Scarlet notnou chvíli žádné okolí vážně neregistrovala a bylo dost dobře možné, že by Attica stejně na první pohled ani nepoznala, jelikož zatím ho vždycky viděla pouze perfektně upraveného. Tudíž se jím nedala vůbec vytrhnout ze svého blaženého opojení nad naprosto skvělou snídaní, která v ní bohužel mizela skoro až světelnou rychlostí. Jídlo ale bylo něco, na co si holt potrpěla a co si nedokázala upřít, ačkoliv rozhodně nepatřila mezi ty bohem obdarované, co mohli jíst co chtěli a nic to s jejich postavou nedělalo. To Scarlet si musela občas tvrdě máknout, aby to udržela na pomyslné hranici těch správných tvarů, ale hlavu jí to zase tolik nedělalo. A vzdát se jídla? Ha, ha. Nicméně po chvilce se rozhodla upít kávy, nebo to alespoň měla v úmyslu, protože se jí naprosto nečekaně povedlo šálek převrhnout a vylít si kafe do klína. „No do ---,“ zaklela peprně a nahlas, jak se na mladou dámu naprosto neslušelo. Bylo jenom štěstí, že ta káva už stačila alespoň trochu vychladnout, jinak by nejspíš jančila o něco více. Takhle po chvíli s nabručeným výrazem vylovila hůlku a pokusila se o Pulírexo. Pravděpodobně jí kouzlo nevyšlo, ale pokud ano, na chvíli si dovolila spokojený úšklebek. Pokud nevyšlo, asi Scarlet nezbylo nic jiného, než se zvednout a dojít k hostinskému, aby jí z té šlamastyky pomohl, každopádně by za ním mířila tak jako tak, i kdyby si jenom měla objednat nové kafe, protože začínat den bez šálku kávy, to byl přece hřích, ne? Zkraťme to, beztak šlo hlavně o to, že když se pak Scarlet chtěla vrátit ke svému místu, koutkem oka zachytila známou tvář, ačkoliv ještě udělala pár kroků, než si uvědomila, že skutečně šlo o Attica. Zastavila se v půlce kroku a pak nejspíš chvíli vypadala děsně vtipně, protože začala couvat, až bylo s podivem, že se tam nerozplácla na zemi. „Teda, mít na sobě třeba ještě takové sluneční brýle, tak vás vůbec nepoznám,“ broukla Scarlet tlumeným hlasem, jakmile se jí povedlo k Atticovi přitočit, přičemž zkroutila koutky úst do úsměvu. O něco důkladněji si pana bystrozora prohlédla a musela seznat, že mu to v mudlovském slušelo, možná až moc. Ono muži v uniformách měli svoje kouzlo, o tom žádná, ale v Atticově případě i obyčejné, ničím nezajímavé mudlovské oblečení dělalo divy. „Dobré ráno, mimochodem,“ věnovala mu pak pozdrav a další úsměv. Scarlet ho popravdě ale nechtěla dlouho zdržovat, určitě měl vlastní program nebo práci, nicméně jí to nezabránilo v tom, aby ho alespoň nepozdravila, no ne?

| +

Mimo herně:
Pulírexo; naučeno, +4

Scarlet Crane rolled 1d10:
1

Kostky, jste nejlepší!

_________________

Atticus se skoro nudil, protože poslouchat dva lékouzelníky, kterak se baví o nevděčnosti svojí práce, to bylo i na něj moc. Jestli měl někdo nevděčnou práci, byl to on, protože takhle si svou bystrozorskou hlídku nepředstavoval. Kdyby si alespoň mohl dát tu ohnivou…
Jeho pozornost si brzy získal Scarletin výkřik, takže jejím směrem stočil pohled, který se o vteřinu později rozjasnil poznáním, když se mu vybavilo, čím je mu dívka povědomá. Chvilku mlčky pozoroval její snahu o vyčištění skvrny od kávy, a když jí kouzlo nevyšlo dle představ, utekl mu drobný úsměv. Protože byl ale v práci a nechtěl zrovna ji zatahovat do ministerských záležitostí, nechal ji okolo sebe projít bez poznámky. Po očku ji však pozoroval jako správný slídil, který našel mnohem zajímavější cíl než duo lékouzelnických trosek. Scarlet si ho však nakonec všimla sama. A on se zastyděl za to, že na sobě má tričko s potiskem nějaké mudlovské kapely, a že nevypadá zrovna dvakrát nejlépe. Merlinví, proč mu to v tu chvíli tak ukrutně vadilo. „Dobré ráno, Scarlet,“ broukl na pozdrav, když ho oslovila, a znovu se nepatrně pousmál*. „Přišla jste se nasnídat?“ nadhodil dotaz, aby ji alespoň na chvilku zdržel ve své společnosti.

