Sebastian chvíli postával kousek od postele, ale nakonec se opravdu pohnul směrem ke Cath, aby jí mohl obejmout, vzdálená rodina mu jistým způsobem chyběla, na druhou stranu mu to setkání až moc připomínalo dřívější srazy jejich rodin, na které vzpomínal rád i nerad, protože přeci jen, to byli vzpomínky na to co bylo dříve a on už se k "Theorisovi" vracet nechtěl.
"Já tebe taky. Opravdu? Myslím, že ostatní tvrdí něco jiného, ale za to ty jsi se vůbec nezměnila," věnoval jí menší úsměv načež se pomalu přesunul od postele k židli, protože se mu tady nechtělo jen tak postávat a hlavně to co měli řešit se mohlo protáhnout, takže.. proč prostě nesedět?
"Nevpadla, neboj se. Nemá dneska přijet Jane domů? Kdo jí vůbec bude vyzvedávat na nádraží?" Sebastian se nervózně na židli zavrtěl, pořád tak nějak netušil co po něm Catherine chce takže... se prostě cítil nervózně. "Ani moc ne," nechtěl přiznat, že spěchá podle toho co to bude, protože pokud se mu ona věc nebude líbit, hodlal vzít nohy na ramena. A pak přišel čas na otázku, Sebb si nebyl úplně jistý, a tak trvalo o něco déle než odpověděl. "Ty jsi někdy pila kafe?" Tázavě pozvedla obočí, nebyl si tím jistý, byla to dlouhá doba co se viděli naposledy.
A pak přišlo to proč sem přišel. Sebastian krapet netrpělivě hleděl na modré desky, které Catherine vyndala ze své kabelky, a pak už se zaposlouchal do toho co říkala.
Sebb popravdě vůbec netušil co se dělo na Příčné, a tak ho to krapet vyděsilo. Sice o té situaci věděl a sám se řadil k rebelům a to co říkala rozhodně neznělo moc.. mile. Zamračil se, věděl jaká je "skvělá" kouzelnice, a tak se mu vůbec nelíbilo, že se v této chvíli nacházela na Příčné ať už to bylo v bance nebo tam. Sebastian si nebyl jistý proč všechno tohle Cath říká, i když pomalu mu to začínalo docházet a ten závěr, ke kterému došel se mu pranic nelíbil.
Sebastian se zamračil, jistě, že mu to všechno došlo, ale.. nedocházelo mu proč zrovna on? No tak, Ctaherine se ozve po několika letech a první co na něj vybalí je, že by chtěla, aby se postaral o Jane kdyby se s ní a s jejím manželem něco stalo. Vždyť měla v záloze svojí mámu, sama to řekla, tak proč chce ještě do toho uvázat jeho? Zrovna jeho, vždyť on sám se skoro o sebe neuměl postarat, no tak byl nezodpovědný a to Cath věděla. Tak proč?
"Proč radši nepožádáš mojí mámu? Vždyť víš, že by to udělala, má Jane moc ráda," zabručel, nechtěl být hnusný, ale rozhodně jeho máma by se přinejhorším postarala o Jane lépe než on, to musela vědět i ona sama. Sebastianův otec by s tím možná ze začátku nesouhlasil, ale nakonec by mu to bylo fuk. "Já... nevím jestli to můžu podepsat," Sebb vydechl a unaveně si protřel oči. Tohle pro něho bylo moc, na jednu stranu to podepsat nechtěl, ale na tu druhou stranu.. kdyby se s nimi opravdu něco stalo a i s její bábi, možná by chtěl mít nad ní i dohled, jenže.. pochyboval o tom, že se o ní dokáže postarat. Jistě, bude skoro dospělá, ale tady šlo o ten princip . "Já.." odmlčel se a uhnul pohledem. Rozmyslet.. Bylo na tom vůbec co rozmýšlet? "Dám ti vědět zítra," dostal ze sebe nakonec, vstal a převzal si od Cath papíry. "Rád jsem tě viděl, brzy se uzdrav a.. Vyřiď Jane, že se nemůžu dočkat až se příští rok opět uvidíme v Bradavicích," vesele na Catherine mrkl než zmizel ze dveří pryč, aby se následně přemístil zpět domů.
A další den? Sebastian se dostal opět do nemocnice, se všemi těmi papíry, které.. podepsal. Přemýšlel nad tím celou noc a nakonec si řekl, proč ne? Pochyboval o tom, že by se někdo rozhodl na jednou zlikvidovat jak Catherine, tak jejího manžela a i bábi.

