Jarní prázdniny

>>

Donna se nechala Darrelem přemluvit na odjezd na jarní prázdniny do Londýna, s tím, že rodiče o tom sice informovala, ale jenom proto, aby si jeden den spolu s Darrelem domů sjela podívat se na své metalové miláčky. Rodičům neměla moc odvahy se podívat do obličeje kvůli tomu, že po prázdninách nebo ještě během nich plánovala odjet do ciziny, ale to by jí prvně musel přiletět dopis o přijetí, a na ten si musela ještě počkat po OVCích. Každopádně celý týden strávila s Darrelem v Londýně, kde si pod jejím vedením pronajali pokoj v mudlovském penzionu, protože nechtěla neustále řešit, jestli o nich v Kotli někdo ví a zabírat kvůli tomu dva pokoje vedle sebe, aby byli co nejvíc nenápadní. Proti Darrelově vůli si stále stála za tím, že o nich dvou nikdo nesmí vědět, protože nechtěla být zadaná a souzená ostatními, ani braná jako lehká holka. Což poněkud nesouhlasilo s tím, že jí byl názor ostatních ukradený, ale prostě to takhle pro ni bylo mnohem jednodušší a pokud Darrel chtěl, aby jejich dosavadní vztah-nevztah pokračoval nadále, musel držet krok. Takhle spolu mohli spát na jedné posteli, která byla dostatečně široká na to, aby se Donna normálně vyspala i poté, co kolem sebe ve spánku Darrel začal kopat a rozhazovat rukama, a celkově dívka působila uvolněněji a méně popuzeně po celou dobu pobytu.
To se však změnilo kdykoli, kdy se blížili k Příčné ulici, stejně jako dnes, kdy Donna, v pohodlných džínech, sportovní tmavě modré mikině a černé bundě, pustila Darrelovo rámě a trochu změnila přístup. Na Příčné ulici byli nejlepší přátelé, nic víc. Darrel musel už dávno vědět, že Donna nesnáší nic hůř, než čistokrevnou přetvářku a lži, ale v tomhle případě to byla výjimka, které se odmítala vzdát, ať viděla, že to Darrela mrzí a užírá jakkoli. Od začátku mu jasně stanovila pravidla, a dokud byl jejich bližší vztah tajný, mohli si oba užívat výhod. Jinak se mohl začít poohlížet po jiné dívce, která by mu padla k nohám a nosila by tričko s fotkou jich dvou v srdíčkovém rámečku. Pro ni za ni se po ní mohl začít poohlížet hned teď, i když věděla, že by ji to neskutečně mrzelo, o vzteku nemluvě. Darrel se jí dostal pod kůži už dávno, měla ho ráda víc než kdy jakého chlapce či dívku, a i když nebyla obeznámena s pojmem láska a vehementně si jakékoli vyšší city k němu odmítala připustit, protože neměli budoucnost, něco k němu rozhodně cítila a žárlila na ostatní holky, které se kolem něj motaly. Byla ráda, když mu dokázala udělat radost a potěšit ho, ale to neznamenalo, že by ho přestala stejně drsně shazovat, když jí to přišlo na jazyk a Darrel potřeboval uzemnit. Už takhle se od Vánoc svým způsobem změnil, víc si věřil, což Donna dokázala ocenit, ale stejně tak si dokázala dávat pozor, aby jeho ego nepřesáhlo unesitelné meze.
"Tak pojď, doufám, že máš hlad," pobídla ho s lehkým úsměvem, protože dopoledne strávili procházkou po Londýně a ona byla hladová solidně. Ode dveří pozdravila Toma a přejela pohledem po lokále, kde se naštěstí právě nenacházel nikdo známý, a tak se mohla trochu uvolnit. Sama tak úplně nevěděla, proč jí na tom pořád tolik záleží, ale záleželo a Donna se tím řídila. "Musíme se pak dojít podívat do Potřeb, chci zkusit upravit Nimbus tak, aby se při letu tolik nezmítal. Nezatáčí úplně bezchybně, hlavně ve vyšší rychlosti..." nadhodila vážně a trochu nakrčila obočí, zatímco pohledem brouzdala po krátkém jídelním lístku.