* | +

_________________

Ačkoliv Scarlet Atticovi věnovala celou svou pozornost, jeho otázku by se jí málem podařilo přeslechnout, protože v tu chvíli se jí povedlo zabloudit v myšlenkách k něčemu, co ji donutilo se jen sotva viditelně začervenat. Potichu zadoufala, že to není moc vidět, poněvadž netušila, jak by to měla ozřejmit, aniž by nahlas řekla, že zrovna jí v hlavě poletovala naprosto pubertální myšlenka, která se tak trochu týkala (ne)oblečení. Ale raději to nebudeme dál rozvádět, poněvadž Scarlet sama se za to trošku zastyděla a radši potřásla hlavou a pokusila se soustředit na to, že Atticus se na něco ptal. Naštěstí nebyla tak mimo, aby jí otázka úplně unikla, a tak posléze s úsměvem přikývla. „Snídaně, no. Mamka mě vyhnala z domu, aniž bych do sebe stihla něco nacpat, což je samozřejmě naprostá tragédie, a tak jsem musela vzít zavděk něčím kupovaným. Nemůžu ale říct, že by mi to vadilo, tady jsem byla jenom několikrát, ale mají tu hrozně boží snídaně,“ broukla a zatvářila se trochu zasněně, protože by si klidně dala ještě další porci. Jenže to by pak odpoledně neběhala kolem domu pět koleček, ale dvakrát tolik, a to se Scarlet zrovna nechtělo. „A kafe je tu taky moc dobrý, i když být váma, tak bych si dávala pozor na hrnečky, jsou pěkně zákeřný a velmi rády uskakují z dosahu. A vůbec nejradši provokují tím, že se převrátí a vylijí obsah.“ Scarlet na Attica spiklenecky zamrkala, když mu sdělovala to „varování“ ohledně zákeřných hrnečků, a v očích jí přitom pobaveně zajiskřilo. Samozřejmě mohla přiznat, že to ona je ta nešikovná, ale proč by to dělala? Takhle se člověk alespoň pobavil. „A co vy tady?“ víceméně mu oplatila otázku a tázavě povytáhla obočí. „Čekáte na někoho, nebo jste jen přišel na ranní kávu?“