_________________

Leonard vážně neměl svůj den. Tvářil se jako bůh pomsty, a vraždil pohledem všechny bez rozdílu - nemocniční personál i nebohé pacienty. Nedej bože, aby ho nějaký ze zdejších mrzáků přišel prosit o pomoc. Naštěstí většina pacientů byla natolik při smyslech, že vycítila Leonardovu téměř bouřkovou auru a rychle se stáhla, než po nich stihl šlehnout bleskem. Jen jedna babička byla natolik naivní, aby se přišla zeptat, kde najde doktora Keogha, a Leonard měl co dělat, aby na jí nechrstl špinavou vodu z kýblu. Poslal jí schválně opačným směrem, jen ať se projde a protáhne klouby, bábi.
S krajně znechuceným výrazem ve tváři přejížděl mopem dlaždičku po dlaždičce v jedné z chodeb nedaleko recepce, oblečen do nevýrazného mundúru nemocničního personálu. Toho personálu, co je v hierarchii co nejníže - vytírá chodby, uklízí záchody a sem tam se postará o převoz nějakého nemohoucího pacienta. A to teď mělo být Leovou náplní práce po celé dva měsíce, paráda! Svou matku teď nenáviděl úplně maximálně a vyhýbal se jí, jak to jen šlo. S otcem tu a tam prohodil pár slov, když ho potkal, protože Royston byl daleko více lidská bytost, než Connie, a měl trochu toho pochopení a slitování. Přesto však Leo svému trestu neunikl a mopu se nezbavil. A nejhorší na tom bylo, že tu práci musel dělat pořádně, od rána do večera, a navíc zadarmo, jinak by ho vlastní matka zřejmě roztrhala na kusy a ještě vydědila. Prostě a jednoduše - neposlechnout Connie se nevyplácelo, to Leo už moc dobře věděl.
Teď stál s mopem v chodbě, opíral se o něj a nábožně zíral na sestřičku procházející kolem, která nesla dva hrnky kafe. Ta vůně Lea zašimrala v nose a chuťové buňky mu začaly tančit kankán. Jenže on před sebou měl ještě spooooustu chodeb k vytírání a pauzu měl mít až za dvě hodiny. Nutkání předat mop někomu jinému a dojít si pro svačinu však bylo opravdu silné, a tak stál a přemýšlel, jak se z povinností vyvléknout. Jen když kolem procházel nějaký doktor, předstíral, že pracuje. A taky se celou dobu modlil, aby tu nepotkal někoho ze spolužáků, protože takovou potupu by nemusel přežít. Stačilo, že z něj měla srandu půlka nemocnice, jelikož většina doktorů děti ředitelky nemocnice znala aspoň od pohledu, takže dobře věděli, o koho jde. A bylo to k popukání, soudě dle jejich výrazů.

Mimo herně:
Feel free to bully.