_________________

Jarní prázdniny

>>

Darrela tenhle nápad s Londýnem napadl krátce před prázdninami, takže ani neměl moc času Donnu přemluvit, proto musel vynaložit dvakrát tolik úsilí než normálně. Donna nakonec souhlasila, čímž Darrelovi udělala druhé Vánoce, protože od té chvíle se do Londýna neskutečně těšil. Skoro nemohl dospat... pro vysvětlení se snad hodí říci pouze to, že Darrelovi všechno to utajování a tajné stýkání lezlo už dávno krkem a zamyšleně jednoho dne přemýšlel, jak Donně opatrně sdělit, že takhle by to teda nešlo. Obával se, že mu Donna řekne, že pokud to nechce takhle, nemusí spolu být vůbec a právě to ho většinou zdrželo od toho, aby se dívce vzepřel. Bylo zbytečné ukazovat, že se mu to nelíbí a že ho to užírá, protože to Donna moc dobře věděla a stejně to nic nezměnilo. Takže ho napadlo, že změna prostředí by mohla oběma prospět a že by spolu byli alespoň chvíli normálně, když by byli v Londýně a ne ve škole plné lidí. Když však s Donnou začal onen nápad více dopodrobna rozebírat, uvědomil si, že domů se rozhodně vracet nechce a že bydlení v Děravém kotli nepřipadá v úvahu. Darrel se o proti Donně s dopisem rodičům vůbec neobtěžoval, protože v tomhle ohledu k nim neměl žádnou povinnost, když si ubytování v mudlovském penzionu platil s Donnou na půl ze svých našetřených peněz z léta, navíc dost střízlivě počítal s tím, že buď by mu rodiče tenhle výlet zatrhli rovnou, nebo by mu přikázali vrátit se domů. I kdyby ho třeba z toho nádraží měli domů odtáhnout. A že by toho byli schopni.
Své rodiče proto hodil za hlavu, i když by ho možná z fleku vydědili, kdyby se dozvěděli, že Darrel bydlí v mudlovském penzionu s čistokrevnou holkou, která má slabost pro mudlovskou techniku, ale tímto se naštěstí nemusel zaobírat. Naopak si každý den prázdnin náležitě užíval, když už v Bradavicích Donně svou náklonnost řádně předvést nemohl, tentokrát to hodlal všechno vynahradit. Také si pořídil Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak okouzlit čarodějky, protože opravdu nehodlal nic podcenit. A upřímně, byl dost mile překvapen, když si všiml, že Donna se chová o dost odlišně než v Bradavicích, kde neustále dávala pozor, aby je někdo spolu nezahlídl a nezačal si něco domýšlet. A těžko říct, kde se v něm za poslední dobu vzalo tolik citu, zda to bylo tím otřesným létem, které prožil, nebo tím, že Donna měla cítění v mínusu a on tím ten vztah musel vyvažovat, ale skoro se potutelně tetelil štěstím, když šli spolu ruku v ruce po Londýně. Což se mimochodem zase tak moc často nestávalo, protože Darrel na klidné (a nudné, že ano) procházení moc nebyl, takže kolikrát běhal deset metrů před Donnou jako malé dítě a prohlížel si místa, která v životě neviděl, nebo bez studu mluvil s lidmi, které neznal. Líbilo se mu, že byl v mudlovské části, kde ho nikdo neznal a kde nemusel nic řešit. Sice ho dvakrát zastavila ta mudlovská policie, na kterou Darrel vyjeveně koukal a situaci musela zachraňovat Donna, ale jinak se nic vážného nestalo. Tenhle život se mu zkrátka zamlouval a bylo to znát, nejednou si posteskl, jak by to asi vypadalo, kdyby se Donna takhle normálně chovala i v Bradavicích.
V čistém světle modrém tričku, trochu větších džínech s páskem a rozepínací mikině s kapucí kráčel s drobným úsměvem vedle Donny a ani neprotestoval, když se z něho zničeho nic vyhákla a celá se napnula. Sice tady v kouzelnické části byli teprve podruhé za celý týden a na poprvé se Darrel dost divil, ale to mu Donna vysvětlila, takže teď pouze potlačil nutkání protočit očima a mlčky Donně předal cigaretu, o kterou se dělili.
"Stejně mám takový blbý pocit, že bysme sem chodit dneska neměli," zašklebil se a vydechl dým. Poprvé v životě byl u mudlovského kadeřníka, kam však dotáhl Donnu sebou, protože se bál... jak on to komentoval přesně: "aby mě nepodřízl tím stroječkem," a nechal se pořádně na krátko ostříhat, přičemž sebou neustále šil a tvářil se vyděšeně k smrti, protože... hej holící strojek, to viděl poprvé v životě! "Nemohlo mi to nějak poškodit mozek?" ptal se potom a Donna se mu strašně smála a odpovídala, že už se asi stalo, když byl schopen takovou otázku položit. Takže byl na krátko, Donnu převyšoval a na pravé straně tváře si pěstoval dva první vousy. Donna mu celý týden provokativně vyhrožovala, že mu je ve spánku vytrhne nebo ustřihne a Darrel na ní vždy s nakrčeným nosem vyplazoval špičku jazyka. "Víš jak... kdybysme narazili na tvý rodiče - mimochodem si nás už taky mohla seznámit, když jsme tam včera byli - tak v pohodě, ale na mý? To bys nepřežila ty a ani já," zadíval se na ní smrtelně vážně, než se pobaveně zakřenil a drcl do ní ramenem, než vklouzl do děravého kotle.
"Že se ptáš. Pořád čekám na den, kdy mi uvaříš, když už spolu tak pěkně sdílíme jeden apartmán," provokoval opět s úsměvem od ucha k uchu, než si sedl k prázdnému stolu a rychle se natáhl po jídelním lístku, ale Donna byla první. Tiše něco zamumlal.
"Tak on by se nezmítal, kdyby na něm seděl někdo, kdo ho umí řídit, že jo?" houkl jen tak a zasmál se. Užuž chtěl natahovat ruku, aby dívku zlehka poplácal po dlani a ona si to nevzala tak vážně, ale naštěstí si to včas uvědomil, a tak sklonil hlavu a s nakrčeným čela se zakřenil. Zatímco Donna s přepínáním těchto rolí - kamarádka/partnerka očividně neměla problém, Darrel s tím měl problém už od začátku a často ho na to upozorňovala. Ale co se dalo dělat, ona si to usmyslela. Zničeho nic se natáhl a vytrhl Donně jídelní lístek z rukou. "Co budeš dělat v létě? Mohli bychom někam jet... třebaaa... pod stan!" vyhrkl a zpoza lístku zvedl k Donně pohled, než se rozesmál a opřel se o lavici, v níž seděl, "jsem se nedávno bavil s Maeve a říkala, že s Leslie pojedou někam stanovat, to musí být docela prča, ne? Jako když zrovna nebudou záplavy a neuplavu ti na té... karitatce. To bys mě pak musela hledat a určitě..." v tom se zarazil a rozhlédl se po lokále, i když tam nikdo nebyl, neodpustil si se k ní následně naklonit a s jiskřičkami v očích zašeptat: "by se ti stýskalo," což se neobešlo bez Darrelova šibalského úsměvu, než se zpět posadil. Na chvíli se ponořil do čtení jídelního lístku, protože měl vážně hlad, takže to dnes viděl na polévku, hlavní jídlo i dezert a kaktusovou šťávu, a když si vybral a objednal vše u obsluhy a přenechal lístek i Donně, krátce se zamyslel.
"Chtěl jsem ti něco říct... jako zeptat se," promluvil po chvíli trochu vážně a zkoumavě si Donnu prohlédl, než si sundal tmavě modrou mikinu, pod kterou měl modré triko, poposedl si a trochu se k dívce naklonil, "noo... víš, co myslím. To s tím tvým tajnůstkářstvím. Já vím, že to v dívčích románech zní bombově a romanticky a ty si tak strašně romantická duše," dobíral si ji zase se značným sebevědomým a křivě pobaveným úsměvem, "ale v realitě to takový terno není," přiznal hned na to dost vážně. Chtěl tuhle debatu nadhodit už před měsícem, ale nebyla na to vhodná chvíle, tak třeba teď... "neřeknu, když to byl měsíc, Donno. Ale jsme spolu od Vánoc, jsou to... tři měsíce," sdělil ji, když to začal vypočítal na prstech a tázavě se na ní podíval.