_________________

Atticus se zaposlouchal do jejích slov, ale nakonec to byla jen melodie Scarletina hlasu, kterou vnímal víc, než obsah toho, co mu povídala. Brzy se však přistihl, že ji vlastně vůbec nevnímá, a aniž by to dal ve tváři nějak víc najevo, pořádně se zaposlouchal. Stihl však jen pochytit něco o božích snídaních, což sám nedokázal nikterak okomentovat. Nikdy dřív tu totiž nebyl a nebýt bystrozorského úkolu, ani by se sem asi neodvážil. „Vážně? Prokleté hrnečky… to skoro spadá do mojí branže, pokud se nepletu,“ podotkl s náznakem pobavení v hlase a i koutek mu znovu cukl do úsměvu. V duchu se však dobře bavil, jak se Scarlet pokoušela zakrýt tu malou nehodu výmluvou na zákeřné nádobí. „Bohužel tam nespadají čistící kouzla,“ ušklíbl se, když si všiml fleku na jejím oblečení, a stál před zásadním dilema, zda se ztrapnit pokusem o vyčištění nebo se ztrapnit tím, že neudělá vůbec nic. „Ale mohl bych to zkusit, i když nic neslibuju.“ Rozhodl se nakonec pro džentlmenskou verzi ztrapnění, kterého se ve vší upřímnosti děsil. Protočil hůlku, která se mu jako zázrakem objevila v ruce, mezi prsty, a namířil s ní na skvrnu. „Pulírexo!“ šeptl, jelikož nechtěl přitáhnout nechtěnou pozornost, kdyby kouzlo selhalo. Pokud neselhalo, spokojeně hůlku schoval, pokud selhalo, zatvářil se omluvně, a byl rád, že na něm nebylo vidět, jak trapně si v tu chvíli přijde.
„Já… vlastně jsem tu pracovně,“ zamumlal. Nechtěl to zmiňovat, ale nechtěl ani lhát, protože se to neslučovalo s jeho přesvědčením o tom, že lež má krátké nohy. Kupodivu mu nebylo jedno, co by si o něm Scarlet pomyslela, kdyby jí zalhal, a ona pak zjistila, že tu vlastně dělá uši ministerstvu. Zároveň ji tak upozornil, že pokud nechce, aby něco slyšel, měla by se postarat o to, aby to neslyšel. Jen takovou věc nemohl pronést nahlas.

| +

Mimo herně:
Pulírexo (+4, potřeba 10)

Atticus A. Tremlett rolled 1d10:
4

_________________

„No vidíte to, to byste měl ty uličníky řádně prozkoumat!“ prohlásila Scarlet s pobaveným úsměvem, když Atticus pronesl, že prokleté hrnečky skoro spadají do jeho oboru. „Člověk si chce v klidu užít kafe a ten hrníčkový potvorák mu to prostě nedopřeje… málem bych měla zkažené ráno!“ povzdechla si posléze a zakroutila hlavou jakože to není možné, ale vzápětí se už opět usmívala. Trošičku jí vystoupalo obočí vzhůru, když se Atticus zmínil o čistících kouzlech, protože popravdě na to, že jí na oblečení stále zářil flek od rozlité kávy, stačila v jeho přítomnosti už dočista zapomenout. A popravdě se zatvářila ještě překvapeněji, když se jí mladý pan Tremlett pokusil pomoci. A ačkoliv se mu kouzlo nakonec nepovedlo, Scarlet nemohla popřít, že ji to potěšilo, a tak nebylo divu, když Atticovi věnovala jeden ze svých nejhezčích úsměvů. „V tom určitě mají prsty ty hrnečky, určitě to kafe v nich je zakleté tak, aby se jen tak lehce nedalo odstranit,“ zarozumovala pak, snad aby se pokusila Atticovi zvednout náladu, ačkoliv nebylo na první pohled vidět, že by ho ten neúspěch nějak vzal. „Ale děkuju,“ broukla pak znenadání vážně a znovu se zatvářila vděčně.
„Ah,“ vypadlo z ní pak, když jí Atticus prozradil, že je tu vlastně pracovně, a v tom jediném zvuku se dalo snadno rozeznat, že s lehkostí pochopila jeho nevyřčené varování. Ona se na to Scarlet možná někdy nezdála, ale i když její školní známky se pohybovaly v rámci průměru až podprůměru, hloupá nebyla a většinou si snadno dokázala dát jedna a jedna dohromady. Každopádně se pak zatvářila trochu rozpačitě až nejistě a zrakem zakroužila po místnosti, než nakonec skončila pohledem opět u Attica. „Měla bych se odklidit pryč? Nerada bych vás rušila nebo… nějak jinak mařila váš pracovní zápřah,“ broukla nakonec a tázavě nadzvedla obočí. No, na to jak ještě před chvílí plánovala, že to bude jen krátká zastávka, se jí teď tolik už odcházet nechtělo. Ale vtírat se nechtěla.