_________________

Věnovala mu lehký úsměv. Jí osobně bylo jedno co ostatní tvrdí. Většinou řekla, co ji pálilo na jazyku a pokud jí Sebastian připadal stále stejný, tak z jejího pohledu tomu tak bylo. Navíc přeci mu nebude říkat, že jí připadá starší, to jako vážně ne.
„Má.“ Catherina se nervózně na židli ošila. Vymohla, doslova vymohla si poslání sovy, aby o tom všem její manžel i bábi věděli, takže Jane měl kdo vyzvednout, ale i tak se kvůli tomu cítila provinile. Vlastně to bylo poprvé, co jí nepřišla naproti, když z Bradavic přijeli. A pak… nesnášela to, že tu musí takhle sedět. Otravné. „George ji vyzvedne.“ Sice bude muset jet domů autem, což mimochodem byla vždycky neuvěřitelná otrava, protože to bylo dlouhé a tak, ale vyhnutí nebylo. A jak správně začínal Sebb tušit, tak kvůli tomuhle mu nepsala.
„Nepila a nepiju.“ Uculila se vesele. Jejím lehoučkým testem prošel a navíc s lehkostí jemu vlastní. Takže Catherine přehlédla fakt, že on sám se jí na nic nezeptal. Snad to ani nebylo potřeba.
Jinak nechtěla Sebba moc děsit, ale na ni samotou situace v Příčné zapůsobila vážně hodně a snad možná, se měla více bát sama o sebe, ale to v tu chvíli nedokázala. Sebastian se tvářil nesouhlasně a Catherine měla za to, že je to právě kvůli tomu se dělo, asi by byla překvapená, že si o ni dělal starosti. Ostatně ta poznámka ohledně kouzlení to celé měla odlehčit, ale nestalo se tak. A pak se řeč stočila k dokumentům…
Nechtělo se mu do toho. Tušila jsi to. Proč si všechno děláš složitější. Vážně jsi to měla napsat na Juliet. Juliet byla hodná. Milá. Ale pokud Catherine tušila a tušila správně i její rodina byla pro ministerská. Nemohla dovolit, aby zůstala u ministerských, jenže pak jí už moc lidí z rodiny nezbývalo.
„Vždyť si dokážeš odpovědět sám.“ Zamumlala opatrně. „Jsou, jako většina lidí teď, proministerští a…“ Dlužila mu odpovědi, přestože na tohle se jí nezeptal. „Ty… jsi svobodný. Máš svoje názory, nejdeš s davem. Jsi…“ Catherine se usmála širokým úsměvem. „jsi strašlivě nezodpovědný člověk, ale vážím si tě a věřím ti natolik, že tohle,“ Poklepala opatrně na papíry „ti svěřím.“ Svěřím ti Jane. Nezaznělo to, a přesto to bylo jasné. Byla bych ráda, kdybys jí občas připomněl svobodu. Svobodu bez ministerských pravidel. Ostatně já jsem si tak zařídila domácnost. Mudlu za partnera už tehdy nikdo neuznával. Přesto Cathuščina svoboda byla draze zaplacena, musela odejít z očí veřejnosti, schovat se do stínu, i když, když se to vezme kolem a kolem, nedalo by se říci, že by jí to nějak extrémně vadilo.
Catherine s vážným výrazem sledovala jeho výraz ve tváři, když přebíral dokumenty. Měl právo se takhle tvářit, měl právo odmítnout, a přesto doufala, že tak neudělá. Jak sledovala jeho tvář, nemohly jí uniknout výrazy a tak snadno jednoduše čitelné myšlenky, které se ve tváři odrážely. Zlehka přikývla, když váhavě slíbil, že přijde zítra. Co mohla dělat jiného než počkat. Musel si to nechat projít hlavou.
„Netvař se takhle.“ Zamumlala. „Nic mi není jen mi dali něco hnusnýho vypít…“ Přeci před Sebbem nepřizná, že se nezvedne z postele. Nikdy. „Budu ji pozdravovat. A ty…“ Catherine přivřela zlehka oči v rádoby výhružném gestu, ale to že jí pocukávaly koutky úst značilo, že má co dělat, aby se neusmívala naplno. „ne že budeš studentkám motat hlavy.“ Dělala si z něj srandu, ale hej to se s klidem mohlo stát.
Následující den Sebastian skutečně přišel a k její radosti přinesl i ony dokumenty a podepsané. Skutečně měl pravdu. Asi se jen těžko stane, aby někdo zlikvidoval rodinu Edwardsových najednou, takže mu to nic udělat nemohlo. Ale byla tu i jiná psychologická klička, na kterou Catherine naivně spoléhala a za kterou se vůči Sebbovi styděla. Tedy, že jde o princip. Jednou se podepsal a slíbil, že na ni dohlédne, takže i kdyby se o Jane starala Ester, tak tu stále bude Sebb, kterému by nemělo svědomí dovolit, aby ty dvě nechal popasovat se jen mezi sebou. Protože kdyby ano, bylo by jen otázkou času než bábi, Catuščina matka, překope Jane ku obrazu svému. A to i v šestnácti. Je tvrdohlavá. Jako já.
Další den dorazila i bábi s věcmi na převléknutí a Catharina mohla s klidem opustit nemocnici, skutečně šlo jen o dokrvovací a uklidňující lektvar, tedy vlastně nic závažného…