_________________

"Proto, že jsem dokonale čistokrevná a kamarádím se s tebou? Darrele, nemyslím si, že za to by mě někdo chtěl zabít," opáčila Donna ještě na cestě do Kotle s klidem. Tohle bylo přesně tak abstraktní jako ostatní Darrelovy myšlenky, a jeho rodiče jí nemohli být víc ukradení, tedy pokud ho zrovna jeho táta nezmlátil do kuličky.
"Abych pak celý den poslouchám, že ti nechutnalo tolik jako vybraná bradavická kuchyně? Tak tos uhodl," poznamenala suše, i když ve skutečnosti už o tom sama uvažovala. Neměla vaření zrovna v lásce, především proto, že to patřilo k povinné výuce mladé čistokrevné slečny na vdávání, ale něco uvařit uměla a jíst se to vždycky dalo. A odmala ji bavilo péct dorty, což by do ní už asi nikdo neřekl. "Darrele!" vyhrkla, když jí sebral jídelní lístek a rezignovaně si povzdechla, než se pohodlně opřela do židle, zatímco Darrel si vybíral oběd. "Pomlč. Ty na tom svém lítáš skoro stejně často jako já," rýpla si, protože Darrel letos hákoval týmové tréninky celkem často a s pobaveným pousmáním mu lehce pod stolem šťouchla špičkou boty do kotníku ve smířlivém gestu. I ona mohla být milá, když chtěla.
Když zmínil prázdniny a stanování, Donně vystoupalo obočí o něco výš a ze zvyku si počkala, až ze sebe Darrel vychrlí všechno, co potřeboval, ale ten konec ji zarazil a ona se trochu ošila a uhnula od něj pohledem, zatímco se jí na rtech proti její vůli mihl úsměv. Šibalský tón jí neušel a dokázala si domyslet, na co Darrel naráží. "A co kdyby ses tam začal nudit? Umíš vůbec plavat?" nadhodila pobaveně, když už zmínil tu povodeň, protože ani sama si nedokázala představit, čím by se týden někde v přírodě zabavila; Donna byla čistě městský typ, nebo lépe řečeno civilizační typ, přírodu měla ráda, ale jenom na dívání. Navíc se v ní nedalo dost dobře jezdit jejími auty, a to bylo významné mínus. Předpokládala, že Darrel by dokázal vymyslet zábavný plán, ale Donna si dokázala představit mnohem lépe strávené prázdniny. Ale kdyby mu to udělalo takovou radost... možná na pár dní. Jestli měl Darrel nad Donnou nějakou moc, pak to byla jeho schopnost ji přemluvit k nějakému ústupku. Ale ten typ ústupku, který Darrel vytáhl na přetřas vzápětí, k nim nepatřil.
Donna si objednala hlavní chod bez polévky a těkla k Darrelovi ostražitým pohledem, když zase otevřel pusu, protože podobné věty nekončily dobře. Když se k ní naklonil přes stůl, Donna se ani nepohnula, a jak pokračoval v mluvení, začala se mračit, prvně malinko, a pak už suverénně, a aniž by z Darrela spustila pohled, rychle zaťukala bříšky prstů pravé ruky do desky stolu. "Ty to prostě nenecháš být," řekla a nespokojeně od Darrela odvrátila pohled. "Za tři měsíce mám zkoušky, a pak musím vymyslet, co budu dělat po škole, nepotřebuju řešit, že se mi půlka školy směje za mými zády a má nejapný poznámky, Darrele," prohlásila nevrle. "Pokud ti vadí, že už jsou to tři měsíce, může to dneska klidně skončit, aby tě to tolik netrápilo," dodala s pevným pohledem a vyzývavě povytáhla obočí. "To tvou ješitnost tolik žere, že se s tebou nechlubím na veřejnosti a neprohlašuji, jak hluboké city k sobě chováme a že bychom se mohli rovnou z fleku vzít? Prober se," řekla, a i když by na něj normálně dost možná už zvýšila hlas, v Kotli si to dovolit nemohla, protože nechtěla, aby jejich slova někdo zaslechl a vyvodil si z toho něco, co tam pro ostatní být nemělo.

