"Ha ha," poznamenala suše Donna, ale i já se v očích zračilo pobavení. Navíc ona Darrelovi jeho věk předhazovala častěji než by se mu líbilo a jednu poznámku na sebe dokázala překousnout. "Fakt? Oukej," podivila se upřímně, a pak se na Darrela nečekaně zcela upřímně usmála. Absolutně se jí nelíbila představa, že by Darrelovi musela vařit jako služka, na to měla moc velkou hrdost, ale společné vaření už byla mnohem menší oběť. I když už dopředu věděla, jak katastrofálně to s Darrelem dopadne, nicméně faktor zábavy mu odepřít nemohla.
Ohledně stanování se trochu nespokojeně ušklíbla, protože na přírodu se vážně neviděla, zvlášť když už tak měla mít omezené prázdniny a s lehce povytaženým obočím pozorovala, jak se Darrel divže nedusí polévkou. "Až po to pečení to zní jako plán. Upřímně v lovení ryb budu určitě lepší než ty, o stavění stanu nemluvě," prohlásila s pousmáním a uvolněně se napila vody.
Když dostala i ona své jídlo, lehce sebou po Darrelově poznámce cukla a rozčarovaně k němu zvedla pohled, i když to spíš vypadalo, že se vzteká. Na to, jestli je do ní opravdu zamilovaný, se teď ale nepřeptávala, protože to nechtěla vědět. To by měnilo situaci a i když to Darrel už tolikrát naznačoval, nikdy to nebrala vážně, čistě proto, že sama byla ve svých pocitech zmatená a tohle by ji jenom ještě víc ovlivňovalo. "Souhlasil jsi s nimi. Nedobrovolně, ale souhlasil," poznamenala trpělivě, i když trpělivost byla vlastností, která jí značně chyběla. Hned v prosinci mu řekla, jak se věci mají a že jinak se spolu nemůžou takhle vídat, a on na to podstoupil. Věděla, že to považuje za utlačující a že se mu to nelíbí, a proto se tolik vzpouzel, ale z její strany to bylo jasné. Navíc nechápala, proč tolik trvá na tom, aby o nich všichni věděli, nebyla jeho trofej. Tiše si povzdechla, protože Darrel se věnoval jenom jídlu, a zarputile se dala do svého jídla, i když z něj cítila hořkou pachuť na patře. Nechtěla se teď hádat, hádat se mohli pořád. Teď byli jednak v posledním dni prázdnin a navíc byli na Příčné, kde už se nechtěla nějak zásadně projevovat vůbec.
"Letecký? Měl bys je pak hodně nosit, než budete mít zápas," řekla jako by tu s Darrelem probíhala zcela normální konverzace a ona divže neskřípala zuby kvůli jeho přístupu. "Řekni, až budeme moct jít," prohlásila poté trochu uštěpačně, protože se nevydržela přetvařovat dlouho a odložila příbor. Svou porci masa s bramborami nedojedla, protože ji z Darrela kompletně přešla chuť, i když normálně se s jídlem neupejpala.
Děravý Kotel proto nejspíš neopustili v nejlepší náladě, což se z Donniny strany změnilo po pár okamžicích ve Famfrpálových potřebách, kdy celá ožila a probudila se v ní její nadšená stránka a popichovala Darrela tak dlouho, dokud se na ni neusmál. Pokud o to stál, poradila mu s výběrem rukavic (a nabídla mu jedny dámské dlouhé až do půlky paží, které vypadaly velmi elegantně). Pak ještě zatáhla Darrela do Krucánků a kaňourů, kde chtěla koupit nějakou knihu sestře, i když se tvářila, že se od zimy jen a jenom učí, a nakonec dostala chuť na zmrzlinu, protože toho u oběda vážně moc nesnědla, ale přísně Darrela nabádala, aby před panem Fortescue nevypustil z pusy nějakou bláznovinu typu: "Pane šéf, tohle je moje holka, hezká, co?"