>>

_________________

(Stieg Larsson)

Arthur Stone se touhle dobou pohyboval u Munga. Jednak si byl vyzvednout prášky, které měl brát a které si nechtěl nechat posílat poštou, protože ten kdo mu sebral obsidián jistě čeká na svoji příležitost ho okrást i o tyhle léky a vůbec. Kde jsou ty dveře?
Arthur se na dnešní den poměrně, na důchodce pěkně, oblékl. Tmavé sako a bílá košile, která na něm však již do jisté míry visela podobně jako společenské černé kalhoty. Ale boty měl vyleštěné, přesně tak jak se slušelo. Nejde přeci jen tak někam. Jde k lékouzelníkovi. A to si člověk musel zachovávat jistou důstojnost. Jenže… Tu nic nepoznával. To bylo… Krajně znepokojivé. V chůzi si pan Stone pomáhal hůlkou.
Starší pan Stone nebyl senilní. Vážně, skutečně ne. Jeho problém spočíval spíše v tom, že si zapomněl brýle a bez nich byl… jako bychom to řekli… no zkrátka a jednoduše skoro slepý. A ty správné dveře již minul. Respektive on minul i patro. Technicky vzato se vlastně spletl o dvě patra, abychom byli přesní, takže to, že zde nic nepoznával, bylo jedině správně, ani nemohl.
Následně na rohu spatřil postavu, která se postojem snad i podobala jeho lékouzelníkovi. V civilu? To snad ne. Že by spletl čas? Ne, jeho třicet hodin šlo dokonale přesně sám, se o jejich přesnost zasloužil, pravidelně je natahoval a seřizoval. Po domě jich bylo dalších deset. Splést se nemohl. Vyloučeno. Musel vyzvednout léky a také s něco velice osobního se svým lékouzelníkem probrat…
„Dobrý den přeji, pane.“ Pozdravil bodře Leonarda, i když možná, že vzhledem k Leonardově náladě to asi nebyl dobrý tah… „Pane lékouzelníku…“ Arthur málokdy oslovoval své lékouzelníky příjmením, i když tohodle měl rád. Prostě to byl jeho zvyk a tečka. On uklízí? To snad není možný… Ne zkrátka to nebude ten jeho lékouzelník. Spletl se. „Nevěděli by, kde bychom tu mohli najít ty dveře…?“ Musel se mýlit. To skutečně nebude jeho lékouzelník. Ale třeba mu pomůže… „Takový ty s velkým nápisem, víte?“ Jediný dveře se zeleným nápisem, které tu kdy viděl. Jenže pan Stone taky byl vždycky jenom v jednom patře… „Takový vážně veliký zelený nápis a… víte my máme problém.“ Náhle se Stone starší zatvářil velice zkroušeně. Osobní problém pana Stona byl velice ošklivý a někomu se svěřit musel.
„My máme sny.“ Povzdechl si. To, že mluví jako někdo z jiné doby no... na to už většina rodiny zvykla. Ne tak okolí, takže Leonardovi mohlo chvilku trvat (nebo taky ne) než se zorientuje. „Pěkný sny víte? Polonahý dívky pane, takový jako lehký hedvábný šatičky a tak,…“ Další drobný povzdech. „A my bychom nechtěli, aby nás jich můj lékouzelník zbavil víte, ale… my s tím měli strašlivý problémy pane…“ Arthur ztišil hlas a důvěrně se k cizímu uklizeči naklonil a zároveň mu věnoval pohled plný naděje, přestože ten kouzelník byl strašlivě rozmazaný. „Oni, ty víly, totiž strašně dupou a my nemůžeme spát…“ Patro, které Arthur Stone hledal bylo to třetí, kam si chodil pravidelně pro léky, protože z nějakých důvodu trpěl zvláštní alergií a při jeho přeplněném pokoji se nedalo s určitostí říci z čeho to vlastně má... A když už u lékouzelníka byl, obvykle si s ním i popovídal.

