[Ragnar Hjalmar L. Thorssen]

Jaren má pravdu. Do ředitelského křesla Bradavic by se skutečně hodila mladší krev, která by to všechno dala do pořádku a zbavila se té špíny, která tu vůbec nemá co pohledávat. Znechucený škleb na sebe nenechá dlouho čekat, a tak se mu opět zkřiví rty už jenom nad tou pouhou myšlenkou, že tam studuje i Selena a v budoucnu tam budou i jeho synové. Náhle mu však v hlavě blýskne jeden nápad, který je ale v podstatě dost nereálný.

„A co kdybys to zkusil ty sám? O tvých dovednostech skutečně nepochybuji, a věřím, že ty si zrovna jeden z těch, kteří by to tam dali do pořádku.“
Možná že kdyby nebyl tak odtažitý a mrzutý dodal by ke svým slovům i povzbudivé zamrkání, takhle se vzmůže jen na jakýsi chabý polovičatý úsměv, jakoby se samotné bledé rty vzpíraly proti upřímnému pousmání. Ragnar se v životě neusmíval, natož upřímně jediné co propustí do své obličejové mimiky jsou tak akorát typické úšklebky a pohrdavé úsměvy. A že má v tuto chvíli skutečně hned několik podnětů k tomu, aby jich mohl využít. Například při zmínce o dětech a domácnosti, kterou si prý umí srovnat. To je sice pravda, ale na druhou stranu by se nedalo hovořit o tom, že by doma zažíval tu pravou rodinnou pohodu. Manželka, která je jako kus ledu, že mu není schopna věnovat ani jeden upřímný úsměv a raději před ním utíká, a sami děti jej zase skoro ani neznají. A Selena? Ta je tak bezproblémová, že svého nejmladšího bratra málem vyhodila z okna.
„Zdání občas klame, příteli. Možná, že naše děti jsou klidnější než ty vaše, ale to neznamená, že je to u nás nejlepší. Ale to bys asi nepochopil, konec konců severská rodina se o hodně liší od té anglické …“
Rýpne si s přiměřenou dávkou provokativnosti, která se mu zrcadlí v ledově modrých očích, a nejspíš by svého přítele i šťouchl do ramene být z jiné společenské vrstvy, ale takhle se na něj pouze výstižně ušklíbne a krátce přikývne k vyprávění o jeho dětech. Až při zmínce o Darrelovi se pobaveně zasměje, jakoby to snad Jarenovi i přál, že má takového raubíře doma. Ale kdyby se měl přiznat, nejspíše by souhlasil se samotnou Radellou, že jsi jsou dost podobní. A to ani malého Galla neviděl, jen si ho umí dost dobře představit.
„Jsi na ně moc měkký, víš? Disciplína je to, co potřebují nejvíce. Ale stejně se vsadím, že je za tvými zády Radella rozmazluje. Ani bych se tomu nedivil, ženy jsou až moc přecitlivělé…“
Krátce zakroutí hlavou a současně se zahledí do prázdné sklenky z čirého skla. Moc dobře ví, o čem hovoří, a je si jistý, že i Leanne je na děti moc měkká a místo, aby je pořádně vychovávala tak je objímá a pusinkuje. K čemu to vlastně všechno je? City… Obyčejné city, které v tomhle světě nestojí za nic, když je každý používá jen ve svůj prospěch a jejich prostřednictvím ubližují druhým. Další úšklebek se objeví v koutcích, a ledově modré oči vyhledají přítelův pohled. To když se Jaren rozmluví dál o svých již dospělých dětech. Tak z Latrella bude bystrozor?
„Takže budeš mít dalšího člověka u bystrozorů? To vůbec nezní špatně…“
Samozřejmě, že to vůbec nezní špatně. Když se Latrell dostane na vyšší místo může toho Jaren využít, a věnovat se ne zrovna legálním věcem, a nemusí mít vůbec strach, že by o tom bystrozoři věděli, když bude mít u nich syna. Na bledých rtech se objeví jeden ze zlomyslných úsměvů, které nevěští nic dobrého ...