>>>

_________________

Olivka krapet nechápavě hleděla na dívku, protože prostě nechápala jak může kaktus chutnat jako banán. Vždyť banán chutná jako banán a kaktus jako kaktus, ne? "Já mám radši dýňový džus," dostala ze sebe nakonec s pokrčením ramen a širokým úsměvem, s pohledem zabodnutým do své matky jestli už laskavě se přesune zas zpátky i s jejím pitím, protože ona měla žízeň a hlad. A když se mluvilo o jídle, hlad ještě rostl, to bylo jasný, že jo. "Já když mám na něco chuť tak si to prostě vezmu a nemusím jíst nic jiného s tím, že si budu představovat tamto jídlo, které bych chtěla," pousmála se a prstíky několikrát klepla do stolu. Proč by taky měla jíst suchý chleba když má chuť na malinový šáteček? Doma měli vždycky všechno co chtěla, takže se tímhle nikdy nemusela zaobírat. "No třeba to někdy zkusím.." kývla nakonec hlavinou a seskočila ze židličky. "Počkáš chvíli? Jen si pro něco doběhnu," vesele se zazubila načež nečekala na odpověď a jednoduše se rozeběhla ke své mamce, se kterou chvíli hovořila. Nutno podotknout, že se její mamča snažila o šeptání, jenže Wendella prostě šeptat neumí. "Nestavili jsme se na té Soví poště jak jsme původně chtěli mami, ale mně už se tam nechce. Že mě tady necháš? Já tady počkám a budu hodná, fakt. No, ale ten dopis musíš Dorothy poslat, no ták," jakmile si vydupala svoje, tedy to, že mamka jí předala sklenku dýňového džusu a vydala se z lokálu pryč, vrátila se co nejrychleji zpátky na místo takovým způsobem, že skoro polovinu skleničky vylila na zem. "Mamka šla odeslat dopis mí ségře do Bradavic," sdělila jako by to snad bylo to nejdůležitější co se v téhle chvíli stalo a vyhoupla se zpátky na židli s širokým úsměvem na tváři.
"Výprask jsem nedostala, od ségry tedy jakože několik pohlavků jo, ale jinak to bylo docela v pohodě. Sice jsem jí musela koupit nový koště, tedy on to kupoval otec, ale jakože jsem ho vybírala já a tak, ale pak už se to moc neřešilo. Ta ruka bolela fakt dlouho, ale můžu říci, že jsem zvyklá na takovýhle věci. Jakože já padám odněkud pořád, furt někam lezu a takový věci, všichni z mí rodiny doufají, že mě to přestane brzy bavit, ale když mě baví lézt po stromech!" Oliva rozhodila rukama takovým způsobem, že vrazila do skleničky s dýňovým džusem a kdyby jí včas nezachytila, spadla by na zem. Dívenka se omluvně zazubila, napila se a odklidila od sebe sklenku co nejdál, protože věděla, že by se jí za chvíli onu skleničku rozbít podařilo a to už by asi dneska nepřežila. Tedy jí by to bylo fuk, ale mamča by se pak zlobila, Liv by pak měla trest a byla by naštvaná.
"Jo letos jedu poprvé, jakože teda po prázdninách. Do Bradavic taky chodí mí ségry, sestřenice a bratranec. Prý je to tam fakt megahustý, ale nikdo z nich mi nechce prozradit do jaké koleje chodí. Ani mamča či taťulda mi to nechtějí říci a dokonce ani mí tetičky a strýčkové a jednou jsem se ptala i pratety, ale stačilo mi jak se na mě podívala a radši už jsem se jí neptala. No jinými slovy už se strašně moc těším až tam budu, protože tím pádem zjistím kam oni chodí. No a kam by jsi chtěla být zařazená?" Wendy se na chvíli odmlčela, aby se krapet nadýchala, vesele se zazubila a natáhla se pro svou sklenici s pitím. "No učí, takže je to fakt hustý. Jen je škoda, že v prvním ročníku nesmíš mít vlastní koště. Já tedy nechápu proč, ale stejně si ho plánuji tajně zabalit do kufru. Přemlouvám rodiče, aby mi koupili třeba Nimbus, i když já bych se spokojila i s Kometou. Jenže oni, že mi ho nekoupí, že by to dopadlo jako posledně, a že stejně koště nesmím mít. Tak jsem si řekla, že si ho koupím sama.. Až si na něj našetřím. Jinak se tam učí i spousta jiných předmětů a já se těším i na takové Lektvary," prohodila jakmile zas sklenku odložila zpět na stůl, po tvářích se jí rozlil další úsměv a ona se neklidně zakroutila na židli. Popravdě se Olivia těšila skoro na všechny předměty, ale létání a lektvary jí asi lákali ze všeho nejvíc, protože na ostatních hodinách se přeci mává jen hůlkou a to jí přijde pěkně na prd.
Svou otázkou ohledně slimáků očividně Elizavethu zaskočila, což Olivku nijak nepřekvapilo. Ona touhle otázkou totiž překvapovala snad všechny. "Já myslela jako.. no ne rozhodně na jídlo. Já mám slimáky jako domácí mazlíčky, víš? Jakože si s nimi hraji, krmím je, venčím je.. Dneska mi nějaký chlap zašlápl Maxe, to byl můj neoblíbenější slimáček. Ale jiank jich mám doma strašně hodně, mám pro ně dokonce i na zahradě obrovský skleník," když se zmiňovala o svých domácích mazlíčcích, oči se jí úplně rozzářili a ona rozdávala ještě větší úsměvy než před chvilkou. "Jinak jsem je ještě nikdy nezkoušela, ale jedla jsem šneky. Podle mě jsou dost tuhý, ale víš co moje mamka je z Francie a tam se to prý jí. Taky jsem zkoušela žabí stehýnka a ty už mi tedy docela chutnaly," Wendella pokrčila rameny a pousmála se na Toma, který i jí přinesl tu její Děravou děravou polévku, kterou v tuhle chvíli zkoumala a snažila se vykoumat kde je tedy jakože děravá, ale protože žádný otvor na talíři nenašla jednoduše se pustila do jídla, protože i ona měla hlad.