Mimo herně:
Trolololo…

_________________

Ne, Leonard opravdu neměl náladu na důchodce, kteří se sotva plazili, byli otravní a neměli to v hlavě v pořádku. A protože fungovaly zákony schválnosti, jeden takový exemplář se k němu dobelhal o holi, aby jeho den ještě zhoršil. Leo si muže nevšímal a předstíral práci, dokud ho stařík sám neoslovil. Ani pak si ale nebyl jistý, že mluví skutečně k němu - normální člověk by poznal, že na sobě Leonard nemá lékouzelnický hábit, ale mundúr pomocného personálu, a kromě toho mluvil v množném čísle, jako to dělali panovníci někdy ve středověku.
U Merlinových vousů, co jsem komu udělal. Táhni, dědku, pomyslel si Leonard velmi ochotně v duchu a snad začal i doufat, že se tu objeví třeba jeho matka, kterou nesnášel, a o pacienta se postará, protože to nebylo v jeho náplni práce. A dokonce i jeho matka mu v tuhle chvíli připadala jako menší zlo, než senilní stařec. „To jako mluvíte na mě?“ opáčil ne zrovna příjemně, povytáhl obočí a zkoumavě se na starce zadíval. „Nemám tušení, o jakých dveřích mluvíte, děd- pane, takových dveří je tu spousta,“ protočil otráveně očima. „Bylo by jednodušší, kdybyste mi řekl aspoň název oddělení. Kromě toho já nejsem lékouzelník, tudíž nejsem kompetentní starat se o vás jakýmkoliv způsobem,“ to nebyla pravda, „takže byste měl asi hledat pomoc jinde.“ Ať odejde, prosím. Leonard nepochyboval o tom, že tohle je exemplář z oddělení duševně chorých. „No, to jsem poznal, že máte problém, dědo,“ odvětil Leonard s poťouchlým úšklebkem. Z tohohle pána bylo na sto honů poznat, že má problém. Když mu pak začal vyprávět o tom, že má (nebo mají? Měl snad nějakého imaginárního přítele?) sny, navíc o polonahých dívkách, Leonard neměl daleko od toho, aby spáchal harakiri. Mopem. A taky ani trošku nepochyboval o tom, že se baví s cvokem, který patří do čtvrtého patra. Nebo do klece, jak se to vezme. „A proč mluvíte v množným čísle, dědo? To je s váma ještě někdo, nějaký neviditelný kamarád?“ zeptal se Leo, čistě ze zajímavosti. A napadlo ho, že nechápe, jak můžou oba jeho rodiče být tolik posedlí svou prací. Jestliže se denně musí stýkat s takovými magory, je kupodivu, že se sami takovými magory ještě nestali. I když... A to chtěli, aby se i Leonard dal na dráhu lékouzelníka. Pche, to tak! Inu, nějaký ten talent měl, ale tohle rozhodně nespadalo do jeho ambiciózních plánů. A s mopem se tu dřel jen proto, aby si matka třeba nerozmyslela tu jeho svatbu se slečnou Tinkerbellovou.
Lenny se rozhlédl kolem sebe. Nechtěl by někdo přijít a toho cvoka si odvést? On už s ním nechtěl trávit ani vteřinu - to radši skutečně bude dřít s mopem od nevidím do nevidím. Jenže jako na potvoru byla chodba zrovna prázdná. A beztak by mu asi řekli, ať toho dědu odvede na správné oddělení. „Já s těma vašema vílama nic neudělám, dědo, ale vezmu vás za někým, kdo vám snad pomůže,“ oznámil s otráveným povzdechem, odložil mop a natáhl ruku, aby staříka chytil pod paží a pomaličku s ním zamířil až do čtvrtého patra. Mnohem raději by ho nechal svému osudu, ale kdyby se o tom dozvěděla jeho matka, měl by ohromný průšvih a to nechtěl riskovat.