_________________

Musel se znechuceně ušklíbnout, protože Donna si to vážně nedokázala představit a z toho pramenila i ta úsměvná odpověď. Tady nebyl problém, že byla čistokrevná. Problém byl v tom, že byli v Londýně, aniž by o tom manželé Gallovi věděli. Ale nakonec to Donně nevysvětloval, protože to byla ztráta času a on se radši začal soustředit na blížící se oběd, protože mu začínalo strašně kručet v břiše. "Ale neee," usmál se vítězoslavně, "takže naše Donna Osbornová si ve vaření nevěří? To je ale novinka," uculil se pobaveně, "já bych si z tebe ale neutahoval, určitě něco lehčího uvařit zvládneš," začal hned napravovat svá předešlá slova, protože Donna si ani nedokázala představit, jakou radost by z takového uvařeného jídla měl. Mamka a nikdo jiný kromě skřítků mu v životě neuvařil.
"Ale jsem v týmu," zakřenil se na ní zpoza lístku. Koneckonců argument, že je součástí famfrpálového týmu, byla odpověď skoro na všechno. A Donna si ho rozhodně kvůli tomuhle nemohla dobírat, protože rozhodně létal líp než ona! Určitě, byl o tom tak přesvědčen, že měl v plánu Donnu jednoho dne vyzvat na závod, ale na to byl zatím čas. Tiše sykl, když ho kopla, a pobaveně se zakřenil. "A rozhodně bych na něm létal víc, kdybys mě neustále nezdržovala," reagoval na myšlenku, která se Donně prohnala chvíli před tím hlavou a to, že Darrel tréninky poměrně zanedbával. Co se dalo dělat, nemohl být všude.
"Nezačal nudit. A umím! U všech druidů, ty mě máš fakt za totální sportovní nemehlo. Náhodou, jsem sportovní typ a zvládám i fotbal, umím i bruslit na bruslích, střílet s hokejkou, házet míčem a zvládám všechny různý druhy bojových umění," především tím posledním narážel na to, že docela často si s někým dal pěstí, ale teď se tomu pobaveně zasmál, protože to zase tak moc vážně nemyslel. Ale pravda byla, že sportovní typ opravdu byl. Vždyť chtěl hrát i profesionálně famfrpál... a už si ani nepamatoval, proč tuhle variantu zavrhl. "Bylo by to jenom na pár dní. Ale možná pojedu pod stan i s tou Maeve a Leslie," sdělil nakonec bez mrknutí oka, protože to taky bylo v řešení a Darrel byl z toho celý nadšený. Klidně by se kvůli těmhle holkám pod stan na celé léto nastěhoval, nevadilo mu to. Pár dní sem, pár dní tam pod stanem nebylo nic strašného, horší už to bylo s rodiči.
Jenže úsměv mu z tváře urychleně zmizel. A bylo to tu... nechtěl se hádat, ale proč byla zatraceně tak zabedněná?! Pomalu se mračil a probodával Donnu neurčitým pohledem, nehnul ani brvou. "Směje?" zopakoval po ní trochu nechápavě, "takže myslíš, že bys kvůli mě byla k smíchu? Stydíš se za mě?" začal dorážet naprosto vážně s nakrčeným obočím a v tu chvíli šla všechna předsevztetí nekazit poslední den prázdnin stranou. A předsevzetí, že nebude dělat scénu v kotli, také. To si ze mě dělá prdel, ne? Nedokázal to ovládat, v tu chvíli měl sto chutí vybouchnout vzteky. A potom na prázdno otevřel pusu, protože zmínka, že to teď klidně může skončit, mu naprosto vyrazila dech. "Takže sis řekla, že máš půl roku do konce školy, tak proč si to trochu nezpříjemnit? Hm..." opřel se zády v lavici a zamyšleně si Donnu prohlédl, očividně dost zklamán a podrážděn, než s krčením ramen sklonil zrak ke sklenici, kterou mu obsluha přinesla. "Stejně už to spousta lidí ví. Jane ví, že mám něco s někým z Mrzimoru, není tak hloupá, aby si to nedomyslela, když nás vidí každou chvíli spolu... Maeve ví úplně, že s tebou něco mám, Ginger taky ví, že někoho mám, a řekl bych, že to bude jen otázka času, než to ze mě vytáhne... a nepřipadá mi, že by to někdo nějak hrozně moc řešil, jsi jenom paranoidní, nic víc," nebral si servítky, když ona se také neobtěžovala, a napil se, když už před ním ta kaktusová štáva stála. Jakmile před ním přistála polévka, dal se do jídla.
"Nebuď směšná, Donno. A ty se prober, tohle po tobě nikdo nechce," odložil lžíci do talíře a zvedl k ní pohled. "Nejde o žádnou mou ješitnost. Jde o to, že bych rád fungoval jako normální člověk a šel si s tebou popovídat kdykoli, kdy bych chtěl. Chtěl bych ti dát pusu kdykoli, kdy bych chtěl. A ne... hlavně ať nás nikdo nevidí, ať nás nikdo neslyší, ať nás nikdo necítí," parodoval docela povedeně Donny hlas, i když poslední větu v životě neřekla, protože to byla blbost sama o sobě, ale právě tím chtěl dát důraz na nesmyslnost celé té situace. "Žiješ v jiném světě. Nevím, proč se mnou ztrácíš čas, když máš o mně takové mínění, že bych ti zkazil pověst a ostatní by se ti kvůli mně smáli, ale, no dobrá," uchechtl se posměšně, protože to bylo tak absurdní, že se mu tomu nechtělo ani věřit. Ale co se dalo dělat, měla svou hlavu. Vzal znovu lžíci do ruky a pokračoval v jídle.

