<<<

Vystoupí z krucánků, přičemž se moc dlouho nerozlíží a hnedle se rychlejšími kroky začne probojovávat mezi valícími se kouzelníky směrem k Hladovému drakovi. Jeho sestřička měla pravdu - skutečně toho moc za celý den nezbaštil, a tak dávalo rozum, že si to teď chtěl nějak vynahradit. Sice za celý svůj život nebyl nikdy kdovíjak velký jedlík - rodiče jej do jídla často museli nutit - přesto teď má vážně hlad a do něčeho by se nejraději zakousl. A tak se prostě - trochu jako velká voda - probíjí mezi kouzelníky, k čemuž mu i trochu dopomáhají tašky naložené knihami a dalšími potřebami. "Pardón, promiňte," vyhrkne k jakémusi postaršímu kouzelníkovi s dlouhými vlasy a špičatým kloboukem. Až poté se tak nějak probojuje k okénku Hladového draka. Přitom potěšeně vydechne a hlavu natočí směrem JD, která se už jistě hrne za ním. Určitě totiž nemusí řešit problém s malou výškou jako on sám. Když tmavovlasou dívčinu zaregistruje, povytáhne koutky. Přeci jen, plánuje jej pozvat, tudíž si ten úsměv zaslouží. Celý život se kvůli němu a jeho přáním rodina snažila přetrhnout, což nebylo vždy úplně ke škodě. A nyní rozmazlování pokračuje, tak si alespoň něco nedopřát. "Chci něco pálivého, budu chrlit oheň!" řekne k sestře, když se dostatečně přiblíží. Hulákání na celou ulici taky není zrovna jeho. Pohled pak upře k ceduli, přičemž přimhouří očka. "Dal bych si nejspíše tu bagetu, nějaký salám, a pak nějaký salát... jo a ty papričky. Prý jsou fakt hodně dobrý!" poznamená ještě, načež se ani neobtěžuje zůstat na místě. Vedle nich je totiž výklenek s dráčkem pražící kaštany, tudíž, asi jako každé malé dítě, pootevře ústa a okamžitě se rozejde směrem k dráčkovi. "A ty kaštany si pak dám taky, jo?" nahlásí sestře své objednávky, načež více přiblíží svůj nosánek ke sklu výklenku, až se sklo před ním začne zamlžovat. "Jsem taky skoro jako ten drak," zahuhlá potichu svému rozjařenému odrazu.

_________________

<<<<

"Nate počkej," zvolala za svým bratrem, který si razil cestu mezi kouzelníky rovnou k Hladovému drakovi, a tak nezbývalo JD nic jiného než se co nejrychleji pustit za ním. Jenže Jord zas odmítala za bratrem běhat jako ocásek, a protože věděla kde bude, nikam nakonec nepospíchala. Ať si tam hezky Nathaniel počká, když jí musel hned na začátku utéct.
Bratr na ní samozřejmě čekal u okénka Hladového draka. Nejprve ho spražila naštvaným pohledem, protože proč by jí měl jen tak utéci? Co kdyby se předtím nedohodli na místě kam půjdou a ona by ho tak potom musela hledat po celé Příčné? Jistě, znala jeho oblíbená místa, ale tady šlo o princip. Nakonec i ona však pozvedla koutky do menšího úsměvu, protože se přeci jen jednalo o jejího bratříčka, kterého sice často škádlila, ale měla ho velmi ráda. "Jak nečekané," pronesla s úšklebkem když jí sdělil svou objednávku a přikývla.
Zatímco ona čekala až na ní přijde řada, Nathaniel se přesunul k okénku s dráčkem. JD protočila očima v sloup, vážně stále nechápala co na těch zvířatech její bratr vidí. "Ty už si budeš platit sám," na chvíli stočila ke svému bratru pohled načež se ušklíbla a posunula se ve frontě. Svého bratra sice ráda rozmazlovala, ale zase ne moc, protože to by pak mohl dopadnout jako ona. No a taky kaštany nebyli její oblíbená pochutina, takže pokud to chtěl, musel si je hold koupit sám.
Konečně se dostala řada i na ní, a tak k bratrově objednávce přidala i svou v podobě kávy a hamburgru s extra zeleninou na víc. Mezitím co čekala až se její a Nathanielovo jídlo připraví, prozkoumávala okolí. Jeden z mužů, plavovlasý kouzelník, jí připadal krapet povědomí a kdyby se u něho pozastavila trochu déle, možná by přišla i odkud. "Tady to máš a ne, že něco zapálíš," Jord se na svého bratra usmála a podala mu jeho bagetu se vším co si objednal. Ona s pálivými papričkami své zkušenosti měla a rozhodně se nedalo říci, že by jí to nějak lákalo okusit znovu. "Chceš si sednout?" Tázavě povytáhla obočí a rukou přitom ukázala na jednu z volný laviček. Jí to bylo celkem jedno jestli se tady ještě zdrží či i s jídlem půjdou někam jinam, vše tak záleželo na jejím bratrovi.