Už by i pokračoval dále, ale přesně v tom momentu, se otevřou dveře, ve kterých se objeví pohledná a přitažlivá žena, ve které po pár minutách pozná Jarenovu manželku. Musí uznat, že i přes svůj věk je velice charismatická, ale jako žena jeho přítele je pro něj tabu. Nikoliv, že by si s ní chtěl něco začít, on se o nic takového v životě nepokusil. Ženy byly na jeho žebřičku hodnot hodně dole, daleko za prací, mocí a penězi. A protože tu ženskou návštěvu zrovna nečekal, v prvním okamžiku je z tohoto zjištění trochu překvapený, ale do tváře se mu nedostane žádný projev emoce nebo pocitu stále působí chladně a netečným pohledem si prohlédne příchozí ženu od hlavy až k patě, snad to i vypadá jakoby, v tu chvíli oplácel tu předchozí provokaci, ale o tom už by se dalo polemizovat.
Nicméně je pořád znát, že společnost manželky svého přítele nepovažuje zrovna za vhodnou. Je na ní sice příjemný pohled, ale to mu nevykompenzuje to, že je vyrušila při důležitém rozhovoru. Ale i tak se pokusí o zdvořilé nepatrné pokývnutí hlavou, aby jí oplatil pozdrav.
„Také vás zdravím, madame. Mám tu nějakou neodkladnou záležitost, která vyžaduje moji přítomnost.“
Stručná a výstižná odpověď ženě zjevně postačila, protože se vzápětí přesune ke svému muži, kterému předá nějaké dokumenty, které si prý zapomněl. Na to Ragnar zareaguje provokativním úšklebkem, jakoby se smál tomu, že vysoce postavenému muži musí jeho manželka donášet nějaké dokumenty. Z pobavenosti však velmi rychle vystřízlivý, protože mu začne Jaren odporovat ohledně toho nesmyslného letání na koštěti a honění za camrálem. Tady už by měl muž hodně vážit svá slova, protože ačkoliv Ragnar do této chvíle působil klidně, tohle je jedna z věcí, která mu doslova pije krev. Nesnese, když mu někdo oponuje takovými názory, které považuje za scestné. Místo slov tak svému příteli věnuje pouze tvrdý a nesouhlasný pohled. Určitě by se s ním přel, ale na to teď není vhodná chvíle, když je tu Radella.

„Víš Jarene, některé věci se na čistokrevného kouzelníka nehodí, a hraní famfrpálu je jedna z nich. Pokud chceš, aby to tvůj syn někam dotáhl, než jen na nějakého … Polkne jedno peprné slovo … hráče s koštětem, měl by ses zaměřit na důležitější věci.“
Jaren určitě bude vědět co má přesně na mysli, možná že o něm občas pochybuje ale v tomhle zatím ne. Krátce se za sebe ohlédne a když zjistí, že čas celkem pokročil trochu se ušklíbne. Měl by se připravit k odchodu.

Žena v černých šatech se podívá na Ragnara a krátce mu přikývne na odpovědi. Když shledá, že vyřídila vše, co chtěla, porozhlédne se po lokále a znovu promluví. "Už Vás nebudu rušit, máte určitě co probírat," otočí se ke svému muži. "Pošli to Latrellovi do čtyř hodin, aby mu to vůbec něco k bylo," nepatrně se na něho ušklíbne, jakoby si snad vchutnávala tu chvíli, kdy má možnost využít takového tónu právě před Ragnarem, tudíž před ostatní společností. "Užijte si pobyt v Anglii, pane Thorssene. Na shledanou," plynule se na podpatku otočí a svižným, houpavým krokem se vydá ke dveřím, ke kterým natáhne ladnou ruku, nemusí se ale ani namáhat otevíráním dveří, protože se o to postará mladík, co ženě dveře otevře a podrží. Radella se na něho uculí a poté už vykročí na příčnou ulici, kde se ztratí v davu..