_________________

"Vaření je totiž pro holky a mladé dámy, kterou já, jak sis už jistě stačil všimnout, tak úplně nejsem," řekla obratem a u mladých dam věrně napodobila tón své matky, která jim s Alaskou odmala dávala najevo, že by se měly chovat jako princezny. No, alespoň u Alasky jí to vyšlo, i když převážně po vzhledové stránce, jinak bylo Donnino dvojče taky své a Donna by ji už nemohla mít víc ráda, než jak ji měla teď. Každopádně pak se na Darrela podívala s potutelným pousmáním na rtech, které slibovalo, že v jeho případě by malou výjimku udělat mohla. Možná. Někdy.
Ohledně týmu se jenom lehce ušklíbla, protože toto privilegium na ni Darrel vytahoval docela často, a ona mu ho přála. Jenom by vůči tomu postu mohl být trochu zodpovědnější, ale to už bylo v rukách Andersena a Olssonové, Donna byla ráda, když si Darrel občas místo tréninku nebo doučování s Andersenovou udělal čas na ni, i když ze začátku se vztekala, že jí dělal překvapení a ona nemohla jet podle svého původního plánu. Nezdálo se to, ale většinu svého času byla vytížená a vždycky si dokázala najít něco na práci, a Darrel způsoboval, že pak měla méně energie na to, aby otravovala Alasku při vzorném učení, což rozhodně mrzelo víc Donnu než její dvojče.
"Oukej oukej, ty vychloubáku, beru to zpátky," houkla k němu ohledně jeho sportovního nadání, protože to koneckonců byla pravda a pobaveně se zasmála spolu s ním. "A co kdyby jel rovnou s nimi? Jistě ocení, když je bude mít kdo bránit před zlem světa - a to myslím upřímně, dvě holky samy, to není úplně bezpečné, pokud nejsou já, a i já bych se v přírodě možná trochu zdráhala," nadhodila, protože chápala potřebu přátel, i když ona jich moc neměla, rozhodně ne takových, se kterými by někam jela na prázdniny. Měla svoje holky z koleje a Alasku, a to jí k životu stačilo. Občas se jí do něčeho snažil zatáhnout AJ, což díky jeho nové lásce bylo naštěstí konečně stoprocentně platonické, ale jinak si Donna opravdu vystačila sama. Byla ráda sama a stejně tak byla ráda samostatná a zakládala si na tom, že se o sebe dokáže postarat. O zábavu ostatně nikdy nouzi neměla.
Když se pak Darrel začal vztekat - na což měl i dle Donnina mínění svým způsobem právo, ale ona si stála za svým názorem - Donna si povzdychla a netrpělivě zaťukala podrážkou boty o podlahu. Tohle už jednou řešili a Donna měla za to, že Darrel situaci chápe. Zjevně tomu tak nebylo. Svou sklenici nechávala netknutou a jenom ze svého místa pozorovala mluvícího Darrela lehce ironickým pohledem. "Vidím, že pravidla dodržuješ svědomitě," poznamenala sarkasticky, když se přiznal, že už o nich ví celý jeho vnitřní kruh, protože o něm od ní nevěděl ještě nikdo, i když se to sama chystala v nejbližší době vypovědět sestře, protože na to Alaska měla právo a Donna jí nechtěla nic zatajovat. Což se opět příčilo se skutečností, že Alaska nevěděla ani o plánovaném odjezdu do zámoří. Na hodně dlouho. "Darrele, ale tady jde čistě o princip. Nejde tu o tebe jako o to, že nechci být s nikým ve vztahu a nechci být považovaná za zamilovanou chudinku. Párů je na škole víc než dost, abych v nich měla varování. Nehledě na to, že vážně netoužím po tom, aby si nás vzala na přetřas Johnsonová v Bleskobrku. Mluvit se mnou můžeš kdykoli a na veřejnosti bych se s tebou nelíbala tak jako tak, protože je to otravné u ostatních a nemám v plánu jim to oplácet stejnou měrou," řekla a snažila se být trpělivá a nevybouchnout, i když cítila, že se v ní zvedá rozmrzelost. Neskrývaně pozorovala, jak se Darrel živí, protože ji vážně fascinovalo, jak dokáže jíst prakticky za každé situace. Ona polévku nechtěla a čekala až na hlavní chod. "Vážně to teď musíme řešit? Mám vážně hlad a zítra už zase jedeme do školy..." nadhodila mrzutě a lehce nakrčila obočí, protože dnešek měl být hezkým dnem, a taky byl, než na ni Darrel nevytáhl tuhle debatu. "Potřebuješ ještě něco na Příčný?" zeptala se ještě a dlouze se na Darrela zadívala. Vážně se snažila držet svůj tón i náladu při zemi, ale cítila, že pokud Darrel změnu tématu nepřijme, dlouho tu s ním nevydrží, protože si nemohla dovolit tu na něj začít křičet, ne po tom, co na něj apelovala, že přeci nejsou pár.