_________________

Je jasný, že dívka nemá tušení, jaké to je žít v děcáku. Ne, že by to tam bylo tak hrozný, že bychom museli jíst suchý chléb, ale rozhodně si nemůžeme vybírat a musíme jíst to, co zrovna je. Ale nemá cenu se v tom víc šťourat, takže nad tím v duchu mávnu rukou a nechám to být. V tu chvíli holčina odběhne za svojí mamkou a chvilku si povídají. Po chvilce se dívka vrací se sklenicí v ruce a dospělák odchází. Vážně odchází? Super. Aspoň bude klid.
Ta holka je můj člověk. Stromy, lezení, modřiny a tak. V tom jsme teda stejné a tak jen souhlasně přikyvuju. "Kašli na to, co si přejou, hlavně že tě to baví, ne? Já taky pořád někde lezu a něco zkoumám." V duchu se usměju. Kdyby jen viděla mojí únikovou cestu z děcáku. To by pro ní bylo boží dobrodrůžo a pořádná prolejzačka.
Podle vyprávění to v Bradavicích bude fakt super. Jen doufám, že ta holka není šprtka a nekouká takhle na každou školu. Přeci jen já teda školu vidím jinak - jako velkou prudu. Na druhou stranu, budu se učit čarovat. Už to samo o sobě zní fantasticky. Než tam vlezu, budu si muset zjistit o tý škole víc, ať tam nejsem za úplnou blbku a hlavně ať nečučím jak vyoraná myš.
V první chvíli jsem překvapená. O žádných kolejích nic nevím. Rychle to zaženu a s nadhledem odpovím: "Já nevím. Asi je mi jedno, kam mě zařadí. A kam bys chtěla jít ty? A je nějaká kolej, kam bys nechtěla?" Tak trochu doufám, že se holčina víc rozpovídá o kolejích a trochu mě zasvětí. Ale když ne, tak se pak zeptám Robinsonky. Ta mi to určitě řekne. I když asi nejdřív až tak za týden, protože na mě bude večer dost naštvaná. "A když nemůžeš mít vlastní koště, to ti ho tam jako půjčí?" Pokud jo, tak to bude skvělý. Budu si moct vyzkoušet lítání. Vlastní koště stejně nikdy mít nebudu, tak aspoň takhle. Jooo. Už abych tam byla. "Lektvary? To jako budeš míchat třeba nápoj lásky? A..." Nadechnu se k další otázce, ale nedořeknu jí. Nechci působit jako někdo, kdo v životě pořádně o Bradavicích neslyšel. Takže nahodím zpátky mód dívka nad věcí.
Pobaveně se rozchechtám. Směju se celkem dlouho, protože tohle byl vážně dobrej vtip. Přišlo mi divný, že by si takováhle holka libovala ve slimácích. Fuj, to přece musí být hrozně odporný, strčit něco takovýho do pusy. Když pak vypráví o svém skleníku a o oblibě k těmhle tvorům, úsměv mě přejde. Znám snad sto jiných zvířat, který bych měla jako mazlíčka radši. Radši jí ani nebudu vyprávět o tom, jak jsem jednou takovýho slimáka vzala a dala ho Dorotě do čaje. Hi Hi. Nebo jak jsme je sbírali na zahradě a pak je házeli přes zeď na ulici a doufali jsme, že nějakej slimák přistane někomu na hlavě.
Zaksichtím se při představě pojídání žabích stehýnek. Z mého pohledu to nemá moc daleko k samotným slimákům. Ale neochutnala jsem, tak nemůžu soudit. Zkusím navrhnout v děcáku, jestli by nám taky neudělali žabí stehýnka. Už vidím, jak se všichni tváří, až to budou jíst.
Polévka i pečivo do mě zahučely jako nic. Spokojeně se opřu o opěradlo židle, hlasitě si vydechnu a dlaní si hladím břicho. Koukám, že i má přísedící kolegyně se s polévkou příliš nepáře. Musí být taky dost hladová. Počkám, až dojí. "Co bys řekla tomu, kdybychom se potkali už ve vlaku do Bradavic? Mohli bychom spolu sedět v kupéčku. Aspoň bude nějaká sranda. A třeba nás pak zařaděj i do stejný koleje. To by bylo boží." Tak jo, už tu spolu tlacháme nějak čas a já vlastně ani nevím, jak jmenuje. Je na čase se představit. "Jo, mimochodem, já jsem Angie." Přátelsky dívce podávám ruku. "Jsi tady na Příčný často? Mohli bychom se někdy sejít a pořádně si to tu projít." Pokud se mi teda podaří zdrhnout, dodám si pro sebe.