Jaren se dívá ke dveřím, za kterými akorát právoplatná manželka mizí, až se mu nakonec naprosto ztratí z dohledu. To se otočí zpět na svého přítele a povytáhne k němu zlehka obočí, snad v podobě varování, aby si odpustil většinu stupidních poznámek. V ruce promne formuláře, které nechá s lehkým zaduněním dopadnout na stůl a poté až k němu zvedne zrak. "Myslím, že ty nemáš ani zdaleka tušení, o čem tu mluvíš, Ragnare," pronese nakonec s ledovým klidem. Pokud si totiž Nare myslí, že ho zastraší tím, že nehodlá akceptovat cizí názor, tak to se šeredně plete. "Famfrpál vymysleli kouzelníci, nikoliv lidé. Nepovažuji to za barbarský sport, právě naopak. Něco jako dostihy v lidské Anglii.. to spíš ti šmejdi by ho neměli hrát, ale co si budeme povídat, ty by tu neměli oxidovat vůbec," zašklebí se. "U nás má famfrpál poměrně tradici, prastrýc hrával v londýnském družstvu, dokud ho potlouk nesrazil z koštěte a nezmrzačil. Já býval brankářem, i když jen chvíli, ale věř, že takové zkušenosti z famfrpálu se dětem budou hodit i v životě," zatváří se zcela přesvědčeně. "Samozřejmě, že nedovolím, aby se tomu po škole Darrel nadále více věnoval. To už bude mít jiné věci na práci. Ať si to užívá teď, dokud může, pak už bude mít smůlu," dodá a mávnutím dlaně celé téma hodí pod koberec, že s ním o tom nebude dál diskutovat. Byli by se schopni pohádat a to on nechce, ač si za svým názorem stojí a nehodlá ho měnit.

"To máš pravdu," přikývne ke srovnání rodinám. "Možná by byl také čas je vzájemně seznámit, ač se Darrel určitě bude se Selenou znát z Bradavic."

S lehkou nevírou v očích mu stoupne obočí, zkřiví tvář do nesouhlasného výrazu a lehce trhne hlavou, zatímco v ruce otáčí vysokou skleničku s čistou vodou. Odvrátí na pár okamžiků od Ragnara zrak, aby ho tam mohl za chvíli znovu vrátit. Zabodne se mu zpříma do očí a přesvědčeně zavrtí hlavou, než prohodí: "To dělá každá ženská. Leanne určitě také," zamumlá zamyšleně, i tak si ale nemyslí, že by to bylo od Radelly tak hrozné. Tohle Darrelovo chování tak zdaleka neovlivňuje, kdyby ano, hned by s tím něco udělal. Tohle je prostě v tom chlapci, ať už to sebral kdekoliv a podědil po komkoliv, bude stát hodně úsilí, aby to změnil. Pokud se to podaří..

"Dobrý tah, že?" pochválí si s nechutným úsměvem. "Musím říct, že Latrell si to vybral zcela sám, nikdo ho do ničeho netlačil, ale tahle volba se mi hodně líbí. Ten hoch má v sobě potenciál. Konečně mi také něčím udělal radost," ušklíbne se směrem k Ragnarovi a současně s tím i nad svými slovy. Nikoliv, že by teď někoho potřeboval u bystrozorů, ale třeba nastane chvíle, kdy to bude potřeba. Nakonec není od věci mít pojištěné všechny cesty. Budoucnost nikdo nezná a bůh ví, co kouzelnický svět čeká..

"Co se týká těch Bradavic, to není nic pro mě. Líbí se mi na ministerstvu, kde mám víceméně volnou ruku, ale být ředitelem ústavu?" zavrtí nad tím hlavou, to by ho ani v životě nenapadlo. Nikoliv, že by měl k dětem čistě záporný vztah, ale čeho je moc, toho je moc a takové místo není nic pro něho. Viděl by rád, kdyby tam místo Brumbála dosadili čistokrevného kouzelníka, možná tak o polovinu mladšího, než samotného Brumbála. To by ta škola už možná mohla znovu začít nabírat prestiž a ne znovu upadat a rovnat se ze zbytkem těch bezvýznamných škol. Ač každá má něco, pravda. Velice se mu zamlouvá Kruval, a kdyby bylo opravdu po něm, děti by poslal tam.