_________________

<<<

"Že zajdeme na zmrzlinu? Prosím, prosím, prosíím," Liv zatahala svou maminku za rukáv a párkrát zašermovala rukama, aby naznačila směr kde se obchod se zmrzlinami nachází. Ne, že by její šermování nějak pomáhala, protože i přesto byla natlačena do Děravého kotle. "Vždyť jsi říkala, že když budu hodná, že mi tu zmrzlinu koupíš. A já hodná byla, čestný," maličká dívenka na chvíli ztichla, protože se jí dostalo (zatím) tichého vynadání, jenže to by nebyla Olivia, aby svou pusinku zas neotevřela. "Já vážně nemůžu za to, že jsem toho pána šťouch.. kopla jsem do něj. Ale za to si fakt může sám, protože šlápl na Maxe. Chápeš to? Na Maxe!" Wendy se naštvaně posadila na židli a nespokojeně našpulila rtíky. Kdyby bylo po jejím tak by ostatky Maxe sebrala a nosila by je u sebe tak dlouho dokud by nebyla zpátky doma, kde chtěla svého nejmilovanějšího slimáka zahrabat a udělat mu hrobeček. Jenže né, mamka jí to zakázala, ale to ještě nevěděla, že její nejmladší dceruška měla už plán jak se vrátit na dané místo (pokud nezapomněla cestu) a unést svého mrtvého kamarádíčka. "Na zmrzlinu nezajdeme a to je moje poslední slovo, nehodlám ti to znovu opakovat Wendello," zavrčela její matka, takže Oliva naštvaně založila packy na hrudi, našpulila rtíky a byla zticha... dokud jí nezakručelo v bříšku a ona se tak široce zazubila na svou maminku, která už tušila co jí čeká. "Dala bych si banány, Děravou děravou polévku, vafle, marmeládu, slaninu, tousty, vajíčka.. říkala jsem už banány?" Dívenka se odmlčela, protože její matka se na ní přísně podívala, a tak si Olivka povzdechla a protočila očima v sloup. "Tak si dám dýňový džus a Děravou děravou polévku, protože to je fakt hustý název," banány nechala banány jen z toho důvodu, protože věděla, že je tady mít stejně nebudou no a taky ta Děravá děravá polévka měla fakt hustokrutopřísný název. Jak může být polévka děravá? A ještě ke všemu dvakrát? To prostě Livina hlavička moc nepobrala. Jakmile si tedy vybrala své jídlo její matka neochotně vstala a šla ono jídlo objednat. Teprve v tento moment se rozhlédla kolem sebe zjišťujíc, že se v lokále nenacházejí sami. Jak to, že jsem si jich předtím nevšimla? Pohled Wendy se nakonec zastavil na dveřích, jako by snad čekala, že zrovna v tuhle chvíli se otevřou a dovnitř se doplazí nějaký z jejích domácích kamarádíčků, protože ona už se tady nudila a když byl Max rozšlápnutý, neměla si ani s kým povídat a říkat něco mámě byla strašná otrava, protože ona všechno zavrhla ještě předtím než Olivka domluvila což bylo fakt na nic, protože její plány byli fakt hustý. Dobře, většinou z toho koukal problém, ale to zas tak nevadilo, ne?

_________________

<<<< Uličky

Do Děravého kotle vpadnu jak uragán, dáma nedáma. Celou cestu jsem hnala, navíc jsem se musela ohlížet, abych náhodou nenarazila na Robinsonku. To by byl konec dnešního výletu. Posadím se k baru a čekám, až si mě Tom všimne. "Ahoj Tome, nepotřeboval bys dneska s něčím pomoct v kuchyni?" Tom zakroutí hlavou. "Dneska ne, stíháme v pohodě. Nedala by sis náhodou polívku?" To víš, že dala, hlad mám jako vlk. Jenže to mu říct nemůžu, když nemám v kapse ani vindru. Místo toho jen sklopím oči a nahodím výraz plný rozpaků. Jenže Tom mě má už za tu dobu, co mě zná, prokouknutou. "Tohle si nech. To na mě neplatí. Teď ti dám plnej talíř polívky a pečivo a pomůžeš mi třebas příště. Platí?" Upřu na něj oči a šibalsky se usměju. "Jasně, že platí. Díky Tome! Jen nevím, kdy se tu zas ukážu." Výčepní zná mojí situaci moc dobře, takže mi jen oplatí úsměv a souhlasně kývne.
Konečně mám čas se rozhlídnout po lokálu. Nechci jíst u baru, protože stoličky jsou moc vysoký a já mám pak co dělat, abych dosáhla na talíř. Je tu celkem narváno. U jednoho stolku sedí malá dívka, asi tak mého věku, světle hnědé vlasy a s pohledem zkoumajícím hospodu. Sedí u stolu sama. "Tome, můžeš mi to jídlo, prosím, přinést k tamtomu stolu?"
Seskočím ze stoličky a namířím si to přímo k dívce. "Ahoj, máš tu volno?" Vůbec nečekám na odpověď a rovnou si pucnu vedle ní. "Ty jo, dneska je tu pěkně natřískáno, co?" Pohledem sjedu desku stolu, která je prázdná. "Ty si nic nedáš? Mně za chvilku přinesou polívku. Tu můžu fakt doporučit, maj jí tu skvělou. Hele a ty tu na někoho čekáš, že tu jsi tak sama?" Vůbec neřeším, jak se dívka tváří, ani jak na mě kouká. Já jsem si sem přišla sníst svojí polívku a tohle místo se mi líbilo nejvíc. "Viděla si ty dnešní závody? Závodníci lítali tak rychle, že z nich byly jen čmouhy. A jak řezali zatáčky, to byla paráda. Už si někdy lítala? A máš taky svoje vlastní koště?" Bezmyšlenkovitě ťukám prsty o stůl v rytmu mé oblíbené melodie. To ten hlad. Jen se snažím přehlušit mé břicho, které už řve hlady.