_________________

Ta holka se fakt Olivce zamlouvala, měla podobné názory jako ona a co víc, i její záliby byly dost podobné těm jejím. Což bylo prostě cool, že jo. "No jo, jenže prateta Ethel tvrdí, že se to pro dívku jako jsem já nehodí. A prateta Ethel má vždycky pravdu. Říkaj rodiče a ostatní příbuzní," aby dala Liv jasně najevo co si o tom myslí, protočila očima v sloup, protože ona s tímhle nesouhlasila. Nechtěla se chovat jako zbytek rodiny, a možná proto obdivovala svou sestru Manon, která byla tak jiná než její sestry. Podle ní byla úplný hrdina, který si zaslouží obdiv a už se nemohla dočkat až její nejmilovanější sestra bude zas zpátky, protože jí měla fakt ráda a hlavně se jí po ní strašně stýskalo. Pravdou však bylo, že i když by Wendy měla svou pratetu poslouchat, ne vždy tak plnila, protože proč by se měla vzdát něčeho co jí baví? Vždyť i Anabelle hrála famfrpál a to i přesto, že by neměla.
"Já vlastně ani pořádně nevím kam bych chtěla být zařazená. Tedy jasně, strašně moc bych chtěla do Nebelvíru, což jsem řekla i doma, ale všichni se tak divně tvářili jako by to byla nějaká obrovská chyba, Nebelvír je prostě fajn. Jinak asi není žádná kolej do které bych nějak vyloženě nechtěla, protože třeba takový Mrzimor je strašně fajn a prý mají úža sušenky, říkali sestry. Havraspár je taky dobrý, ale tam jsou prý samí chytří lidi a já si o sobě myslím, že zas tak chytrá nejsem. No a pak tady je Zmijozel, to je prý hadí kolej. Já mám jako hady ráda, ale stejně bych víc brala ten Nebelvír," pokrčila rameny, opět upila ze své sklenky a šťastně se zazubila. Sice měla vytouženou jednu určitou kolej, ale rozhodně by jí nevadilo být zařazená někam jinam. I když ten Zmijozel se jí zamlouval ze všeho nejméně, ale i tak by to tam možná přežila. "Jednu dobu rodiče taky přemýšleli, že by mě dali do Krásnohůlek, to je kouzelnická škola ve Francii. Studovali tam rodiče mojí mamky a i když by to bylo hustý bydlet ve Francii, chtěla jsem do Bradavic," broukla po chvíli krapet zamyšleně, když už se tedy bavily o těch školách načež se vesele zazubila.
"Půjčí, ale sestra říkala, že jsou prý na nic. Proto nechápu proč si každý nemůže přivést svoje vlastní koště. Ale třeba takový brýle a rukavice, které k létání taky potřebuješ, už si koupit musíš," když tak o tom přemýšlela, bylo na čase začít přemlouvat rodiče, aby jí koupili rukavice a brýle na létání, protože ona rozhodně nechtěla mít něco po svých starších sestřičkách. Hlavně ne něco po Marianne ehm. "Jasně, že budeme připravovat i ten, ale asi až ve vyšších ročnících. Já se popravdě strašně moc těším na drmolící dryák, ten je prý fakt hustokrutopřísný. Jsem jednou totiž čmajzla ségře učebnici. Ne, že by mě to nějak bavilo číst, ale já jsem se tím prolistovala a něco mě fakt zaujalo. Taky Euforie by mohla být fakt hustá, už se nemůžu dočkat až to budeme připravovat a až to na někomu vyzkouším," Wendella se pobaveně zašklebila a o dalších lektvarech už se raději nezmiňovala a to hlavně z toho důvodu, že si jich ani víc nepamatovala, a pravdou bylo, že i na tyhle dva časem zapomene.
