Když se Star zeptala na knihovnu, Charlie se pousmál a přikývl. „Myslím, že určitě. V bradavické knihovně je snad úplně všechno,“ prohlásil. „Nečekal jsem to, ale je tam i hodně cestopisů – chci si nějaké půjčit, abychom s Dorkou mohli naplánovat to naše cestování křížem krážem světem,“ vysvětlil s letmým úsměvem ve tváři.
Charlie nečekal, že se Star rozpláče, a když se tak stalo, okamžitě si v duchu vynadal do idiotů, protože si to dával za vinu. Kdyby tohle ošemetné téma nenakousl, možná by se to nestalo... Jenže na druhou stranu, pokud to v sobě Star dusila merlinví jak dlouhou dobu, možná bylo dobře, že se z toho konečně rozhodla vyplakat. Charlie neváhal ani chvilku, přesedl si vedle Star a objal ji kolem ramen. „Omlouvám se, neměl jsem to téma tak rozebírat,“ zamumlal provinile, protože ho slzy, které Gaze tekly po tvářích, opravdu trápily. Jenže jak jí mohl pomoci? Se zásnubami nic neudělá. Mohl pomáhat jen tím, že ji nechá vyplakat na svém rameni a vyslechne, co má na srdci. „Florence?“ povytáhl obočí a pohladil Star konejšivě po zádech. V duchu si usmyslel, že si s Florencem asi bude muset promluvit, protože kdyby ten blbeček Star něco udělal, asi by mu rozbil ciferník. A to byl Charlie prosím pěkně nekonfliktní typ, vcelku míromilovný. „Slibuju, že to nikomu neřeknu, Star. Můžeš se na mě spolehnout,“ odpřísáhnul to hned bez náznaku zaváhání a přitom se na Star upřeně zadíval, aby si mohla být jistá, že to myslí naprosto vážně. Charles nebyl slepičí prdelka, aby to hned někomu utíkal vyžvanit.
Dýchánek s prohlížením fotek zněl fajn, a tak se Charlie zase trošku pousmál. „Bezva, budu s tím počítat,“ přikývl. I chrámy, co vypadaly jeden jako druhý, mohly být zajímavé.
Když mu pak Star potvrdila, že ta osoba čekající na kočáry opravdu vypadá jako profesor Greyburn, Charlie si povzdechl. „On mě nesnáší,“ zabrblal přesvědčeně, protože si to jednoduše vyvodil z toho, jak ho Dorčin dědeček zabíjí pohledem vždy, když ho vidí. A jenom proto, že se tahá s jeho vnučkou a není čistokrevný. Přitom byl Charlie vychovanější, chytřejší a vzornější, než tři čtvrtě osazenstva zmijozelské koleje, a než většina čistokrevných kouzelníků.
„Tak jsme tu,“ zkonstatoval, když kočáry zastavily. „Poslyš, Star, vážně za mnou kdykoliv zajdi, kdybys cokoliv potřebovala,“ prohlásil ještě než vylezli ven. Z kočáru havraspárské prefektce samozřejmě gentlemansky pomohl, a pak se trošku přikrčil pod vahou Greyburnova vražedného pohledu. Vrhnul jeho směrem naprosto nevinný úsměv, a společně s Gaze pak zamířil do Velké síně, aby mohli přihlížet zařazování.

>>

_________________

Summer počkala, dokud Vincent nedochroupal lupínky a znovu se nerozpovídal. Věděla, že mu neřekla absolutně nic nového a trochu se za to styděla, nemohla ale přijít na žádnou věc týkající se školy, ve které měli čistokrevní kouzelníci výhody nad mudlovskými kouzelníky. Podle Summer si vlastně žili lepe, než kdejaký čistokrevný. Mudlovské akorát nemá rádo ministerstvo a občas si na ně došlápne, ale to přece na každého, kdo si žije šťastně!"Hm, to máš pravdu," přitakala Summer a uznale zakývala hlavou. Do Vincka by neřekla, že takhle přemýšlí, ale dávalo to smysl. Usnadnilo by to mudlům hrozně moc strastí. Jenže je pravda, že by si pak zvykli a všechno by nechávali na kouzelnících.Tací jsou mudlové!
"No, vlastně, každý kouzelník věří v co chce," odvětila Summer. Kouzelníci a mudlové to opravdu mají podobné.
Vlak prudce zabrzdil, a Summer se instinktivně chytila sedačky. Široce se na Vincka usmála, načež svůj pohled stočila k oknu. Pak už stejně jako Vinc nabrala všechny svoje věci a vydala se ven z vlaku.