_________________

„Nejsem si jistý, jestli jsme ve škole probírali démonická posednutí porcelánu. Možná jsem zrovna v tu chvíli chyběl,“ oznámil jí a tentokrát mu koutek rtů cukl do pobaveného úsměvu. Vážně si tu povídal s nečistokrevnou puberťačkou o posedlém porcelánu? Za to určitě nebyl placený. Možná kdyby se někdy čajová konvice rozhodla pokousat jeho otce, sám by za takovou podívanou naopak zaplatil.
Atticovi kouzlo nevyšlo a byl jen rád za to, jak skvěle se uměl v podobných chvílích přetvařovat. Hanbou by se nejraději propadl do země, a tím víc, když se Scarlet ten jeho pokus pokusila svést na nezbedné hrnečky. Nicméně ho potěšilo, že se mu nezačala posmívat, což by spousta jiných lidí v podobné situaci udělala. „Opravdu ďábelská stvoření, ty hrnečky,“ pousmál se vděčně, což byl výraz, který se v jeho tváři obvykle nevyskytoval. Možná jednou za sto let.
Popravdě, poslední, co by si Atticus přál, byl Scarletin odchod. „Zůstaňte,“ zadíval se na ni a pak rychle dodal: „Jestli chcete, samozřejmě. Nic nemaříte,“ ujistil ji, ačkoliv spíš doufal, že mařit bude. „Jste naopak na nejlepší cestě k tomu, abych do reportu mohl uvést, že jsem si ničeho nekalého nevšiml. Až na ty hrnečky,“ mrkl na ni. „Můžu vás na něco pozvat?“

_________________

Ačkoliv bylo téma prokletých hrnečků nepochybně zábavné a vystačilo by jim na několik hodin, pokud by se snažili, Scarlet se už dalších komentářů zdržela, protože i jí bylo jasné, že vtipné to je jenom chvíli a nic by se nemělo přehánět, bylo lepší to utnout včas. A tak Atticovi věnovala jen pobavený úsměv, který se pak změnil na onen vděčný, když došlo k tomu pokusu o vyčištění její kávové skvrny. Ani tohle už víc nerozmazávala. Atticus sice nemusel dávat najevo, že se za svůj neúspěch styděl, ale Scarlet si dokázala představit, že selhání takto jednoduchého kouzla člověka prostě nepovzbudí. Však si tím sama prošla tolikrát, že nakonec na to rezignovala, smířila se s tím, že prostě holt nemá na kouzlení asi pořádný cit a naučila se nespoléhat jen na hůlku. Radši.
Scarlet možná trošičku překvapilo, že Atticus stál o to, aby tam s ním zůstala, ale jinak, než mírným úsměvem to najevo nedala. „Já v podstatě nikam nepospíchám, tak bych se mohla chvíli zdržet,“ broukla s přikývnutím, než se nakonec posadila na stoličku vedle, aby tam jen tak nepostávala. Po prohlášení, že by díky ní mohl do svého hlášení zanést, že žádnou nekalou činnost nezaznamenal, si Scarlet Attica pátravě prohlédla. Samozřejmě už z předchozích dvou setkání na plese a následném semináři si odnesla poznatek, že Atticus nepatří mezi ty ortodoxní ministerské trouby, ale stejně. „Děkuji za nabídku, ale ne, kafe jsem si už stačila koupit nové a myslím, že po ničem jiném netoužím,“ zdvořile odmítla Atticovo pozvání a nejistě se usmála. Třeba někdy příště, dralo se jí na jazyk, ale pro jistotu se udržela a nic neřekla. Kdo ví, jestli k nějakému příště vůbec dojde. Scarlet chvíli mlčela a pohled upírala na šálek, který se před ní posléze ocitl, než posléze stočila zrak zpět na Attica. „Nebudete mít v práci problémy, když se vrátíte s prázdnou?“ nadhodila pak myšlenku, která jí začala hlodat v hlavě už před chvílí, jen se ji neodvážila hned pronést a raději nejdřív odpověděla na to pozvání. Ale teď jí to nedalo.