_________________

Tašky s knihami si nechá sklouznout až kamsi k zápěstí, aby měl v rukách dostatek volného místa. Pak se otočí na podpatku a zahledí se za Jordan. "Nečekané?" zeptá se tázavě, protože mu nejspíše v první chvíli nedojde ta spojitost mezi jeho objednávkou a jeho zálibou. "Ah, ne. Prostě to jen chci vyzkoušet. Navíc chrlit oheň je dost dobrý, ne?" otáže se své sestřičky hlasitě, přičemž pozvedne koutky rtů. Draci. Bylo to zvláštní, jak moc měl tyhle tvory rád, a jak moc se jimi zabýval. Občas mu vlastně tak úplně nedocházelo, že se chová trošku jako blázen. Ale byla to jeho záliba, záliba jako každá jiná, a tak proč si jí neužívat. Je sice pravda, že tatínek tento obdiv moc neviděl rád, ale často říkával, že i budoucí pracovník ministerstva musí něco umět. Tak proč ne. "Říkala jsi, že mě zveš," protáhne směrem k JD, aby jí zopakoval to, co mu řekla v Krucáncích. Když už jednou někoho pozve, tak se vším všudy, ne? Přesto však nakonec hrábne do kapsy a opatrně vytáhne váček, z nějž vysvobodí několik srpců. Pak se povytáhne na špičky a podá je prodávajícímu. Než je jejich objednávka připravena, tázavě se zahledí na toho staršího pána, kterého už si začala prohlížet i jeho ségra, ale nejspíše mu nepřijde tolik zajímavý, a tak se jen znovu zahledí směr okénko. Když je objednávka připravena, nadšeně si ji přebere a svou bagetu si prohlédne ze všech stran. Kaštany si pak ještě tak jakž takž přebere a nechá si je sklouznout do tašky. "Jasně. A kdyby se mi něco stalo, aspoň mi budeš moct dát první pomoc," zaculí se na Jord a svými dětskými krůčky, se rozejde směrem k lavičce. I nyní se musí procpat mezi nějakými těmi kouzelníky, ale tentokrát už jim moc nevěnuje pozornost. Nejspíše jej skutečně zajímá pouze jeho bageta a vzdálená lavička. Nakonec usedne s tichým heknutím, přičemž pozvedne bagetu ke svým rtům. Nejspíše už by si kousl, ale pak si vzpomene na Jord, a tak pozvedne svůj zrak a vyhledá ji svým pohledem. Asi prostě chce počkat.