Summer si co nejychleji nasedla k Vinckovi do kočáru se slovem: "díky," a pohodlně se usadila. Testrály sice neviděla, ale nedalo se říct, že by jí to nějak zvlášť vadilo. Tohle byla její první jízda kočárem a bylo to celkem fajn. Jediné, co Summer tak úplně nesedělo bylo, že Vincent věčinu cesty mlčel. Možná to bylo nervozitou nebo něčím takovým. Koneckonců, i ona byla zvědavá, kdo k nim do koleje bude zařazen.

>>

_________________

Kočáry (Aura, Fláně)

"Já tebe taky," usmála se Aurora na Flanna upřímně, ale bohužel pro něj se pak začala soustředit víc na jeho zranění než na něj. Ostatně před jeho šrámem se nemusela cítit stydlivě, červenat se a klopit oči k zemi. Zdálo se jí to jenom, nebo vážně začali všichni kluci strašně růst, a pna pořád nic?
"Vážně nevím, co do něho vjelo, byl pod tím kočárem několik minut až jsem se bála, že ho to přejede," postěžovala si tiše, protože i u ní už se začínala pomaličku oťukávat pubera, nicméně mluvila stále stejně tiše a jakoby opatrně a spíš než že by se na Olivera zlobila, tak se o něj jenom strachovala. Stejně jako o Flanna, který na sebe nemohl dávat delší dobu v kuse pozor, ale tím pádem se o něj aspoň mohla starat a chvilku s ním být, aniž by přicházela o řeč a vypadala jako panenka, kterou nebyla, ale většina lidí si to o ní myslela, a díky své srdeční vadě jim to nemohla ani pořádně vyvracet. Když se pak chlapec zeptal na vzor náplastí, Aurora se na něj jenom pobaveně pousmála, a lehce zavrtěla hlavou na znamení, že žádný poníci na nich nejsou. Její lékárnička byla ostatně celá profesionální co jen to šlo, protože ona si na léčitelku nehrála, ona se jí chtěla stát, a na náplasti s poníky už byla přeci velká. Nebyla, ale nepůsobilo by to profesionálně.
Jakmile se jí pak jal vysvětlovat, jak přišel k oraženým kloubům na ruce, Aurora zamyšleně svraštila obočí. "To je zvláštní, že si to nepamatuje. Ale třeba se pohádali? A na paměť existuje spousta kouzel, možná bys mu mohl doporučit dojít si za paní Pomfreyovou na prohlídku," řekla tiše a tázavě se na Flanna podívala, jako by se ujišťovala, že se na druhého chlapce znovu nevrhne hned jak vystoupí z kočárů. To totiž jednak bylo nerytířské a jednak měla naději, že spolu budou moci být až úplně do poslední chvilky, kdy odbočí každý ke svému kolejnímu stolu. "Tu ruku je zbytečné ti zavazovat a hojivá kouzla ještě neumím, ale dávej si na ni pozor," řekla následně, poněkud omluvně a částečně rozmrzele hlavně u části bez vědomosti léčivých kouzel, protože už by vážně ráda uměla aspoň jedno, na kterém by mohla stavět základ pro svou léčitelskou kariéru.
"Zůstáváš v týmu i letos?" nadhodila, když už byli skoro u hradu a přistihla se, že si Flanna prohlížela až trochu moc zasněně, a tak rychle zamrkala a sklopila pohled k Oliverovi, kterého podrbala za ušima a kocour po ní loupl jasně říkajícím pohledem, že on není jenom nějaká náhražka a rozhodně by se měla snažit víc. Jakmile kočár zabrzdil, Oliver se protáhl, vrhl pohled po Flannově kočce a vyrazil ven na svou vlastní trasu do útob hradu, zatímco Aurora si přehodila přes rameno svou kabelku a opatrně vyšla ven, kde zamrkala na mračna v dáli a uhladila si hábit, než loupla tiše pohledem po Flannovi, a pokud ji při tom zrovna zastihl, vesele se na něj uculila a nadhodila: "Tak jdeme? Taky se těšíš na nové prváčky?" a zřejmě s podobnou drobnou tématikou pokračovali v debatě až do hradu.