_________________

Atticus byl rád, že se Scarlet rozhodla ještě chvíli zdržet a na rtech mu vykvetl nefalšovaný úsměv. Kupodivu mu při tom nepopraskal obličej, jak se mnozí obávali, a co bylo snad ještě horší, on mu ten úsměv i docela slušel. Pak ale stejně zase rychle zmizel. „Dobře. Třeba někdy příště,“ řekl nakonec za ni, aniž by tušil, že o něčem takovém uvažovala. Klidně ho mohla nařknout z nitrozpytu, ale Atticus se k ničemu takovému nesnižoval, pokud to nebylo vyloženě nutností. A Scarlet… merlinvíproč zrovna u ní by se nitrozpytu nedopustil ani ve chvíli, kdy by mu to nakázal sám ministr.
Svou otázkou ho Scarlet překvapila a sám nevěděl, co by jí na to měl odpovědět. Bylo by podezřelé, kdyby v době nepokojů přišel s prázdnou, ale na druhou stranu by si mohli gratulovat, že se nic nekalého neděje. A pokud děje, tak někde jinde. Proto pokrčil rameny, protože si svou odpovědí nemohl být v žádném případě jistý. „Můžu jim říct, že noční šichty v nemocnici jsou náročné, a že tu podle všeho mají dobré kafe. Víc jsem nezjistil.“ A taky po ničem nepátral, dodal pro sebe v duchu.
Atticus by si ani nevšiml, že se připozdilo, kdyby se do hospůdky nezačali trousit doktoři na kafe před noční směnou, což znamenalo, že už měl být dávno zpátky na ministerstvu. „Budu vás muset opustit, Scarlet,“ broukl omluvně a samotnému se mu ani trochu nechtělo. Tisíckrát raději by si tu povídal o nevyvedených hrnečcích, než aby musel sedět u jídelního stolu se svým otcem a tichou matkou. Rodinné večery bývaly za trest. „Nemám vás někam doprovodit? Je docela pozdě,“ podotkl, když už zaplatil a svezl se ze židle. Měl pochybnosti o tom, že by Scarlet uvítala zrovna jeho doprovod, ale pokud souhlasila, doprovodil ji, kam jen chtěla. Pokud ne, rozloučil se, a zmizel na ministerstvo podat hlášení, že se v Duze nic podezřelého nedělo.

>>>

_________________

Dobře, úsměv Scarlet neočekávala. Tedy, zvykla si na ta drobounká povytáhnutí koutků, taková sotva patrná, že je měl šanci zahlédnout jen člověk, který Attica pečlivě pozoroval. Tohle nebylo sotva viditelné pousmání, tohle bylo něco, při čem by se Scarlet možná podlomila kolena, kdyby se zrovna neposadila. A byť nakonec trval jen chvíli, Scarlet na Atticovi ještě chvíli setrvala pohledem a donutila se odtrhnout zrak až ve chvíli, kdy prohlásil, že ji na něco pozve třeba někdy příště. Což samozřejmě na chvíli Scarlet donutilo zapřemýšlet nad tím, jestli jí v tu chvíli nečetl myšlenky, ale určitě se neměla k tomu, aby ho z toho obvinila, zvlášť když by to k ničemu nebylo. „Třeba,“ broukla nakonec s úsměvem a jen tak tak se udržela, aby nedodala, že by za to byla moc ráda.
Na Atticovu odpověď na její otázku Scarlet pouze přikývla. Tedy, už už se nadechovala, že dodá ještě něco, nicméně nakonec si to odpustila. Nechtěla do toho tématu moc zabředávat, navíc si nechtěla kazit příjemné chvilky ve společnosti někoho, koho si za těch pár setkání stačila docela oblíbit. No a jak to tak ve společnosti příjemných lidí bývá, čas utíkal mnohem rychleji, než by si Scarlet přála, a tak Atticovo prohlášení, že ji už bude muset opustit, vyvolalo na její tváři menší zamračení. Jen na chvíli, pak ho opět vyhladila mírným úsměvem. „Co se dá dělat,“ pronesla posléze, načež odmítavě zavrtěla hlavou. „Jste nanejvýš pozorný, ale není to potřeba,“ hlesla a omluvně se usmála. Nebylo to tak, že by Scarlet o jeho doprovod nestála, ale… ale. Zase nepatřila mezi ty, kdo něčeho využívali jenom proto, že mohli nebo že se to nabízelo. „Ráda jsem vás viděla,“ broukla Scarlet na rozloučenou a věnovala Atticovi poslední pohled. Jakmile zmizel pryč, i ona nakonec zaplatila svou útratu a vyšuměla z hospůdky ven.