_________________

Zatímco Olivia poslušně seděla na židli u stolu a čekala na svou mamču se do lokálu přiřítila dívenka, které Howellsová nevěnovala moc pozornosti, protože zrovna přemýšlela o tom co si bude přát ke svým narozeninám, protože se přeci jen blížili a ona ještě nevěděla co si přeje ze všeho nejvíc, a že její seznam narozeninových dárků byl opravdu veliký. Nebylo tedy divu, že se oné holčiny lekla když se z ničeho nic ocitla u jejího stolu, takže na ní chvíli koukala krapet vyjeveně. "Čáu, volno tady je," vesele přikývla jakmile se z prvotního šoku vzpamatovala, ale odpovídat ani nemusela, protože dívka se sama od sebe na volnou židli vyhoupla. Jakmile z hnědovlasé dívky vypadla první otázka tak na ní Olivka koukala krapet nechápavě, protože jí tak trochu nedocházelo co to slovo natřískáno znamená, takže raději jen přikývla, protože kdyby řekla něco špatně asi by se propadla hanbou do země. No dobře, nepropadla, protože by jí to bylo celkem ukradený, ale chápeme se, ne? Co se týkalo těch dalších otázek tak byla také nějakou dobu zticha, což se jí rozhodně nepodobalo, jenže se zamyslela nad poslední otázkou, tedy nad tím jestli tady na někoho čeká. "Už mám objednanou polévku, a jsem tu sa.. s mamkou, stojí tamhle. A jinak na nikoho jiného nečekáme," vyhrkla po chvíli, přidala k tomu úsměv a ručkama zašermovala k vysoké ženě. "Já bych si tedy dala radši banán, ale ty se tady nevedou. Ty tady na někoho čekáš?" Oplatila otázku zatímco se vesele zubila, a protože už na jednom místě seděla dost dlouho a klidně, musela začít alespoň pohupovat nožkama a sem tam poklepat prsty o stůl. "Závody?! Vyhrkla dívka a zakroutila hlavou jakože žádné neviděla, kdyby věděla, že se o pár ulic dál závodilo na košťatech, rozhodně by tady nevysedávala. Protože hej, závody jsou cool, košťata jsou hustý a závody na košťatech jsou hustokrutopřísný, duh. "Jednou jsem to zkusila na sestřině koštěti a od té doby to mám zakázaný, prý je to moc nebezpečný. Ale já fakt nemohla za to, že jsem narazila do stromu a zlomila jsem si ruku. A zničila jsem to koště. Za to mohlo ono samo, čestný!" Vyhrkla s omluvným pokrčením ramen a širokým úsměvem. "Ale už se těším do Bradavic, protože tam budu líbit a určitě se dostanu do famfrpálového týmu a jednou chci hrát famfrpál závodně!" Dodala, tentokrát s vítězoslavným úsměvem, protože ona fakt famfrpál milovala, jakože fakt hodně moc. "Máš ráda slimáky?" Dívka tázavě povytáhla obočí čekajíc co dívka odpoví, protože tohle byla zrovna v tuhle chvíli pro ní strašně zásadní otázka. No tak, pokud ta holka slimáky neměla ráda, tak proč by se s ní měla vybavovat? Přeci slimáci jsou strašně cool!

_________________

"No, to máš absolutní pravdu," usmíval se pobaveně, když byla stále řeč o vaření, "ty už si totiž stará dáma," pozvedl obočí s provokativním smíchem. Kdyby snad svou odpověď podala jinak, Darrel by si určitě neodpustil poznámku, že už měl šanci se přesvědčit, že dáma je, tak ať se s tím vařením nevymlouvá, ale nakonec k tomu neměl prostor, takže se pouze zapřel v lavici a s pobaveným výrazem ve tváři si dívku na proti sobě prohlédl. "Já bych to třeba zkusil..." ozval se po chvíli ticha a přemýšlení, zda to má vůbec říct na hlas a nebude se mu Donna smát, "ale nevím, jestli to zvládnu. Musela bys mi pomoc," zadíval se na ní. Kdyby vařili společně, bylo by to fér a určitě by to byla i zábava, takže čekal, co Donna na to. I když jí muselo být naprosto jasné, že pokud na tohle přistoupí, maximálně bude moci Darrelovi podstrčit zeleninu na nakrájení, protože nic jiného nezvládne.
"To bych rád, ale nemysli si, že tím se ty ze stanování vykroutíš!" pohrozil Donně ukazováčkem, protože tohle se mu zamlouvalo až moc a on si stanování klidně hodlal střihnout během prázdnin dvakrát, v tom problém neviděl a rodiče nějak pořeší. A hned na to se pobaveně rozesmál. "Zdráhala?" chechtal se s plnou pusou polévky. "Tak to musím vidět. Dostaneš holínky, prut a půjdeš nám někam chytit večeři, pak nám postavíš stan a já budu celou dobu ležet na dece a opalovat se, joo? A abych nezapomněl, ještě, než vyrazíme, tak nám něco dobrého upečeš na cestu," zazubil se od ucha k uchu a těžko říct, zda to myslel vážně, nebo si dělal srandu. Ale představa Donny, jak chytá ryby nebo sama bojuje se stanem, byla fantastická, takže to bral vážně.
Upřímně, myslel si, že argument o třech měsících Donnu přeci jen přesvědčí a ona si řekne, že to s tím skrýváním už nemá smysl. Myslel si, že to třeba byla taková zkouška, jak vážně to Darrel bude brát. Proč by zůstával s někým tajně tři měsíce, když by k němu nic opravdového necítil? Ale on k Donně něco cítil a zůstal s ní. Nabubřele mlčel a jedl svou polévku, kterou během Donnina monologu vyměnil za hlavní chod a ani se neuráčil popřát dobrou chuť. Prej o princip.
"Od kdy jsou zamilovaní lidi chudáci? I když já teda chudák jsem, když si tu nastavuješ pravidla, aniž bych s nimi souhlasil," vyprskl naštvaně, když k ní prudce zvedl pohled a zadíval se na ní. Nakonec ale hlavu zase sklonil a vztekle nabodl jednu bramboru na vidličku. "Tak jsem to nemyslel," poznamenal k tomu líbání. Bůh ví, co si Donna zase představovala. Zveličovala to. A protože vážně nestál o hádku a nechtěl kazit poslední den prázdnin, nic víc neříkal a obědval dál, jako kdyby se nechumelilo, i když očividně toho měl na srdci dost, protože se mu na tváři promítala celá škála emocí. Byl naštvaný, ale nijak si to na Donně nekompenzoval, ani nechtěl, a tak se to po pár minutách spíše přeměnilo v smutek, který se mu v očích usadil a s nímž shlížel do talíře, protože Donnu nechtěl ani vidět.
"Nemusíme," odpověděl, i když to ani trochu nesouhlasilo s jeho vnitřní odpovědí, která se Darrelovi doslova drala na jazyk jako časovaná bomba. Musíme! Jenom se vymlouváš! Nechceš to řešit nikdy. A joo... nemůžu se dočkat Bradavic, na tu starou tajnůstkářskou Donnu, zašklebil se. Když nad tím tak přemýšlel, asi si tímhle nápadem vyrazit na prázdniny do Londýna uškodil. Tak rychle si totiž zvykl na to, že se k němu Donna chovala normálně a on k ní, že ho představa návratu do Bradavic ubíjela. "Rukavice," odpověděl na půl úst, když se tak snaživě zeptala, ale je mu to bylo pro tuhle chvíli šumák. Kuře a brambory prostě byly přednější.