Slečna Howellsová chvíli hleděla na svou novou kamarádku s povytaženým obočím, protože nechápala proč se směje, ale nekomentovala to a raději se napila svého dýňového džusu, který jí už začínal pomalu docházet. Oliva popravdě netušila co je divného na tom, mít za domácího mazlíčka slimáky, připadalo jí to normální, protože slimáci byli strašně ňuňu a hlavně měli na sobě takový hustý sliz a jedli salát a spoustu dalších takových věcí. Kdyby nebylo jí, všechny slimáky by na jejich zahradě vyhubili, naštěstí už si doma na to zvykli, a pokud je netahala do sídla (což stejně dělala) nikdo to už ani moc nekomentoval. Kromě pratety Ethel, který nakonec bylo řečeno, že její zvláštní záliba přestala.
Polívku do sebe dívenka kopla vážně rychle, protože opravdu měla šílený hlad. Když tak o tom přemýšlela, nejraději by si ještě něco objednala, ale rozhodla se to nechat být, protože se určitě za chvíli vrátí mamča, půjdou domů a tam si bude moci dát své nejoblíbenější jídlo, tedy banány. "Klidně můžeme! Já tedy myslela, že budu sedět se sestřičkami, ale oni to beze mě určitě přežijí. Hlavně pak s nimi budu moci trávit skoro každý den ve škole což bude úplně úžasný. A to by bylo fakt dobrý, kdybychom byly spolu v jedné koleji!" Odsouhlasila to s širokým úsměvem a rychlím kýváním hlavy, aby dala jasně najevo, že je pro. Sice už plánovala jak se nakýbluje k sestrám, ale tak trochu jí došlo, že její sestry stejně nebudou sedět spolu, takže by si jedině mohla přisednout k jen jedné z nich. "Já jsem Olivia Wendella Howells. Taťulda mi třeba občas říká Wendy nebo Liv, prateta mi často říká Wendello a ségry mě občas zlobí a říkají mi Olivo a kdy mě chce Marianne nebo Camille opravdu naštvat, tak mi říkají Olivere, což mi občas říká i mamča. Já tedy nechápu proč, protože já si jako kluk nepřijdu, ale už jsem si na to zvykla, takže mi prostě můžeš říkat jak chceš ty. No jak se to vezme, my jsme jakože ze Swansei, což je ve Walesu, ale jako čas od času se tady na Příčné objevíme, jen nikdy nevím kdy se sem rodičům bude chtít a samotnou mě pustit nechtějí," Olivka by se vážně s Angie ráda setkávala dál, ale to vše záleželo na jejich rodičích. I když tedy ona čas od času utekla pryč, jenže pak zas měla tresty a ona tresty nerada. "Ale můžu ti dát třeba naší adresu s tím, že si můžeme psát a tím pádem se i dohodnout kdy a kde se sejdeme?" Sdělila po chvilce svůj nápad a široce se na Elizavethu zazubila. Tohle přeci bylo dobrý, no ne?