_________________

Arthur Stone horlivě přikývl, když se mladík poněkud nenaloženě zeptal, jestli to jako mluví na něj. Ono asi nebylo divu, vždyť ho zdržoval od práce. Až později, když se panu Stoneovi staršímu podařilo zaostřit o něco lépe, to ty chybějící brýle, rozpoznal něco jako hůl, respektive mop.
Skutečně, až zblízka se dalo poznat, že ta rozmázla skvrna (oblečení) asi skutečně nebude lékouzelnický hábit, ale to Arthura nezajímalo. Chodba byla prázdná a někoho se zeptat musel, navíc to že si někoho s mopem spletl s lékouzelníkem… Vždyť by to s přehledem mohla být lichotka, takže k omluvě se neměl. Dveří bylo spousta. To věděl. Jenže on potřeboval ty zelené. A ty tu, pokud věděl, byly jen jedny…
„Název oddělení?“ To je to tu tak veliké? On vždycky automaticky vyšel schody a zahnul a… Jenže bez brýlí se prostě ztratil. „Když my si to nepamatujeme… Ale aby věděli, ono stačí předložit papíry a oni už pak vědí, co bereme za léky… To proto ty zelený dveře, vědí? Jinde by nám je nedali.“ Vysvětlil s úsměvem Stone a ať už se Leonard tvářil, jak chtěl, bylo mu to skutečně málo platné. Arthur Stone neměl brýle a tedy jediné co z Leonardova obličeje viděl, byla taková velice pěkná růžová skvrna. Jen díky tmavému obočí (takové tenké tmavší skvrnky) věděl pan Stone kde zhruba jsou oči, takže když s Leonardem mluvil skutečně se mu do nich díval. Ale to byla jen náhoda a štěstí. Vlastně neuvěřitelné štěstí bylo, že sem vůbec dorazil…
„Jinde? My už hledali všude…“ Tohle možná byla trochu rána pod pás a stařičký pán upíral do obličeje mladého zmijozela pohled, který byl směsicí šoku a neurčité naděje. Ono se stačí usmívat a být zdvořilý a on už to ten nahoře zařídí dle vašich představ. Taková byla víra. A jestli mu ten nahoře seslal tohdle lékouzelníka, který tvrdil, že lékouzelník není, tak to muselo být v rámci dané věci…
„Když tu pracují, i kdyby ne jako lékouzelník, musejí umět poradit, vždyť to tu znají.“ Oponoval mu proto s klidem svojí neotřesitelnou logikou a pak se rozpovídal. Když došel stařík ke konci svého vyprávění a zhluboka a smutně se nadechl. Ty víly vážně strašlivě dupaly a vůbec se kvůli nim nedalo spát a bylo to strašlivě smutné, protože vypadaly tak lehounce a pak se to tak zkazí…
„Neviditelného přítele?“ nechápavý pohled i tón hlasu. „To bychom ho nejdříve museli vidět, abychom uvěřili, že někdo takový existuje.“ Zakroutil nad tím nápadem pochybovačně hlavou. „My tak mluvili vždycky…“ Pokrčil rameny Arthur, tahle se mluvilo i s rodiči. Vykalo se jim, vykalo se i dívce, kterou měl člověk rád a pak, bylo to normální. Kdysi. To, že se doba změnila, Artura minulo velikým obloukem a z rychlíku. Navíc mluvit o sobě v množném čísle dávalo jistý pocit majestátu. A už jen to, že na pouhé vyzvednutí léků se stařík oblékl, jak nejlépe mohl, o něm něco prozrazovalo.
„Budeme velice rádi, když s námi půjdou.“ Oznámil vděčně mladíkovi, když se konečně něco začalo dít a svitla naděje, že bude doma brzy a tedy si v domě nikdo nevšimne, že chybí. Přestože nebyl takový blázen, aby na ulici rozkřikoval, že mu nedávají najíst i jeho občas členové rodiny svým způsobem kontrolovali, tedy jako jestli ho ještě v jeho pokoji něco nezavalilo a tak. „Ale pomáhat nám nemusejí, umíme chodit sami.“ Dodal vzápětí a vysmekl se Leonardovi zpod paže. Byla to jistá hrdost, kterou starší pánové mívají a která jim nedovolí, aby si nechávali pomáhat třeba s těžkými věci nebo nedejbože s chůzí.
Artur Stone se nechal odvést nahoru do čtvrtého patra, kde Leonardovi poděkoval a přidal mu velice cennou radu a to, že tak milý mladík jako on by v žádném případě neměl strávit čas uklízením chodeb a že má mířit výš, že když tu pracuje, tak že se něčemu může přiučit a třeba se stát i dobrým lékouzelníkem. To celé mu Arthur radil velice důrazně, nevěda s kým mluví a co si o něm mladík vlastně myslí. Léky mu nahoře v patře pak skutečně vydány byly, ale pan Stone dosti vynadáno, že je špatně a pak, čistě pro jistotu a z dobroty srdce byla lékouzelnicí kontaktována rodina a o dalších pár minut se u svatého Munga objevil poněkud nevyspalý Antonio, další z početné a různorodé rodiny Stone. Pokud se ještě někde poblíž vyskytoval Leonard, velice zdvořile mu stejně jako lékouzelnici poděkoval a vzápětí svému dědovi vrazil na oči brýle. Následně si ho odvedl. Pokud se někomu zdálo, že je Antonie nevrlý, měl pravdu, byl. První den jeho dovolené a musí se starat o rodinné blázny, ale že už i děda…