>>

_________________

Ráda jsem slyšela, že v knihovně můžu pravděpodobně najít i mudlovské cestopisy. Nikdy jsem tam po takových věcech nepátrala, a tohle ujištění mi dávalo klid, že nebudu muset nic tahat za otcovými zády. A navíc, mohla jsem se začíst už v průběhu školního roku, což se velmi hodilo.
A pak tu byla ta hrozná plačtivá scéna. Nezvládala jsem víc než prostě přikyvovat, poněvadž co jiného taky můžete dělat. V duchu jsem nadávala sama sobě, že jsem tak děsně melodramatická. Vždyť to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř! Otec mě zaslíbil někomu, koho bych si vlastně sama zvolila, nebýt té události s pralinkami, a já tu teď slzela, jako by to byl ten nejhorší trest mého života. Hloupost. Ruku na srdce, Krasoň nebyl ve výsledku vůbec špatná volba, a já otce chápala, proč ho vybral. Možná jsem si dokonce matně vzpomínala na to, jak jsem tatínka ve třeťáku o něco podobného poprosila, ale to bylo dávno. Teď jsem věděla jen to, že nebýt amorteiou napuštěných cukrovinek, byla bych teď ráda za nastávajícího, který si na radovánky najde jiné slečny, a mně tím nebude přidělávat nervy, a možná bych si vysnívala něco o princi Růžičkovi na bílém koni, nebo podobně. Ostatně, brečela jsem spíš proto, poněvadž mě děsilo, že budu svému muži celý život trnem v oku a chtě nechtě mu pouhou svou existencí budu připomínat to, na co si prostě nemůže chtít pamatovat. "Děkuju," pozvedla jsem koutky, když mě zmijozelský ujistil, že to nikde nebude roztrubovat, "a promiň, nějak už mi ruply nervy..."
Na fotkovou sešlost jsem ještě jednou s úsměvem kývla, a když jsme se přiblížili k hradu, nebylo po nějakém pláči ani památky. Jako by se vůbec nic nestalo, já nic nevyžvanila... a tak. Vystoupili jsme, a já ještě jednou poděkovala, snažíc se chránit Charlieho vlastní přítomností před nenávistnými pohledy pana profesora. A pak? Hurá na hrad, mezi spoustu dětí... a tak.
>>>

_________________

dokočárohrávka (Aurora, Flann)