_________________

<<

Dnešek byl jeden z těch náročnějších dní, kdy jsem jeho velkou část strávil péčí o zraněné a zbytek pomáháním v Hnízdě. Vždycky se našla nějaká práce, kterou bylo potřeba udělat, a já nedokázal jen tak sedět s rukama složenýma v klíně. Ti zranění, to byli většinou zvědi vracející se z výzvědů, nebo ti, kteří se dostali do hloupé potyčky s ministerskými. Takových potyček bylo hodně, jen se o nich nikde nemluvilo. A lékouzelníků v Hnízdě nebylo moc, takže byly i dny, kdy jsem se vůbec nezastavil.
Tenhle jako jeden z těch dní vypadal, ale pacienti nakonec došli a Bryony mě vyslala, abych došel k Drakovi pro něco k jídlu. Jak sobě, tak ostatním. V Hnízdě bylo sice většinou navařeno, aby nikdo nestrádal, ale znáte to – jednou za čas člověk dostane chuť na něco nezdravého. A já to navíc bral jako příležitost, jak vyvenčit svého psa, který chudák celé dny jen polehával v křesle a tvářil se znuděně.
Když jsme vyšli na ulici, vesele mi hopkal kolem nohou s jazykem až u země a šťastně vrtěl ocáskem. Ten pohled mi vykouzlil úsměv ve tváři. „Tak pojď, Vildo,“ vybídl jsem ho, načež jsem svižným krokem zamířil rovnou k hladovému oknu a pes hopsal za mnou. U Draka bylo pár lidí, kteří čekali na svou objednávku, ale ta fronta už naštěstí nebyla moc dlouhá. Postavil jsem se proto za posledního čekatele, kterým byl vysoký kouzelník se špičatým kloboukem. Nepatrně jsem se ušklíbl, neboť jsem nechápal, jak se v tomhle počasí mohou lidé pařit v hábitech a kloboucích – já měl na sobě jen džínové kraťasy a kostkovanou košili s krátkými rukávy.
Po ostatních kolem jsem se moc nerozhlížel, takže známé tváře v podobě JD jsem si prozatím nevšiml. Jakmile na mě došla řada, poručil jsem si několik různých baget a burgerů, a pro sebe obyčejný burger se sýrem navíc. Na nic pálivého jsem dneska neměl chuť. Zaplatil jsem penězi, které mi pro tento účel vtiskla Bryony, protože já sám jsem jich moc neměl, a chvilku jsem čekal, než jsem si převzal tašku plnou jídla a do druhé ruky svůj burger. A poté, co jsem mlasknul na Vildu, jsem s tou baštou zamířil k lavičkám. Chtěl jsem si svou sváču sníst na čerstvém vzduchu, protože být zavřený v Hnízdě celý den, obzvlášť když bylo takhle hezky, to bylo na budku. Vilda pochopitelně hned zavětřil a rozběhl se k JD a Nathovi, aby mohl škemrat. To jídlo totiž nepochybně moc hezky vonělo.

_________________

JD se na svého bratra pousmála a přikývla. "Oheň, draci.." pokrčila rameny a ušklíbla se. Divila se, že to jejímu bratrovi nejprve nedošlo, ale o pár vteřin déle už mu to konečně docvaklo. "Dobré jak pro koho," broukla následně a tašku s knihami si přendala do druhé ruky. Stále jí krapet vadilo, že měla v tuhle chvíli Natha na krku, protože by jinak mohla být třeba se svými kamarády.
"To sice říkala, ale zvala jsem tě na bagetu či hamburger, ne na kaštany. Takže pokud je chceš, budeš si je muset zaplatit," Jordan se na svého mladšího bratra zamračila, neměla ráda když jí připomínal co říkala. A taky nebyl zas takový problém si koupit něco co chce, když měl peníze, ne? A JD toho sebou moc neměla, protože většinu svého obnosu utratila během dopoledne, a pak taky museli ještě zajít do famfrpálových potřeb pro brýle a rukavice.
Alespoň, že už déle nemusí čekat a konečně dostanou to co si objednali. "No to tedy nevím. Myslíš, že by se mi chtělo dávat ti první pomoc?" Jord se na Nathaniela zašklebila a chvíli ho sledovala jak se snaží proplétat mezi staršími kouzelníky k oné lavičce, kterou mu předtím ukázala. Samozřejmě, že to myslela jen ze srandy, ona by mu totiž pomohla v jakékoliv situaci, protože to byl přeci její maličký bratříček i když v některých chvílích by ho nejraději vzala něčím po hlavě, protože jeho chování jí občas lezlo na nervy. Nakonec se i ona začala protlačovat mezi ostatními, což jí šlo samozřejmě lépe než Nathovi a nakonec se s menším úšklebkem posadila vedle něho. "Co pak, už se ti nezdá tolik dobré chrlit oheň?" Tázavě povytáhla obočí když si všimla, že si její bratr ještě nekousl a sama poté co odložila tašku s knihami vedle sebe se do své bagety zakousla. "Chceš ochutnat?" Sice se nerada o své věci dělila, ale s bratrem jí to zas tolik potíží nedělalo.
Na psa, který k nim přišel loudit, se zamračila jako by se ho tím snad snažila zahnat. "Padej pryč ty zablešenče," zavrčela nakonec rozhlížejíc se kolem, protože jí zajímalo jestli tenhle čokl má nějakého páníčka či ne.