_________________

No páni. Ono je těch kouzelnickejch škol víc jak jedna? Krásnohůlky zní o dost líp než Bradavice. Ale zas tam mluvej francouzsky, to bych byla úplně v háji. Jak vlastně francouzština zní? "A ty umíš francouzsky? A můžeš mi něco říct? Já jsem ten jazyk ještě neslyšela." S napětím nastražím uši, abych dívku dobře slyšela. Ať už mi něco řekla, nebo ne, nechám to už být a dál to nerozebírám. Soustředím se hlavně na Bradavice, abych zjistila co nejvíc. Nemá cenu si tu zatěžovat hlavu ještě nějakou francouzskou školou čar a kouzel.
Na názor Olivky ohledně vlastního koštěte přikyvuju, jakože souhlasím, ale ve skutečnosti jsem fakt ráda, že tomu tak není. Lepší půjčené koště, než žádné. Jenže se mi nechce hned vyprávět, z jakých poměrů pocházím a kde žiju, takže raději jen tiše souhlasím.
Teda, lektvar lásky byl fakt jen vtípek. Netušila jsem, že něco takového existuje a hlavně, že se ho budeme učit namíchat. To bude fakt cool. I když já ho stejně nikdy nepoužiju. Kluci jsou hnusní a hloupí, tak proč nějakýmu dávat nápoj lásky? "Ty víš, na koho bys nápoj lásky použila? Drmolící dryák zní fajn. Pokud aspoň trochu dělá to, jak se jmenuje, tak to může být fakt prča. Budu se ho muset naučit." Úplně vidím, jak ho dávám některým dětem od nás z děcáku. Občas bych potřebovala i umlčující lekvar. Kdo má pořád to hloupé žvanění poslouchat, že jo. Určitě budu muset prozkoumat, jestli něco takového existuje. A lektvar Euforie se naučím taky. Ten bych občas potřebovala sama pro sebe. Tahle škola, jak to tak vypadá, bude asi i k užitku.
"Hele, do toho kupéčka tě nenutím. Klidně můžeš sedět se ségrama. Byl to jen návrh. Nebo to prostě necháme až na odjezd. Buď se potkáme, nebo ne." Přátelsky se zazubím, jakože tohle je fakt jedno, když se pak budeme potkávat i ve škole. Klidně budu ve vlaku sedět sama. Jsem zvyklá být sama. Někdy je to lepší, než se bavit s těma tupounama z našeho ústavu.
Olivka. Spojím si jméno s dívčinou tváří. Krásně k ní pasuje. To si lehce zapamutuju. Nejvíc se mi líbí oslovení Oliva, ale zas tohle oslovení asi nepatří k dívčině nejoblíbenějšímu. Tak třeba to ode mě bude brát jinak. "Dobře, klidně mi dej tvojí adresu, abych věděla, kam ti napsat. Ale my se teď stěhujeme a ještě nevím novou adresu, takže nevím, kam bys mi mohla napsat." Smutně sklopím oči. Prostě nechci děcák přiznat. Je to trapný. Pak mě napadne jiná věc. "Když mi budeš chtít napsat, klidně to pošli přímo sem, do Děravého kotle. Jsem tu celkem často a Tom mi ten dopis předá." Vesele se na Wendy usměju a čekám na její souhlasné kývnutí.

_________________

Dohra:
Olivka chvilku koukala na Angie jako by netušila co to po ní chce. Mluvit francouzsky přeci neumí. Počkat. "Francouzsky? Jasně, že umím," odsouhlasila to nakonec, protože si na několik vět v onom jazyce přeci jen vzpomněla. ~"Žádný problém,"~ broukla následně francouzsky a šibalsky na Eli mrkla. "Ty umíš nějaký cizí jazyk? Já jsem se musela učit povinně," prstíky několikrát poklepala o stůl načež se zazubila.
Olivka svraštila obočí a našpulila rtíky usilovně přemýšlejíc komu by takový nápoj nalila. "Jakože to fakt nevím. Hustý by to bylo nalít třeba pratetě Ethel, protože by mě měla alespoň chvíli ráda. Pak bych to asi zkusila nalít nějaký ze sester. Taky bych zkusila co by to udělalo se slimákama, dost by mě zajímalo jestli by to na ně působilo. Taky by bylo hustý kdyby to vypil můj bratránek Jonathan nebo sestřenka Xaveria, ale víš co by bylo úplně nejhustší? Kdybych to pak nalila nějakému profesorovi, protože to by bylo prostě cool," vyhrkla krčíc rameny, protože tohle byla pro ní krapet těžká otázka. Ona by to totiž nejraději nalila do pití úplně všem, duh.
Ohledně kupéčka Wendy souhlasně přikývla. Sice už moc nechápala proč do toho plete její sestry, protože stačila zapomenout, že je zmiňovala, ale to bylo fuk. Přeci jen bylo pravdou, že by ona s nimi ráda seděla, jenže tak jediná sestřička, která by jí to snad dovolila byla Manon a i u té pochybovala.
Co se adresy týkalo, Liv chvíli koukala na Angie jako by nechápala o čem to mluví, načež se plácna do čela a souhlasně přikývla. Jasně, adresa.. Nad tím se musela opravdu zamyslet, což u ní nebylo moc obvyklé, nad tím jak jejich adresa zní. "A máš nějaký papír nebo tužku? Protože já nic po ruce nemám," nevině se uculila a jakmile Elizavetha něco sehnala, naškrábala na kus papíru její adresu. Snad. Taky byla možnost, že si dříve vzpomněla na adresu své pratety nebo na adresu svého bratrance. No, nevadí..
"Hele to je moje máma! Je to moje máma, že jo?" Dívenka krapet zvědavě natáhl krček, aby lépe viděla ke dveřím, které se otevřeli a zas zavřela za její mamčou. "Hů mamí, tadýý! Kde jsi byla? Počkej už vím.. Poslala jsi ten dopis? Poslala? Opravdu? Super! Myslíš, že ještě dneska dojde? Ne? Ale proč, vždyť to by mělo ne? No dobře, ale mně se odsud ještě nechce. Já vím, ale mamí, prosím! Vždyť tady je strašná zábava. Fakt. Jo a tohle je.. Angie, moje nová super kamarádka. Ale mně se fakt ještě nechce domů! A koupíš mi tu zmrzlinu? No tak dobře, ale aspoň čokoládu? Tak se měj a brzo ti napíšu!" Wendella se zubila na všechny strany, od dveří ještě stihla své kamarádce zamávat a pak už obě dvě zmizeli pryč.
>>>