Když Aurora zmínila paměťová kouzla, Flann se na chvíli zarazil a zamyšleně koukal někam přes její rameno. Ta zmínka o paměťových kouzlech mu lehce vrtala hlavou, ale spíš přemýšlel, jestli by mu někdo mohl paměť vrátit, než že by v důvodu celého dnešního nedorozumění odhalil cílený výmaz.
„No vyšetřit by se rozhodně nechat měl,“ konstatoval s mírným zpožděním a více se tímhle tématem nehodlal zabývat. Prostě bude lotra nějakou dobu bedlivě sledovat a běda, jestli se pokusí o nějakou křivost, ať už na Anabelle nebo na Jane.
Jenže Aurora byla přeci jenom hezčí a přeci jenom o hodně moc blíž, takže na ty tři rychle zapomněl a měl zas oči jen pro ni. Samozřejmě v mezích slušnosti a tak, víme, drtivou většinu času jí koukal od ramen nahoru. Trapné ticho se naštěstí nekonalo, protože rychle reagoval na její odborné doporučení stran své ruky a kupodivu ho přitom ani nenapadaly hrozně divné věci.
„Mi přijde, že i s touhle věcí provádíš úžasnou magii, ale jo, dám si pozor.“ Ukázal samozřejmě na lékárničku, která ho už podruhé zachránila od... no, přinejmenším od promenádování se na veřejnosti s nechráněnými odřeninami. A dost možná i před nějakou tou ošklivou infekcí a jizvami na celý život, o čemž toho ale Flann věděl asi tolik, co Aurora o metodách kování hrudních plátů. O tom, že se ta kouzla určitě naučí a že jí klidně bude dělat figuranta, prozatím rovněž pomlčel.
„V týmu?“ podivil se pak, protože díky upřenému civění na jeden pramínek jejích vlasů se poněkud zasekl, „jo jako famfrpálovým? Určitě. Moc jsem teda netrénoval, ale byl jsem na mistráku a odkoukal jsem tam pár hustejch fíglů.“ Dodatek, „třeba jak se zbavit tvého bratra tím, že mu do cesty pošlu Melody Queenovou a nechám ji, aby ho prodala do otroctví,“ s úsměvem spolkl a zbytek cesty k hradu se snažil vymyslet bezpečné vysvětlení, proč že jí přes prázdniny nepsal tolik, kolik by chtěl. Ono totiž fakt, že jim za barákem soptil vulkán, není něco, čím by chtěl zatěžovat její křehké srdíčko.
Před hradem, když kočáry zastavily, sebral Šunku, nabídl se, že jí vezme zavazadla (teprve pak mu došlo, že s sebou vlastně nic nemá) a pak už ji doprovázel pěšky. Kdo ví, jestli je na cestě do hradu nepřepadne troll, drak, Septimus nebo další student s náhlou ztrátou paměti, žeano. A protože právě kvůli tomu bedlivě sledoval okolí, její dotaz ho opět trochu zaskočil.
„Na prváčky?“ zarazil se, protože nechápal, proč by se jako měl těšit na bandu malých dětí, mezi něž už rozhodně nepatřil. Fakt, že ona to zjevně považovala za samozřejmé, ho lehce znepokojoval, ale rychle se vzpamatoval a snažil se to zahrát lehce do outu.
„No, já se těšim hlavně na.. ee, nový profesory.“
A bramborovou kaši...

>>

_________________

"Já stejně pořád úplně nechápu, proč by člověk měl stát o tvůj respekt." konstatovala jsem. Byla to prostě jen věta, odpověď byla naprosto zbytečná, protože, co asi odpoví člověk, který si myslí, že je bůh.
Pitomá holka, ta Darya, nějak jí to oplatím. Něco už vymyslím. Snad mi Feely pomůže...
"Taky jsem letos nebyla na mistráku. Naši s miminama nikam nechtěli." oznámila jsem Cassovi. Dál už jsem se nevyptávala, ale bylo mi jasné, že musel něco zažít. Když je někdo kouzelník, pořád se okolo něj něco děje.
Tarenův malý incident s nárazem do Cassidiho byl na Tarenovi poměry klidný. Čekala jsem, kdy vybuchne, začne ječet a volat sestru, nebo tak něco, ale nic. Jen se divně zatvářil a vypadl. Nějak jsem tuhle situaci asi nepochopila. Bylo mi najednou docela smutno, kde celou cestu byla Feely? Krátila jsem si tu zbytečně život s tou ošklivou Ruskou.

>>

Mimo herně:
Nějak jsem se opozdila.... Pardon. A nestojí to za nic.