_________________

Chápavě přikývne, přičemž do prstů uchopí kus salátu a posune jej tak, aby neměl potřebu cestovat mimo bagetu. "Jsou to velice zajímaví tvorové, navíc musíš uznat, že i z kouzelnického hlediska na své zajímavosti neztrácí. Někteří kouzelníci by pro jejich srdce nebo krev zabíjeli," poznamená ke své sestře, přičemž se ještě poohlédne po okénku Hladového draka. "Původně jsi řekla, že mě prostě zveš, nekonkretizovala jsi to," breptne ke své drahé sestřičce, aby snad se svými argumenty nezůstal nějak pozadu, a pak už si, společně s veškerým papáním a taškami, rozejde směr ono vytipované sezení. "Jistěže, a i kdybys to nedělala z lásky, dělala bys to pro naši rodinu!" prohodí ještě přes rameno, přičemž mu unikne i jeden úšklebek,přičemž se snaží proplétat mezi různými kouzelníky. Se svou výškou si v jednu chvíli připadá jako nějaký rytíř nebo někdo, kdo se snaží procpat mezi nebezpečnými nepřáteli až ke svému cíli... sice pravý bojovník by se asi nerval o jednu lavičku, ale v tuto chvíli lavička v jeho hlavě zaujme cosi jako nějaký poklad. Jakmile jej jeho nohy donesou až k lavičce, úlevně vydechne, a pak se sám na lavičku usadí. Své věci mezitím shodí buď vedle sebe nebo do klína. V rukách si už pak ponechá pouze bagetu, kterou plánuje co nejdříve sníst. Má hlad a také by jej zajímalo, co ty čili papričky dokážou. Přesto však ještě počká na svůj doprovod, na který zakroutí hlavou. "Nechci, ještě bych praskl," poznamená, přičemž pohledem sklouzne ke svému jídlu. Nikdy se moc o své jídlo nedělil - sám toho vždy spráskal docela dost málo a navíc mu prostě přijde divné, aby víc lidí uždibovalo jedno jídlo. Něco se z domova naučil a to bylo zejména to, že každý má jíst svoje. Ono to takhle u bagety celkem znělo jako prkotina, ale Natík si tyhle hranice prostě udržoval skoro na všechno. Vyjma nějakých těch bonbonů, ale to je zřejmé.
Nakonec se tedy konečně zakousne do bagety.Chvíli má pocit, že se neděje nic, jenže po chvíli mu v ústech snad skutečně začnou tančit jiskřičky, které jej postupně pálí i v krku a snad i v žaludku. Periferním viděním ještě zahlédne, jak se k nim cosi přiřítí, a jak na to ségra hnedka promluví... on sám v další vteřince vychrlí oheň, tak nějak vedle toho pejsánka, který si to k ním zamířil. Nemělo by tedy dojít k žádnému popálení.