>>>

_________________

<<
Jeremiah se vracel ze své kanceláře, kterou si na začátku měsíce v jedné z místních domů zaplatil, protože představa trávení času ve vlastní pracovně, ve vlastním domě a s vlastní ženou přes léto ho s koncem školního roku začínala čím dál více děsit. Situace byla nesmírně složitá, možná se s Moreen na oko usmířili, když se malá Meredith Jeremiahovou nepozorností téměř utopila, a možná to usmíření oba myslela naprosto upřímně, ale popravdě to od té chvíle mezi nimi vázlo a nedokázali se bavit tak bezstarostně, aniž by nezabloudili řečí k něčemu, co mezi nimi vyvolávalo hádku. Jediné štěstí, že Jeremiah pracoval v Bradavicích a netrávil čas doma, korespondence se omezila pouze na povinnou ohledně ratolestí a případně nových obleků, protože těch měl Jeremiah obrovskou spotřebu a neustále po své ženě požadoval nové a nové oblečení. Módu zbožňoval, to ho naučila právě Moreen, avšak to byla všechna náplň dopisů manželů Van Helmontových.
A teď, ač téměř před rokem nastupoval do Bradavic a přemýšlel nad tím, zda nedělá chybu a nebylo by na čase po těch dlouhých šestnácti letech pracovat z domova, ostatně do Bradavic nenastupoval kvůli penězům, tich měli Van Helmontovi dostatek, teď se měl po konci školního roku domů vrátit a pouze pomyšlení na to, že se bude svou manželku celý den vídat někde v domě, dívat se do těch dvou hlubokých hnědých očí a za nimi bude číst všechno to zklamání, které k němu teď měla, ho silně znervózňovalo. Radši se rozhodl nezatěžovat ženskou labilitou a zařídil si kancelář v Londýně. Chtěl mít klid, přes léto měl v domě pět ženských, to se prostě nedalo unést. Za pár let, až doroste i Amanda s Meredith, bude Jeremiah asi největším odběratelem lektvarů proti početí, pokud nechtěl být v tak mladém věku dědečkem nebo nechtěl mít další holku. Meredith byl rok a půl a pořád ho štvalo, že se mu nenarodil syn, po kterém tolik toužil a kterého tolik potřeboval. Uměl černou magii, byl v ní opravdovým přeborníkem a přesto si to nedokázal zařídit, nevěřícně nad tím zakroutil hlavou. Promluvit si s Moreen, zda by nechtěla mít další dítě, se ani neodvažoval. Pokud by pominul fakt, že ho žena v myšlenkách nestahovala z oblečení, ale rovnou z kůže a odmítala se s ním pořádně bavit, při všem celoživotním štěstím by se mu narodila dvojčata děvčata, tohle riskovat nemohl.
Trochu zoufale se zapřel do dveří od téhle irské... na konci duhy? Vyklonil se ze dveří na ulici a pohlédl na ceduli, pod kterou ho nohy donesly. Neměl být na konci duhy poklad? Nepotřeboval truhlu mincí, stačil mu prostě syn. S lehkým přikývnutím pozdravil obsluhu a usedl k prázdnému stolu. Kostičkované sako, zelenomodré, si přehodil přes židli vedle sebe, upravil si límeček bílé košile a zvědavě nakoukl do menu. Pokaždé však, co kolem něho prošla dámská obsluha, se Jeremiah s nakrčeným obočím za štíhlou dívku zvědavě otočil. A vážně to nebylo z důvodu, že ho servírka zatím ignorovala a nedošla k němu pro objednávku. Když si po chvíli uvědomil, že nepřítomně zírá k cizí tmavovlásce u vzdáleného stolu, zhrozeně zrudl ve tvářích a rychle zabodl zrak do jídelního lístku.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám.

_________________
>> J. N. Van Helmont