_________________

Arsen měl zase oči navrch hlavy, zatímco Tamsin celou záležitost brala velice sportovně, což ji šlechtilo. To by v tom byl čert, aby nakonec Quinna neodnaučila skákat z okna pokaždé, co je někdo přistihne, že se drží za ruce. Vrátil jsem teda Arsenovi pohled, který nebyl ani v nejmenším kajícný, a na oba kamarády se široce zazubil.
"Pěknýýý," ocenil jsem Tamsinin úspěch v nechvalně proslulém předmětu, a uznale zakýval hlavou. "A tys tou obranou prolezl proč tak o chlup? Vždyť patron ti už jde, ne?" pokukoval jsem zvědavě po Arsenovi, který mi tady přiznával, že je v něčem podobně marný, jako já v lektvarech. Současně jsem se pokoušel odsunout klec s Finneganem dál od lidí, které by mohl klovnout, a sám jsem si vysloužil zobnutí do kotníku, když sovák využil absence místa mezi mojí nohou a mřížemi. Tlumeně jsem zanadával a zamračeně se podíval pod sedadlo, odkud mě jako žhavé uhlíky propalovaly Finneganovy oči. Nakonec jsem to vzdal a klec přesunul na volné sedadlo, kde se sovák konečně trochu uklidnil, i když na nás zíral pořád velice zle. "Hm. Co říkáš, Tam, zvládneme ho tu obranu naučit, aby nám u OVCÍ neproletěl?" Bylo jasné, že jsme nemohli Arsenovi minimálně se dvěma roky učiva pomoct, ale zkoušky na konci sedmého ročníku se skládaly tak nějak ze všeho, tudíž za předpokladu, že Quinn plaval tak nějak ze všeho, bychom mu mohli být alespoň v něčem nápomocní.
"Kdybych dostal Háčko, bych musel zase dvakrát vzít roha, protože by mě zavřeli doma, abych se učil. Což by mi taky nemuselo vyjít, naši měli celý rok, aby se na to utíkání připravili. Takhle nemusí. Upřímně, fakt se mi nechce zase letět přes půlku Británie, abych tě v tom průseru nenechával samotnýho - víš jaká neuvěřitelná kosa je v noci nad Liverpoolem?" zavrtěl jsem se smíchem hlavou a natáhnul si nohy pod Arsenovo sedadlo.
"Nevím, jestli je Mko dostatečně dobrej výsledek na to, abych jel na mistrák, ale rozhodně mám na prázdniny plány - a je jich dost na to, abych to mistrovství nakonec ani nestihl," odtušil jsem, jelikož tohle byly ty prázdniny, během kterých jsem skutečně hodlal dobrovolně studovat - zkrátka jen ne lektvary. Přeměňování. Haha. A taky jsem potřeboval někde sehnat brigádu, protože Arsen byl zatracený idealista.

_________________

Arsen očividně nemínil přijmout její šlechetnou nabídku ani poté, co ho ujistila, že by to s těmi penězi nebylo takové terno. A i když to znamenalo, že si bude moct syslit peníze pro sebe, stejně nebyla ráda. Svou nespokojenost taky dala najevo, a to zamračeným pohledem, kterým ho propalovala až do chvíle, kdy si ji k sobě přivinul. V tu chvíli se rozpustila jako její pisatelka pod náporem smrtícího vedra a jediné, na co se zmohla, bylo obejmout ho nazpátek a zabořit mu obličej do ramene.
Následující debata o NKÚ ji, jak už bylo nastíněno výše, uvedla do toho podivného tíživého rozpoložení a Arsenova chlácholivá slova jí na sebevědomí moc nepřidávala. „Stejně nevím, jestli mám větší strach z těch zkoušek samotných, nebo z představy, že se budu muset fakt hodně učit,“ přiznala se trochu rozpačitě, než na rtech vykouzlila děkovný úsměv. „ Já… díky,“ broukla, ačkoli si v tu chvíli přišla trošku hloupě – nechtěla mu přidělávat starosti ještě s tímhle, když to ani neměla jak odčinit.
„Bez tebe to tady bude takový… jiný. A prostě…“ Potřásla hlavou. Kupé B1 se ponořilo do nezvyklého ponurého ticha, které se Tamsin ani trošku nelíbilo a které naprosto perfektně zhatil příchozí Cassidy.