_________________

[Ragnar Hjalmar L. Thorssen]

Ledový pohled plný mrazivé odtažitosti přesměruje k odcházející Radelle. Evidentně si užívá toho, že se chová o něco mileji spíše k němu než ke svému právoplatnému manželovi, to ale neznamená, že by to Ragnar ocenil. Na rozloučenou jen pouze přikývne, načež o ženu ztratí velice rychle zájem. Ten totiž znovu padne na Jarena, sedícího přesně naproti u stolu. Zamyšleně povytáhne obočí, když si dovolí jej poučovat o důležitosti famfrpálu. On pro tenhle druh sportu nikdy nenajde pochopení, natož aby ho bral za něco víc než jen za pošetilost přihlouplých kouzelníků. Prostě si v tomhle ohledu oba muži nerozumí, a jejich názory se v tomto dramaticky rozcházejí. Co dodat? Jiný kraj jiný mrav, asi tak. Ačkoliv by se možná hrozně rád přel, a Jarenovi dokázal, jak se šeredně plete, nemá náladu se s ním zbytečně příst. Není na to ani čas, a tak se pouze výstižně šklebí, což samo o sobě na konec i stačí, aby Jaren mohl tušit, co si o něm v tuto chvíli asi tak Ragnar může myslet.

Možná proto, se pak raději odhodlá překročit k dalšímu tématu, které se v téhle situaci zdá jako nejlepší východisko. Seznámení jejich dětí. No Selena by určitě svému otci asi zrovna dvakrát nepoděkovala, kdyby ho teď slyšela říkat, že to rozhodně není špatný nápad je seznámit, aby jim to v budoucnu zajistilo lepší cestu k ... čemu vlastně? Toť otázka. Stejně to na konec může dopadnout úplně jinak, zvlášť po tom co na světlo vypluje ta skutečnost, že Darrel studuje v úplně jiné koleji než si oba muži myslí.
„Tím líp, že už se poznají ve škole, a zvláště pak když jsou ve stejné koleji. Když už jsme u toho, už si přemýšlel o nějaké vhodné partii pro Darrela? Ne že bych byl fanoušek svateb, ale je důležité svému rodu zajistit ty nejlepší následovníky, kteří se budou držet tradic a rozvinou naši čistokrevnou linku. Zvláště v této době, kdy se někteří z nás paktují s mudly a špiní tak čistou krev.“
V jeho hlubokém barytonu (v souvislosti s mudly) jde až hmatatelné cítit ta hluboká nenávist a pohrdání jakoby mluvil o lidském plevelu, který je nutno vyplenit už v samotném zárodku.
„Tak hlavně ať se pořádně snaží, možná bych mu mohl přihrát pár významných kontaktů, kdyby potřeboval …“
Nechá větu vyznít do prázdna a společně s posledními slovy začne vstávat z pohodlí židličky, což znamená, že už se opravdu chystá ke svému odchodu. Konec konců takový přátelský rozhovor taky jednou musí skončit, a to je nevyhnutelné.
„No jo, ty máš asi tak stejný mateřský cit jako já.“
Pobaveně se uchechtne a zastaví se na muži svým mrazivým pohledem, jakoby se ho němě ptal jestli půjde s ním nebo tu bude ještě nějakou chvíli obdivovat pozadí hospodského.

[Jaren H. Gall]

Vyprázdní skleničku s čistou vodou, když usoudí, že i on by měl vyrazit zpět do práce, a položí sklenku zpět na stůl. Pouze to upozorní obsluhu, že buď chce dolít nebo platit. Tentokrát za b bude správně. "Zatím nepřemýšlel," odpoví upřímně svému společníkovi, do kterého se celou dobu zabodává pohledem a vděčně mu vrací oční kontakt. "Budu tu řešit příští rok. Beztak nemám mnoho možností, pokud vím, momentálně přichází v úvahu pouze Hornovi a Willmerovi," seznámí Nara s možnostmi, které má nebo o kterých ví. Selenu nezmíní, popravdě řečeno, tahle možnost ho ani omylem nenapadne. Kdyby ho totiž napadla, byl by schopen o tom uvažovat.

"To by bylo fajn," utrousí tiše a to už pokládá na stůl několik zlaťáků s mumláním, ať si obslužná drobné nechá. Pomalu se zvedne od stolu, oblékne si sako, které sepne knoflíkem na hrudi a utáhne si úzkou kravatu. "Půjdu kousek s tebou."

Už za hlubokého ticha zamíří ke dveřím, které otevře a proklouzne na příčnou ulici, Ragnar se drží přímo za ním, a tak na něho počká, a společně zamíří na ministerstvo, kde se každý vydá svou cestou..

