Jinak Natík není v ničem... otrhaném, hehm

_________________

I když Darya už pití před sebou měla, sem tam ještě několikrát prstíky klepla o pult. "Občas," odvětila s nakrčeným nosíkem, probodávajíc pohledem Natha. "A ty?" Zeptala se nějak tak instinktivně, vlastně jí to tolik ani nezajímalo. Ona sama se do Děravého kotle chodila jen když vážně musela, podle ní bylo plno lepších míst než je právě toto, jenže kdyby jen tak odešla, rodiče by byli naštvaní, a tak nemohla dělat nic jiného než čekat až se její bratr rozhodne jí vzít někam jinam. Což doufala, že bude brzy.
Co se týkalo Tarena.. no, byl přesně takový jako vždycky. Daryinka s přimhouřenýma očima sledovala jejich rozepře, přemýšlejí na jakou stranu by se asi tak měla přiklonit více, škoda, že tady nebyla Agrippina, aby to vyřešila za ní. Nathaniel se sice zdál být v pohodě, na víc to byl McLarken, na druhou stranu však Tarena znala déle, a taky to byla jedna z mála osob, která jí zas tolik nevadila a byla schopná se s ním i normálně bavit.
Stephanie mlčela, sem tam upila ze své sklenice a krapet pobaveně se šklebila na oba dva chlapce, kteří se zrovna hádali o deník patřící McLarkenovi. Slečna Udinová se zamračila na Tarena a možná by i něco řekla, jenže.. ještě si nebyla tak úplně jistá jestli se chtěla Nathaniela zastat, i když moc dobře chápala jak ho muselo štvát, že si někdo cizí prohlížel jeho deník. Ona by nejspíše tak klidná nebyla.
Ani Darya nehodlala Tarena přerušovat a popravdě? Informace o jeho pravým otci jí dost překvapila, a tak k němu obrátila svůj pohled a zkoumavě si ho prohlédla. Tohle bylo opravdu.. zajímavé. "A dost, oba," zavrčela dívenka, sice jí ono hašteření mezi nimi ze začátku docela bavilo, ale pomalu toho začínala mít plné zuby. "Nevíte jak se správně chovat v přítomnosti.. slečny?" Stephanie se na oba dva zamračila. "A ty," prstík zabodla do Nathanielovi hrudi. "Máš snad něco proti Havraspáru?" Sice to nebyla její kolej, což samozřejmě Nath nemohl vědět, ale právě do modré koleje chodila polovina její rodiny a byla to jedna z kolejí, do které chtěla být zařazená. I když, samozřejmě, Zmijozel byl lepší.
"A neměl by jsi mě spíš na něco pozvat ty, Harte?" Daryinka nevěřícně zakroutila hlavou a ušklíbla se. "Dej si co chceš, peněz mám sebou dost," pokrčila nakonec rameny, vždyť nějaké to pití přinejhorším nějaké jídlo jí trhat žíly nebude, a peněz sebou opravdu měla dost, takže asi tak.