>>

_________________

<<<Obrtlá(with Berry)


Adrian po tom svém dokonale patetickém a maximálně trapném proslovu konečně ztratil pojem o světě a tak si ani neuvědomil, jak se vlastně dostali do nemocnice. Někde v průběhu přemístění upadl do stavu podobného bezvědomí. Všechno viděl lehce zamlženě a uvědomoval si vlastně jenom Berryinu blízkost. A velice sobecky v něm hlodala radost. Poněvadž upřímně řečeno, aspoň takto dosáhl nějaké její pozornosti. I když, pravda, to oslovení příjmením se mu moc nezamlouvalo. Připadal si, jako by mezi něj a jeho Berry někdo postavil vysokou zeď. A jako by ta jeho Berry už právě jeho nebyla. A jeho to neskutečně mrzelo. Jak se tak skrz ten mlhovitý opar sladkých mdlob na svou zachránkyni díval, byla snad ještě krásnější než jindy. A jelikož tu vlastně popisujeme stav, který se pořád tak nějak akorát zhoršuje a točí kolem dokola, bylo by asi rozumnější nechat Adriana v péči schopné slečny profesorky.
Jenomže to by to nesměl být Dri. On se totiž samozřejmě po chvíli pokusil postavit...a rozmázl se na podlaze, jak široký tak dlouhý.

_________________

>>

"Potřebujeme lékouzelníka, ihned!" zaječela Berry ve chvíli, kdy se Drian roztáhl na zemi. Celkem zbytečně, protože na krvavé osoby byli v nemocnici očividně připravení - téměř okamžitě u nich byla hromada limetkově oděných lidí, kteří jako by mluvili cizím jazykem, a během pár vteřin už se s Adrianem hýbalo dopryč. September částečně osaměla, čehož využila ohlédnutím se kolem dokola. Vlastně mohla jít domů s klidným svědomím, Ádri byl v dobrých rukou (rozhodně v lepších, než byly ty její) a ona pořád potřebovala kotlík... nakonec se ale potichu rozběhla za mizejícím limetkovým shlukem. Bylo to lepší než nic a nehrozilo, že by se pak za něco musela vinit.
Zatímco tedy bylo pečováno o Driana, Berry se tlačila do koutečku u rohu postele a snažila se nepřekážet. A pokud možno ani nemyslet na to, do jakého nebezpečí se to její... ehm, její student mohl dostat.