->> Ministerstvo kouzel

_________________

<<< Přemístění z Bradavic

Téměř konec února a na britském souostroví stále vládne vlezlá zima. Už ho to pomalu přestává bavit, ač má rozhodně zimu radši než léto, není ale zrovna nadšencem mokrého a lepkavého sněhu všude, kam se podívá. Po zádech mu znovu přeběhne mráz i přesto, že svou tvář až po nos schovává v tlusté, huňaté šále v neutrální, šedivé barvě. Límec černého kabátu se mu tyčí kolem krku, a tak mu chrání alespoň lehce týl a brání sněhu zapadat do záhybu šálu. Ruce obepnuté drahými rukavicemi z dračí kůže má nonšalantně schované v kapsách kabátu po kolena, pod kterým má společenské oblečení. Nechybí černá košile s vestičkou a úzkou kravatou, kterou si dnes i přes svou neoblíbenost vzal. Sníh ležící všude na zemi a kolem, několik louží a sem tam i bláto, zkrátka všechnu tu břečku, která se válí na zemi, proráží černými polobotkami, které byly původně čisté a lesklé. Teď se lesknou pouze od roztátého sněhu, čemuž ale sám Ebenezar neupíná pozornost. S neutrálním výrazem se rozhlíží kolem sebe a sem tam spočine zelenýma očima na tváři kouzelníka, co akorát prochází kolem něho. S mírnou skepsí se ušklíbne a zatočí do ulice, z které se dostane přímo do Děravého kotle. Lehce zatáhne za kliku, naposled se nadechne chladného vzduchu, než s mírně podmračenou tváří dveře otevře. Téměř okamžitě na něho dýchne ponurá atmosféra zvláštního prostředí.

S pevně sevřenými čelistmi za sebou zavře dveře, levou ruku si nechává stále schovanou v kapse, a a vydá se k volnému stolu v zadní části místnosti, kam dopadá více stínu než světla. Cestou už si začne rozepínat knoflíček po knoflíčku na svém kabátě. Zastaví se u volného stolu a pomalu si stáhne kabát z ramen a přehodí ho přes volnou židli. Také si stáhne své rukavice, které pohodí na stůl, a tak se ozve tiše mlasknutí pravé kůže, než se i on pohodlně usadí za stůl a vzhlédne k ženě, která už stihla přicupitat ke stolu a zeptat se ho, co si dá. Nemusí ani přemýšlet, než tiše zabrblá: "Ohnivou."

Žena stroze přikývne a vrátí se pomalu za pult, kde může připravit profesorovi z Bradavic žádané pití. Ebenezar chvíli posedává na svém místě sám, rozhlíží se kolem sebe bedlivým pohledem, kterému nic neunikne, až se nakonec ozve vrznutí dveří a dovnitř si to nakráčí středně vysoká žena. Pohledná přesně tak akorát, takže se k ní stočí několik žádostivých pohledů cizích mužů. Ona se ale chvíli rozhlíží a pak neomylně zamíří k sedícímu Ebenezarovi téměř na druhé straně místnosti. Už, když se k němu blíží, na tváři má menší úsměv, kterým se snaží zakrýt svou vnitřní obavu. "Ráda tě vidím, Ebe," ozve se za ním, dokráčí až k volné židli a posadí se na proti němu. Ebenezarovi pouze lehce stoupne obočí a v tiché odpovědi něco zamumlá.
"Nebylo těžké uvolnit se z Bradavic, když učíš?"

Před Ebenezarem přistane sklenička s alkoholem, což Ebenezarova sestra stihne počasovat mírným káravým pohledem, ale nic k tomu neřekne, místo toho si počká na odpověď. "Nebylo. Teorii mám už od učenou, takže teď už učím pouze večer. Pozorování nebe přes den z astronomických důvodů by studentům moc nedalo," odtuší ke konci s lehkou uštěpačností, kterou rozhodně nesměřoval ke své sestře Sorrel. Chytne nízkou sklenku do prstů, sestra mu s mírným přikývnutím a pár slovy odpoví, než znovu promluví Ebenezar. "Jak se má malý?" zeptá s mírně nakrčeným obočím na svého synovce, a tak se společně po chvíli ponoří do tichého rozhovoru o věcech osobních i neosobních, o věcech rodinných i nerodinných...