_________________

<<<

Sybille by ve chvíli, kdy vešla do Děravého kotle, nikdo nepoznal. Díky kruté dietě ve vězení, kterou nedokázala napravit ani Sheridanova láskyplná péče, vypadala, že ji zlomí sebemenší závan větru, a její kdysi tmavé vlasy dnes zářily platinovou blond barvou. Ležérní oblečení mudlovského rázu vystřídaly pomněnkově modré šaty, které Sybille proklínala už za jejich pouhou existenci, a ani rysy tváře neodpovídaly obličeji bývalé havraspárské studentky. Nicméně její staré já se po ulicích kouzelnického Londýna jen tak procházet nemohlo, když na každém rohu visel plakát s její pohybující se podobiznou.
Přátelství se členy rebelského hnutí mělo své výhody. Přebarvit si vlasy, to nebyl žádný velký kumšt, ale zajistit, aby ji nikdo nepoznal ve tváři, to už chtělo rafinovanější metody, a hlídat si čas, kdy přestane působit mnoholičný lektvar? Sybille se navíc ani nelíbila představa, že na sebe bere podobu někoho jiného, kdo měl své vlastní známé a přátele a kdovíjakou minulost, která by jí mohla nepěkně zavařit. Měsíce experimentování a hledání přinesly své ovoce, a ačkoliv ani tohle nebylo permanentním řešením, Sybille se nemusela bát, že by ji někdo podle podobizny poznal.
V Děravém kotli nebyla podle svých vnitřních hodinek snad dvě stě let, což jí přidávalo nějaký ten rok k věku navíc, takže se pátravě rozhlédla, když vešla dovnitř, až se nakonec uvelebila v jednom stolku u zdi, který sice nebyl zapadlý, ale také nebyl ani přímo na ráně. Nos ozdobila brýlemi, protože s jejím zrakem to pořád nebylo nejlepší i přes všechna ta kouzelná vylepšení, a otevřela náhodnou stránku v Bídnících. Za čtení mudlovských knížek se naštěstí ještě nezavíralo.

_________________

<<<

Emerymu nikdo nemohl mít za zlé, že se raději stáhnul do mudlovské části Londýna. Ne že by netrávil každý volný moment na Příčné ulici, ale zdravý rozum mu napovídal, že by možná bylo bezpečnější zařídit si život ve společnosti, která se ho dřív nebo později nepokusí zavřít k příšerám, které se živily lidskými dušemi.
Zatímco jeho spolužákům z Bradavic nebránilo vůbec nic v tom, aby začali pracovat, on sám si po měsíci rozmýšlení a jednom nepříjemném střetnutí s Aidanem Thornem podal přihlášku na mudlovskou vysokou školu, a byl mile překvapený tím, že se vůbec netvářili zle na výjimečně dobrý průměr z neurčité školy kdesi ve Skotsku. Výsledky OVCE byly evidentně validní i v mudlovském světě. Pravděpodobně díky nějakému kouzlu. Nevadí.
V tuhle chvíli tedy Emery trčel v Děravém kotli, zabalený do moc velké mikiny, hryzal si palec a soustředěně zíral do knihy, protože když už se sakra na tu RCA dostal, tak se nenechá vyhodit. Co by si o něm myslel zbytek Havraspáru. Zatím to byla příjemná kombinace chemie a historie, která mu k velkém roztrpčení ostatních studentů nedělala přílišné problémy, a co teprve ta praxe! Ať už šlo o archivy mudlovské nebo kouzelnické, Emery miloval knihy, první návštěva Metropolitních archivů v něm tedy vyvolala nadšení hodné fanouška Star Treku, který se dověděl, že Leonard Nimoy vstal z mrtvých.
Jediná nemilá věc na celé situaci byl fakt, že do sebe během posledních dvou dní nalil takové množství kávy, které by ho pravděpodobně mělo zabít, a trochu se mu třásly ruce. Na druhou stranu, možná se stihne celou tuhle knihu naučit nazpaměť, než půjde ke zkoušce.
Čas od času zvednul pohled od stránek, aby si zrekapituloval, co se do hlavy pokoušel nacpat, a nepřítomně přejel očima okolí. Něco bylo špatně, došlo mu, když mu kdesi v hlavě začala hryzat jakýsi mlhavý pocit nespokojenosti. Co bylo špatně?
Chvíli nepřítomně zíral na světlovlasou ženu u jednoho ze stolků, a zoufale se pokoušel přijít na to, co je mimo - došlo mu to až po několika dlouhých minutách. Tahle gesta znal. Moc dobře. Emery zaostřil na přebal knihy ve víře, že mu prozradí o něco víc, a dospěl k názoru, že to jsou Hugovi Bídníci. Jak se to říká? Jednou je to náhoda, dvakrát nehoda, potřetí... No, s tím, jak upřeně na záhadu s Bídníky zíral, by vůbec nebylo divné, kdyby si ho všimla.