„Že jo,“ kývla s trochu samolibým úsměvem, když se jí dostalo chvály z obou stran. Když se konverzace obrátila k OPČM, konkrétně potom k patronům, Tamsin zmlkla, poněvadž tohle bylo zapovězenější téma než NKÚ a Arsenův odchod ze školy dohromady. Ačkoli jí do letošního roku přišlo, že má na obranu fakt docela talent, s patrony ten dojem trochu odezněl. Možná to bylo proto, že se její hůlka při všech těch pokusech nezmohla na nic jiného než poněkud retardované světélkování nebo vypouštění podivné stříbřité mlhy, která se okamžitě rozplynula. A ze všeho nejhorší byla ta část se vzpomínkou. Ono se to nezdálo, ale víte co, když si někdo připadal nevýslovně šťastně i proto, že na něj u snídaně zbyly čokoládové koblihy, dobrá vzpomínka se hledala fakt těžko. Celou debatu proto strávila žulením se na vzpouzejícího se sováka v kleci, i když poslouchala. „Si piš. Nebo to aspoň zkusíme,“ odtušila každopádně poměrně odhodlaně a absolutně nebrala ohledy na fakt, že za ním o dva roky zaostávali. Však to taky nebyla žádná překážka, stačilo se jenom naučit víc dopředu… ne?
„Hm… Kdybych já z něčeho dostala Háčko, tak mě naši prodají do otroctví někam do Volantisu nebo Yunkai do Mauritánie,“ odtušila, načež nechápavě nakrčila obočí. „Proč se zas nechytám a nevím, o čem to mluvíte, a cos proboha dělal v noci nad Liverpoolem?“ optala se poněkud zmateně.
„Aha. Tak fajn, takže asi pověříme někoho jiného? Co vlastně plánuješ?“ zajímala se hned, jakmile Cassidy něco neurčitě nastínil. Cesta utíkala až podezřele rychle a brzy se za oknem začaly rýsovat první vesnice a známky civilizace. „Už tam budeme.“ Vlastně už tam byli, ale nevadí.

| +

MH: A kdo bude pindat, že je to debilní, na toho pošleme Bastarda z Hrůzova.