_________________

U stolu s Olivkou

Jakmile Olivka ukázala na vysokou ženu stojící u baru, pořádně jsem si jí prohlédla. Dospěláky moc nemusím. Jsou moc zvědaví a pořád se vyptávaj. Doufám, že se dívčina mamka zdrží u baru co nejdéle. "Hele, banány tu sice nemaj, ale jestli máš chuť na něco sladkýho, tak ti doporučuju kaktusovou šťávu. Ta je fakt skvělá. A když se hodně zasníš, tak vlastně chutná jako banán." Zazubím se na dívku v širokém úsměvu. "Já jsem takhle jednou měla hroznou chuť na malinový šáteček, ale po ruce jsem měla jen chleba. Zavřela jsem oči, pořádně se zasnila a kousla jsem si. A co myslíš, že se stalo?" Upřu oči na dívku a čekám, jestli k tomu něco řekne. Ať už se vyjádřila, nebo ne, vyprávím dál. "Nejdřív jsem si myslela, že opravdu jím malinový šáteček. Úplně jsem ho cítila na jazyku. Ale chuť prostě neošálíš. Byl to jen suchej chleba." Na vteřinku se odmlčím a pak zamyšleně dodám: Ale kaktus má k banánu určitě blíž, než chleba k malině. Měla bys to zkusit, třeba by to vyšlo." Raději nechám polemizování a vyslechnu si, jak holčina vypráví o svých zkušenostech s létáním. Tak trochu jí závidím, že už si létání vyzkoušela, i když teda ne moc se slavným koncem. Ale pořád je na tom líp jak já. "Tý brďo, jsi fakt hustá. Dostala si za to výprask? A bolela ta ruka hodně? Já nikdy nic zlomenýho neměla. Jednou jsem si teda narazila zápěstí a bolelo to jako čert, ale to je asi nic, proti zlomený ruce, co? Hele, třeba to koště bylo nějaký začarovaný, žes ho nemohla řídit. Teda určitě jo, jinak bys to stoprocentně zmákla, že jo." Znovu se na dívku přátelsky usměju. Je milá a upovídaná. Ne jako většina dětí v tom našem ústavu, kde se jeden bojí vůbec něco říct, aby nedostal na budku. Lehkým zatřepáním hlavy zaženu myšlenky na děcák. Naštěstí Olivka pokračuje ve vyprávění o létání a zmíní i Bradavice. To je ta škola, ze který mi přišla pozvánka. Super. Půjdu do školy, kde už někoho budu znát. "Ty jdeš taky do Bradavic? Tak to se tam potkáme. To je bájo. A oni tam učej i lítání na koštěti? Moc se těším, až to vyzkouším." Na chvíli zavřu oči a představuji si, jak sedím na koštěti, vznáším se ve vzduchu a vítr mi fučí do obličeje. Škola, kde se učej tyhle věci nemůže být zas tak špatná. Nejdřív se mi tam moc nechtělo, ale teď zvažuju, jestli se náhodou nezačít těšit. Navíc tam budu i někoho znát. A pokud budou i ostatní děti aspoň trochu fajn jako tahle holka, tak to bude procházka růžovým sadem. Jenže to je asi všechno venku mimo děcák.
Další otázkou mě hnědovláska dokonale zaskočila. Slimáky? Proč zrovna slimáky? Chvilku přemýšlím, ale ne. Doopravdy ne. Slimáky jsem zatím nikdy nejedla, takže nemůžu sloužit. Nevím, jakou odpověď by dívka chtěla slyšet a co tím vlastně zamýšlí. Ještě chvilku uvažuju nad odpovědí, pak ale odpovím zcela upřímně. "Já nevím. Já jsem zatím slimáky nikdy nejedla, takže nemůžu říct, jestli je mám ráda. A hlavně bych je teda asi ani nedokázala dát do pusy. Přijde mi to dost nechutný. Tobě chutnaj?" Naštěstí v tu chvíli přijde ke stolu Tom a dá přede mě talíř s polévkou až po okraj a k tomu tři krajíce chleba. Rychle hrábnu po lžíci, pohled sklopím do talíře a začnu jíst. Jakmile spolknu první sousto horké polévky, mé břicho naposledy zabrblá. Rozhlédnu se po hospodě a doufám, že je tu tak velký hluk, že to nikdo nemohl slyšet. Pak už se dál věnuju svému jídlu.

_________________