_________________

Taren se zdál být vysoko nad věcí, ať už se Nathaniel před ním osočoval čímkoli, blonďák si pomalu dal ruce do kapes šedivých společenských kalhot, zhoupl se zamyšleně na špičkách a mladšího hocha zamračeně pozoroval. Darya, která seděla kousek od něho, zatím nebyla v Tarenově středu pozornosti, to se však mělo brzo změnit. Pobaveně se uchechtl, ani okrajově si nepřipustil, že by snad Nathaniel svými slovy mluvil o něm.
"Potupné?" zamyslel se na oko po Nathanielově otázce. Taren si před očima vybavil oba své otce, vlastního i nevlastního, a ač označení levoboček mohlo být potupné sebevíc, v Tarenových uších to i přesto vyznívalo lépe. Braith Hart byl prostě ubožák, sotva dokázal svou rodinu uživit, zapomínal a nedoslýchal na pravé ucho, hrbil se a nedokázal si ve své rodině pořádně dupnout, manželka ho podváděla na každém rohu a on si toho ani nevšiml. Nebylo snad tohle potupné? Mít za otce takového muže, za kterého se musíte stydět a s nímž byste nevyšli ani na veřejnost? Což už několik let takhle bylo. Taren Braitha prostě nesnášel, proto dokázal tak klidně (a v rámci Tarenových schopností i nadšeně) přijmout fakt, že ve skutečnosti má za otce Jarena Galla. Toho týpka z odboru záhad. Zatím nenašel věc, v níž by si s Jarenem nerozuměl. Mysleli naprosto stejně, svět viděla stejnýma očima, Taren měl ve svém biologickém otci konečně skutečný vzor. "Ne, nezdá se mi," odsekl příkře. Vysvětlovat tomu ubožákovi, proč v Tarenově případě není potupné být levobočkem, by bylo na dlouho. Nehledě na to, že Tarenovi bylo ukradené, co si o něm ostatní mysleli. Důležité bylo, že měl čistokrevný a kvalitní genetický základ.
Taren nebyl hlupák a popuzovalo ho, že si to ostatní lidé často mysleli. Že byl zařazen do Havraspáru, dokazovalo přece samo o sobě, že inteligencí bude ostatní mírně převyšovat. Nebo že tomu tak jednoho dne bude. I když pro Tarena byl v první chvíli šok, když se dozvěděl, že byl zařazen do Havraspáru, časem si prostě musel připustit, že je na Zmijozel příliš dobrý. "Už pouze to, že dokážeš takhle mluvit o Moudrém klobouku, dokazuje, jak velký hlupák jsi," zamračil se a stočil se na Daryu, která v tutéž chvíli zakročila. Sklouzl skrz ní pohledem, i když onu růžovou barvu ve svých očích vidět nemohl, ačkoli o ní věděl, musel uznat že i bez barevné růžové variace byly ty šaty otřesné. Zdálo se, že se rozhodl toho nechat. "Nebo skončí v Nebelvíru, co myslíš?" pohlédl zpříma na svou spolužačku, "tam je kapacita pro idioty neomezená," zacukalo mu potěšeně v koutcích s arogantním pohledem, než se natáhl pro nápojový lístek a zalistoval v něm. Samozřejmě, že měl spíše na něco pozvat Daryu on, ale to si v tuhle chvíli nemohl dovolit. Kdekdo by na Tarenově místě zazmatkoval, chybělo opravdu málo k prozrazení té potupnosti, ale Taren dokázal být suverénní za každé okolností. Zlehka k ní stočil hlavu. "Pozvání na vánoční ples bude stačit?" povytáhl obočí. Do Vánočního plesu zbývalo něco přes půl roku, na tom však nezáleželo, právě naopak. Spoléhal na to, že Darya na to časem zapomene a i kdyby ne, aspoň nebude muset shánět nějakou zoufalku. "Dám si kaktusovou šťávu," oznámil po chvíli obsluze a nabídku odložil. Ani se neobtěžoval podívat se, jak se Darya po zmínce o plese tváří.

_________________

"Spíše bych řekl, že ne, ale kdo ví, třeba se to s nástupem do Bradavic změní," podotkne ještě k Darye, čímž se snaží narážet právě na fakt, že jakožto student Bradavic bude nejspíše po Příčné o prázdninách běhat častěji, ačkoliv znal i jiná místa, kde sehnat ty nejlepší a profesionální potřeby do Bradavic. Ale Příčná zkrátka byla Příčná, měla své jméno, které jen tak nešlo přeslechnout.
Na Tarenovu otázku se na něj následně zpříma zadívá, a aniž by nějak pokyvoval, spíše jen vyčkává na jeho odpověď, protože tohle by jej skutečně zajímalo. On sám pochází z úplné rodiny, má svého tatínka a maminku, kteří se mají rádi a určitě prostě nemůže být synem někoho jiného. I když se v tatínkovi občas nepoznával, ale to byl jen detail. Částečné vystupování před lidmi od něj určitě musel zdědit.
"Tak to jsi možná jediný. Ale v pořádku, nebudu ti ten tvůj sen o tom, že je vše v pořádku, brát," řekne nakonec jen s mírným pokrčením ramen. Nechce se v tom dál rýpat a probírat to, je to věc jejich rodiny, ačkoliv i Natíkovi bylo jasné, že to tak v pořádku není. Zvláště kvůli době, v jaké žili a i vůči kouzelnickým poměrům to mohlo vypadat divně. Ale stejně se to občas stávalo, takže to vypadá, že Taren je spíše hrdý na svého druhého otce... kdyby ne, určitě by tu informaci tak hlasitě najevo nedával. Kdyby byl synkem nějakého mudly, určitě by tu pravdu ani neunesl a raději by se někde v rohu ukousal.
"Jak o něm mluvím? Jen mi přijde zvláštní, že tak mistrovsky začarovaný předmět dokáže do koleje pro inteligentní studenty zařadit někoho, kdo si na domnělou inteligenci pouze hraje," odpoví poklidně Tarenovi, načež zrak stočí k Darye a povytáhne oba kouty úst. "Promiň mi, jen jsem Tarenovi něco potřeboval vysvětlit, avšak vypadá to," při těch slovech střelí pohledem po Hartovi, "že to moc nepochopil. Ale to nevadí, určitě se v Bradavicích budeme potkávat častěji, tak si třeba stihneme říci i něco o tom, že člověka, jak je vidno, nelze soudit už ani dle koleje," dohovoří nakonec a prsty mezitím uchopí džbánek s úmyslem se napít. Jakmile se mu všakd o hrudi zapíchne prstík, jen povytáhne obočí, a nakonec zakroutí hlavou. "Nemám nic proti Havraspáru, chodila tam moje sestřenka, ostatně to je určitě známý fakt," řekne, přičemž pozvedne očka k Tarenovi. Pokud se tak vyzná v rodech, určitě mu neušlo, že McLarkeni často chodili i do Havraspáru.
Mlčky potom zůstane sledovat tu výměnu mezi těmi dvěma, a když Taren vysloví své pozvání na ples, znovu povytáhne obočí. Byl samé překvapení a evidentně neměl problém člověka šokovat. Nejspíše si holku musel vytipovat, co nejdřív, protože mu asi všechny měly tendence utíkat. To však nahlas neřekne, a namísto toho dlouze upije ze svého džbánku, až jej plně vyprázdní.