_________________

Sybille téměř nevnímala řádky textu, protože už knížku znala víceméně zpaměti, nicméně pro mudlovské intelektuály nebyl lepší symbol revoluce. Teprve po chvilce jí došlo, že to mravenčení na kůži způsobuje pohled mladíka, který seděl o pár stolů jinde. Sybille nakonec zvedla hlavu, aby zjistila, kdo ji to tak upřeně pozoruje, a v ten okamžik jí spadla brada na stůl. Rychle však pusu zase zaklapla a nevěda, jak reagovat, se posybillovsku usmála. Jak dlouho Emeryho neviděla? Muselo to být dlouho. Věděl vůbec, že strávila nějakou dobu v Azkabanu? Že si prožila strastiplnou cestu zpět do Londýna po boku jejich úžasného spolužáka Thornea? Oplácela mu pohled tak dlouho, dokud si Emery sám neuvědomil, že by měl zvednout zadek a jít se zeptat, proč na něj ta neznámá tak kouká. Tohle bylo jedno z mnoha úskalí změněné podoby. A upozornit na sebe tím, že by za ním zašla sama? Kdoví, jestli by se s ní nehádal, že ji nezná, a celou tu rošádu ještě nesabotoval.
Ostatně bylo strašně smutné, že zhudebnění se měli Bídníci dočkat až o tři roky později. Rozhodně by jí to celou věc ulehčilo. Do you hear the people sing, Emery?

_________________

S tím, jak podezíravě Emery zíral, by bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by se světlovláska neotočila. Když jste někoho propichovali pohledem dost dlouho, začal se ošívat - ne že by v tomhle ohledu měl Emery moc zkušeností, ale četl studii, a... no. Většinu věcí, které věděl, měl naučené jenom z teoretické stránky.
I když Emery často v lidské mimice trochu tápal, šok si dovedl přeložit bez problémů, a, no, když na vás někdo zírá, většinou z toho jste nevrlí, ne překvapení. Pak ho o tom, že se skutečně dívá na Sybille, přesvědčil úsměv, který důvěrně znal. Byla koneckonců svého času jeho nejlepší kamarádkou, a lidi, kterým byl ochotný přišpendlit tenhle titul, většinou rozpoznal mezi stovkou dalších. Dobře, ne, když se takhle moc snažili vypadat jinak.
Co nejnenápadněji - na Emeryho to byl docela úspěch, nepřerazil se o nohu stolu, nerozsypal papíry založené v knize, dokonce ani nepřevrhl židli! - se tedy zvednul a přesunul k člověku, který byl stoprocentně Sybille, nikdo mu to nemohl vymluvit.
Sesunul se na volnou židli a pustil knihu na stůl - vypadala trochu jako salát, kolik papírů s poznámkami v ní bylo nacpaných. To ale bylo to poslední, co by Emeryho v tu chvíli trápilo. "Co tady děláš?" brouknul k Sybille a upřímně doufal, že se jeho teorie nepletla a on skutečně mluví se svou havraspárskou spolužačkou a ne někým úplně cizím.
Možná bylo dobře, že se Bídníci zhudebnění dočkali až o ty tři roky později. V tuhle chvíli by totiž Emeryho s největší pravděpodobností napadlo, že prostředí Děravého kotle možná není úplně povzbudivé, když se v něm potkáváte s hledanými revolucionáři. Koneckonců, empty chairs at empty tables...

_________________