_________________

Nemusíme snad dodávat, že Berryin sladký hlásek přicházel z veliké dálky, přes clonu mámivé nicoty. Drian snad i z toho důvodu ani pořádně neslyšel nějakou paniku nebo něco podobného, a stejně, poté co konečně dorazili lékouzelníci, odpadl úplně. A pak už viděl jenom černou tmu. A jestli si myslel, že je po smrti? Kdoví, on si to stejně neměl pamatovat, až otevře oči.

Ke kterémužto momentu se přesně přesuneme. O Ádriho bylo už tedy postaráno, on to pěkně zaspal, nechávajíc veškeré děsy jen na chudince Borůvce, a když se probral, jen si matně uvědomoval, že se přes hromady fáčů jaksi nemůže hýbat, a že ho bojí celý Richards. Myšleno samozřejmě celé tělo, úchyláci. No a taky, že jaksi zírá na bílý strop nemocničního pokoje, a všude kolem to páchne desinfekcí. Zřejmě mu někdo spravoval kosti a kdoví co, ale i tak, Drian se válel na posteli, a vůbec netušil, jestli teda může třeba vstát a odejít, nebo jak to vlastně bude. Rozhodně si na nějaký odchod nepřipadal dostatečně fit. Navíc měl pocit, že ta podezřelá lahvička kousek od něj na nočním stolku bude kostirost. A prosím pěkně, na ten hnus se ani trochu netěšil. Chtěl se dotknout pravé paže, kde si matně vzpomínal, že ho zasáhla nějaká kletba, jenomže zjistil, že se bojí pohnout. Někde v hlavě se mu totiž rozezněl naprosto neAdrianovský paranoidní hlásek, který mu oznámil, že určitě ztratil schopnost hýbat končetinami, a už nikdy tudíž nebude moci hrát famfrpál. To milého Richardse notně vyděsilo a on se ze všech sil pokusil zahýbat prsty u rukou. Zdálo se mu, že to jde. Tak, teď tu ruku pomalu zvednout, paráda, taky jde. No a takhle, stále ještě zmatený a lehce nadrogovaný kdoví čím, testoval jednotlivé prstíky a ručky, aniž by vnímal cokoliv ve svém okolí. A to včetně hnědovlásky, které předtím ve stavu nejvyšší nouze jaksi vyznal lásku. (předpokládáme teď ale, že tam Tember stále ještě seděla...)

_________________

To si pište, že tam Berry ještě seděla. Ožila pokaždé, kdy se Drian být jen mikroskopicky zachvěl. A nebýt takové mouchysněztesimě, rozhodně by na to Driana upozornila mnohem důraznějším způsobem než bylo skoro šeptem pronesené: "Žiješ?" Pravda byla prostě taková, že September cítila k mumii, kterou z Ádriho dělaly obrazy, nejen velkou zodpovědnost. Přeci jen ho měla pořád ještě dost ráda na to, aby s ní jeho momentální stav pořádně zamával, zvlášť když náprava trvala lékouzelníkům tak dlouho a vůbec, vypadalo to hrozně. "Bolí to moc?" zeptala se po chvilce zírání na mladíkovy zbytky a poprvé za celou dobu se mu pořádně podívala do tváře. Pokusila se usmát. "Cos prosím tě dělal v Obrtlé? Pral ses s bandou opilých trollů? zkusila to s vtipem, ačkoli ten vůbec neměl šanci vyznít, když sama Tember měla obavy, zda se něco takového opravdu nestalo. Vždyť takhle by ho nezřídili ani smrtijedi, kteří by kvůli němu museli čekat ve frontě na coolové masky! Berry se zamračila na kostirost, i když mračení by si zasloužil spíš mrzák, který očividně neměl žádný pud sebezáchovy. Teď, když už byl v bezpečí, September přemýšlela nad tím, jestli by se na něj náhodou neměla vážně moc zlobit - přeci jen byla v srdci profesorka, ač krátce, a kdyby se něco podobného stalo na pozemcích školy, Richards by stoprocentně dostal tucet školních trestů jen za to, že se nechal takhle zřídit. Nějaké to miluju tě, které tmavovlásce stále rezonovalo v hlavě, ho přeci nemohlo omluvit. I když polehčující okolnost ho nepochybně byla.

_________________