_________________

Ne, opravdu jsem nedokázal přenést přes srdce, když někdo jednal nepříjemně s lidmi nebo zvířaty, které jsem měl rád. A právě teď k mým uším dolehlo slovo „zablešenče“, které bylo očividně směřované k mému psovi. Zamračil jsem se a vyhledal očima tu milou tvářičku, jež to nepěkné označení vypustila z úst. A došlo mi, že ji znám.
Rozhodl jsem se však celou situaci vyřešit s klidem. Na Vildu jsem ani nemusel pískat, protože ve chvíli, kdy vzduch vedle něj pročísly plameny, stáhnul ocas mezi nohy a rychle se odebral do bezpečí, tedy ke mně. „Ten pes není žádný zablešenec, drahá Jordan,“ ozval jsem se chladně, jakmile jsem přišel blíž. Pochopitelně, že jsem si pamatoval svou mladší spolužačku a bývalou kolegyni. Jestlipak ještě pořád pracovala u Munga? Pravděpodobně ano, proč by taky ne. Byla čistokrevná.
Svůj plán sníst si svačinu na čerstvém vzduchu jsem nehodlal měnit, a tak jsem se uvelebil na lavičce nedaleko McLarkenů a Vilda vyskočil vedle mě. Bylo mi upřímně fuk, zda to někomu náhodou nebude proti srsti. Vilík byl čistotný a přátelský psík, vsadil bych svoje boty, že na těchhle lavičkách občas polehávala daleko horší individua. „Ještě pořád pracuješ u Munga?“ prohodil jsem po chvíli, protože mi to nedalo. A jelikož jsem nechtěl, aby se ten chlapec cítil odstrčeně kvůli debatě dospělých, zalétl jsem k němu pohledem a letmo jsem se pousmál. „Mimochodem, jsem Sheridan, chodili jsme s JD do školy a pak jsme oba pracovali u Svatého Munga,“ vysvětlil jsem stručně, odkud se vlastně známe. Těžko ale říct, zda to toho kluka vůbec zajímalo.

_________________

"Nejen pro jejich srdce a krev, " broukla ke svému bratrovi s úšklebkem. "Já ti to neberu, draci jsou opravdu překrásní tvorové, ale.. myslím si, že by jsi se měl zajímat i o jiné věci než o ně," pokrčila nakonec rameny a podle toho jak se tvářila bylo jasně poznat, že o tomhle už se bavit nechce. Nathaniel by mohl o dracích mluvit pořád, jenže JD toho jeho pobláznění měla už plné zuby i když ona v jeho věku byla stejná, akorát se nezajímala o draky.
"Pro rodinu?" Zopakovala s pousmátím načež se vydala za bratrem k lavičce. "O jednoho McLarkena méně nebo víc," pokrčila rameny jakmile se usadila a na milého bratříčka se zašklebila. "Dělám si srandu, samozřejmě, že bych ti pomohla. Co bych si taky bez tebe počala?" prohodila načež ho dloubla do žeber, aby se taky trochu usmál a nad tím jak odmítl nabízené jídlo prostě jen pokrčila rameny a s chutí se do své bagety zakousla.
Co se týkalo toho zablešeného psa, brzy se ukázalo, že páníčka skutečně má. "Buď s tím opatrný," zavrčela k Nathovi když sledovala jak onen pes od nich se staženým ocasem utíká pryč. Na jednu stranu jí ho bylo líto, to že Nath vychrlil oheň kousek od něj neodpustitelné bylo. Co kdyby se mu něco stalo? Jenže na druhou stranu ten čokl patřil mudlovskýmu šmejdovi, a i když se v první chvíli Jordan na svého bratra mračila, v tento moment už na její tváři pohrával pobavený úšklebek. "Opravdu ne? Zdálo se mi, že jsem v tom jeho kožichu něco zahlédla," to, že se její bývalý kolega posadil kousek od nich kvitovala s nesouhlasným zamlaskáním. Možná by to ještě jakž takž přežila, snědla by si svou bagetu, a pak by se s bratrem vydala pryč. Tedy.. alespoň takový byl plán dokud na ně Sheridan nepromluvil, a protože jí připadalo krapet nezdvořilé ho ignorovat, nakonec k němu svůj pohled stočila a dokonce dokázala pozvednout koutky úst do menšího úsměvu. "Samozřejmě," odkývala jeho otázku a když se začal představovat jejímu bratrovi, jen se ušklíbla, ale nikterak to nekomentovala. Však on si na něj udělá Nathaniel názor sám. "Kde teď vlastně pracuješ?" Zeptala se, protože jí tahle informace docela i zajímala, ale krapet pochybovala, že by byl Sheri zaměstnaný, přeci jen.. nebyl čistokrevný.