_________________

| +

Z prvotního nervózního rozhovoru se vyvine poměrně plynulá konverzace na nespočet témat. Není to zrovna krátká doba, co se viděli naposled. Sice spolu udržovali kontakt pomocí dopisů a dvakrát, třikrát do roka si napsali, ale to bylo tak všechno. Není lehké nalézt k sobě po tolika letech cestu, ač už to bude osm let, co ho propustili z Azkabanu a nakonec i z nemocnice, odkud se přestěhoval do svého menšího domu. Víceméně se rozhodl držet se od ostatních lidí stále trochu dál. Azkaban možná více umocnil Ebenezarovu introvertní stránku. Vlk samotář se v něm nezapře.

Pomalu se narovná v zádech a už s více uvolněným výrazem hledí své o něco mladší setře do očí. Bedlivě poslouchá vypravování a sem tam i lehce pokývá hlavou, nedovolí si od ní odvrátit pohled. Směr myšlenek se mu ubírá do minulosti, na zamlžené vzpomínky z dětství. Mimoděk se mu přitom prohloubí vráska na čele, pevně semknuté čelisti povolí pouze v momentě, když pozvedne už čtvrtou skleničku se zlatavou tekutinou k ústům a pomalu ucucne. Obvykle řeč ostatních tak nevnímá nebo se alespoň tak nezáživně tváří, ale v tenhle moment ač sice s vážnou, neměnnou tváří, hltá každé slovo. Pomalu vydechne, když Sorrel své vypravování ukončí.

"Tak takhle to bylo. Kdyby nebyla válka, možná by dnes spolu ani nebyli," promluví Sorrel k Ebenezarovi o svých rodičích a tomu zvláštnímu vztahu, jenž se už před válkou začal mírně rozpadat. "Byl si už na hřbitově?"

Oba se ponoří do mírného ticha. Ebenezar pomalu skloní pohled na hladinu svého pití, nepatrně se zamračí. Ovšem, že tam nebyl. Ani zatím nepočítá s tím, že by se tam v životě zašel podívat. Pořád má v sobě mírnou zášť. I po tolika letech. "Nebyl."

Pak už se rozhovor ubírá velmi zvláštním směrem, a tak se oba po chvíli shodnou na tom, že čas setkání byl naplněn. Ebenezar se pomalu oblékne do svého černého kabátu, natáhne si rukavice a ledabyle omotá šálu kolem krku. Zaplatí útratu za sebe i svou sestru, a pak už se s ní dokonce i s mírným pousmátím (!) rozloučí. Nakonec se i on sám rozhodne k odchodu, opustí Děravý kotel a po chvíli se trochu nejistě přemístí zpět k Bradavicím...

>>> Černé jezero

_________________

| +

[Blaine H. McKay]

Byl začátek prázdnin, sestra mu zmizela neznámo kam a ani se neobtěžovala dát mu vědět, jestli vůbec přežila školní rok. Blaine si byl celkem jistý, že na ni pár studentů muselo spáchat atentát nebo se o to alespoň pokusilo v naději, že se slečny profesorky zbaví. Jenže jak znal svoji sestru, tak to ke zklamání všech doufajících přežila. A teď si asi někde užívala s tím svým havraspárským cvokem, kterého si chtěla vzít nebo co to.
Blaine měl ale momentálně trochu jiné záležitosti k vyřízení, které byly rozhodně daleko záživnější než zmizení Lorelei nebo její šílený nápad se svatbou. Takže teď spokojeně vysedával u Děravého kotle, usmíval se, a čekal, než se dostaví jeho dnešní společník. Se Salemem se znal dobře a vždycky ho vlastně bral jako mladšího bráchu, kterého tak nějak postrádal. Ono se nebylo čemu divit, když jeho drahými sestřičkami byly dvě namyšlené ledové královny, které by se koštěte nedotkly ani špičkou svého pozlaceného střevíčku. A i když to poslední dobou vypadalo, že Rory přece jen sestoupila ze svého piedestalu o pár stupínků níž a tím i blíž k průměrným smrtelníkům, stejně by s ním nikdy nešla na pivo pokecat o famfrpálu a holkách. A přesně to měl Blaine právě dnes v úmyslu provozovat, jen co se Salem ukáže.