_________________

| +

Jakmile promluví o tom, kde pracuje jeho mamka, okamžitě se mu před očima vybaví zážitky z minulých let. Velice dobře si pamatuje, jak ho klovnul hipogryf. Prý měl štěstí, že to bylo zatím jenom mládě, jinak by klidně přišel o ruku. Od té doby si je vědom až příliš dobře toho, že se k těmto zvířatům musí chovat velice uctivě a nikdy se na ně křivě nepodívat. Obzvlášť důležité je u nich první poklona. Po této zkušenosti se samozřejmě s hipogryfem setkal znovu, jak už v Bradavicích při hodině péče o kouzelné tvory, tak také u mamky. Nikdy potom incidentu už takový klovanec neobdržel. Když už přemýšel o těchto ušlechtilých tvorech, musel uznat, že patří mezi jeho neoblíbenější. Avšak draky obdivuje asi ze všeho nejvíc. Určitě k nim má velký respekt, ale zároveň by se o nich rád dozvěděl ještě mnohem víc. O jedněch prázdninách jel s mamkou do Rumunska. Byl to neskutečný zážitek, na který nikdy nezapomene. Viděl zde rumunského dlouhorohého, čínského ohnivého, ale také norského ostrohřbetého a maďarského trnoocasého. Na tento výlet vzpomíná upřímně docela často. Pak však nad tím potřese hlavou, aby se vrátil do reality. Zachytí tak pohled Ginger a s menší pochybností nad tím, jakým tónem to řekla, přikývne hlavou na její slova. Dál už se k tomu nemá čas vyjádřit, protože to už se její pozornost přesunuje na Darrela. Nechá jejich hašteření vlastnímu osudu a sám mezitím vyhlédne ven z okna jejich kupé. Krajina se evidentně změnila, už zde nejsou žádné hory, jenom louky a pole. Srdce mu maličko zrychlí, protože teprve teď si naplno uvědomuje, že se blíží k domovu. Má vlastně teď, po pěti letech ve škole, domov v Bradavicích nebo tam, kde bydlí jeho rodiče? Svou myšlenku však nedokončí, protože to už se vrací pohledem do kupé.
Po ošklivé zkušenosti s jednou z fazolek a krátkém zvažování, co udělat s tou modrou a červenou fazolku, odloží je raději obě na stolek se zhnusením na tváři. Raději nebude riskovat jejich příchuť. Přestože by to mohla být jenom obyčejná jahodová a borůvková příchuť, nechá si na ně zajít chuť. Jakmile přestane přemýšlet o nějakých fazolkách, začne se opět věnovat dění v kupé. Maličko ho zklame, že Ginger nepodpořila Darrela, ale nejspíše hodlá držet basu s Arianou. Velice rychle nad tím protočí oči v sloup, což snad může zachytit jenom jeho kamarád. V ten moment se však v jejich kupé odehraje ta vtipná situace, která i v něm zlomí tu jeho úděsnou depresivní náladu - tedy aspoň na nějakou chvíli. Jeho smích asi překvapí i ostatní v kupé, protože když už se trochu zklidní, zachytí pohled nebelvírské studenty, která se na něj kupodivu mile usmívá. Stále ještě ztěžka dýchá, když uslyší co Ginger říká. Vytřeští na ní oči při vyslovení toho rybího kouzla a rychle mu zamrzne úsměv na tváři. I hned tedy ze sebe neohrabaně dostane. "Ne! Opovaž se!" v jeho pohledu je jasně vidět, že má z toho opravdu hrůzu. Přeci jenom není žádný statečný nebelvířan a navíc jí nehodlá podceňovat. Co kdyby se jí to kouzlo povedlo. Kam by ho pak jako rybu přemístila? Žádnou nádobu s vodou tu nevidí, takže by ho tu nechala prostě leknout. Pak už však jako ve zpomaleném filmu sleduje, jak vytahuje hůlku a míří s ní na něj a pak vyslovuje kouzlo. S hrůzou v očích a zatajeným dechem očekává, že přijde o všechny kosti v těle. Následně pak vidí, jak má i ona sama překvapený výraz, rychle vystřelí ruku ke svému čelu, kde měla být pořádná boule od nárazu do skla. Ta však je fuč. Ohmatává si starostlivě čelo, jako by tomu ani nevěřil. "Jak vypadám? Pokud nemám modré celé čelo, tak je to dobré nebo ne? Díky." blábolí a když se ujistí, že má čelo zase hladké, stáhne ruku dolů a s oddychem se opře do sedačky. Takové stresy před příjezdem do Londýna, to fakt stojí za to. Pak však zachytí otázku mířenou na něj a s odpovědí na jazyku - jak by si přál modré vlasy, zelené obočí a místo ruky hák - je utnut odchodem jeho nebelvírského kamaráda. Než stačí poznamenat něco ve stylu - drž se draku - už je pryč. Stočí tedy pohled na dámské osazenstvo a na svém místě se trochu zavrtí. Ari je evidetně ve svém světě a tak stočí pohled k Ginger. Zachytí její zasténání a nevesele poznamená. "To je to se mnou opravdu tak zlé?" raději však snad ani nechce znát odpověď. Ví velice dobře, že se dost změnil, kdo ví, jaký to bude mít dopad na jeho kamarády. Naprázdno tedy polkne a s překvapením a snad i drobným úsměvem si vyslechne její slova. Mírně pokroutí nad tím, co říká hlavou a pak teprve promluví. "Takže, slečno Olssonová..." vyčká na krátkou chvilku, aby jí oplatil stejnou mincí a pak pokračuje, "Mrzimořani jsou svou přítulností pověstní. To co se však děje za zdmi naší spolky je jen naše věc. Avšak je pravda, že teď je to tam nějaké divočejší, než si pamatuji. A o tom, že to není všem příjemné, něco vím." poslední větu řekne poněkud suše. Chvilku přemýšlí nad další otázkou. "Dřív jsem o svém soukromí moc neuvažoval, ale teď je to jiné. Mám pocit, že mezi jezevce teď moc nezapadám. A kolikrát jsem byl zlitý u našeho vchodu? Ve čtvrtém ročníku jsem to přestal počítat, teď si nějaké ty drobné a kvalitnější zásoby - než nějaký pochybný sud pro prváky - schovávám u sebe." pohledem vzhlédne nahoru k zavazadlovému prostoru, kde má ve svém kufru schovaný menší poklad v láhvi. Nesmí jí pak zapomenout vyndat až dorazí domů. Svůj pohled opět stočí k ní a zvědavě nadhodí. "A co se děje u vás ve věži? Máte to podle mě o hodně horší než my. Pokud se opijete, máte opravdu dlouhou cestu po schodech nahoru. Divím se, že není víc úrazů na pohyblivém schodišti," maličko se na svém místě pootočí, aby k ní byl čelem a zároveň zvědavě vyčkává na její odpověď. Nebelvířani také nebyli bez poskvrnky. Dost často slýchal, jak se mezi sebou vsázejí.

C2