_________________

"Například?" Trochu jej to zarazí, jelikož se přeci zajímá o hodně věcí. Kromě draků dost čte a ani dějiny nejdou tak úplně mimo něj. Navíc si chce taky něco přečíst o démonologii, protože ta v jejich rodině hrála taky svou jistou roli. "Ale myslím, že ani táta, ani máma, by z toho moc nadšení nebyli a asi by to tak snadno přes srdce nepřenesli," odpoví JD pohotově a opět se u toho poušklíbne jako před několika vteřinami. To už to však jeho sestra začne všechno hezky brát zpátky. A to je přesně ta chvilka, na kterou čekal, a tak se znovu zatváří jako andílek. "Je mi to úúúplně jasný," pronese, možná i trochu zpěvavě, než se tedy konečně uvelebí na jejich lavičce. Poté, co vychrlí ohýnek poblíž toho pejska, se hned pořádně rozkašle, přičemž od sebe bagetu odtáhne a zkřiví rty. "Nečekal jsem, že to bude takhle silný!" poznamená, ačkoliv je jasné, že by na to asi došel, ale tak... člověk je dítě pouze jednou, že ano. Po odkašlaní a několika dlouhých výdeších rychle zamrká a zadívá se na toho mladého muže, který za nimi ihned vyrazí. "Já mu nechtěl nic-" zarazí se, když Sheridan promluví na jeho sestru - skoro jako někdo, kdo ji zná. Překvapeně se zadívá nejprve na ni, a pak na toho lékouzelníka. "Vždyť je to jen pes," poznamená, jakoby o nic nešlo. Přeci jen, pokud chce jednou pracovat s draky, neměl by šílet z jednoho psa, že jo?
Poté však začne těkat z jednoho na druhého. Pořádně nechápe, o co mezi nimi jde. Pohádali se? To je dost možné. Znovu tedy zalétne pohledem k JD, přičemž se mu ve tváři zračí naprosto jasná otázka "o-koho-jde". Než mu však sestra stihne odpovědět, je vtažen do hovoru samotným Sheridanem, a tak mu nezbývá nic jiného, než, s veškerou možnou grácií, odpovědět. "Nathaniel McLarken, jsem její bratr," odpoví tomu neznámému, který se brzy také představí... ovšem stále nechápe, proč se spolu tak baví. Tak chladně. JD se přeci k těm, které znala dobře, chovala vcelku mile, takže co asi mají za problém?

_________________

Obvykle jsem byl lidumil, který se hádkám vyhýbá obloukem, ale házet špínu na mého psího miláčka? To ať si někdo zkusí. Zašklebil jsem se a zatvářil jsem se až neobvykle chladně. „V jeho kožichu žádné brebery nejsou, je daleko čistotnější, než někteří lidé,“ odvětil jsem s ledovým klidem a natáhl jsem ruku, abych Vildu podrbal. Chudák nechápal, co se vlastně děje, a proč se jeho páníček najednou chová tak divně. „A není to jen obyčejný pes, hm? Spálený kožich by si opravdu nezasloužil. Ale nic se nestalo a já se nezlobím,“ ujistil Nathaniela, který z jeho psíka málem udělal pečínku na nožičkách. „Těší mě,“ dodal jsem k malému McLarkenovi s přikývnutím.
Pak už jsem se věnoval svému jídlu. Informaci, že Jordan pořád pracuje u Munga, jsem přijal jen s přikývnutím, neboť jsem to tušil a nebyla to žádná překvapující novinka. Já bych tam taky pořád pracoval, nebýt té šílené potyčky právě tady, u Hladového draka, kde jsem málem přišel o život a stal jsem se neskutečně paranoidním. Ale faktem bylo, že vracet se do nemocnice poté, co všichni viděli, že se stavím na stranu rebelů, by nebylo dvakrát moudré. Věděl jsem, že by mě Constance Van Helmontová jen tak nevyhodila, ale já nechtěl nemocnici přidělávat problémy, a tak jsem si radši sbalil saky paky a odešel dobrovolně. Bylo to tak lepší. „Soukromá praxe,“ odvětil jsem na Jordaninu otázku pohotově. Bylo až překvapivé, jak rychle jsem se naučil lhát. Ale lhaní prostě někdy bylo jedinou možností.
Jakmile jsem dojedl svou svačinu, zase jsem vstal. „Nu, rád jsem tě zase viděl, JD,“ ironie jako prase, „mějte se oba fajnově,“ dodal jsem na rozloučenou a vymizel jsem pryč, následován hopsajícím Vildou, který mě na krátkých nožičkách sotva stíhal.

>>

_________________