_________________

Vešla jsem do Děravého kotle z mudlovské strany. Byla jsem zde poprvé a tak je zde i možné seznámit s novými tvářemi, které zaručeně potkám i v Bradavicích. Kotel je velice dobré a příjemné místo, pomyslela jsem si. Přes rameno jsem měla tašku, která mě chvílemi táhla doslova k zemi. Zašla k baru, kde jsem sedla na židličku před ním. "Nová tvář. Co si dáte?" Zeptal se Tom. Podívala na lístek a hned mi do očí padla dýňová šťáva. "Prosím jednu dýňovou šťávu," řekla jsem a položila lístek. Za pár sekund přede mnou již stála šťáva. Vzala jsem si ji a šla jsem si sednout někam na světlo. Hodila jsem tašku přes židli, na stůl položila šťávu a z tašky vyndala si knihu. Četla jsem a u toho si usrkávala šťávy.

<<< Příčná ulice (Salem a Pandora)

Naštěstí tento školní rok, jehož druhé pololetí bylo asi to nejhorší, už měl za sebou a nyní už Salema čekají předposlední prázdniny. A ty si rozhodně užije plnými doušky a hlavně do sytosti.
V Děravém kotli jakoby se nejprve mírně zatmělo, když jeho vysoká postava vstoupila dovnitř lokálu, načež se po jeho boku vyrojila i modrá čupřina neposedných vlasů značící, že je Pandora neustále v patách svého bratříčka. Vysoký mladík se jen kysele ušklíbl, a aniž by modrovlásce věnoval i byť jen trochu té pozornosti pohledem zapátral po lokálu, očividně hledajíc svého dnešního společníka. Blainea měl skutečně rád, a kdyby to šlo, neváhal by ho vyměnit za svou sestru. Zkrátka si s ním rozuměl, i přesto, že je od sebe dělil nějaký ten věkový rozdíl.
„Běž si, kam chceš. Mám tu důležitou schůzku, tak neotravuj.“ Odbyl Doru, která se mezitím zmítala uprostřed nutkání vesele zakřičet a vzrušení jen co spatřila vysedávajícího Blainea, za kterým se Salem ihned vydal. „Jajíííí!“ Vypískla jako natěšené děcko s přemírou hyperaktivity i s výskokem a rovnou to napálila do protějšího sloupu. Dora je ale houževnatá dívka takže svůj nečekaný náraz přežila bez větší újmy. A Salem konečně dorazil ke stolu.
„Buď pozdraven, ty naše famfrpálová celebrito.“ Neodpustil si jemné popíchnutí a dokonce si dovolil i provokativní pousmání. Koutkem oka se pak podíval na Doru, která se k nim pro Salemovo štěstí ještě neodvážila připojit a brebentila s hospodským. „Doufám, že nečekáš moc dlouho, ale znáš ženský. Vždycky děsně zrdžují.“ Omluvil se suše, ale nebyl tak chladný jako obvykle. Blainea měl přece rád.

_________________

[Blaine H. McKay]

Blaine zvažoval, kolik piv zvládne vypít, aniž by ho to položilo, ale to už se naštěstí ve dveřích Kotle zjevila nepřehlédnutelná postava zmijozelského lamače srdcí a modrá hlavinka jeho šílené sestry. Blaine měl takové tušení, že Moudrý klobouk má koleje rozdělené úplně nějak jinak, než to škola prezentuje, a Havraspár by se měl okamžitě přejmenovat na Cvokspár. A milá Pandora mu tu domněnku hned potvrdila, když to napálila přímo do sloupu. Opatrně stáhnul ruku, kterou jí chtěl zamávat, zpátky na stůl a soucitně se na modrovlásku pousmál. Chuděrka.
„Nazdár.“ Zazubil se pak na Salema, sotva se mladík dostal na doslech. „No jo, famfrpálová hvězda, v celé své pohaslé kráse.“ Povzdechl si a nespokojeně se ušklíbl. „Takhle nepovedenou sezónu už Skotsko dlouho nemělo. Ale to je jedno.“ Mávl nad tím pak rukou. Jakmile pak Salem začal svoje zpoždění svádět na Doru, chápavě se usmál. „Víme, známe. Až moc dobře.“ Přikývl a usmál se. Mávl na někoho z obsluhy, aby jim ke stolu dovalil dvě piva, a zase vrátil svou pozornost ke kamarádovi. „Jak žiješ?“ zeptal se a pozorně si Salema změřil pohledem od hlavy až po paty.

_________________