_________________

Will nebyl jediný, komu nechutnalo jíst. Alek už pár dní nemohl pozřít ani sousto, a veškerá přijatá potrava se tak omezila na naprosté minimum, které potřeboval, aby úplně nesešel. Nemluvil. U Aleka, kterému většinou pusa jela jako namazaná, to bylo možná ještě nápadnější než u jeho bratra.
Seděl na okenním rámu, který sice nevypadal, že by byl myšlen pro posezení jedenáctiletých kluků, ale Alekovi už v tuhle chvíli bylo všechno jedno. Bezvýrazně sledoval dění na ulici, a zdálo se, že vůbec nevnímal svoje okolí. Když zaskřípaly dveře, mnohdy se ani neohlédl, protože mu to jednoduše nestálo za námahu. A někdy si toho ani nevšiml.
Od toho prokletého dne na Příčné uběhl už týden. Asi. Alekovi dělalo problém udržet si ponětí o čase, protože to jediné, co celé dny dělal, bylo pozorování statických věcí, případně hledění z okna a taktické odmítání čehokoliv k snědku.
"Žádné doma není," zamumlal tiše. Doma bylo tam, kde byla maminka, a bez ní... Nebyl si jistý, jestli by snesl pohled na prázdné místnosti, prach, který nikdo starostlivě nesmetl, okatou nepřítomnost života. Ještě před týdnem se radoval z toho, že za chvíli půjdou do Bradavic, teď už nic nemělo smysl.
Najednou se otevřely dveře. Tedy otevřely. Kdybychom použili tohle slovo, pak bychom dávali najevo, že osoba, která za nimi stála, se do místnosti kradla se vší opatrností někoho, kdo vstupuje na teritorium dvou hluboce nešťastných chlapců, kteří nemají kam jít. Dveře se ale rozletěly, jako by na scénu vstupoval Napoleon. Alek se poprvé za poslední týden probral z apatie a poplašeně se ohlédl, co že to po nich jde.

_________________

Jack si to po propuštění z domácího vězení naštrádovala rovnou do chládku Děravého kotle. Byla nezřízeně hrdá, že tátu ukecala, že po kouzelnickém Londýně se teď pohybuje spousta dětí, co byly přes rok ve škole, a že jestli ji nepustí, samou nudou začne ohlodávat dveře.
Protože kolem nikdo nepálil jako pominutý kouzla, nemaskovala se a měla vlasy jako obvykle hladce uhlové a zastřižené rovně kolem uší. Tedy, jediné maskování bylo flekaté khaki tílko ve vojenském stylu, ale to se v městské divočině nepočítalo.
Jack s rukama v kapsách odrbaných džínových šortek vklouzla do podniku jako uhlazený kriminálník, přikličkovala mezi místní pochybnou náplavou, kam bezesporu patřila, a vytáhla se na volnou barovou židli, protože byla vysoká a ona mohla pohupovat nohama ve vzduchu.
"Jeden kaktus, protřepat, nemíchat," objednala si a vycenila při tom zuby, mezi kterými drtila párátko. To byl jakože oslnivý úsměv a v podání Jack to fakticky byla dentální sněhová lavina. Přimhouřila fialové oči a začala se nonšalantně rozhlížet po lokále, který považovala za božsky zašlý.

_________________